ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Obilí šumí polem; klasy požehnané
skloňují hlavy před mečem křivým ženců
a dechem větra provívané
přisvedčují chválám opeřenců;
a v prostřed roli šum jiný,
šum ostrých srpů šťastné rodiny,
a v prostřed šumu kosáků zubatých
hlas písně o chlebu novém;
před ženci stěny klasů zlatých
a za ženci šírým rovem
na strništi rolník mladý
víže snopů husté řady.

Padají hrsti, slunce zapadá;
snopů kopy v řadech stojí,
ještě krčí se čeleď mladá,
ještě vazač čelo znojí;
slunce zachodí za stinné hory,
a děvy vedou milé shovory
o zítřejším svatém ránu:
jak pod partou pozlatistou,
pod šatou zlatokvětistou,
přijdou na česť nebes Pánu.

Šedivý otec, hospodář domu,
chodí sem-tam, upomíná,
sbírá klásky, myslí k tomu
na pilnosť, na Hospodina,
a když mraky v předvečeří
berou šat, před černým, šerý:
padne nad zemdleným krajem,
zní dolinou, letí hájem
s věže svatého Siona
večerního pokoj zvona. —

Pokoj! zvolá stařec šedivý;
syn hrsti z hrsti vypouští,
klesá z ruk pilných kosák křivý;
jen ještě zpěv ptačí v houští
a zůstalých klasu vlání
šumí ode stráni k stráni,
a roj děvčat a nevěst roj
ověnčených bujným klasem,
v zahmlenou dědinu kráčí,
a jejich zpěv a zpěv ptačí
přepletá se dvojím hlasem,
a zní: pokoj, pokoj, pokoj!
Pokoj! zní z věže Siona
v zvuku večerního zvona,
tichosť žlutoklasým polem,
v dedině tichosť kolkolem, —
noc černá si lůžko stele
před ránem Svaté neděle.

Dřímala ještě noc pod plachtou tmavou,
když den mladý vstal zpoza hory,
sňal tiše s ní šat černý a sestru svéhlavou
přikryl zlatou sukní dcery zory,
sám pak v jasném zlatohlavu
vzezřev ku věčné lásky prameni
přijal číši světla v ruku pravou,
přijal v levou ruku tepla číši
a vznesa se na křídlách podobných plameni
rozlil život nový světů říší.
A hned smyla se býl v čisté vlaze,
květy potřásaly korunou operlenou,
ples se roznesl družinou opeřenou
a lásku boží na světa obraze
vidouc, na vzývání kleká
nábožné srdce člověka. —

Ale syna tmy prokletá noha
hledá, kde skryť hříšné hlavy;
a třese se pred vírou v Boha,
mizne z prostřed synů slávy;
a divou jeskyni osvěcuje
blčícím vášně okem,
dravý pták před ním uletuje,
i zvěř nenávistným skokem,
až v koutě nejtmavším se zvalí,
že tam nedojdou pomsty hromy;
ale pekelný oheň játra pálí,
horší nad ohně Sodomy,
a bídník v zoufalém rvání
bědákající svědomí škrtí, —
až přijda smutný anjel pokání
skryje ho před věčnou smrtí:
a duši v slzách zumývanou
složí před radostnou nebes bránou.

A okem slunce Pán světů
s výšin na ten svůj den hledí,
na zemi blahým světlem odětou
se živou její čeledí,
na srdce ctností zbohacené,
na srdce v nově obrácené.
Tak proběhna božským zrakem
celé svého „staň se!“ dílo,
nad tím smrtelných zázrakem
v citu věčné blahoslávy
vyřknul soud ten věčně pravý:
že všecko velmi dobré bylo!
Tu s věže svatochrámové
zazvoní nábožná hrana
a pohled lidský ku nebi zove,
odkud pomoc a ochrana,
s výšin dol svatý zvuk se žene
a z nížin vzhůru duše posvěcené
unáší, zněje: „Chvaltež Pána!“

„Chvaltež Pána!“ ozvou se duše
vykoupené krví Ježíše;
spadne péč světa, jenž srdce kouše,
spadne na svět duch nebes říše,
žádosť marná umlká v těle;
po živé vodě Spasitele
zatouží každý obraz boží,
a dům každý v svatém nadšení
k svatorannímu modlení
zhne koleno, ruce složí.

Potom béře máť v lůno laskavé
rozenčete milou hlavu,
rozděluje vlásky liskavé,
a mastí měkčí útlé hedbáví,
a hřebenem čistým češe,
z vlasů trojmý věnec spraví,
posmývá úst, líc růžové púčky,
obsuší tvář i čisté rúčky,
a v mateřinské útěše
prstem udvihnouc mu bradu,
usměje se na tvář mladou.
Pak kolem všecko uspořaduje
v metené chýži nářadí;
okem pozorným smetá, duje,
kde jaký prach se posadí,
až zrcadlem se stane příbytek celý,
a úd každý jest v bílé košeli.

Železné zvona srdce znovu
třase povětřím dědiny,
po druhýkrát ty hlasy zovou
k nebeským citům země syny:
svým rovnoměrným srdce bitím
zdravé víry mír zvestuje, —
ne tak já běh své krve cítím,
když prsmi vášně bouře duje;
svým vážným zněním hlas ten svatý
ku svatým povinnostem volá,
volaje pak upomíná:
upomíná, neb člověk světem jatý
zapomenutí těžce odolá,
že v Bohu jeho rodina;
proto znovu srdce zvona železné
železné srdce těla vězně
obměkčujíc napomíná:
Chvaltež Hospodina!

Ale mnoho, mnoho lidu
kryje za bídu těla ducha bídu;
mnohý, ach, mnohý radosť jinou
hledá, než klaněť se Hospodinu;
mnozí, ach, mnozí místo chrámu Pána
Boha volí bídný krám satana,
a když k veliké volá Pán večeři,
ten kupuje spřež rohaté zvěři,
prosí býti vymluvena;
ten, když k věčné má večeři jíti
a mladá mu srdce spoutala žena,
vymluvena prosí býti;
ten, jemuž říše Boží oslavená
jestiť ves bídná v nově zakoupená,
též prosí býť vymluvena:
Tak slyšíš třesk, buch, lomoz těžkých vozů,
jak ruší tichosť božího svátku,
vidíš s ošípanou, volem, kozou
spolčených, též na oslici a oslátku
putujících, kam? k chrámu Siona?
Ne! — K vodám kajícím Babylona?
Ach, ne! — K břehům Dunaje neb Hrona,
k trhu rohatého statku! —
Tak vidíš těch, jež se odívají
měkkým rouchem, na hrdém kočáři,
před nímž cválají koní dva páry,
hradskou letět. Ti snad chodívají
v svaté ráno do vzdálené fáry,
by v chrámě oddali Bohu chválozpěvy?
Někteří; mnozí do teplic, na návštěvy. —

Vidíš těch na lenivé koži
hověť údům; těch na poli v zboží;
těch v zábavě, v městě, neb na louce:
těch v kavárně s novinami v ruce;
těch, smiluj se! v dvoutýdňové špíně,
v umastěném zaprzněném rouše
marniť jmění, marniť boží duše
pri ďábelské pálence neb víně:
darmo těch hlas zvona upomíná:
Chvaltež Hospodina!

Ale volání zvona neustává
a spojeným mohutným lkáním:
věřícím po třetí ohlas dává,
aby svět hříšný s pravým pokáním,
prv než na zvon ten udře mu pokonní hodina,
volal: Smiluje se! ku výším Hospodina.
A na zvuk s věže, na zvuk života,
ne na ten zvuk, jenž když nebes mrákota
hřímá, ne divé když domy požáry
hltí, ne těla když nesou máry,
k pozoru, pomoci, smutku zove:
ale na ten, jenž v toužebném zvání
nad svatou obcí vvzvání:
Pojďme k chvále Hospodinově,
otvírají se svatyně brány,
vedoucí duše v nebes stany.

Svatební roucho béře choť čistá,
církev, choť věrná ženicha Krista;
jemu v ústrety vedou rozkošné její šlépěje;
s ní blahoslavené tři družice,
v pravo víra, v levo láska svatá,
před ní jasnolící naděje,
za ní ctností anjelských tisíce
náhlí v otevřená chrámu vrata. —
Před stolem věčné milosti boží,
před pomníkem smrti Ježíše,
kde krev, tělo, toto věčné zboží,
leje život v život věrných říše,
kde krotnou úhlavní nepřátelé
v nekonečné lásce Spasitele,
kde král, žebrák, sluhové i páni
jednu mají účasť v božím smilování,
před oltářem klečí sluha boží,
a když svorně ruce složí,
započíná ono nevčeřejší:
„Nejsvětější!“

A za ním děv klečících kruhy
pod lesknoucími partami,
za těmi zástup šírodlouhý
se skloněnými hlavami,
nad nimi chorů mladé řady
volají z celé srdce vlády,
až hlasů tisíc v hlas jeden splyne
a mohutně se k nebi vine:

„Bože, jenž v nekonečné moci
stvořils’ zemi i oblohu
a konáš ještě dnem i nocí
věrnou stvoření úlohu,
vyslyš naše prosby vroucí,
Bože všemohoucí!“

„Vyslyš nás ne pro naše ctnosti,
my žádných zásluh nemáme,
k nekonečné tvojí milosti
pokorně se utíkáme:
Dejž nám ji, pro syna svého
jednorozeného!“

„Pro toho, jenž v tvém milování
přišel na svět nelaskavý,
lásku měl v ústech, v obcování,
z lásky vstoupil na kříž slávy:
pro Spasitele našeho
Jezu Krista laskavého.“

„Shlédni na církve shromáždění,
vyžeň marnou mysel světa,
ať náš zpěv i naše modlení
křídlem víry k tobě vzlétá;
shlédni na dol s trůnu svého,
sešliž nám Ducha Svatého!“

„Ducha lásky, Utěšitele,
kterýž by mraky rozplaše
osvítil pravdou tvé ctitele;
kterýžto by srdce naše,
by oheň pekelný vzdálil,
svým ohněm zapálil.“

„A skrze rozličnost jazyků
všecky po světě národy,
v jednotu blahých lásky zvyků,
v jednotu svaté svobody,
by rozbroj duše nevraždil —
V jednotu víry shromáždil!“
Hallelujah!
Stvořiteli všeho!
Hallelujah!
Pro Syna svého!
Hallelujah!
Sesliž nám Ducha Svatého!
Hallelujah!

Tak zbožných duší dlouhé řady
volají z celé srdce vlády,
až hlasů, tisíc v jeden splyne,
jenž se mohutně k Bohu vine.
A ještě hlasy úst nedozněly,
poslední zvuky ještě chrámem vanou,
již rozlévá se na zástup celý
posvátná hudba varhanů,
a znovu zbožných duší dlouhé řady
volají z celé srdce vlády:

Hospodine, Stvořiteli,
posvěť sobě tu neděli,
voláme se slzami,
smiluj se nad námi.

Ježíši, Vykupiteli
náš, nepřátel příteli!
Spas nás svými ranami!
Smiluj se nad námi!

O, Duchu, Posvětiteli!
Vírou naplň sbor ten celý;
posvěť církve své chrámy:
Smiluj se nad námi!

Hospodine Trojjediný!
Otče, i Synu nevinný,
i Duchu, budiž s námi!
Smiluj se nad námi!

Tak zbožných duší dlouhé řady
volají z celého srdce vlády,
až hlasů tisíc v jeden hlas splyne
v jednom slavném: „Hospodine!“
A nesou se nebesami
prosby: „Smiluj se nad námi!“

Nastoupí tiché okamžení,
v němž prosby se v slavozpěvy mění,
a kněz v svaté nadšenosti
odsílá hlas nad oblohu:
„Sláva budiž na výsosti
Pánu Bohu!“

A lid vzdychna tiše: Amen, Pane!
s úctou hlubokou povstane.
A sotva slavné hlasy dozněly
a vzdechy ještě chrámem vanou,
opět se nese nad zástup celý
posvátná hudba varhanů
a opět zbožných duší dlouhé řady
volají z celé srdce vlády:

Bohu buď sláva na nebi,
jemu samému sláva!
Každý duch jej nechť velebí,
on nám svou slávu dává;
jest to naše oslavení:
Znáti, že jiného není,
jenž ve slávě zůstává.
Otče náš, Otče věčnosti!
věčně blahoslavený!
Tys stvořil nebes pevnosti
i země té stavění;
z tebe, v tobě, skrze tebe
jsou věci všecky! tvé nebe
jest trůn všemohoucnosti!

Zjevení Otce milosti,
a duší našich zdraví,
Ježíši, jenžs’ od věčnosti
Bůh pravý, člověk pravý;
Ježíš život, pravda, cesta,
od onoho slávy města:
slaví tě tvá nevěsta!

Ó, Duchu Otce i Syna,
církve Utěšiteli!
Tobě ta nebes rodina
v pravdu nás vésti velí;
tvá ratolesť holubičí
boj a osten smrti zničí:
Sláva míru příteli!

Tak slavozpěvy doznívají,
v domě božím jen tichosť nábožná zůstala,
každá duše křídla slávy vzala,
zaletši, kde věčné krásy přebývají.
A když se opět postretují
v chrámu Otce Hospodina,
sluha boží, obrátiv se, sboru
svazek svatý připomíná:
„Pán Bůh budiž s vámi!“
A zástupy odvetují
v sprůvodu svorného chóru:
„I s duchem tvým!“ by u víře
arcipastýř byl s duchem pastýře,
by v slušném zaměnění
pozdravení šlo na pozdravení,
a co se vděk za vděk obětuje,
pravověrný zástup opětuje,
když klesne kněz u svatého stola
a poklekna: „Modlemež se!“ volá,
ti pak, co světu slují sluhove, či páni,
shnou kolena, hlavy sklání:
sledujíce slova svatých lkání:

Ve jménu tvém, skrz tvé svaté jmeno,
Bože, Otče! sklání se každé koleno;
ve jmenu tvém, o Synu! prosíme,
dejž, ať milosť Otce obdržíme;
ve jmenu tvém, Duchu Svatý!
Otci, Synu chceme děkovati!

Amen, Amen! vpadnou církve hlasy,
jistě, tak jest, tak se to má státi
v hodinu tu i po všecky časy!

Tak zbožných duší dlouhé řady
volají z celé srdce vlády,
až hlasů tisíc v jeden hlas splyne,
jenž mohoutně se k nebi vine.
A ledva vzdechy nábožné dozněly,
jež modlitbou vroucí vanou,
již proniká zástup celý
posvátná hudba varhanů,
a v apoštolském Vyznání
církve jednota se brání,
zněje sborem veškerým:
„Věřím! věřím! věřím!“

Věřím — víra ta jest
život mé duše —
v Boha, jenž jest jeden, duch pravý,
Otec v lůně mne zjevený,
Pán v skutcích svojich všemohoucí:
Stvořitel všeho stvoření;
nebe, zemi jedním slovem
stvořil, tvoře vždycky život nový;
on zdržuje, on opatruje,
z něho jest jistě všecko,
všecko skrze něho
a v něm jsou všecky věci.

Věřím — víra ta jest
život mé duše —
v Jezu Krista, Božího Syna,
jenž jest Otce Syn jediný,
a v slávě Otce naším Pánem,
jenž z Ducha svatého počat,
z Panny Marie narozen,
živ byl pravý Bůh a člověk pravý,
že trpěl pod Pontským Pilátem,
na kříži on za nás umřel,
potom byl pohreben,
mocně sstoupil do pekel.

V třetí den vstal z mrtvých,
vítěz nad smrtí,
čtyřicet dní pokoj zvěstoval;
vystrojiv své Apoštoly
světem celým zváti ku spasení,
vstoupil na nebesa k Otci;
sedí na pravici jeho,
na pravici slávy všemohoucí,
odtud k slávě a moci přijde,
a postaví svůj trůn soudu,
trůn blaha i hrůzy
pro všech, živých i mrtvých.

Věřím — víra ta jest
život mé duše —
v Ducha od Otce i od Syna,
kterýž jest duch pravdy věčné,
volající k nám v Evanjelium;
on jest světlo církve svaté,
vedoucí k jednotě víry;
víry pravé, jediné a živé;
hřích kajících odpuštěn bude,
a toto tělo, to jisté tělo
vstane sličné, slavné;
mámť život věčný! Amen!

Tak věrozpěvy doznívají,
v domu božím jen milosť nábožná zůstala;
každá duše křídla víry vzala
zaletši, kde věčné pravdy přebývají,
a když se opět postřetují
v chrámu Otce Hospodina,
šafář tajemství božích znova sboru
svazek svatý připomíná:
„Pán Bůh budiž s vámi!“
A zástupy odvětují
v sprůvodu svorného chóru:
„I s duchem tvým!“ by u víře
arcipastýř byl s duchem pastýře,
by v slušném zaměnění
pozdravení šlo na pozdravení,
a co se vděk za vděk obětuje,
pravověrný zástup opětuje;
kněz pak vezma Písma svatá,
srdce věřících otvírá,
předzvěstuje slova zlatá,
jakž se píše
evanjelistova víra
z evanjelium Ježíše.

Však prv než kněz začne slova
evanjelium Kristova,
vstanou zbožných dlouhé řady,
a oběť vděků k nebi se vine
volajících z celé srdce vlády:
„Sláva tobě, Hospodine!
Hospodine!“

A kněz čítá, co Pán praví
a po něm jeho Miláček v patnáctem úhlaví:

„Já jsem ten vinný kmen pravý,
otec můj vinař jest,
kteráž ve mně nemá ovoce,
odřeže každou ratolesť,
a každou, která nese ovoce,
aby hojněji nesla, čistí ruka Otce.

Vy čistí jste pro řeč,
kterouž jsem mluvil vám:
Zůstaňtež vy ve mně;
já ve vás zůstávám:
ratolesť sama od sebe
nemůž ovoce nésti,
tak ani vy, leč v svém kmenu,
ve mně ratolesti.

Já jsem ten vinný kmen,
ratolesti jste vy,
kdo ve mně zůstane, já v něm,
na tom mnohé zjeví
se ovoce: nebo nemůž býti,
by kdo, bez mne, mohl něco učiniti.
Kdo ve mně nezůstane:
věřte, každý jeden,
jakožto suchá ratolesť,
bude ven vyvržen,
a sberouť je a pak shoří
uvržené v oheň.
Však ve mně zůstanete-li
a slova, jenž já mám,
v vás, což by jste koli chtěli,
proste, staneť se vám!“

Ve svaté půdě církve stojí zakořeněn
Ježíš Kristus, sladký tento, sladký nebeský kmen:
a cíti v sboru každý
mocí toho slova,
že jest živá na pni živém
ratolesť Kristova;
a že v věčném tom spojení
skrz milostné zaslíbení
požehnané jest modlení;
a každý v sboru zatouží
po slovu věčného žití,
tužbě té pak nábožně slouží
píseň, níž lid se zanítí,
když pronikne zástup celý
posvátná hudba varhanů
a toužebné hlasy vanou
k Duchu, ku pravdy příteli:

„O, přijdiž, přijdiž, Duchu svatý!
jak přišel jsi v ten den padesátý!
naplň svým světlem dům tento celý,
jak ten, kde apoštolé seděli;
přijdiž jako zvuk nebes anjela
a probuď srdce v hříších omdlelá;
přijdiž jak oheň, nímž víra živá
pravdou svítí a láskou zahřívá;
nepřestáváme k tobě volati:
Hallelujah! přijď, přijď, Duchu svatý!“

Aj, přišel Duch ten, duch ten pokoje
na věřících shromáždění,
a duše svatá mění zpěvy svoje
v tiché, skroušené modlení,
a lid s kolen svých nevstane,
až přijde k svému skončení
nebeská modlitba Páně:

„Otče náš,
který jsi na nebesích!“
Svätá moc lásky z tebe vyplynula,
jako ze slunce blesků jasnota,
víra živá se z tebe vyřinula,
aby byla světu životem života.
Upadlo peklo: my Tvoji synové,
dědictví naše jest svoboda;
v službě ještě stojí bezdušná příroda,
ale právo synů mají národové.

Ach, otcem tě zove křesťanův plemeno,
ale ve tvých synech bratři si nevidí:
Ukáž mu, co značí Tvoje svaté jmeno,
ať se za zlosť svou, či slepotu stydí;
neb jen duch Tvůj jej o tom přesvědčí,
žes’ všechněm dal právo žíť,
též i volnosť slávu Tvoji ctíť
hlasy Tvojich rozmanitých řečí.

Ty kraluješ v nebi důstojnosti,
v nebi blahoslávy, mohutnosti:
lid svůj zdvíháš k sobě v tamty kraje,
kde mu věčnosť, život, sláva zraje;
Otče! když tam k Tobě se vypíná
k slávě ducha Tvoje po Kristu rodina,
zruš nepřátelstvo, zlobivosť, rouhání,
jež všechněm, všechněm k Otci přijiť brání!

Ty vyslyšíš, ty požehnáš
modlení věrné svých,
Otče náš,
který jsi v nebesích!

„Posvěť se jmeno Tvé!“
Jmeno Tvé láska jest, ta, co duše pojí
v svazky věčné, v celek jednoty,
která vije v život životy,
která spájí, co svět hříšně dvojí;

jmeno Tvé pravda jest, svatá, nekonečná,
v zákonu Tvém pravda s právem stojí,
kdo se pravdu viděť, pravdu zastať bojí,
tomu souzena jest kletba tmy věčná;

Jmeno Tvé věčnosť jest, ode proměn čistá,
smyslnosť jest služka smrtelnosti,
jen věčnému duchu věčnosť slávu chystá;

jmeno Tvé sláva jest, a blaženosť slávy
nedáš nevěře a bezbožnosti,
jen víra v Ježíše Krista nás oslaví.

Otče! pod sluncem láska v slzách stoná,
jmeno Tvé tam láska nesvětí,
tam národu národ nátisk koná,
tam láska jest křivd, pýchy obětí;
pod sluncem, tu se pravda bojí,
nevěří, že Ty s pravdou bojuješ,
a klesá ruka s ostrou Slova zbrojí,
když milostivě s ránou odtahuješ;
věčné zboží v zapomnění leží,
lid ten nezná svého spasení,
a za marným ziskem slepě běží;
lid ten vidí, že ho ďábel souží,
nohou šlape svoje vykoupení,
a syn slávy k slávě nezatouží:
Tak, Otče náš, smiluj se nad námi,
nedej zváleť víry, lásky chrámy:
než, když svaté stanou nepokoje,
dej směle se přiznať k právu:
v boji ducha za věčnosť a slávu
posvěť se jmeno Tvoje!

„Přijď království Tvé!“
Nebo světa vláda
s Tvým královstvím v odporu stojí,
vítězí ten, jenž zjevně okrádá,
a pokoj má ten, jenž nepokojí.
V Tvém království, ach, tam není bludu,
tam se čistá slza poteší:
zde, u brány spravedlnosti soudu
šelma klamu a křivdy peleší;
v Tvém království tam svoboda svatá,
tam v otroctvu jen otroctvo hnije,
zde však otrok svobodného bije,
a rozum svobodný jest otrokem zlata;
v Tvém království jest slavná důstojnosť,
tam jest každý občan vznešený,
zde však vládne rod a statků hojnosť,
duch šlechetný nemá slušné ceny.
Světlo světa, Ježíš, za slovo Tvoje,
za říši Tvou, za svobodu Tvoji
trpí, zmáhá světa boje
a tvoří pokoj v nepokoji,
a žití věčného práva
všem národům dáva,
ale svět ten Krista nevyznává:
Tak, Stvořiteli všeho stvoření,
zruš ďábelskou moc pýchy a násilí,
uveď pravdu, lásku, pokoj milý,
hříšným milosť dej a odpuštění,
vystav smíření korouhve —
přijď království Tvé!
„Buď vůle Tvá
jako v nebi, tak i na zemi!“
Vůle Tvá jest duše zákona,
lidský zákon bez ní jest řetěz tyrana,
kde vůle Tvá jest, tam se pravda koná,
a duch svobodný v ní nezná svého pána.
Volnosť naše jest jen důstojná poroba
věčné Tvoji svatosti,
duch lidský se Tvému jen podobá,
když se vidí v Tvojí zrcadle božskosti,
a proti manstvu hříchu se ozbrojí
statně, když se s Tebou spojí.
Jak v divé řece valným tokem
vlna za vlnou se kolotá,
tak děje lidstva mohutným vůle potokem
ženou se v tajný oceán života;
v nich se zrcadlí ctnosť i zloba.
Křídlem silným ta se k nebi vznáší,
tuto v kraje záhuby unáší
nešťastná smyslů choroba,
tato osoby v bezbožnou sběř shání
a pusté modle národ se klaní:
ale musí padnouť ďábla pokolení
a zvítéziť Tvoje všemohoucí chtění,
když vůli nebes poddá se zem celá
a zlomíš vůli ďábla, světa, těla.
Nezvratná je moc Tvého zákona,
Ty všech národů Otče pravý!
Síla odporná Tvojí mocí skoná,
všemohoucnosť Tvoje svobodu oslaví,
vždyť kde Ty máš berlu, tam vůle Tvoje panuje,
tam pravda, láska spravuje sněmy:
V té víře duch náš k Tobě putuje,
a v nevymluvném lkání lká:
Buď vůle Tvá,
jako v nebi, tak i na zemi!
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“
Nenasytná šelma je potřeba,
s krví se točí v člověku žel i ples,
duch sluhovi svému musí dávať chleba;
pokud nad lidstvem visí času opona
a tělo vězí v žaláře prostory;
pokud duch vazby těla nerozboří
a zvuk nezhučí pohřebního zvona:
potud i smyslů žádosti smělé
mohutně hýbať budou životem,
a s hořkým musíme potem
kupovať doby časnosti veselé.
Smiluj se ale, když lid zaslepený
chlebařstvo za cíl vytkne si života!
Obecné blaho a duch oslavený
jsou mu co snářství a řečí prázdnota;
když vlastné tělo nízky modlář vzývá
a ducha smyslům za otroka sníží,
před bojem s vlastní slabostí se skrýva,
stavisko blaha na písku zakládá,
sám se o svoje spasení okrádá
a tak duši své na věčnosť ublíží.
Lahoda smyslův jest blesk oblakův,
její vábivý svit trvá okamžení,
zaslepí oči a zmizne ve mraku,
za ním v krátké chvíli žalostí storakou
zahřmí osud na mdlé pokolení
a střelou hromu
za rozkoš jednu sta rozkoší sroní,
že paškrtil bídník ze zákazu stromu.
A předce člověk člověku, rod rodu
za zisk malicherný svědomí prodává,
mrhá svůj zisk za svojí vlastní škodu
a za otroctvo prodá svoje práva;
smiluj se, Bože, nad tímto bídníkem,
že se slepotě svojí podrobuje:
Smiluj se ale i nad tím vinníkem
větším, jenž za směť životy kupuje:
Nejvyšší! duch Tvůj bydlí v těla chrámě,
kde ne, tam Ty ho mocně vnes:
Nech vždy jen pro ducha k Tobě voláme:
Chléb náš vezdejší dej nám dnes!

„A odpusť nám naše viny,
jakož i my
odpouštíme našim vinníkům!“
Když nás obstanou samoty hodiny,
my pak s city pobožnými,
věrní svatým otcův zvykům,
duše v božskosti Tvojí vysíláme:
tam čistou pravdu, svatosť a jednotu
vidíme; ale v časné skutečnosti
lidstvo se klátí přes smrť ku životu,
přes blud ku pravdě a přes hřích ku ctnosti:
Nejmoudřejší! svaté jsou Tvoje zákony,
žes’ dvěma mocnostem volnosť dal v životě,
žes’ nad pravdu zastřel tajemstva opony
a postavil světlo naproti mrákotě.
Hýbať se musí žití stroj,
jestliže nemá síla zhniť,
zápasy s bludem, se sebou samým boj
ukáží, co je býť a žíť!
Nevidné volno pouští zem vlhkosti,
tyto svobodně k oblakům vzlétají
a v drobných krůpějích spájejí síly,
slétnou zas, aby matku květy ověnčily,
a jen v svorném spolku život vylévají,
až když vykonaly služby svoje Pánu,
v jednom se rozlejí zase oceánu:
tak i duchy Tvé, mocný Stvořiteli!
svobodným letem vyslal si na světy,
aby v každém Tvém horlivém ctiteli
vyvinuls’ síly lásky a osvěty,
a když dokoná úkol svého věku
a člověčenstvo osláví v člověku,
vrátil se k božstva velebné čistotě,
splynul ve věčné duch lidstva jednotě.
Ale slabosť ducha je mohutnosť zlosti,
a těžko slabému zmocniť se slabosti:
netresci, ó Pane! pomstou zasloužilou,
když mdloba nevládze stať se ctnostnou silou.
Ach, rodu našeho slabé jsou síly
a slabostí našich silná je moc:
Netresci nás tak, jak by sme zasloužili,
na místo pokuty, prosíme, dej pomoc!
Nežádáme pomsty nad svými křivdami,
jakkoli strašné jsou nepřátel viny:
sluší to vyznať, vinní sme i sami,
a právo pomsty, Bože, náš jediný,
a proto tebe pokorně prosíme:
dej Ducha svého stráž slabým smrtelníkům,
a odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme
našim vinníkům!

„Neuvoď nás v pokušení!“
Pokušení slabé duše kazí!
Běda, kde zrady nešťastné vábení
ke lhostejnosti a mdlobě přichází!
Duch za hradbami nezvratné zásady
nedá se pohnouť blesku mámivému:
Než duše bezpečná, co netuší zrady,
podlehne snadno satanu lstivému.
S penízem zlatým přichází svoditel
a za svůj plíšek odkupčí svobodu;
so slibem hodnosti lstivý zrady ctitel
kradne potřebná ramena národu:
na vlasť sousednou vyplije jed hany
a svod svůj předloží chválou osypaný,
klamu dá šat pravdy zlobivý učitel
a odrodí duše božskému jich rodu.
Tak od pravdy lstivo otroka odloučí,
a tento poznané nepravdě uvěří,
až hrom skutečnosti nad hlavou zahučí
a blesk zatracení do duše udeří;
v mdlobách duše svojí bázlivec nevidí,
že sluší poslouchať Boha víc než lidi.
Když ale zákon Tvůj, jenž světy vládne,
trpí i černou pekelnosť satana:
ochraň prostnou mdlobu, nechť věčně nepadne
a v otroku zlosti neuzná tyrana:
nalož s námi podle smilování svého
a pro kříž a smrť Jezu Krista Pána
zbaviž nás zlého!
Musí pokušení bídných nás napadnouť,
aby víry síla nezlomnou se stala,
nutno, by svatá ctnosť zkoušce se poddala
a tak mohla zlobou vítězně zavládnouť;
moc plameně musí vystáť ligot zlata
a tím světu svoji dokázať čistotu:
kdo má slávu svému vydobyť životu,
musí zapříť smysly a nebáť se kata:
neb, čože jest lípy třistoleté síla,
nikdy-li ji vichr neskloňoval k pádu?
Jakoby se věrnosť svatá oslávila,
kdyby nepřátelskou nepoznala zrádu?
Slabosť se jen častým pokušením smývá,
mohutnosť v zápasu sláva si dobývá:
tehdy, Otče dobrý! jestliby klesala
ctnosť nevládných od vraha lstivého:
Neuvoď nás v pokušení!
Ale, aby oslavení
pravda z ruky Tvojí všemohoucí vzala,
dej nám zmužilosti k boji,
přes vítězství veď k pokoji:
Zbaviž nás zlého!
„Nebo Tvé jest království,
i moc i sláva na věky.“
Jak mořských hlubin nesmírné vodství
objíma jezera, řeky,
tak v Tobě všeliká velikosť i síla
v jednotu svatou ráz svůj soustředila.
Králové sice pod žezlo práva
berou národy, krajiny,
ale nad světmi králův nestává:
Ty králův král jsi jediný!

Tys’ mohutnosť sama a sám všemohoucí,
síla ducha z ducha Tvého se vylila,
obrovský ráz živlův světem hýbající
věčné moci Tvojí jest jen slabosť malá;
jedno slovíčko Tvé hmotě život dává,
jedním hnutím vůle svět padá i vstává;
bez Tebe příroda krásná je noc hluchá,
bez Tebe lidstvo je co tělo bez ducha! —

Ty jsi sláva sama, Tebe všemír vzývá,
v modlitbě duch vzletnouť k slávě Tvojí žádá,
před Tebou se koří každá bytnosť živá,
anjel, divoch, mudrc na kolena padá:
a všecko s Tebou blíž blíže se úží,
co po slávě Tvojí horlivě zatouží.
A mohouli se čím oslaviť národy,
slávy Tvojí v sobě vyvinou zárody:
Hospodine! Tebe lid věrný vyznává,
v Tvojí slávě naše má náději sláva!
Ty nám dopomůžeš, ač cíl náš daleký
a odporných síl nepřehledné množství:
„Nebo Tvé jest království,
i moc i sláva na věky.“
Amen!

Tak končí svatých sbor Modlitbu Páně. —
Když nábožná tichosť stane,
kněz, sluha jeden ze Siona stráže,
Slovo boží čisté věřícím svým káže;
co vírou prorockou, apoštolskou sluje,
v Duchu svatém církvi nadšeně zvěstuje,
a z Písem svatých vzatou řečí
o tajemstvích božích svědčí,
a lid boží v svaté tichosti poslouchá
víru v Boha Otce i Syna i Ducha;
Duch a voda a krev svědectví vydává,
že to jest jediná víra živá, pravá,
studnice ta, z níž se proud života leje,
trojí proud ten víry, lásky a naděje.