Zlatý fond > Diela > Poslední počestnost spící dýmky


E-mail (povinné):

Ján Kalinčiak:
Poslední počestnost spící dýmky

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Zuzana Šištíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 40 čitateľov

Poslední počestnost spící dýmky

Bylo to dne 14. Listopadu b. r. když sem při prostém stolíku sede z turecké dýmky klamný, mámivý, marnotratný svět velikými kotaučemi zatemnoval. Mnohá myšlenka se v hustých dýmových oblacích zatopila; mnohá ač jako nešťastný plavec z utonutí vybredla predce neprečistilosti se jen dymovau myšlenkau zustála. — V podobných myšlenkách zatopeného ducha prekvapil můj přítel pán Lud. Račko a veselým svím humorem na jednu jim konec učinil. Tebe mi, mluvil sem, prozřetelnost fajčarů seslala, neb sem již v kotaučech dymu, jako mesíc v oblacích byl utonul, a tys mne z nebezpečí vytrhnul. Raduji se, pravil můj přítel, že sem ti spomohl, jako se teší pastýr nad navratem ztracené ovce: ale radujte se s radujícimi a plačte s plačícími, mluvil dále, teráz máme něco težšího na zadymenem srdci, které krvácí nad nebeským pokrmem. Kýho čerta? ozval sem se, copak se vám stálo? Máš zvědet příteli, jen pak se ustroj, abys podílu bral na našem zármutku. — Tak pak vstana od stolíka rekl sem, nezabíjej znova procitlého ducha přítele! Jen pojď a všeho se dozvíš, a budeš očitím svědkem, to ti ale predce povím, aby ti napnutá zvědavost neuškodila, že budeme slávít smutnau počestnost spící dýmky. Co? septam se a již sem byl s ním tam nejle(?). Vejda do jeho obydlí, uzřím dlauhý jedlový stůl černým sauknem prikritý a na nem položená mezi rajským kvítím odpočívající, krásné, nezménene a jakoby spící dítko — chtěl sem říci krasnau, poraněnau dýmku. Smích utajiti nemoha, septal sem se, až mi srdce pukalo, a tato je sa poslední smutná počestnost? ha! ha! ha!. Prátelé jeho shromaždení Páni Farári a Pán Rechtor z kocaurkova mi pohrozil, abych se tišeji choval, anť prý, jen dýmka usnula, a nemírným smíchem se probudivší, lehce by laupání do údů dostála. Čekal sem co z toho jen vypadne. Na to mne za stůl usadili, a Dominus Humanissimus[1] mne požádal, abych mu zpívati pomohl, anť prý, mu právě dnes jeden mendík ochorel. Vděčně sem zastál místo mladého škrekláka. Mezi tím se pán Rechtor obzřel volá na zvonáře, ten ale ješte tu nebyl, neb se mu neobyčejné neštestí udalo. On totiž chtěl sobě po švačine vypráhlé hrdlo splaknauti, a studený žaludek zahráti, an mezi tím nekolik zlodějú vludivše se do jeho zvonice nejlepší a nejtežší zvon mu z lešení snali a sebau odnesli. Neočekávaně prekvapil zločin tento zvonáře, a celý pomaten vybehnul na ulici, když práve kravy z pole se vracely.[2] Neboj se, zvonáři, smělil sám sebe, a chytiv jednu z nich zvonec ji odepnul a bázlivě s ním se navrátil, když prave jen na jeho zvonění se čekalo.[3] Začně tedy zvonit, jako když kočka mraučí[4] a pes skučí. Nám to bylo i k jedu i k smíchu: než ale pri této příležitosti, ani jedno na svetlo nevystaupilo. Po tomto milém vyzvonění ustrojení Páni Farári za vrch stolu se posadili, a můj přítel podeprev sobě hlavu, sklopenýma očima stratu svau oplakával. Začaly se tedy obrady s kolectau:[5] „Blahoslavení“ a t. d. Panem Farárem Humarem zpívanou. Načež Pan Rechtor „Amen“ odpověděl. — Nasledovala pohrební píseň, kterau Pan Rechtor k tomu cíli byl uspořádal, a líbezne předříkal nasledujícího obsahu:

Osude preukrutný
Jenž všecko zničuješ
A ukrutenstvím smutný
Ten svět zarmucuješ
O zavři již železné
Někdy své pazauří
Ať víc tak nelíbezně
Na ten svět nezauří.

— — —

Jak šťastný bude v ten čas
Tento smrtelný svět
Ozívať se bude hlas
O rajský rajský květ
Když bude nekonečný
Plamen plápolati
V dýmkách a z nich pak věčný
tam dým vydávati.

— — —

Když kapsa nám chudobným
Žákům vyprázněná
Nebude ni osudným
Losům podroběna.
O vyslyš prosbu naši
Tak přesmutně znící
A vytrhni nás z naší
Bídy trvající.

Za ní nasledovalo kázání z predmetu: „Devečka neumrela, ale spí!“ od Dv. P. Humare asi následně:

Susp.[6]

Žádná věc na věky netrvá na světě,
Hyne na jar, v jeseň, v zimě nebo v létě. Am.

Tak hle! Truchlivé shromaždení! aby sme neštastnau příhodau zahynulé dýmky, poslední počestnost vykonali. Byla v nejkrásnejším kvétě, vyplnila let — nekolik měsíců, nekolik týdnů, nekolik hodin a okamžení od velikého zármutku vypočítati mi nelze. Ach, ona byla! nyní ale odebrala se na cestu věčného nenavrácení, pozustavila zde jenom sirotka za ní oplakávajícího; zanechala zde jen pratelů a sausedů za ní težce hořekujících a bědujících. Největší žel, největší ránu při zahynutí tak slavné a znamenité dýmky pocíti Tabačáři proto, že se do ní mnoho tabáku natisklo, z ní se veliké kotuče dýmu hrnuli nasledovně že i mnoho tabáku kupovalo. Ach! a co koněčně poveděl by na to její mistr a původce, který ji do světa na vandrovku vyslal k tomu cíli, aby tabaka kazila, a dýmem svým svět zatemnovala? Co by povedal na to vida svau dceru vlastní rukau vypěstovanau; a teď tak neštastnau smrtí, šlakem totiž trafenau, zahynulau? Jistě, ach jistě by plačem spolu i s sirotkem po ní pozustalým zašel, zahynul. Než co se stálo, více se neodstane, a ona již leží uprostřed nás sucha bez močky, prázná bez tabáku. My pročež pro ulevení slz sirotka osiralého, pro potešení práťelů a sausedů zde truchlivě shromaždených, těžce a horce naříkajících: budiž nám dovoleno promluviti nekolik slov. — Prve však než by sme se k tomuto rozjímaní oddali, modlime se jakž nasleduje:

Ty, co lidem uchvacuješ
Dýmky život i jmění;
Ty je zase navracuješ
Zemi ku potešení. Amen.

Povstanuce lásky vaše z míst svých budau moci preslyšeti vypověd písma Svatého, která se čte a nalezá u Sv. Matauše v 9. Kapitole v verši 24., nasledujícím porádkem:

„Nebo neumrela děvečka, ale spí.“ — Tolik jest slov dněšního Evangelického, zvláště vybraného textu.

„Nebo neumrela děvečka, ale spí.“ Tuto tak znamenitau, ale pritom i radostnau vypověd písma Svatého, položíme sobě za základ dnešního rozjímání našeho. Kděžto uvidíme:

1. ní Část. Že neumrela a
2. hu Část. Že jen spí.

Již sama slova tato: pohreb, rakev a hrob cosi smutného a hrozného vyznamenávají, tak že člověk jedině s hruzau a plačem na věci títo patřiti musí, a to tím více, čím více se s jeho rodyny a prátel někdo do věčnosti odstehuje a ubíra. — Než jako zde žalost tak z druhé strany radost se projevuje tam, kde nejaková malička náděje života pozustává. Nenacházým slov, kterými by nad děvečkau projevenau radost otec že neumrela, vyslovil. — Pročež i my smutné shromaždení! v té naději jakožto žáci a dobří fajčáři žíti musíme, že našá slavna dymka nezahynula neumrela. Znak jistý smrti jest porušení těla a rosipání částek tohože těla. Již ale popatříme li na dýmku není ani porušená ani rosipaná, co nam jistým dukazem může býti, že neumřela. Pročež neplač a nesmokli se ubohá a opauštěná sirotko! nenaříkejte vy přátelé a sausede zde smutně sedící, ale raději hleďte i sebe i sirotka v plači pohříženého potešiti a presvedčiti tím, že neumrela. Presvedčíte jej tak, když z dýmky oné hodné kotůče půšteti budete. Naše povinost jest radovati se s radujícími a plakati s plačícími nikoli ale tak, že by nám až srdce usedalo, anebo snád, že by sme pro plač ani nejedli ani hlaubějí do poharů nenahlíželi; nebo opět jinde stojí: zármucené a opuštěné potěšujte. — Neopustíte jej když nás i on spolu i s tovaryšem svým ustavičným neopustí:, potěšujme jej těmi slovi, aby naději setrvával, že dýmka tak pametna, tak draha, a slávna neumřela, nebo nenacházíme z ní drtiny a črepy, neumřela ona nybrž jak to v druhé častce uvidíme:

Že ona jen spí. Jako matka obávajíc se od nejakového nepřítele jejího nastávající smrti se utají tak, že malé znamky života po sobě pozustaví a necháva; tak podobně i přítomná teď oplakávající dýmka dala znamení svého nebytí jsa v rukách cizího člověka a k tomu cíli, aby jí tento neužíval, ale čím spíš panu svému oddal, ve vší tichosti a pokoře. Ona se utajila snád i proto, že jí tento tak nehověl jako páni vlastní; snád proto, že ji tiskl všelijakau neužitečnau a smrďutau zelinku do hrdla; snád proto, že tam jen někdy tu pak častějí pokrm a potravu dostávala; — snád proto že tam méně spoludružek svých měla nežli zde. Utajila se, od hněvu praskla a usnula. Ach! ona spí a bude spáti dokuď se čelo sirotka jejího nevyjasní. Spí a čeká celá zemdlená a vyschlá na potravu pána svého. Spí, aby sobě odpočinula od bolestí a od nepravého z ní nakladání. Pročež nezarmucuj se nevolná a utrápená sirótko! nevylévej slz, které by tvé oči zakaliti a znivečiti mohli, nestoň a neachkaj, nebo prach byla a v prach se zase obrátí, nenaříkej nebo neumrela děvečka ale spí; ži v náději, nebo nezahynula slávná dýmka, ale jen praskla.

Po krátičkém kázání přečetl nám Dv. Pán Fabian krátky rozmanity životopis spící poraněne dýmky jenž jest tento:

Čím víc který strom raměna svá na všecky strany roztírá a svých neviných sausedů přikriti se snaží, čím se víc blankytu nebeskému blížiti snaží, chtěje trůnu svých blížných upevniti, a všech pozor na se obrátiti, — tím větší moc větrů pocituje, tým více bojovati musí aby na svém stupni vysokosti obstál; čím meně v dlažbě která skála s jinymi urovnaná jest tím více se na ní potkýnáme; čím látkau znamenitější, formau ozdobnější, baky rozmanitější, pupakem znamenitější, diplomem baníckým, na půl stríbrném pupaku vyznačenejší, a co nejvíc zaslaužilostí milší, byla táto mrtvola: tím větší se jí bohužel bauře naproti stavěli, aby milému majiteli otci obětována, určeného cíle nedosáhla. — V nic jest obrácená! — a aspoň tak raněná, že více na památku dána býti nemůže, pro neopatrnost v užívaní jednoho člověka! milá ba nejmilejší býti musela když z slavného Kralovského Banského města Štavnice všech znamenitých dýmek otčiny pochodila i tu z těch nejznamenitějšich, totíž z fabriky Slovutného Fajkáře Höniga. Dobre vyhářela, vyborně vylévala, na trubke jakoby ulátá stála, ne dlauho ale dost trvala, a kotaučky dýmu jako vulkán házela, slovem, šeckými se znamenitostmi dýmek vyznačovala, — A hle! hroznau ranau raněna zde! zde leží půlboká! — Nadobudnutá byla za 1. zlatý 30 Kr., aneb krejcárů v sumě 90,[7] aneb co tolik činí půl krejcárů 180. — 180 půl krejcarů! suma za kterau by se třiidvacet Hronek[8] i s pipsári kaupiti dalo. — Jak že by tedy nemisel litovati a plakati člověk nad zhubau tak zvláštní fajky. — Měla i jiné zásluhy: jako nejmilší i mnoho cestovala s Panem majitelem přes hory, vrchy, doliny, vsi i města rozličné. — Měla tehdy skaušenost a síce velikou kdyby živá byla znala by erzelovat[9] že pochodila: Antal, Beleju a Badau, — Drášovce, Tesari a Lazan, — Semerovce, Horvath, Moravce, Lišu, Bath, Almáš, Bohunice, Pukanec, Dřienice, — byla i v Prandorfe, — Sandovcách, Čankave, v Síleši první krát na pipasár daná a tak až do Prešporku svau nastávající otčinu šteslive vnesená, kdež věrne slaužila pana majitele. I v Nitranské při hráni divadla byla, odkud se při veliké pozornosti šťastlive vrátila. Potom byla jen velkau prosbau na statečnost jedného člověka dána, a u tohoto či náhodau či neopatrností zhubená! Nedivme sa tehdy nad plačem majitele, nybrž prispejme mu radejí potešením, nebo kdož uveří a pokrstí se spaseň bude. Am. —

Za tímto nasledující odu rečnoval Pan Krpelán:

Smrt je hrozná, smrt je zlá
Ona ostrau kosu má. —
Vy však při tom milí páni!
Buďte bez všeho lekání
Že ja začínám od smrti —
Smrt! — ach! tá všetko zaškrtí,
I nám teprv — smrt nemilá, —
Hoj! až mi strach lomí kečku
Když si spomnu zaškrtila
Plačkovu krásnou Faječku.
Vidíte milí kresťané
Jak mocná jest ruka páně —
Jak se vše na zemské kůli
Podrobuje jeho vůli
Vždyť i to jeho svatá vůle byla
By si fajka něco z boka odrazila
marný život, marný světě
Když smrt všecko k hrobu zmete
Osud! ten má srdce chladne,
Štestí to jest celé zradné. —
Ubohá Fajka! zavčasne,
Padlas v náruč smrti ďasné
Slaužilas jen na krátky čas.
Byla to fajka než juž více není
Ubohý vdovče kde tvé potešení
Kdo ti již dodá útěchy v žalosti
Nikdo — ach nikdo! pravda jestit síce
Že v svete Fajek širokém jest dosti,
než takovéto, Ach! už není více.
Spomeň si vdovče! Kde jsau již ti dnove
Když se ti z fajky milené kurilo
Až se ti srdce v košeli tešilo —
Oni pryč prchli co zdanlivy snové —
Prchli — aniž se spatky vratit chtějí
Není víc fajky tak jich hlasy znějí
Fajko! faječka! nesmrtelné chvály
Tys zaslaužila by tě sprovadzali
Cťitelé tvojí, v tauto smutnau dobu
Do ukrutného studeného hrobu, —
Zaslaužila si, by se na tvém hrobě
Skvěly pomníky k poctě fajko tobě
Jenž by i pozdním potomkům hlásali
V jakové někdy poctě fajky stály. —

Naposledy dokonal knežské obrady Pan Frntolín svým pronikavým žalozpěvem takto:

Jestli že si smutnau umko kdy spívala píseň
Nuž hlásej smutnau ústami teď naozaj.
Neb mělalis větších posavád ku nařeku příčin
Jak co před krátkým tvé srdce bodlo časem?
Jestližes nad popely slávných měst truchlila někdy
Styď se umko za to, to byli jen popelé;
Truchlilalis někdy po utěklych náhle radostech
Pro sobě slávy si tím zyskala né veliké
Kdyby si jen po takýchto ničomnostech měla mysli
Slídit a nad nimi vždycky se smautiti jen:
Tak by tvůj básník s bobkem neokausil omáčky,
A rádej ti teráz z kořene krk vylomil.
Sber tedy o milená muzo své síly a zalkej
Nad tím co popele co i radosti činí —
Na márách zde leží jenž usnula v Pánu pipečka
Nemerkovností jednoho z vás o lidé —
Hanba ty hanba ty O! osvícené člověčenstvo,
Hanba devětnáctý tobě věku vzdelaný —
Hanba ti, že takových posavád v svém sdržuješ lůně
Jenžto si tak vzácnau vážiti věc neumí. —
Ač ty nelítostný, ty neměrkovný člověčisko.
Cos ty vykázal viz, viz rany otvorené. —
Vyz potoky z dvau Lajovych plynaucích okálí
Až pltě, až parné nésti by mohli lodě. —
Pozři na uplakané vůkol zde tváře sedících
A nad svým zločinem, lkat a se trásti musíš.
A však nechme ho již co osyčny trasti se lístek
Potešmež smutné raději Lajka srdce.
Neskuč roztomily za mnau více takto ku tobě
Z nadzemských výší pipka se nadrapuje
Jestli sem i hroznau vzala skázu, jest to telem jen
Duch můj tam k nebi, v ráj roztomilý vyletěl.
Tam on svým voňavým dýmkem ovívá i samého
Tvůrce, i anjelské zástupy oblezuje. —
Až všeckým po plné teče slina spatno se dívat,
Pipce a po slastech co tuto vám ja činím. —
Ai tak již zustaň, tuto meškati déle nemůžem
Neb se mi po ráji stískati již začalo;
Zustaň a neplač, ja ta letím kde mi postlali lůžko
Zustaň ach a zpomni si na mne také.

Po těchto obradech nasledovala píseň dle té pohrební: „Rozžehnejme se s tím tělem,“ kterau také zde od slova k slovu uvázím:

Ach já preneštastná fajka!
Zanechávam Plačku Lajka
Mého velkého Patróna
Neb můj život se dokoná

Osud divy osud směšny!
Svět je márný a falešný
Nechám tě však ale trošku
Pozri na mně můj Lajošku:

Pozri na mně neb mne více
Neponeseš k světlu svíce
Mé svleky se položí v hrob
Teď naposled mě slzau skrop.

Při tomto všem vyslovném vyvedění, jedině smích panování převzal. A můj pán přítel pán Plačko Lajko, musil neborák se smíchem i žalostí plač spojiti. — Stálo to pravda víc než fajka tabáku, dve to ale sotvý bylo hodné. Co nasledovalo bylo víc, mnohem víc hodné, neb podle našého Staroslovanského ješte obyčeje, dával se tež kar, při kterém se již ze spící dýmky velikánové kotauče dýmu z úst kydaly majitelových. Naposledy pozorných činím všech dobrých fajčarů, na tuto počestnost strašte odhánející, myšlenky zapuzující, svět klamný kaurící dýmky, aby, událi se jím kdy to neštestí, že se jím dýmka roztluče duši i tělo sesbírali a k mému příteli k podobné počestnosti doručili. Poznamenati však sluší že vaček jejich musí královskýma parsuny dýchat, nebo Actores et Cantóres amant humores,[10] je již odjakživa skutečností potvrzeno. Při takovéto však příležitosti, prosím, něch na mně s nějakým úradkem nezabývají.

Dopisovatel

* Právě o pul noci, když v nejedné vínem zmyté hlavě strašiti zvyklo došel nás prítomný dopis po větřové štafetě. Ponevadž pak tež zanímavý a pro jednoho každého, jemuž se z huby rado kauří na nejvýš důležitý jest: sdelujeme ho hned za tepla aby tím štastněji na všech oniž se dýmce koří učinkovati mohl Vtipnému Čtenárstvu. Račiž pročež Vtipné Obecenstvo čtenárské láskavě prominuti, že sme nakrojené články na bok na tento čas odložili, ujišťujíce, že je hned v budaucím čísle po obyčejném porcií Vtip. Obecenstvu čtenárskému predkládati budeme, pokud se totiž neminau. A až se minau — pak — hm — jen tak mezi námi anticipato[11] budiž řeknuto, že nám dobrau — ach dobrau lahůdku pro lačné žaludky — pak — nu — co tedy — pak — mu jí predložim, a budu predkladati, až se totiž opět nemine — a až se mine — potom necháď Vt. Ob. se také učlověčí a neco dobrého našemu bubnu na pohůdku zašle.

Redaktor



[1] Dominus Humanissimus (lat.) — najmilší pán

[2] Paně dopisovatel jen že tak velmi nelžete. Redactor.

[3] Nic se nečekalo, ponevadž se hněd zazvonilo. Redactor.

[4] Jak nepodarene přirovnání chtěl snad říci Pan Dopisovatel, jako starý hrnec. Redactor.

[5] S kolectau (lat.) — druhom modlitby

[6] Susp(irium) (lat.) — vzdych

[7] Krejcárů v sumě 90 — vtedajší zlatý mal 60 grajciarov

[8] Třiadvacet Hronek — Kuzmányho časopisu (vyšli z nej tri diely, čiže ročníky v r. 1836 — 1838)

[9] Erzelovat (z nem.) — rozprávať

[10] Actores et Cantores amant humores (lat.) — herci a speváci milujú vlahu

[11] Anticipato (lat.) — vopred




Ján Kalinčiak

— prozaik, básnik, estetik, literárny kritik, pedagóg; autor romantickej poézie a prózy, teoretik pokúšajúci sa formulovať estetické princípy romantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.