ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jako hrom, jejž pravice Perounova^[1]
Na giganty vymerštila zlé,
Tak pádi pryč časové a zas nová
Uhne času tvář, jde v stánky tvé.

Vše se mění, vše do propasti hrozné
Proměny se hrmotem valí;
Dubiny kde se stkvěly nebenosné,
Tam teď leží háječek malý.

Kam se poděl chrám v Efezu Diány?^[2]
Kam zmizel i slavných hradů zbor?
Kde je Herkul,^[3] skrz něhož byl svázan
Cerber,^[4] jenž s ním spurný védel spor?

Tam, kde hrady Arcony^[5] až k modrému
Vypínali blankytu hlavy;
Kde zněla chvála Samovi slávnemu:
Tam teď vyje hrozně vlk dravý.

Spadla Trója,^[6] vlast Hektora^[7] silného!
Nestkvěje se Babylon^[8] více,
Slávu města Mudřeny,^[9] překrásneho,
Mrákot temných tlačí tisíce.

Okeán,^[10] hle, má to dílo ozorné,
Jenž Rhodusa břehy^[11] krásilo;
I to zžírají proměny odporné,
Co nad červánky stkvělší bylo.

Jen má láska k Sofii nepomine,
Nechť se zboří Olymp^[12] se světem,
Nechť sám uhel severný se mine;
Předce děvu ozdobím květem.

Jak dřevo Iova^[13] stojí pěvně sobě
Kol řeky Tiberis hučící,
Tak v mém sardci sličná děva v ozdobě
Sídlí alabastro-stkvějící.

Jí krása temní Eos,^[14] rukou stkvělou
Otvírá jenž bránu Phoebovi,^[15]
A její líce barvou sněhobělou
Stkvoucí líbí se Perounovi.

Ve slovanském plášti jest vzněšenější
Nad Múzy^[16] s věncámi zlatými;
Nade Herín^[17] jest její zhled vážnější.
Jenž vše plní city čistými.

Hodná jest, by vítězi ctnému v běhu
Vítězospěv zněla jí lýra;
Hodná všech perel, jež na rúdem břehu
Hind, blízký koňům slunce, zbíra.

O, nade zlato Brasilii stkvělé.
Nade Inků bělou slona kost,
Přeridkymi váží sardce vřelé,
Ona jenom můj je milý host!

Tobě žiji jen krásná Milostěnko!^[18]
Sličnější nade Melpomenu;^[19]
Neb převyšuješ Mudrenu Růženko,
Také Ládu šperkem ozdoběnou.^[20]

Zustaň ty mou, buď jak ranní lilie!
Ží vždycky jako Pallas^[21] čistá,
Ríď mne i v nejkrutších bojích Sofie!
Dokouď Křiváň nehne se z místa.

Zvučte hory Turce rozkošného,
Zvuč Tatro a Znieve stkvoucí!^[22]
I ty Váh volným tokem jdoucí
Zvuk vydávej hlasu přelibého.

Váš M/H?/aróna temní velikého
Syn, jenž vás dedí láskou vroucí,
Jejž sláva k nebesům se dmoucí
Věncem věnčí z bobku nezvadlého.

Tam, kde Praha bydlo Slávů stkvěje
A kde Volgy vluny se hrají,
Aj kde Temza, jméno „Kollár“ zněje.

Však hanbi se ty Hradku krýkavý!!!
Neb v tvých strevách pluky reptají
Slávů bujných proti kráse Slávy!!!

Šedá mračna protkává ohnivý blesk,
Oblohou noční hromový táhne třesk;
A mladoň komonstvu vzdálenému^[23]
Z hustin svého rodu odesílá zvuk,
Jejž mžikem stírá nebes valný hluk.

Neslyší panoš hlas komonstva svého,
I bodá ocelí oře vraného
Jenž se ven houští z temného valí,
Až dupot jeho hromů hluk poráží,
A rychlost tmavou šedost rozráží.

Aj, již mu šířiny zefír^[24] vstříc věje,
Zří, jak světélko v chaloupce lítá;
Již se mu v tvář lepotvárné děvče směje,
Jí stará máti cizince vítá;
A medek v číši sobě mladoň lévá
Večérku jeda, u Lenky prodlévá.

*

Ve spánku vidí Lenku květomilou,
A když dennice tváří přespanilou,
Zlatému slunci vstříc se usmívá
Již Lence líbá rty barvorůžové,
Již tiskne ruce k rtům alabastrové.

U Růženky jen krásomilé bdíval,
S ní hned v háji pod lípou dlíval,
Hned strmící nad hlubinou skála,
Jižto krásná besédka zdobívala,
Lásky vroucí jich svědkem bývala.

Však panoš k domovu musí drahému,
Lenka slzy roní stříbroskvělé;
Kůň se pne již, jda k hradu bohatému,
Slzy tekou mladoňovi vřelé,
On zdálky ještě chce políbiti tvář,
Volá: „Lenko, brzo nás uzří oltář.“

*

Lenka nevidí panoše libého
A neslyší dupot koně rychlého,
Na lůžko v nízké chalupě klesá
A její kaločerná tma klíčí zrak
A pozdě jí zanechává mrak.

I třikráte v plné luna jasnosti
Na vznešené sa skvěla vysokosti.
A ženich nejde věncem zdobený,
I zalká Lenka a bol v ňadřích skrývá
A smutná, smutná dolem hledívá.

Stávají červánky a pryč mizí zas,
Svadební troubka chatrč nevítá;
I kleká Lenka a k matce jí zní hlas:
„Mou cnost skalila ta šelma lítá“.
A již vyřkne na ní matka hrozný hněv,
I velí ven z bydla jako rusý lev.

*

Lenku truchlivý ke skále nese krok
„Dej Ládo mladoni slastiplný rok,“
Vece a zo skály sebou hne v propast,
Aj již utroba tlamu svou otvírá,
Za Lenkou zas s rachotem zatvírá.

Aj, se kroutí hlava na vše strany,
Zas na oblohu oko upírá.
A párta krásná, párta peřestá
I myrtem svatebním okrášlena,
Černých k okrase dlí na kadeřech.
A pentlí vicher barevnou zmítá
A sukní sňatkovou sever šustí
A červené boty blesky krášlí.
I kolikráte zarachoce hrom,
Úžasným hlasem nevěsta zúpí:
„Uju! uju! mladý zeť u Rovni!
Místo líbých u sobáše hlukův
Aj ta, jak krásné zvuky mám:
Hrom mi je loutnou, blesky jsou svíčkou,
Zpěvem družiček sever rachotný,
Sňatkovou temné komnatou mraky.
Přijď, přijď záhy, mladý zeť od Rovni!
Hrome, netřep, nesypte se, blesky!
Měsíčku, zasvítiž v zlatozáři,
Ač přijde, přijde milý od Rovni,
Než nejde půlnoc strašná smrtelným,
Zarachoc, hrome, sypte se, blesky!
Duj hrůzu, sever, vzhůru, děvo
Na křídlách vichra v oblaky se beř.“
Burácí hromy ve chmurnu traskem.
Blesky zářivé děvu sprovází,
Ona u výšky mizí šedotmavé.

Ze chmour zas hledí měsíc roztrhaných
Na hory, na doly mrtvotiché,
Ručeje, nimiž se třese vlnka,
U ručeje roklím cesta běží
A nad roklím k hvězdám pne se skála
A na skále veždy o půlnoci
V mraku, v blesku stojí polednice.

Aj to, krásná zlatozář
Dnes nad nami plane!
A zpěvův libě souzvuk
V modrý blankyt vane!
V záři skví se český lev
I Slováka věrná krev.

Hlaváčkovi to k slávě!
An k bystré Vltavě
Hořet učí láskou nás
I věrné Moravě.
Jasá proto český lev
A Slováka věrná krev.

Od Křivána tu bratři
I Novohradčané,
Tu Zalána potomci^[25]
Statna, Gemerčané;
I Tatra a jí děti
Vlastenci k nohám letí.

V radostném citu Slava
Vřelá hruď se topí,
An Hlaváčka to otce
Slováci obklopí;
Na němž zlatozář se skví,
Slavské jemuž písně zní.

Ba i bláho pozemské
S nebeským vede spor.
An vlastenci přísahá
Slovácky věrnost zbor,
V kytky a bobek vije,
Dí „Hlaváček ať žije!
Ať žije!!“

Kdybych já se v rychlé
Ptáče proměnila,
Věru by sem celé
Slavsko navštívila.
Nad Blaníkem^[26] smutnou
Píseň bych zapěla,
Pak na zlatoskvělý
Kremel zaletěla.
Křídélka v šumící
Volze bych oprala,
Bych se čistá, krásná
K Ilirům dostala.
Hoj, kdybych tak rychlým
Ptáčetem já byla,
Dnes bych ještě vody
Z Visly se napila.
S každého pahorku
Ústa mé by pěly:
„By Slované více
V spánku již nedleli!“

Kéžbych nadlidskými
Skvěla se sílami,
Pevně bych Šumavu
Spojila s Tatrami!
By nikdo víc řeči
Jich nekalil slávy,
Jenž se opět vrácí
K dítkám Čechoslávy!
By se již co věrné
Sestřičky líbaly,
Pak jim v krátce zlaté
Věky se usmály!
Než kdybych já slunkem
Purpurovým byla,
Veždy bych nad kraji
Slavskými svítila.
Pablesk můj by zářil
Na palouk zelený.
By zkvětals’ rode můj,
Rode můj milený!
Leskem bych růžovým
Lemovala háje —
Slovanům, Slovankám
Krásné tvoříc ráje!
Záře mé po šíře
Slávě by se rděly.
By se již Slované
K lásce, práci měli!

Nad Tatrou sa jasné
Slunečko usmívá,
Považí v měňavé
Roucho se odívá.

Na květných lučinách
Sláva matka sedí,
Leč na své Slováky
Smutnou tváří hledí.

Nuže my Slovenky,
Rozmilé sestřičky,
Leťme v náruč vřelou
Slávie matičky.

Darem jí věneček
Nesme čarokrásný,
Snad se zasmucená
Její tvář vyjasní!

Lehounký větýrek
Dolinou si věje,
V podtatranském háji
Hlas slavíka zněje.

Nuže my Slovenky,
Slovenky zpěvavé,
Šveholme písničku
Naší matce Slávě.

Ať se tomu cizák
Nezpěvavý směje,
Hej, jen Váhu rodák
S námi nech si pěje.

Stojí mladá lípa
Květném na kopenci,
Tam si sedávají
Slovenští mládenci!

Švihlí jako jedle
Šumivého boru,
Krašší nad růžovou
Na obloze zoru!

Když volá vlasti hlas:
„Slováci do zbraně!“
Radostně sedlají
Koníky své vrané.

Nuže my Slovenky,
Slovenky spanilé,
Milujme jen naše
Bratry roztomilé.

Od věžaté Prahy
Zpěvy k Tatrám zvučí;
Příbuzným hlaholem
Adria nám hučí.^[27]

I skály Kavkazu
Slávii se koří,
Šíře slovenská řeč
Jak dennice zoří.

Hej, šťastné Slovenky,
Tatranské dívčiny!
Blaze nám, dceruškám
Tak velké rodiny.

Západních po horách se třesou červánky ruměnné.
Dýmokrytou ležejí nad vískou v háji tichounkém
V rozmluvě roztomilé řeřavé kol vatry pasáci.
Vtom šumivý větřík hluboké vzdechy k ohni donáší
A zraky pastýřů v černém zří postavu rouše
Pod dubem, anť roněnou stírá slzu s líce bledého.
Dlouhovlasý Jaromír tykovými ozve se slovami:
„Hleďteže, bratři milí, jak trápí otcovo srdce
Truchlota, jaktě bledé jeho jsou již i v kostele tváře.
Ještě mě sotva lepá byla zlíbala vesna desetkrát,
V tomto Mlieči stinném, již sem jej veždy vidíval;
Než smutným nikdá jeho tvář se nezastřela mráčkem.
Veždy vešel, sem i tam v květné se lučince procházel:
Jen když pastýřů po horách se ozývala trouba,
Slz mu z očí hojné se cedívaly proudy, a v dálce,
Tam, kde se Nitra věží k nebesům, jeho zrak se potápěl.“

Dvakrát klásky plné po nivách se kolébaly tučných,
Dvakrát zas ku našim vlašťovka se vrátila chyžkám,
Často co sem v spanilé ho vidíval hájine této.
Tvář veselou vzněšený vždy o blankyt něžně opíral,
Jak kdy se tvorci nebes moudrému ve chrámě modlívá,
Růžokvětým jednou stál sem za kříkem a všecko
Vyslouchal, co mluvil; dávné i apoštole vyřknul,
V chrámě o nichž krásné hovořil nám často pověsti.

Bratře milý, myslíš, že ho já též v háji nevídal?
Když se na jasnoskvělých modřinách zornička zaleskla,
Už ti po houšti chodil, ba k naší též vatře docházel
A sladkých ze snů budě nás k píšťalce pobízel.
Když ty slavíka slyšel, v houštinku se rychle ubíral,
Jakby se ptáčka zpěvům naučit chtěl sladce znějícím.
Od té chvíle palouk třikráte se sotva peřestil.
Já, co také sem jej zpoza bučka slyšel pěti libě:
„Iďteže, iďteže mi zvonivé na pažitku ovečky.“
O, a nyní smutné spouští oči perly na rosné.“
Takto mluvíc trudem litují zbledlého si otce.
Stříbrovlasého se vtom vážné slovo ozve stařečka:
„Dítky milé, před tím veselého že rozmaru býval,
Pravda je, tento otec, co v boží vede ráje pasáky.
An si ho v temnotichých hájích Jaromíře vidíval,
Tehdá vítězné o Svatopluku písně počínal,
Pod nímž šíře naše skleslá se ozývala sláva.
Tehdá když nebesům zbožné vzdechy zhůru posílal:
Dvé bratrůtě slavil, k otcům jenž došli z Byzantu,^[28]
Pak nám přímoběhou k spasení poukázali cestu.
Když se tak usmíval, nejmenší přírody kvítek
Líbaje, když chřestnou hadivého potůčka vodičku^[29]
Poslouchal, tehdá chválil pastviště a stáda.
Než proč v smutku teraz pohřížen bolně žalostí?
Dítky drahé, truchlí nad zrádným otčiny junstvem,
Jenž k těm přešlo, cizé coby nás chtěli v jármo zapřáhnout;
Rozkazy pak dávat: zavráceť v cizozemštině ovce,
Nápěvy neznámé do slavenské píšťaly vlévat;
Větříček ba chtějí, by naší dolinou si cizí vál.
O, synové milení, takových má Tatra rozenců!
Hoj, nuže aspoň vy věrnosti mu přísahu složte!“
Kmet domluvil. Junové tu honem povstavše v radosti.
Pod dub rozložitý k věrnému se ponáhleli otci.
Aj, tu se rozjasní, jeho tvář, anť družstvo pasáků
Věrnosti slávnou věčně jemu přísahu skládá.
Obloha na zmužilé pastýře se jemně usmívá.
Líbotokým hláskem píseň pěje v háji slavíček,
Jenž Hollému ku slávě tichou krajinou se ozýva.

Když zóra zhasla nad Slovenskem jasná,
An bouřné chmúry nad Tatrou se vznesly,
A velké cíle i budoucnost krásná
I mysli naše bolně byly klesly:
Znáš-li, kdo tu spasil národ podkřivánský,
Nad nímž poletuješ, orle nadtatranský?

Jozeffy drahý,^[30] důstojný syn Slávy,
Nad mraky a blesky vznesl čelo smělé
A opět zlaté jitřenky jasavý
Ruměnec vylil na Slovensko celé.
Letiš pod Hradovou spěšně, dnem i noci,
S vřelým pozdravením ku Slováků otci!

Otče Slovenska, tvoje nuzné děti
Korun a zlata ryzého nemají,
Ony by ctily velkost tvých obětí,
Jenom ti vděčné srdce posílají,
V němž uznalé city k tobě nepominou,
Dokud jazyk a rod Slávů nezahynou!

Tys’ přede trůnem královské jasnosti,
Jenž osvěcuje Slávů miliony,
Poroučel Slovensko její milosti,
Na vzdorné škůdců žaloval jsi shony
A dávmo kojenou vyslovil jsi túhou:
Že Slovák jen krále, jiného ne sluhou.

Jiní jen zpěvem k životu budili,
Neb tajmo vstříc těšili se žití;
Tvůj první zjevně hlas oznámil milý.
Že i Slovák již Slovákem chce býti!
Tys’ první založil kámen národnosti,
Jejž nezvrátí více ani pekla zlosti!

Slavobiskupe, nuže příjmiž přání,
V němž jsou citové všech Slávu spojení;
I těch, co na severu zbili stany,
I těch, na jihu co jsou obydleni;
I nás Čechoslavů slyš, otče, volání:
Sláva ti a život do světa skonání!