Zlatý fond > Diela > České prvotiny


E-mail (povinné):

Andrej Sládkovič:
České prvotiny

Dielo digitalizoval(i) Martin Odler, Michal Garaj, Viera Studeničová, Lucia Muráriková, Katarína Tínesová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 160 čitateľov

Synovský vděk

[1]


Srdce, co chceš? že biješ tak boky,
snad tě tajného cos strachuje?
Aneb statná volnost cestuje
nezdlouhlými ku Parnassu kroky?

Asnaď milá v tobě byt svolila
nade losem svým spokojenost?
Aneb přírody nepříjemnost
pokoje tě tehdáž pozbavila?

Asnaď osoudu se nevdečnosti
bojíš citem na před zvědavým,
aneb smyslem všudy létavým
toužíš blahém bytu po věčnosti?

Než již cítím stav tvé bláženosti
na srdci, jenž chrám si stavila.
Oltár jehož svatě ovila
citem blahé k rodičům vděčnosti.

Tenť jest jenž se rozvil v vnítrnostech,
on mi mení v máj nahý ledeň,
on mi trpkost mení ve Éden,
snáší zlato zavinuté v ctnostech.

O sám cit ten dáva věcem barvu,
smíchy kladé na řti chudobě,
potešení leje starobe,
a má aspoň všemožnosti larvu.

Než byt bych měl ústa Ciceronská
blahost predce citu onoho
nevyslovím, byt by premnoho
bděla ve mne Múza Helikonská.

Krásna matko všého přirodzení!
Ty si věnec nežný uvila,
v nemž si věčnou láskou spojila
otce, syna, Matku pokolení.

O coby tě srdce této hnetné
vazby v světe ješte zbavilo,
není, coby duše rozvilo
sjednocené, ve prostore světné.

Co ty smrti žížníš po rozplětu?
Tělo jenom časné rozloučíš,
duše věčnoživé nezmučíš,
v svazku tuhém pozustalé světu.

Jestli boure ledních zimníc šedá
se na stánek duše rozzlobí,
moc se jen nad tělem osobí,
duše rušiť bytu svého nedá.

Milá buňka medosavé včelky;
dcéra noci, putujícímu;
líbý větrík hořkem mroucímu;
outlé děve líbovonné nelky:

A však blaho lásky převyšuje
všecky títo přírodzenosti
lahoudky, a marné stkvostnosti,
které mysl zbožná zavřhuje.

Láska jestiť, nejvižšího krále
diamant a klenot na zemi,
která všemi vládne srdcemi,
ve své moci věčně neskonalé.

Ona jest pleť svazku prátelského,
ona nebe činí na zemi,
pohybuje tělá srdcémi,
matka citu v ňadrech nebeského.

Outlé dítko ledva že dennýho
světla osoud zríť mu dovolí,
a již jazyk nemě švěholí,
k matce upíná rámě vlastnýho.

Nerozumné ješte nevinňatko
láska pojí k matce starostné,
rodí city srdce radostné
jes vštípilas vnej, přírodo matko!

Když odvyknuv mléku, se ubírá
v věk jinošský tělem vedený,
a pak starší v rukou Štěsteny,
nebe se mu rodí, a umírá.

Ačkoli pak s času toho tokem
lidské osoud kalí radosti,
ctnost však s láskou všecky tesknosti
rozeplaší vělemocným okem.

A však co ti smřtedlníče mladý
sklad ze zlata v světě prospeje,
když ctnost se ti v srdci nesmeje,
nemá blahost v vnítřku tvém vlády:

Jestli láska otci ke milému
nezažhne se v srdci zatvrdlém;
meč se boží klátí nad hřdlem,
odrodilče, třest nevděku tvému!

Tato jestiť, srdce zatvrdilost
za rodičů starost odměna?
rvoucím v horách hlasem Ozvěna
pomstu volá na lásky tvé hnilost.

Táto jestli zaujať by měla
srdce tebe, špatná hanoba
má by na dvě rozeřvala zloba
Tě, a strašnou pomsty píseň pěla.

Než klíďtež se ven ze srdce mého
černoduché zlosti myšlénky;
pějte raděj vy Milostěnky
slasti píseň, ke cti dne nového!

Neb čas i má asnáď léky chystá
strasti, a dá sladké zábavy;
snáď se i mne ješte zotaví
palma časem někdy zlatolistá.

*

Zavítej mi dneška, ty zornice
zlatosejná, třikrát zavítej,
mraky mysli mužné zamítej,
vzlétni milá slasti ty orlice.

Zavzniž hlas tvůj sládce hejno žvavé,
jenž do díř se stromů ukrývaš,
ačkoli již smutnožalmy zpíváš
hledě smutně na listí žlutavé.

Větrové vy nechtě zurivosti,
slunce neskri tvári v oblaky,
zažeň šedé v more soumraky,
vylej dnešku plnost laskavosti.

Okrejte vy aspoň ružobarvé
jeseňky, a vůní polejte
louky smutné, mne pak poprejte
vidět krás těch vaších aspoň v lávě.

Co pěřutí nemám Daedalových
vás bych bratři, sestri svolati
mohl, a pak tem odolati
citum v srdci, v jednoduchých slovích:

Velemocný Otec Všehomíra
nad blankytem v tronnu sedící,
blahodarnou ducha pravicí,
dejž ať Tobe radost neumírá;

Zdraví, Otče Vělemilovaný
stáleho Ti přejte nebesá,
síla v těle nechať neklesá
v krátkém toho světa putování.

A ač s dnem se i starosti množí,
síla s časem v věčnost obíhá,
duch však zbožný tělo vyzdvíhá
když to chce míť mocná ruka boží.

Větší bída ovšem, tělo bije
ducha, když smrt svazek roztrhne:
a pak jednu v smutku zavrhne
půlku, a druhou ach, v zemi skrije.

Zažeň trápný nepokoj od Tebe,
a slaď medem cestu života,
odžeň nouzí, prejž tvá dobrota
hvězdokryté na vysosti nebe!

Vylejž hojné s nebe požehnání
na mdlé hlavy vážní šedini;
radost, potešení s milými
prejž Ti nebe, Otče Milovaný!

Když pak jednouc zavzní trouba boží
smrt pak duši s tělem rozdelí,
duch se večně nechat veselí
až sa tělo v hrudy země složí.

Tam ať Otče v polích Elyzeiských
duše rajských slasti požívá,
když sirotěk slza vlaživá
spadne na hrob drahých kostí zemských.



[1] Báseň prvý raz uverejnená v Slovenských pohľadoch 1897, č. 8, 500 — 504.

Uverejnil ju Sládkovičov syn, Martin Braxatoris, a týmto úvodom:

„Ako veršoval Sládkovič
v 18. roku života svojho.
Podáva M. B.

Ct. čitateľstvo Slovenských pohľadov snáď vďačne prijme takúto ukázku. Mám pri ruke rukopis pohronského básnika, verš pochádzajúci z roku 1837, tedy z čias, kde ako iní, tak aj Sládkovič písal prvotiny svoje češtinou a ešte boja o slovenčinu nebolo. Verš tento, česky písaný, je z najprvších prvotín Sládkovičových; veď písal ho ešte ako štiavnický lyceista. Sedemnásť a polročný básnik sotva mohol mať úmysel podať verš tento širšej verejnosti, tým menej, lebo je verš privátno-rodinného rázu: je to veršovaný vinš otcovi k jeho meninám; no vynášam ho na verejnosť ako literárno-historickú zvláštnosť, tým radšej, lebo životopiscovia Sládkovičovi spomínajú — naším vedomím — prvotiny len až z čias prešporského študovania pochádzajúce (1840 — 1842), kdežto Sládkovič napísal verš už v novembri 1837 ako lyceista a úd slovenskej lyceálnej spoločnosti štiavnickej.

Rukopis je pozorne, úhľadne, kalligraficky písaný, ortografiou asi kollárovskou, jehož vplyv na Sládkoviča je aj ináč vo verši tomto zrejmý.

Formát rukopisu je väčší hárok silného papieru, zloženého do osmorky; predposledná karta, na ktorej už nie je písano, je vystrihnutá.

Na prvej strane rukopisu je ozdobnými písmenami napísaný titul básne

Synowský Wděk
Na den Gména Drazemilowanému
Pánu Otcy
Ondreg Braxatoris
Od střednýho syna Ondrege prokázaný
r. 1837 d. 30 Listopadu
v Štáwnici.“

(Druhá strana je prázdna a na tretej sa začína sama báseň.)





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.