ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Nebudu spáti — darmo vlnky hravé
umdlené děvče nutíte k dřímání;
růžičky bílé — květinky voňavé,
mne vaše outlé neuspí líbání.
On za svou rodinu v cizí pošel kraje,
tam krev prolévá milou v hlučném boji:
A já vlastenka, milenka, — v pokoji
mám se zde těšit a snít klamné ráje?
Nebudu, ach nechci krásně sníti,
10
mladá má duše skutečnost chce míti.“

Tak outlé děvě, anť šepcí rty její,
v tichém oudolí, v trávce rozložené,
v tajemných, sladkých tužbách pohřížené;
kraj milý a vlast v srdce city lejí,
city z nadzemských krajů vzaté,
city mladosti, — mladosti zlaté.
A tyto hvězdy srdce zbouřeného
pozdvihly děvu z lože zeleného;
a z mladých ňáder, z tužby milé
20
vzdech za vzdechem se vyvine,
a z krásných očí přes líčko spanilé
slza za slzou vyplyne
a vlaží věnček z růže bílé. —
Tu vstane děvče a vstanouc poklekne
a útlé dlaně nábožně spojí, —
zemi zůstane jenom tílko pěkné,
duši nevinnou k nebesům vystrojí:
z růžových pak rtů v rozmanitém chvění
vznáší se k nebi skroušené modlení:
30
„Bože můj, chráň mi jinocha milého,
chráňže ho pro mne, pro drahou otčinu;
ať si milostném ve náručí jeho,
na prsech lásky vítěze statného,
z mých tužeb tajných sladce odpočinu!“
Ještě cos žvatlá k milostivému věnci,
pak chce jít zpátkem v dědinu milenou, —
lekne se — klesá — ne v trávku zelenou, —
ale v objetí vítěze, milence.