ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[1]

Jední ma súďili, že som chcel bit author hujus aevi,^[2] ale že mi to nemóhlo bit, poneváč som z mojú vímluvnosťú obrazil učeních a múdrích luďí.

Hovor tu včúl moje svedomí!… S poníženosťú odpovedá svedomí: O šmaku, o chuťi netreba sa nám dohoduvat s tima, pre kterích je písaná Dúverná zmlúva. Čo je v néj, to neni písané pre visoce učeních mudrcov ani pre školskích učitelov, ale len pre kratochvílu mladích a všetečních čtenárov. Tá umisel nech je ďaleko od mna oddálená, abich já len pomislel tích vinaučuvat, kterích umením jasno sa svíťi cirkev uherská.

Potom, že som nemúdrím a sprostím ludom žáden užitek neučinil z Dúvernú zmlúvu a já zas z hlbokú pokorú odpovedám slovmi mojéj predmlúvi: Nepísal som pre všetkích… já som chcel bit len takí author hujus aevi, jakí boli v predešlích stoletách historici v históriách, a to len preto, že svoje písmá z kartički na papír prepísali a inším k vúli a k umenú (aj kratochvílnému) vitlačit dali, kterí o sebe, jako já povedávali: Nullas ideas innatas habemus.^[3]

Ale praj pre mladích knazov! Majú sa títo panáčkove od koho učit! A preto mohol naháckí farár mlčat. Uznáva to naháckí farár, abi sa mladí knazi učili historica, dogmatica a moralia od učitelov podla královského rozkazu a entvurfu predstaveních, od neho nech sa len naučá tú v Predmlúve slúbenú domajšú vimluvnost, jím mnohím nevedomú, kteréj písmo a knihotlačárské litteri sami mladí knazi svojím chvalitebním usiluváním napravili podla reguli našéj novéj dobropísebnosťi. Poneváč dovčúlka podla téjto žádní (probatiores Slavi) spisuvatelé naši nepovstali, prvnú chválu za našú čistotnú slovenskú dobropisebnost aj za dobromlúvnost z velkím poďekuváním teprv odvčúlka na pozatím budeme dlžní mnohovelebného (pre národ slovenskí najstarostlivejšému) pánu Antonínovi Bernolák, kaplánovi čeklískemu, že našú reč z novú, svojú ruku písanú, dobropísemnostú aj z novú [dobromluvnostú]… od moravskéj a českéj reči aj od nepotrebného písma očiščil. Tehoto len vo volakterích regulách (škoda, že né ve všetkích) nasleduje svojíma slovenskíma knihámi mnohovelební mój sused, p. farár dolnodubovskí, Jos. Ign. Bajza. Dál bi Bóch, abi sa uš jednúc na chválu uhersko-slovenského národu aj inších pisebné péra prebuďili! Uš i aj oči otvorili, ale z jednu umislu — podla našéj dobropisebnosťi od pána Bernoláka zloženéj. Mezitím ale, poneváč dicki bíva vícéj zoilov (posmívačních sudcov) leš spisuvatelov a skladatelov, spomenem tu včulajšému všetečnému svetu s tích mnohích trojího stavu súdov len volakteré na príklad a na poťešení, ba radnéj k posmelení tích, kterí bi mna začínajícim pérom nasleduvat chťeli, abi sa téš tím príslovím ťešili: Nemo unquam placuit, nemo placet omnibus unquam. Mnoho a len velmi premnoho súdov vipoveďel, vikričal aj vipísal o mojéj kniške (Dúvernéj zmlúve) slovenskí svet. Mne bi asnád čas ani papír nestačil, ked bich mál všetkí viložit.

Čitatelia z „prvého stavu“, zväčša páni farári, prívrženci osvietených novôt, chvália Dúvernú zmlúvu. Z „druhého stavu“ sa tiež páčila mnohým svetským pánom a pochvalne sa o nej vyjadrovali. Avšak príslušníci „treťého stavu“ — mnísi — boli Dúvernou zmlúvou krajne pobúrení a svorne kričali o kalumnii, veľkej potupe. Nebolo skutočne dôvodov pre takéto pohoršovanie a rozčuľovanie. Ani jeden mních, ani jeden kláštor alebo rehoľa neboli osobitne dotknutí.

Starodávní^[4] historiké veďeli, že nesloboda lucké zlé, hríšné zlosťi rozchírit, že nesloboda žádnému prítomnému ani neprítomnému obzlášnému človeku, ménej najviššímu panovníkovi, hanbu, potupu urobit, že nesloboda na pocťivosťi ani živému ani mrtvému, bár je pravda, pred tima utrhnut, kterím to netreba veďet. A preca, čo nám vipísali o Štefanovi II., uherském královi, o Ladislavovi IV., královi uherském, jakí ból Béla II., král uherskí, jako sa Václav v uherskéj krajne zadržal, jakú má zlú památku Václav Leniví v Čechách!? Čo vipísal Jozef ab Eggs in Pontificio docto o červeních knazoch, máš na krátko v mojéj I. stránke nadrazené. Vícej bich móhol spomenut takíchto príkladov, ale chcem abi sa aj druhého všeteční zrak ukráťil, rozum a pamat osvícila. Pítám sa dálej, čo bolo v tíchto príkladoch slobodného? Kalumnia alebo detrakcio? Já vím volakterích mníchov umisel, Dúvernú zmlúvu za pravdu uznávajícú, ale pretrhnime o temto reč. Dám odpoved najprv rozumnému mníchovi, potom hlupáčkovi, mníškému frátrovi, Theodulovi.