E-mail (povinné):

Karol Kuzmány:
Běla

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Michal Belička, Daniel Winter, Eva Lužáková, Ivana Černecká, Erik Bartoš, Slavomír Kancian, Katarína Tínesová, Ľuboš Tines.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 51 čitateľov


 

Zpěv I.

Obsah: Žáci ve dvoře Orlínského. Anna nakládá na vůz a rozmlouvá s Orlínským. Žáci odcházejí. Řeč k nim Velenského. Orlínský si zasedne pod lípy, k němu přichází Horský. Orlínský jej vítá. Běla donáší dýmky. Opis jejich. Rozmluvy. Orlínský vítá Milnova. Večeře. Žerty a smíchy. Běla hrá na harfě.


Příteli, o zlobivé nezpívám války pochodni[1]
A Francouz kterakými divý divě láme ratištmi[2]
Persa mužů otců, přemilého i ňádra jinošstva;
Ne zbroje lesk, boje ryk, ni lomoz, co dělohromy ráz ráz
Města boří pracně stavěná, dým, pára se kouří
Ze krevavých zbořenin; davem,[3] aj, tamo rychle utíká
Měšťan, vlast zanechav, pilný, rád, zdráv-li ušel preč!
Přemnoho let jeho pot krevavý již vrah mu sežírá,
Selzu strach příčí mu, neb, aj, ohniště je město,
Též ohniště pole, plamenem jenž oblaky líže.
Tam své selzotokem si chaloupce hlavně zalívá
Ovdovělá, no leží zabitý syn, ránu ve ňádrách;
Tam smutný kráčí rolník, osení jeho na prach,
Ve dvoře též hle do půl shořený pluh, stádo bučící
Ven mu ženou, lačné mu naříká dítě malounké;
Preč klidné[4] holuby, slunce skroze oblaky mutné!
Barthélémy to ať zpívá,[5] jenž serdce železné
Má i radost, vzteklý když zůří v zlosti Pařížčan:
Aj, můj zpěv je tichý, co tiché zvonění je večerní
Po klidných dědinách nebo píšťala ovce pasoucí
Po stinných dolinách, kde slávík v houšti naříká
A v bystrém vluna čistolepá se potůčku ponáhlí
Se zpěvavým klokotem, no větýrek v ní se lehounký
Houpá, též i větev ve její sobě ňádra zarývá
Tvář svou, k ochlazení, co rusalka[6] by písně pějící.
Nuž tedy, ty druhu můj, dokonáš když práci si denní,
Pak si budeš hle na lůžku milém očekávati již sna:
(Znám obyčej tobě tehd’ číst ještě stránku nebo dvě)
Vem skrovnou vzdělanenku[7] tu též a na přítele pomni!

Již třesavý v doliny slétnul mrak, slunce na Tatry
Jen se ozíralo pableskem svým růžobarevným,
Když ve svém, města přemilý učitel to Melína,
Stál dvoře Orlínský, vůkol něho pak jeho žáci:
Májnice[8] neb veselé svěcené měly býti nazítra.
Než na voze strojném vzhůr Anna, to matka tichounká,
Nástroje buď k vaření ukládá, buďže batožky[9]
Žáků, jimžto i již vo samém zahrávaly písně
Hrdle. Jako v neděli, krávy když i velkovemenné
Spěšně večer podojí čeleď, u vrát pak si zasednouc
S sousedovou čeledí, očekává hudby začátek,
Dromluje písně tiché nebo tajně v mysli si nótí,
Nezbednou i nohou potřásá ve kroky tance:
Tak byly hračky milé zítřejší těm vždy na mysli;
Z nichž tam jedni vzhůr hle podávali Anně batožky,
Zas tu jiní, spolu s Orlínským, rozejímali moudře
Způsob, na kteraký zachoval by se zítra pořádek.

Tehdy zočí zde malého Lacíka, to modrookého,
(Byl kaděrovlasatý zlatníka to Parnova synček)
Anna tichá, a razem rozžélí ňádra její se;
Neb Kazimírko její na pamět jí náhle došel byl,
Poslední to její přemilý syn, náhle co zemřel
Před dvěma již roky, verstevník tomu aj hle Lacík byl,
S nímž si ve obšírném dvoře častěji buďže na loptu,[10]
Buďže opět na koně hrával neb i též na vojáky.
Anna toho hle zočíc, počne hned i takto žalostit:
„Orlínský, duše má, pojď sem, nevidíš-li Lacíka?
Anť kaděrovlasatý zlatníka je Parnova synček,
Nášmu věkem rovný Kazimírkovi, náhle co zemřel,
Odcizený od nás již, bázlivě na mne pozírá,
Jakby se doptával, Kazimírko že kam by pošel byl,
S nímž si ve obšírném dvoře častěji, buďže na loptu,
Buďže opět na koně hrával, neb i též na vojáky.
Ach, kdyby ten živ byl posavád a tímto se chystal
K hračkám zítřejším! Nesvítí však tomu více
Slunce milé, ani víc již v háj on s námi nepůjde;
Neb v chladné hle leží zemi tam, zelená se pažit zas
Na hrobci přemilém, mně alevšak smutno na to zřít.“
Řekla tak Anna tichá, mnoho bolným žélem upící,
Pak na počerných selzy se jí pozaderžely řásách,
Lesklých ve kropějích, ona tam co z hloub ode serdce
Vzdechnula, pak bílým ručníkem utírala víčka.

Než jí Orlínský, přemilý učitel to Melína,
Řeknul zas, potěšit ji chtěv, sám ačkoli těžce
Smert Kazimírka nesol, litoval však více milou choť,
On ku samému vozu přistoupil promluvě takto:
„Nechtějž, Anno milá, na tolik v svém žéli žalostiti!
Ňádra tichým projatá želem ač nejlépe hojí se
Selzami mírnými, snadno však serdce tiché si
Oblíbí smutek, an s vášní snad v náruživost i
Vzrůstne, milé i kazí tělo, mír pak též ducha líbý.
Nechtěj též litovat Kazimírka malého, že více
S námi na Májnice on k radovánkám nikdy nepůjde;
On v věčných žije tam radovánkách, v ráji nebeském,
Kdež ho těší Spasitel přemilý, tam u Otce milosti,
Jenž si ho sám povolal, by co anděl v kůru radostném
Světlooděnců on se těšil, kamo též i my jednou
Půjdeme, věčné ve blaženosti to sídlo nebeské.
Nuž tedy, Anno, milá duše má, sobě více neteskliž!
Všakť i to Bůh učinil, co pak on kdy činí, to sama znáš,
Veždy že dobré jest, by to buď nemilé bylo někdy,
Často neboť tajná rada jest Boha, Otce milosti;
Než hle veleslavný jest v skutcích věčnověký ten,
Jenž tobě dal Kazimírka na čas, pak zas ti ho odjal;
I rciž: ,Tvé, Bože, buď pochváleno jméno ode mne.‘
Neb snad nic ti již Konrád? v umění co mu žádný
Se v škole vídeňské nevyrovná ze spolužáků,
Jak slavný lékař to Štift mi psávati ráčí;
Nic snad též je ti bystrooká Běla? má dcera dobrá,
Co vždy ti buď v vaření, buď v záhradě pilně pomáhá,
Mně však zvláště milá vtedy jest, když dojdu unáven
Ze školy, aj šetrnosti její nebo nic neuchází!“
Řeknul i Annu milou potěšil choť; zas ona nazpět,
Naň zraky své zahodíc přemilostné, ozve se takto:
„Orlínský, ty milá duše má, však já hle nereptám,
Cožkoli buď se zdá naložit tomu Otci milosti
Na mne; aniž Konráda milého ze serdce vypouštím,
Též i milá mi je bystrooká Běla, má dcera dobrá;
Však nebohý Kazimírek i též hle mi velmi milý byl:
Než poněvadž mi ho Ten vzal, jenžto zná, co je lépe,
Říkám: ,Tvé, Bože, buď pochváleno jméno ode mne!‘“

Řekla tak Anna tichá, s voza pak sestoupila náhle,
Nástroje již co na něm k vaření byly, též i batožky
Žáků pokladené, nade řebřiny až se horem pnul
Verch, jako v indických krajinách, ode přístavu mocný
Když si ponakládá na hřbet svým těrchu sosíkem[11]
Slon, cotě ze všechněch zvířat má rozvahy nejvíc,
Pak co stermící by nesol verch, sám jde do města,
Tak ten tam stál vůz, bílá pak poňva zatáhla
Všecko to, až co se tam vůkol ponevírali žáci,
Bezpečnou noc i Orlínskému ve pokloně davše,
Tleskali ve dlaně, pak se domů odebírali řádně.
I mnoho, co šli, razem tu jeden ku jinému se ozval:
„Máš-li valašku[12] ty již? Já mám a břitva co ostráť,
Jíž zítra snadno hle naroubám třísky na vatru,
Náhle co lísku suchou i suchý nebo zazru konárek;
Než prozatím též chvojky malé z stinného dubiska,
Buď z zelené též lípy milé na kolébku si odtnu.“
Zas, všechněm žákům cotě býval vůdce, Velenský,
Když se někam mělo jít ke hrám a na zábavy líbé,
Nad vše jiné nebo byl hle věkem, též vzrůstem i sílou,
Též způsobností ke hrám, ale ve škole ne vždy
Pervý, neb v umění byl pervý veždy Miloslav —
Hlasně se ven z domu již ke všechněm takto tam ozval:
„Nechže no jen každý včas ráno se dostanoví sem
Před šestou hodinou, nebo ač by se někdo opozdil,
Nech doma zůstane ten! My alevšak půjdeme rychle;
Niž my čekat hle budem jediného, dokud by mu mamka
Kávičky sladké nedala s mastnými koláčky!“
Řeknul, pak se ti tam se smíchem všickni porůznu
Rozběhli hle domů, z voňavé jako loučiny hejna
Včel, zaprší deštík když, každá v svůj se ubírá
S podnůžkou oulec medový a spěšně utíká.
Než co došel nejeden si domů a přemnoho výskal,
Nemnoho on pojedel z večeře, však takto ku matce
Řeknul a ji přemilou přeradostně v líčko políbil:
„Jen mne, maminko milá, vzbuditi včas ráno ty ráčiž
Před šestou hodinou! Nebo ač by se někdo opozdil,
Ten doma zůstane věr; no jiní ale rychle ta půjdou,
Též ni čekat nebudou na jiného, pokud by mu mamka
Kávičky sladké nedala s mastnými koláčky.“
Tak doma tam nejeden řeknul, pak i rychle na lůžko
Své lehnul si a sen líbý jemu víčka zatevřel.

Již ti pozaspali tam, no alevšak v svém domě ještě
Orlínský nespal, v dvoře neb pode lípy si sednul,
Jichžto sedem bylo outlonovým zase zakryto listem,
Jež zasadil v kolo Orlínský tam v den to památný,
Do svého kdy domu přivedol hle si Annu tichounkou;
Též stůl okrouhlý ze desek, ba lavičky i vůkol
On tam upevnil třech na nohách pode lípy milé ty,
Kde, když přišlo jaro přemilé, večerávali často
Orlínský, Běla bystrooká, ba i Anna tichounká;
Tam sobě ten hle i teď pozasednul, než k němu Horský,
Kněz sešlý to věkem, ta došel jest z vesnice Rájku,
Annin jenž byl brat přemilý; toho uctivě rychle
Vítal Orlínský, v perutá slova ozvě se takto:
„Vítej, švagre milý, Horský, pak sem si zasedni!
Neb, to věřím, ustals, semo pěšky ze vesnice Rájku
Dojda, nebo klesavá kolena jsou tvá již i bedry;
Aj co těšit se ti Anna bude, tvá sestra tichounká,
Též Běla má přemilá, kdy tě uzří, k nám že došel jsi:
Než semo sedni si teď; přemilé zde je chladno večerní.“

Řeknulť Orlínský, usadiv tak starce milého
Ve dvoře ke stolu tam pode lípy; no tento alevšak
Odlože hůl pevnou dolu sednul: aj k němu rychle
Bystrooká přiletí Běla, rychle na mať svou,
Annu tichou, volající: „Spěšně, spěšně, maminko!
Semže se měj, neb ujec dobrý teď k nám hle došel jest!“
Tak ta volá i letí přeradostně a pak tomu líbá
Již třesavou pravici; vroucně však ten ji obejma,
K svým přivinul ňádrám, a na jasné čelko políbiv,
Řeknul: „Živ tě mi Bůh, ten Otec náš, všech milující,
Jenž tě živil posavád, žes osem teď i též hle deset let
Dnem dnešním přežila, k čemu já semo, ačkoli těžce,
Sem teď z Rájku došel, potěšit se ze této radosti.“
Tehdy ta dojde také s dvěma svícemi Anna tichounká,
Pak, jakž postavila dvě svíce pode skla lucerní,
Vítala se s Horským, k Běle pak se i ozvala takto:
„Nuž, ty milá Bělo má, poněvadž ujec sám hle došel jest
K vůli tvé, dobrou večeři, jdiže, rychle nachystej!
Víš ty, co rád jídá ujec i tvůj, tvůj i otec též!“
Než dřív Orlínský zavolá spěchavou za děvečkou:
„Dřív nám dýmky[13] dones, s voňavým též líbě dohánem[14]
Štítnickým, cotě dar mi milé ode sestry Libušky.“
Nuž když i dýmky milé těm oboum Běla náhle donesla,
Maškovskou, stříbrem zdobenou, dala otci milému,
V níž si on obliboval nejvíc, že ze Maškovy[15] on byl;
Než zase bezškvernou, pěnovou to, co někdy ji Vojtič
Zrínimu[16] byl vyřezal, Svatopluk[17] zruta jak hle udatný
Ohromným kálal palošem leby, v útoku valném
Hrozným vzkřiknuvších Bavorů, kdy dobýjeli Nitru.
Zríni svému synu hle tu dal; zase tento ji dal byl
Bornoviči Štefanu, přemilému příteli svému,
Zas zeti svému ji ten, Milobójovi, dal zmužilému;
Ten Rákócimu zas; ji potom však tento ale hle
Dal zas Zborlomovi, strašnému to; od vnuka tohto
Dostal ji Slavomil, co ji za zdařilé vychování
Svého syna, vděčnou podal Orlínskému památku:
Nuž Horskému dala hle tu ta, zpět rychle utekší.

Než kdy ti dýmky milé sobě tam pozapálili, Horský
Roztoužen láskou k přemilému švagrovi řekne:
„Ó jak, švagre milý, šťastným jsi ty, buď Bohu díka!
Máš nebo aj zdařilého syna, zdařilou i dceřečku,
V nichž se ti serdce kochat veselou věru může radostí;
Neb veselou nadějí ve budoucnost jeť tobě patřit,
Když v pokoji přemilém na loně svém líbě kolébat
Sám vnuky své ty budeš, ba vodit za milé i ručičky.
Ó, kdyby dal mi to Bůh, že bych asnad ještě sobášit[18]
Někdy mohel Bělu sám přemilou a ji tehdy požehnal:
Vděčně by věr šedivou hlavu svou země lůnu odevzdal.“
Zas tomu Orlínský pověděl zpět promluvě takto:
„Horský, švagre milý, jakové slovo teď si vyřeknul!
Snadže nevíš to, že jestli kerá v Běle, mé dceři dobré,
Jest zdařilost, tvé dílo to jest, nebo sám ty si ji hle
Nám vychoval ve tiché a milé tobě vesnici Rájku
A v ňádrách outlých vzbuzovals stud a lásku a víru:
Tys ji učil poznávati sám toho Otce milosti,
Jakž nám Otce toho Spasitel zjevil, on hle Boží syn,
Z Márie anť narozen, bludnou aby mrákotu zahnal,
Nesmyslných pohanů to bohů, zpode zákona hřícha
Též i vykoupil nás, ba i zázraky mocně dokázal
Slávu svou v zemi té, kdež Jordán tíše tekoucí;
Ten hle, že láska je Bůh, vyučil svět, lásku že míti
Zákon nejvyšší; ale jej svět tento nepoznal,
Až i lapen, trýzněn, ba na Golgatě ukřižován jest.
Aj, toho tys v učení vychoval ji, z lásky to ke mně,
Z lásky též k své sestře milé zvlášť Anně tichounké.
Nikdy ti já, ani Anna tichá, ni milá Běla nikdy
Odměnu dát hle nemůžme jakou za ty zásluhy tolké.“
Tak ten. Než Horský zase řeknul, promluvě takto:
„Hah, výborně! Věřím, že ze serdce si ta slova vyřknul,
Orlínský, jsa milý učitel hle ty města Melína,
Anť pracuješ věrně v škole ve své, náhrady velké
Nesčislných to darů, rodiče co donášejí často
Žáků, nic si ty nevšímáš; nebo zásluhy sám své
Přemnoho větších ještě darů mníš býti ty hodné;
Ni skrovným spokojen jsi darem, no ty veždy a veždy
Mít chceš více darů velikých, veliký ty lakomče!“
Řeknul, pak levicí pravici hle švagru milému
Tisknul, zas tváří veselou k němu promluvě dále:
„Ó, ty milý, pozvol, veselost mi ve serdci zavívá,
Pozvol žertu ty teď, nebo sám hle ty žert započal si;
Nahraditi mně že zásluhy mé vy všickni nemůžte,
Ni hle ty sám, ani Anna tichá, ni milá Běla nikdy.
Dobře to vím, ty milý, že ty laskavo uznale cítíš.
Taktě že sem vychoval Bělu já, ale matky tichounké,
Otce i moudrého příklad zdokonálily dílo;
Neb dobrá návka mnoho můž věr, jestliže moudře
S láskou upřímnou vštěpována ve serdce dětinské
Bývá, než příklad dobrý všudy prospěje nejvíc.
Jen po čase zraje návka ve serdci, když zraje um též;
Často i též do toho hle mysel času návku vypouští;
Často se též všickni klameme v tom, serdci co zdá se,
Vyčreli že sme to již, ve pamět jen co sme uvedli;
Neb rozumem bystrým, ale lehkým co sme poverchně
Poznali, že sme to již dokonále vyvážili celkom.
Takť o pravdě boží cele víry a zouplna nikdo
Přesvědčen být v serdci nemůž, než vskutku věřící;
Tak, jakové jest slunce milého světlo nebeské,
Znát jen můž ten, svým co okem na světlo to patří.“

Než co ti tam rozjímali tak ve besídce, tu Milnov,
Dobrý to mládec, vzdělaný zištném při kupectví,
Jenž mnoho po slávském putoval světě Polska i Ruska
A Krakovo[19] smutné, mrzutou ba i Varšavu[20] uzřel,
Též Lvovo,[21] též i Odessu,[22] také ba i Moskvu[23] matičku,
V Petrově než slavném, širuličném u břehu Névy,
Národové kam všickni jedou, aby uzřeli Slávu,
Přes hle celý dlev rok, zase do Prahy on mnohověžné,
Kdež ty, Tomíčku[24] milý, s přemilými přáteli bydlíš,
Vrátil se k sešlým rodičům své matky Milušky;
Odkud, když do vlasti milé zase města Melína
Zpět došel on, smutná zvonila hrana matce jeho hle.
Tehdy no ten mládec vzdělaný sblížil se k oboum těm;
Však no, co byl zazřel Horského, to starce milého,
Poklonu on zdvořilou učinil hned a takto se zeptal
Orlínského, otec nebo křestný byl jemu moudrý
Orlínský: „No vy račte mi říci, kdož je to tento
Kněz vážný, zdaleka přišlý, nebo tamto uzírám
Vůz veliký, snad z Polska je on, neb z Russie dálné?
Jenže ne tak vozy jsou nemotorné tam, tak i těžké
Těm, dalekou cotě cestu konat jest; zlehka letí tam
Rychlopaté v drožkách spřežení těkavým co povětřím:
Nuž, křestný přemilý vy otíčku, to račte mi řeknout!“
„To hle je, můj přemilý synu Milnove, to hle je Laslav,
Můj brat, sem přišlý, by Bělu přemilou mi s sebou vzal,
Nebtě strýc je její dobrý, by mu sládila sešlost;
Než ty si sedni semoť, potěšuj křestného si otce,
Jenžto na čas dlouhý teď opustiti má dceru dobrou.“

Tak řekl Orlínský, stroje žert, aby Milnovo serdce
Zkormoutil, ruměnou nahnal též v tvář jeho barvu;
On neb znal, kteraký záměr mělo navštěvování
Milnovo tak časté, zahořel k Běle že hle milostí;
I v radu Orlínský byl všel též s Milnova otcem,
Neb moudří rodiče chtěli šťastné dítky ty míti,
Ni překazit chtěli jim tu radost; ale Anna tichounká,
Též Běla usnesení, ba ni Milnov neznali ještě,
Tak, by se serdce jejich samovolně a rádo ve lásce
Srostlo tiché, spanilé, a radost jim hojně doneslo
Překvapení, co ve mysli své obmýšleli dítkám.
Než jarní osení vypráhlá v tužbě po dešti,
Když nebe od Dunaje mračnem se započne zanášet,
V svých ve všech bylinách radujíce se, náhle alevšak
Když hle sever, vždy suchý, plaše oblaky zas doletí ta,
V náději jak prázdné zklamaná rmoutí se a vadnou:
V Milnova tak ňádrách se žalost rozlíla po serdci,
Ohromeném heslem nemilým, i zbledla jeho tvář.

Než kdy ti tam dleli tak, večeře strojena hle bylať již,
Obrus pak, v Slezsku Tverdoň řemeselně co utkal,
Z příze, již Anna tichá, Běla též upředly, tenučké,
Ozdobný tam prostřela již na stůl Dora dobrá,
Jež dvakráte deset služila v domě tomto tu jedném
Let, Konráda a pak Bělu též byla pěstila věrně.
Než Běla též tu sama z kuchyně hle donášela jídla
Přistrojená, pirohy s tvarohem, pečené i kohouty:
Všickni tu jedli ti pak, veselé ba i rozmluvy vedli;
Smutný jen Milnov zde seděl, slova též ni neřeknul,
Až ho zas Orlínský probudil, k němu takto se ozvav:
„Nuž, ty milá Bělo má, ponalívej sklenky pořádně
Mělnickým,[25] všechněm napořád, ale Milnovu nejdřív,
Neb smutný zde sedí jako dítě, když chleba kus mu
Slépka vyterhne z ručky malé svým spěšně zobánkem.
Nechže se rozveselí teď i on, vzhůr zdvihna kalištěk,
Zazdravkav tomuto přišlémutě hosti milému!“
Hned ta nalívá všem napořád, ale Milnovu posléz;
Jí na tvář ruměný zaletěl stud, záře co ranní,
Když mu nalívala nakloněná, ni zdvihla očí svých;
Pak dole sedla opět, k Horskému se rychle utúlíc.
Než Horský pervý hle plný vzhůr zdvihna kalištěk
Vstalť a pozazdravkal, k přemilé Běle takto se ozvav:
„Živ tě mi Bůh, Bělo má, ten Otec náš, všech milující,
Jenž tě živil posavád, žes osem teď i též hle deset let
Dnem dnešním přežila: živ, živ mi tě Bůh ten i déle
Živ ten Bůh mi i vás, co milými přáteli vás zvu!
Ach, já modlívám se za vás tomu Otci milosti
Každého dne pořád, nebo nad vše mi vy hle milí ste.“
Řeknul a pak, prázdný posadiv zpět na dno kalištěk,
Sednul si, přemilé Běly jasné čelko políbiv,
Ježto mu vděčností vroucí ruky líbala dobré.
Tehdy si serdce nabyl, se stolce svého i povstal
Milnov, pak se sklenky chopiv, vzhůr zdvih ji a řeknul:
„Živ vás, Laslave, Bůh, ten Otec náš, všech milující,
Jenž na tolik vás on miluje, šťastnou že i sešlost
Dal vám, stříberné se hrnou kadeře hle neboť vám!“

Tak ten. Než tu smích veliký se hlasno ozýval
Od všech, jenž slyšeli, v keraký blud byl pozavédol
Milnova Orlínský; kalina však jak ruměná jest,
Tak zarděl neborák se tu Milnov a pak dole sednul.
Než tomu Orlínský zase řeknul, promluvě takto:
„Aj to není brat můj, přemilý můj Milnove, Laslav;
Horský to, brat jest přemilý mé Anně tichounké,
Jenž vychoval Bělu nám, co osem teď i též hle deset let
Dnem přežila dnešním, semo pak teď z Rájku došel jest,
By z Běly své se těšil, zvelebil naše též i radosti.
Nuž, ty milá Bělo má, poněvadž již noc je tu černá,
Stříberný pak vůz je vidět, též slépku, kuřátka:
Jdiž no, dones svou harfu si sem, pak ještě zapěj nám
Zkázku[26] tu, jenž pohanů ze časů se zaderžela ještě,
Tvůj pak slýchával ji ujec rád od tebe často;
Než my potom si na lůžko milé poodejdeme každý,
Pak si budem veselé strojiti včas Májnice zítra.

Vodan

Větřík zavívá
Dolinou,
Žalost rozvívá
Lučinou:

A děva u skály rozželená sedí
A rozpiatá tužbou do hlubiny hledí
I upí: „Vodane! Vodane zradný!
Proč si zachvátil milého v hrob chladný?“
Než voda s rykem se o skálu bije,
Hlutavým oušklebem checht v pěny vije,
Víry se vaří a vluny se boří
A řeka dme se a v hloubí se noří;

I upí jen děva: „Ó Vodane zrádný!
Proč si zachvátil milého v hrob chladný?
On tě vždy modlitbou oslovil
A nikdy tvé rybky nelovil
A nikdy pro zisk neploval;
On vždy jen k své milé vesloval.“
I upí jen děva: „Ó Vodane zradný!
Proč si zachvátil milého v hrob chladný?“

Než voda s rykem se o skálu bije,
Hlutavým oušklebem checht v pěny vije,
Víry se vaří a vluny se boří
A řeka dme se a v hloubí se noří;

A z hloubí se šumot co tajný sen vznáší
A libý milého hlas děvu volá,
A v děvě se ztřese a v děvě se snáží
A nebe se nad ní točí do kola;
A v děvě se sepne a v děvě se svírá:
A nad děvou mokrá se vluna zavírá.

Větřík zavívá
Dolinou,
Žalost rozvívá
Lučinou.



[1] Pochodně — fakla

[2] ratiště — porisko na házecím kopí

[3] dav — stisk

[4] klidný — pokojný

[5] Naráží se tu na Barthélemyho dílo: Douze journèes de la rèvolution Française, zvláště pak na báseň složenou na den 10. srpna 1792. pod názvem: Le peuple-roi. Strach a hrůza napadá čtoucího tyto francouzské hrdinozpěvy.

[6] Kajsarov dí, že rusalky byly ruské nymfy a najády; bájí se o nich, jakoby byly měly zelené vlasy a velikou radost v houpání se na větvích stromů. P. Šafařík umístil v Časopise českého muzeum o nich zvláštní výborné pojednání; srovnej také Kollárových Zpěvanek dílu I. stranu 432. — Dlouho i po přijatém křesťanství věřil lid pospolitý Slovanův a místy ještě dosaváde věří na tyto Rusalky co ne na báječné, ale na opravdové nadlidské bytnosti; i vzdělanější dlouho věřili na ně, ač jen co na zázračná stvoření; ba nacházíme, že v těch krajích, kde předtím Slované bydleli, ale aneb zjinonárodněni, aneb vyhubeni jsou, i jiných národů lid pospolitý tam osedlý dodnes na ně věří. Tak píše Jan Petr Kohlius ve svém Introductio in historiam et rem literariam Slavorum a t. d., Altonaviae 1729, dílu II. na straně 25, že prej 1716 léta po n. P. u Ragusy asi 4 nebo 5 míl anglických vzdálí od města viděna byla osoba ženská z moře vyšlá, asi 15 loktů vysoká, sepiavší často ruky ponad hlavu a pak je spustivší a hrozný ryk vydavší. O polední že z moře vyjela a o třech hodinách zase do vln mořských skočila. Měla dlouhé vlasy, velikánskou hlavu, ostatně cele jako ženská. Také v Novinách Prešpurských psalo se od 8. září 1809 Nro 67. na straně 706., že v Sandside, severnoškotském Hrabství Caithness, asi před dvěma měsíci viděna jest mnohými takováto ženská někdy v moři, časem ale i na břehu; výslovně se praví, že měla vlasy dlouhé, zelenoměňavé: seegrünschillernd. Zdá se mi, že i p. Kis ve svém ,Ifjuság barátja‘, než však o vodném muži vypravuje, kterak jednouc ve Plese (Fertő) lapen, ve hradě za nějaký čas držán, pro nepozorlivost svých strážců opět do vody vyskokna, zmizel. — Ostatně, svátky těchto rusalek slaveny byly asi v ten čas, v němž se nynější svatodušní svátky světí; pročež blahozvěstové, kteří Slovany ku křesťanství dovedli, svatodušním svátkům jméno rusadelních zanechali, aspoň lid jim ho zanechal.

[7] vzdělanenka — obrázek ze života měšťanského

[8] májnice — svátek máje, majales

[9] batožky — malé nůše

[10] lopta — míč

[11] sosisko — nos slonův

[12] valaška — malá sekyrka, již valaši vždy při sobě mají

[13] dýmka — fajka

[14] dohán — tobák. Slováci činí rozdíl mezi dohánem a tobákem: dohán jim jest, jenž se kouří; tobák, jenž se smrká.

[15] Maškova — vesnice asi půl hodiny od Lučence v Novohradské stolici; jedinou čeledí dělají se tam pověstné červené dýmky, míchání a připravování hlíny tajné jest

[16] Zríni — aneb Zrínský Mikuláš; hrdina chorvatský, jenž Siget, pevnost v dolních Uhřích, v Šimegské stolici, proti nesčíslnému vojsku tureckému s 2500 mužmi dlouho zmužile brániv, posléze, když již hrad natolik zbořen byl, že nemožné bylo jej déle brániti, se 600 ještě pozůstalými muži na vrahy se vyřítiv, život svůj hrdinsky dokonal dne 7. září 1566

[17] Rastislav — kníže moravsko-slovenské, chtěje se nad Bavory pomstiti a neodvislým panovníkem učiniti, asi r. 865 sám vytáhna do pole, svěřil Nitru synovci svému Svatoplukovi, potomnímu velikému králi moravsko-slovenskému, jenž ji statečně bránil.

[18] Sobáš — oddavky

[19] Krakovo — někdy slavné hlavní město královstva polského a sídelní město polských králů, nyní v smutku pohřížené

[20] Varšava — hlavní město nynějšího královstva polského, patřícího pod berlu cáře ruského

[21] Lvovo — hlavní město v Galicii

[22] Odessa — ruské město u břehu moře Černého

[23] Moskva — starodávné a dosaváde první hlavní město ruského cárstva, proto ji lid pospolitý v Rusích matičkou nazývá

[24] Tomíček — Slavomír, někdy spoluredaktor ,Jindy a Nyní‘, pak ,Čechoslava‘ a jiných časopisů

[25] Mělnickým — víno mělnické v Čechách, červené, výborné jest a slavné

[26] Zkázka — slovo vlastně ruské, od kázati t. j. mluviti, říkati, odtud zkázati, k. p. služby zkázati; znamená tedy zkázka to, co německé Sage: zkázka vypravuje podivnou nějakou událost, kteréžto pamět se u lidu vypravováním z ust do ust zachovává.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.