ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co to za pěkný mládenec chodí?
A u boku mu děvice,
Po břehu siné Sviteze vody
Chodí při světle měsíce.

Ta mu z košíka dává maliny
A on jí kvítky do věnka:
Jistě to milým jest té dívčiny
A to jest jeho milenka.

V jistou hodinu každou noc prej se
Sejdou pod stromem dřínovým;
Mládec jest střelcem v tamějším lese,
Kdo jest dívčina — já nevím.

Zkudže přišla, kdo darmo znat práhne,
Kam ušla, nik jí nezbadá;
Jak mokrá orsej vzchodí na bahně,
Jak ohník noční přepadá.

„Pověz mi, pěkná, lubá děvčička,
Na což nám ty tajemnice?
Jaká dovedla sem tě cestička?
Kdež dům tvůj, kde jsou rodiče?

Minulo leto, zežluklo listí
A zima již k nám nazerá;
Zavše mám čekat zde tvého příští
Na divých břehách jezera?

Lesem co srna utíkáš lidí
A nocí upír co temnou;
Zůstaň s tím raděj, co tě rád vidí,
Zůstaň, ó, lubá má, se mnou!

Odsud chaloupka má nedaleká
V prostředku husté leštiny,
Tam jestiť dosti ovoce, mléka,
Tam jestiť dosti zvěřiny.“

„Stůj, stůj, odpoví, smělý chlapečku!
Mé srdce mužům nevěří;
Slavičí vaby v mužském hlásečku,
Než v srdci lstivé záměry.

Ó, více vašich vnad se já bojím
Než v změnné doufám zápaly;
Snad bych svolila prosbám jen tvojim,
Ale či budeš mi stálý?“

Mládec přikleknul, v dlaň písku chytil,
Pekelné vzývá mocnosti.
Klel se při luny blesku, jenž svítil,
Leč či dochová věrnosti?

„Dochovej, střelče, dobře to věda,
Přísahu že kdo svou zruší,
Běda je tomu v životě, běda,
A běda jeho zlé duši.“

To mluvíc dívka, více nečeká,
Věnec na sluchy vložila,
I rozloučíc se s střelcem z daleka,
Ve známý háj se vrátila.

Darmo se za ní střelec rozhání,
Ni rychlým během ji dostal,
Zniklať jak lehké větříka vání
A on sám jeden pozůstal.

Sám zůstal, divou vrací se pouští,
Pod ním se nahne trávička,
Ticho je vůkol, jen mu zašuští
Pod nohou někdy větvička.

Jde vedle vody, krok bludný nese,
Bludnými střílí očima;
V tom vítr zavál po hustém lese,
Voda se bouří i vzdýmá.

Bouří se, vzdýmá, pukají pěny,
Ó, neslýchané zjevení!
Ponad Sviteze stříberné vlny
Dívka se chvěje v slnění.

Jí tvář co bledé růže závoje,
Již slzy zory zalily,
Jako mlha lehká, tak lesklé stroje
Postavu rájskou zavily.

„Ó, muži pěkný věku mladého!“
Zapěje jemně děvice,
„Sviteze vedle načže siného
Bloudíš při světle měsíce?

Nač za surovou želíš svodnicí,
Která tě vábí v ty háje,
V srdce ti vrhá žádost bořící
A s želem tvým se jen hraje?

Dej věrným citům se namluviti,
Zanech vzdychání i žele;
Pojď ke mně, ke mně, tu se těšiti
Budem na vlnce vesele!

Chceš-li vlaštovka jakoby hybká
Tvář si jen smočit v hladině,
Či zdrav jak rybka, vesel jak rybka
Se mnou hrat přes den v hlubině?

V noci na loži v hloubce stříberné
Pod vln měnivou hravostí,
Ve vodních kvítků vůni nádherné
Zasnout v nebeské radosti?“

Ze zaslon blysnou ňádra labutí —
A střelec patří do země,
Děvče se sblíží ve lehkém hnutí
I: „Ke mně“, volá, „pojď ke mně!“

Na vítr lehké vyvznese stopy
A co duha se ligoce,
Zas ve vlažnou se vlnku zatopí
A kropejkami třepoce.

Poběhne střelec, zastane v běhu
I chcel by skočit i nechce:
V tom modrá vlna přilne až k břehu,
Zlehka mu stopy zalechce.

I povznáší ho lehce, lehounce,
A srdce v něm se rozplývá,
Jak když potajmo ruku mládence
Stiskne milenka stydlivá.

Zapomněl střelec na svou dívčinu,
Pohrdnul danou věrností
A slepě běží v zradnou hlubinu,
Novou sveden jsa lepostí.

Běží i patří, patří i běží,
Nese ho vodní příšera:
Od pevného se vzdáliv pobřeží,
Již jest v prostředku jezera;

I již svá ňádra k ňádrám nakloní,
Očima v krásné zře oči,
Rtíkami rtíky růžové honí,
V plesu koluje se točí.

V tom větřík švisne, obláček spadne,
Co ji v zvábivém kryl plesu:
I pozná střelec dívčinu snadně,
Ach, to dívčina zpod lesu!

„A kde přísaha? Dobře to věda,
Přísahu že kdo svou ruší,
Běda je tomu v životě, běda,
A běda jeho zlé duši!

Ne hrat jest ti na stříberné plti
Aneb se spouštět v hloub jasnou,
Surová zem tvé tělo pohltí,
Oči tvé mrakem zahasnou!

A duše tvá při stromu tom svědku
Nechať na věky bytuje
A muka trapná z pekla prostředku
Nech ji na věky sužuje!“

Slyší to střelec, bludný krok nese,
Bludnými střílí očima:
A vítr zavál po hustém lese,
Voda se bouří i vzdýmá;

Bouří se, vzdýmá a vře až do dna,
Vírem bezedným chlechtoce,
Rozvírá ústa propast podvodná:
Zhyne s mládencem děvice! —

Voda se posud bouří i pění,
Posud, při světle měsíce,
Snuje se pára jakoby snění:
To je s mládencem děvice.

Ona po vodě přechodí přej se
A on pod stromem dřínovým.
Kdo jest mládenec? střelcem byl v lese;
Kdo jest děvice? já nevím.