ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když ſe s odtokem oſmnáctého a přjtokem dewatenácteho ſtoletj celý, gak dalece ſahá, Slowanský ſwět z duchownj mdloby, an tomu ſwrchowaný čas, pozbwjhowati počiná, a wſſecky, od mohutného Ruska až do oſlablého Slowáka, gedna plapolawá giſkra proniká, když mezy Srby Kaičowé, Jankowičowé, Solaričowé, Stojkowičowé, Doſſenowičowé, Widakowičové powſtáwagj, a s wzkřiſſenim gazyka ſwého národſtwj ſwé kříſý; když se w Muſſídem Pindarowé řečtj, w Stefanowičowi rapſodowe Homera (známoť geſt, že ty zpěwy, které P. Stefanowič zbírá, zpěwy s lépau, a mnohé z nich Homeříckým nad mjru podobné gſau) mezy Srby zotawowati zdagj, gen Čechowé w uſtawičném zápaſu s Protičechy poſtawenj ſwých rolj wětſſjm djlem ladem ležeti necháwagj, an gjm hlas wolagjcýho na pauſſti^[1] w vchu netkwj : toť ſe k nemalému podiwenj a k welikému potěſſenj naſſemu w Morawě a mezy Slowáky Slowanſké ſrdce ſſjřiti a ňadra wolněgi pohybowati počjnagj. Komuby powěſt ta, že práwě w těchto dwau, gak ſe zdá, nepatrných kraginkách, dwé mladých Slowěnjnů, P** w Morawě, a B*** w Vhřjch^[2] přjkladem Prače a Stefanowiče powzbuzených, na ſebránj národnjch zpěwů a pěſnj pracuge, nepřiſſla whod a wděk! Zagiſté každý oprawdowý Wlaſtenec(zwláſſtě Čech!) tomuto podniknutj, an geden ani dwa, gak ſe to rozumj, s wywedenj geho býti newohau, milerád přiſpěge, a ſám také zbjrati bude. Cena národnjch zpěwů a pěſnj wůbec, v Slowanſkych zwláſſtě, odewſſech wěcý powědomých dawno vznána geſt, a kdo ſám čaroděgné mocy gegich z zbjrky Stefanowičowy pocýtiti nechce, ten ſobě aſpoň to přečiſti račiž, co Wjdeňſký recenſent (1816 w Březnu) o nich řjká. Geſtliže w eſtetycſkem ohledu přjrozená proſtota a miloſtnoſt gegich každého, kdož ſy, třebasť Herderem nebo Getem nenj, an ſe tito za národnj pjſně neſtyděli; prawidla Eſtetyky, gak náležj, z hlawy wybige, a vmělecſkého twořenj, tam, kdež ho nemá, hledati nebude, každého, kdož ge s neporuſſeným ſrdcem čjtá, zavgiti muſý; zagiſté neméně zpytatelům gazyka Slowanſkého, powahy a wlaſtnoſti každého nářečj ſkaumagjcým, budau žadaucý, an w nich ſamých řeč lidu, giž w žádných knjhách nenalezne, panuge a tkwj. Takto ſprawedliwý Nowořecſký, gako o tom Leake pjſſe, tak nyněgſſj Srbſký gazyk, gediné w vſtech lidu, a chceſſli ho dokonce na papjru mjti, w pjſnjch národnjch ſlýchati a čjſti lze; tak v Slowáků wlaſtnjmu gegich dyalektu odnikud ginud, leč z národnjch pěſnj, ſe nenavčjš; tak do walachſkého, tak do cykanſkého, až poſud málo poznaného gazyka a národu gediné tjmto okýnkem nazřjti ſe dá; (kdežto nám čaſem ſwým P. Reſſner Sedmihradčan, ſebranjm zpěwů walachſkých a cykanſkých na němž pořad pracuge, wýborně poſlaužj, an tamto w pjſemných památkách nikoli gazyk lidu, nýbrž gazyk včených, v Noworeků ſtarý Hellenſky, u Srbů ſtaroſlowenſký, u Slowáků čeſký, gak dalece gegich literatura ſahá, geſtline docela, aſpoň odpolu wězý, zde pak bez mála geſſtě žádné literatury nenj, a u Cykánů gj ani nebude! Ať nám nikdo o ſſtěbetné lahodnoſti polſſtiny, a ſrdce gjmagjcý miloſtnoſti ſrbčiny nerozprawj; ať nám nikdo drſnatoſti naſſeho dyalektu newytýká, a nás od záwodu s naſſimi bratry, Rusſy a Srby neodſtraſſuge: my to wſſecko známe, my s nikým o záwod běžeti nechceme, gediné ſwětu ukázati, že drſnatá řeč včených ſkladatelů nenj řeč proſtého národu. Y daufáme, že ſeberauli pjſně naſſe: čeſké, morawſké a ſlowanſké, o tom, že ſe náš dyalekt také ſlyſſeti dá, každý ſe přeſwědčj. O ſpěwawoſti Slowáků w Vhřjch nám po Tablicowi řjcy, a po naſſj zkuſſenoſti pochybowati netřeba: Čechowé, mnjme, přigdeli k tomu, ſwé dokažj.

Co ſe připogených, z čáſtky od P. B****; z Vher na zkauſſku přigatých, z čáſtky z paměti wypſaných pěſnj týče, o těch, proſýme, aby lewně ſauzeno bylo. Nechtěli ſme ***** těch za wzor a obrazec, nýbrž za důkaz wyſtawiti, že y my co zbjrati máme. Gſau to kratičké nápady a zlomky, gak ge myſľ nebo náhoda podala: kdoby zagiſté delſſjch zpěwů w cyzyně paměti zahrnul. Či ſe lidu z vſt wypſati muſegj. Co ſe ortografié týče, ſnažili ſme ſe wſſecko, wygmauce akcentu prodlužugjcýho, tak, gako ſe v nás wyſlowuge, pſáti; začež ſe, té ſme naděge, ani P. Dobrowſký, ani P. Kopitar nepohněwá. Kdyby ſe ty teprwa na čeſké kopito wybigeti a pak pſáti měly, cožby owſſem lehaučké bylo, tuť by ſe to, čehož prawě hledáme, prwotnj gegich karaktér zmazal a ztratil. W dokonalé zbjrce čeſko-morawſko-ſlowenſkých pěſnj a zpěwů muſylyby tyto poſlednj od oněch odděleny a opět na troge rozwrženy býti:

1.) Na ſlowenſko-ſlowenſké, gako ſe w Preſſpurku, Nitře, Trenčjně ic. ic.

2.) Na hornácſké, gako ſe w Gemeru, Nowohradě, Liptowě, Orawě, Zwoleně .c. ic.

3.) Na ſlowenſko-polſké, gako ſe w Spiſſi, Sſaryſſi, Zempljně ic. ic. zpjwagj, k nimžby ſe geſſtě ruſňacſké w Spiſſi, Marmaroſſi, gakowých gſme zwláſſtě mnoho pěkných ſlýcháwali, ne bez proſpěchu připogiti mohly. Tamby ſe potom poznati dalo, kterak ſe onyno k čeſſtině pomalu chylj; w těchto mnohé ſtaroſlowanſké ſlowo wězý; a ſpišſko-ſaryšſké, polčinau zapáchagj. Doložené mezy hornacſkě patřj. Nemnjme ſyce, žeby Čechům neſrozumitedlné byly, předc gſme ge některými ſlowy dole wyſwětlili, aníž pak ſe w ſpůſobu pſanj a w wyſwětlowanj wſſechněm, zwláſſtě Neſlowákům wyhowěti může; nebudauli Čechům a giným naſſjm bratřjm, tak, gak ſme ge pſali, gemně zwučeti, a zůſtaneli gim mnoho temného, toho wina ne pjſnjm, nýbrž nám příčtěna buď. Přjpis z liſtu morawſkého zbjrače na vherſkého druha kyž mnohého w ſrdce bodne!