E-mail (povinné):

Stiahnite si Slávy dceru ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Ján Kollár:
Slávy dcera

Dielo digitalizoval(i) Martin Odler.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 914 čitateľov

Zpěv II. Labe, Rén, Veltava

130


Ozvětež se nářkem, hory, doly,
zavzni žel můj šíře široce,
ode Rénu až tam k zátoce,
kterou Dunaj dělí na dvě poly;

ode Tater kvěl ho onen holý
chlumec, Čechů statných původce,
moře, ostrov zalkej hluboce,
na nichž měla láska chrámy, školy:

Z krajů, v kterých lásky zmizli práva,
ber se k pouštěm oněch divochů,
kde víc serdce řídí nežli hlava;

pouč mladých, kteří ještě posud
beze strasti žili, jinochů:
Že je lásky mnohem větší osud.

131


Serdce, co chceš? „Tam, tam v onu moře
zřítiti se modrou hlubinu,
tam se za hvězdami rozplynu,
z tluků těchto nové světy tvoře;

vlast, ai! v necti, lásku hněte hoře,
tam se navždy odsud vyšinu,
jednou vlast a druhou obvinu
rukou družku, zemi patou zboře.“

Tiše, tiše, vrať se do koleje
skutečnosti, tvorče vlastní strasti!
Upěj a kry světu nářeky:

Ach, tě tuším i tam v snářské slasti
tvůj by mořil živel na věky:
Trud a žel a tužba bez naděje.

132


Pak-li nové rady nebe nedá,
zoufám lásce věrné k posměchu,
kdo dal bolest, bere outěchu,
tužba žije, po naději běda!

Berzo skryla sen můj bouře šedá,
na půl cestě stojím bez dechu,
jako plavec vedle pelechu
Charybdy a kruté Scylly bředa:

Komu přál, teď tomu osud žehře,
zmizlo krátké štěstí divadlo,
ach, jak lépe zemřít bylo ve hře!

Dobrou noc! mně slunce zapadlo,
zefyrečky, aspoň vy, když zblednu,
neste popel můj tam v urnu jednu.

133


Lásko! lásko! o, ty sladký klame,
o, ty číše slastí najvyšší!
Kde se duše s duší pomíší,
v citu jednom zem i nebe máme;

o,. kýž vnad tvých rychle užit známe,
skrytí světu v houšti najtišší,
dřív než vicher zhoubný přispíší,
který, jak mne, loď i veslo zláme:

Kde si, kde si, sestro bohů věčných,
hosti serdci mému nevěrný,
dítě kvítků, dárce bolů vděčných!

Já sem darmo k portu tvému spěchal,
anť mi zkvetlou orkán severný
růži vyrval, terny ostré nechal.

134


Onni rtové, jejichž vůně plynná
oheň vlila duše do naší,
že kost v těle jihne najzázší,
onni rtové jsou mých strastí vina;

tak dech loudný k chřípím nehostinná
Arabia z dálky přináší,
a když vejde v kraje najblažší
poutník, pozdě upí, horkem hyna:

Onni rtové rájských kvítků medem,
nektarem a manou tekoucí,
opili mne sladkým tímto jedem;

onni rtové, do nichž všecky Muzy
Milek svábil lukem vládnoucí,
uverhli mne v tyto věčné hrůzy.

135


Není bolest zrádné lásky pouhá,
co mé nářky smutné žalují,
mne dvě střely spolu sužují,
a to jedna horší nežli druhá;

kam jdou nohy, na století dlouhá
neštěstí a hanby vstupují,
toho lidu, s nímž mne spojují
krev a řeč a zvyků vazba tuhá:

Milek serdce, cesta trápí oko,
stíny zmařeného národu
lezti vida šíře, přeširoko:

ani k nebi obracejí prosbu,
k bratrům mimojdoucím nehodu,
a těm, co je do ní verhli, hrozbu.

136


Ai, ty Labe, proč tak selzou mutnou
měníš zlaté vluny v kaliště?
Zdaž si pilo někde z bojiště,
či-li zpláklo z kořen Horu Kutnou?

„Ne, já vinu skrývám v sobě smutnou,
záštně Slávy synů roztříště,
ach, snad více než mé řečiště
písku nosí, vraždou přeukrutnou;

břehy oba, k oustí od studnice,
věky ode časů pohanských
lkají, na mne světu žalujíce.“

Hřích to ovšem, avšak utři líce,
budiž jménem bratrů slavianských
milost tobě, ale nehřeš více!

137


Život jestiť rovný řece dravé,
licho před člověkem tekoucí,
běda tomu, kdo jí v horoucí
šalbě svěří nohy nedočkavé;

postoj trochu, protři oko tmavé,
sedni na břeh, patře na jdoucí,
bys' tak zmudřel k cestě budoucí,
pervé než té sheltnou vluny žravé;

dáš-li slepým losům člunek hebký,
bys' i víc než Kolumb proploval,
ani kroku nešels' od kolébky;

hra to větrů jen a mertvá nůše,
s níž si darmo světem střečkoval,
život má být dílo vlastní duše.

138


Takto v mysli přemítaje, veslo
spatřím vedle plouti s člunečkem,
spravované malým chlapečkem,
tiše tak, že sotvy Labe hleslo;

labutí dvě v předku jarmo neslo,
v loďce byli střelky s toulečkem,
Zlatohlávku! kam s tím krámečkem,
kdo si, dím, a co máš za řemeslo?

„Moje matka Lada a má tetka
Sláva mne sem k tobě poslali
za průvodce cesty, za nohsledka.“

Usta má, tím hnuta jsouce vabem,
Poručeno Bohu! zvolali,
a pak sem-tam bloudili jsme Labem.

139


Mělo pak to děcko v ruce pravé
mimo veslo louček s bičíkem,
z plece k bedrům pásek pošikem
visel, vlásky byli kučeravé;

očka bystré, ústka láskosmavé,
v tváři zloba hraba s žertíkem
a vždy medosladkým jazykem
uměl řeči štěbetati žvavé:

Krásnoperá obou na lopatkách
třepetali sem-tam křidélka,
libost měl jen v šibřinkach a fatkách;

mocný vsak byl lotřík tak, že čeho
tkla se luku toho výstřelka,
padlo síle hned neb čárům jeho.

140


Ale hned mne u počátku plavu
rozpakove hnětli takoví,
že má prosba Milka osloví.
by loď zpátkem skroutnul ku přístavu;

proč to medle? co máš za obavu?
On mi posměvačně odpoví,
a já řku, to staré přísloví:
Pověz pravdu, probijí ti hlavu!

Nestrachuj se, dí to krásné hole,
jestliže i pravdu řekneme,
jen zlým lidem ona oči kole:

zbodřen tím: nu, myslím, teď se zpátky
nevrátím, až všecky projdeme
po-slavské ty krajiny a statky.

141


Sloupsko pyšné, hrade starých Moků,
dej mi outočiště přátelské,
jako hraběnce si Kozelské
přede stem je propůjčilo roků;

mne ne sice, jak ji, k tobě soků
pokolení vede ďábelské,
nýberž Slávy cesty poselské
a šíp Lady vrytý do mých boků:

Předce láska příčinou je zvláště
lkání mého tak, jak jejího,
když ji Sasic vězil v této baště;

než strast její rychle došla schylku,
já pak do soužení většího
padám co den, utíkaje Milku.

142


Pozdravení neste, poslů čtvero,
pánům vůkol po všech vesnicech,
řkouce, že je zítra v Lužicech
k slavným hodům čeká hrabě Gero;

zovte i těch Slavů třidcatero,
kteří žijí se mnou v různicech,
by sme při smířlivých sklenicech
hráli, pokud přijde noci šero:

Jitro svitne: hrad se celý hostmi
hned i turnaj ořmi namnožil,
strávil se den rytířskými cnostmi;

večer, když se dokonali kvasy,
zrádce hostům svojím předložil
hlavy našich knížat na pospasy.

143


V procházce té když sme přešli horu,
tichá přijala nás dolina,
toto hle jest město Jarina,
plyne řeč z ust mému divotvoru:

město to jest - kráčí v rozhovoru –
věčná hanby Němců rytina,
neb zde Jindřich Druhý, meršina,
oběsil dva Slávy z Braniboru;

oběsil je pro cnost, ne pak hříchy,
že svůj národ zradit nechtěli,
proti němuž vedol on boj lichý;

nalkavše se nade zlobou moc tou,
potom zjevnou pout sme derželi,
na lužické Golgata to s poctou.

144


Kdybych jsem měl berlu stokrajinskou
v ruce. nebo pluky vítězné,
záštity bych zdělel pavezné
pro sousednost tuto nehostinskou;

od Adrie k Baltu po zem Fínskou,
na Dunaj a Labe bezmezné,
ne jak Chrobry sloupy železné,
ale zeď bych vybudoval čínskou;

hranicí tou vás bych otábořil,
o, vy bratří naši ubozí,
kterých Teuto takto upotvořil;

a když nemá co vám více bráti,
vzav už všecko, teď se nezhrozí
ještě mléko slavských persů sáti.

145


Aganippe, Pimpla nechutnala
ustům tak svých řeckých vzývačů,
ani Kastalka a z chomáčů
cotě původ Helikonských brala;

jak mne nyní tato ukochala
divotvorná studně Glomačů,
o, by jen svých hlasem hadačů
odpověd mi na otázky dala:

Prorokuj mi: přijdou-li pak ještě,
jenž by tyto lípy uvadlé
na tvých březích zotavili, deště?

A kdy, a kde Slávy kněží vstanou,
mstíti oltáře ty upadlé
a v nich bohyni svou ukydanou?

146


Do hlavního města Daleminců
šli jsme odtud, totiž do Jany,
tam, kde se svojími havrany
lítý Ptáčník vdral se do našinců;

a pak ne jak skutky křivdočinců
soudce, než jak luňák berany,
tak on tuto škertil měšťany
a preč pobral všecko od chudinců:

Mládencům a mužům hlavy seče
mečem, ukrutník ten ztřeštěný,
ženy, dítky do otroctví vleče;

a to proč? jen pro tu velkou vinu,
že ne Němci je, než Slaveny
líbilo se stvořit Hospodinu.

147


Jako dobrý křesťan v zemi Páně
cestami když sem-tam putuje,
všudy vzácné věci spatřuje,
v Betlehemě, v Nazarete, v Káně;

z Bethanie k Naimské jde bráně,
Tábor, Jeruzalém zpytuje,
Golgata, kříž i hrob celuje,
navštíviv poušť a břeh při Jordáně:

Tak mne všecko jímá v těchto krajech,
hrady, bojiště i mohyly,
města, řeky, chrámy, stromy v hájech:

bohužel! že tam ty od pohanů
více šanoby jsou zkusili
památky, než ty tu od křesťanů.

148


Nastojte! co vidí oko moje?
Hleď, hled, řeknu mému panoši,
nahé děti, starci, jinoší
kryjí se tam za stromy a chvoje;

kdo ste, asnad vyhnancové z Troje,
či-li indiánští divoši?
Slyšavše řeč slavskou v rozkoši
plynouc, ústa otevřeli svoje:

Slavové jsme, Němci nelidé, hle,
z vlasti, z dvorů nás, ba do naha
z roucha svlékli naše oudy zkřehlé;

pohled jejich roztklivil mne k pláči,
Milek pak se stvořit nezdráhá
aspoň šaty, co jim vzali dráči.

149


Nehledám já věci zveličovat,
jak snad jisté mnějí rozumy:
nýberž mnoho ještě ze sumy
hříchů těchto krajů umenšovat;

zvyk mám radše od zamhuřovat,
nežli schválné činit výskumy,
sypu smírné kvítí na rumy
Slávy a zlost volím příplášťkovat:

Jen ty křivdy péro moje líčí,
nad kterými samo zarděné
nebe lká a člověčenství křičí;

kdo pak víru mně a Milku příčí,
ať sám spatří tyto svalené
hrůzy na náš národ holubičí.

150


V nenávist tak vrahy svého vzalo
národu už dítě Hanibal,
že se každý z cesty vyhýbal
Říman mu, když potkání se stalo;

mladosti mé krotkost nebe dalo,
mne Mars jako jeho nelíbal,
předce jedno Němče vyšibal
i já v ní, že řeč mou vysmívalo;

čím víc teď by muselo a tuto
plamenem mé serdce shořeti,
kde půl Slavska nám jest odejmuto;

než jak všudy živlům klásti hrázky
Bůh, tak u mne ráčí uměti,
oheň hněvu hase deštěm lásky.

151


Nech jsem dobrým! Milku, já už déle
nechci tuto s tebou cestiti,
neb i mne by mohli zabiti
tito slepí Slavů nepřátelé;

anebo snad, co by ještě vele
horší bylo, Bůh rač chrániti,
i mne násilně tu zněmčiti
mohou tito Vendů němčitelé:

Co já počnu s tebou samodruhý
proti celým městům, krajinám,
tys' jen malý, střelec, třebas tuhý!

To jsou snové, on mi na to vrátí,
když pak by i škodit chtěli nám:
Komu Sláva, tomu všickni Svatí.

152


Co jsem věštil, téměř skutek bylo,
Milek mne víc neměl za snáře,
ve Vurcíně městě rychtáře
oko zlostné na nás zaškulilo;

ihned, kde most Muldy, obstoupilo
množství Švábů nás co špeháře,
jedno hejno: „v pouta, v žaláře
Vendy ty!“ a druhé: „zabi!“ vylo:

Lkáme! Vtom, ai, bohyně se z vody
s korouhví a slavským zjevila
vojskem chránit nás tu od nehody;

bylať to ta. co se v tuto řeku
před osmi sty lety hodila,
nechtíc Němců dívati se vzteku.

153


Slav i vrahům dobře činit zvyknul
tak, že pro svou velkou dobrotu
často přicházívá na psotu!
Takto Milek před Bichinem zkřiknul:

V tomto městě, hle ten, co se spiknul
proti všechněch Slavů životu,
totiž Jindřich Ptáčník, chropotu
nectné smerti rukou slavskou zniknul;

Maďaři jej v boji porazili,
a když zabit chtěli útěka,
Slavové ho mužně ochránili;

Já jsem Milku na to: Milý brachu,
vždy i přílišná víc člověka
láska krášlí, než zlost pelná strachu.

154


Při Lipsku, tom Sorbském malosvětu,
zřeli najředší jsme z divadel,
jeden Francouz koní ukradel
kozáku, jenž krev lil za Němce tu;

cválal na něm v najrychlejším letu
zmocniv sedla se i zubadel,
ale Slavorus náš popadel
divně onu Bonapartskou sketu:

Když už téměř z očí se mu tratí,
kozák na svém perstě zahvízdne
a kůň s jezdcem hned se k pánu vrátí;

tento pak, dluh slušný zlodějovi složiv
za šibalství ohyzdné,
hladil věrnou hřívu koníčkovi.

155


Když dál ještě přes jednu jsme hůrku
vlevo od břehů šli plaveckých,
napadne nás hlůza německých
loupežníků z města Merseburku;

ale Milek na lučišti šňůrku
napiav perstem ruk svých chlapeckých,
střelí, a tlum chertů loveckých
k nim se žene rozterhavších svůrku:

S vůdcem jejím Aesicem tu bandu
celou hnali až tam k žahadlům
peklovládné Hely do Nastrandu:

Jindřich Ptáčník vzal ty lotry zlostné
katům, šibencem, stínadlům,
aby nimi plenil Slávy cnostné.

156


Po oukazu tomto nelaskavém
duch můj pookřáti zatoužil,
teď jsem tedy cestu zakroužil
tam, kde Boso kněžským skvěl se stavem;

a kde jako biskup v jednom pravém
činu památku svou prodloužil,
takže proto aspoň zasloužil,
jestli nebyl, muž ten býti Slavem:

Neb on pervý zde psal slavská slova,
když náš národ učil „Kyrie
eleison“ a Boha ctíti znova:

na tom skutku tu má vděčně visíc
duše myslí sobě: Lepší je
jeden moudrý, nežli bláznů tisíc.

157


Pak jsme vešli v les ten hustý jako
tma, co Svatibor byl řečený,
prostřed v něm stál palouk zelený,
kde se potom vinul křivolako:

tu houf stínů: Dervan, Tungo, Drako,
Vilců král, a Mstivoj zhaněný,
Dražko zrádně v žití zbavený,
lutičtí pak vládci Dragvít, Nako:

Gostimil, Grin, Mojmír z Braniboru,
Mezidruh, Liut, Zvinek z Lubeky,
Selibur, Msta, Gněv byl v tomto zboru;

a ta všecka knížata, jichž kraje
Němci ozbíjeli před věky,
obklíčili nás v té skrýši háje.

158


Když se s nimi do rozmluvy dáme,
jeden z nich nám podá diploma
takto znící: „Budiž vědomá
věc ta všechněm, co zde zavíráme;

že my Slávy dceru uznáváme
v tom všem dědičkou, co pohroma,
zvláště zlost nám Němců lakomá
vzala a nač nárok vždycky máme;

právo naše přenášíme na Ni,
poručenstvím tímto pečetním
nápadnicí činíc Ji a paní.“

Milek ihned po obloze světlé
letěl s písmem tímto pamětním
k onné Dafně slavské z lípy zkvětlé.

159


Pokud on se na té cestě bavil,
mnou tam ku Raxe jest vyjeto,
kde ten, jehož jméno prokleto,
Gero, k Slavům oukladně se vplavil;

a pak sedemdesát obezhlavil
nevinců zde, takže pole to
dlouho leby bylo oseto,
jejichž červec řeku zakrevavil:

Nyní Sláva na tom osadila
zahradu si místě velikém,
a z hlav stromy, květy učinila:

v středku zří se hlava Stojgněvova,
pak ta, jemuž oči s jazykem
živé dřela vzteklost Geronova.

160


Svorně se až posud ještě choval
ten můj lukonosný ředitel,
ale když se jako cestitel
zpátkem vrátil, vadu rozesnoval;

nebo družku mou už nejmenoval
tak, jak jiný země bydlitel,
než, ten nevolány křestitel!
Všeslavou Ji navždy přebirmoval:

Takže jménem trojím jednu krásu,
Míny, Slávy dcery, Všeslavy
nazýváno od tohoto času:

pervé já jsem dal své milovnici,
druhé matka, třetím žvatlavý
přezdíval své Milek sesternici.

161


Z pahorku se na pahorky klátím
po všech, po dolinách zelených,
po městech a řekách pramenných
už tak dlouho bolest darmo tratím:

Než teď vím, jak cestu sobě zkrátím!
Na oltářích těchto kamenných,
obětnicech Slavů zmařených,
nebi žerty utáhnuté splatím:

O, vy, skály staré, hvězdonosné,
svaté pyramidy Severu,
obět má jsou tyto selzy rosné!

Neste je tam, tu je všecky složím
lité pro matku i pro dceru,
aby byli perly v trůnu božím.

162


Nazejtří, když slunce blesky v dcerku
rána, jitřenku, se linuli,
řeknu, by sme Labem popluli
ještě dále, mému Luciperku;

zavítavše tedy k Witeberku,
šli jsme hned k té černé tabuli,
o řeči kde slavské ceduli
před sto lety jmíno za titěrku:

Místo všeho pření s těmi znova
školomety se a Němčíky,
napsali jsme tam jen tato slova:

Psáno stojí: Nenávist jest vina,
nezbraňujte mluvit jazyky!
Každý národ chvaliž Hospodina!

163


Aby šli jsme Labem do Verbiny,
Milče nedalo mi pokoje,
nebo panovali rozbroje
mezi Sasy tam a Slávy syny;

císař Konrád přišel trestem viny
srovnati chtěv stránky oboje,
vyvoleno právo souboje,
a los házen byl dva o herdiny:

Němec a Slav stáli proti sobě,
udatně sic oba bojuji.
ale Slav byl vítěz v malé době:

boj i pravdu měla naše strana,
předce soudcem Němcem jsou tu jí
potom ještě těžší pouta daná.

164


Teď nám, řekli ústa mého družby,
k Jece do Vustrova jechati,
kde se ostatníkrát konati
v řeči slavské mají božské služby:

neb dán rozkaz „víc tu žádný muž by
nesměl Slavům slavsky kázati!“
Kazatel chtě mluvit, plakati
musel, potom začal pelný tužby:

„Měj se tedy dobře, o ty drahá,
sladká řeči, řeči materská,
s níž nás loučí vláda slavovrahá!“

Já hned z toho vyšed svatodomu:
Bráti řeč. dím. to cnost neherská!
A či má i mocnář právo k tomu?

165


Tuto Milek na člun rukou sáhnul
a spřež jeho změnil v holuby,
které jako malé Cheruby
do lehounké přičky polské vpřáhnul;

potom velím, aby cestu nahnul
v pravou stranu, kde jsou Kašuby,
nebo kmen ten blízký záhuby
navštíviti bol mne ještě táhnul:

Přišli pak jsme přes Lupov a Lebu
k Slavům těm, když právě strojili
přípravy se jejich ku pohřebu;

i nás Němci tuto smutnou tryznu
spolu s nimi slavit prosili,
než já s kletbou hrobařů těch zmiznu.

166


Ku barbarům rodu Avarského
přišli jednou trojí poslové,
citary se k hudbě hotové
chvěli z jejich plece vysokého;

„Kdo ste?“ - chán k nim pyšně z trůnu svého –
„Kde jsou vaše vojska, mečové?“
Pane, řeknou, my sme Slavové
ode krajin moře Baltického:

Vojnu sotvy podle jména známe,
darmo žádáš od nás pomoci,
my jen hru a zpěvy doma máme;

hráli před ním, hráli přelíbezně,
tyran na odměnu: „Otroci,
vlecte do zajetí tyto vězně!“

167


Vrátivše se zpátkem ku Odeře
zůstaneme státi prozatím,
pak pout do Štětína obrátím,
svatý ořech najíti tam věře;

Milku! povím, oči na něj vpeře,
prokaž mi vděk, však ti zaplatím,
já, hle, ovoce tu naklátím
a skerz tebe pošli Slávy dceře:

On to slíbil: ke stromu pak jdeme,
dodajícc krokům pospěchu,
bohužel, než co tu nalezneme?

Dub už do pne ořešáku vpleněn,
žalud roste místo ořechů,
a kněz dávný ve sviňáka změněn!

168


Já i Milek živé změnu tu čil,
ihned šli jsme odtud k Volínu,
kde král Dánský Erich nevinu
slavskou hrozným nelidskostem učil;

krajany své před tím městem mučil,
nahé o kůl je co zvěřinu
svázav, břitvou břicho do klínu
řezal, až i život z nich se pučil:

Serdce vyňav živým ukazoval,
a tak nikou svou i šlépějí
útočiště toto znesvěcoval;

Bože, myslím, jestli proti svojím
tito lidé takto běsnějí,
cože proti cizým, proti mojím?

169


Při Kamině městě deržel stání
Milek s loďkou naší křídlatou,
tu houf ženců roli bohatou
žal a v středku jeho jedna paní;

rukávy má vyhernuté, dlaní
třímá serp a slámu nažatou,
kytli pěkně měla podpiatou,
a všem předek vedla při dělání:

To snad Ceres? ptám se vůdce svého,
ne, ta role slavské dědictví,
Slavianka to rodu šlechtického:

ona žne jen v onom spolku bystrém
z pouhé lásky, nebo v rolnictví
Slav byl veždy pro Europu mistrem.

170


O! těch zlatých, staroslavských časů,
jenž zem tuto někdy krásili,
o nichž čísti, ač je líčili
nepřátelé, nelze bez úžasů;

klíčů, zámků, šibenic a rasů
neznali, takže se divili
velmi věcem těm, když spatřili
u svojich je němčitelů Sasů:

Neznáma jim byla lest i krádež,
žebrač, přísaha a zločinství,
rodiče a starce ctila mládež;

všudy zpěv a vlídné obličeje,
stoly veždy pelné hostinství,
a teď, ouve! vše se opak děje.

171


Krajem břehů u Pomoří chodě
v rumích Slavie a rozmetu,
nad Vinetou hledám Vinetu
v různobarvé moře toho vodě;

město! jehož někdy čest a lodě
kryli celou zemskou planetu,
vyviň třizubému klepetu
Neptuna se ještě ke svobodě!

Století si vzdorovalo Dánům,
a jen bohové tě stačili
přemoci, ty mořské Herkulánum!

Nešťastné si dvakrát město Slávy,
předně, ze tě vluny zničili,
pak že i vtip chce to křivohlavý.

172


O ty, ze všech najvalnější ztráto,
moře slavské, slavsky nazvané!
nebo že tvé není, Germane,
Venedický záliv, sám máš za to;

než i Balt Blat, tak jak Blaton, Bláto,
slavské slovo jest a zůstane,
i zde prýštěniny zbírané
jméno jantar od Antů snad vzato:

Slavové tu byli autochtoni,
nech už nelže Němec lichotně,
že jen vzal, co dřív mu vzali oni;

i kam přišla ruka jejich rolná,
zaujala jenom pravotně
místa prázná, opouštěná, volná.

173


Ku životu národnímu moře
právě tak, jak země potřebí,
aby dary všechněch podnebí
užití své mohel ku podpoře;

bez něho se duchem v nemotoře,
tělem v nouzi národ pohřebí,
s ním se po všem světě zvelebí,
buďže kupčí, válčí, aneb oře:

Dobrý Bůh nám Slavům sice dal tu
cestu všechněch sil a obchodů,
na Venetském světospojném Baltu;

ale Teut, ač sám měl moře dosti,
zrušiv onen zákon národů,
vzal tím posud klíč nám vzdělanosti.

174


Tu když bárku mořem nebezpečným
z břehu pustíme a stavadla,
bouře strašlivá nás napadla,
mrak byl tři dny s nebem bezslunečným;

lámali se vichrem divoječným
vesla, plachty, kotvy, zábradla,
že i Milkovi krev ochladla,
neb se k retě cítil nestatečným:

Naděje má ale neklesala,
an mi onna Hvězda Severná
veždy jasně před očima stála;

ona byla Farus, kompas, kotva,
a když zívla propast požerná,
třímala loď, oku vidná sotva.

175


Jako Argonauti do Kolchidy,
aby zlaté rouno dostali,
Samotráckým mořem plovali,
nesouc mužně všelijaké bídy;

vlunobití tu, tam Stymfalidy,
onde býky, draky potkali:
Tak my jsme se nyní čítali
s Milkem do těch slavných herdin třídy:

On byl Jason, Orfeusa jméno
mně dal, Arkanskou pak stanici
jako rouno za cíl položeno;

by sme v nástroj nás ji vzali lodní
a pak, jako dobří dědici,
všecky Slavy sjednotili pod ní.

176


V bouři vlun a serdcotrápných citů
k výspě Rysenské loď přiběží,
kde už na prostějsím zábřeží
čekal na nás běloň Svantovítů:

ozdoben byl bleskem drahých krytů,
zlatým sedlem, svilnou otěží,
když nás uzřel, hřívu naježí,
nohou dupá jako břinkot štítů:

Milek, lokaj, rukou uzdu lapil
zninoha hned toho pyšného,
i já v stremen vstoupiti jsem kvapil;

a tak v klusu, pelní zvědavosti,
ostrova jsme toho celého
ohledali vzácné pamatnosti.

177


A tu přišel na um nešťastného
příklad Poláka mi Mazepy,
jak jej, pro lásku, kůň sveřepý
po Ukrajině nosil svázaného;

tu s ním běžel, divoch, do hustého
lesa, odtud pusté na stepy,
na cestu tam křivou, na slepý
chodník a v tůn plesa hlubokého:

Až jej spolu s unaveným koněm
miloserdní v poli sedláci
polapili dřív, než bylo po něm:

Bodejž jen tak, myslím, mého Milka
silní přikvačili jonáci,
aby každá třeštěla v něm žilka.

178


Za dvě léta dost se dosti věru
Milek v žaláři mne navězil,
při té, se kterou mne sřetězil
poutem lásky, teď je z nohou speru!

Takto ráno, takto ku večeru
myslím, jako bych už zvítězil,
zvláště od těch dob, co rozmezil
železný los mne a Slávy dceru:

Ale slabáť jest tu ruka zbrojná,
nebo cit můj jest cit slavianský
a má láska ne jak novokrojná;

kam se koli cestou noha má hne,
všudy onen magnet Sálanský
serdce moje silně k sobě táhne.

179


Přes ostrovu háje, přes ohyby
cest a křížných stezek pletence
pojezdili k místu studence
svatého jsme bez bludu a chyby;

kde já k Slávě věrnost jsem a sliby
obnovoval, lásku k milence,
ano ruka Lady rozence
ve vodě té lovila si ryby:

Potom načřel do nádobky zlaté,
aby zavděčil se bohovi,
když přijdeme do božnice svaté:

než dřív ještě vesti jízdu k onné
křídohoře velím Milkovi,
z niž až Sály vidno břehy vonné.

180


Pohleď, oko, na ty jasné strany,
pro něž lilos' už selz potoky,
zaleť na verch onen vysoký,
co as' dělá anděl milovaný?

Zda sem hledí, stojíc u vrat brány,
či hrou kojí osud divoký,
či list píše, či-li výtoky
léčných bylin hledá pro mé rány?

Strojí-li však kadeř u zercadla,
lká-li k nebi v svatých hodinách,
boj se pomsty, jenž by na tě padla;

líbá-li Jí patu vluna čilá,
spí-li v sadě samá v květinách,
vrať se, by tě bleskem nestrávila!

181


Někdy se i v pěkných nepravdivá
příslovích lež krýti nestydí,
takže ten se velmi ošidí,
kdo je v žití za pravidlo mívá;

nenalézá se však více křivá
řeč snad v žádném běžném u lidí,
jak v tom přísloví: „Co nevidí
oko, ani serdce neželívá!“

Kdo to smyslel, motovidlem střelil,
ano, podle mého příkladu
opak snáze ku pravdě by čelil;

nebo já, čím nevidím Ji déle,
svaluji tím větší hromadu
na své serdce bolesti a žele.

182


Věku chudý, léta nebe sytá,
háje neourodné na bohy,
kam se verhne mladoch ubohý,
rady pilen, když ním osud zmítá?

Bardů sever, Slav měl Svantovíta,
Řek i Říman stolec třínohý,
v naše háje vešli mátohy,
naší lásce baba losy čítá:

Jenž se předtím mezi lidmi hnuli
kráse přivtělení bohové,
nám se kdesi v modru rozplynuli;

než či slušno, pověz, zištné plémě,
lze-li, recte, moudří časové:
Nebe vyhnat z jeho vlastní země?

183


Patřil však já nejen ku prostranstvím
těm, kde lásky mé jsou poklady,
an sem žádné neměl závady,
obdařen byv divným velikanstvím:

ale i tam, kde jsou pode panstvím
slavským Němců, Finů hromady,
kterak svou řeč, mravy, výsady
mají, aniž lkají pod tyranstvím:

Na slavské tam půdě Němci tyjí
vprostřed Ruska, a hle, od věků
pokojně a bez nátisku žijí:

kdo tam myslí na zruštění Němců,
jak zde na zněmčení obleků,
jazyka i jména Slavoplemců?

184


Vstaňte vzhůru, o, vy sedmispáči
desetistoletní, slavianští,
kterých připravili germanští
o národní život lidožráči;

usnuli už sami vaši dráči
Deciusové ti pohanští,
potlačovatelé tyranští,
jimž ste ušli do jeskyně v pláči:

Nastali už Teodosiusa
svobodní vám dnové vzkříšení,
osvítil Bůh Sasa, Dána, Prusa;

už váš národ i řeč má své práva
a vám v Carigrad se vrácení
bezpečné už způsobila Sláva.

185


Jestli Slávy rumy ještě vstanou
rukou vaší příští potomci,
věřte zkušenému vědomci,
jehož usta tu k vám radu vanou:

Zřiďte obec, jedním jménem zvanou,
pevnou, ať ji cuzí holomci,
svornou, až ji vlastní lakomci
nezbourají novou zase ranou;

oudy mnohé, hlavu jednu mějte,
vyrostlou však z těla vašeho,
černé s bílým nikdy nemíchejte;

to nás cestou posud vedlo křivou,
vy se chraňte bludu našeho
a vlast stvořte čistou, tervanlivou.

186


Přímo odtud hnáno ku Arkoně
na plac jedné krásné rovinky,
kde se právě letní ožinky
provodili v hlučném lidu shoně;

byli rádi, když jsem sedna z koně
k nim šel, onny dobré lidinky,
míchal jsem se v jejich hostinky,
hry a zvyky do trávy se skloně;

v konci svátku panny písně pěli,
král a šlechta vedli honitbu,
ženci bohům obět přinášeli;

a žrec velkým kleče za koláčem,
říkal pronikavou modlitbu,
s vděčným serdcem než i s horkým pláčem.

187


„Svantovíte, Bože čtverohlavý!“
byli slova toho šedivce,
„přijmi dík z ust tvého horlivce
za rok štědrý i den tento hravý;

chraň i dále, dárce požehnavý,
pole, města, dítky, příznivce,
dej nám štěstí, počas rozsívce,
Němcům serdce lidské, rozum zdravý:

Aby pode pláštěm náboženstva
nepáchali v našem národu
porobu, lest, křivdy, ukrutenstva:

uslyš nás, ty, jenž si světla pramen!“
Tu vstal, do chrámu jda v průvodu
kněz ten, a lid všecken volal: „Amen!“

188


Já té Němců přisvědčiti haně
nechtěv, dím: I což vám dělají,
že se onen starec nehájí
zde tak zjavně naříkati na ně?

Tu lid začal v každé lkáti straně:
Ach! kraj, chrámy, krev nám heltají,
pod křížem nám hlavy stínají,
berou těžké desátky a daně:

a co ještě horšího jest, to je,
že nám vyřezují jazyky
z našich ust a cpají do nich svoje;

slovem, nemá tolik bílé křídy
verch ten v naší výspě veliký,
jenž by mohla vypsat naše bídy.

189


Odtud chodník vinoucí se tence
zavede nás pěšky loukami
k Rugevítu, sedmi hlavami
vládnoucímu, totiž do Karence;

vlaštovky tu modlu na vzor věnce
hnízd ozdobili budkami,
přišli vrabci v to a válkami
vyhnali ty krotké opeřence:

Milek ostře křivdu tuto křeše,
vy ste násilníci, vrabcové,
Parom do vás! vlaštovičky tiše:

Nediv se, já povím tomu chlapci,
tu máš podobenstvo: Slavové
vlaštovky ty jsou, a Němci vrabci.

190


V tomže městě s těkavostí stejnou
ke druhému chrámu cestíme,
v kterém Porenuta spatříme
s modlou jeho pětiobličejnou;

a když pilně na každou věc tejnou,
řezby, sloupy, kouty hledíme,
pode sochou škříni zočíme
a v ní knihu starou, čarodějnou:

Ihned vzal sem tuto slavskou Vedu,
než sám neznav čísti, odbude
ruka má ji Milku ku přehledu;

on čte, tuto polsky v běžném spěchu:
Pokud svět jest, světem nebude –
tam zas česky: Tenkrát Němec Čechu –

191


Poručil sem se těm ostrovanům
k pevnině se opět odbera,
kde sme přišli ještě zvečera
do Chotkova na noc k městským pánům;

než zlá noc to, ano k nebe stanům
tak, že zněla zem ta veškera,
smutný hlas vyl z jejich jezera:
Pomsta, pomsta, pomsta Sasům! Dánům!

Šli sme ráno tam: Ai, vodou tělo
plává, které provaz okolo
herdla, vlasy mořem sťaté mělo;

pro věrnost je zhanobil a svalil
v louž tu danský biskup Absolo,
když Lev kraj, on toto město pálil.

192


Mezi dvěma ohni pálícími
stáli tuto naši předkové,
z jedné strany vedli Dánové,
z druhé Němci boje s ubohými:

oba tiskli daněmi je svými
jako plémě peněz hladové,
Herkul padne v půtce takové,
kde se musí práti se mnohými:

Přes moře si ruky podávali
oba kmenové ti germanští,
jak by národ nám a řeč tu vzali;

učte, z toho příkladu co plyne
pro vás, kmenové se slavianští:
Vrána vráně oko nevykline!

193


Pří potoku Páně, čili Peně,
paní s pannami nás potkala,
jedna lála, druhá plakala,
třetí zpátkem zřela zarmouceně;

za nimi stráž: „Preč, preč bezedleně!“
s metličkami v ruce volala,
cožpak pleť ta, díme, zpáchala?
divíce se zvláště jedné ženě:

Siritha to dcera Svenonova,
stráže se šupem tím mluvila,
manželka co byla Gotschalkova;

Dánka tato s těmi dvořankami
tak nám krále i nás zněmčila,
že už, běda! téměř konec s námi.

194


Zbořeniště pusté! Retry slavné,
v jehožto zde sedím chrastinách:
Jako na truchlivých svalinách
Marius tam Karthaginy dávné;

devět bran, most, ostrov, pleso plavné,
Radohost tvůj, řezby v kontinách,
ai, jak živě se mi v hlubinách
malují mé obraznosti bavné!

Kýž jsem nyní Thebským Amfionem,
hned by skákali ti rumové
stavitelským, ve zdi, pod zákonem!

Kýž jsem nyní Deukalionem,
ze všech kamenů těch Slavové,
Slavenky že stali by se honem!

195


Vyšedše ven z města za ohradu,
Milek zdaleka už zavoní:
Na rychlém že běží černoni
cestou kdosi pro zpáchanou zradu;

a hle, zůstal viset za svou bradu
Absolon ten pode jabloní,
byl to ukradeném na koni
saský biskup Burkhard z Halberstadu:

Všeckcn našich Lutiků kraj boře,
Retru spálil, domy drancoval,
uzmul z chrámu Radhoštova oře;

proto musel tři dny tu se káti
lupič ten, a když si odsnoval
kudly, pěšky domů putovati.

196


Mnoho lidé, zvláště nevlastenci,
o těch ukrutnostech troubili,
jež prej na křesťanech tropili
Vendi v Retře, v Braniboře, v Lenci;

jak je v obět, ozdobené věnci,
bohům svým a modlám pálili,
aneb jinak živé mučili
bolestmi, co lítí zaslepenci;

jako nimi jati, žalářeni,
aneb loupežové neřádní
po moři a zemi provozem;

možno! než v tom byli učitelé
najlepší a mistři příkladní
sami Němci jim. jich tlačitelé.

197


Od jezera Tolence jsme jeli
do museum v Nových Střelicech,
kde jsme vykopané v Přilvicech
slavské bůžky s Milkem uviděli;

kteří, tkniti ním, hned oživěli,
sem-tam běhajíce v policech,
a nám o městech a vesnicech
starých časů mnoho rozprávěli:

Jeden leccos mluvil o Lotaru,
druhý o Ottovi z Bamberku,
třetí lál všech slavských kmenů sváru;

a když těmto podobnými slovy
rozhovor náš přišel k závěrku,
Milek dechnul - opät byli kovy.

198


Ale jedna modla, jak ty, mříti
nechtěvši, nám strachu nahnala,
nebo nejen živá zůstala,
než i takto počne hovořiti:

Už čas přišel! už ven musím jíti!
Už jsem dosti dlouho čekala!
A pak skla i dvéře lámala,
když jsme ji zde chtěli zatvořiti;

posléz předce, však jen s prací snažnou,
poštěstilo se nám uspati
bohyni tu velkou, přísnou, vážnou;

vešedše, hned: Kdo to? či ji pozná?
Jdu se chtivě Milka zeptati,
a on, ach! to Nemesis je hrozná.

199


Mezi Němcem rozdílu a Slavem
ještě neuzřel jsem většího,
jako přišedše dne dnešního
k Malachovu při soumraku tmavém;

loupežní tu Němci, Přibyslavem
obleženi, z města zdejšího
byli do domovu vlastního
propuštěni, při životu zdravém:

Vertislav pak nevinný brat jeho
okraden, jat, potom oběšen
ode Lva byl tuto německého;

nebyl to Lev, ale lítá šelma,
pravil Milek skutkem předěšen
tím a zbaven pojatosti bělma.

200


Navštívení krátké dovolte mi
i vy, Přibyslava synové,
ač pak pro vás onni zvukové,
nimiž mluvím, dávno jsou už němi;

ale města tato s jejich všemi,
pyšní Meklenburku domové,
jsou jak Vendů starých zbytkové,
posud ještě na Slávie zemi:

Přijmitež mne tedy, ei, však vy ste
najstarší a samá knížata,
pošlá ještě z kreve slavské, čisté:

a zas mohou, jako Němci z Vilců
tak, by rovná byla odplata,
Slavové se státi z poněmčilců.

201


Divnými můj nápady mi stále
Milek cesty nechuť osolil,
zvlášť pak nyní slova hlaholil,
o nichž já sám přemýšlel jsem dále;

já bych, řekol, všechněm Slavům krále
z tohoto tu kmene vyvolil,
avšak jen tak, aby odvolil
němčiny se dřív on dokonále:

To by byla i krev pravoslavská,
i rod panovnický v Europě
najstarší, co větev Přibyslavská;

ach, co jednou vzal čas všebořitel,
nevzkřísí, dím já řeč uchopě,
to nám žádný Slavů jednotitel!

202


Jsem-li zde už, sám jsem k sobě pravil,
Stargrad také ještě neminu,
šli sme: A ai, skvostnou hostinu
k vítání nás Těšmírův dům slavil;

abych pak se Milka zlého zbavil
aspoň v tuto pěknou hodinu,
káži: Ty ven zůstaň, zlosynu!
Já šed jej jsem v dvoře pozůstavil:

Než když dvéře zatevřeny byli,
bouchá, prosí, pláče, mazňátko,
že stud i hněv líce moje kryli;

potom když hod náš i spolek shlédnul,
rozbiv okno, jako ptačátko
vbrekna v jizbu, na mé plece sednul.

203


Od Těšmíra dále na Vagrie
levou stranu jdeme do Plonu,
abych složil dlužnou poklonu
stínům onné slavské Lukrecie;

jejíž cnosti kýsi Teutonie
zlosyn učinil zde ouhonu,
o, že jméno její v záclonu
nevděčná nám skryla historie!

Než krev pomsty toho násilníka
na jezera březích vylitou
posud vidí oko pocestníka:

ana s kreví Buthue se míchá
zněmčilce, co s duší zarytou
boj se vésti s matkou neostýchá.

204


Zanechavších sotvy Plonský chotár
potkali nás tu z Čech harfeník,
z Turce olejkář a pláteník
z Otavy, pak od Trenčína drotář;

Chlapci! dí můj vtipný pranovotář,
já chci nyní býti hudebník,
vůdce náš nám bude louteník,
tam jest Alberk, jehož původ Lotar:

Byvše k němu s hudbou přivedeni,
hrad ten celý tak sme zříceli,
nezůstal že kámen na kameni;

přimušení, proti lidství právům,
Slavové jej stavět museli
na slavianské půdě, proti Slavům!

205


Neděle nám svatá přemilostně
různé osvítila rozcestí.
hd se. kudy jdeme, peřestí
po vesnicech novým rouchem skvostně;

do Lubeky tiše jen a sprostně
putujeme vprostřed náměstí,
tu nám povyk v uši zachřestí,
lid a kněžstvo kasali se zlostně:

Byli pak jsou z křesťanských tu Němců
biskup Gerold s bratrem Konrádem,
Helmold mnich a jiní z cizozemců;

a když konec byl jich k Slavům křiku,
Přibyslav, hnut jejich příkladem,
tuto hřímal zpátkem filipiku:

206


„Pane! slova tvá jsou opravdivá,
než proč sami na ně nedbáte?
Hle, nám cestu pravou hlásáte,
anť jest ovec vašich cesta křivá;

poroučíte serdce milostivá,
a náš národ z kůže zdíráte,
loupeže a vraždy pácháte,
díla o nás spisujete lživá:

Posíláte vojska, drábů, dvorských,
kteří tak nás lítě lotrují,
že nám lépe do vlun jíte mořských;

od Traveny až kde Peny lože,
knížata nás vlasti zbavují
a cti lid váš - polituj se, Bože!“

207


Vzdělaní tím, do europejského
kolébky jsme vešli kupectví,
která byla tu hned v sousedství,
totiž v lůnu domu měšťanského;

slula Hansa, ale vendického
počátku dle jistých svědectví,
zde pak sídlo své a knížetství
měla i sklad zboží rozličného:

Slavové ji perví založili,
ale nedědil syn za otcem,
zisk a čest si Němci přivlastnili;

Virgili! náš národ roven tobě,
i on mnohých věci původcem
jest, an chválu jiný připsal sobě.

208


Druhého dne časem ranní doby
cestu k Raniberku konáno,
tak verch kosti slavských nazváno,
zavražděných rukou Saské zloby;

nestačilo totiž, když jen hroby
pro předky tu naše kopáno,
celé hory potom děláno
z nich, a tyto jmíno za ozdoby;

když už syt byl oheň, zem, hlad ptáků,
moře slavskou kreví opilé,
hromaděno kosti do oblaků;

a, by zlost svou očím světa skryli,
za vůdce Slávy zněmčilé
k vykořenění všech vyvolili.

209


K omluvě svých hříchů namítali,
i to Němci jsou a mnichové,
že prej křesťanskému Vendové
náboženstvu zde se opírali;

véřím! neb jim skutkem zhyžďovali
dar ten božský sami dárcové,
proč pak ode jiných Slavové
žádali křest, nejen vděčně vzali:

Chorvati šli s prosbou ku Římanům,
Moravan a Rusů vládnoucích
kmen slal posly ku Carigradčanům;

než ti tu se nebožátka báli
Danaů i dary nesoucích,
anť jim všecko, i sám dar ten, brali.

210


Práznoť jest to nade pohanskými
Vendy láni Němce ruhače,
nebo zdali potom jináče
nakládal i s Vendy křestěnými?

Zda los jejich zlepšil, nesnesnými
daněmi je více netlače,
či jim v řeč a národ neskáče
nohami i potom nelidskými?

Před i za tím rovné byli činy,
neb, hle, Ratibora křesťana
zavraždil Dán s osmi jeho syny;

dobře to už dávnost hodnověrná
řekla: Mouřína a havrana
barva veždy zůstane jen černá.

211


Kdyby každou žádost, předsevzetí,
aspoň jměné v lepších hodinách,
chtělo v těchto zemských nížinách
nebe spelnil k vůli svojich dětí;

ne jak Herodias hlavy stětí,
ani panství v cuzých krajinách,
jen bych žádal v Němců dějinách
vymazali jedno čtyrstoletí:

Totiž čas ten smutný člověkovi,
v němž se ďálo Vendů ničení,
od Karla až ku Jindřichu Lvovi;

ten tam začal, tento dílo skonal,
takže národ náš v tom mučení
roků téměř půltisíce stonal.

212


Nač prej mír já věcmi těmi ruším,
budou mnozí Němci mysliti,
lépe bylo by to zakryti,
nežli sverbot působiti uším:

dobře! než buď svoboda všem duším,
co vám volno bylo činiti,
nám buď aspoň volno mluviti,
menšíť tento hřích než onen, tuším:

Vy ste kradli, my se nesnášeli,
váš byl meč, krev naše v bouři té,
surovost vy, my jsme sprostnost měli;

Vy se tedy za zlé serdce vašich
předků oněch nyní hanbite,
a my opět za zlý rozum našich!

213


Převelikou škodu způsobilo
ovšem toto Slavů zněmčení,
ono Němcům mravné hnětení,
nám pak hmotnou ztrátu učinilo;

avšak předce rouhání by bylo
proti světa toho řízení,
kdyby proto naše kvílení
všetečně se s Bohem právotilo:

Děj ten smutný s jeho časy zlými
má nám sloužiti jen k silnému
podnětu, ne k pomstě nad jinými;

on ať jedním z prostředků těch sluje,
nimiž odrodilé k novému
národy Bůh žití probuzuje.

214


Hodná zmínky snad i pošetilá
případnost ta bude, která mě
v městě Raceburku ve chrámě,
kam jsme s Milkem vešli, přikvačila:

Podobizna krásná tuto byla,
zlaté jablo majíc za známě,
já jda uchopím ji za rámě,
Míno, zkřiknu, Míno roztomilá!

Milek smál se nad tím do rozpuku,
Co se řechtáš? dím já v nevině,
a on: Toť ne tvá choť, přeč tu ruku!

V kráse obou sice rovnost živá,
ale tato Lada bohyně
matka má jest a zde sluje Siva.

215


Když se zatím nohy naše znova
další cestu konat zaberou,
povím vůdci svému s důvěrou:
Já bych rád šel nyní do Lemgova;

tu on, sotvy slyšav tato slova,
otočil hned mhly mne zástěrou,
a ai, nad Labem a Vezerou
do kraje jsme chvěli Clemenova:

Přijdouc k městu čteme: „Slavská brána.“
Probůh, řeknu, vprostřed Německa
kým a kdy jsou tato slova psána?

Šli sme a pak přítel můj mi zprávy
v domě svém dal ptání na všecka,
že on, kraj i město štěp jsou Slávy.

216


Nyní ani slova nezpomenu,
Milek čte mi to už na čele,
že bych žádal, nechav přítele,
k Amsterdamu jíti blízko Rénu;

proto, tuše cíl a jeho cenu,
sehnal hned ty divné chumele
a tak řídil vozík uměle,
že sme přímo vletli do Nardenu:

Kde já množství kvíti holandského,
zvláště tulipánů harlemských
nakoupiv, jdu k hrobu Komenského;

a hrob nimi ozdobil jsem celý:
Přijmi čest těch darů pozemských,
řku, ty muži boží, přeumělý!

217


U všech nových národů i dávných
chválu měli vážní předkové,
i my, vlastenci a bratrové,
slavme slavně slávu Slavov slavných;

jméno i prach svojich mužů hlavných
ctí Vlach, Němec, Francouz, Anglové,
i my, vlastenci a bratrové,
slavme slavně slávu Slavov slavných.

Sloupy Řek a Říman obelisky
dědům stavil, pelné mistrovství,
Chynčan klade na hroby jejich blysky;

šetři otců i ty, čáko mladá
matky Slávy, v jejímž království
slunce boží nikdy nezapadá.

218


Nezdálo se mi to ještě dosti,
nýberž velice mne bolelo,
že to tělo slavské leželo
v cizí zemi tu a vyhnalosti;

jako Mojžíš Jozefovy kosti
z Egypta, kam nebe velelo,
tak mé serdce tyto zachtělo
přenésti v kraj slavské národnosti:

„Mýlíš se,“ dí vtom a ke mně běží
Milek s hříčkou lehkých poletů,
„Slavskáť jest to zem, kde muž ten leží;

Slavové zde v času oddáleném
domovali pode Venetů
belgických a armorických jménem.“

219


Při tom městě, jako ranní zoře
rumenec když kryje řeřavý,
viděli jsme popel krevavý
barvit celé Německé to moře;

Což to, volám, otázky si tvoře,
což to zase, Bože laskavý?
A tu rybář jeden všímavý
přišel ke mně toto odhovoře:

„Ode čtyř set roků, milý pane!
co prach Husův veržen do Rénu,
voda tato červcem tímto plane;

Rén se celý v krev a popel hustí
při Konštanci vedle Bodenu,
a nám krev tu dáví jeho ústí.“

220


Paroloď tu zase Milek skoval,
by jsme šli té věci na stopu,
pustil v krevavou tu potopu
ji a z moře Rénem vzhůru ploval;

nedlouho, ai, plamen vyblukoval
od země až nebes do stropu,
který šíře celou Europu
jiskrami a bleskem napelňoval:

My jsme pout k té uspíšili stránce,
uzřevše pak obraz hranice,
víme, že jsme přišli do Konštance;

oheň ten přej století tu svítí
a Rén, moře, řeky, studnice
nemohou jej nijakž zahasiti.

221


I nás tak ten plamen v oči pálil
a pral jiskry v serdce, na tělo,
že nám dlíti při něm nelzelo,
ač už noční mrak se na zem valil;

když pak let náš k Dunaji se vzdálil,
i zde světlo to nám hořelo
tak, že Řezno v blesku leželo,
jak by Vulkán lávou byl je zalil:

Spustivše se k němu na břeh řeky,
jdeme onen klášter hledati,
v kterém leží Rostislava svleky;

dvanáct hodin znělo z věže k uchu,
najda rakev začnu volati:
Prociť, zjev se, zaklínám tě, duchu!

222


Tu se víko rakve starobylé
samo sebou dvíhá s tichostí
a šust větra v kryptě schramostí,
mertvec v plachtě přede mnou stál bílé;

postavy byl velké, ušlechtilé,
obličej se barvil bledostí,
řetězy mu k zemi od kostí
řinčeli už ryzou téměř zhnilé:

Místo očí prázné jamky byli,
ústa: „Kdo si? v jakém vyslanství
přišel si sem?“ ke mně promluvili;

krajan tvůj jsem, řku já, povězže mi,
kníže náš a dárce křesťanství,
proč ty ležíš v této cizí zemi?

223


„Jeden král, tam z toho pokolení,
které nikdy Slavům nepřálo,
připravil mne sočně o málo
to, co měl jsem z dědictví a jmění;

pak mne do pout, k soudu, do vězení,
k smerti záští jeho tahalo,
potom spáchat na mne kázalo
horší nad smert, očí vyloupení;

Při mém soudu tři jsem viděl strany,
Němců dví a třetí Němcovým
mečem k tomu hnané slavské many;

Ptám se soudců: Co má byla vina?
,Kalils' vodu,' vždyť, já odpovím,
Dunaj teče z Řezna do Děvína!“

224


Umlukel s tím, ňádra zastonají,
zmizí, rozplynuv se ve blysky,
tu sám Milek pouští na pysky:
„Ale co ti lidé s vámi mají?

Svobodu vám za hřích pokládají,
vaše jméno terč jich úhryzky,
a své hříchy, mordy, nátisky
herdinstvím a právem nazývají!“

Mluč, já povím, mluč, ty štěbetníku,
a choď domů už, já do vlasti
Dunajem jdu, za vozbu měj díku!

Ne! ne! z toho Slavotrápska jdeme
ještě k Veltavě, dí, do slasti,
tam, kde květ všech Slavů nalezneme.

225


Dílem sladký přímus námluvy té
mého průvodce a kočího,
dílem pudy serdce vlastního,
změnili běh cesty příležité;

i jdou tedy k Česku naše hbité
větrokoně z kraje zdejšího,
pode námi řeky hadího
toků, města a vsi rozmanité:

Nebo let náš onním Slavskem běží,
vůkol Rezatu a Rednice,
kde teď Vircburk, Bamberk, Barait leží;

Nastojte! tam vše už poněmčeno,
jenže téměř každé vesnice
Slav a Vend a Vind nám znělo jméno.

226


Když se nade Norimberkem hnula
vozba: Postoj! káži Milkovi,
totě vzácné město Slavovi,
jak by duše má je pominula?

Zde, hle, znikla někdy Zlatá bulla,
díka čtvertému buď Karlovi,
tomu slavské řeči otcovi,
jehož vůle k Němcům takto slula:

„Vy, co nade Slávy panujete,
králi, volenci a knížata,
i řeč jejich znejte, mluvte, ctěte!“

Ovšem! dí tu Milek vtipem božským,
to už věci žádá podstata,
pak jde dále k horám Krakonošským.

227


U pomezí, když jsem z vozu zkročil,
spatřil vysoké jsem dubisko,
na jehožto větvech chlapisko
sedě blízkou na Slávii bočil;

kolikráte krásu její zočil,
omdlel, slintal, dostal kašlisko.
„Hle to jest bůh Němců Tuisko,“
tak mi Milek do otázky skočil:

On chtěl Slávu najperv ženou, nyní,
když mu košem dala, mudruje
učiniti svou ji otrokyní;

než i láska, i hněv šálí darmo,
dříve soka závist zmorduje,
než by nesla sousedka to jarmo.

228


Jak tě vítat, selzou, či-li zpěvem?
Jako matku, či jak macechu?
Země, pelná cti i posměchů,
slavná přízní bohů jako hněvem;

hrady tvé se sov a plazů chlévem,
kraje pastvou stali Nečechů,
lev ti silný slouží za věchu,
smert a mdloba vězí pod oděvem:

Tecte mutné selzy do Veltavy,
jako déšť a blesky z oblaků,
nesouc heslo toto dítkám Slávy:

Nechte svár, co hrob už vlasti vyryl,
slyšte národ, ne křik Feaků,
váš je Hus, i Nepomuk, i Cyril.

229


Třebas teplé selzy z očí leji
po těch hájech tu a rovinách,
předce plesám v duše hlubinách
víc a více každém při kročeji;

všudy dobře, doma najlépěji,
Parom po všech všudy cizinách!
Ach, mně ve Slavianských krajinách
sama zem už voní příjemněji:

Pro mne nejsou cesty světoběžné,
příchod, kde nás nikdo nečeká,
odchod, při němž nelká serdce něžné,

lidé, s nimiž řeč nás nespojuje,
budoucnost ni dávnost daleká,
taková pout vyhnanství mi sluje.

230


I sám Milek přišel ku veselší
mysli, raduje se velice,
když jsme z onné Slavů kostnice,
Germanie, vyšli k cestě delší;

plesal, škeřil zoubky sněhu bělší,
pyšné rozpávil své letice,
slovem, tu hned ode hranice
kohout na svém smetisku byl smělší:

Ba i se mnou, vyjasnivše čelko,
novou provodilo šálenost
toto milé, krásné strašidelko;

radost nám i jaro povýšilo,
české hory měli zelenost,
po loukách se kvítí rozbarvilo.

231


Jako plavec radostivě tleská
k břehům vůni odtad nesoucím,
kde se Indus rouchem kvetoucím
skvostně šatí, co choť kmentem hezká:

Tak mým sladce rozkoš mnohobleská
serdcem proletěla třesoucím,
když jsem hlas tvůj uchem žádoucím
slyšel opět, milá řeči česká!

Třikrát šťastných, jenž tě mají, vnuků,
dědictví všech jiných dávnější,
pelné síly, krás i libozvuků!

O, že jedno předce smutně hrozí,
to, že v této zemi krásnější
jazyk mají nežli serdce mnozí.

232


Kam se medle zástup tento shání?
„To jde všecko k zřídlům Karlovým,
vy též, tuším?“ a nač odpovím:
„Ejhle, k zpěvům slavné Catalani!“

Vpravo slečny sedí, vlevo páni,
síň se zlatí hmotem gázovým,
vyjde vprostřed s věncem bobkovým,
začne, všechněch oči, uši na ni:

Lustry hasnou, stanou vříti vary,
dámy mdlejí, Gabrielky, Mary
palmy zhůry na ni metají;

i já tleskám, ano se mi zívá;
Co to? dím a Mentor podtají:
Mína z duše, tato z měšce zpívá.

233


Žaluj, serdce, pustým těmto hradům,
nedej smutku ducha týrati,
lásce studno k lidem volati,
upěj tedy cestám, řekám, sadům:

Hlas tam obrať oném ku pokladům,
jež jsem v dálce musel nechati,
ba i těm se pokus vyrvati,
jako trapným Laokoon hadům:

Pahorky ty zapomeň a města,
které tím se více zbližují,
čím dál vede oči od nich cesta;

jako jelen poraněný brokem,
když se nohy ujít snažují,
spěšnějším smert chvátá za ním skokem.

234


Cestu konám, měst a silnic hluky
lásku dusím, Múzu zaháním,
smíchem ve dne, v noci hněváním
(žluči skoupá!) krotím serdce muky;

sám být nesmím, city onna, zvuky
tato vnuká, co se odstraním,
lesy panny mněje, makáním
Mínu hledám, a jsou jedle, buky:

Tak je všecko u mne v odporu,
skrývám se sám i sám hledám sebe,
led jsou líce, oheň žíly střebe;

v duši hřímá, čelo klidem jasním,
jiní naschvál, já jen navzdoru,
jiní v chyžkách, a já cestou básním.

235


Jako koráb Noe po potopě
na Araratě si spočinul,
tak i náš, když na Říp doplynul,
konav cestu dlouhou po Europě;

zatím kouzly jakovési stropě
Milek pravou rukou pokynul,
tu se otec Čech k nám přivinul,
selzami ten verch svůj celý kropě:

Potom zalkal, že se střásla země,
a tak smutný, téměř hněvlivý,
z chlumu toho zmizel zase němě;

předčili však mnohem tato pustá
mlučenlivost a hněv horlivý
výmluvnosti ciceronská usta.

236


Z veršku toho sem-tam šíře jsme se
na památná místa dívali,
tu jsme Budeč starý hledali,
onde Peruc při studnici v lese;

pak či Panna výš, či Baba nese
hlavu v Troskách, jsme se hádali,
vlevo Stadice jsme poznali,
vpravo Mělník v povětří se třese:

Kde lid český bydlí, jasno bylo,
než kde Němci aneb zněmčenci,
tam se všudy nebe oblačilo;

potom zase naší cestou pěšky
šli jsme dále jako vlastenci
v tovaryšství jedné hezké Češky.

237


Osoba ta putující s nami
byla sice krásy vznešené,
ale roucho mela zhyzděné
všebarvými vůkol záplatami;

caparty a kusy se špinami,
darmovisy, prýmy upstřené
byli ze všech krajin vlepené
s velkými té paní poškvernami;

když se v studu od nás oddálila,
šeptám: Zjev mi, bůže křídlaté!
kdo by divná matrona ta byla?

To jest, dí on, sama Česká země
zosobněná, a ty strakaté
hadry jsou v ní cizozemců plémě.

238


Skryl se Říp a Libušina dvora
zlaté sídlo téměř spatřeno,
ano, náhle slunce zatměno,
serdce strach a nohy jala vzdora:

Kde jsem? kam jdu? a co za potvora
tam své kostmi věnčí temeno?
Čí krev, hroby? - a vtom zakleno
hromem z Krakonošů: „Bílá hora!“

Zpátkem noho z hory nade každou
černost tmavých nocí černější,
Medea to česká s dítek vraždou!

Milek selzy z oka mého zetře,
k Veltavě pak cestou přímější
neseme se v libědchnoucím větře.

239


V letu tomto nové vidění zdá
mně se, ve vojenském obleku
totiž dolů horou v outěku
maďarská tu valná pádí jízda;

Milek shůry posměch na ni hvízdá,
dole Němci tepou ve vzteku,
a pak dohnavše až po řeku
do Veltavy metali ji hnízda:

Od Vallonů ti a od Bavorské
zbeři hnaní co prach uskoci
Maďaři jsou z bitvy bělohorské,

Betlen Gábor slal je od Budína
na bojiště Čechům k pomoci,
a ti prohry pervá byli vina.

240


Tožť jest onna veleslavná Praha,
ty zdi, hrady, věže obrovské,
onno místo Čechů královské,
krásné jako Slávy dcera drahá;

tam ten jest hrob Otokara, Braha,
Vojtěcha a Vlasty rekovské,
tu most, dílo Karla mistrovské,
na němž pěla Muza z Budče nahá:

Už tvé berly zlatoleské zhasli,
a meč tupne při své štěrbině,
před nimž Tatry, Balt i Řím se třásli;

předce věčným Slávy budeš chrámem,
pěknobřehá Němců sokyně,
zvítězivši v přemožení samém.

241


Avšak než jsem vešel, smlouvu psanou
s Milkem učinil jsem před Prahou,
přísnou pečetí a přísahou,
by on se mnou nešel, stverzovanou;

on to spelnil, a hned přede branou
přetvořil se s chytrou rozvahou
v holoubka a nebes podlahou
proletoval město obou stranou:

Téměř měsíc přítomnost svou taje,
čekal na mne, chudák, po domích,
po věžech a chrámích sedávaje;

ale divno, tak znal dobře zemce
od cizinců dělit lakomých,
nesednul že nikdy na dům Němce.

242


Ký to člun tak rychle vluny dáví,
proč tak krotne pod ním Veltava?
V předku Milčat chasa létavá
s praporci a vůkol oblak tmavý;

tuším Lada narození slaví,
či snad k novým světům příprava?
Probůh! práznáť lázeň-šatlava.
Zuzanka se s králem na břeh plaví:

Jdi jen, jdi jen, děvče muže smělší,
tak tě vodiž Cypru vládkyně,
bys' ho šťastně, kam si žádá, nesla:

až ho oddáš, obrať zpátkem vesla,
já zde počkám, hezká plavkyně,
ach! než cesta naše bude delší.

243


Dobrý Milek po Praze mne vodil
denně od rána až k večeru,
kde dům slavný, řídkost, nádheru
znal, tam letmo na střechu se hodil;

způsobem tím najperv doprovodil
on mne k Slovanskému klášteru,
kdež tu bohopustu veškeru
s podivem i s omerzou jsem schodil:

Divil jsem se nákladku a dílu
této slavské řeči svatyně,
jevící chuť Karlovu i sílu:

merzelo mne, že i tuto panství
ustoupiti Sláva cizině
musela a jíti ve vyhnanství.

244


Když jsem takto s osudem já horce
nelítostivým se hašteřil,
Milek za Veltavu naměřil
křídla a mne vedol k Daliborce;

tu mne očar hudby divotvorce
jakéhosi v uši udeřil,
a když aby se mi sdůvěřil,
kdo jest, prosím, on mi smutně to rce:

Dalibor jsem, naučil mne husti
mister nouze; a vtom ku zemi
z okna motouz pro almužnu spustí;

dav mu ji, ach! myslím, rovnou mírou,
jako tebe nouze houslemi,
tak mne láska obdařila lyrou.

245


Byv tou hudbou drobet obveselen
šel zasa do města jsem starého,
a hle, konec mostu pražského
zřím, an stojí zlatorohý jelen;

chtěl on na most, ale Milek vtělen
rychle v obraz lovce českého,
měří po něm z luku silného
a on do vod padnul podestřelen:

O, jak se mé serdce potěšilo,
že se proroctví to s hrůzami
oněch časů od nás odvrátilo;

v kterých přej měl snáze tuto divý
jelen se zlatými rohami
viděn býti, než Čech opravdivý.

246


Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu,
jakých v cizině snad nemnoho,
chlouby pronárodu onoho,
jenž má slávu jména, řeči, mravů;

než kdo jest jim přednost dáti v stavu?
Aniž haňme chválou někoho,
ačť bych já znal předce jednoho,
jenž jest - ale serdce všechněch Slavů:

Ty všech vděkyň spolu pěstoun, chován,
buď ti dána, tichý Genie,
čest ta, které nám si nabyl: Slovan!

Byť i vyschlo lože Veltavino,
tvoje, dokud stane Slávie,
jméno, Mladon, vděčně bude jmíno.

247


U Mladona, když já na rozkoše
přátelské zván, jsem se radoval,
co za kousek Lel mi ukoval?
Letěl k Sále nade Krakonoše;

navrátiv se v larvě listonoše,
do příbytku směle vburcoval
a mne psaní jakés' daroval,
nikdo, jen já, nepoznal to hoše:

S papírem ten list byl zlatokrajným
ode Slávy dcery v obálce
zeleno a s pečetěním tajným:

hosté těmi rozplesaní činy
odměnili toho zchytralce,
podavše mu koflík Mělničiny.

248


Blízek nebe nechci více lkáti
hluchým žele mého nížinám,
tebe, českých bohů, zaklínám,
Olympe a knížat byte zlatý!

Divy s' tropil: ei, rač důkaz dáti,
přelož mne, kam ruky vypínám,
leťte s ním, kaž těmto zbořinám,
jako Šemík, jak sloup Římu vzatý:

Vstaňte z mertvých, skroť můj svými kouzly
osud krutý, věštná Libuše,
protni, Žižko, mečem jeho uzly;

jestli tentýž, předků ohluše
hlasy osud, k tobě, Slavů slávo,
vnukům nechal aspoň lkáti právo!

249


K tohoto se hradu vystavení
celé země sběhla podstata,
ruky lid dal, šperky knížata,
jméno Sláva, Sion přirození;

mistrů věčných dílo už se mění,
barvy schnou i sloupy ze zlata,
jejich zlomky verhnou díťata
v řeku, jenž se hněvně vůkol pění:

Časů tvář zde lítě zuří chmurná,
chlum, kde nebe někdy v palácích
bydlelo, jest nyní Čechů urna;

který anjel čeká rozkázaní,
aby troubil jednou v oblacích
takovému prachu z mertvýchvstání?

250


Hřích je ovšem velký vražda vzteklá,
krádež, zrada, žhářstvo, otravy,
hodny, aby mečem popravy
krev a duše z těla jejich tekla;

i lež, pýcha, závist, svod a směklá
chlipnost číhající na mravy,
a jak slují onny ohavy
přišlé na zem z horoucího pekla:

Však znám draka s tváří černochudou,
proti němuž tyto úlomky
hříchů ještě sněhu bělší budou;

ten sám loupí, repce, učí zlému,
bije sebe, předky, potomky,
a zní: Nevděk ku národu svému.

251


Nuže! pokud serdce mladé bije,
hleďme štěstí vlasti laskavé,
bdící probuzujte dřímavé,
teplí chladné, živí vše, co hnije;

věrní zrádné pošlapejte zmije,
štědří haňte oči šilhavé,
pilní zběř tu, která krevavé
mozole jí a pot bratrů pije:

Krásněji se nikdo nehonosí
smělým čelem jako vlastenec,
jenž v svém serdci celý národ nosí;

a to pravém, nebo i on složí,
ať se směje tomu třestěnec,
za své ovce počet ruce boží.

252


Pracuj každý s chutí usilovnou
na národu roli dědičné,
cesty mohou býti rozličné,
jenom vůli všickni mějme rovnou;

bláznovství jest chtíti nemistrovnou
rukou měřit běhy měsíčné,
jako k plesu nohy necvičné
pokoušeti pro pochvalu skrovnou:

Lépe činí ten, kdo těží s málem,
stoje věrně na své postati,
velkýť je, buď sluhou nebo králem;

často tichá pastuchova chyžka
více pro vlast může dělati
nežli tábor, z něhož válčil Žižka.

253


Nepřipisuj svaté jméno vlasti
kraji tomu, v kterém bydlíme,
pravou vlast jen v serdci nosíme,
tuto nelze bíti ani krásti;

dnes neb zítra vraha zemi másti
a lid v jarmě jeho vidíme,
předce, když se duchem spojíme,
vlast je celá v každé svazku části:

Vzácný ovšem citu nevinnému
jest i háj ten, řeka, chalupa,
kterou praděd nechal vnuku svému:

ale meze vlasti nerozborné,
jichž se bojí tknouti potupa,
jsou jen mravy, řeč a mysli svorné.

254


Když jsem já sám v sobě toto říkal
v soumrak při Jezerce studnici,
holoubek mne v sejčka kuklici
šustem křídel ze sna toho zmykal;

strašně, jak by příval z tuče stříkal,
letěl k staroměské radnici
a tu k rozloučení na špici
dvadcet sedemkráte zakuvikal:

Šíře dále ku slyšení byla
ona smutných zvuků písnička,
až i zmatek živlů způsobila:

vicher dul a země v třesu vyla
tak, že ve Vídni tím hlavička
Štěpánské se věže nakřivila.

255


Chvála Bohu! že už vymizeli
onni přenešťastní časové,
v kterých někdy naši předkové
náboženstvím národ zabíjeli:

třeštěnců už sváry oněměli,
i hry svatáčků a bludové,
na půdě své vlasti Čechové
osemdesát bojů vyterpěli;

mezizdi, co loučili nás, hynou,
takže z rozličných si ovčinců
ruky slavské přívětivě kynou;

kýž jen nebe nešle novou z pekla
Eris mezi kmeny našinců,
jenž by zas meč v serdce Slávy vtekla.

256


Jaro zniká, sněhy plaší slunce,
zeťyr loutky nese trávníkům,
strom už stínem hoví poutníkům,
slavík zpívá z květového trůnce;

tam laň plesá, onam křepké junce,
zde se niva směje rolníkům,
motýl k sadu, kachně k rybníkům,
zlatá spíchá včela ku medunce:

Vše se těší, kochá, líbá, skáče,
všudy láska, žerty, lahoda:
Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče;

jen mne nejmou jara ani léta,
nehne slunce ani příroda,
co mne zbavil osud duše světa.

257


Čekej tamto nad Šumavou málo,
slunce zlaté, jdoucí k západu,
ach, už tebe jen mi náhradu
v dálce této nebe zanechalo;

jak si se mi v štěstí sladce smálo,
tak teď mírni jeho poradu,
pozdrav i Ji tam, i zahradu,
v níž si s nami plesalo i lkalo:

Avšak ještě na mne louče svojich
pramenů skloň, aby pobrali
tam k Ní tyto řeky očí mojich;

když tam přijdeš, rozkaž, aby záři
blesky tvé k Ní pervé spíchali
zlíbati Jí rtíky, oči, tváři.

258


Zval mne ještě Milek vpravo, vlevo,
ve své vysokosti nebeské,
ukazoval též i na veské
přátely, hrad Tábor, Rabské dřevo;

ano, aby vše mi bylo jevo,
chtěl mne vésti všudy po České:
ale odpusť, prosím, nehezké
zpouře mé, o krásná Slávy děvo!

Najperv káral Milek sám mou vinu,
že jsem nechtěl více cestiti,
potom ptal se přísně na příčinu;

já dím, to jsou důvodové lehcí
k pochopení; neb zde básniti
jak chci, nesmím, a jak smím, tak nechci.

259


Předce zdálo se nám po pořádku
i Dvůr Králové a Šumavu,
Českou Lípu zříti, Sázavu,
a pak jíti k Dobroslava statku;

Měhoděk! dím potom mému mládku
vzavšímu zas lidskou postavu,
navštivme teď už i Moravu,
onnu vážnou slavských biblí matku:

Ona, ač jest nyní dějoprázná,
druhdy byla v panství široká,
slavské řeči pilná, v boji rázná;

Milek vděčne té mé rady požil
a mne na temena vysoká
hory Radošť v měkou trávku složil.

260


Pervý zrak náš padel k Holomouci,
kde jsme množství velké Tatarů
jako roje much a komárů
uviděli na křesťany jdoucí:

Tu je začne vítěz jeden tlouci,
snad to Winkelried jest Švejcarů?
Španělů Cid? Huňad Maďarů?
Ne, to Slávě patří jméno skvoucí!

Jaroslav on Hvězdohorský sluje,
jenž zbiv najperv vůdce samého,
potom vojsko celé rozptyluje;

a byť i svět nebyl dosti vděčným,
předce skutku toho slavného
Hostejnov tu svědkem bude věčným.

261


Tam se v Bruně ve hrob uložilo
tělo otce Slavů učených,
moře zásluh jeho vznešených
na Europu celou působilo;

zvláště český jazyk zpovinnilo
k činění mu díků skroušených,
an se tři sta roků ztracených
tímto mužem jemu navrátilo:

Zrozen v Uhřích; bydlel v Čechách;
spatřil Rusko, Polsko; zemřel v Moravě,
aby tak náš celý národ sbratřil;

proto zde si, potomkové jeho,
přisahajte lásku ke Slávě,
nebo toť jest oltář Dobrovského.

262


Z chlumu toho když tak ohlíženo
okem naším vůkol to i to,
ai, hvězd osem stojí rozlito
nade hradem, jemuž Králic jméno;

v každé hvězdě název uviděno,
tam Strejc, Albert, Hodic, Kapito,
Ephraim, Caepolla tu vyryto,
Jesenský tam, Eneáš tu čteno:

V středku měsíc blesku líbezného
stál, a záře liter prýštila
ŽEROTÍN se z něho;

nad nimi pak všemi jasnost silná
slunce na vzor knihy svítila,
v nížto psáno bylo: Šestidílná!

263


Únor jihne, Staré Šallerovce
ve snách nočních spali na břehu,
Taja hučí, zespod od sněhu
rozbouřená, zhůry od ledovce;

voda rostouc domy, skály, ovce
nese dolů v prudkém náběhu
a už slyšno v matném rozlehu
navet lidská lkání, jeky, slovce:

Pomoc! pomoc! do oblaků znělo,
když pak retováni z blízkosti
nešlo, tedy z Ruska přiletělo:

kozáci tři člun tu uchopili,
a ti, bez prosby i vděčnosti,
sto padesát lidí ochránili.

264


Kdo to stojí s tělem obnaženým
tamto v tuhé zimě na ledě?
Nehrad z Růžoskály! nehledě
tam, dí Milek hlasem popuzeným;

kdo to běží s okem vyloupeným
v Děvčí hrad tam, zhaněn škaredě?
Cyrek! oba k Čechům ve vědě
dějopisné přislouchají ctěným:

Na lově je javše Rakoušané,
nutili buď hrady pustiti,
buďto nesti trýzně jmenované;

oni oba, příklad pro potomstvo,
byli hotovější voliti
muky těla nežli věrolomstvo.

265


Když tak po všech místech znamenitých
zříme z této hory homolné,
až tam na krajiny okolné,
až tam do vod Visly pramenitých;

na březích té řeky rozložitých
kozlátko se páslo svévolné,
neřády a skoky zápolné
v nezbednostech čině potočitých:

Na to orel s dvěma orlicemi
přiletěvše, slabé zvířátko
rozdrápali na tré s oudy všemi:

Co to, zhýknu, za divadlo nové?
A můj druh dí: Onno kozlátko
Polsko jest a orli mocnářové.

266


Ai, jak pyšně tvůj se zlatověžný
Kremel, Moskvo svatá, blyskoce!
Jak stkví dávno se a vysoce
krásou města celý sever sněžný!

Než hle, Sláva, najperv palác něžný
Roztopšinův ohněm ztroskoce,
potom v celém městě široce
sype jiskry, vatří plamen běžný:

Pověz, medle, matko jasnočelá:
Jaké příčiny tě museli
k takovému skutku pobízeti?

„Světlo slepcům rozžati jsem chtěla,
by už předce jednou viděli,
kdo jsem já a co jsou moje děti!“

267


Slávie! ó Slávie! ty jméno
sladkých zvuků, hořkých památek,
stokrát rozervané na zmatek,
aby vždycky více bylo ctěno;

od Uralů Tatrám na temeno,
v pouštěch, kde má rovník počátek,
až kde slunka mizí dostatek,
království jest tvoje rozloženo!

Mnohos' nesla, avšak křivdy činů
nepřátelských všecky přežila,
ba i špatný nevděk vlastních synů:

tak, když jiní snadno v půdě měké,
ty si trůny sobě tverdila
na století rumích dlouhověké!

268


Od Athosa k Trigle, k Pomořanům,
ode Psího k poli Kosovu,
ode Carigradu k Petrovu,
od Ladogy dole k Astrachanům;

od kozáků ku Dubrovničanům,
od Blatona k Baltu, Ozovu,
ode Prahy k Moskvě, Kyovu,
od Kamčatky až tam ku Japanům;

Ural, Tatra, Volga, řeka Savská,
a všech hor i krajin okolek,
kde se koli mluva slyší Slavská:

Zaplesejte, bratří, i vy, i já,
líbejme se při tom vespolek,
to, hle, vlast je naše: Všeslávia!

269


Všecko máme, věřte moji drazí
spoluvlastenci a přátelé!
To, co mezi velké, dospělé
v člověčenstve národy nás sází;

zem i moře pod námi se plazí,
zlato, stříbro, ruky umělé,
řeč i zpěvy máme veselé,
svornost jen a osvěta nám schází!

Dejte nám tu, s duchem všeslavosti,
a ai, národ máte viděti,
jaký nebyl ještě v minulosti;

v prostředku se mezi Řekem, Britem,
naše jméno bude blyštěti
na sklepení světa hvězdokrytém.

270


Slavové! vy ducha nesvorného,
živí v rozbrojích a hryzotě,
jdite všickni spolu jednotě
od uhlí se učit řeřavého;

ve hromadě svazku společného
dokud to jest, hoří v teplotě,
hasne každý uhel v samotě,
odervaný ode druha svého:

Učiňte tu radost milé matce,
Rusi, Serbi, Češi, Poláci,
žíte svorně, jako jedno stádce!

Tak vám vojna lidožerná vládce,
tak vlast nerozterhnou chytráci,
a váš národ pervý bude v krátce.

271


Nač by proto serdce naše chladlo,
nač se pohřížilo v truchlotu,
že sme našli práznou pustotu,
kterou žádné netklo ještě rádlo?

Vítězství to nechci, jenžby padlo
z nebe dolů na zem bez potu,
volím chudou směs a mrákotu,
aby svět byl, kde nic předtím vládlo:

Arci, že jdou jiní cestou hladší,
těžce my a pozdě za nimi,
tím jsme ale a náš národ mladší:

my, co jiní dokázali, známe,
než to skryto přede jinými,
co my v knize lidstva býti máme.

272


Stíny Lauritasů! Svatopluků!
Jak vás možno z hrobu vyvésti?
by ste uviděli neřesti
národu a hanbu svojich vnuků;

netoužících ani střely luků
ke svobodě vzíti do pěsti,
ani okovů svých bolesti
krotiti hrou vlastní řeči zvuků:

Plémě Penna ledva pomstu tutlá,
škřipně onen řetěz terhaje,
nímž je víže ruka matky outlá;

nám krev milou cizý žízeň chlastá,
a syn, slávy otců neznaje,
ještě svojím otroctvím se chvastá!

273


K jakémuže ústí na sirotčím
člunku tom můj život přijechá?
Nikde pokoj, nikde útěcha,
břeh se terhá se mnou, kam jen kročím;

národ můj jest zarputilý otčím
a vlast nepříznivá macecha,
proto, jako syn jenž zanechá
rodičů dům, po světě se točím:

Za obě ty ztráty hledali šel
aspoň v lásce jsem si náhradu,
ale z deště pode žlab jsem přišel;

a v těch bídách duše starostlivost
žádný jiný lék a poradu
nenalézá, jenom terpělivost.

274


Neletí tak orel prudkým letem,
ani včela jarních po kvítkách,
ani na rychlých Rus kibitkách,
jak já s Milkem celým slavským světem:

u Ladogy jsme dnes, před doupětem
Vavle, na Kynastu vyhlídkách,
zítra u Čekonů při kytkách
Olympu, neb v Čechách s Řepočetem:

Odtud jdeme, kde Raniberk, Retra,
Sviata lípa, zámek Sklabinský,
k litině pak velikanské Petra;

Torun, kde jsou kosti Koperníka,
prahy Dněpru, chobot Chvalinský,
Zrin, Plač - to vše rázem v oku zniká.

275


Nasytivše oči, kam teď? radu
máme s Milkem pelnou rozpaků,
a vtom, jako vodič, z oblaků
přikvitne k nám Radhost od západu;

Bůh ten vedol najperv přes zahradu
Konileskou nohy diváků,
potom do okolí Hanáků,
naposledy k rumům Velehradu:

Zatím Milek větrošatý řekne:
Poďme ještě slyšet šalmaji
Valachů a zpěvy jejich pěkné:

uzřevše pak Tatru vínorodou,
pokračovali jsme k Dunaji
dále cestou naší zemovodou.




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.