E-mail (povinné):

Stiahnite si Slávy dceru ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Ján Kollár:
Slávy dcera

Dielo digitalizoval(i) Martin Odler.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 930 čitateľov

Zpěv IV. Lethe

400


Abys' věděl, co zde na výsostech
dělám vzatá z počtu žitelů,
v jakovém se spolku přátelů
nacházím a při jakových hostech;

v kterém místě, v jakých blaženostech,
kdo tu z věrných Slávy ctitelů?
To chci větrokřídlých anjelů
psáti Tobě po příležitostech:

Dám i o tom zprávu tobě zhůry,
komu místo zde už slíbeno,
komu věnec pletou nebes kůry?

Stoupím také i tam na čas krátký,
kde se mučí onno plemeno
zlosynů a zrádců milé matky.

401


Především, znám, toužíš, abych spíše
o tom poučila jasně tě,
kde jest onno místo ve světě,
o němž tobě péro moje píše?

V Siriusi, v kuřátkách, či výše,
v mléčné cestě, či-li v kometě,
ve slunci-li jest, či v planetě
nebeská ta věčné Slávy říše?

Nikde není v těchto: nebo spona
všechněch obloh a těl hvězdových,
slunce všechněch sluncí jestiť ona;

vůkol ní jdou, buď dána víra,
miliony soustav světových,
leží totiž v středku Všehomíra.

402


Na hranicech Nebeslavska teče
řeka Lethe čili Zábuda,
jejíž pitím, čudo nad čuda!
všecka mizí zemnatost i péče;

každý stín z ní nade břehem kleče
pije, a ai, časná nerůda,
bolest, zármutek i ostuda
na věky se z příchozníků zvleče:

Proto, jako ze stromův když v lese
listí na zem padá v jeseni,
duchů slavskych množství sem se nese;

aby křivky pozapomínali,
zvláště ta, co jejich plemeni
Maďaři a Němci činívali.

403


Nad bránami nebe stříbernými
průčelí se bílé zdvihuje,
kde se nápis tento spatřuje
literami psaný kyrilskými:

„Tuto Sláva se ctiteli svými,
dcerami a syny trůnuje,
tu ples, radost, rozkoš věkuje
s odměnami za cnost nebeskými;

poďtež sem, vy milé moje děti,
věrné vlastí, řeči, národu,
světozvučné chvalozpěvy pěti;

požívejte milovanou draze
Slávu a v ní slast i svobodu,
přeblaze vám třikrát, blaze! blaze!“

404


V středku nebe stojí zpodepřená
Matka Sláva zlaté o trůny,
bleskem čtverokmenné koruny,
hvězdotkaným rouchem ozdobená;

u noh jejích leží rozprostřená
síla krajin jako čalouny,
pravá berlou, levá peruny,
důstojenstvím tvář jí ozbrojená:

Vysoko pak postavou a čelem
tak se vznáší tato bohyně,
po nebi že obnáší zrak celém;

rozkoš sladkou šťastné cítíc matky
v té své dcer a synů rodině,
již zde vůkol rozhostila v řádky.

405


Okoslepný oblak, jenž ji slonil,
odchvěl anjel vůdce ohebně,
pak zde nechal mne a služebně
při odchodu koleno své sklonil;

můj zrak selzy tiché slasti ronil,
ona shlédne na mne tužebně,
an hlas přívětivý volebně
z mateřských ust jejích takto zvonil:

Vítej, dcerko, v království mém, vítej!
Poď a dříve každou ulici,
louku i háj nebe toho slítej;

a co uzříš, přátelům svým maluj,
potom pak se na mou pravici
posaď zde a spolu se mnou kraluj.

406


Blízko trůnu svatá Slávě stojí
lípa zelená a vysoká,
i tak pěkná, i tak široká
jak ta, co nás svazkem lásky pojí;

čistý med z ní, jehož sladkost kojí
hlad i žízeň, hojně vymoká,
po nebi jej řeka roztoká
celém nese plynulostí svojí;

vůkol ní pak všudy po stebelných
kvítečkách a listech včeličky
obletují v rojích nesčíselných;

jsou to prej zde tímto pod obrazem
Slavů těch a Slávek dušičky
budoucích, co přijít mají na zem.

407


V pervém místě slavských nebešťanů
kvetou svatí v světle blýskavém,
tu jest Nestor s českým Václavem,
Lazar s tím, co zabit od Prušanů;

Nevský, Gljeb a Boris Rosianů,
polský Kazmir serbským se Savem,
všickni jako bratří v laskavém
plápolají stínu rajských stanů:

Stanislav se těší v Nepomuku,
Boleslav si s Husem třímají,
Uroš spolu s Vladimírem ruku;

hlavy ctí jím věnec hvězdovatý,
ústa zvučným hlasem zpívají:
Hallelujah, svatý, svatý, svatý!

408


Rovně tak se s oslavenou hlavou
světicc všech kmenů míšejí,
jenž hned v sousedství tu bydlejí:
ruská Olga s polskou Bronislavou;

Andělina serbská s Přibyslavou,
Milica pak s Mladou sedějí,
jako sestry sobě hovějí,
líbají se s upřímností pravou;

při nich ještě Ludmila a Petka,
potom jako děvky služebné
Vanda, Kaša, Libuša i Tetka;

jedny „Sláva na výsostech“ pějí,
z jiných ust zas slova velebné
„Gospodine, pomiluj ny“ znějí.

409


Ze samých hlav anjelských se složí
nyní oltář zde, zbor prelatův
vůkol něho, nádob, ornatův
a knih svatých množství u podnoží,

před ním koná slavné služby boží
bradatých dvé Slavo-Dalmatův,
jeden skví se bleskem šarlatův,
druhého čest biblí v rukách množí:

Ten byl papež v Římě, jméno mu je
Čtvertý Jan, a tento Stridonský
Jeronym, zde svatojmenec, sluje;

k tomuto jsem zvláštní díkou jata,
nebo v Glagolitův slavonský
překládal on jazyk Písma svatá.

410


Avšak ještě jiní také jsou tu
svatí, a to v houfích ve množných,
v Bohuslavicech těch pobožných
v blaženosti věčné bez zármutu;

zvláště z té, co podlehla bíd prutu,
Církve českých bratrů nábožných,
jménem různých cnostmi totožných
ve Fulněku, v Lešně, v Herenhutu;

Jednoty té už jsem v zemském stavu
čistou prostotu a nevinu
libovala v učení i mravu;

vyjmouc jednu pannu rodu ctného,
snářku Poniatowskou Kristinu,
třebas byla žáčkou Komenského.

411


Svaté muže ty a tyto ženské
hůrka nevysoká dělila,
vyhlídka z ní radost činila
na ty svazky vůkol společenské;

na kopci jsem jejím všeslavenské
apoštoly státi spatřila,
zvláště Methoda a Cyrila,
oba bratry thessalonicenské:

Potom Amand byl zde, Vicel, Bruno,
Dobravka, Duch, Anna carice,
kteří vedli lid náš Pánu v lůno;

ještě jeden v jejich řád se stavěl,
ale skrytý v blesku velice,
zdálo se však, jak by sám byl Pavel.

412


V pravé této Svatohory straně
leží utěšená pustinka,
tu ční skála a v ní jeskyňka,
kde muž bydlí, v modlitbách se klaně;

Ivana to, toho sverchovaně
starého, jest slavná svatyňka,
jehož přítelka i kuchyňka
čternácte let v Čechách byla laně:

Nemiluji sice v náboženství
onnu přepiatost a choulivost,
která snadno vede ku třeštěnství;

k tomuto však pronikla mne čistá
pustevníku z Chorvat uctivost,
že trůn radše nechal, nežli Krista.

413


Pověděvši: Ať se dobře máte!
tomuto zde svatých výběrku,
hodím na hůrku tu k závěrku
běžné oko ještě jedenkráte;

a ai, pod ní vůkol padesáte
vozů s koňmi bylo ve šperku,
vnebevemklý Otto z Bamberku
volal z nich: Proč tu mi státi dáte?

Na těch vozech byli zlatohlavy,
sukna, šaty, jídla, peníze,
nimiž křestil pomořanské Slavy;

pročež onen blahozvěstů spolek
v studu od něho se odcize,
nechal jenom hory té mu dolek.

414


V kraji čtvertém vidno na zelených
loukách státi muže udatné,
vítěze a reky obratné,
palmy mají v rukách nezhrožených;

kochají se v písněch utěšených,
znících skutky jejich pamatné,
jasným zvukem trouby pozlatné,
pronikavě tytýž sprovázených;

Uprostřed nich stojí jako Křivan
v lůnu sněhohlavých Karpatů,
Kościuszko, Jaroslav a Ivan;

Žižka, Dušan, Želislav a Chrobrý,
Svarun, Suvarov, pět Chorvatů,
Niklot a pak jiných počet dobrý.

415


S těchou když se oči mé tu pásli
na tom, čím se každý oslavil,
Vítězoslav ten mne pozdravil,
před nimž Uhři tak se často třásli;

Slováci by snad už byli zhasli,
než on zmnožil je a zotavil,
když roj oněch k Tatrám přepravil
Čechů, jenž se nikdy neužasli:

A tím kmen váš ke zrůstu a květu
zkřísil ratolestmi čerstvými,
totiž Jiskra, válčiv za Alžbětu;

že pak vhostil i v ten pěkný koutek,
kdes' ty zrozen, on se se svými,
snad si i ty štěpu toho proutek? –

416


Potom otec Bogdan Jug tu čestmi
všemi ozdobený mnou byl zřen,
se syny jak valný stromu kmen
s devíti se stroucí ratolestmi;

národu i víry zhoubce, pěstmi
jejich, Turek, dlouho bit a třen,
až pak u Kosova v jeden den
všickni padli s meči pod bolestmi;

celým tím jich jména znějí rájkem:
Voin, Milko, Marko, Veselin,
Lubdrag, Radmil, Stojan, Božko s Vlajkem;

rodinu tu svazek utěšený
spojuje a krášlí ze zelin
věčnokvětých strojně upletený.

417


Hřebtem k tomu zboru obrácený
byl muž pohádkový na straně,
a ač iesk se svítil od zbraně,
předce tmou a mhlou byl ochmuřeny;

pohled měl tak do hvězd zahloubený,
že stál, ani nám se neklaně,
jak by o celého podmaně
světa v mysli plán kul rozšířený:

Velectěná matko! starožitnost,
jména, čin znám jiných reků všech,
ale kdo jest tato tajná bytnost?

„Valdstein jménem německým on sluje,
velký voják, ale malý Čech,
proto i zde jenom cizincuje.“

418


Předce tento zbor stín jeden špatil
s tulichem tu ještě krevavým,
Miloš Obilič, co nepravým
vlastenectvím Amurata zkatil;

nevím, jak se šálenec ten sbratil
s vítězů těch spolkem leskavým,
já zřím okem na něj meravým,
ihned coufnul a kamsi se ztratil:

Sláva nechce míti zabijáků
lestných, jak Corday Charlota,
ani Scaevol, Sandů, Ravaillaků;

národ náš ať na cnosti jen stojí,
lépe nebýti, než života
a cti hledat s nešlechetnou zbrojí.

419


Hnedky odtud výhled se mi tvořil
oslavenců místo na páté,
kde jsem našla onny zajaté,
jež až k smerti Alexander mořil;

ne ten, před nímž celý svět se kořil,
než to Římanisko drasnaté,
jenž byl vůdcem vojny začaté,
když si berlou císař Mauric dvořil:

Hladihlavá ruka matky sladce
kochá se tu v nich, že raději
mřeli, než by někdo z nich byl zrádce;

všecko nad tím radost cítí živou
a kůr zpěváků sám hlasněji
chválí jejich věrnost mlučenlivou.

420


V šestém oněch oslavenci řádě
uzřela jsem ženy herdinské,
za čest aneb dobro krajinské
mřevší rovné mužům pohromadě;

tu jsou mužské vzdorující vládě
smělé bojovnice Děvinské,
Marula, to děvče slovinské,
s těmi, které padli v Carigradě:

Tuga, Buga a tři Taboritky,
jejichž na Vítkově obrazy
nalezeny mezi mužů zbytky;

potom Polky z verkočů co svojích
pletli u Trembovle provazy,
bránivše hrad ve zmužilých bojích.

421


Přijížděla ještě na koníku
amazonka sem i s komornou,
majíc, jako Ulan, prapornou
korouhvičkou ozdobenou píku;

ale sotvy byla při hájiku,
uzřím skočit vrátnou švitornou,
ana rytířku tu výbornou
odpravila zpátkem po chodníku:

Nepochopno! však to z polské Litvy,
řeknu, Platerka jest hraběnka
a jde právě z ukrutné sem bitvy;

hej, dí, než tu v záhubném šla klusu
sestra proti bratru, Slavenka
proti Slavu, Polka proti Rusu.

422


Sedmý palác muže obsahoval
pozbavené žití bez viny,
anť je barbar z cuzé končiny
jak vlk jehně tiché zamordoval;

mučennický věnec ozdoboval
jejich oslavené mertviny,
tu Bož, Antů král, jejž se syny
Vinithar byl gothský ukřižoval;

Mezamír pak, jemuž smert jest dána
jako vyslancovi ohavně
proti právům lidstva od Chagána;

Laborca a kníže Nitry Sobor,
oba zavraždění bezeprávně,
a i jiných nevinníků obor.

423


Co se osmé společnosti týče,
tu lid kratochvílí básnický:
Bojan Lumíra a Lomnický
vítá jako bratra Gunduliče;

usmívá se Záboj na Kačiče,
k Závišovi kráčí Krasický,
Deržavina Węžyk, Mušický
ozdobuje věncem Woroniče:

Lomonosov mluví s Kochanowským,
se Streycem se baví Hruškovič,
Holý, Vodnik, Zdirad se Žukovským;

vůkol nich se i pleť krásná vine:
Družbacka a Anna Božkovič,
Dobromila, Bunina i jiné.

424


Právě když se úcta tuto ďála,
hlásá Apollova kanclířka
Mudřena, že ještě básnířka
jedna na chrám uměn zaklopala;

Pešťanka přej že jest, povídala,
Serbkyně, a ač jen krajčířka,
já šla v oustřety až na dvířka,
po pleci pak jí jsem potepkala:

Možno-li? O, vítejte! Vy z Peště?
Copak slyšno tam těch na stranách?
Znáte-li - či žije - zdráv-li ještě?

Ovšem! řekla hezká nevěstička
tato, davši mi svůj almanach,
Já jsem Julka Radivojevička.

425


Ale řeč mi téměř oněměla,
když tu státi nejen sedláka,
než i pastýře a žebráka
v počtu těchto básnířů jsem zřela;

co pak jejich přirozená pěla
Muza, lepší to než mudráka
verše mnohého a chvastáka,
jemuž hlava školou zjalověla:

Perví dva z Čech mají původ spolný,
rolník Vavák, rychtář v Milčicech,
druhý ovčák v Krátonohách, Volný;

třetí zpěvák vznešený a lepý
byl Serb, rozen v Bosny hranicech,
Filip Sljepac, ubohý a slepý.

426


Usadiv nás tedy na koberci
zeleném tu kolem dokola
Apoll, hru a závod provolá,
ihned vyšli šermíři a herci;

byliť kvítím, vavřínem a pérci
ozdobeni jako Dodola,
kdopak, myslím sobě, odolá
přízvučníci či-li časoměrci?

O vítězství dlouho bojováno,
naposledy celou básnickou
společností rozsudek mne dáno;

těžký ouřad! co já učinila?
Romantickou jsem i antickou
stránku věncem smířlivosti ctila.

427


Líbilo se mi tu, proto cestil
duch můj po tom chlumci tam a sem,
a s tím slavských uměn zápasem
za dlouhý čas rozkošně se pěstil;

vtom zřím hocha, an si právě klestil
přes myrty sem chodník Parnasem,
novým ruských písní Ohlasem
sladce nástroj v ruce jeho chřestil:

Ihned zpěvem ochlácholená tím
šla jsem jinochovi v oustřety,
pak s ním spolu tam se zase vrátím;

sotvy že sme přišli před mistrovský
spolek ten, už sláno pro květy
a zbor celý volal: Čelakovský!

428


Hle, hle matko! ti tam na zem padnou,
onen ptáček na dvou větvičkách,
a ten muž tu na dvou stoličkách
sedící: o, chyť je rukou vládnou!

Nebo oba píseň dosti skladnou
pějí na lyře i husličkách,
a já v radostech i v pracičkách
nenávidím různost nepořádnou:

„Nech je, toť jsou obojživelníci,
Schneider Němec a Čech Svoboda,
ve dvou řečech rovně veršující;

nemilujiť, pravda, dvojjazyčnost,
avšak dána jim tu hospoda
aspoň pro žert nám a pro rozličnost.“

429


Z výšky té jsme jednomu se divu
na dolině ještě dívali,
tátoše tam s jezdcem zbadali
bředoucího jsme sem přes kopřivu;

když pak přišel pod Parnaskou nivu,
všickni jsme se hlasně zasmáli,
Maďaři jej za chvost tahali,
Serbové pak za uši a hřivu:

„Náš je! - ba náš Vitkovič!“ tak obě
stránky vadili se v povyku,
chtěvši každá přivlastnit jej sobě;

smilujme se, nechme Maďarovi –
dím já - almužnu tu, oslíku
podobnější nežli Pegasovi!

430


Široko teď otevřite bránu,
zvolám, Helikonu strážcové!
Dva sem najmilší mi zpěvcové
přicházejí z Rus a od Balkánu;

sladkoť býti cítěnu a znánu,
a hle, tito noví hostové
jsou mé školy zdární žákové,
milující celost víc než stranu:

Chomjakove! Utěšenoviči!
přijmite ten triumf od Slávy,
za Jeku ty, ty zpěv za Orličí;

zpěv váš obou celým nebem hýbal,
řeřavěl ním strop i podstavy,
jak by hvězdy žhoucí Vesuv líbal.

431


Hora dále s vyšším stojí čelem
než chlum Tlusté nade Mažárnou,
ozdobená krásnou hvězdárnou,
Koperník jest jejím ředitelem;

zásobu tu zřiti v lesku skvělém
nástrojů, jenž nikdy nestárnou,
družinu též jeho přešvárnou
jmenující svým jej učitelem:

Ptolemäus, Certes, Newton, Tycho
i sám Heršel k jeho oltáři
přinášejí obět pocty ticho;

a co jmen té nauky má pole,
národů všech jiných hvězdáři
učenci jsou v této jeho škole.

432


V ouboči té hory v moch jsem klesla
neb zde vedli hry a obchody
slavští zpytatelé přírody,
za vůdce si vyvolivše Presla;

ten muž se mi líbil tak, že nesla
ke cti jemu jsem a na hody
květy, zrostliny a jahody
v košíku, co vděčnosti mé hesla:

Přišel k nám i Zalužanský, hodný
děd ten Linéovy soustavy,
i náš Franklin Diviš hromovodný;

Stojkovič a Chladný siloskumec,
Petian Slovák, čině přípravy
ptakoslovné, též má svůj tu chlumcc.

433


V desátém, ač, pravda, ještě malém,
avšak dosti pěkném kostelci,
přebývají slavští umělci,
Method malíř jest jich spolku králem;

mezi nimi obletují valem
krásní hned sem, hned tam andělci,
aby podnět dali nesmělci,
libost měli v mistru dokonalém:

Schiavone tu v malbě před Kupeckým,
s Losenkem se Škreta raduje,
Krainec Janša, Kadlík s Chodowieckým;

Tomáška má hudba, Myslivečka,
Kozlovský zas v řezbě horuje,
Dunajský též není bez věnečka.

434


Při umělcech, kteří ve chudobě
museli dny zemské tráviti,
svět pak tepruva je slaviti
počal, když už v temném byli hrobě;

Moravana jménem Osolsobě
z Holomouce musím zmíniti,
jemuž v Pešti hladem umříti
Maďaři jsou dali v loňské době:

A když zemřel, o, té lidské šalby!
schvalovali celým krajinám
jeho krásné dějopisné malby;

proto radí odtudto všem Slavům,
aby vlastem svým, ne cizinám
sloužili, snad rovným ujdou davům.

435


Nevím, co tvé serdce na to poví,
že jsem kostel ten i maličkou
ozdobiti dala kapličkou,
svěřivši ji snažně dozorcovi;

v ní se Skřítkům mladosti tvé hoví,
v ní jsou naše barvy s truhličkou,
malby, zvláště Vděčnost s Písničkou:
Hanusovi to a Viererovi!

Těmto nikdy nezapomenutým
učitelům tvojim v malířství
i já úctu vzdávám citem hnutým;

oni tiché krasoumy vplyvem
okrášlili lásku, básnířství,
celý život nám, co božským divem.

436


Mecenáše slavské třída jiná
obsahuje zlatým pod krovem,
ve věnci jsou všickni bobkovém:
Karel, Rudolf, Peter, Katarina;

potom blízko těchto Žerotína
uzřela jsem v háji myrtovém,
při něm Rumjancova s Šiškovem,
Jablonovského a Potemkina;

znějí zde i jména Ossolinských,
Kolovratů, Milošů a Kynských,
jako podpor slavských národů;

i víc knížat, hrabat, vojvodů,
jejichž ale skromné jméno tuto
raděj nebuď ani zpomenuto.

437


Jednoho však s jeho velkým činem,
vlastenectvím, sebezapřením,
nelze pominouti mlučením,
Slavorus je, sluje Konstantinem;

setníky dva chránil před záhynem
na svá ramena je vložením,
ač mu plamen hrozil zničením,
ač byl carským dědicem a synem!

A co vetší znak jest jeho cností,
korunu půl světa mladšímu
bratrovi dal s velikodušností;

sama Sláva čin ten obdivuje,
proto korunu i krásný mu
na odměnu trůn zde připravuje.

438


I brat jeho, ten co udaremnil
zhoubné Korsikána zámachy,
vojska jeho pudil v rozplachy,
Paříž pyšnou bleskem Slávy ztemnil;

navrátiv se život opříjemnil
uměním a nauk zápachy,
zkřísil oplakané Polachy,
náboženstvím staré mravy zjemnil:

Ministra pak zřídil osvícení,
pervý příklad v lidstva dějinách,
jemuž ještě podobného není;

Alexander jest ta Slávy perla,
do jehož ruk v zemských krajinách
dána ruská světovládná berla.

439


Nad oba však hučné dělostřelství,
strojná hudba, plynní zpěvové,
ctějí toho skutky bobkové,
jak i moudrost v krajin ředitelství;

jenž ta slova smutném při poselství
řeknul: Slyšte, milí Rusové,
Poláci jsou naši bratrové,
neslušno k nim míti nepřátelství!

Žádnému snad Slávy náměstníku
tolik národnosti nevyšlo
ještě z ust, co tomu panovníku;

jak by i nám uklonu zde naši
vzdáti na um bylo nepřišlo
gosudaru tomu Mikuláši?

440


Matka má a cesty tovaryška
teď mi laskavou svou pravicí
ukázala obraz visící
v této síni, pod nimž byla knížka;

zanášel se cele na Františka
tváří, korunou i berlicí,
ač jej, krásu barev hájící,
kryla tenká závojová mřížka:

Titul knihy mne v tom zdání silil,
Slovník Stulliho to slavského,
na nějž mocnář ten svou štědrost vylil;

vtom zpěv: „Bože, zachovej nám krále
Františka co otce dobrého!“
zpíván tu byl k jeho cti a chvále.

441


Před tím krovem mramorová socha
stojí celá v římském oděvu,
ale dosti bylo na jevu,
že to slavská tvář, jen skrytá trocha;

co to medle za muže či hocha
jest? já myslím v tichém ousměvu,
a že bez slasti a bez zpěvu
byl, já jsem jej měla za lenocha:

I bylť ovšem to pro národ vlastní,
ač se slavským jménem nazýval
a trůn dali losové mu šťastní;

neb se nápis očím zpytatelky
tento na podstavci odkrýval:
Upravda neb Justinian Velký.

442


Okruh sochy té blesk stolic krásil,
na nichž zákonův a právnictví
mistrové, zde vede přednictví
Slav a císař, Makedonský Basil;

Repkov pak, co Sasům práva hlásil,
ukradším nám slavské dědictví,
Čacki, polského syn šlechtictví,
Všeherd, co práv dráhu v Čechách razil.

Najmladši, však znatel všeho Slavstva,
jestiť Maciejowski, našeho,
co psal polsky Dzieje Prawodawstwa;

ale ještě čeká muže Sláva,
jenž by národu tak velkého
nejen psal, než uskutečnil, práva.

443


Sotva víru svým jsem očím dala,
když jsem mezi touto rodinou
Arcislavů též i s Christinou
královnou se švédskou uhlídala:

Proč a jak ta zde jest? jsem se ptala,
a tu zeptanci mi pokynou:
Pro list onen, který latinou
Sobieskému, zhoubci Turkův psala:

Ona sama ze všech panovníků
byla, která naše zásluhy
uznala i dluh jim vzdala díků;

proto jest co slavských ctitelkyně
cností, na příklad pak pro druhy,
ode Slávy zvána ku hostině.

444


Odtud vedla za potůček branka,
kterou květná kryla osnova,
a tu k vítání nás hotová
stála zase nová pomazanka;

já k ní česky, nebo zářečanka
tato byla česká králová,
rodem Francouzka a Karlova
manželka, jíž jméno bylo Blanka:

Ale ona česky neuměla,
nechtěvši se v Praze učiti,
i když k tomu učitelky měla;

pročež nejen musela se, mazna
ta, zde s Němkyňkami hanbiti
svými, než i nebe býti prázna.

445


Případ tento skončený tak špatně
ledva ještě námi pomíjen,
ai, hle jiný zase rozvíjen,
jenž tu bolest nahradil nám platně;

Polské králce názdravek tu statně,
její krajance, byl připíjen,
Maří Kazimíře ď Arquien,
mluvící řeč polskou delikatně:

Manželkať to byla toho Jana,
nímžto někdy církev křesťanská
z tureckého jařma vysekána;

a ač tytýž zvyky měla divné
tato Francouzkyně dvořanská,
předce Slávě v ničem neprotivné.

446


Kopa máku! Což to? V měkké trávě
blízko štěbetavé studničky
vidím čtyři slavské ženičky
ráčiti se při nebeské kávě;

obrus, šálky, cukřinka, ba právě
ze zlata jsou i ty konvičky;
„Obradujte i nás vdovičky
návštěvou svou!“ řeknou mně a Slávě;

Češky dvě, dvě Slovenky to byli,
které, k hanbě mužům, tisíce
na knihy a národ poručili;

Steyrová a Kavkovna, z Čech obě,
Bezekovská z Banské Bystřice,
Hvizdáčka pak z Peště známá tobě.

447


Ale zde byl také při hvězdnatých
dobrodincích těch stín knězovský,
jenž i tento spolek otcovský,
i mne rmoutil v radostech mých svatých;

sice z mužů na slovo byl vzatých
a slul Institoris Mošovský,
Slavům však, měv poklad kresovský,
poručil jen mizerných sto zlatých:

Když pak čítal v tomto společenství
z Tablicových básní vůdce můj
hlasně celé jeho poručenství;

matka tvář svou hnevně odvrátila,
i já jsem se, ač jest krajan tvůj,
k němu ani nepřihovořila.

448


Nu snad ten, co jiného kárá –
povím já - náš Tablic majetný,
národu, co boháč bezdětný,
ujmu tu se nahraditi stará;

tím víc pak tu naděje má hárá,
že jsem sama, list mu pamětný
psavši, zpomínala šlechetný
cíl ten, dokud starost jeho jará:

„By řeč nejen černidlem, než zlatem
naši krášlil!“ - Vtom on tuliby!
přichází sem skoupým oděn šatem;

Vy ste, řeknu, poručili mnohem
více Slávě bez vší pochyby?
„Já? Nic!“ tedy jdite po svých s Bohem.

449


Z porcelánu bílá nankingského
věže zrak můj nyní omráčí,
císaře dva v její pavlači,
čínského, pak zříti japanského;

rajský čaj a punč jim do sličného
nádobí Rus jeden natáčí,
oba ctitelé a vzývači
genia jsou byli slavianského:

davše onu ode Deržavina
přeložiti Odu na Boha
v řeči, které Japan má a Čína;

a pak zlatem na hedbáví psanou
zavěsiti k poctě se mnoha
blesky nade paláců svých branou.

450


Na rákoši jednom uzřím kývat
lid se ve hromadách Polanský,
spolu sedlácký i zemanský,
šátky chvíti komusi a zpívat;

nastavivši uši, slyším: Vivat,
vivat. vivat, biskup Lubranský!
Ale mně se jazyk římanský
nelíbilo s polštinou tak slívat;

s nevolí jsem dále chtěla proto,
anť mne Polák, pelný očarů,
zastaví a vypravuje toto:

Ten muž sám se na Budinském sněmě
opřel králi zpupných Maďarů,
Ludvíku, když z Polska urval země.

451


Zanechavši toto divadlo tu
uzřím krále mezi husary,
též je za rozené Maďary
třímám, patříc na fouz, tanec, botu;

hral pak slavnou Rákocziho notu
na houslech jim cikán Bihary,
Poláci mu tverdé tolary
kladli, chválíc krále za dobrotu:

a ač veždy myslela jsem, kde se
nalézal král cizý v národu:
„Jinde kdáče, doma vejce nese!“

Tento však se, Bátorym jej zvali,
ze všech lidí jeho původu
zdál se býti, co nám dobře přáli.

452


„Sám? - ej, věru, velkou křivdu děješ,
Slávy dcero! mne v té ve stránce,
jestli na mne Hontu schovance
nehledíš, když o Maďařích pěješ;

já jsem řeč tu, které i ty přeješ,
chválil, hověl jí co kochance,
o ní psal co zjevný ochránce,
ač jsem Maďar a mé jméno Feješ!“

Pak mi podal svoje pojednání,
kde řeč naši hladkou latinou
Maďarům svým poroučí a brání;

hned jsme tedy našim rozkaz dali,
aby dyněmi a slaninou
po maďarsku hosta čestovali.

453


Když tu toho noha moje nechá,
asi na hození kaménka
stojí s mečem v ňádřích dívenka,
takže v oužas má se mění těcha;

kdo jest tato nešťastná a plechá
mladice, dím, asnad Slovenka?
Maďarka to z Jagru, milenka
Telafouza, vůdce v Uhřích, Čecha;

my hned paloš z ní jsme vytasili,
potom páchnidly a oleji,
vodkami a mastmi posilnili;

Thisbe, ta se Slávy hodnou stala
tím, že syna Slávy vroucněji
než svůj vlastní život milovala.

454


Než hned druhou krajanku sme zřeli
její, nadutou tak velice,
že tu podávala škrablice,
by si jiní pro ní zabíjeli;

Mějže rozum! my jí pověděli,
jako host tu nečiň různice!
Předce vtírala ta stařice
každému se Slávy bydliteli:

Stydlivý mnich, Horvat Brczovačky,
počal pervý s touto nezbednou
Maďařilkou vésti křik a rvačky;

Kuševič vtom, Leška, Rohoň jsou tu,
ale matka tu při šerednou
skončí, davši ku pokání lhůtu.

455


Naproti se v dlouhé šiky četa
serbských nebešťanů řadala,
potom hlasem zvučným zpívala
onen krásný zpěv „Mnogaja ljeta!“

Mnohá léta do skonání světa,
druhá stránka se jí ozvala,
otci čest i synu pochvala,
živ buď rod váš jako palma květa!

Týkalo pak zastaveníčko to
dvou se Vukovičů vlastenských,
Božidara s jeho synem proto:

Že jsou byli, obcovavše v těle
vojvodové ti, knih slavenských
oblibci a rozšiřovatelé.

456


Při silnici s vysokou a hrubou
skalou zelená se záhonec,
na skále hrad, po němž oponec
rozestřen pní do oblaků s chloubou;

z něho se hlas vůkol pelnou hubou
ozývá až nebe na konec,
pocestné tu jeden Slavonec
za hosti zve k sobě mluvní trubou:

Zavítavše tedy k němu zprosta,
nalezli jsme právě Němečka
jménem Taube u něho jak hosta;

tak se divil, že už do dětinství
téměř padnul tento všetečka,
slavianskému tomu pohostinství.

457


Však ne jenom slavným, v mědi rytým
mužům oblouk cti tu sklenuto,
nikoli, zde místo vytknuto
jest i cnostem neznámým a skrytým;

tu jest Stanil, ač jen k pospolitým
stavům jméno jeho octnuto,
předce celé nebe pohnuto
skutkem jeho lidským, znamenitým:

On, když mor byl jednou v Novgorodě,
dnem i nocí lásce obcoval,
s vozem pelným těl ven z města chodě;

takže sám on, tiše jen a němě,
spluměšťanů svých pochoval
třitisíc i třidcet v lůno země.

458


I vás, chudí lidé, kdo ste koli,
byť i bez věnců a břečtanů,
vítám v počtu těchto měšťanů!
Jakovou pak vy ste měli roli?

„V otroctví my byvše, při nevoli
té jsme v chrámě uši křesťanů
vzdělávali, měchy varhanů
dmýchávavše v Konstantinopoli.“

Znám, neb ten, co o Obřadích řečnil
řecký císař, Vás i s prácemi
ve své knize už tam dolů zvěčnil;

Služebníci dobří! byli, povím,
nad málem ste věrní na zemi,
teď vás nade mnohem ustanovím.

459


Lidomilskem toto město zvali,
v němž byl i Čech Škvor, co v Sázavě,
Tham, co v Labi život chvátavě
s nasazením svého retovali;

a vy, řeknu k jednomu tu, zdali
nejste Michalovič, v Jelšavě
co šest duší ohni laskavě
vyrval? Tak jest! všickni povídali:

Garková též tu, ta ruská žena,
níž, ač těhotnou, dvě v topení
dítka cizí z ledu vytažena;

řeka vína teče uličkami,
břehy z torty, nad ní pečení
bažanti, i nůž v nich s vidličkami.

460


Michajlov, ten ruský voják věrný,
též zde jest hned v síni vedlejší,
jehož stálost byla silnější,
nežli hromu blesk a rachot perný;

celé město plení oheň žerný,
hořejšek i stranu dolejší,
v něm i jmění jeho vezdejší,
choť, i dítky, i dům nenádherný:

Sousedé ho ženou na ulici
svoje bránit, on však nehnutě
při krajinské stojí pokladnici;

povinnost mu byla nad majetek,
proto vnesli cnosti perutě
strážce toho v tento Slávy svátek.

461


Před městem jest rozestřena pažit
na vzor zelenavých postavců,
musejí všech oči zvědavců
po spěšném jí navštívení bažit;

ján, jdouc předkem chodník matce dlažit,
Jiku, zajaté co od dravců
Tatarů, těch hnusných psohlavců,
vykupoval, uzřím tu se blažit:

Osvobodil Valach tento s řídkou
cností Pilaříka slavného
vězně s pannou Maňákových Jitkou;

tato muže láska pronikavá
pohla matku tak. že v celého
přetvořila toho Poloslava.

462


Pozornost má novou věcí zmladla
uprostřed těch hor a veselek,
rolník tu byl, z něhož na celek
zboru světlost utěšená padla;

Nemesis mu na šediny kladla
sněžné perloštěpný náčelek,
z Verbovce byl, Serbů výstřelek,
a slul Milic dle jmen ukazadla:

Máť i Sláva Manliusů cnosti,
kterým svatá přísnost zákona
vyšší jest než uzel pokrevnosti;

tento syna jediného svázal,
a ač vraždu kryla záclona,
k soudu hnal i trestati sám kázal.

463


Nedaleko jiný rovnojmenec
z Čech byl od tohoto oddálen,
bělosněžným rouchem obalen,
slul Jan Milič a byl posvěcenec;

jeho život zasloužil tu věnec,
zvláště aby čin ten pochválen
byl zde, kterýmž tři sta Magdalen
hříšných spasil tento oslavenec:

Vůkol něho klečíc, ku vděčnosti
jemu svatého zde pokání
selzy lejí ony v kajícnosti;

on pak, v rucech lilie hůl ctěných
maje, od Slávy zde nechání
oveček těch prosí navrácených.

464


Háj tu určen ráje nebeského
mluv- a dějoslavům vlastenským
Polykarp zde, Knapský s Jelenským,
Zizania vedle Smotriského;

Lindeho též zřím a Kopčinského
před Nudožerinem slovenským,
Veleslavína pak s Komenským,
Karamzina, Hájka, Potockého:

Kronikář též ten v tom počtu dlouhém
Dalimil jest, co myl Němce louhem,
Belostenec, Dainko, Středověký;

a jmen jiných množství okázalé,
Obradovič, mister Dobrovský,
Nejedlý, Vuk, Lučkay a tak dále.

465


Avšak jedno abych tobě psala,
ještě v dušce této zaslouží,
než to zjevím ti jen pod růží,
jak mi sama matka přikázala;

dlouho najperv sama tajně lkala,
pokaždé však shovu prodlouží,
jednou ale tak se roztouží,
že ty syny před soud obeslala,

kteří, znavše slavskou, cizou řečí
předce knihy zvykli psávati,
proto blud jich tímto trestem léčí:

Musejí zde do své materčiny
pře- svá vlastní díla -kládati,
z němčiny ty, tyto z francozštiny.

466


O, té slasti ještě nevídané!
zvolám nad jedním tu výskytem,
Matko! hle, v tom věnci spojitém
krajané jsou moji, Lužičané!

Společnosti Vendů dle nich zvané
původcové v Lipsku lesitém:
Haluz, Širach, Kněžek s Bulitem,
stoupenců též zbory sem k nim slané:

Před stoletím oni založili
jsou ten spolek, aby v Lužicech
hynoucí řeč slavskou ochránili;

matka za ty zásluhy tak svaté
kladla na hedbávných tkanicech
na všech ňadra medalie zlaté.

467


Mimo Vendy, Matthäiho z Chlumu,
Frencla, Svotlíka a Choinana,
ještě na jednoho krajana
pohled množil slastí těch mi sumu;

jenž, ač neměl učeného umu,
předce slov té řeči ochrana
byl nám, kterou v Línsku podmana
německá už pochovala v rumu:

Byl on ze vsi Klenov od Vustrova,
sedlák, Janiške slul, v nedělích
Henningovi předříkával slova:

Bez něho by nebyli sme znali,
jako našich Linů zmizelých
předkové řeč slavskou mluvívali.

468


V obec tuto, oslaviti chtivou
národ a řeč spisy svojími,
ještě vjíti mezi jinými
Bernolák chtěl, ale cestou křivou;

nebo nešel onnou opravdivou
velkou branou, ale bočními
dverci se jen velmi těsnými
tlačil semto, přes rum a houšť divou:

Nevejdeš, dím, bratře, do nebes tu,
to nás ani tebe nespasí,
vrať se zpátkem na probitou cestu;

neřekla jsem více této chvíle,
snášenlivost mi řeč zahasí,
ukáže čas, zdali dojde cíle.

469


Než víc nyní smutil se a lekol
duch můj, neb, ai, nová příšera!
Jeden moravský uk Homera
ubohého za vlasy sem vlekol;

„I on je náš! I on je Slav!“ řekol,
„Svědkem toho každá litera
v Iliadě!“ - totě chimera,
myslím, snad ten násilník se vztekol?

Sláno ihned pro průbířský kámen.
a hle, u křiku toho velkého
vyšlo, že ten vysmánec byl zmámen;

pročež musel za svůj vtipný neum
zpátkem slepce toho slavného
do řeckého vésti Elyseum.

470


Toto krátké Meonida dlení
v této společnosti učenské
užila já k onné vlastenské
otázky jsem jemu předložení:

„Které se vám najvíc tlumočení
líbí vašich zpěvů slavenské?“
On si prosil z každé sestřenské
řeči veršů několika čtení:

Pervé polské, potom ruské bylo,
české, a to trojí, posléze,
než hle, žádné se mu nelíbilo;

proč pak? díme, a on: řecké duše,
bohy, bohyně a vítěze
rád mám v řecké míře jen a rouše.

471


Nade plesem rozkošným se plavíc
dvě tu protibrežné vesnice
uzříme, pak z naší lodice
jdeme do těch krásných Řečislavic;

osází v nich, nové domy stavíc,
serbská se a česká Matice,
takže pelné všecky ulice
časopisů, knížek, škol a lavic:

V prostředku stál oltář, na nějž klásti
právě přišel obět chudý ten
nejmenovaný syn české vlasti;

velikáť se v přípravách těch dbalost
jeví, i snad budou delší jen
míti zde než na zemi tam stálost.

472


Nad břehem se čerstvá zelenala
štěpnice a slibná zahrádka,
v nížto právě mlaď a přísádka
od země se pnouti počínala;

a že v blízku napelněná stála
vodou stříbrokutá hubatka,
vzavši do ruky ji, poupátka
s nadějí ta hned jsem oblévala:

Na lístkách ty názvy byli psané:
Liskay, Kuzmány, dva Slováci,
Kampelík a Káčer, Moravané:

Roštlapil Čech s Koubkem, při Poláku
Sadowském Gaj Chorvát, nováci;
o, by jen mou nezklamali čáku!

473


Založená vtipným zahradnickým
uměním zde stála vinička
a v ní cizozemská révička
přesazená naším Vinařickým;

těšili jsme jeho nad básnickým
dílem se i já, i matička,
on nám dal svá řecká kvítíčka,
potom hostil římským Falernickým:

Ponukal i českým Lobkovicem
v zehřívárně hnané zelinky,
našim však se nelíbili plícem;

já bych vděčně, matka povídala,
zpátkem všecky jeho latinky
za jednu mu českou báseň dala.

474


Novochtivost zneterpělivená
tu mne táhla vidět místa ta,
na nichž stojí slavských komnata
starotin a vzácnost vystavená;

ihned síň nám byla otevřena,
sotvy že sme klopli na vrata,
ozdob ze stříbra i ze zlata,
mincí, zbraní směs tu rozložena:

Antikvářů ouřad: Chodakovský,
Jankovič a Blecha s Ribaym
mají, poslů Masch a Ahrendtovský;

při pohledu, i to netajím,
onny věci s najvětší sme zřeli
radostí, co slavský nápis měli.

475


Listovna též tu se zakládala,
jenž by všelijaké písacké,
duchovné tak jako světácké
památnosti v sobě zderžovala;

pervý pak list já jsem do ní dala,
slavské psaní země Chorvatské,
stolici co sláno Saladské,
když jí tato po maďarsku psala:

Odpověď ta v pozlaceném rámci,
za sklem, na najkrašší pentlici
z mojich šperků visí v tomto chrámci;

a to proti dveřům, aby hnedky
čtouce následovat poutníci
učili se naši svoje předky.

476


Počátek i pervé všeslavenské
učiněn jest tuto knihovny,
památek má sklad už neskrovný,
zvláště světské dvě, dvě náboženské;

Kralodvorský spis a o vojenské
zbroji Igora zpěv bojovný,
zlatopsaný Žaltář královny
Hedviky, pak Zlomky Freisingenské:

Každému jest nářečí a kmenu
oddělena třída vedlejší,
jednuť mají střechu však i stěnu!

Malbami se podlaha i schránka
leskne, strážcové pak slavnější
jsou v ní Bandtke, Kopitár a Hanka.

477


Neučená já když tam se vedru,
zřím tu z Paříže též Cousina,
i řku, ač mi kulhá frančina:
Krásno, býti, zvláště k vědám, štědru!

Chystán právě jeho pro katedru
slavskou byl list, místo, jistina,
anoberž i pyšná stavina
z dříví palmy voňavé a cedru;

a když, aby olivový kladla
věnec, ruka má se povystře
k čelu, tato slova z ust mi padla;

Přijmi vděčnost tuto, ministře!
Slavian, chce-li řeč a národ znáti,
musí z vlasti v cizinu se bráti.

478


Hádej nyní, abych došla světla
o tvé způsobnosti věštbářské,
koho teď jsem v tiché švejcarské
dolince v ten zbor tu jíti střetla?

Duše jeho z Liptova sem vletla,
umění kde konal knihařské,
a ač jméno nosil maďarské,
Sláva předce k synům svým jej četla;

jedno- dvě- tři! abys' dlouho svého
vtipu hledáním si netrudil,
už ti povím: Bělopotockého!

Knihvazače titul všeslavského
má zde muž ten, jenž svou probudil
snahou Tatry ze sna hlubokého.

479


Tu též spatřím, jdoucí dalším šlakem,
tvoje příznivce a přátele,
krom už dotčených jest na čele
Rudnay, Prónay s jejich stavu znakem;

potom Rožnaj, Clemen, za Polákem
Siweckým jde Šoltýs vesele,
Blahoslava zřím a Herkele,
Milovuk tu, Farník s Hamuljakem;

hleděla i na Seberiniho,
Palackého, Koiše, Pačiče,
Ferienčíka jsem a Suchániho:

Všecky matka třímá za své děti,
však co slastí jích se dotýče,
tu zde nechci světu vyzváněti.

480


V chrámě přátel tvých když odpočinu
pod besídky stínem pustevné,
i mé přátelky a pokrevné
Amalii zřím a Karolinu;

o, vy drahé duše! dím a plynu
líbati jich tváře ousměvné,
potom přede všemi ve zjevné
radosti je ke svým ňadrům vinu:

Četli tu, co milovala která,
onna Biblii a Klopstocka,
tato roman a cos' od Voltaira;

mně dík vzdali ve slovích tu čilých
za to, žes' ty řídil do roka
vzdělanost těch sirotek mně milých.

481


Ten tvůj krajan z Necpal potuloval
též se v kněžských šatech náčerných
v této obci přátel důvěrných,
jejž co hada za ňádry si choval;

v rukách měšec, ač jej utajoval,
s drahnou sumou měl těch stříberných,
které od tebe slov čiperných
klamem půjčiv, nikdy nevracoval:

A to peněz mozolných a tvému
serdci vzácných, totiž k učení
posvěcených akademickému;

matka chtěla v očistcovou školku
dáti ho, než já mu bydlení
vymohla zde, ne však v tomto spolku.

482


Odpusť, matko, že se osměluji –
řeknu, učinivši úklonu,
já snad v želi velkém utonu,
nebo dvou zde přátel pohřešuji;

ani místa ještě nespatřuji
Šafaříkovi a Mladonu
zchystaného, odhal záclonu
tu mi, nic víc nad ně nemiluji:

„Pravdu máš a slovo tvé mi milo,
toť jsou synové dva, v nichž se mi
najzvláštnější dobře zalíbilo;

žádalať bych téměř, milá dcero!
aby ti dva věčně na zemi
živi byli mi i jejich péro.“

483


Malebné ztad ukáže mi kopce
jeden vlídný nebes hodovník,
na nichž Černogorsko, Dubrovník,
Novgorod, ty svobodné tři Obce;

otroka tu není ani sobce,
každý sluha jest i panovník,
lásku k vlasti cítí bojovník,
starec, žena v každé žil svých kropce;

navštívím hned onna sídla cnoty,
a ai, v jednom právě divadlo
provodili kusem od Palmoty;

v druhém obec zvali k radě zvonem,
neb jim posadníka připadlo
volit, i já šla tam tedy honem.

484


Ale jest tu v blízku ještě, co víc
obdivoval duch můj zbožnělý,
když sme tmavostěnné uzřeli
starověkých domy Nestorovic;

serbská Sára s Rovinem si hovíc,
Nikodým Čech, Hanák Veselý,
Grabovský Rus s houfem bydleli
šedivých tu manželů a vdovic:

Potom z Čachtic jest v tom radování
Eva Znachorová, Slovenka,
co dle slepic řídila své spáni;

a dnes právě z Moskvy přirazili
manžel starec sem a stařenka,
co sto třidcet roků spolu žili.

485


Odtud přijdu státi před příbytky
zevniter i vniter spanilé,
stínili je stromy ztepilé,
ováněli blahovonné kvítky;

tu jsem našla ctné a dobré dítky,
syny vděčné, dcery zdařilé,
plesy spolu vedli rozmilé,
pletli z růží elyzejských kytky:

Mezi syny Vukasovič slynul,
jenž své darované dukáty
otci poslal, který v bídě hynul;

v počtu dcer se Glinská vyznačila,
ana, když byl otec zajatý
v žaláři, s ním dobrovolně žila.

486


Vedle Glinské hned mé oko pěknou
nebeslavku sláti uhlídá:
Čí to hezké děvče? „Nahyda
Černikova z Nikitinu“, řeknou;

při tom jméně všechněm serdce měknou
a hlas jeden toto povídá:
Otce jejího kýs' nestyda
osočil, ai, z ouřadu ho svléknou,

do Siberska ženou nevinného,
kam i matka s dcerou násilím
milovance sprovázeli svého;

jednou dobrá dcerka Černikova
návrat hledati svým přemilým
sama šla, mil šest set, do Petrova.

487


Najvíce však předce mezi drahnou
sumou těchto mladých blaženců,
dvanáctero krásných mládenců
z polské šlechty oči na se táhnou;

kudy ti jdou, ke cti jim se nahnou
všudy hlavy jiných spasenců,
po liliech pelných pupenců
čisté ruky Jozefů těch sáhnou:

Při Varně je v boji Murat chytil
a pak zamknul v Serail turecký,
by své vášně, divoch, nimi sytil;

ale oni čest svou, stud a nebe
váživše si život nad světský,
jeden druhým udávili sebe.

488


„Mamo! mamo! maminečko naše!“
zkřikla za mnou tu dvě děťátka,
krásná jako květu poupátka,
lapkajíce za roucho mne plaše;

ach, já nejsem, řeknu, matka vaše,
milé, osiralé slaďátka!
Tu mne smutná projme památka,
zrak se diví duší celou straše:

Miroslav a Všemil nešťastného
synkové to byli Muliny,
ratolesti rodu Veršovského;

jež dal zhubit v Praze krutým katem
český kníže z pomsty bez viny,
já je bozkám a jdu dále chvatem.

489


Na novou však hned sme přišli stávku,
narozeňátko tu plačící,
anjel pěstoun při něm stojící
slovenskou mu zpíval kolíbavku:

„Buvajže mi, buvaj!“ k siroslavku
„Hajaže mi, hajá!“ mluvící;
nemluvně náš příchod čijící
popozdvihlo z kolébky své hlávku;

z nitranských to Čachtic dítě bylo,
z matky, od Tatarů vlečené
k zajetí, se v cestě narodilo;

na zemi je nechali ti kati,
ihned rodičce jsme ztrápené
kázali to nedochůdče dáti.

490


Nenemohou s tímto okamžením
o věc jednu tebe prositi,
pospěš našemu to zjeviti
Šafaříku s mojím pozdravením:

Aby nechtěl včasným nad zemřením
mladých miláčků svých kvíliti,
nebo tuto lze je spatřiti
všecky tři s těl jejich oslavením;

v místě tom jsou, o němž praví jemně
sám pán Slávy věčné k dědičům
jejím: Nechtě dítek jíti ke mně!

Tiše tedy čekají ať na den,
v němž se navrátějí rodičům
Lidmila, i Milena, i Mladen.

491


Při radosti té a při rozprávce
přišli pahorek jsme na jiný,
vesnička i salaš hostinný
stáli tu a sluli Sluhoslavce;

Podivín Čech najvyšší jest správce,
ouředníci Hněvsa nevinný,
Milutin Serb, ten co jediný
na Kosovu ušel rukoum dravce:

Goluban pak, co byl Lazarovým,
Črenko čeledínem Zríniho,
Jiří z Uher v Rusku Borisovým;

strojíť se tu žinčice a urda,
proti níž ta v Tatrách z ovčího
stáda není nic než haraburda.

492


I ty jsi zde, drahá Bětko moje!
padši v náručí jsem zvolala
k té, co pěstounka má bývala,
rodem z Barby či-li z Bořiboje;

která, jsouc i přítelkyně tvoje,
příchod tvůj k nám ráda mívala,
večer o svých předků říkala
vyhnanství z Čech rozprávky nám svoje;

otvírala, zamykala bránu,
lístky vzájemné nám nosila,
proto dlouho při ní pozůstanu:

Dovol, matko! řekne pak má mluva,
aby, kde jsem já, tam bydlila
při mně tato staruška a chůva.

493


K rozkošným jsem přišla nyní tyncům,
kde jsem nevěsty a ženičky,
chorvatského kmene sestřičky,
našla, někdy v Uhřích vdané Hincům;

kterýžto kmen Němcům křivdočincům
patří: Slavianky ty, voničky
v rukách třímajíce, písničky
pomáhají pěti Cherubincům:

Ony totiž neodnárodnili
v manželství se, než svou milujíc
řeč, k ní muže i dům přivábili;

ne tak jiné dítky Slávy mají
zvyk, jenž, s cizým lidem obcujíc,
řeč i národ zradně zapírají.

494


Mezitím tu množství lidu zleva
Živ buď! zvučným hlasem volalo,
v cestu širolisté metalo
ratolesti palmového dřeva;

v hluku zřím tři muže; kvítí, réva,
zlato z hlavy jejich blýskalo,
jméno Minina se čítalo,
Požarského v ním a Matvejeva:

Všickni byli z kmene Slavorusů,
ti dva slili vlast svou, rotníků
mečem na sto rozsekanou kusů;

třetího jak lidomila ctili
krajané tak, že mu z pomníků
hrobních palác vděčný vystavili.

495


Nemožno tu neslyšeti v dálce
dosti malé toho zpěváka,
který skutek Skarbka Poláka
tenkozvuké chválí na píšťalce;

toho, co svůj zlatý persten z palce
sňav, ním obohatil chudáka
Henrika, by měl čím vojáka
platit ve své proti Polsku válce:

Zlato, dí, buď k zlatu přimícháno,
lidem zmužilým a svobodu
milujícím železo jest dáno:

Ušlechtilou matka pýchu tuhle
za vzor klade všemu národu,
lepší poklad v ňádřích nežli v truhle.

496


Tu, když ještě na můj rozkaz hleděl,
ptám se vlídně svého vodiče,
zdali o Demetru z Ugliče
povědeti něco by mi věděl?

Ba i ovšem, on mi odpověděl,
znám i jej, i jeho rodiče,
jestli ten, co v rukách věziče
čtyridcet i devět roků seděl:

Ten, ten, který žalář a pout tíže
v celém snášet musel životě,
proto jen, že rozený byl kníže:

šli jsme k němu, a ai, zříme, an ty
vazby v této nebes blahotě
změnili se na něm v diamanty.

497


Nyní role široká a sejná
stře se, meze řekou obrubíc,
po ní létá oblak holubic,
jichž se bělost leskne čarodějná;

sednou a zas křídla zdvihnou chvějná,
ratolístky nesouc u hubic,
pak svým blaženstvím se pochlubíc,
ve verkání oddají se smějná:

Nikdo neznal kdo to, pak dí matka:
Toť jsou duše českých vyhnanců,
ženy, muži, starci, nemluvňátka,

smích těch třidcet i šest tisíc rodin
týká jestřábích se chovanců,
co je tiskli ze hnízd v mále hodin.

498


Ještě bych jsem sice měla mnoho
jmenovati Slávy rozenců,
panovníků, vůdců, vlastenců
oučastných i hodných místa toho;

z horlivců i strážců nejednoho,
zvláště ze svědků a mučenců –
ale nechci jménem blaženců,
na zemi bych urazila koho:

Století tvé nemůž všecko snesti,
co bych ještě měla mluviti,
proto nad tou ujmou nebolesti!

Přijde čas, kde, co tu nevypsalo
péro, tváří v tvář máš spatřiti,
i co ucho nikdy neslýchalo.

499


V jednom místě uzřela jsem stánky,
v kterých spolek hostů hodoval,
Serb je pitou vlídně čestoval,
Čech jim pelnil Mělničinou džbánky;

že jsou cizozemci, z jedné stránky
oděv, z druhé jazyk zjevoval,
než že duch je s námi spojoval,
zasloužili tyto radovánky:

Helmold, Ditmar, Jornandes tu sedí,
Ungnad sobě zdravká s Henningem,
Grimm a Vater na Herdera hledí;

Kohl a Fortis baví Assemanna,
Adelung a Schlötzer s Bowringem,
s Goethem stolí Gerhard, Talví panna.

500


Mezi nimi vyznačuje sluhy
mnohými se skvostným obřadem,
roucha nádherného pokladem
zvláště tři, jež lesk tu dělí tuhý:

Honosili, dřív než v rájské luhy
vešli před života západem,
všickni papežů se ouřadem,
totiž Johann, Clemens, Pius druhý:

O řeč slavskou zásluhy dva ti si
v chrámích získali, ten českého
království nám sepsal dějopisy;

málo ta čest národům se stala,
aby Vatikana římského
ruka jejích skutky byla psala.

501


Při těch hodech předce hněvu zápal
všecky hosti projme s nevolí
nade jedním, jenž tu v zástolí
sedě ve snu pohřížený chrápal;

probudiv se zevly, lelky lapal,
zívá, ryhá, nehty komolí,
potom s dvořankami šveholí,
jí a pije jako Sardanapal:

Poněvádž pak rušikvas ten přišel
bez zásluhy k Slávě, kýváno
jemu, ke svým do Walhaly by šel;

a když zmizel, kdo to? šeptáno:
Zimní král, co v Praze skvostně jedol
an boj hrozný před Prahou se vedol.

502


Milí páni! tu, dím, ještě jeden
sedí, proti němuž námitka
ta jest, že co lhář a klevítka
nezasloužil tento slavský Eden;

dlouho o tom, kdo by to byl, veden
rozpor, a to prudký nezřídka,
Zda já? či já? zněla povídka –
Ano ty, nimž onen pudding sněden!

Bowringu, tys' leccos na mne nalhal
ve svých spisech, zač i tobě by
neslušel hod Slávy, než jen Walhal;

odpouštím však tobě tuto zradu,
ale na znak liché pochleby
budeš sedět na posledním řadu.

503


Vůkol stánkův těchto les a chvoje,
nikoho tu z našich rodáků,
za stromy však zříti cizáků,
jak by hráli v skrývačku si dvoje;

Ej, proč uvést v paláce dlíš svoje,
matko, přáteli ty Slováků?
Vždyť jsou z počtu hrabat, vojáků,
Němců těch, co vedli za nás boje!

„Neníť všecko zlato, co se blyští:
Werinhar ten a ten Gundachar
válčili sic slavském na bojišti;

než ne láska k nám a k Rasticovi
hnala úskoky ty, než jen svár,
pomsta a hněv proti Ludvíkovi.“

504


Druhá vděčnost pode skvostným stropem
lidu byzantského plemena
Slavem Nicetem jest strojena,
jenž byl hlavním v Carigradě popem;

sotvy došli my, čest rychlým vzchopem
z míst nám od hostů těch činěna,
císařová Anna Komnena
předsednice byla se Prokopem:

Potom Moudrý Lev i s Theophanem,
Theophylakt vedle Kedrena,
Menander zde byli pod tím stanem;

dějiny nám psali; zač jim naše
jídlo národní a chválená
od nich s mlékem předkládá se kaše.

505


Pode stolem těchto vážných kmetů
ještě jiných, jimž se na mísky
kladou drobty jen a ohryzky,
dvanást hostů jest a kazisvětů:

Isem, Musa a dvé Bajazetů,
Selim s ještěrčími očisky,
Muratové slavní nátisky,
Solimanů dvé, dvé Mahometů:

Nu, dím, věru, tu mi rozum stojí,
matko! jak a proč ti Osmané
mohli vjíti v tuto říši tvoji!

Takliž? Nu věz: řeč a písmo ctili
naše tak, že byvše Sultané
dvorskými je sobě učinili.

506


Ale nejen osob jednotlivých
jsou zde v tomto nebi hospody,
nýberž vidno celé národy
cizoplemců Slávy žádostivých;

Litvanů, těch žíti mříti chtivých
s Poláky, jsem střetla průvody
pod Jagelem a pak vojvody
Letů, Kurů, Finů zimomřivých:

Bulgarové také tuto byli,
co též dobrovolně k našemu
jazyku se sami přivtělili;

rovnou čest, i slast, i stejná práva
s domácími dala ke všemu
zdárným tímto pastorkům svým Sláva.

507


Sotva se to stalo, jakás' dáma
po nebi se slavském přemává
a tu s králi, s pány pohrává
hezká sice, ale derzost sama;

osoba ta nebyla mi známa,
však že, když se jí co podává,
při všem dříve „kóšer“ mumlává,
zdála se být dcerou Abrahama:

Zvím pak, že to ta, co oslepila
Kazimíra, a tím Polákům
víc než mor a vojny uškodila;

ihned umkla z ráje slavských sester
a šla ku bradatým židákům
Židovka ta, jejíž jméno Ester.

508


Od cizincův těchto matka výškou
vedla po stezce mne zkvětilé
ke kumanské slavné Sibylle,
která zde má třínoh s doupnou chyžkou;

ihned přišla s prorockou svou knížkou
vykládat nám losy zavilé:
„Že přej cestit ještě zdařile
po Vlachách máš - se mnou, tovaryškou!

A tam odkrýt zjev ten dějesoudný:
Že to Slávy kraj, řeč, kmenové,
co svět derží za cizotu bloudný;

an přej nejen Ona, Hetrurie,
Umbri, Sabini, Řím, Volskové
naši jsou, než celá Itálie!“

509


Tu byl rybník, opodál se úže
v potok obřežený rokytím,
v jeho vodě růže nad sítím
květla, krašší sotva býti může;

řeknu k matce milé: Prosím, nuže
dovol, ať z ní vůně pocítím,
když pak já ji rukou pochytím,
ai, hle, paní z té se stala růže:

Hraběnka a nevěsta to byla
Potockého, v krásné pavlaky
oděná, než perly z očí lila!

Zlostný tchán ji pod led dal a vodu
zatopiti skerze kozáky,
že mu byla z chaterného rodu.

510


U rybníka zříti pyramídu
egyptskou, než celou ze zlata,
vůkol klečíc píjí knížata
dánská a houf německého lidu;

a když zkouším každé verstvy třídu,
na najnižsím stupni připiatá
čísla let se skytnou dlouhatá
„tisíc čtyři sta a čtyři“ vidu:

Na špici tak stojí žena, nebe
že zří daleké i sousední,
pohledem tím těšíc sama sebe:

I já vzhůru až k ní jsem se brala,
totě paní ta, co poslední
na ostrově Rýgen slavsky znala.

511


Cestitele onny též jsem v rájech
těchto našla krokem náhodným,
kteří perví cílem národným
po slavianských putovali krajech;

sbíravše, co v příslovích a bájech
ušlo ještě časům záškodným,
písně též, co zvukem přírodným
zpívá lid a pastýř při šalmajech:

A tím, v celém Slavsku putujíce,
napomohli onnu vzájemnost,
po níž ty tak toužil převelice;

pročež háj tu všeslavský jim štěpen
spojující všechnu příjemnost,
v něm jest Trnka, Kuchařský a Köppen.

512


Když tu meškám, právě čtyři duše
přináší sem jeden obláček,
sice bez blesku a libaček,
ve sedláckém jen a sprostém rouše:

My jsme, dí z nich jeden oči suše,
Bartoš, Vrabec, Rus a Junáček
z kraje, kde tvůj bydlí miláček
a náš národ vzteklost divá kouše;

proto, že jsme řeč svou milovali,
Maďaři nám v městě Vesprýmě
ran sto sedemdesát osem dali;

celá říše nebes nad tím zbledla,
a já, nestydíc se za símě
Slávy, k matce bratry ty jsem vedla.

513


Mnohé pak a pěkně spořádané
jsou ty kratochvíle, zábavy,
ty hry, rozkoše a potravy,
jež zde mají slavští nebešťané;

tu jsou všecky naše milované
zpěvy, obyčeje, oustavy,
jenže podle vyšší opravy
lidem stavů všech a věků dané:

Hudci mají varyta a dudy,
husle, píšťaly a varhánky,
samohravé, strojné, slyšné všudy;

při nich pějí zpěváci a Umky
serbské pjesme, vaše zpěvanky,
krakoviaky polské, ruské dumky.

514


Kdože může vysloviti medle
všecky hračky, zvláště Slováků?
Tu ční Paprík v kole diváků
dolů hlavou na vercholci jedle;

ten tam láme kolesa hned vedle,
duby staví tu zbor ovčáků,
onde zase kopa kozáků
hajduchuje na koni a sedle;

mladá chasa píšťalky si tluče,
hrá se v purgu, míč a houpačku,
šibenice přeskakuje rouče;

děvečky pak hrají opět naše
slepou babu, kvočnu, skrývačku,
pohádky a jiné samopaše.

515


Onde zase mládenci hned sami
v rozličných se věcech kochají,
hnedky opět skočnou plesají,
golubec a kolo s krásenkami:

Jinde zbory panen rovinami
„Hoja, Ďunďa, hoja“ zpívají,
aneb vájanek si chystají
okrášlený národními hrami;

muži pijí kvas a medovinu,
ženy připravují pirohy,
ovoce a nektar na hostinu;

ba i starci v nevinném tom plesku,
nejsouce mdlí více na nohy,
začnou někdy vážnou polonesku.

516


Najdražší co na světě jsou látky
z velny, konopí neb moruše,
hedbáv, zlatohlavy, loktuše,
mušelíny, nachy, patelatky;

z Indie, té staré Slavů matky,
sem se po moři i po suše
vezou a z nich tyto pro duše
hotují zde pláštíky a šátky:

Najslavnější, i to musím říci,
jsou ne z Paříže a Berlína,
ale z Peště tuto oděvníci;

mužský už i jménem necuzinský
krajčíř Košťál, Slovák z Trenčína,
ženský pak jest Polák Lubošinský.

517


Hostina to jest, že usta mednou
dříve, než ji člověk navštívil,
a hod každý sobě zošklivil,
koho oči skvostnost tuto shlédnou;

proti ní jen stín ta, kterou jednou
Karla měšťan v Praze zadivil,
ba i blesky, s nimiž Radziwil
pil a jídal v Prešově, tu blednou:

Slávským zvykem, když se proměňují
talíře a mísy stříberné,
ven se okny z nebe vyhazují;

na nichž potom roz- i nerozbitých
rvou se u propasti jezerné
hejna Němců Slavohladovitých.

518


Piast je v nebi tomto hospodářem,
kdo co žádá, k němu pospíchá,
matka králů polských, Řepicha,
nad hostmi má správu, nad kuchařem;

Menčikov jest s Kaikou lahůdkářem,
Krok pře novopřišlých vyslýchá,
Chaloupkov jest žert a pleticha,
Palkovič rok řídí Kalendářem;

při kytaře slavné Nowického
rozšiřuje zádiv po zboře
slavičí tok zpěvu Lipinského:

Vůbec rozkoš v stupni nekonečném,
hojně jako Kašné na hoře,
požívá se v Slavišti tom věčném.

519


Ve dne Slovák Sebechlebský Gelo,
aby radost více osladla,
ukazuje vtipu žihadla,
která každé rozsmívají čelo;

když pak světlo slunka vyhořelo,
večer a noc tichá připadla,
otevrou se brány divadla,
aby zde zas hrálo se a pělo:

Štěpánek jest správce divadelní,
neprovozuje však plodina
tuto se, co leda kasu pelní;

mistři hrají, ne zběř diletantů,
ba i kulisně a kortyna
místo svíc se lesknou od briliantů.

520


Zdejší chrámy, paláce a síně
osvěcují nebe blyštěním,
jsouce drahým českým kamením
vydlažené, nepoddaným špíně;

uhlín, jaspis, převýšiti míně
diamanty jasným pýřením
stkví se, mozaickým uměním
se smaragdem kladen při rubíně;

mezi trávou roste ryzé zlato,
jak tam v Turci našem na Tlusté,
kde co proutky od děv bývá žato;

platina a jiných kovů rody,
jako v říši Rusů stousté
z Verchoturů, tekou zde co vody.

521


Celé nebe slavské napelňuje
nejen harmonie muzická
a s ní zpěvu zvučnost nadlidská,
která serdce divně okouzluje;

než i vůně tuto proletuje
mnohem sladší nežli květnická,
aneb kterou koupě indická
v pryskyřicech drahých poskytuje;

zápach matce i všem příjemnější
nežli ambra, mošus, kouřidlo,
aneb obět a mast najvzácnější;

totiž kouř a dým ten z plapolavé
Moskvy, pronikna sem v kadidlo,
proměnil se v rajské, převoňavé.

522


Řeč se slavská mluví všudy tuto,
v nářečích všech rovno hotově,
v dokonalejší však obnově,
takže každý nezvuk vytisknuto;

staroslavskou v chrámích navyknuto,
polskou užívati k obcově,
ruskou ku správě, než v osnově
jejich není cizomluvů puto;

hedbávnou řeč československého
jazyka tu zvláště miluje
sladkohlasná pohlaví pleť mého;

tak však, že se v našich rozmlouváních
tverdý zvuk r a l změkčuje,
jak já činím v těchto mojich psaních.

523


Než řeč naše nejen nemá hmotů,
jako bl, kl, sl, ml huhnavé,
aneb dr, pr, tr, vr štěkavé,
od Germanů půjčené a Gothů,

nýberž chrání se i od škřehotů,
zvléká pomalu ř břískavé,
slala iikání kvičlavé
s eekáním k mezem Hotentotů:

Milostvé a, pak o převelebné
vracejí se zpátkem z vyhnanství,
bejk, šejd, hejl tu hnusné, nepotřebné;

každá těžká, přebroušená, divá
hláska ztratila tu měšťanství,
hudbu má řeč naše zlatoznivá.

524


Úcta osob cele jiná zdejší
jest než na zemi tam minulé,
neb tu neslyšeti titule:
Veličenstvo, Waszność, Najjasnější,

Velkomožný, Preosvjačšenější,
a, jež douškem ani žežhule
nevyrepce, slovo odulé:
Vysokoprevozchoditelnější!

Bratrují a sestrují si spolu,
majíc, pokud byli na živě,
Českých bratrů příklad za řeholu:

dá-li pak se titul vznešenější,
tedy říká se jen stupnivě:
Slavný, slavnější a najslavnější.

525


Milo hledět jest i na zahrady
zdejší, na plesa a na zdroje,
na ostrovy pelné pokoje,
na potoků šumné vodopády:

Nebo zde jsou Zofiůvky sady,
Roswaldu i Pulav přístroje,
Ovenec a Selo Carskoje,
i jich všecky ozdoby a vnady:

Stín a vůni líbou vůkol lejí
stromy, růže, hřebík, laskavec
na ty, jenž se tuto procházejí;

v celém pak tom ráji převelikém
jestiť krásocitný Moravec,
Vojtěch Hodic, arcizahradníkem.

526


V Nebeslavsku tomto holubátka
proletují, tekou pramenky,
beránkové pleší, dušenky
motýlkují, chvějí neviňátka;

Milostky a vděky andělčátka,
žerty obtulují Krásenky,
cnosti s křídlatými serdenky,
sirotci jsou zde a ubožátka:

Chychotky též, Vily, Bělbůžkové,
těchy, kochánky a blaženci,
družky, přátelé a miláčkové;

potom všickni drazí nebožtíci,
tovaryšové a spasenci
jsou zde naši spoluoučastníci.

527


Na mé této spatřila jsem pouti
jedno celé slavské plemeno,
které v nebe sice puštěno
jest, než sotva že smí tuto cknouti;

laskominy jen si vypláknouti,
chodit může tu i ondeno,
než jak k Tantalovi hájeno
jest mu, samých radostí se tknouti:

Kmen ten nosí jméno od bodrosti
Obodritů čili Bodroků,
tak byl smělý, pelný udatnosti;

ale chybu velkou v sobe choval
tu, že na vzor nízkých otroků,
svých se straniv vrahům naderžoval.

528


Tu též stála velká květohrázná,
zamknutá však ještě zahrada,
přišel strážce, klíč mi oddada;
vejdu, bázeň pronikne mne mrázná,

neb co vidím? Místa, ale prázná,
stolic, věnců, slastí hromada,
a nic lidu, žádná osada!
Jak to? mluvím slova sobě tázná:

Vtom mi padne v oči psaná hezko
tablice, kde čítám bolavě
jména: Štyrsko, Korytansko, Slezko;

aha! myslím, odtud neposláno
ještě nikoho sem ku Slávě,
ač jim dávno místa přichystáno.

529


Nevídáno! tuto pode plotem
sedí při rozžatém ohníku
cikánče jen v bídném čechlíku,
avšak výskot jeví za výskotem;

já si dlouho troudím hlavu s potem,
jako podíl tomu devlíku
možno míti v slavském rájíku?
Tu dí matka smavým se šepotem:

Hoše toto z českých Radnic Kálo
jest, co Puchmírovi našemu
„Romani Čib“ někdy předříkalo:

Za tu známost o řeči nám danou
místečko též přálo tu se mu,
a z měst a vsí hned ven běží s hanou.

530


V zadku nebe na nevelké skále
sedí u vrat v plundrách zněmčenec,
vyzáblý a suchý hubenec,
jak by včera vyšel ze špitále;

předce nejen Slava, než i krále
postavu měl tento spasenec;
Matko! kdo ten divný nejmenec?
„Otokar Čech!“ Jak to? pravím dále:

„Syn ten bludný opustil mne dlouze
a šel raději, když znádherněl,
do Walhaly k těm, jimž přál tak tuze;

než teď přišel zas a po koutečkách
tu se zmáhá, neb tam zmizerněl
při Teutových brambořích a břečkách.“

531


Přišedši už sem-tam putující
s matkou na meze a na kraje,
zřím lid ještě zvenku do ráje
přes ploty a škáry kukající:

To jsou, řekne matka milující,
ti, co do pelného Dunaje
vodu nosili a do háje
dřevo, cizím modlám hovějící:

Přislouchajíť sice k rodu mému
všickni, od Lesníka do Kavky,
Petráš, Balbin, ku Sarbiewskému;

Lobkowic, Ján, Šuvalov, Bel, Černý,
ale zde jsou jen co přídavky,
neb mi jazyk jejich nebyl věrný.

532


Před odchodem na krajišti zde mi
zraky z toho nebes tělesa
ještě přes povětří do plesa
propastného padnou dolů k zemi;

ai, co uzřím? Modřinami těmi
ohnivý vůz se a kolesa
vzhůru vznášeti sem v nebesa,
Eliáš v něm seděl s druhy třemi:

Jozeffy to, církve nadzíratel,
jenž tím více od svých rodákův
ctěn byl. čím víc zlehčen od nepřátel;

stareček ten nese v pravé ruce
stížnosti a prosby Slovákův
oslyšané před trůn světa soudce.




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.