ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dne 8. června překvapil nás plukovník Faucher zprávou: „Pánové, zítra můžete se podívati na frontu u Komárna. Zde podporučík Štefánik bude vaším průvodcem!“ Poděkovali jsme za ochotu a ihned spěchali jsme do vojenské kanceláře, abychom dali si vyhotoviti průvodní pasy. Náš ochotný průvodčí podporučík Štefánik, bratr zemřelého ministra vojenství dra M. Štefánika, učinil potřebné přípravy, a smluveno, že vyjedeme ráno o 7. hod. do Komárna. Ustanoveno, vykonáno. Přesně o 7. hod. vyjíždí naše čtyřčlenná společnost v dobré náladě, kterou podporuje krásné, slunné jitro, z bratislavského nádraží.

Jedeme krásnou, malebnou přímo krajinou. Za bratislavskými továrnami následují dvorce zahradníků, krásné salátové, kedlubnové a špenátové atd. lány lemují město na jihovýchodě. Jedeme přes Malý Dunaj, za nímž začíná Velký Žitný ostrov, jedna z nejúrodnějších částí naší republiky. Ostrov je veliký. Aby nikdo nemyslil snad na Žofín. Měříť Velký Žitný ostrov asi 3000 čtver. kilometrů. Na rozloze mnoha kilometrů není viděti žádné obce. Ale když objeví se vesnice na obzoru, pak jest hodně veliká. U mnohých obcí jsou malá „předměstí“, sestávající z cikánských chalup. Chalupy sdělány z bláta, obíleny vápnem, střechy z rákosí. Před chalupami skotačí nahá, ale také slušně oděná cikáňata.

Občas kmitne se nějaký dvůr. Kolem útulných domků hospodářská stavení uprostřed vinohradů, zahrad. Místy také parcely melounové. Půda báječná, tmavě popelavá, sypká jako nulová mouka. Vláhy všude dosti. Krásná jsou žita. Pšenice jsou také pěkné, ale ještě velmi nízké. Klasy ječmenů dělají jakoby „vpravo hleď!“ S parcelami obdělanými střídají se občas úhory. Příliš velká část Žitného ostrova leží ladem. Domníváme se, že vinny jsou tím nedostatečné příděly uhlí, takže některé parní pluhy neměly práce. Uhlí jest ovšem dosti, avšak ne za maximální cenu 12 K za metr. cent. Po 30 K dostanete ho však, kolik jen chcete.

Nad vlnícím se obilím vzlétá vodní orel. Na obzoru zjevuje se vesnice o dvou věžích: jedna s křížem latinským, druhá s kohoutem. Inu, Maďaři jsou také helvetského vyznání. Dunaj lemují po obou březích akáty. Zrovna kvetou, šíříce opojnou vůni.

V Dunajské Středě (Dunaszerdahelly), proslulém to sídle koňských kupců, čeká na nás milé překvapení: krásné, bílé, slané rohlíky v nádražním výčepu. Jakost přímo mírová, velkost také. Kus 50 haléřů.

Na nádraží všude také slovenské nápisy: „Velký Meder“, „Dunajská Streda“, „Čakárňa“. Po stanicích ozývá se „Na zdar!“ českých železničních zřízenců a vojáků, až v člověku srdce plesá. Už jsi náš, Dunaji, už jsi československý!

V našem vlaku jede jen málo civilistů, většinou jsou to jen vojáci, ubírající se na různá vykázaná stanoviště. Čím více blížíme se Komárnu, tím méně má náš vlak cestujících. Prohlídky cestovních průkazů dějí se velmi často a důkladně.

Na stanicích konají službu čeští železniční úředníci a také část zřízenectva jest česká. Slyšíme o těchto mužích železné povinnosti všestrannou chválu a slova plná uznání. Namáhavou službu, bez ohledu na počet hodin, konají vzorně a bez oddechu, neznajíce únavy. Totéž platí i o strojvůdcích a průvodčích vlaků. Vždy byli ti poslední, kteří s vojskem opouštěli svá stanoviště, jež nebylo možno déle udržeti.

Po pětihodinové jízdě blížíme se k cíli své cesty. Do našeho kupé vstupuje průvodčí a hlásí:

„Pánové, nedívejte se moc z oken, ještě včera střílelo se s dunajského břehu ze strojních pušek na náš vlak!“

Děkujeme dobrému muži za upozornění, kterého tentokráte nebylo zapotřebí. Na vlak, v němž jsme jeli, se nestřílelo. V Komárně na nádraží hlásíme se službu konajícímu legionářskému důstojníku, který nás zběžně informuje o nynější situaci. Není nejskvělejší; včera byla přerušena bolševickým vojskem trať mezi Komárnem a Novými Zámky, ale naše vojsko zahnalo rázným útokem bolševiky a ihned obnovuje spojení. „Posily, posily potřebujeme nutně,“ končí důstojník stručný svůj výklad. Ochotně pak telefonuje na vojenské velitelství, kam hlásí náš „přírůstek“ k obedu.

Vjíždějíce do Komárna, nastavujeme uši, toužíce zaslechnouti klepání kulometů a dělové rány. Zatím neslyšíme ničeho. Komárno je klidné, ulice jako vymřelé. Kdyby občas neproběhla ulicí kterási dívka, nekráčel loudavě svátečně oděný občan, domnívali bychom se, že město jest občansky vyklizeno. Ale úžasné vedro, vykouzlující na našich čelech hojné krůpěje potu, poučuje nás příliš názorně, proč se Komárňanům v poledních hodinách na ulici nechce.

Werky pevnosti plny našich vojínů. Prohlížíme si místnost Y. M. C. A., jež rozšířila svou působnost také na posádku komárňanskou. Čítárna, knihovna, biograf. Zajisté jedna z nejmodernějších a nejrozumnějších institucí vojenských, jež však v Komárně málem by bývala v posledních dnech proměněna v lazaret. Ukazují nám stopy dělových ran, jevících se tu ve zdi, tam ve střeše. Místy svědčí o nich pouze hromádky skleněných střepin.

Konečně jsme v budově velitelství, v bývalém maďarském důstojnickém kasinu, kde vítá nás velitel praporník Zeman a ostatní důstojníci.

Vedou nás do jídelny po starých kamenných schodech, dlouhými, temnými chodbami, jež pohlcují dunivé naše kroky. Budova stará, kamenná, vypadá skoro jako hrad. Pokoje temné, nevlídné, vlhké. Při obědě hoří dlouhé svíce jako v chrámě. Obličeje důstojníků u stolu připadají nám jako z vosku. Rozmlouváme. Ale ve tvářích těch nepozorujeme úsměvu, odvykly mu za dlouhých, těžkých bojů, neznajících řádného spánku, oddechu. Vždyť klidní ti mužové, sedící před námi, hájili pevnost komárňanskou, sevřeni se dvou stran obrovskou přesilou maďarskou bez přestávky po několik dnů a nocí.

Bránili Komárno, odříznuti jsouce od světa, nemajíce zpráv o ostatních oddílech našeho vojska. Bránili je, hotovi jsouce umříti, na vzdání pevnosti nepomýšlejíce ani v okamžicích nejkritičtějších.

Při obědě dovídáme se četné zajímavé podrobnosti o událostech posledních dnů, jež byly velmi pohnuté. Naši stateční hoši žili zde jako na sopce, ohrožováni častými útoky bolševických vojsk a záludným chováním se části místního i okolního obyvatelstva. Praporník Zeman mi vyprávěl, že již 8 dní spal vždy jen poloustrojen, bot vůbec nesundal. — Dovídáme se, že přednosta stanice Stará Dala, který se včera vydal na obhlídku poškozeného telegrafního a telefonního vedení v průvodu pěti maďarských zřízenců železničních, byl kdesi maďarským obyvatelstvem zaskočen, zajat, a odvlečen k bolševikům. O jeho osudu není nic známo. — U Nových Zámků bojovalo proti nám vojsko, které složeno bylo z Čechů, Rusínů, Rumunů, Jihoslovanů a jen z nepatrné hrstky Maďarů. Dnes chycen byl našimi vojáky jeden takový vyvrhel Čech, který bojoval v řadách bolševického vojska. Pochází dle doslechu z Král. Vinohrad. Část maďarského obyvatelstva v operačním území chovala se k našim vojínům velmi záludně a záškodnícky, a teprve vyhlášená vojenská diktatura poněkud schladila rozpálené tyto hlavy.

V sobotu o 6. hod. večer dobyly naše čety legionářů a stráže svobody vyslané z Komárna zpět Nové Zámky, včera podnikli na ně Maďaři nový útok, ale byli našimi statečnými hochy odraženi. Také naproti Komárnu u Ujssi odražen byl maďarský útok. Dnes ráno střílel monitor na komárenské nádraží, ale bez valného úspěchu, nádraží zasazeno nebylo.

Mezi obědem občas zavzní dunivá rána, to naše „desítky“ střílejí na maďarské monitory.

Pak navštěvujeme mužstvo. Jsou tak osmahlí, a z očí září jim taková odhodlanost, že pranic nedivili bychom se, kdyby Maďaři pokládali je za černochy, vyslané nám Francií na pomoc.

Mužstvo je rozhodně veselejší než důstojníci. Ovšem jest mezi ním také více mladých jinochů, kypících životem. Boje jich nezlomily, nebezpečí nezastrašila. Cítíme se mezi nimi za nedlouho jako doma. Jen na jejich otázky sotva stačíme odpovídat. Deset ptá se jich najednou: „Co nového u nás? Jak vypadá Praha? Přestali jste už tančit? Zdali pak Praha myslí už také na nás?“ „My tady krvácíme, a Praha jde volit, ti páni tam mají jiné starosti,“ ironisuje další. A pořád více zabředají dobří ti hoši do stížností na zázemí, tak že stojí nás to dosti námahy a výmluvnosti, než podaří se nám dáti rozmluvě jiný, hladší směr.

Odpoledne dostupuje horko vrcholu. Ale málo naplat, čas kvapí, musíme si něco obhlédnout. Rádi bychom viděli místa všech bojů kolem Komárna, ale to znamenalo by objížděti oblouk aspoň 50 — 70 kilometrový, vzdálený od Komárna 5 — 15 km. Musíme se spokojiti s málem. Smlouváme výpravu na jeviště posledních bojů asi 5 km na sever od Komárna vzdálené. Pojedeme až do dvora Kolož (Kolozsmajor) na sever od Komárna.

Poručík Molič ochotně obstarává vozík s párem malých uherských koníků. Rotmistr Ettel, zmíněný poručík Molič, naše čtyřčlenná společnost a kočí tvoříme posádku tohoto vozidla, v němž úlohu sedadel zastávají bedny. Vozidlo není ani pohodlné, ani elegantní, nadhazuje nás báječně, zvláště kolega K-š sedící na konci dělá grimasy, jako by vozík chtěl z něho duši vytřásti. Ale na tyto věci se nehledí. Oba důstojníci ozbrojeni jsou pro všechny případy také puškami.

Jedeme přes most pnoucí se nad Váhem, který zde ústí do Malého Dunaje. Komárno leží totiž blízko východního konce Velkého Žitného ostrova, a ramena dunajská sbíhají se teprve několik kilometrů za městem. Bystré proudy slovenské řeky vtékají resignovaně do pohodlného veletoku, jako by chtěly symbolisovati nešťastný osud Slovenska, jehož úrodná prsť smývána byla s hor a splavována na beztoho úrodnou nížinu maďarskou. A podobně po staletí ssály Uhry životní mízy Slovenska, obohacovaly se přírodním jeho bohatstvím a kradly mu jeho kulturu, zakupovaly jeho talenty.

Důstojníci upozorňují nás na dlouhou šňůru a na místa v pilířích mostu, kde umístili naši vojínové miny, aby most, kdyby toho bylo potřebí, vyhodili. Pohlížíme s respektem na podlouhlé plechové krabice, naplněné ekrasitem, jejichž obsah, zanícen jedinou elektrickou jiskrou, vyhodil by mohutnou konstrukci železného mostu hravě do povětří a naši společnost i s povozem odloučil by rázem ode všeho, co poutá nás k matičce zemi.

Jakmile vyjeli jsme za Komárno, již pozorujeme první stopy nedávných bojů. Dráty telegrafní a telefonní jsou přestřihány; na četných místech jsou zřejmé stopy střel dělových i puškových. Vidíme prasklé okenní tabule na vojenském skladišti. Je to památka po výbuchu muniční továrny z 1. máje.

Máchovo věčně krásné „Byl první máj, byl lásky čas“ pro Komárno letos ovšem neplatilo. První máj oslavoval se tam letos hlučněji: efekt stíhal efekt: výstřely z ručnic, kulometů a dělové rány střídaly se v pestré směsi s ohlušující palbou dunajských monitorů. Maďarští vojáci vtrhli v noci na dunajský most mezi Komárnem a Uj-Szönyem a snažili se vniknouti do města, v čem podporovali je také dunajští rybáři maďarští, bydlící většinou na dunajském ostrově, odkudž přeplavili se na most ve svých člunech. Naše mostní hlídky však krvavě odrazily Maďary, které podporovati začalo už také obyvatelstvo Komárna, vpadajíc našim chrabrým hochům do zad. Avšak naše zalarmovaná posádka zbarvila první máj na rudo: že stalo se to zrovna krví maďarských bolševiků, to není naší vinou. Ze zákeřných civilistů komárňanských zaplatil to ovšem také nejeden životem. Naši hoši naříkali si, že bolševické mrtvoly nestačili ani pohřbívati. Zvláště rybáři na ostrově dunajském hynuli jako mouchy.

Maďarští bolševici jistě složili si o Komárně píseň obdobnou slovenské:

Vždyť 1. máje ztratili v Komárně přes 300 mrtvých, zatím co my jen 17. Tentokráte pomstěny naše oběti náležitě.

Představujeme si kruté položení našich dobrých hochů, kteří musili bojovati proti nepříteli vnějšímu i vnitřnímu: od předu pálila do nich bolševická děla a kulomety, ozbrojené obyvatelstvo domácí pak vpadalo jim do zad. Za takových okolností je přímo zázrakem, že nestalo se nic praporníku dru Baslovi, jenž bydlel delší dobu ve spodní části města Komárna, v tak zv. rybářské čtvrti, ze které — jak vyšlo později na jevo — nejvíce rekrutovali se bolševici.

Když rejdy maďarského obyvatelstva vyšly na jevo, — ostatně obyvatelstvo 1. máje samo prozradilo, jak je nespolehlivo — odňaty byly občanskému obyvatelstvu zbraně, konány domovní prohlídky a nalezeno množství kompromitujících dopisů a velezrádných brožur a letáků. Že bez zatčení četných osob se to neobešlo, je samozřejmo. O těchto dokumentech maďarského zrádcovství dověděli jsme se hezké věci od důstojníků posádky komárňanské.

Vyzvání k maďarskému obyvatelstvu naší republiky, aby na znamení národního smutku nosilo dne 15. března (památka březnové revoluce v Budapešti r. 1848) na ramenech smuteční odznaky anebo leták obsahující vzkaz hr. Michala Károlyiho k Maďarům, které nepřátelská okupace odtrhla od vlasti, jsou z dokumentů těch ještě nejnevinnější.

Jest však dosti dokumentů povážlivějších, třeba že na oko dosti nevinných. Tak chycen byl naším vojskem dopis Národní rady (maďarské) v Nových Zámcích, adresovaný vládnímu komisaři v Komárně, který zněl: „Lid ohroženého kraje zřizuje k vlastní obraně jednotnou obranu vojenskou. Za účelem, aby organisace tato mohla býti vyzbrojena, potřebujeme asi 5000 pušek se střelivém a nábojnicemi (patrontaškami) s příslušným počtem kulometů se vším potřebným střelivem a ostatním příslušenstvím. Prosíme o rychlé zaslání na našeho důvěrníka.“

Tyto pušky, kulomety a střelivo měly ovšem sloužiti k „obraně“ proti našemu vojsku, které mělo se tak dostati mezi dva ohně. —

U jednoho z internovaných občanů komárenských našly se speciální mapy, na kterých bylo červeným inkoustem naznačeno, jakým způsobem mělo by se vyloditi maďarské vojsko mezi Komárnem a Bratislavou, aby mohlo padnouti v týl komárenské posádce. Na mapách byly vyznačeny podrobnosti o toku řeky, o hloubce vody na jednotlivých místech, o nebezpečných mělčinách atd.

Podobně nalezen byl plán k útoku na Parkáň se stejnými podrobnostmi. Dnes, kdy známy jsou některé detaily, jakým způsobem zmocnili se Maďaři Parkáně, mohlo velitelství komárenské posádky snadno konstatovati, že útok dál se přesně dle plánu, který byl náhodou komárenskou posádkou den před tím již nalezen.

O tom, jak naši hoši bojovali proti maďarským vojákům, podává svědectví tato událost. V obci Kurtakeszi v župě komárenské napadena byla naše hlídka nár. obrany v počtu 8 mužů maďarským vojskem o síle 60 mužů. Naše hlídka ustoupila z vesnice proti této přesile, zaujala posici v úvoze a hrdinsky se bránila. O tomto přepadu dověděl se praporník dr. Basl, který s 5 jezdci, z nichž byli 2 důstojníci, spěchal ohrožené hlídce na pomoc a přes prudkou nepřátelskou palbu napadl z boku Maďary ve vesnici. Způsobili značný zmatek u Maďarů, ale konečně přece jen proti přesile museli ustoupiti, při čemž 1 důstojník a 1 voják byli zraněni, 3 koně zabiti. Přispěchovší další hlídce legionářské podařilo se pak všem společně Maďary z vesnice vytlačiti a zahnati na útěk.

Že v Bratislavi samé objeveno bylo celé rozvětvené spiknutí, jest všeobecně známo, a teprve rázné vystoupení generála Mittelhausera, který vyhlásil vojenskou diktaturu nad Slovenskem, značně změnilo hrozivou situaci a přineslo poněkud větší bezpečnost v týle našeho vojska.

Čím dále jedeme, tím jsou stopy boje patrnější. U silnice přicházíme na četná stanoviska strojních pušek, kde leží celé spousty vystřílených patron.

Místy zazáří v plném jasu slunečním v zeleném osení vypálené náboje. Nejednou spatřujeme jich ve hrázi za nepatrnou vyvýšeninou celou hromadu. Stanoviště kulometů. Před čtyřmi dny v místech těchto zuřivě se bojovalo. Fronta probíhala několik kilometrů východně a severně od Komárna. Maďaři svírali Komárno tudíž nejen z jihu, z fronty dunajské, ale blížili se k němu také od východu. Byli zahnáni. Úspěch ten zračí se zřetelně také v duchu posádky.

Naši musili postupovat otevřeným terénem proti maďarským bolševikům, kteří kryti pancéřovým vlakem, zakopali se na malém svahu mezi silnicí a tratí Komárno — Nové Zámky, v levém boku měli větší statek, který jim byl jednak pevným opěrným bodem, jednak zákrytem. Naše dělostřelectvo zastřílelo se brzo na toto hnízdo, a v brzku několik plných tref učinilo tam Maďarům pobyt nemožným. Naše pěchota postupovala vytrvale ku předu a neustále střílejíc, dovedla konečně Maďary vypuditi, přes to, že z pancéřového vlaku nepřetržitě chrlil se oheň do našich řad. Konečně i pancéřák byl nucen ustoupiti, naši zmocnili se této posice, a Maďaři kvapem ustoupili. Naše ztráty byly 3 mrtví a 60 raněných, ztráty Maďarů nedaly se zjistit, neboť ti odvlekli vše s sebou.

Nejúporněji bojovalo se o dvůr Kolož. Dvůr ten náleží k velkostatku knížete-primasa arcibiskupa Ostřihomského. Blízko dvoru křižují se silnice a vede dráha k Novým Zámkům. Tím vysvětluje se také důležitost dvoru jakožto opěrného bodu.

Opodál dvoru jest řada zákopů, jednotlivých, nesouvislých. Zdělány jsou jakoby z bláta. Patrno jest na nich na první pohled, že kopány byly za deště. Některé stačí pro muže stojícího, jiné jsou zcela mělké. Kopali je civilisté pro Maďary. Po obou stranách každého zákopu patrony, kartony. Výrobky jsou — soudě podle nápisů — z čepelské továrny Manfreda-Weisze. (Čepel jest dunajský ostrov u Budapešti.) U některého zákopu jest podobných patron na sta. Nejblíže ke dvoru je posice kulometů.

Prohlédli jsme si místo tohoto boje a viděli spousty, které tam způsobilo naše delostřelectvo. Zvonec a drátové vedení na dráze zasáhl šrapnel, podobně dvě lípy u vchodu. Odstřelené větve leží v prachu ještě zcela svěží. Obě stavení zasažena byla několikráte plnými trefami, vnitřek světnic byl úplně zpustošen. Velké topoly na dvoře měly zpřeráženy silné větve, děrami od granátů poset byl celý dvůr. Všude pusto a prázdno, obyvatelstvo buď prchlo nebo bylo odvlečeno bolševiky i s veškerým dobytkem, jen několik kvočen s kuřaty pobíhá bezstarostně po dvoře, a houfec kachňat prohání se po malé kaluži pode dvorem. Dvůr přepaden byl jistě z nenadání. Na tabuli v kuchyni zbyly syrové nudle. Jsou už seschlé. Uprostřed pokoje kolébka, v ní šátek, na podlaze zrna kukuřice, na stole a postelích pohozeny kusy ženského obleku, na truhlici mužská houně, po stěnách obrazy svatých, krucifix. Na jednom obraze maďarská průpověď: „Jen v tebe věřím, ó Bože!“ Obyvatelé, čeledínové ze statku, utekli s Maďary. Na protějším domě otvor způsobený dělovou ranou, veliký jako vrata ve stodole. Po stěnách hojné stopy výstřelů. Na dvoře kachny, slepice i malá kuřátka, tu a tam pohozena děravá bota, hadr, budíček, rozbité obrazy. Jeden, na němž vyobrazeni jsou bývalí potentáti, členové čtyřspolku, rozstřílen jest kulemi. Bolševici udělali si z obrazů terč a vystřelovali podobiznám bývalých nejmocnějších spojenců oči. Sic transit gloria…

Na dvoře místy krvavé stopy, krví jsou zbroceny také některé kartony u zakopů, krví zbarvena je bujná zelená tráva. Zvonek, svolávající asi služebnictvo k práci a k jídlu, rozbit je také, pod vrbovím leží zcepenělá slepice. Proč vnesena byla vražda, záhuba v říši tvoji, léto, nejkrásnější dobo roční?!

Z melancholických těchto úvah vyrušily mne najednou ostré rány: Pif! paf! puf! Měl jsem dojem, jako by se boje obnovovaly. Zatím byla to věc povahy mnohem mírnější. Poručík Molič učinil totiž náhle znamenitý objev; pěkný štětináč, který asi při rabování bolševiků někde zůstal v úkrytu, pobíhal za statkem mezi kupami dříví. Rychle uspořádán na něho hon a za krátko již dobře mířená rána z pušky poručíkovy učinila konec slibného jeho života. Dobrý příspěvek pro kuchyň, který jinak zašel by zcela neužitečně jiným způsobem.

Naše střelba přilákala však také nedalekou hlídku, která nedovedouc si vysvětliti četné výstřely, jež platily štětináči, přispěchala, aby nám, domněle ohroženým, přispěla na pomoc. Jediný pohled na skoleného vepře poučil ji však okamžitě, že nejednalo se o bolševiky, a proto zase s hlučným smíchem odtáhla.

Skončivše obhlídku nasedáme na vozík a vracíme se do Komárna. Zastavujeme se ještě u několika nepřátelských stanovišť. Jak Maďaři zde zuřivě stříleli, viděti nejlépe z celých kopek prázdných, vystřílených patron, a zvláště veliké množství jich vykazuje stanoviště strojních pušek. Blížíme se již k mostu přes Váh, když náhle uzříme ve značné výši letadlo letící směrem od severu na Bratislavu. Jest to naše, či nepřátelské, které přichází bombardovat Komárno? Chvíle napiatého očekávání, až podle tvaru můžeme konstatovati, že jest to francouzské létadlo „Bréguet“, tedy létadlo naše což za chvilku dotvrzují také kruhovité trikolory francouzských barev na spodních plochách nosných zcela zřejmě patrné. Létadlo za chvíli mizí nám z očí směrem k Bratislavě. Při večeři se dovídáme, že létadlo toto bombardovalo maďarské posice u Parkány. Pak dovídáme se dále, že Maďaři ustoupili opět, a sice za linii Mocsi-Duna Radvan. Také se proslýchá, ovšem nezaručeně, ze Maďaři vyhověli ultimatu dohody a nepřátelství zastavují. Potvrzení této zprávy ovšem ještě nemáme. Důstojníci ukazují nám také četné střely dum-dum, které Maďaři často používají proti našemu vojsku a jež hojně nalezeny mezi ostatním střelivem, Maďary při kvapném ústupu na místě zanechaném.

Zítra ráno vracíme se na svoje původní východisko, abychom dle daných disposic shlédli jiný úsek fronty.