ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Porážkou belohorskou r. 1620 pohrobený bol český protestantismus. Rakúska vláda využila výhody víťazstva na úplné potlačenie a vyvrátenie cirkve evanjelickej. V nasledujúcich rokoch zamestnaný bol celý apparát vládny, kňazstvo, jezuiti, vojsko, uradníci, aby krajinu pokatolíčili. Z jednej strany odnímané boly ľudu evanjelické knihy, pálené a ničené, z druhej strany vydané boly prísne nariadenia proti tým, ktorí by sa opovážili evanjelické knihy zo zahraničia privážať a tajne rozširovať.

V Čechách netlačil sa viac evanj. kancionál. Vyschnul prameň, z nehož sa evanj. Slováci za dlhé časy zásobovali. Posledný kancionál Jednoty bratrskej tlačený bol v Čechách r. 1618, posledný evanjelický r. 1620. Keď povážime, že vyhnanci českí v Perne, v zemi saskej osídlení, už po 5 ročnom vyhnanstve cítili nedostatok kancionálov a dali ich často tlačiť, menovite r. 1629, 1630, 1631 atď., tak tiež Českí Bratia do Poľska sa uchýlivší, tým nápadnejšie je nám, ako sa mohli evanj. Slováci zaobísť za tak dlhý čas, za 16 rokov, bez znovu tlačeného kancionála. Ani v dobe najkrutejšieho prenasledovania pod Cisárom Leopoldom I., ani pozdejšie, keď krem artikulárskych cirkví odkázaní boli predkovia naši na domácu nábožnosť, neobišli sa za tak dlhý čas bez nového vydania.

Túto záhadu možno si len tak vysvetliť, že tu neišlo o to, znovu vydať niektorý dosiaľ užívaný český kancionál. Tieto nemohly viac vyhoveť potrebám synodou žilinskou na pevnom základe Božieho slova postavenej cirkvi, ktorá sa priznávala k článkom viery, knihami symbolickými, od nezmeneného augšpurského vyznania počnúc až po Knihu svornosti určite a jasne vysloveným. Tejto určitosti nemala česká konfessia z r. 1575, na jejž základe dosiahli českí evanjelici Rudolfovým majestátom z r. 1609 zaručenú svobodu náboženskú. K českej konfessii pristúpili i českí Bratia i kalvíni, trebárs sa v mnohých článkoch viery podstatne rôznili od podobojích. Znamenie toho, že nebola tým, čím byť mala: vyznaním. Od tohoto vyhľadáva sa jasnosť, určitosť, vytvárajúca odchodné náhľady a obojetnosť. Pri sostavovaní však českej konfessie mali o to hlavniu pilnosť, aby hlavné články viery krátko a vlastne vysvetlené boly, a aby vyhli zbytočnej obšírnosti a zúmyselných svárov a rôznic; tak dôvodí Jednota Bratrská v polemickom spise proti luteránovi Samuelovi Martiniusovi. Inými slovy: česká konfessia vyhla rozdielom, aké boly medzi Jednotou a luteránmi v niektorých článkoch viery, na príklad v článku o večeri P., alebo o predsriadení padlého človeka z milosti Božej k večnej sláve. Táto neurčitosť z jednej a závadné učenie z druhej strany našly výrazu v mnohých českých piesňach. A to bola jedna z hlavných pohnútok k sostaveniu osobitného kancionálu pre Slovákov. Že tomu tak, vidno z predmluvy Tranovského, kde píše: „Jiné toho jisté příčiny byly — které jej totiž vedly k vydaniu kancionálu — a to podstatné. Nejprvé, množí kněži soudíce to, co i já, že totiž podle čistoty slova Božího a Velebných Svátostí v církvi neposlední starost o to býti má, aby zpívaní také čisté a nábožné bylo: nebo jakož harfa, inštrument, regál, neb jiný muzický nástroj, neni-li dobře štimovaný, jen škřipí a člověku hlavu turbuje: tak i zpívání s Slovem Božím se nesrovnávající, svědomí theologickému protimyslné jest.“

Napriek tomu, že Tranovský mal o to starosť, aby v piesňach nič nebolo, čo by sa nesrovnávalo so slovom Božím, predsa prezrel dve také nesprávnosti v piesňach, z českých kancionálov prevzatých. V druhej sloke piesne „Utěšený nám den nastal“, iste len z nedopatrenia podržal starú osnovu z r. 1522, totiž: Kristus trpěl umučení všem voleným na spasení. V bratrskom kancionáli z r. 1618 a 1659 stojí: vyvoleným na spasení. Už Habrovanská sekta urážala sa na tom a zmenila otáznu osnovu v kancionáli svojom r. 1530 — 1535 tlačenom takto: „trpěl na těle bodění všem křesťanom na spasení“. V našich kancionáloch dlho udržovala sa táto chyba, až ju Hruškovic opravil terajšou osnovou. Že táto chyba len z nedopatrenia vkĺzla sa do Tranovského kancionálu, vidno z jeho piesne: „Znejmež o křesťané věrní“, v nejž jasne vyviňujúc učenie cirkve našej „o předzřízení padlého člověka z milosti Boží k věčné slávě“, oproti scestnému učeniu, akoby bol Boh jedných vyvolil k večnému životu, iných pak predurčil k večnému zatrateniu, temer v každej sloke dôraz kladie na slová, tlumočiace, že smilovanie Božie vzhliadlo na všetko ľudské pokolenie, aby každý věře v něho v. 3., za všecky zajiste umřel v. 5., všem dobyl a navrátil v. 6. Druhý pád je v piesni o Večeri P. „Pán Ježíš lidu věrnému, maje se bráti k Otci svému, vydal pokrm volenému.“ Táto nesprávnosť je vo všetkých kancionáloch našich podržaná až po najnovšie vydania.

Rozbor prvého vydania Tranovského kancionálu odôvodňuje tvrdenie, že základ túžob predkov našich po vlastnom kancionáli bol v tom, aby sa za jedno v ich piesňach čisté náuky luteránske zrkadlily, za druhé, aby sa i oni vzdelávať mohli piesňami Ducha Božieho plnými, nimiž obdarili obnovenú cirkev Dr. M. Luther a pomocníci jeho. V pravde novú pieseň zapel Dr. M. Luther, ktorá sa s obnoveným učením šírila, všade obľuby dochodiac, a bez nejž ani Slováci byť nechceli. Už vyššie podotkol som, že evanj. Slováci už pred r. 1580 spievali pri bohoslužbe piesne, ktorých v českých kancionáloch nebolo. Ich počet vždy viac rástol a boly to zväčša piesne Lutherove. Že Slováci pri tejto oprávnenej túžbe neboli jednostranní a nepohŕdali darmi Ducha bratov svojich Čechov, toho dôkazom je sbierka Pribišova, jejž viac ako tretinu tvoria české piesne a toho dôkazom je i náš kancionál, v ňomž je česká pieseň hojne zastúpená. Sám Luther veľmi si obľúbil vrúcnosťou a prostotou vynikajúce české spevy, vysoko cenil horlivú lásku a duchovné dary ich skladateľov. Na jeho povzbudenie 138 českých piesní do nemčiny preložil a r. 1531 v Mladej Boleslave tlačiť dal Michal Weysz, z níchž mnohé prešly do nemeckých spevníkov a sú až podnes užívané. Tým divnejšie je, že Česi a menovite českí bratia tak málo si povšimli krásnych spevov nemeckých a nerozhojňovali nimi poklady svoje. Takéto sblíženie iste by bolo malo blahodarný účinok na tvorenie českých spevov, pri níchž stretáme sa často s unavujúcou rozvlačitosťou a jalovosťou, tak že podnet k jadrnejším, vecnatejším a umelejším skladbám bol by býval na mieste. Sám slávny Komenský dotýka sa tejto chyby v predmluve k svojmu kancionálu hovoriac: „Nepohrdali předešlého věku Němci našich otců dary Ducha, překládavše sobě zpěvy jejich do jazyka svého: proč sme my posavád darů jejich sobě k úžitku obrátiti zanedbali? V pravdě německé Lutherove písně plné jsou Ducha a moci, jako i některých z pomocníků jeho: proč nemají oni také nám uděliti částku nějakou milosti duchovní ku potvrzení našemu? Zvláště poněvadž Poláci naši předešle teď všecky nejpřednější německé písně svými učinili, a některé polské naproti tomu Němci svými. Proč ne i my? aby jeden a týž Duch spojoval všecky?“

Tejto túžbe, na Slovensku už od dávna prechovávanej, a tomuto nedostatku Komenským tlumočenému o 23 rokov skôr prišiel v ústrety Tranovský svojím kancionálom, spojac v ňom jadro českých i nemeckých piesní v jedon krásny celok.

No týmto ešte nie sú vyčerpané pohnútky k sostaveniu nového kancionála. Jednu treba ešte vyzdvihnúc, ktorá je v pravde dojímavá a predstavuje nám Tranovského ako verného pastiera, ktorý vlkom rozohnaté, rozptýlené, roztratené stádečko svoje shľadáva, shromažďuje a dobrou pastvou opatruje. Hovorí o tom v predmluve svojej: „Vyhledávala to (totiž sostavenie nového kancionála) potřeba mnohých pobožných Exulantův, kteříž nyní svobodných kostelův zbavení jsouc, musejí v domích svých soukromně (jako někdejší předkové naši v prvotní církve po apoštolích) Pánu Bohu sloužiti; ač pocty takové (jakékoli jsou) vždy předce Pánu Bohu milé jsou. Nebo Kristus Pán slibuje, kdoby zavra dvéře své, modlil se v skrytě, že Otec nebeský, kterýž vidí v skrytě, odplatí jemu zjevně. Poněvadž pak, jakož jiných potřebných kníh, tak i Duchovních písní nemalý nedostatek vzešel, slušeloť takovým hladovitým dušem, v příčině té, k potěšení posloužiti.“

Toho času bola evanjelická služba Božia, či verejná, či súkromná v Čechách, na Morave a v Sliezsku prísnymi nariadeniami, pod prísnou pokutou zakázaná. Na utajených evanjelikov dával sa prísny pozor a keď ich dopadli nočnou dobou v úkrytoch shromaždených, prísne ich trestali peňažite, bitím, žalárovaním. Vládne príkazy boly vždy ostrejšie. Konečne prišlo k tomu, že na hrdle trestali tých, čo tajne prinášali a utajeným evanjelikom predávali evanjelické knihy.^[39] No napriek hrozným trestom knihy boly donášané a maly väčší účinok, než missionári na pokatolíčení ľudu úsilne pracovavší. Bolo však i mnoho exulantov z Čiech, Moravy a Sliezska, ktorí medzi Nemci žijúc potrebovali knihy a menovite duchovné piesne. Pamätal na ních Tranovský náš; veď tam bolo roztratené mnoho z bývalých ovečiek jeho. Snaha týmto úbohým vyhnancom v duchovnej biede pomáhať bola prvou pohnútkou k sostaveniu nášho kancionála. Až keď sa touto bohumilou prácou zanášal a „mnozí stateční kněži uslyšavše o práci této, netoliko ji schválili, nýbrž jak ústně, tak i skrze psání napomínali, aby k obecnému dobrému vydaná byla“, až vtedy počal sostavovať kancionál k domácim potrebám primerane, jako nižšie uvidíme. Tranovský bol zo všetkých strán povzbudzovaný, a to nielen od statočných kňazov, ale „přistoupilo k tomu i snažné pohledávání některých křesťanských vrchností,^[40] jak stavu panského, tak i rytierstva, pletky Babylonské v nenávisti majících, a čistotu Evanjelium svatého srdečně milujících“. Z toho vidno že Tranovský zo všetkých strán považovaný bol za muža, k tak významnému dielu povolaného. Ako zodpovedal tejto v neho složenej dôvere, ukáže nám rozbor jeho kancionála.