Zlatý fond > Diela > Z mých vzpomínek na Slovensko


E-mail (povinné):

Vilma Sokolová-Seidlová:
Z mých vzpomínek na Slovensko

Dielo digitalizoval(i) Robert Zvonár, Viera Studeničová, Katarína Tínesová, Patrícia Šimonovičová, Jaroslav Geňo, Michal Maga.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 32 čitateľov

Z mých vzpomínek na Slovensko

K laskavému vyzvání p. redaktora, abych napsala pro Pohľady vzpomínky na své styky se Slováky, chopila jsem se od srdce ráda jeho pobídky. Patří mnohé ony styky k drahým darům a přemilým vzpomínkám mého života. Než nejdříve několik slov o tom, jak jsem se ke své lásce ke Slovensku a Slovákům dostala. Pravdivě řečeno, byla náklonnost k Slovákům a všemu slovenskému u nás v Čechách vždy hluboce zakořeněna.

O inteligenci jednak v té věci pečovala škola a hlavně, aby srdce česká zůstala pro Slovensko otevřena, postarali se dva poslové lásky: Adolf Heyduk svou sbírkou „Cymbál a husle“, tehdy přímo kouzelnou, dodnes svěží, vroucí, nadšeně a tklivě působící, a Rudolf Pokorný se svou „Mrtvou zemí“ a svými stále ještě dosti nedoceněnými „Potulkami po Slovensku“.

Tyto knihy vyšly za mých prvních dívčích let.

Není divu, když moje duše, zkypřena z domova mým otcem idealistou národním a tím již i slovanským, se vykoupala v jasných a teskných jejich stránkách, že musela Slovensku náležet.

S touto přípravou ocitla jsem se r. 1883 o školních prázdninách v Rožnově na Morave. Tam jsem navázala první své přátelství se Slovákem, postavením státním uředníkem v Prešpurku, asi nepříliš vysoké hodnosti, zato s horoucí slovenskou duší. Byl to Josef Jančo, kterého i Jaroslav Vlček ve svých Dějinách literatury zaznamenáva.

Ve svém obrázku „Čo robiť?“, v němž jsem nastínila naše setkání, zachycuji jeho podobu: „Vzpomínám bělovlasého, vysokého, štíhleho, ač věkem již nachýleného starouška s milýma, dětskýma očima. Ale někdy dívaly se ty oči tak polekaně, ach, tak bázlivě se zjevnou úzkostí, jako oči štvané zvěři, a jindy svítil v nich opět plamen a žár, že jejich bledá, vyhaslá modř zbarvila se do temna, a ony tím zvláštněji působily, že hleděly zpod bílého obočí a zpod hlubokých vrásek sestaraného čela. Jen letmo jako ve snu strhla jsem poprvé na sobě pohled těch očí, v němž byla tehdy směs i úzkosti i žárového ohně, takový zvláštní, nevyslovitelný výraz, k jehož uvědomění jsem došla až později.“

Tehdy jsme se jestě neznali. On jen poslouchal od sousedního stolu v hostinské záhradě nejprve můj klidný hovor s jistým profesorem, Maďarem, který se později s mé strany vystupňoval ve vášnivou při. To, když prohlásiv se, že jeho matka byla Slovenka, zrovna cynicky se dovolával práva Maďarů k pomaďařování ostatních národností v Uhrách, zejména Slováků: „Kdo má moc v rukou, má právo užíti ji, jak mu libo. I v přírode je tak. Silný zmocňuje se slabšího, pavouk mouchy, jestřáb holuba.“

Měla jsem tehdy spojence v replice proti němu v profesoru S., však nynějším svém choti, který čelil mu klidnými, věcnými důvody, kdežto mně honosné vystatovaní se bezprávím tak pobouřilo každý nerv…

Při tom mně stihl onen nevýslovný pohled neznámeho stařečka, jenž druhý den na procházce se mi představil, aby, jak se vyjádřil, se mi poděkoval za to, jak jsem se zastávala Slováků. Od té doby po celý jeho rožnovský pobyt jsme se denně setkávali a pobývali spolu venku na procházkách a v deštivém čase v mé horské světničce, o niž jsem se dělila se svou přítelkou Moravankou. Předčítával nám tam své básně, otištěné v časopisech, které, jak jsem se domyslela, vzal s sebou pro potěchu a posilu své mysli. Byl po těžkém rodinném neštěstí, umřel mu před tím jediný syn, ale to byla ještě příliš čerstvá a hluboká rána, aby sdělení její mohlo přejíti přes jeho rty. Odjinud později jsem se o tom dozvědela. On jakoby jen jedno znal — zrovna s mladickým zápalem apoštoloval pro své Slovensko mezi Čechy, léčicími se v Rožnově, pri tom pln bázně a úzkosti, aby ho některý z četných tam pobývajících Maďarů nezaslechl a neudal, a nepřipravil ho tak o službu, od níž závisela existence celé jeho rodiny: měl ještě choť a čtyři dospívající dcery.

Ale zato ta radost planoucí mu z očí, když mně a přítelce mé oznamoval, že v tom a onom našel opět přítele Slováků, což mně ovšem nebylo ničím podivným, stýkal se s českými inteligenty tak přirozeně, že přítele Slováků nalezl v každém s nímž se rozmluvil. Jen někdy uprostřed vzrušeného hovoru najednou nápadně ztichl a se zadumal. Byla jsem tehdy ještě mladá, abych byla pátrala a dovedla vypátrati příčinu z předcházejícího hovoru. A dědoušek, jak jsem ho v duchu jmenovávala, k mému rozptýlení jen říkával, že má velkou bolest na duši, neřekl však jakou a mně mladé neslušelo se doptávati.

Sešli jsme se ještě. Po čtyřech letech v Bratislavě, tehdy Prešpurku, kam jsem Povážím z Martina schválně zamířila, tešíc se, jak starouška překvapím. Pravda, měl radost velikou. Nelíčeně mi letěla z jeho očí vstříc, když mne zrovna otcovsky vítal. Ale bolest jeho života byla mi najednou i bez jeho slov zjevna, když se ohlédl, aby mne představil svým dcerám — choť jeho po těžké nemoci dlela s jednou dcerou právě kdesi v lázních — a najednou po celém bledém obličeji jeho rozlila se záplava rozpaků — neuměly jeho dcéry slovensky. Choť jeho byla Němka, prostředí v městě bylo německé, on úřadem vyčerpáván do krajnosti, i zaplatil to vše tím nejtěžším — on Slovák celou duší neobohatil svými dětmi svůj národ. Byly zdárné, vzdělané, ale úplně německy vychovány. A tak, čím byly lepší, tím cennější dával v nich cizímu národu dar, tím cennější odnímal svému.

S tím vzácně milým starouškem jsem si potom dopisovala až do jeho smrti r. 1893.

Tak píše v listě ze 4. února 1884: „Zprávy o slavnosťach pri otvorení Vášho národnieho divadla, chlúby to českého národa, čítal som so zimničnou úľubou a radosťou. Chvála buď nebesám a statnému národu, že ste sa domohli toho, za čím od dávna túženo. Jaký to rozdiel: Čechy a Slovensko! Tam jaro, tu zima. Slovensko je ten zakliaty hrad, v ňomž jakousi tajomnou mocou ochromené a ubité všetko. Videli ste krásnu, mnohosľubnú nivu, ktorú bezbožná noha zničila?…“ Pak mi mnoho psával o Vajanském a Hviezdoslavovi, jichž spisbou se utěšoval.

V listě 16. IV. 1886 opsal dlouhé dva nadšené odstavce z Vajanského „Vilína“, k čemuž dodává: „Vajanského ,Vilín‘ a ,Letorosty‘ Hviezdoslavove sú také velikánske práce, že rozšírenia zasluhujú. Ach, Bohdaj že by sa každá jich veta do necitných sŕdc hlboko vryla.“ A zase mne vybízel k jejich čtení, ač já, odbírajíc Slov. Pohľady od počátku jich vycházení, měla jsem obyčejně knihy již opatřeny a přečteny, než milý staroušek mne na ně upozornil. „Vilín“ kromě toho došel mému otci od samého autora s připsáním: „Pánu Josefovi Sokolovi ku dobrej vzpomienke. 11.1. 1886.“ Takže já citovaný p. Jančem odstavec „Na Tatry naše sadly dusné pary“ atd. uměla při obdržení jeho listu již dávno nazpamět…

Z dalších dopisů vždy více rodinného obsahu, v nichž rýsují se prospěšně karakterné, snaživé jeho dcery od nejstarší přes její němčinu velmi mně sympatické Olgy, jež byla tehdy již řidící učitelkou v Prešpurku, tak mladších — vychovatelky Anny, učitelskou zkoušku absolvující Gabrielky, která ráda hrávala na pianě Ilnerův „Čechův sen“, a nejmladší Marienky, jež dosud studovala na vyššej preparandii v Pešti“, ale do nichž stále více tiskne se stesk na pronásledování těžkými nemocemi v rodině, přece se vždy naleznou projevy oddaného Slováka.

A pak došel dopis v jaře 1893. „Mariškin (nejmladší dcerka) sobáš je na koniec Augusta určený. Mnoho práce, mnoho starostí.“ Od vánoc trpěl zdlouhavou, velmi bolestnou nemocí. Vypisuje její pochod, ale opět od svých bolestí přechází k těžkostem národním a potom se omlouvá: „Ráčte odpustiť, že sa nerád s Vami lúčim, chcel bych ešte všeličo naznačiť, ale pre slabosť očí a vôbec telesných síl nutno mi zakončiť.“

Netušil staroušek přemilý ani on, který psal, ani já, která jsem vždy s radostným pohnutím vítala jeho dopisy, že se se mnou loučí naposled. Léto, které mu lékař sliboval, že mu odnese bolesti, stíšilo je navždy. Již se nedočkal radosti z dceřina sňatku. Začátkem srpna dne 11. dotlouklo vroucí slovenské srdce. ,Béke lengjen porai felett!‘ přizýval mu maďarský úmrtní list.

Jediný maďarský tiskopis, který chovám pietně ve svých památkách.

*

Byl podzim r. 1884. Praha si pozvala drahého hosta, jehož píseň slýchávala pri všech památných dějinných i časových vzrušených chvílích jásati a hřmíti svými ulicemi. Píseň, která sila vzdor, pripínala nadějím křídla, byla výrazem národní statečnosti, jásavým přiznaním uvědomění slovanského, důrazným slibem věrnosti pro nejtěžší chvíle, hrozbou těm, kdož byli proti nám, odsouzením oněch, kdož by zrádně od národa odstoupili. Píseň, která již svým rythmem pěnila a bouřila krev, rozplameňovala duše, byla sama jako hořící pochodeň, jež svítila na pochod národu.

Česká Praha měla nesčíslněkráte příležitosť slyšeti její hrozebné dunění i jasavé, nadšené její volání. Věděla, jak umí jednotlivce semknouti v nepřehledné zástupy, seč byla proto nerada slýchána, ba i často zapovídána z míst, odkud měli o nás „starostlivou“ vládní a policejní péči.

Tím radostnejší byla proto pro slovanskou Prahu vlastenecká povinnost poctíti toho, kdo nám tu píseň dal. Proto pozvala jejího tvůrce a tak přijel Samo Tomášik, dárce naší elektrisující, řekla bych naší druhé hymny „Hej, Slované“ do Prahy. V průvodu vzácného pěvce, přes vysoký věk ještě jak stepilý, mohutný kmen statného, vzpřímeného, jenž již svou postavou se hodil za praporečníka svých plamenných slok, byl medzi jinými politickými předáky Slováků Svetozár Hurban Vajanský.

Po slavném uvítaní v městě pořadal se 27. listopadu v sálech Žofinského ostrova, nyní na Slovanský přezvaného, slávnostní večeř.

Báseň „Samu Tomášikovi na přivítanou“ od Ant. Šnajdaufa tvořila s programem večera dvojlist, který chovám dodnes jako drahou památku nejen na Tomášika, ale ještě více na Vajanského.

Stalo se totiž, ze při večeru, jehož jsem se se svým drahým otcem a sestrou účastnila, usedli jsme u stolu, k němuž po příchodu slovenských hostí přisedl, třebaže náš stůl nestál v popředí s jinými ještě Slováky a Čechy Vajanský. Po vzájemném představení velmi živě se s otcem mým, potom i s námi rozhovořil. Já, která byla pro něho zaujata již jeho sbírkou básní „Tatry a more“, měla v rukou již i jeho 1. svazek Dum a jeho Pohľady, byla jsem nad seznámením se s ním plna radosti. Dodala jsem si srdce a poprosila jej o podpis na onom dvojlistě. Ale Vajanský předeslal podpisu a dátu laskavou dvojřádku: „Sprevádzali sme starca a našli peknoduchú mladosť.“ Jak bych potom jako reliquii list neschovávala!

Když snad po dvou, po třech dnech vraceli se slovenští hosté do svého domova, byly bychom rády se sestrou poctily aspoň ty nejhlavnější z nich. Což Tomášikovi — kmetu snadno se podala na nádraží kytice, ale Vajanskému, mladému, neobyčejnému krasavci, to od mladých učitelek dost dobře nešlo, aby ti, kdož nás neznali, jináče nevykládali. I vymyslely jsme si to tak — udělaly jsme si z Vajanského poslíčka a poslaly květy a dopis jeho ženě. Vzala jsem útočiště k Dittrichovi, tehdáže jedinému prvotřídnímu pražskému obchodu květinami; vynašel mi elegantní krabičku atlasem vyloženou, v ně vložil kytičku něžných květin v slovanské trojbarvě, a udělaly jsme tak srdci svému radost.

V dopise jeho choti dal se již vysloviti obdiv a uznání básníkovi, což v ústním besedování nikterak nešlo nám se rtů. Již 2. prosince byla tu odpověď: „Milé sestry! Velikú radosť spôsobil mi Váš milý pozdrav! Ďakujem Vám srdečne za milé prekvapenie, jako aj za tie cituplné slová, ktoré ste mojemu drahému mužovi venovaly a ktoré našly ozvenu v mojom srdci. Boh žehnaj Vás a daj uskutočniť sa Vašemu blahoželaniu. So srdečným pozdravom od nás oboch Vaša úprimná Ida Hurbanová.“

Tím prozatím téměř ustaly styky mé s Hurbanovými, které za málo let později rozvily se v upřímné, vzájemné přátelství s oběma manželi a dopisování s Idou. Až na přestávku posledních předválečných a prvních válečných let trvalo v upřímné sdílnosti až do Idiny smrti.

V souvislosti s tímto prvým setkáním s Vajanským jest ještě moje prosba k němu. Činila se totiž jako vždy v českých novinách nálada pro srpnovou schůzi Živeny i napsala jsem báseň a poslala ji Vajanskému, když jsem v Martině nikoho jiného neznala. Prosila jsem, aby ji laskavě o sjezdu doručil výboru Živeny. Vajanský však místo toho otiskl ji v Nár. Novinách. Tím dostala se ovšem na oči všem Slovenkám.

Stala se tak šťastnou příčinou, že získala jsem neskonale mně drahé přátelství vzácné Slovenky, jedné z nejvzácnějších duchem a srdcem, jaké Slovensko kdy mělo, ačkoliv zastávala toliko prostičké povolání vesnické poštárky — přátelství Belly Textorisové.

Koncem září (24. IX. 85) obdržela jsem čtyřstránkový slovenský dopis z Velké Revúce, mně úplně neznámým jménem Izabella Textorisová podepsaný. Byl plný nadšeného, dojemného díku za mou báseň, to jest za cit lásky Slovenkám v ní projevený. Zavíral poznámku: „Bolo by prirodzene sdeliť Vám niečo o stave ženskej otázky u nás, ktorá, ač nepovažovaná a hore nevzatá, už jestvuje ale musela bych začreť do šedých bariev; krem toho výlučným cieľom tohoto dopisu je uvedomenie Vás o našej povďačnosti, nechcem tedy prekročit medze.“

I vyvinulo se od tohoto listu mezi Bellou Textorisovou a mnou vzájemné dopisování, s její strany vždy syté, bohatě obsažné, illustrující mi přečetné stránky slovenských poměrů, jak se té doby jevily v národním, spoločenském, ba i rodinném slovenském životě, — dopisování, v němž nevyhýbala se Bella samostatným úsudkům a vyslovení vlastních hledisk a názorů, týkajících se různých otázek kulturních i náboženských. I nastřádal se mi do r. 1898, kdy až na několik pohlednic a dva dopisy v intervalech několikaletých Bella k mé nevýslovné lítosti ustala psáti, 32 dopisů, z nichž nejmenší jsou 2 až 3 aršíkové, ale většina 6 až 11 aršíkových. Vydány, tvořily by zajímavou knihu, zachycující bezděčně a nekompromisně kolorit doby, v níž vznikly, s mnohými cennými detailly, která by byla zároveň zajímavým dokumentem, jak v době nejtěžší poroby, kdy Slovenkám nebylo možno vzdělati se ani na jediné slovenské škole: vyspěla Slovenka samouk mnohostranným věděním, bystrým překvapujícím rozhledem, hlubokým uvědoměním národním a tím i mravním. Slovenka, žijící v přísné vesnické odloučenosti, nemající tam nikoho, pranikoho, od koho by duševně přijímala, která však z toho, čím se pilným studiem na knihách vzdělávala, sama duševně bohatě rozdávala mladým svým žáčkám, především svým mladším sestrám, ale i jiným dívkám, jí k učení potajme svěřovaným přes velikou, stále na ni doléhající bázeň o ztrátu místa, „ktoré, ač chatrné, je predsa mnohých plánov základom. (19. VI. 87).

Dopisy tyto jsou kulturně cenné dokumenty z éry slovenské poroby, myslím, že ze slovenského ženského péra jedinečné, ale protože vyvírají z naprosté vzájemné důvěry, vymýkají se zatím veřejnosti, aby snad tu-tam nenarazily, budou však s ostatní mou korespodencí odkazem našemu Národnímu muzeu v Praze, takže budoucímu kulturnímu historikovi slovenskému nezůstanou ztraceny.

Jeden z plánů svých odhaluje mi Bella hned v druhém svém liste (18. XII. 85): „Mám štyri sestry. Na dve pozbudla som vplyvu, ale maličké dve chcem zachovať národu. To je teraz hlavným účelom môjho života. Im k vôli musím sa domôcť samostatného postavenia, bo len keď ja si ich budem vychovávať, bude ich možno zachrániť.“

Na mou otázku, proč si místo poštovnictví nevolila spíše učitelství, píše (4. II. 86), že volila poštárstvo po všestranné úvaze „preto poneváč pri ňom ostane mi trochu času ku študovaniu, neskoršie — ako ufám — ku výchove mojich malých sestier, ktoré bez nutnej potreby nesverím škole, lebo cieľuprimeranej školy u nás nieto“. I zachycuje markantními rysy život své tety Ľudmily Kôrkové, učitelky na státní škole, kde víc a více vnucována byla do škol maďarština, až je cele pohltila. Mladí se nakonec podrobili, starší, rázu ušlechtilé, uvědomělé její tety, trpěli velice, ona sama po živote plném utrpení zemřela utýrána. Omlouvá se, proč se tak rozepsala o životě tety: „Veď v živote jednotlivcov najjasnejšie zračí sa život národa, a púť niektorých osobností je verným odlykom toho kríža, ktorý tak dojíma nás, keď vidíme ho na zmeravených pleciach shrbenej massy.“

Líčí, jak po smrti nezapomenutelné tety, která ji probudila k národnímu uvědomění, dokončila s jejími žačkami školní rok, i výroční zkoušku odbyla k spokojenosti představených, jak školdozorce ji pobízel ke složení učitelské zkoušky, jež nebude prý těžká — „nepôjde to tak prísne, diplom vám zaopatríme a môžete zostať na mieste svojej tetky“. Jistě prý všechna ta blahosklonnost pocházela z domnění, že mladší proutek snadněji pro sebe ohnou, ale Textorisová volila poštárství.

A plán, jenž svědčí o ideálním pojímání života, předsevzatý v prvním rozkvétání dívčích let, plní s důslednou vážností, prohlubujíc jej do šíře a hloubky celým životem.

Přirozeně přicházely během života chvíle, rozpínající v tiché samotě křídla touhy u člověka, jakým je Bella, ne po požitcích, ale po duchovních darech velkoměsta, ale Bella dovedla i je úzdou povinnosti, tím kormidlem lidí ušlechtilých, zabrzditi a láskou k přírodě oslazovati si osamělost svého působiště.

Tak píše (10. X. 86): „Neraz zvíri sa vo mne túha po pohnutejšom živote, po možnosti hromadného nadobúdania zkúseností, aké skytá večitý plápol veľmesta. Pre intellektuálny vývin je to doista, keď nie nezbytným, to aspoň prepotrebným. Tam ovšem pri úprimnosti snahy rýchlejšie triebi sa pravosť úsudku, tam možno brať do povahy psychologickú stránku toho ktorého úkazu v celej jej veľkosti. Nám podávajú sa len zlomky, len malé častice všetkého, my častejšie narážame na medze a hrádze vo svojom chcení. A veľmesto, jako stredište umenia, vzdeláva, rozvinuje smer vo vašich dušiach, ktorý u nás leží prielohom. Pôda rovnako daná vám i nám, no vy zažijete i siatby i vzrastu, tam prekvitá a rozvoniava to čarovne, rastené pokrokom umenia, — u nás niet ani svojského zrna. Väčšina nás preto miesto role, chovavšej v sebe všetky podmienky úrodnosti, pri sklonku života oddá Bohu úhor, vycivelý pod pätou všednosti, neschopný uživiť bylín ušľachtilejších.“

Ale už v následujícím dopise píše: „Nemôžem nedodať niektoré poznámky, čo pohlo ma vysloviť sa jaksi závistlive o živote veľkomestskom. Vypadá to, jako bych túžila po ňom. Oj, nie! Pravdu riekla ste o prírode. Ja ľúbim ju neskonale, zazdá sa mi, že ani bych bez nej žiť nevedela — — Keď vystrem sa v hore na pažiť, obrúbenú svrčinou, a hoviem si tam v pestrom dumaní, vyrušená len zvedavou sojkou, ktorá príde sa podívať na nezvyčajný predmet a pri najmenšom pohybe poodletí s neharmonickým škrekom: takú hodinu nedala by som za všetky mestské radovánky, ba i za vyššie pôžitky snáď len na istý čas. Čo skladá mi do duše žiadosť, hodiť sa na istú dobu do ruchu veľkomestského je len živá, horúca túha, aby som mohla prospeť našej veci na ceste mne jedine možnej…“

Není Bellina dopisu, z kterého by nezadýchla seriosnosť její povahy a vroucnosť jejího národního smýšlení. Cítiš, že každý výrok vychází jí přímo z duše. Nikde posy a afektace, vlastností přímé a přirozené Belle na celé hony vzdálených. Zato upřimnému uznání nebo nadšení umí dáti vroucí, prostá slova a podepříti je zralým úsudkem.

Tak píše r. 1885: „Šoltésová je mi ideálom ženy“, a tamže v líčení výroční schůze Živeny: „V neprítomnosti predsedníčky podpredsedníčka Šoltésová zahájila shromaždenie krásnou i dosť dlhou rečou. Tak rada bola by som sa pokochala ešte raz, alebo kto zná koľkoráz na jasných myšlienkach, na slovách hovorených nám priamo zo srdca, na vzlete i na hĺbke. Veď zdalo sa mi tam, že vzdor jej jednoduchému smútočnému úboru oblietla ju aureola, a tma stele sa na pestré barvy vôkol.“

A zase jaká vroucnost je v ocenení „Veršů“ Vajanského! „Áno, ,Verše‘ vradené sú medzi mojich miláčkov. Hviezdoslav čo do nekonečného bohatstva a rozmanitosti myšlienky stojí vysoko nad Vajanským — básnikom, ale temné stránky nášho žitia s celým ich „tajným, žravým bôľom“, tie nik nepodá nad Vajanského. Hviezdoslav díva sa na ne vše s ľútosťou, vše s nádejou; u Vajanského cítiť, že ony obraly si cestu priamo jeho srdcom, tam ukladá ich do určitej formy. On opakuje sa, veď i ony opakujú sa. „Verše“, kde najdú na súrodú strunu, donesú človeka do akéhosi zúfalého rozbolenia; bývam tak naladená, že tie najčernejšie čítajú sa mi, ako keby sama bola som jich písala. Ktosi vyčítal mu jeho základný tón a prízvukoval, že chceme, aby básnik vzbudzoval v nás nádeju. Ako keby básnik musel vyslovovať vždy len to, čo mu ťaží na duši.“ (5. III. 1891)

I našim českým básnikům, spisovatelům a zvláště spisovatelkám měřila Bella nejednou bohatě ze svého uznaní. Zde hned jednomu nejpovolanějšímu z nich Sv. Čechovi (18. X. 88): „Nemôžem nespomenúť, jako oduševnily ma „Jitřní písně“!… Zlatom odvážila by som ich každé slovo. Ale ani tak nedaly by sa oceniť dostatočne. Mnohé ich miesta môžu sa stať životnými heslami. Veď vysloveno je v nich všetko, čo cítime my, ktorí vinieme sa k národu s celou silou horúcej lásky, — ale ako je to v nich vysloveno! Boh žehnaj básnikovi, Boh žehnaj dielam, slovám jeho!“

Vůbec přinášely mi dopisy B. Textorisové vedle referátů ze slovenského, zasvěcujících mne nezřídka do subtilností, i mnoho teplého srdečného cítění pro nás Čechy při všech možných příležitostech.

Hned můj referát o prvním sjezdu českých učitelek v Praze, k němuž se dostavila řada Chorvátek, který pro mne, tehdy učitelku, měl zvláště veliký, radostný význam, odrazil se ozvěnou rovněž radostného soucítění Bellina. (15. X. 86): „Sama som hrdá na to, že vaša filiálna schôdzka vypadla tak skvele. Vyše 200 učiteliek! Vidím v nich, s niektorými snáď výnimkami, samé rozsievačky pravej osvety, pravej ženskosti, samé apoštolky, ktoré obdivuhodnou horlivosťou razia priechod idei národnej. Pravda, porovnávanie i tu natíska sa samo sebou, no nesmierna radosť to i pre nás; keď vy sa veľadíte, i nám z toho nádej svitá. A keď potešily sme sa zo životaschopnosti spolku českých učiteliek, to návšteva sestier chorvatských doniesla nás priamo do vytrženia.“

Při otevření dívčího gymnasia v Praze r. 1890 zazněla s nadšením a obdivem pro tvůrkyni gymnasia bezděčně bolná struna ducha poměry vězněného, po vědění dychtivě práhnoucího, že nemůže již sama býti účastna toho velikého pro ženy daru: „Nie ľahko bolo by mi slovami vyjadriť radostné vzrušenie, opanovavšie ma nad touto udalosťou. Pre mňa ovšem tie ruže kvitnúť nebudú, čo žiaľne si pripomínam. Pre mňa nekvitly by ani vtedy, keď by nebolo už prineskoro. Oj, ako vedela by som si ich vážiť, ako obvila by som ich celou dušou, celou mysľou svojou!… Ale dumám, či a kedy pôjde na pražské gymnasium prvá žiačka zo Slovenska?…“

Koncem r. 1893, kdy české ovzduší bylo přeplněno elektřinou, v němž stále častěji zasvítily blesky odbojných činů horoucí vlastenecké mládeže, kdy můj bratr byl již uvězněn pro řeč v Líšově, aby sotva vyhrál proces, byl s řadou svých přátel znovu zatčen a odsouzen na léta v tak zvané věci Omladiny, — „dedinská poštárka“, otočena lesy a kopci, bystře vystihuje ruch, jemuž ani přemnozí blízcí čeští lidé tehdy nechtěli rozumět: „Česko sprevádzame so živým záujmom, a dúfame, že to, čo tam sa deje, je veľkým priskorením všeobecného prevratu, ktorý je nezbytný v tomto hnilom vzduchu.“

Než my jsme si s Bellou nepsaly toliko o předmětech, jimž jsme mohly vysloviti vzájemný souhlas neb dokonce nadšení, ale neváhaly jsme se dotknouti i choulostivých otázek mezi Slováky a námi, tak třeba na př. hned i toho odtržení, jež hrálo větší úlohu v myslech Slováků než Čechů.

List z 20. II. 88: „Mnoho je predsudkov pre to literárne odtrženie, ba Češi cítia sa o tri milióny slabšími, a to neprávom. Neviem, nepoviem-li mnoho, že snáď 30-40.000 koľko-toľko dotknuté je tou jasnejšou myšlienkou, ostatné žije vo tme a milion zaiste nevedel by Ti ani povedať, akou to rečou hovorí! A tak čo do počtu stalo sa vás ovšem menej,ale nie do obsahu: také miliony nikoho nezveľadia, nikoho nepovýšia, s nikým nesplynú v jedno, — nechajteže nám tú našu biedu! I keby nebolo prekážok vládou kladených, polstoročie sotva by dostačilo pretvoriť tieto miliony žubrienok na ľudí povedomých. A ja teraz už, celkom pomimo púšťajúc to, že i politicky sme rozdvojení, nikam neviem si predstaviť, ako by sme boli bez literárnej slovenčiny, keď by ešte vždy čeština bola na jej mieste. Ľúbim češtinu, rada ju čítam, ňou soznámila som sa už s tak mnohými výtečnými dielami, — ale aby sme my tu ňou mali písať, ňou vyjadrovať svoje myšlienky, — neviem, čo by z toho vyšlo? Vzhľadom k všestrannej, mnohými našimi zkúsenej pravde, že náš ľud všade, kde býva k tomu pobodnutý, s radosťou chápe sa slovenského čítania, kdežto češtine i tam, kde je najvzdelanejší, len ťažko rozumie — vzhľadom teda k tej pravde pevno dúfame i veríme, že hlas dejín prisúdi našim borcom, kliesniteľom nielen šľachetné úmysly, lež i verný, do poslednej nully so skutočnosťou sa shodivší výpočet i v tom páde, jestli oni nemohli predvídať toľké množstvo satanských prekážok…“

Po sedmi letech (8.XII.95) dotýká se opět téže věci: „Niekoľkí našinci boli by hotoví prijať váš jazyk za literárny, ale spása by z toho nevyšla. Myslím, že Maďari mohli by niečo takého bez obavy, ba s vypočítaním dovoliť, keď by totiž k tomu došlo, — lebo to istotne by rozčeslo Slovákov medzi sebou, a pre Maďarov tým lepšie. — — Čo nás a či nás kedy spasí, sám Pán Boh vie. Ja už nedbala by som, trebárs ako by sme idealizovali a žili vo fantaziach, aspoň by bolo vidno, že vieme cítiť i za veci, neslúžiace pôžitkom telesným. No beda je, že u nás veľmi, veľmi triezvo začína sa žiť. Fantáziam a, čo horšieho, ideám oddáme sa po chvíli už len s kriedou v ruke, keď budeme si môcť číslicami dokázať, koľko z toho vynde pre naše hrubé smysly.“

Tak dopisy Belliny byly mi otevřenou knihou jejího smýšlení a cítění. Z nich jsem se však i mimoděk dozvídala, jak Bella prohlubovala své vzdělání, aniž by byla o tom šířila snad slov. Přišlo to samo sebou.

Tak poznamenávajíc (r. 1884) k cestě Vajanského a Duly do Varšavy a Ruska: „U nás chovajú sa síce prepiate nádeje v možné obraty, v to, že Rusko si nás podmaní, no ja myslím, že tomu este neprišiel čas. Ale akby aj, čo nám z toho? Sila, to nebezpečný dar. Silným byť a neutlačovať, či to ozaj už niekto doviedol? A našu vieru oni nenávidia, kdežto my pridŕžame sa jej pevne. Pravda, dlho sotva by sme odolali. A keď brat založil by jarmo na krk, jaká to muka!“ O vplynutí Slováků do ruského národa přešla Bella později ke zcela jinému smýšlení, k němuž se rovněž nelíčeně přiznala, ale ja citují prvotní jen pro dodatek k němu připojený: „Začínam sa seriózne chytať do ruštiny. Dala som si doniesť slovník i Evgenia Onegina, mluvnicu mám i so pár vypožičaných ruských kníh. Anuša (tehdejší Bellina blatnická přítelka) doniesla mi diela Lermontova z Varšavy; kniha tým mi je ešte milšia, že Vajanský in persona radil jej, aby to kúpila.“ K tomu poznamenáva: „Stará mama nechápe, jako možno s takou horlivosťou hodiť sa na štúdium ruštiny a pri tom neželať si byť ruskou poddanou.“

Jala-li se Bella něčemu učiti, znamená, že se naučila. Nezůstala nikdy na poloviční cestě. Vytrvalost je jednou z podstatných rysů její povahy.

Když s radostí přistoupila na mou nabídku, že jí budu posílati půjčkou knihy, poznamenala při vracení prvního balíku, v němž nalézal se, nevím již zda Taine nebo který z francouzských spisovatelů v českém překladě, mohla-li bych jí posílati francouzské spisy v originále, což přirozeně znamenalo, že umí francouzsky. R. 1891 přibyvá k pěti jazykům, které té doby již ovládá, ještě pilné učení polštině a chorvátštině. Vyznáva, že v polské řeči již s nadšením četla Konopnickou.

To bylo vzdělaní do šíře — řečové, ale Bella prohlubovala je též do obsahu, o který jí nade vše šlo. Bylo ku podivu, kolik nakoupí vážných, odborných knih, na př. aspoň Durdíkova Poetika a Aesthetika, obětovala ze svého chudičkého, nepatrného služného ta neúnavná, za důkladným věděním se beroucí vesnická poštárka, která na základe vědeckém pěstovala též botaniku a založila si herbář se všemi pozoruhodnými slovenskými zvláštnostmi.

R. 1892 nastalo mezi Bellou a mnou tuhé vyjednávaní. Měla jsem týž rok uspořádati k výzvě nakladatele F. Šimáčka ročenku pro dospívající dívky, již jsem pojmenovala „Dívčí svět“. Chtěla jsem ji míti na slovanské postati: vedle příspěvku našich předních a nejpřednějších spisovatelů přála jsem si míti oddíl s vyňatky ze všech slovanských jazyků v originále s uvedeným pod nimi překladem; ze slověnštiny měla býti v ní pojatá nová samostatná věc přímo slovenčinou tištěna. Volba o napsání této slovenské belletrie padla na Bellu. Za sedm let našeho vzájemného dopisování jsem dostatečně poznala, že je pro ni Bella svým nadáním přímo stvořena. Ale Bella neměla v sebe důvěry. Na všechno moje domlouvání a přemlouvání neslíbila mi, že napíše, toliko že se o to pokusí. Nedělalo mi to redaktorských starostí. Věděla jsem, že se pokus zdařit musí. A zdařil se. V „Dívčím světe“ r. 1893 vynořila se nová slovenská spisovatelka B. Rudinská a vzbudila svou povídkou Zásvit, vyváženou z národnostních poměru na Slovensku a jemně, umělecky procítěnou a vyciselovanou, nemalý zájem. Na Slovensku byl to Vajanský sám, u něhož vzbudila Rudinská svým „Zásvitem“ pozornost a pochvalu.

Bella žila příliš odloučeně, přímo samotářsky, aby se jak možno nejvíce vyhnula veřejnosti a nepřišla tak do konfliktu se svými nadřízenými orgány a svým vroucím národním cítením. Měla jen několik přátel po šíru Slovenska roztroušených. Byla tudíž velmi málo známa, ale kdož ji znali, inštinktivně vycítili v ní člověka hluboce založeného, s bohatým nadáním a vzdělaním; kdož ji znali méně, cenili její milotu.

Tak mi psala přítelka má Klemeňa Ruppeldtová z Lipt. Sv. Mikuláše (17. III. 95): „Idúc zo Štiavnice domov, navštívila som v Kremnici našich Križkovcov a so sl. Drahotínou v Blatnici náš „biely krčiažtek“, ako ja Belku volám. (Ona totiž hovorí, že chodí krčah ku studni, kým sa nezabije, poťahujúc to na seba.) Popri jej „vlasteneckom“ úrade našla som ju v krásnom plnení sestersko-materinských povinností oproti svojim dvom mladším sestričkám. Je svieža, hodná, milá, vždy „Incognito“ hrajúca. Máme my to postavenie!“

Rok nato, kdy se začala na Slovensku znovu rozpoutávati otázka otevření dívčí školy Živeny, poslala mi Bella (7. VII. 96) půjčkou k náhlednutí dopis Eleny Šoltésové, tehdejší předsedkyně Živeny, kde se Belly dotazuje, přijala-li by na té škole místo učitelky a podjala-li by se k tomu cíli potřebné zkoušky. Byl jistě již v tom vyzvání Šoltésové důkaz, že Bellu oceňuje. Ale věru předojemné bylo čísti, jaký boj se rozpoutal tím v Bellině duši. To dlouho bolestně tajené, skrývané vykypělo v přiznání: „Mám okamihy, kde mučí ma cit nutnosti vytrhnúť sa z tohoto nezdravého mravne položenia, vyžadujúceho vzdor mojej utiahnutosti občas predsa len hodne pretvárky“, anebo zase zrovna ve vzlyku duševním. „S hrúzou obzrem sa zavše vôkol a predkladám si otázku, či musím, musím i ja prepadnúť tej slovenskej pliesni?“

Ale když již-již se otevírala mříž její temnice do volného vzduchu, pokud byl vůbec tehdy na Slovensku myslitelný, stály tu pochybnosti jednak vzhledem k ní samé, zase ta stará nedůvěra k sobě, kterou jsem již znala.

Naděje Živeny tehdáže však nerozkvetla pro uzrání…

Do třetice z těch málo, kdož Bellu i mne zároveň znaly, stůj zde ještě úryvek z dopisu Mariny Maliakové rod. Ormisové. Píše z působiště mužova z Iloku (2. III. 1910), kdy mi již Bella přestala dopisovat: „Ešte, aby som Vám niečo o Belle Textorisovej sdelila. Tá si žije vo svojom krásnom blatnickom kraji, a vypadá vždy jednako mlado. Je neobyčajne tuhej telesnej konštrukcie, zriedkavého zdravia a silného ducha. Z tých chatrných prostriedkov, ktoré poskytnul jej poštový úrad, vykonala obdivuhodné diela. Doopatrovala starú mamu. Vychovala dve sestry od útlej mladi, ktoré staly sa učiteľkami, doopatrovala porážkou skľúčeného otca, a teraz žije spolu s matkou. Úrad vedie vzorne, mnoho zaoberá sa literatúrou a pestuje vo veľkom kvetiny tak okenné, ako i záhradné. V lete je v jej dvore ako — v raji. Je to osobnosť zriedkavá, len večná škoda, že nepriaznivými pomerami vytrhnutá bola svojmu pravému určeniu. Škoda tých schopností, tých bohatých vedomostí, že ich nemohla uplatniť. To večné stŕpanie, bázeň o existenciu, to znemožnilo všetko. — Niekdy si myslím, že to ani nemožno, že by Bella nič neprodukovala literárne; snáď odkladá svoje rukopisy, skrýva ich pred vandalským zrakom, a len keď nadíde priaznivá doba, vytiahne ich na svetlo. Lebo či by bolo možno toľký talent, toľké schopnosti nechať úhorom ležať?!“

Moje styky s Bellou, jak již vyše řečeno, byly témeř jen písemné, ač z nich vzešlo srdečné přátelství. Prohloubila je přece dvojí naše osobní setkání. První v nezapomenutelném pro mne roce 1887, kdy jsem o tehdejším památném sjezdu Živeny zavítala do Martina, kam za mnou ovšem na zapřenou před svou úřední vrchností přijela Bella. Tam jsme spolu prožily dva bohaté, krásné dny v pohostinném domě p. pravotára Melfelbera, mnou mile a často vzpomínaném, kde mně Bella pro sjezd připravila útulek. Odtud jsem s touhou spěchala též já k ní do Blatnice. Žel, mohlo se tak státi toliko na den, aby moje návšteva prošla nepozorovaně, aby Bella, která ten rok právě trpěla pod těžkým, slídičským okem jednoho udavače žida, nebyla „panslávskou“ návštěvou kompromittována. Pro naši touhu toho bylo málo, ale i tak vtisklo nesmazatelný dojem celého okolí, v němž žila do mé paměti. Ještě dnes se mi živě vynoří i v mysli její prostičké, ale milé poštárské staveníčko, v něm její vlídná, dobroučká babička, její sestra Markéta pravě u ní návštěvou dlící, překrásný blatnický kraj, jenž nedivno, že Bellu učaroval. A Bella sama? Bylo mi, jakobych ji léta znala, tak doplňovala své dopisy, tak byly ony věrným jejím obrazem a přirozeným rámem k němu. Vysoká, štíhla, s dumavým a pri tom bystrým pohledem hnědých, srnčích očí, s nádhernými pletenci rusých vlasů, s milým úsměvem, který jí kroužil kol rtů při družném besedování, kdežto byla-li řeč o vážnych předmětech její vysoké, pěkné klenuté čelo jevilo soustředěnost mysle. Jen jednoho neměla, co vyjádřovaly její dopisy — ráznost, pohotovost výrazu. Byla v obcovaní spíše plachou, ostýchavou, až když ostýchavost přemohla, ukázalo se, jakou je nenucenou, srdečnou, velmi milou.

Druhé setkání naše bylo r. 1892, kdy přijala konečně moje rok po roce opakované pozvaní a stala se pro 14 dnů, jež získala si pro dovolenou, hostem naši rodiny. Byla dávno již milá všem jejím členům svými dopisy, o něž jsem se s našimi vždy ochotně sdílela. Pamatuji, jak můj otec, vzácný člověk v každém ohledu, se ptávával, když déle Bellino psaní nepřicházelo: „Což tvá Slovenka ti nepsala? Již dlouho jsi nám nic od ní nečetla.“ Našla proto všecka srdce u nás otevřena, plná zájmu nejen k Slovensku, ale i k sobě, a svou milou, přímou povahou zakořenila se v nich ještě více.

V Praze vedie jiných mých přátel vlastně přítelkyň z kruhů učitelek poznala se osobně s našimi nejpřednejšími spisovatelkami Karolínou Světlou a Eliškou Krásnohorskou, s kterouž poslední si byla dříve již dopisovala. Krásnohorská totiž, když jsem jí v svém slovenském zápalu přinesla onen Bellin dopis „o ženské otázce na Slovensku“, byla tak zaujata duševní vyspělostí jeho pisatelky, že sama Belle dopsala a několik dopisů s ní vyměnila, žádajíc si zároveň na Belle pozvolení k uveřejnění onoho dopisu v Ženských Listech. K tomu Bella nepřistoupila z obavy, že sama jeho látka sváděla by pátrati po pisatelce, která nutně musela chtíti zůstati utajenou, ale aby Krásnohorské dokázala dobrou vůli, napsala jí jiný článek ve formě dopisu, který byl r. 1886 v Ž. Listech uveřejněn s podpisem „Slovenka“. Osobní seznámení bylo proto jen dovršením předcházející známosti listovní.

Pani Světlá, jak jsme velkou naši Světlou v soukromí jmenovali, znala Bellu též z některých jejích dopisů, — znaly ji tak i moje žákyně, kandidátky na c. k. ústavě učitelek v Praze, kde jsem na cvičné škole působila.

Byly mně to drahé, nezapomenutelné dny ta její návštěva. Belle byla hodně zkalena stálou úzkostí, neprozradí-li se u nadřízených úřadů, tam že by jí „Praha“ odpuštěna nebyla. Za to též ona z dáli ji vzpomínala (2. I. 93): „Často tekávam mysľou v nej, tým častejšie, že slovom takmer pred nikým nesmiem to pripomínať. Ach, je to voľnosť!“ a (15. III. 95): „to oáza mojej duši na jej jednotvárnej ceste“.

To byly naše jediné osobní styky, mně nezapomenutelné, které dotvrdily ještě úžeji naše přátelství, vykvetlé a uzralé ve vzájemné úpřímnosti našich dopisů. Když jsem se r. 1893 provdala a z Prahy tak dostala se do N. Bydžova, přicházely Belliny dopisy stejně za mnou jako později do Písku, sídla Heydukova. Tak dělo se nezměneně při veškeré opatrnosti, kterou Bella musela zachovávat. Já vlastně nikdy nepsala přímo na její adressu, ale vždy na některou Bellou udanou. To bylo až do října 1898. Pak došly přes mé urgování jen lístky. Nejprve psala Bella sama: „Maj ešte strpenia a nemysli nič zlého o Tvojej B.“

Potom prostřednictvím sl. Etelky Cablkové hlásila, že psáti nemůže, k čemuž pisatelka dodávala: „To naše ,strašidlo‘ ju našlo a začína prenasledovať“ a zase dlouhá léta ani slova, až konečně na mé předůtklivé naléhání došel 9. I. 1910 ne bývalý Bellušin dopis, jen stín jeho, aršíček nejmenšího formátu, ale i za ten jsem byla z hloubi duše vděčna, když mne upokojil stran jejího položení Uzavírá: „Iste môžem čakať od Teba dlhší dopis?…“ Přirozeně, že odeslán dlouhý dopis a za ním jiný, když prvý nepřivábil odezvu, po roce, když při výslužbě mužově vrátili jsme se do Prahy, hlásila jsem do Blatnice naše přesídlení, záhy na to zaslala jsem úmrtní list svého otce, o němž jsem věděla, jak si ho cenila, ale Bellu jsem již ničím z mlčení nevypáčila. Hluboké ticho zalehlo mezi námi. Těžce jsem ho želela, ale myslím, že jsem mu rozuměla. Cítila jsem, že nutnost tajiti se vyrazila jí z počátku péro z ruky, až to dlouhé, nucené skrývání odnaučilo ji vůbec sdíleti se. Prázdně psáti neuměla a duši otvírati odvykla.

Kdyby s mé nebo s Belliny strany byl padl nějaký stín do našeno přátelství, snad by nás to mlčení bylo v duši oddálilo, ale takto mi zůstala Bella tou, jak se mi přiblížila svými listy. Jest jednou z tech řídkých osobností, jež, když se jednou dají, již se nemohou zpět vzíti.

Tak žila jsem v duchu s Bellou jako jindy.

Proto když mně pí. Gregorová listem ohlásila, jsem jí za to z celého srdce vděčna, že Bella dostala se do výslužby a jak úžasně při tom pohořela; psala jsem Belle okamžitě o informaci, jako bychom včera byly vyměnily poslední listy, a dostala jsem rovněž odpověd v bývalém Bellině rozsahu, s obsahem po bývalu zcela upřímným. Poznala jsem z něho, že „úsporný systém“ vládní začal šetřiti u nich — poštmistrů na malých poštách — sníživ je na expedienty, a ty pak vyřadil platem a pensí z třídy, do které patřili poštmistři. Kromě toho před příjetím do pensijního fondu uznala se jim ze služebních let jen polovička a to tak, že se bral ohled při úprave jen na plné desítky. Tak na př. Belle, která měla 37 let služby, odpočítalo se sedm, z třiceti polovina, že se jí počítalo do pense 15 let!

Bylo k lepšímu jen to, že zákon o pensionování při dovršení 6O-ti let nevztahoval se na expedienty, ti právě pro tu hubeně naměřenou pensi směli sloužit dál, dokud tělesnými silami stačili. Bella úplně zdráva a statečná, sloužila proto dál, když tu najednou náhle v listopadu 1926 byla dána do výslužby bez výslužného jen s „darem z milosti,“ který ale byl tak „nemilostivým,“ že by za nynějších poměru nikoho neuživil.

Kdyby nebyl býval právě rok restrikční, nebyla bych dovedla pochopit, jak mohla býti řádná, zasloužilá, ničím se neprovinivší úřednice náhle s místa dána. Ale restrikční zákon řádil u nás v Čechách také zrovna zběsilým orkánem. Jak u českého poštovního úřednictva bylo, nevím, neznám se tam, za to ve školním mám své blízké, známé, a tam nelítostně bilo přímo do vrcholků učitelstva. Právě ti nejzasloužilejší, nejstarší, dáváni honem do pense před uzákoněním nových, lepších platů, aby na nich, kteří po celý dlouhý život žili jen práci pro školu a národ, ten těžce zasloužený groš se ušetril.

Vím, že na Slovensku zvyklo se všecko zlé učtovat na vrub Čechů. Nevím, bude-li tam na útěchu, že restrikční zákon ve školství prováděl u nás ministr Slovák Markovič? Nemá to býti výtka, zákon je nad samy ministry. Není to jedno, kdo zákon provádí, když zákon je přece uzákoněn lidovými zástupci námi volenými?

Tedy z téhož mračna „restrikčního zákona“ byla zasažena i Bella.

Ujali se její věci nekteří poslanci slovenští i dva čeští mnou o Belle důkladně informovaní, dovolila jsem si i v obšírném přípisu p. ministru pošt ukázati, jakou Textorisová za největší maďarské persekuce zůstávala nadšenou a při tom vzděláním jedinečnou Slovenkou, ale málo vše bylo platno. Plat z milosti byl Belle sice zdvojen, ale i ta „dvojnásobná milost“ za 37 let neunavné řádné služby pošmistrové nevyrovná se penzičce poštovního zřízence! A nejbolestnější je při tom, že ten úder, kterého se obávala, že ji stihne od nepřátel jejího národa, zasáhl ji od vlastního státu. Tak se mi tento drahý styk na Slovensku osudem Belliným těžce zachmuřil — nemohu se s ním smířit.

*

Dne 16. IV. 1886 zavíral se dopis p. J. Janče žádostí: „Mám v Prahe synovca, jeho meno Dušan Makovický, študuje lekárstvo v prvom roku na tamejšej fakulte. Je to mladík dobre vychovaný, úprimný a vinie sa ku svojeti s príkladnou horlivosťou. Tešilo by ma nevypovedane, keby tento mladík poznal sa s Vaším pánom otcom a Vami a tak získal sebe prístup vo Vašom vzácnom dome.“

Dostavil se až na druhé pozvání. Prvé z nedostatku osobní adresy, řízené na medicinskou fakultu, se, jak se později vysvětlilo, ztratilo. Bylo odpoledne podzimné sychravé neděle, když k nám vešel poprvé Makovický. Vidím ho, jakby dnes bylo:

Středního vzrostu, útlé postavy, světlorusých, přihlazených vlasů, jemných rysů, s pohledem bystrých, přemítavých, při tom něžných očí. Tím, že přišel v podzimní studený den v prostém kabátku bez svrchníku a pro jeho skromné vystupování domnívali jsme se, že pochází z chudé rodiny, ač jeho jemné, uhlazené chování svědčilo o vyškolenosti společenské. Že náleží jedné z předních rodin slovenských, poznala jsem až na Slovensku samém.

Byl s ním velmi milý, zajímavý pohovor. Zdůvěřnili jsme s ním od prvé chvíle, tím více, že bratr můj, ač posluchač jiné fakulty, byl mu téměř rovný věkem. Také spadal dobře do rámce našich mužů, i otce, i bratra, jak svou opravdovostí, skromností, tak i jemností. Navázal se tudíž hned touto návštěvou přátelský poměr mezi ním a naší rodinou.

Záhy po Novém roku 1887 přivedl s sebou svého přítele a kolegu Bencúra, dle vzhledu proti němu staršího, cele zarostlého mladého muže, prostřední výše, ale v ramenech rozrostlého, že činil již dojem usedlosti. Uvítali jsme ho srdečně jako Slováka a přítele Makovickéko k tomu, ale dost. Až v nastalém hovoru švihl Makovický jako bezděčně:

„Tady můj přítel Kukučín.“

„Jak jste pojmenoval svého přítele?“ skočila jsem mu do reči.

„Bencúr — Martin Kukučín,“ neviňounce řekl Dušan, ale při tom s potutelným úsměvem se na mne podíval.

„Martin Kukučín — váš slovenský spisovatel?“ dolehala jsem.

„Hej, tak ho prezývajú,“ usmíval se Makovický.

Nastalo nové potřásaní rukou, nové srdečné uvítaní.

Přihlásilť se již tehdy Kukučín několika z oněch karakteristických, rázovitých obrázků ze slovenského lidového života, jichž dlouhá pozdější řada stala se trvalou ozdobou slovenského písemnictví. Znala jsem ony jeho obrázky, i bylo mi milé, že poznávam autora. Naší učitelské rodině byl zajímavý i svým učitelováním, z něhož právě přešel na studium lékařství.

Uměl zajímavě líčit zvláště své styky s lidmi i na dedině. Byl vůbec zábavným společníkem. Vyprávěl živě, a řeč jeho jiskřila teplým humorem a vtipy, jimiž závodil zvláště s mou sestrou, která si vždy libovala, když ve vtipném, temperamentním hovoru dostala zručného protišermíře. Kukučín jím byl, byť jeho vtipy byly někdy hodně štiplavé.

Od prvé návštěvy, kdy Dušan k nám Kukučína uvedl, přicházela tato dvojice Slováků, v budoucnosti pro národ svůj tak význačná, po všecka léta svých universitních studií vždy spolu a spolu byla i zvána.

Jakmile šlo o hosty Slováky a Slovany vůbec, účastnil se besedování vždy i můj drahý otec, ač jináče každým okamžikem časovým velmi hospodářil, měl-li vedle povinnosti svého povolání učitelského, později poslaneckého, stačiti časem na svou práci literární, v níž úkoly spisovatele paedagoga, průkopníka ne jednoho odvětví methodiky u nás, nebyly nejmenší. Ale slovanské vědomí a cítění bylo u neho tak vroucí, že při slovanských návštěvách, i když jako v tomto případe, to byli jen mladí lidé, setrvával tatoušek věrně s námi.

Bydlel Kukučín u Makovického. Jak jsem poznala jemnou diskretní ušlechtilost Makovického, snadno jsem se domyslela že chtěl tím Kukučínovi v jeho těžkých materielních poměrech nadlehčiti a proto jej vzal do svého bytu.

Když poslední rok jich spolných studií zaměnil Makovický pražskou universitu inšpruckou, ustal k nám Kukučín náhle docházeti. Stalo se as tím, že se dostal do kruhu naší rodině zcela odlišného. Stal se horlivým návštěvníkem jedné z pražských dam a jejich kroužků, kde našel možná že pro své spisovatelské studium, možná pro osobní vztahy větší přítažlivost. Zkrátka odchodem Makovického z Prahy, tedy poslední rok jich studií, ustaly návštěvy Kukučínovy a seznámení s Kukučínem neprodloužilo se tudíž v trvalý přátelský poměr, jak bylo mezi Makovickým a námi.

Zato ta léta, kdy k nám společně chodívali, utkvěla mně v dobré a milé paměti. Vděčím jim za přečetné informace o Slovensku. Často, čeho má přítelka Bella Textorisová se mohla v dopise jen dotknouti, jejich hovorem se doplnilo a vysvětlilo.

Kukučín, který měl velmi bystrý postřeh pozorovací, jak o tom nejlépe svědčí jeho spisovatelské dílo, bedlivě si všímal též českého života a zachycoval jeho karakteristické stránky. Na posilněnou mi zůstalo v tesklivých chvílích malomyselnosti, jež přirozeno, nejednou se vkrádala do duše v těžkých našich bojích, které jsme vedli za svou eksistenci národní, jak se proslovil za jednoho u nás besedování: „Vy se nemusíte báti o svou budoucnost. U vás pracují všichni, div že ne od kolébky. Pracují po celý život až do stáří do poslední chvíle, kdy odcházejí. Takový národ práce a uvědomelé práce nemůže zahynouti. Ten musí růsti a zrovna kouzelně růsti. Jsou to mílové kroky, které jste ušli od svého znovuzrození. Hotový zázrak! Kam až můžete dospět, nezastavíte-li se ve svem pochodu!“

Po své cestě na Slovensku r. 1887, odkud jsem si přinesla bohatství dojmů krásných a drahých, o než jsem se s mladými svými přáteli při jich návštěvách radostně sdílela, vytasila jsem se jednou též s výčitkou, a sice, že Slováci — páni, to jest inteligenti, jak jsem tam napořád viděla — jezdí na dráze jen druhou třídou, a to proto, jak mně sami odůvodňovali, „do třetí že nemožno, tam že jezdí jen prostý lid“. Takové nadnášení nad obecným lidem — nad vlastními rodáky, k tomu v zemi útisku cizími, nešlo, mi nijak do mého českého rozumu ani srdce.

Makovický přízvukoval, že je to velmi nechvalitebný slovenský zlozvyk. Kukučín trpce, jízlivě se zasmál:

„A kde má otrok dělat pána, když jinde nemůže!“

Kukučín uměl šlehnout, nešetřil svých, ale co vroucí, ba žhavé lásky k rodákům skrýval za trpkými ironisujícími slovy! Byl by nejraději lékařským, pitevním nožem odstranil každý kaz na jejich národní bytosti. Tolik mu přeji, že se dočkal osvobození a vlastně stvoření Slovenska.

Vzpomínajíc časem srdečně na něho do jeho přímořské a potom zámořské dáli, v duši jsem se ptávala, jak můze se svým vroucím slovenským cítěním žíti mimo ten těžce trpící, jím tak milovaný slovenský lid. Nuž vrátil se s národa štěstím, žel, aby tak záhy odešel mu na trvalo.

Mám milou po něm památku, a sice rukopis jeho povídky „Pred zkúškou“. To otec můj, aby mu dal možnost přivydělati si v jeho stísněných poměrech, vyžádal si od něho příspěvek pro „Jarý Věk“, časopis pro mládež, mým otcem založený a redigovaný. Časopis, který měl v dětské literatuře české své význačné místo jak svými obrodnými snahami, tak tím, že soustředil přední české spisovatele jako přispěvatele. Kukučín ochotne povídku napsal, vyšla v Jarém Věku r. 1888, a já si rukopis jeho pietně uschovávam.

S Dušanem Makovickým, jak jsem již výše napsala, prodloužily se přátelské styky i po jeho odchodu z Prahy. Již tím, že jsem poznala při zájezdu na Slovensko jeho rodinu, ještě úže jsem se s ním sblížila. Smával se mi, když jsem vzpomínkami na přeroztomilé jeho droboučké neteře Milcové — Olenku, Janu a Editu — útočila na jeho strýčkovské srdce, a když jsem notovala po jeho synovečku Igoru Beniačovi jeho oblíbenou: „Limbola,limbola, zelená limbol/a.“ Stavila jsem se totiž na zpáteční cestě z Tater v Ružomberku a přenocovala v rodném domě Dušanově, v pohostinném domě Makovických. Matky již Dušan neměl, ale otec jeho, vzácný, karakterní člověk, velice mně zaujal nejen svým zjevem patriarchy, ale zvláště svým smýšlením. Starý pan, úprimný přítel Čechů, stal se mi velmi drahý. I ostatní sourozence Dušanovy jsem poznala jednak na martinském sjezdě, jednak v Ružomberku. U nejstarší jeho sestry, ušlecntilé paní Milcové byla jsem dva dny v Žilině hostem. Tím se ovšem přátelství s Dušanem prohloubilo, k čemuž přispívala však hlavně přirozená sdílnost Dušanova.

Bylť Makovický i v tomto jiného rázu než Kukučín. Kukučín i přes svůj humor byl v besedování osobně uzavřenější, jakoby se byl ostýchal i za svůj vroucí národní cit. Zabarikádovával jej proto rád, aby jej maskoval, stěnami dosti štiplavých vtipů a satyry, kdežto Makovický se otevřené vroucně o něj s námi sdílel a netajil se svými národními bolestmi a úzkostmi. Toužil nezahaleně věnovati se pronikavé kulturní práci pro svůj lid.

Také v poměru k jiným byli ty dva přátelé různí. Kukučín, ač mu na upřimné účasti pro jiné nechybělo, zavíral se s ní, jako škeble do své ulity, a byl přírodou tak vyhraněn, že stačil sám sobě, kdežto měkká, citlivá duše Dušanova potřebovala vždy někoho, ke komu by mohla v bezmezném uctívání vzhlížet, cele se mu oddávat, a prismem těchto svých ideálů pohlížel pak na svět.

V době pražských studií byl mu takovou osobností prof. Masaryk, ač nebyl přímo profesorem Dušanovým. Později, hned po prvém zájezdu na Rus, stal se jím L. N. Tolstoj, apoštol jasnopoljanský. Duševní magnet, jímž Dušana přitahoval, byl mocnější než jeho předsevzetí z mládí věnovati se cele službám svého národa, jak činil prvá léta horlivě. Tak vedle lékařské prakse snažil se i o kulturní povznešení svého lidu, vydávaje „Poučné čítanie“ a „Poučnou bibliotéku“. Však i v nich se odrážel již vliv Tolstého. Vyjímam na doklad z jeho dopisu z 10. IX. 95: „Od prosinca 94 som osadený v Žiline. Od červňa som kúpeľným lekárom v Rajeckých Tepliciach, 13 km od Žiliny. Lekárskej práce moc nemám, hlavne sa zabývam prekladaním a čítaním spisov Tolstého a pod. a dopisovaním si s priateľmi v Rusku i tu. Budúceho týždňa som mal ísť na národopisnú výstavu, ale pre jednu nehodu sotva budem môct ísť, alebo len neskoršie. Želal bych si i Vás vidieť, bezpochyby Vás navštívim. (Muž můj působil tehdy v Novém Bydžově, ale k zájezdu Dušanovu k nám nepřišlo. Zato v Praze byl a naše navštívil.) Potom hodlám ísť na Dolniu zem k nazarénom. Na vyzvanie Tolstého, ale už aj predtým, sbieram dáta o nazarénoch, chcem sostaviť stať o nich. Poneváč mám len samé polemické, od protest. duchovných písané spisy naporúdzi a privátne dopisy tiež od nich, nuž si je ťažko pravý obraz ich snáh a života predstaviť, preto sa sberám na pár týždňov medzi nich. Posiaľ mám sosbierané 33 prípadov odoprenia prísahy a vojenskej služby, jesto ich stá, daktorí sedia v kasematách až 11, ba jeden až 17 rokov. O Škarvanovi ste čítali? Sedí v Košiciach, spokojný je. O Vás som počul, že ste sa, čo sa zdravia týče, popravili. Chvála Bohu. To želám i Karlovi. (Můj bratr Karel Stanislav, právě byl vězněn, byv odsouzen v procesu takzvané Omladiny na půltřetího roku. V trestnici Borech u Plzně, kde dlel též Rašín, Škába, Ant. Hajn, navštívil je Dušan. Zajel k nim z národopisné výstavy. „Vězeňská korespondence Karla Stan. Sokola“, kniha právě vyšlá, reaguje v dopise Sokolově na tuto Dušanovu návštěvu.) Málokedy o ňom počujem, lebo si s priateľmi z pokrok. strany už zriedka dopisujem. Účinkovanie Vášho cteného otca na ríšskej rade aj inde ma velikou radosťou naplňuje, nebadať mu starobu. — S rodinou p. Janču som sa videl posledný raz pred jeho smrťou (zomrel na tú istú chorobu, ako „Ivan Iljič“ T—ho). — Bezúhonný, rýdzi Slovák Štúrovej školy zosnul v ňom.“

Z dopisu 15. 12. 99, již do Písku adresovaného, vyjímám:

„Teraz sa dotlačuje I. č. Tolstého „Vzkriesenia“ dľa necensurovaného tekstu, bude asi o 1/6 dlhšia než v českom preklade, ktorý je porízený dľa tekstu „Nivy“. — Očakávam, že slovenský preklad časom vláda shabe, sú v ňom ostré miesta (celé kapitoly) o cirkvi, štáte, panovníkovi. Ani francúzsky ani nemecký prekadateľ ich v celom rozsahu nepodali. Pripravené máme pod tlač ešte: Zápisky Chylkova, Sociálne problémy Henry Georgea a i.“

Poslední jeho ke mně stručný list je z Ružomberku 1. II. 1911.

Týden nato došel úmrtní lístek Dušanovho otce, kterého on velmi miloval, s adresou psanou rukou Dušanovou, a potom se mně již neozval. Smrtí jeho otce rozvázala se asi poslední úponka, vížící jej k domovině. Snad i osiřelost synovská tím více jej vábila za jeho ruským idólem.

Již jsem se ani v Písku ani v Praze neshledala s tímto milým mi přítelem, jehož jsem si jako hlubokocitného, něžného člověka velmi vážila, ale nejednou jsem přemítala, jak právě tato dvojice významných Slováků, Makovický a Kukučín, jež svou horoucí láskou k svojeti byli přímo předurčeni pro práci ve svém národě, svá nejplodnější, nejbohatší léta prožila sice u národů bratrských, ale ne ve službě národa svého, jak v mládí tak horoucně toužila.

*

Týž podzim r. 1886, kdy octnul se u nás poprvé Dušan Makovický, vešla k nám též Marina Ormisová, později provdaná Maliaková. Předcházel ji dopis Belly Textorisové, naší společné přítelky. Bella ji velmi teple mně odporučila jako uvědomělou Slovenku, vlastní eksistence se domáhající, sirotu po vzácném paedagogu slovenském Samueli Ormisovi. Zazvonila u našich dveří odpoledne kterési říjnové neděle. Vysoká, štíhlá, v prostém úboru, v šátku na hlavě, zpod něhož se díval z oválného, přisnědlého obličeje pár černých, ohnivých, zpytavých očí.

O našem seznámení a svém pětiměsíčném pobytu v Praze napsala Marina sama do Živeny velmi obsáhlé vzpomínky pod názvem „Pred štyridsiatimi rokmi“. Ku podivu, s jakou věrností jsou její tehdejší duševní zážitky uchovány až na některé nepatrné selhání paměti, na př. při návštěvě u naší slavné tragédky Otylie Sklenářové-Malé místo Marinou jmenované žákyně, která nám předváděla výstup Ofelie ze Shakespeareova Hamleta, má státi Kronbaurová, divadelním jménem Velsová, herečka Národního divadla, která později několik let za sebou přinášela v Čechových „Květech“ pozoruhodné, výstižně zachycované karakteristiky slovenského lidu, jak jej poznala ze svého pobytu na Slovensku každoročně opakovaného.

Jiný omyl se Marině přihodil v přisouzení mně nemožného, protože zcela nesprávného vyprávění o klášteru a kostelu v Emanzích, „že je to chválou všech českých patrónov, že tam kázaval Hus“ a p. Nevím, kto ji tak poučoval, ale já to nebyla.

Ale to jsou nepatrné maličkosti vůči celkové věrnosti podání toho úseku pražského života literárního a kulturního vůbec, kam mně bylo dopřáno neobyčejně vědychtivou M. Ormisovou uvésti, a který jak osobami, tak dějištěm, zdálo by se, zakotvil jí hluboce v srdci.

Píšu „zdálo by se“, neboť mám přece své pochybnosti pro žalobu, kterou vznáši Ormisová ve svých vzpomínkách na nás Čechy po převratě. Daleko by mne zavedla tato žaloba od mé látky, proto zde doplňuji jen její vzpomínky v Živeně sdělením, že jsme si po jejím pobytu pražském až do války dopisovaly, ba Marina, věrna svému úmyslu Prahu záhy zase navštíviti, přijela po dvou letech r. 1889. Bylo to milé shledání. Na zpáteční cestu navrhla jsem jí jízdu přes Brno a zastávku v něm, kde jsem ji odporučila své drahé, teď již zesnulé přítelce Elišce Machové, zakladatelce pověstných, vzorných dívčích škol Vesniných.

Tehdáže se teprve začaly rozrůstat, ale Marina radostně po svém návratu domů quittovala mi v dopise dojmy z nich: „Boly to prebohaté chvíle, ktoré trávila som v Brne, v pohostinskej izbuške sl. Machovej“, a nadšeně popisuje, kde všude ji Eliška povodila, zvláště dojem, kterým na ni působila Vesnina škola. Končí: „Hľa, takú školu keby sme mali na Slovensku, alebo keby naši rodičia ta posielali svoje dcérky do výchovy, miesto Nemecka, Švajčiarska a tunajších spotvorených ústavov!“

Zajímavé jistě je, že nejhlavnější pomocník Elišky Machové při zakládání Vesniných škol, jich spolutvůrce, od počátku škol těch ředitel, majíci největší zásluhu o jejich rozkvět, školní rada František Mareš, byl tím, kdož s láskou a obětavostí ujal se hned po převratě zrealisování Živeniny touhy a všech srdcí Slovenek, organisováním škol Živeny, dav tak Slovensku do vínku nedocenitelné rady a zkušenosti odborného nejpovolanějšího paedagoga. Jedna z přečetných odpovědí české lásky po převratě na obžalobu Ormisové-Maliakové.

Než vracím se k dopisování Ormisové.

Byť docházívaly pro její pilné zaměstnání její vždy úpravné, pečlivě stylisované, obsáhlé listy jen ve velkých intervalech časových, prohlubovaly svou přímostí a věrným líčením jak osobních nálad, tak i poměrů, v nichž žila, pohled do této zajímavé, svérázné slovenské duše, která každé řídké volné chvíle při svém povolání využitkovala ku svému vzdělání. Ve mně vzbudila provždy mou sympatii hned v Praze, kdy příležitostně odhalila přede mnou plán svého života.

Přišla do Prahy zdokonaliti se v krejčovině, které se uchopila k své výživě, když v sirobě bez hmotných prostředků nebylo jí možno dosáhnouti eksistence jiné. Než krejčovina neměla býti pro ni jen zdrojem k živobytí, nýbrž spolu i prostředkem k něčemu duchovnějšímu, vyššímu.

„Toužila jsem — pravila mi při jedné návštěvě — majstrovsky umět šít a mít z Prahy vysvědčení a doporučení z předního závodu, abych teď, když je mám, u nás na Slovensku začala s učením šití šatů a kreslením střihů. Doufám, že k tomu bude dievčenec dost a dost. A při tom šití budu, když Bůh pomůže, učit tomu, co bych chtěla, aby v každé naší dívce bylo zrovna vryto — lásce k národu, k svojeti. Budu jim vypravovat, jaké křivdy snášíme, a jakými musíme být, nemáme-li vyhynout. Snad mi Pan Bůh a můj cit přivede na jazyk slova, jimiž bych své žáčky zavedla na cestu, jakou mají jít, chtějí-li našemu Slovensku dobře robit. A když v jednom městečku nebo dědině naučím, půjdu o kousek dál hledat nová dívčí srdce. A tak prejdu Slovenskem, až kam Bůh dá, a to šití nebude mi již tak duši mořit, když bude ještě něčemu jinému dobré než jen pre to, aby mi dalo živobytí.“

A bylo mi drahé, že co mi v upřímném svém citu projevila, že dlouhou řadu let věrně až do svého provdání Marina plnila, zač Maďaři ji nejednou pronásledovali, když ji některá její žákyně prozradila; nejednou okna jí vytloukli, zahrádku zničili, za ní pokřikovali, po ní plivali, kamením házeli.

Já jsem ji velmi cenila, že jsem poznala na Slovensku, kde se tolik trpělo, ale k tomu jen mlčelo, Slovenku, která s celou energií, v oduševnělém idealismu se chopila činu. Bylo mně milé, že jsem mohla obrázek takové Slovenky předvésti v přednášce dámskemu spolku „Světlá“ v Písku, kterouž přednášku po převratě r. 1924 uveřejnila jsem v ženském časopise „Lada“. To byly mé styky jistě velmi srdečné s Marinou Ormisovou-Maliakovou.

*

V r. 1887 zvábila mne v Turčianském Sv. Martině výstavka lidových krojů, spojená s výstavou Věšínových obrazů, při srpnovém sjezdu Živeny. Byla to má přítelka Bella Textorisová, která v dopisech neustávala mne na výstavu lákat. Byla to též ona, která rozhodně zamítla mou touhu po ubytování v hostinci, jako věc na Slovensku nemožnou, pohostinnosti Slováků naskrze se příčící, i zaopatřila mi pro pobyt martinský sama útulek u svého příbuzného, vzácného národovce, pravotára a starosty města pana Žigm. Melfelbera. Otevřel mi přátelsky svůj vzácně pohostinný dům, na nějž neustávam vděčně vzpomínati.

Že mně nešlo tak o výstavu, jako o Slovensko a Slováky, je přirozené. Připravovala jsem se na cestu, jak asi činí poutníci, chystající se na pouť za zbožným účelem, proto také první moje zastávka platila pietnímu uctění Slováka, kterého Rudolf Pokorný svými „Potulkami“ zvláště srdci mému přiblížil. Byl to hrob Michala Miloslava Hodži v Těšíne, kde láskou rodáků mu postaven byl památník. Odnesla jsem si z bohaté břečťanové zeleně na hrobě lístek, do dnes dochovaný.

A potom již za několik hodin jízdy překrásným krajem Těšínským a slovenským — dostavil se Turčiansky Sv. Martin.

Jaké množství nevýslovně drahých a milých vzpomínek váže se k tomuto jménu. Celá galerie postav slavných, velkých mužů, zas věrných národovců mužů i žen vstává před mým duševním zrakem. Většinu jich horoucích srdcí kryje již země, jiným dávno mladá, mužná léta zbělela do stáří, ale v mé paměti žijí všichni tak, jak jsem je tehdy poznala.

Knihou Pokorného mi byli dobře známi svým významem, svou činností, s mnohými ženami mne opět seznámily dopisy mé Belly, proto duše tak žádostivě a chychtivě chytala jejich podoby a otiskovala je věrně do své paměti.

Poznala jsem tu při otevření výstavy a při pronášení zdravic při banketu celou řadu řečníků, tak Pavla Mudroně, Francisciho, dr. J. M. Hurbana, dr. Štefana Fajnora, Matúše Dulu, dr. Zocha, další z narodních duchovních pastýřů slovenského lidu Janošku, Kmetě, Tomkuljaka. Ze spisovatelů byl to již z Prahy mi známý Svetozár Hurban Vajanský, nynější nestor slovenských spisovatelů, bdělý, horoucí strážce slovenčiny prof. Jos. Škultéty, Karol Salva, Ant. Bielek, jehož tehdejší literární prvotiny zdály se prýštiti ze stejného zřídla s Kukučínovými.

S některými z nich bylo mi popřáno seznámiti se blíže. Tak jsem mohla složiti poklonu nejen statečnému, nadšenému Pavlu Mudroňovi, ale i jeho spanilomyslné choti, jsouc uvedená do této přední slovenské rodiny ženou Vajanského Idou Hurbanovou. Jako drahocenný poklad chovám dopis od Francisciho (Janka Rimavského). Dopis přinesl mi zároveň Francisciho podobiznu, s níž na mne bodře zírá jeho výrazná, duchaplná, ušlechtile krásná tvář.

Ale měla jsem i to veliké štěstí se seznámiti se samotným dr. Jos. Mil. Hurbanem, tím i do staroby planoucím majákem Slovenska, a s jeho rázovitou, ušlechtilou chotí. Sešli se tehdy k výstavě v Martině všichni jeho čtyři synové. Jak jsem je viděla všetky pospolu v domácnosti Vajanského bodré, veselé, šťastné ze vzájemného shledání, tak na mne hledí z podařené rodinné podobizny velkého formátu, na níž nescházejí ani ženy — Ida, choť Vajanského, Vladimírova choť roz. Štúrová z Kochanovec a roztomilý trojlístek dítek Vajanského.

Poslal mně ji Vajanský na památku za rok po tom šťastném rodinném shledání. Žel, bylo pro dr. J. M. Hurbana posledním. Než se rok s rokem sešel, věrný vůdce slovenského lidu byl odvolán, aby na věčnosti stal se jeho přímluvčím, a tam se dočkal jeho osvobození, za než tu nadšeně, však marně bojoval. Děkoval mi Vajanský podobiznou za báseň „Za dr. Jos. Mil. Hurbanem“, kterou jsem napsala do Čechových „Květů“.

Mně zůstalo nezapomenutelným Hurbanovo kázání, jímž zahajoval sjezd ráno v evangelickém kostele. Poslouchala jsem všecka dojata jeho plamennou, hluboce oduševnělou řeč „O svetle padajúcom s neba na výstavky slovenské“ na základě listu sv. Pavla k Efez. 2. 11. 19. Jaká vroucnost byla v jeho slovech, jimiž zvedal srdce shromážděných k důvěře v Boha, jaká bolest rozlévající se nad utrpením slovenského lidu, jaká veleba v závěrečné modlitbě k Hospodinu, kdy svolával na milovaný lid svůj požehnání s hůry!

Připadalo mi, že věru on je nejpovolanějším prostředníkem mezi lidem slovenským a Bohem. Taková síla a vroucnost lásky dýchala i z výrazu řeči tohoto i postavou velebného patriarchy slovenského.

Během sjezdu nastalo ovšem nejedno seznámení. Mnohá uskutečnila se jen v přeletu, jak taková trma-vrma s sebou přinášela. Zadýchla jen jako vánkem tu kratičkými příhovory, bratrským ruky stiskem, sesterským objetím, ale i z nich každé bylo notou z té jedinečné roztklivělé písně, jíž se mi na Slovensku stále chvělo nitro.

Přirozeně, že již sama osobní má plachost a přes mé samostatné učitelské povolání dívčí nesamostatnost, jak tehdejší dobové poměry, nynějším naprosto uvolněným tak zcela nepodobné, s sebou přinášely, vedly mne více do kroužků ženských. S muži poznala jsem se jen natolik, pokud sami mne vyhledali nebo své přátele ke mně přivedli.

Ze Slovenek měla jsem štěstí tam poznati z paní: Elenu Šoltésovou, Idu Hurbanovou, Klementinu Ruppeldtovou, Terezu Vansovou, dcery nesmrtelného Sládkoviče, provdané za ev. faráře Mocku a Hodže, dceru slovenského vypovězence Hodže, provdanou za pravotára Kutlíka v Prešpurku, pí. Olgu Milcovou a pí. Beniačovou, sestry Dušana Makovického, pí. Pivkovou, dluoholetou předsedkyni Živeny, pí. Krupcovou, pí. F. Minnichovou, pí. Houdkovou, pí. Holuby (Javorinskou), pí. Klementovou; ze slečen: Mínu Royovou, Emmu Goldpergerovou, Marinu Horvátovou, Boženku Royovou, a našla jsem mezi nimi již v Praze se mnou spřátelenou Marinu Ormisovou. Celá plejáda ušlechtilých slovenských srdcí. První tři jmenované staly se mi přítelkyněmi pro celý život. Žije z nich již jen Šoltésová, moje Elenka, jak si ji mé srdce přivolává.

Dříve ještě o dvou letmých, ale mně nezapomenutelných seznámeních v Martině. Prvé týka se faráře Aug. H. Krčméryho, skladatele překrásné, dojemné písně „Hojže, Bože“. Píseň jsme si oblíbily doma od přítelkyně mé sestry Věry Čalounové, překladatelky slávnych děl Merežkovského a j. ruských a anglických spisovatelů, která si ji přinesla ze Slovenska od bratra v Malackách působícího. Bylo mi proto velmi drahé poznati se s písně té skladatelem.

Stalo se tak: Na banketě, pořádaném po otevření výstavy, na naléhavé přimlouvání svých vzácných sousedů u stolu — s pravé strany jeden z nejsympatičtějších a nejproslulejších primátorů pražských JUDr. Tomáš Černý, jenž Praze dal stálou památkou významný, ji ctící adjektiv „slovanská Praha“, — s levé strany Alois Wiesner, český nakladatel, tehdy vydavatel Ruchu a podporovatel českého umění otevřením výstavního salonu, z něhož právě na Slovensko se přestěhovaly obrazy Věšínovy: nuž na domlouvání jich obou dodala jsem si přes svou ostýchavost srdce k pronesení zdravice jménem Češek, když náhodou jiné povolanější české ženy zde nebylo. Přijelo jich síce dosti z Čech a z Moravy v době trvání výstavy, ale ne přímo k zahájení.

Mezi mnohými účastníky banketu, kteří si prišli se mnou „přiťuknouti“, přistoupil se svou sklenkou i roztomilý, usměvavý, bělovlasý stařeček. „Nuž, slečinka moja ľúba, štrngnete si tož so mnou, so starcom“ a představil se „August Krčméry“. Rozmile dodal, kdyby byl mladší, že by to moje proslovení dal hned pod noty, že v něm zrovna rozvlnilo tóny k nápěvu. Chtěl by, aby se vezpívalo i do oněch slovenských srdcí, jež nejsou tu s námi, a měla by je slyšet.

Vrozená přívětivost dobrých, duchem pohotových lidí najde vždy slova, jimiž by potěšila, a z pana faráře Krčméryho zrovna zářila dobrosrdečnost. Poznala jsem to zvláště týž večer, kdy milá Tereza Vansová, od prvé chvíle plna vlídné ochoty ke mně, mne zavedla z tanečního salu, plného vířící tancující mládeže do vedlejší místnosti, kde u stolů s předními Slováky bavili se čeští hosté. Od bočního stolu přivolával mně p. farár Krčméry: „Slečinka, poďte sem k nám, urobíme vám miesto!“ Tak jsme s Vansovou, která se znala se všemi Slováky u stolu sedícími, ochotně si přisedly. P. farář představil mi svého souseda, sympatického profesora Kordoše z bývalého revúckého gymnásia, a sotva jsem v hovoru pronesla, jak jsem přímo okouzlena slovenskými písněmi, že jsem včera nemohla se jich dosti naposlouchat, rozmile se obrátil k pánům kolem sedícím, že mně tedy musí zazpívat.

Jaj, to bylo písní! Jen málokterou jsem znala, ač jsme doma zpívali slovenských písní hodně. Vždy přišly nové a nové, krásné a krásnější, tklivé i žertovné, elegické i bujné, duše rostla při poslouchání a pánové zřejmě nepřinášeli mi žádnou obět zpíváním. Bylo viděti, že jim to činí také radost. A byli tak sezpíváni, jakoby byli vybraným zpěváckým spolkem a ne nahodile při sjezdu se setkavšími stolovníky. Pan farář začínal, rozhodoval, kterou zpívat, byl strůjcem toho krásného pro mne večera. Teprve o druhé hodině po půlnoci odcházely jsme s Vansovou, a o sobě mohu vyznati, že bych byla poslouchala do rána.

Následující den na společném výletě „do hory“ vyznamenal mne p. farár, že si pro mne ke společnosti, s níž jsem seděla, přišel, zavěsil si mou ruku pod rameno a s přátelskou srdečnosti mne zval a upřímně přimlouval k návštěvě na jeho faru na Zvolensku.

Vystoupili jsme spolu na vyvýšeninku, s níž před chvílí rozhlížela jsem se s drahou Šoltésovou po čarokrásném Turci a horských velikánech jej věnčíčích. Pan farář vybídl mne k usednutí a snad ten pohled na krásu slovenského kraje vyvolal mu vzpomínky na bolesti jeho lidu a na bolesti vlastní, kdysi pretrpěné, a stařeček, jak bývává, když stáří nalezne k poslouchání mladé ochotné ucho, rozhovořil se tklivě a ohnivě. Vyprávěl, jak r. 1849 Maďaři s mnoha jinými Slováky vláčeli ho po Uhrách z vězení do vězení, jednoho horšího druhého, z nichž byla vyhlídka jen na šibenici. Až prohra u Világoše je osvobodila. A stařeček pravil, že ve chvíli tomu bude již 40 let. Tehdy že byl kaplanem ve Sv. Mikuláši, jemuž ani poledne se nedívalo do života, teď že již večer vrhá mu na cestu dlouhé stíny, ale za celou dlouhou dobu života ničeho dobrého pro svůj národ se nedočkal a již nedočká. Marně že mu toužili býti Simeonem a dočkati se národa vykoupení.

Bylo mi proto milé, že po tomto tesklivém vzpomínání při našem návratu k ostatní společnosti, když jsme šli kolem, uctivě si mladí šeptali jeho jméno, hluboce před ním smekali a pojednou, než se stařeček nadál, obklopili ho hustým zástupem studující zde dlící, pozdravili voláním slávy a zanôtili s citem starečkovu dojemnou píseň „Hojže, Bože“.

Krčméry byl zřejmě radostně dojat. Tvář jásala radostí, ale oči zrudly a marně zdržovaly slzy. Mladí se pak rozestoupili, stáli v pozoru s obnaženými hlavami, ale s bodrým, uctivým úsměvem v lících a nechali oslavovaného skladatele a národovce projíti jich špalírem.

Stalo se potom, že ve výletovém ruchu jsem se s p. farářem již neviděla a nerozloučila, nebylo mi též na cestě zajeti k němu na Zvolen, jak tolik srdečně zval, cítila jsem proto doma povinnost aspoň z dálky se omluviti, a volila jsem k tomu předvánoční dobu, bych zároveň popřála vánočních svátků.

Téměř obratem pošty došel z Badína od p. far. Krčméryho objemný srdečný dopis. Z jeho rozmarného úvodu jakoby zadýchl milý dech družnosti a veselí výletu martinského. Tak na moje slova, že se ozývám, aniž vím, jestli po krátkém styku v Martině na mne nezapomněl, píše: „A nezapomnel som na Vás, lebo často pripomíname si Vás, a mne činí sa tak, ako napísal kedysi Mickiewicz do pamätníka istej dámy: ,Precz z mej pamieci! — Nie, tego rozkazu moja i tvoja pamięć neposłucha.‘“

Zůstal i na dálku roztomilý, ale přešel pak v listě na vážné věci národní: „Do zlých časov naše živobytie upadlo. Ale veríme… Bolí nás len to, že pri vrelom súcite mnohých bratov a sestár českých mnohí sú predsa, ktorí nepripúšťajú si k srdcu neresti naše, a skorej zášťou než láskou naplnení sú proti nám, akoby sme neboli jedno telo a jedna krv. — No, ufáme sa, že i to pominie a vzájemnosť rozprestre blahodejné kriela svoje nad našimi vlasťami…“

K tomu jsem musela po pravdě odepsati, že jistě jsou mezi námi Čechy též takoví, kteří jsou lhostejní k osudu Slováků, stejně však k osudu vlastního národa — lidé dosud národně vlažní, snad i studení, ale o nějaké zášti k Slovákům nikdy že jsem neslyšela. Naopak, vždy jen plno srdečnosti a účasti pro ně. Tak jsem psala s přesvědčivou jistotou mladá tehdy učitelka, totéž s tím větším důrazem mohu dosvědčit jako stařena…

S dopisem přišel mi vzácný dar. Píše o něm p. farář: Prijmete, veľact. sl., na dôkaz priateľskej úcty odo mňa k rozpomienke na T. Sv. Martin Vám tenkrát sľúbenú skladbu moju „Hojže, Bože“.

Památku tu zvláště mi cennou vepsanou dedikací chovala jsem léta jako drahocenný poklad, až v Písku na večeru slovenském, kterému jsem ji půjčila, jsem o ni přišla.

Od vzácného stařečka došel mne ještě rovněž obsáhlý dopis dne 4. února 1889. „Čože Vám písať o nás? Stonáme pod ustavičným tlakom železnej, nám nepriaznivej ruky, odstupujú sa z duchovného bojišťa poprední naši vodcovia, a podrostu, ktorý by vstupoval do ich šľapäjí, málo, lebo pod nesmiernym tlakom opadáva srdce mladi našej…“

Zvláště do Čech je adresováno další: „Jestli má byť úprimná, neošemetná vzájemnosť, nesmieme odvracať zraky svoje od litery ináč písanej, ale siahať po nej s povedomím a uznaním ,to je naše, to je kosť z kosti a krv z krvi našej, a tak ľnúť srdcom k srdcu‘.“

Na můj další list již nedošla odpoveď. Jen z Pohľadů jsem se dozvěděla, co se stalo. Vzácný ten kmet s horoucí láskou pro svůj národ odešel tam, odkud přes všechny touhy a doléhání se již žádným dopisem neodpovídá.

*

Bylo 8. srpna 1887. Já stále ještě hostovala v Turčianském Sv. Martině. Den zvláště v mých zápiskách a v mé paměti podtržený již tím, že jsem jej prožila v Blatnici u své první slovenské přítelky Belly Textorisové. Den pro mne tím nezapomenutelný byl slavně ukončen památným, drahocenným večerem.

Čekal mne totiž po mém návratu z Blatnice u mého hostitele p. pravotára Melfelbera vzkaz od Vajanského, který mne za mé nepřítomnosti marně byl v bytě hledal. Chci-li poznat Hviezdoslava, abych nemeškala, jakmile večer přijedu, přijít do kasina, že je tu Hviezdoslav, který se nemůže zde déle zdržeti, ráno mu třeba vrátiti se domů. To byla zpráva! To jsem letěla!

V kasině již srdečný Vajanský mne vyhlížel a vedl k stolu, kde mezi Slováky a Čechy, též se tu ještě zdržujícími, seděl Hviezdoslav, a po vzájemném představení usadil mne vedle básníka Hájnikové ženy. Až se mi hlava radostí zatočila a srdce rozbušilo! Ale bylo jiné znáti se s ním ze Slovenských Pohľadů a teď osobně! V Pohľadech jsem s ním byla blízce známa. Vyrůstal mi tam před duší báseň po básni do výše básníka až do tehdejší své největší básně Hájnikovy ženy, která zůstala podnes jedním z vrcholných štítů jeho poesie. V Pohľadech znova a znova jsem se jejími krásami opájela, a jak již s čtenářem bývá, přibližovala si básníka jeho dílem.

Octla jsem se najednou vedle neznámého, mladého muže, jako svíce vzpřímeně sedícího, že držení jeho těla by bylo nasvědčovalo až upjatosti, kdyby z výrazných krásných jeho očí nebyla zrovna svítila dobrota, rozlévající se po tváři tichým, něžným, řekla bych dětsky přítulným úsměvem, prozrazujícím nesmělost a duševní uzavřenost.

Se zájmem srovnávala jsem oba slovenské koryfeje — Vajanského, který mi seděl přímo naproti, a vedle mne sedícího Hviezdoslava, jenž k Vajanskému byl obrácen, takže jsem i jemu viděla přímo do obličeje. Vajanský právě vyprávěl nejakou příhodu, již měl on nebo kdosi s úřadem. Nepamatuji se již nikterak, oč běželo. Vidím jen, jak na obličeji Vajanského, jehož tvář byla vždy věrným odleskem jeho citů a nálad, ležel na počátku vyprávění těžký stín rozhorlení a smutku, který jakoby z tůní jeho očí, kde byl často domovem, se po tváři rozlil. Ale v běhu vyprávění kolik výrazu se výstřídalo na jeho obličeji, živém to tlumočníku a zobrazovateli každého jeho duševního hnutí a tím i jeho slova, jež živá jeho řeč pronášela.

Trpkost, posměch, ironie, ale potom čtveračivý záblesk kmitl mu v očích a z nich přeskakoval plamen po plaménku, až nejen oči, ale celý obličej se rozzářil a zrovna šlehal bujnou veselostí. Nevím již, čím a jak se podarilo fiškála napáliti, ale celá společnost u stolu sedící vybuchla bujným hlasitým smíchem a veselostí.

Hviezdoslav, bylo vidět, poslouchal upjatě, že se mu na čele napjetím obočí až sbližovalo, ale když Vajanský zrovna sršel veselostí a společnost se rozhlaholila hlasitými výbuchy smíchu, po obličeji Hviezdoslavově jen kmitlo tichým, milým úsměvem, jako když po vlnícím obilí běží svit slunce. Nic více.

Musela jsem svou plachost úsilovně přemoci, abych v nastalém vzájemném hovoru, který se rozproudil, neseděla němě vedle básníka, ale přerušila mlčení a vzdala byť neobratně výraz svému holdu zvláště za Hájnikovu ženu, mně velice milou. Než básník — muž — dokonce pravotár mohl se mnou svou plachostí závoditi. Zapýřil se jako dívka, s několikerým zajíknutím odmítal mé uznaní, ale potom stále jistěji a plynněji obrátil hovor k nám do Čech, na naše básníky Vrchlického, Čecha, Heyduka, Zeyra, na jejich tvorbu, v níž, jak bylo zřejmo, byl dokonale udomácněn. Čechova „Slávie“, „Adamité“, ale zvlášť „Ve stínu lípy“ zřejmě na něho učinily mocný dojem. „Nu, Heyduka počítáme na půl za svého“, usmál se dětsky mile a zase znova a znova přecházel k Vrchlickému a přicházel do ohně. Neskrblil uznáním i nadšeným obdivem znalce a ctitele v jednom, obdivem jenž vyúsťoval v atributech: zázračné zjevení — genius poet — Titan.

Měla jsem přirozeně upřímnou radost, a to dvojí, jako Češka a jako člověk. Není tak obvyklým slyšet z úst básníka o básníkovi prouditi tak nadšeně, vroucně, bez nejmenšího stínu závisti svrchovaný obdiv. Div-li, že tím hlouběji se mi Hviezdoslav do srdce zapsal? Radost moje rostla, když vyjmenovával již tehdy z ohromné řady Vrchlického sbírek dle všeho své oblíbence: Epické básně, Duch a svět, Mythy, Symfonie, Hilariona, až se zastavil u sbírky vyšlé z nejpozdějších „Jak táhla mračna“, a to přímo u básně „Život“, jež je té sbírky prologem.

Byl u vytržení nad tím, co hloubky a krásy obsahují její sloky v tak mnohotvárnou a přec jednotnou formu skuté. Jakoby se v přehrštlí perel probíral a jejich krásou a leskem se těšil, tak zastavoval se u některých myšlenek a obrazů básně a tiše, zrovna sladce je pronášel s citem, jakby trhal jich růže z vlastních ňader. „A ta prostota a krása motta, které položil Vrchlický sbírce v záhlaví“, a Hviezdoslav také prostě a již tím hluboce jímavě citoval: „Z celého moře krásy pít má práhla duše lačná, a pouze kapek pár jsem chyt’, jak táhla mračna.“ „Básníků pravých úděl“, mínil Hviezdoslav.“ Velice se pozastavoval nad počtem sbírek, že to vše napsal básník, jemuž je teprve ne celých 34 let.

Hviezdoslav mluvil jen ke mně přitichlým, chvílemi vzrušeným, důraznějším hlasem velmi příjemného teplého zvuku. Než společnost kol stolu se během jeho řeči ztišila a poslouchala též. Vajanský zasmušile hned od počátku. Nemísil se Hviezdoslavovi do řeči ani slovem, ale nespustil s něho svůj opět již tesklivý, řekla bych bolestný pohled.

Nevím, jestli Hviezdoslav při pronášení svých vřelých posudků, jichž úpřimné cítění prozrazoval teplý tón hlasu, si uvědomil, že proti němu sedí přeostrý kritik Vrchlického, který v Pohľadech sáhl svým pitevním nožem hned v první sbírky našeho velmistra. Nevím, strhla-li Hviezdoslava bezděčne k jeho výlevům látka hovoru, anebo jestli chtěl Češce, u níž poznal zájem pro poesii, projeviti své vlastní od svého slovenského ducha a přítele odchylné stanovisko. Dost jsem o tom přemýšlela.

Vím jen, že jsem se cítila blaženou při Hviezdoslavově unešení, ale Hviezdoslav spozorovav náhle, že je předmětem všeobecné pozornosti, přišel do rozpaků a náhle se odmlčel. Již se mi nepodařilo navázati s ním besedování, a opět jen plaše jako na počátku odpovídal krátkými větami na otázky soustolovníků, a jen se svým přítulným úsměvem v očích a na rtech poslouchal jejich hovorům. Ale když jsem odcházela, děkovala mu za nezapomenutelný pro mne dnešní večer a z celé duše mu přála, aby nalezl ve své poesii sílu, slávu a radost pro sebe i svůj lid, stiskl mi mocně ruku se slovy: „Pamätajte na Slovákov, ostaňte im verná.“

Když jsem po dvou dnech viděla Vajanského a děkovala mu, že mně dal poznati Hviezdoslava, pravil, že jsem měla zůstati s nimi. „Dlouho jste pobyli?“ „Až do rána bílého,“ smál se a liboval si, jak byli všichni veselí, až bujní. „I Hviezdoslav?“ Jací by prý byli kamarádi, kdyby nedovedli svého přítele tak rozjařit, aby byl jeden z nejveselších.

Minula léta, více než dvě desítky let, a já se s Hviezdoslavem nesetkávala než v jeho vzácných, drahých mně verších. Až přišel den jeho šedesátých narozenin a já s přaním, jistě z hloubi srdce vyvírajícím, jsem se mu přihlásila, vyslovujíc přirozenou pochybnost, ví-li ještě o mně. Ale netrvalo dlouho a z D. Kubína došel list a v něm k rozptýlení mých pochyb vedle jiného tyto řádky: „Zaiste, krásnu rozpomienku nášho šťastného potkania a poznania sa v Martine prechovávam i ja v čerstvej pamäti; takéto vzácne styky a poťahy duševné nemiznú, nehynú nikdy. A neblahá sudba nášho ťažko zkušovaného spoločného národa skytá hojne príčin a príležitostí, aby jeho synovia a dcéry živo pamätliví boli jeden druhého, v skutočnej vzájemnosti družne a tesno zotrvávali, z nej čerpali silu a odvahu v borbe o život.“

A došel i vzácný den Hviezdoslavových sedmdesátin za prvních červánků, zalévajících celý náš národní obzor radostí a jásotem nad naším společným osvobozením.

Drahocennou mi odpověď na tehdejší mé přání vkládám sem do svých vzpomínek celou. Otiskuji i laskavá slova mně nad míru naměřena jubilantovou laskavostí. Prosím, nevykládati mi za neskromnost, že jich nevynechávám, ale i v nich se jeví tak průzračně jeho dobrota, že náleží i ona k zachycení jeho podoby, jak se mi jevila:

Milostivá pani a vzácna moja priateľkyňa!

Tak krásne, milo a dojímave Ste ma ráčili pozdraviť k mojim bohužiaľ! že už 70-tym narodzeninám, pozdraviť, povýšiť na duchu, poctiť i vyznamenať už tým samým činom, že Ste si vôbec vzpomenuli na mňa. Z tej duše ďakujem Vám za všetko, čím Ste ma na tento spôsob ošťastnili, na mysli radostiplne obohatili.

Áno, je to radosť, hoci i na sklonku života dožiť sa tak simeonsky spasenia ľudu môjho, ba teraz už spoločného, jednotného národa nášho, zarámovaného (ba teraz už soschovaná náplň rozkvetu do toho rámca!) do mnohosľubnej českoslov. republiky, — vskutku radosť nad radosti! ako sám jej podnet: stavší sa zázrak nad zázraky!

Tešme sa, poradujme zplna; ale hneď zatým i — do vážnej práce… Či ja, ten Vami láskave spomenutý žalmista, a v akej miere ešte budem sa môcť zúčastniť na onej veľkej práci, je veľmi otázočné. Som nielen starý už dľa veku, ale i hodne ukonaný, zodretý… Bude to tedy závisieť jedine od milosti Božej: dopraje-li mi ešte života a popri tom zdravia, sily a chuti k práci. Áno, pracovať chcem, bez práce volil by som radšej ani nezažívať to sladké povetrie, tým menej iné polabnosti(?) tela i duše.

Roztomilú vzpomienku Ste ráčili vzbudiť v mojej ináč oslabenej už pamäti. Áno, pamätám sa, a to milerád, na naše prvé postretnutie v Martine. Jeho sprostredkovateľom bol náš nezapomenuteľný Vajanský, áno, i môj dobrý priateľ, trebárs v posledné roky uzavrel sa do seba ešte i predo mnou; málo, málo sme sa potom stýkali… Ďakujem Vám i za toto oživenie, osvieženie pamäti… potešilo ma veľmi. S tým aj končím; má toho táto stará, ukonaná ruka ešte spústu k vybaveniu!

Ráčte prijať znova a znova moje vrúcne poďakovanie, spolu so želaním Vám navzájom všetkého dobrého, milého a užitočného vo svrchovanej miere; i keď Vás, Milostivá, ešte srdečne a úctyplne pozdravujem, Vaše dobrotivé rúčky pobozkám, som

Váš ctiteľ a úprimný starý priateľ

Pavel Országh

V Niž. Kubíne, 7./II. 1919

Však v květnu rok před tím ještě za války, ale kdy již začaly zoufalou tmou tu-tam probleskovati i nám nezasvěcencům jasné lúče naděje, a v Praze k jejímu posílení a orientování širší veřejnosti se pořádaly jubilejní slavnosti divadelní, k nimiž došli ze slovanských bratří Slováci, Jihoslované i Poláci, měla jsem veliké štěstí viděti Hviezdoslava. Než byl příliš obklopen stále zástupem našich hostů, než abych se mu byla přiblížila. Zato odpoledne ve schůzi slovanských žen dopřáno mi poznati se a rozmluviti se s paní Országhovou, Hviezdoslavovou vzácnou chotí, věrnou láskyplnou družkou jeho života, a svěřiti jí vroucí pozdrav pro velkého slovenského poetu. Byla by mi ctí její návštěva, ale nepřijala mé pozvání, omlouvala se, že již druhý den odjíždějí, že Hviezdoslav necíti se zdráv a spěchá proto domů.

Ale když „byla pouta strhána“ a my byli konečně zas volni a sví, měla jsem štěstí ještě jednou tváří v tvář viděti Hviezdoslava. Bylo to mžikové, nahodilé, ale mně nejvýš drahé památné setkání.

Sestupovala jsem v senátní, staré naší sněmovní budově po schodišti, když tu ze zatáčky těsně proti mně vystupuje Hviezdoslav v průvodu slovenských poslanců. Bylo to onoho dne, kdy měl pronésti svou vstupní řeč, k níž potom, nepamatuji se již proč, nedošlo. Já právě sháněla u bratra, rovněž senátora, vstupní lístek na galerii, abych si řeč onu poslechla. Bylo by se slušelo ustoupiti k zábradlí a nechat jen s tichou úklonou přejíti slavnostně se ubírajícího Hviezdoslava s průvodem. Ale kdež bylo možno v tom radostném překvapení se rozmýšlet, mně, u níž i ve stáří srdce vždy dostane vrch! Mžikem jsem stála u Hviezdoslava: „Štěstí a úspěch v té nové dráze Vám, drahý slovenský mistře, a našemu společnému národu“ a na jeho zpytavý pohled hlesla jsem „bývalá Sokolová“. V obličeji básníkově mihlo to rozpomínkou, vztáhl ke mně ustupující ruku, kterou jsem vřele stiskla, ale již jsem s úklonou stála stranou, abych nepřekážela průvodu. Beztoho již jeden slovenský hlas bručivě se ozval, a to zcela správně: „Teraz niet času.“ Než já, vždy tak citlivá, nic jsem si tentokráte z výtky nedělala, odvětila jsem na ni jen úsměvem radosti nad tak nenadálým potkáním Hviezdoslava.

A pro ten kousek cesty, který mně tu ještě zbývá, je mi vzpomínka na to poslední setkání drahou, tklivou průvodkyní.




Vilma Sokolová-Seidlová

— česká kultúrna pracovníčka, redaktorka, spisovateľka a prekladateľka zo slovanských jazykov Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.