Zlatý fond > Diela > Veniec národních piesní slovenských


E-mail (povinné):

Michal Chrástek:
Veniec národních piesní slovenských

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Patrícia Šimonovičová, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 16 čitateľov

I. Slovensko, domov a vlasť Slováka, jeho časy a osudy

Slovensko náš domov, Slávia naša mať: My pri nich i v búrkach budeme verní stáť! M. Ch.

1. Domov Slováka

Kde domov môj, kde domov môj? Kde sa pne Kriváňa hlava, Kde bystrý Váh zpod skál vstáva, Dcéry kde Sláva rodí, A spev srdciam ľahodí: A to je tá spanilá zem, Zem slovenská domov môj! Zem slovenská domov môj! Kde domov môj, kde domov môj? Znáš, kde kraj ten krásny leží, Po ňomž Váh, Hron, Nitra beží, Kde hrdé Tatry čnejú, Kde slávske hlasy znejú: A to je tá spanilá zem, Zem slovenská domov môj! :,: Kde domov môj, kde domov môj? Kde slovenský vetrík veje, Svatopluka slavné deje, Oživujú v srdci svých Potomkov, rodu verných: A to je tá slavná krajna, Na Slovensku domov môj! :,: Kde domov môj, kde domov môj? Bože, velký Hospodine, Ruka Tvoja svetom kynie, Teba vzýva národ môj, Veľký Bože pri ňom stoj; Svetovládny Hospodine Chráň Slovensko, domov môj! :,:

2. Vlasť moja

Kde dom je môj? kde vlasť moja? Či znáš ten kraj utešený, Kde sa Hron, Váh, Nitra pení? Kde Kriváňa veleba Pne sa k modrinám neba: Ach to je ten rozkošný kraj, Zem slovenská, vlasť moja! Kde dom je môj? kde vlasť moja? Či slyšíš tie milé spevy Plynúť z duše švárnej devy? Toho chrámu milosti, Dobroty, lásky, čnosti: Táto vlasť anjelských spevov Je Slovensko, vlasť moja! Kde dom je môj, kde vlasť moja? Či znáš, kde spevec dunajský, V piesni objal svet slovanský, A hlasom harfy svätej Odklial hroby zakliate: Táto zem vzkriešenia Slávy Je Slovensko, vlasť moja! Kde dom je môj, kde vlasť moja? Kde Piešťanské, Sliacke vary, Kde nejeden hrad prastarý, Pomníky dávnej slávy Skloňujú svoje hlavy: Táto zem pamiatok žialnych Je Slovensko, vlasť moja! Kde dom je môj, kde vlasť moja? Kde Štiavnica zlatorudá, Kremnica, Bystrica hrdá, Nitra Svatoplukova, Trenčín tvřdz Matúšova: Toto je môj rodinný kraj, Zem slovenská vlasť moja! Kde dom je môj, kde vlasť moja? Kde z hôr dumný šum zavieva, Kde sa fujara ozieva, Kde je mravov prostota A pohostinstvo cnota; To je ten kraj premilený, Zem slovenská vlasť moja! (Aug. Krčmery v „Živene“ na rok 1853.)

3. To je moja otčina

Tam, kde dobrota panuje S uprimnosťou spojená, Kde klam, faleš nebytuje A zloba je vzdialená: Tam, kde ešte nevina, To je moja otčina! Kde sa hory, háje, doly Krásne oku zjavujú, A prostriedkom sa stodoly, I s domami zdvihujú: Tam, kde prostá rodina, To je moja otčina! Ba tam, kde mi mysel letí K tým slovenským skalinám, Tam, kde kvitnú moje svety, K tým čarovným výšinám: Ta moja noha pohýňa, Tam je moja otčina! Tam, kde hlas slovenský očuť, A pekne sa shovárať, Kde veselé žarty počuť A milo sa zabávať: Tam sa chytro čas míňa, To je moja otčina! Tam, kde radosť javia spevy, Ale javia i žalosť, Kde sú driečne, švárne devy, Až to páčit len radosť: Tam ma všetko spomína, To je moja otčina! V dolinočkách utešených, V peknom malom domčoku, V krajinočkách vždy zelených A Slovenky pri boku: Tam mi býva rodina, To je moja otčina! (Kar. Zorkóczy v „Slov. Pozorníku“ na r. 1859.)

4. Slovák ve své vlasti

Slovák, Slovák, odkuďs rodák? Však si bystrý jako ten pták! „Já jsem ztade, kde to troje: Hory, vrchy a údolie, Tam je bydlisko moje! Tam po horách v hustém háji Chodím jako v krásném ráji, Tu jahôdky — tu malinky, Tu černice, čučoriedky, Nalezám si lahôdky. Lipy kvitnou po údolí, Jarky hrčia z strmé holi, Slávik pěje v husté chrasti, On je se mnou v jedné vlasti, Nedá se pryč odvésti! Kde Slovenka jedna bývá, Zpěvěm ten kraj se ozývá, Zpívá velký, zpívá malý, Zpěvný Slovák hoden chvály: To i cizí uznali. Nechci širé pustatiny, Můj kraj je mně vždycky milý! Já chci umřít, kde to troje: Hory, vrchy a údolie, To je bydlisko moje!“ (Mich. Chudovský vo „Fejérpatak. Kal.“ na r. 1855.)

5. Túžba po rodisku

Tam za tými vrchmi V tmavej ďalekosti, — Tam som ja zanechal Tie moje radosti. Keď zora večernia Vrchmi zlato seje: Vtedy moje oko Za rod slzy leje. Aj táto dolina, Tieto vrchy lesy, — Pekné sú pre toho, Ktorý sa v nich teší: Ale moja duša K rodním krajom letí, — Kde sú krajšie háje, Krajšie rastú kvety. Ja len moje Tatry Zo srdca milujem, — O jich slavnej kráse Sebe prespevujem. Zavejže ty, vetrík! Tatrám pozdravenie: — Že ma žiadosť veľká Ta — pod Kriváň ženie! (Sam. zpod. Vepra v „Priat. šk. a lit.“ II. 1860.)

6. Pod Kriváněm

Hej pod Kriváněm to jest krásný svět, Tam rostou chlapci bystří jako květ; Nebe tam jen jasně svítí, Tam má každý vesel býti Pod Kriváněm! Pod Kriváněm! Pod Kriváněm! Tam rostou švárné, bystré děvčata, Šuhajkům věrné jak holoubčata, Jich milé slovenské zpěvy Veždy jen veselost jeví Pod Kriváněm! :,: :,: Tam žijí bujní, smělí valaši V lesnatých horách na svém salaši; Mají másla, sýra dosti I žinčice do sytosti Pod Kriváněm! :,: :,: Tam hámorníci železo kují, Peněz majíce, pak se radují, Muž na poli pilně oře Žena přede len na dvoře Pod Kriváněm! :,: :,: Když trouba hlasná zove do pole, Brániti milé otcovské role: Každý se paloše chopí, Švihne na kůň, bere kopí Pod Kriváněm! :,: :,: Když volá dále Králův svatý hlas Do boje za vlasť jít ve hrozný čas, Každý spěchá hned tam jíti Za Krále, za vlasť zemříti Pod Kriváněm! :,: :,: A když ukrutní hrozí tyrani Potupit slávu a dát jí rany Chrabrý šuhaj za ní vylej Věrně i ostatní krůpěj Pod Kriváněm! :,: :,:

7. Nitra

Nitra milá, Nitra, ty vysoká Nitra: Kdeže sú tie časy, v ktorých si ty kvitla? Nitra milá, Nitra, ty slovenská mati! Čo pozrem na teba, musím zaplakati. Ty si bola nekdy všetkých krajín hlava, V ktorých tečie Dunaj, Visla i Morava; Ty si bola bydlo kráľa Svatopluka, Keď tu panovala jeho mocná ruka; Ty si bola sväté mesto Methodovo, Keď tu našim otcom kázal božie slovo. Teraz tvoja sláva v tôni skrytá leží: Tak sa časy menia, tak tento svet beží! (V „J. Kollárov. Národn. Zpiev.“ I.)

8. Pomněnky z Děvína

(Nápev: „Nitra milá, Nitra“)

Děvín milý, Děvín, hrade osiralý, Povezže nám, kedy tvoje hradby stály? „Moje hradby stály v časech Rastislava: On byl vašich otců, on mých hradeb sláva. Sláva moje, sláva, kdeže mi spočíváš? Ach darmo větříčku prachy jej rozvíváš!“ Děvín milý, Děvín, hrade osiralý, Kýmže se tvé hradby ještě slávívaly? „Slávívaly se ty otci mé krajiny, S nimiž kvitlo štěstí milé mé rodiny. Šťastný věk jí svital nyní jí nesvitá: V cizím poli kvítek a v stínu nezkvitá! Když si na to myslím, oko mé pozírá Na hrob Svatopluka, na prach Slavimíra. Na ty se zanáše, želem ošedívám, A když na mou dávnou ríši se podívám: Dolů hradby slzy mutné mi padají, Ony mutnou sestru Moravu dělají. Proto ona teče kalná do Dunaje: Já padám a se mnou zapadají kraje. Tam ten vrch mne želí, když mne padat vidí, Již hle lysým zůstal, — snad jej žel ten sklidí! I slunečko za tou horu když se skrývá, Veždy mutným okem na mne se podívá. Jen synové moji k trýzně nepřichází: Tak se v světě děje, když štěstí zachází!“ (Ľud. Štúr v „Hronke“ na r. 1837. I.)

9. Žal

(Nápev: „Przy sviotďe, które“)

U proudů valných Dunaje šírého, U žalné řeky Moravy zpěněné, Ach tam na rumích hradu Děvínského, Tam smutí srdce Slováka raněné: „O vlasti věčná mých praotců slavných, Ty divadlo hlučné dnů a boju dávných, Tu ležíš tiše v šírém svém pomezí, Šíp časů zlostných ve srdci tvém vězí. Už tvoje věky, už tvé časy zhasly, Sláva tvá v věčném utichla dřímání, Synové jenom stíny slávy našli, Nitra i Děvín v prach se žalně sklání. Zerzaven dřímá někde meč Mojmíra, Přílbu Svatopluka skála i rum zvírá, Jen zde a onde ze zapomenutí Zpomínka v písni k nebesům se kroutí.“ (J. M. Hurban v „Nitre“ na r. 1842.)

10. Zadůmění u břehu Hrona

Poď, o má harfo, ty mé potěšení Jediné, jenž mé krotíš hněvy, žale, Ty v mou vypřáhlou mysl rozvlažení Při Dunaji si líla i při Sále: Poď, milá, sednem na břehu si Hrona, A sluchat budem, jak si on to stoná. Když v jeho vlnách luna se umývá, A zrakem vlhkým olšiny prozírá, Vtehd’ ach, mi blaze, tam neb se usmívá Na mne dlícího dávná otců víra: Až srdcem žhoucím chladno blahé táhne, Slza se příští, — ruka v struny sáhne. Nuž, poď má harfo, v olšinách těch důmných Slyš hovor hravý světla luny stínů, Slyš, zdaž ohlasy kola Vil to šumných, Vábících muže k plesům víchrovírů? Neb Rusalky to dráždí snad Vodana? O ne, již báj to zmizlá slovem pana. Tam hle již Sitno, k pomstě zle činícím, Pusté, nekoná soudy spravelnosti; Na žádné více Vysočiny k čnícím Trebnicem nejde lid želat milosti: Pohroním pustým již jen skazky vlají, A v rumích hradů smutné důmy lkají. Hrone náš, Hrone, o ty řeko stará, Ty jsi viděla Mojmírovo rámě, Tvá někdy vlna pokřestila jará Temena otců v duchu pravdy chrámě: Věrný Slováků příteli ty milý, Na tvých mne ňádrách prvé sny se snily. Snily se, snily, a ještě se snějí, Ač jiný předmět, po čem srdce touží; Vtehdy jen v noci, teď i ve dne chvějí Se sny mi v mysli, a má ňádra souží: Žal neb ode všech časů mi zavání, Z prošlých, z nynějších i z očekávání. Ai po tvých břehách již tvé plémě visí, Nad hrobem, předce o nic se nesnáží; Darmo ho loutna Kollárova křísí, Ach ona hluchým sluchy neproráží, Ve mně se svírá, ty přeč klidně spěcháš: Hrone můj, Hrone, pročže zde mne necháš? Znáš čas ten, když jsem ve tvých vlnách bystrých Koupal se chlapec, aneb rybky lovil, Pak malou dlaní načra sobě čistých Vod tvých razem vše trudy mé zahojil: Neznal jsem zašlosť, budoucnosť netušil, A čelko jasné nikdy nezasmušil. Znáš potom, jak jsme na tvých břehách volných V soumraku tichém s Hankou sedávali, Já lásku zpíval, ona z kvítků polních Věnečky vila, vlny dolů pluly, Než zpěvy, věnce, vlny dolů pluly, Dál a dál pluly a tak zahynuly. Teď slzy cedím na tvém břehu sedě, Slzy pohřební rodu slovenského Tuchnoncím okem do vln hravých hledě, Ač v nich krásnější studu pannenského Září se lesknou luny zraky cudné, Probírám city srdce mého trudné. Máš zhynout, rode? hoj! co to mnou bleslo! — A zpěvy tvoje komuže poručíš? Jiného nemáš nic, v otroctví kleslo Vše, proto lehce s životem se loučíš: Hah! slyšíš zpěvy, jenž tví nepřátelé Co na tvém kaře zpívají veselé? O harfo, harfo, proč tak, smutně lkaješ? Ještě Hron teče, žijí děti jeho! Nech, nech tvé žale, veselým provlaješ Ty ještě zpěvem mládce Pohronského: Buď v obět padnem my moci bezbožné; Tvé náděje jsou věčně nepromožné. Nuž s Bohem Hrone, spějž jen měkkým proudem, Zvlaž mysl bratrů, pozdrav pobratence; Přijde i doba souděna osudem, Sláva nebo skon pro tvoje milence. Než hlas můj hyne, harfy znění hynou, A vlny Hrona plynou jen a plynou. (K. Kuzmány v „Hronke“ na r. 1838. II.)

11. Bitka za Štefana kráľa

Stála bitka, stála, za Štefana kráľa, Takej viac nebude, kým svet svetom bude. Stála bitka, stála, v tej uhorskej zemi, Bili sa junáci, s pohanmi Slováci; Bola bitka, bola, výše Ostrihoma, Červená krv tiekla polovicou Hrona. Červená krv tiekla k bielemu Dunaju, Tých kliatych pohanov kresťania rúbajú. (V. „J. Kollár. Nár. Zpiev.“ II.)

12. Synek Slovenska v zajetí

Vlasti moje, vlasti, tam za vrchy ležíš! Tam si ty, otče môj, snad i nyní slzíš; Roníš horké slzy, za synem tvým jedním, Kdože by neronil nad losem tvým bídným. Bojoval sem za vlasť, také za národ svůj, I za vás přátelé i za ťě, otče můj; Vděčně bych byl zemřel, ale mi nedali, Ukrutní pohané raděj mne zajali. Zajali, retězy tuze povázali, Do turecké země zlým Turkům prodali. Tam bydlíš národe můj, za dolinami Daleko, daleko za tými horami. — Ta Tatra vysoká, tam nad tebou strmí, Nade mnou pak Balkán se střelami hrmí. Po Tatrách sem někdy písně si zpívával, Když sem naše ovce tam tade pásával. Nyní si v Turecké zemi písně pějem, Kolkokrát jich začnem, povždy slzy lejem. Dědina má milá, tam ležíš při Hroně, V mojí milé vlasti, tam ve jejím loně. V údolí tichounkém, tam chaloupka bílá Stojí, v které bydlí má dívka spanilá. Dědina, dědina, jediná dědina, Již svého věrného víc neuzříš syna. Neuzříš, neuzříš, ani já víc tebe, Polituj se Bože, polituj se z nebe. Milenko již tvojí víc nevidím tváře, Sotva více pro mne vyjde jasná záře! Tatro! již na tebe nebudem zpívávat, Ani bílé ovce tam tade pásávat! (V „Slov. Pozorníku“ na r. 1845.)

13. Belehrad

Belehrad, Belehrad, turecké pomezia, Nejednej mamičky synkovia tam ležia. Ktorí dorúbaní, ktorí dostrielaní, ktorí nebožiatka koňmi pošliapaní. (V „J. Kollár. Nár. Zpiev.“ I.)

14. Belehrad

Belehrad, Belehrad, tá turecká skala, Nejedna mamička synka oplakala. Plakala, aj plače, slzy jej padajú, Na tvrdom kameni jamy prebíjajú. Oplakáva milá též svojho milého, Že sa jej nevracia zo sveta širého. Mati sa ju pýta: čo je ti dcéra má? Jakú to bolesť máš, že neodpovedáš? „Ach mamička milá! však ma nič nebolí; Lež to mi chybuje, že milý nechodí.“ Jaj! skríkla mamička: sedlajte koníčka! Jdzte pre farára, zomdlieva Anička. Sedlajte druhého, idzte pre milého, A on v nej zadrží sám ducha živého. Bežali, bežali, videli z ďaleka, Že milý s ostrohou pobodá koníka. Bežali, bežali zo všetkej svej sily, S touto novinečkou Aničku kriesili: Anička, srdečko, povstaň hore z lože, Už ten lekár ide, ktorý ti pomôže. „Vždycky mi noviny za novinami šly, Že môjho milého na vojne zabili. Ale včul mi prišla novinečka istá, že môj milý ide od Nového Mesta.“

15. Žal nad Slovenskem

V rumech Slovensko, žáden ho nekvílí, Osirelá vlasti hyneš každou chvíli. Máť nám zemírá ode smutku strasti; Kdeže tě nájdeme, drahá, milá vlasti? „Od toho času, co jsem opustená, Lkala jsem sama, teď již umorená. Nárekem zcházím, nevolné siroty, Plačte nade mnou a na své trampoty. Nad smutkem zešlou saďte jivu smutnou, Jej šum nech přednáší mou třízeň loutnou: Nebo nebude jiný ji sláviti, Mati nemá v svojich synech zemou hniti. Milé moje děti s Bohem ve svornosti Sami jste, mať vám skoro zloží kosti, Před hrobem je to posledné žehnání, V hrobě umlkne matkino volání!“ V rumech Slovensko, žáden ho nekvílí, Osirelú vlast plačme bratři milí: Ona nám zemírá od žalu, od strasti, Nikde nám mati, nikde druhá vlasti!

16. Rozželení

(Nápev: „V šírom poli holubička.“)

Časy, časy, časy dávné, Doby rodu nášho slávné! Ach kamže ste se poděly? Kam pryč od nas odletely? Bože, Bože! vy Slávové, Slávnych praotců synové! Zdaž vás slza nezaleje Od Nitry když větřík věje? Děvín, Nitra v rumích leží A čas neustále běží, Nitra v slzách zatopená, Tatra v smútku oblečená. Nitra, Děvín, Tatro smutná, Slávská ještě zněje loutna, Dost už smútku, vyjasnite Čela, Slávům věnce vite. (V „Slov. Pozorníku“ na r. 1851.)

17. Bolo — bude

(Nápev: „Mladosť moja, mladosť.“)

Veje vetrík, veje, od Tatry k Dunaju: Smutne hlasy idú po slovenskom kraju. Po slovenskom kraju také idú hlasy: Že sa pominuly tie slovenské časy: — Časy naše, časy, časy našej slávy, Keď nad Nitrou vialy slovenské zástavy. Hoj Nitro, zlatý trón kráľa Svatopluka, Čo raz naň pomyslím srdce vo mne puká. — Boli sme my, boli, medzi národami, Ako ten náš Kriváň nad tými Tatrami. Bol ten náš kraj v kvete, ale ten kvet svadol: Dobrú noc, Slováci, váš deň už zapadol. A čo aj zapadol, veď on zase svitne, Ten náš slovenský kraj v nový kvet vykvitne. Hore sa Slováci, hore sa! — a Boh dá, Bude Slovák ešte, čím býval inohdá. Stojí, ešte stojí Kriváň nad Tatrami: Bude Slovák čím bol medzi národami. (Ch. v „Sokole“ z r. 1861.)

18. Maďaromania

Nad Tatrou sa nebe kalí, Kalí mrakmi hromovými, Mutne sa Váh i Hron valí Medzi brehami žialnymi. Váh i Hron Slovensko rosí, Slováci doň slzy ronia, Matka Tatra smútok nosí, Jej rodu do hrobu zvonia. Hrob ten pre nás ruka čierna V tu svätú zem vykopala, Ktorej krv slovenská verná Neraz v obeť už sa liala. Nesmuť Tatro, milá mati, Zlož zo seba šat ten tmavý, Bude rod tvoj okrývati Krídlom svojím vták dvojhlavý. Pod ním kraj náš sa osvieži A vykvitne kvetom novým, Čisto Váh i Hron pobeží Spevným polom Slovákovým. (V. „J. Kollár. Nár. Zpiev.“ II.)

19. Smutek

Nad Tatrou se nebe kalí, Kalí mraky hromovými; Mutně se Váh i Hron valí Mezi brehy slovenskými. Slovenskou tvář slza rosí, Slza ta Váh i Hron kalí, Matka Tatra smutek nosí, Že se Slovák v rumy valí. Nad Tatrou to nebe hněvné Bude lít a hromy metat, Ale naše kraje zpěvné Krásnej budou potom zkvětat. Zkvětat budou s rody svými, Matka Tatra smutek svleče, Mezi břehy slovenskými Vesel Váh i Hron poteče. (Sam. Chalúpka v „Plodoch.“)

20. Vatra nad Kriváněm

Slávorodným nad Kriváněm vatra hoří, Vatra hoří, Vatra hoří; Od vatry se nad Slovenskem nebe zoří, Nebe zoří, Nebe zoří. Zoř se nebe, svěť na Tatru, i rod její: I rod její: I rod její: Aťže rostne aťže květe veselejí. Veselejí. Veselejí. Dejž nám Bože žizn, Bože dejž míru nám, Dejž míru nám, Dejž míru nám, Mlaď slovenská na Kriváni tebe vzývám! Tebe vzývám! Tebe vzývám! (V „Hronke“ z v. 1838. III.)

21. Tatránsko

(Nápev: „Už sa Tatier chlumy.“)

Tatránsko, Tatránsko! Ty čarovný kraju, Jaké v tvojich hájoch Duše dorastajú? Či si sa zbudilo Už z dávnej driemoty? Či sa už rozlietly Znad teba mrakoty? Hoj už v mojich krajoch Duše dorastajú, Čo sa slovenskému Rodu priznávajú. Považia, Pohronia Už mi synov chová, Z ktorých rodu môjmu Zkvitne sláva nová. Tito z bleskov, ktoré Na rod z mrakov bijú, Pre junácke čelo, Vence si uvijú. Považia, Pohronia Už mi dcérky chová, Z ktorých rodu môjmu Zkvitne radosť nová. A ony si s bratmi Rúčky podávajú, A vzkriešenia pieseň Rodu zaspievajú. Rastú mi už, rastú Dietky v milom kvetu, Verné rodu svojmu, Slovenskému svetu. (V „Dom. Pokladnici“ na r. 1847.)

22. Lúčenie s Dunajom

(Nápev: „Tatránsko. Tatránsko.“)

Dunaju slovenský Už ťa zanecháme, Keď na tvojich brehoch Ústavu nemáme. My vždy ostaneme Verné tvoje deti: Nik ťa Slovákovi Nevytne z pamäti. Hej vy naše Tatry! Ta my poletíme, Tam našich rodákov Zo sňa prebudíme. Keď sa zatemnilo Slniečko nad nami, Ono nám zasvieti, Veď je Pán Boh s nami! Nermúťte sa bratia, Veď už skoro svitne, Tam na našich hroboch Nová sláva zkvitne! Smutní rodičovia Zaplačú nad nami, Ale my nedbáme — Však je Pán Boh s nami! S Bohom! Česi, Srbi, Chorváti, Poliaci, S Bohom! bratia naši Dunajskí Slováci!

23. Ve Zvoleně

(Nápev: „Voda bystrá, voda bystrá.“)

Ve Zvoleně, ve Zvoleně, To Slováci od kořene: Bystří jak jich vody bystré, Věrni jak jich hole čisté. Hronem dolů, Hronem dolů, letí lehké pltě spolu, Slováci je kermenují, O milenkách prozpěvují. Tam ve stínu, tam ve stínu, V bystré vodě za krovinou, Kde se tichá vlnka houpa, Tam se i mé děvče koupá. A na holi, a na holi, Na té nebenosné holi Tam si valach fujaruje, A od zeme poskakuje. A na Březně, a na Březně Kdo tu švárnou Hanku vezme? Ta Slovenka roztomilá Srdce moje poranila. Má Bystřice, má Bystřice Krásne domy a ulice, Slovák s Němcem tu bytuje, O Slovanstvě přemyšluje. Ve Zvoleně, ve Zvoleně, To Slováci od kořene: Bystří jak jich vody bystré, Veřni jak jich hole čisté. (S. T. v „Sl. Pozorníku“ na r. 1843.)

24. Pohľad na Slovensko (1847)

Kalí sa čierňavou to slovenské nebe, Letia hromy, blesky, Slávo k tebe! Hromy sa rozletia, strašne zemou zburia, A plemeno Slávy ku životu zduria. Sedím v chládku šumném na tichém Považí, Duch môj po slovenských krajoch baží; Lebo hviezdu jasnú rodu svietiť patrí; Bohom vzbudené smejú sa mu Tatry. Už slovenské deti bystrým mysle letom Za svätú budúcnost válča svetom; Ba sa už plnia spevom háje, hory. Myšlienka plodí veličizné tvory. (Zvest. Jur. Bulla. v „Sokole“ za r. 1860.)

25. Upomienky na rok 1848 — 1849

Kolo Tatier čierňava Blýska, bije hrom! Stená Váh i Orava, Mutný tečie Hron; — Už zvonil vrah v tú dobu Slovákovi do hrobu, Už mu zvonil, zvonil, zvonil do hrobu! Lež nad Nitrou zástava Našich rodákov, Kráľ do boja zvoláva Hodných junákov; Chlapci kone sedlajú, A paloše chytajú; Už paloše, tie paloše chytajú! A šabličky štrngajú, Bubny rachocú, Tu dievčatká fikajú, Kone dupocú; Neplač dievča, Kráľ volá, Jak bude božia vôla, Prijde Milý tvoj na krídlach sokola! Zpoza Tatier vychodí Zora červená, Čože nám s ňou prichodí? Slávy odmena; Sláva hodným junákom Pokoj svätý rodákom, Sláva, sláva, sláva hodným junákom! (S. T. v „Sl. Pozorníku“ na r. 1854.)

26. Ohlas

(na Vörösmartyho „Szózat.“)

Slovenský brat! objim si mať, Ľúb verne objatú; Zem slovenská je tvoja mať, Miluj zem tú svätú. Zem tá je krásna, slavná časť V sveta desatine: Ak dá trpeť, zhynúť nedá Boh toľkej rodine. Pred tisíckou vtrhly k tebe Árpádovcov voje: Svet nepamätá odkedy Máš ty meno svoje. Tvoji dedovia sadali K prestolu Štefana, Ich junač pri Ostrihome Ubila pohana. — Sloboda! hej, aké časy Ty si tu už mala, Keď priateľskú ruku do pút Nevďaka sbíjala! Chceli, by jich veľa bolo, Nás nič, lebo málo: Národ náš sa rozveľadil, ich málo zostalo. — A svet národov našinských Hlasom hromu vetí: Kdo chce žiť, nech vloží ruku V ruku mojich detí. Za mnohú krv rozlievanú, Za toľké vzdychanie — Výbojcov synovia už raz Učiňte pokanie! Žije Boh, večne verná je Svätá jeho vôľa: Kľatba rabstva pravde jeho Navždy neodolá! Svitne — hej, zasvitnúť musí Tam lepšia hodina, Milionov sto kde za to Prosí Hospodina: Bo keď by raz veľnároda Predca ztiekly žily, Prúdy krve jeho by svet Celý zaplavily: A kto veľkému národu Potom hrob vykope, Keď ľudstvo celé utonie v sĺz vlastných potope? — Nuž k Bohu oko povďačné A modlitbu svätú! Slovenskú zem, tú svoju mať, Žehnaj, ľúby bratu! Sveta šíreho ona je Slavná desatina: Trpeť môže, lež zhynúť — nie, Slovenská rodina! (And. Sládkovič.)

27. Hymna

Otče národov mocný Pane sveta! S rachotom hromu v blesku čo chodievaš, Zem ti je podnož, večné tvoje letá A v plameň jasný slnka sa odievaš. Víchru dať krídla — slovo Tvoje stačí, Cesty riekam a hrádze okeánu, Búrky hroznej zmer — Tvoj prst mocný značí, A keď pohrozíš — vlny morské stanú. Národy sveta Tys’ jak piesok morský Rzložil, by vlasť v dedictvo si vzali, V nej mravy otcov a reč — dar Tvoj božský — V úcte posvätnej verne zachovali. Otče národov! Tatry prevysoké, Kolíska rodu, dedictvo sú naše, Tie rumy hradov, bašty tisícroké: Otcov dielá — — tam vládly jich paloše. Kde od pravekov nápady hord divých Svety boriacich — vždy sa odrážaly Naspak, jak čoby od múrov žulových; A mravy predkov rydzé pozostaly; Kde Mojmír slavný, Rastislav bojovny, Svatoplukovci moćní vývodili, Kde Nitra, Devín, Velehrad dústojný; Kde Cyrill, Method a Vojtech krstili; Kde svätý Štefan, ten viery hrdina So znakom kríža zlomil moc pohanov, A kde mohutný Matúš od Trenčína Dobyl slávy pod slovenskou zástavou! Kde proti Turkom junácki predkovia Hruď ocelovú smelo nadstavili, Kam neprenikli voje Solimana, Keď s polmesiacom Uhry ujármili! Bože daj zdaru našej domovine, Slovenské slávne Okolie nech zkvetá; Žehnaj ten náš kraj! slovenskej rodine Daj miesto čestné na dejišti sveta. Daj nám pevne stáť medzi pohromami, Mrákavy husté keď zajdú ten náš kraj; Nátisk odrážať smelými prsami, Nad zlobou sveta víťaziť Bože daj! Zem, ktorá predkov prach posvätný kryje, Dedictvo otcov Slovák v úcte chovaj, Pamiatka dejov Slovenska nech žije Do konca sveta, Bože daj, Bože daj! (Sam. Tomášik v „Sokole“ z r. 1862.)





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.