E-mail (povinné):

Božena Němcová:
Z Uher

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Lucia Muráriková, Jaroslav Geňo, Michal Maga.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 31 čitateľov


 

Z Uher

(Zlomek nedokončeného cestopisu „Z Ďarmot do Sliače a zpět“, psaného roku 1852.)

Tak jako u nás v Čechách k nóbl tónu patří, aby si lidé nejen z potřeby, ale více pro vyražení do lázní zajeli (to jest, kdo na to má), tak i v Uhřích způsob.

Jak známo, je v Uhersku velmi mnoho minerálních vod a kúpelí. Že žádná z těch lázní nepožívá té světoznámé pověsti, jako třebas naše Karlovary, ani tak navštěvovaná není, toho vinu nelze snad ani tak hledat v slabší moci a léčivosti vody, jako v předešlé uzavřenosti země, netečnosti a nevšímavosti maďarské. — Než proto přece mají několik kúpelí, které po celém Uhersku a sousedním Polsku známé jsou a kamž mnoho hostů přichází. Nejvíce navštěvovány a nejslovutnější jsou lázně v Starém Budíně, tak zvané turecké, „kdě vrie[1] voda živým ohňom“, jak mi jedna žena vykládala, Teplice v Trenčínsku — Sliač ve Zvolensku[2] — lázně Bardějovské (Bartfeld) — Libavské ve Spiši, Parádské v Hevešské stolici v Matrách, mimo množství jiných menších, více méně zpustlých, známých a navštěvovaných jen od okolního lidu.

Smluvilo se nás několik, že zajedem do Sliače, dílem pro vyražení, dílem pro potřebu. — Mělo to být hned prvního září; kočiš také časně ráno koč[3] z kolny vytáhl, ale musel se ještě mazat, koně nebyli kovaní a sedátka v koči nebyly zavěšená, zákolníky chyběly, které prý nejspíš že jakýs „hundsvút[4] cigáň ukradol“, a než se to všecko zřídilo a opravilo, prošly tři dni, a čtvrtý den ráno jsme ještě byli doma, protože naše gazdina pogáčky[5] na cestu pekla, a panu doktorovi časně ráno vstávat se nechtělo.

Byla hodina spoledne, když jsme vyjeli; seděli jsme v chládku pod rohožovou střechou, kterou byl kočiš na čtyry palice[6] nad námi zavěsil. — Koč byl dřevěný, jak obyčejně jsou, uvnitř hodně slámy a na ní pokrovce,[7] by se nám měkce sedělo; při koči čtyři koně v jedné řadě zapřažení. Slovem, jeli jsme jako páni. — Po městě zastavovali nás známí s poptávkami, a bírešové[8] i kočišové, kterým známo nebylo, kam nás Janko veze, bez ostychu na něho si křikli: „Kděže iděš?“ — a Janko, rovněž hlasitě odpověděl: „Do kúpeľov.“ — Za městem se ještě kočiš trochu zastavil, by si nacpal pipu.[9] Maje nacpáno, žádal od pánů ohně: když mu pán jeho ohně dal, bafl si několikrát, vrecko s dohánem[10] položil si na hlavu, do zahrnuté střechy klobouku, a zatočil bičem koňům nad hlavou, rychle s námi po písčité rovině uháněje.

Přes vesnice Kolary, Velkou Čalomyji, Ipolkesi, pustu[11] Kápu přijeli jsme na první štaci do Balogu, kde se vzala přípřež, neboť nechtěl doktor s vlastními koňmi dále jet, že bychom nejeli rychle. Uprostřed vesnice před jedním stavením ležela kláda,[12] na kládě seděl zavalitý muž v širokých plátěných nohavicích, boty s ostruhami na noze, klobouk s perem na hlavě, krátkou pipu v ústech, vedle sebe palici.[13] Dle palice pozná každý pana „biró“,[14] jiný palici nenosí, a rychtář bez toho znaku své hodnosti ani na dvorek nevyjde. Jak kočí před stavením zastavil, rychtář posmekl, ptaje se zdvořile, chce-li velkomožný pán „rospon“.[15] Slyše, že ano, vzal palici a odešel, by sebral některého pacholíka, který by schytal pasoucí se koně. Vědouce, že to dlouho trvat bude, než „koniar“ koně schytá a zapřáhne, chodili jsme trochu po vsi.

Krajina je pěkná. Na západ modrají se vysoké hřbety Janovských hor, na jihu pohoří Novohradské se sklání. Z Novohradské do Honťanské stolice táhnou se vrchy Berešenské, a od Krupiny dolů zabíhají vrchy Hrušovského pohoří, nejnižší to výběžek Šťávnických hor. Širokou tu kotlinu, ležící mezi těmi vrchami, protéká Ipel, ploužíc se jako hádě mezi zelenými lučinami, na které každé jaro svoje rmutné proudy vylévá do Dunaje. Po břehu rozkládá se mnoho močálů, zarostlých vrbinou, rákosím, šáchorem,[16] mezi nímž se zjara leskne šat sličné „vodnej dievky“, také lepá dievka zvané: „nuphar luteum“, a později vysoký, štíhlý „lókaj“[17] svou bělorůžovou korunou se honosí.

Po vršinách rodí se dosti dobré víno, a ve vinicích nejvíce sázené ovocné stromy nesou hojnost dobrého i krásného ovoce, slivky, barasky, merunky, hrušky i jablka. Pole je tak úrodné, že kdyby prý popele zasil, by žito vzešlo. Tak se tomu i podobá, neboť při tom špatném hospodaření, při špatném vzdělávání polí, přece „zboží“[18] je hojnost. Poněvadž katastrální vyměření polí tu posud uvedeno není, mají gazdové pole na „zboží“ při jedné straně dědiny neb města, na sadbu při druhé straně, a také i luka jsou vespol, a kdyby si nedali jisté znamení, nevěděli by mnohdy, čí kterého pole je. Jeden rok zaseje se obilí, druhý rok na to samé pole zasázejí sadbu, a to se pravidelně ob rok mění. Když pole zorají, svláčí je roštím, a sejou; všecko kamení, bejlí, chrasť se nechá, a tak vyhlíží novozaseté pole jako u nás starý úhor. Zvlášť chabdí[19] celé lesíky vidět na polích. Z chabdového ovoce pálí pálenku, kterouž též co lék potřebují, pro „mrchavú kŕč“.[20] Při takovém rozdělení polí nemůže to také jinak být, než aby všickni naraz sklízeli, což se také děje. Obyčejně ve vsích rychtář a v městech hajdúk[21] začátek senoseče, žatvy, sklízení korena,[22] kukurice a sadby i vinobračky ohlásí. Nejvíc seje se žito[23] a rož,[24] jarec[25] řidčeji. Kukuřice sází se velmi mnoho, též mnoho bobů; hrách a šušovica méně než u nás. Ze sadeb je hlavní věc „kapusta“,[26] pak „krumple“,[27] „těkvice“,[28] „uhorky“,[29] což vše s bobem a kukuricí na jednom poli roste, tvoříc jedinou húštinu, přikrytou širokými listy dyní.[30] Mezi těmi prodírají se tu a tam stopky bobů, lodyhy okurek a dyní, vinouce se okolo vysokého silného stébla kukurice a krášlíce ji žlutým, bílým a červeným květem. Je třeba vždy listy dyní protrhat, aby slunce proniknout mohlo. Také vidět kusy země dohánem posázené, avšak za nynější doby, co tabáční monopol zaveden, nesází se ho již tak mnoho, lidu je ta obmezenost neobyčejná, nechce se jim ucházet o dovolení, by dohán sázet směli. Pastev je velmi mnoho, a dobytek rožný, koně, skot i „svinský“ je od nejčasnějšího jara až do „tuhé“ jeseni ve dne v noci „vonku na paši“.[31]

Dědiny od Ďarmot k Šahám více jsou obydleny Maďary než Slováky. Ticho bylo po vsi, neboť se sklízelo korenko na blízkých lukách a všecko to bylo venku; jen několik starých „něniček“[32] šukalo po domácku a dvě stály vykasané v struze, „plákajíce“ na lávce položený „šat“[33] dubovými deskami. Horko bylo, koně krváceli, jsouce od bzikavek seštípaní; když se kočí chvíli díval, jak se ošívají, odešel a přinesl hrst „masliakových“[34] listů, který bujně všude okolo plotu roste, a začal jimi koně natírat. „Proč to děláte, Paľo?“ ptám se ho. — „Eh, pre ty besné muchy,“[35] odpověděl. „A pomůže to?“ — „Eh, ver pomuože; keď sa koně natrú masliakom, něsadně na ně mucha,“ ujišťoval Paľo.

Konečně přilítl z jednoho konce dědiny kočiš na koni, tři koně za sebou táhna, a s pomocí Palíka a rychtára, který dostal diškereciu, jeli jsme za hodinu dále. Z luk ozýval se zpěv, bylo tam hluku a šumu dost a dost; Maďar sice není zpěvný ani hovorný, ale služebný lid a dělníci, větším dílem to Slováci, rádi hovoří a zpívajíce vstávají i léhají. Také z luk ozývaly se nápěvy slovenských písní, a bíreš, který čtyry voly maje zapřáhnuté u neveliké fory otavy, pomalu domů jel, zpíval si melancholickým tónem, leže hore na voze: „Štyry volky párne na veky[36] sú v jarme, — Sarvaška narukyňa nikdy něpotiahně.“[37] Chtěl se našemu spřežení vyhnout, ačkoliv toho třeba nebylo, neboť maďarské silnice stačí na patero spřežení; ale že viděl velkomožné pány a panský koč, to ho pohnulo. Než ze svého položení se nehnul, jen bičem poukázal na levo a křikl na voly: „Hé, Beťár, něce — Bimbó, něce!“ — a Beťár, Bimbó,[38] Sarvaška a Róža šly stranou.

Přes Naď-Falu[39] a Hyďveg přijeli jsme do Palanky, kde začínají Janovské vrchy, na jednom z nichž vidět zříceniny hradu Dregelu.[40] Chtěla jsem se něčeho bližšího o této zřícenině dovědět, ale moji spolucestovníci, ač jeden z nich od mládí v krajině žil, nevěděli nic více, než že se obyčejně na takovou otázku odpovídá: „Bol[41] zámok, hiba[42] Turek ho zrútil!“ Jestli se o podobných věcech člověk z pověstí lidu sprostého něčeho nedopátrá, tak zvaná vyšší třída obyvatelstva se dokonce o takové věci nestará, od těch pranic se nedoví. Ti neznají ani meze své vlasti, o tom co za pomezí dokonce nic nevědí; z historie znají některé slavnější jmena, jako Sent-Ištván,[43] Béla, Máťáš kiráľ, vědí, že byl Turek v zemi, a ještě některé caparty z historie (a to páni jen); nejoblíbenější však jejich rozprávka, když jim víno jazyk rozváže, je francouzská vojna a slavné reštaurácie[44] předešlých let, k čemuž nyní vpletou události poslední doby. K čemu by si hlavy takovými věcmi trápili a s nimi se nosili — „činí to velké nepohodlí, velká illuminací“. A z listin se člověk též málo doví, dokonce co se památek slovanského obyvatelstva dotýče. Málokdo si tam všímá minulosti, aniž myslí, že potřeba z ní pro budoucnost čerpat a na ní stavět. Žijou jen v přítomnosti, minulost je tatam, a v budoucnosti dá Pánbůh také nějak bude, myslí si každý, a proto se stará jen sám o svou kůži, a kdo by ho chtěl z jeho pohodlnosti vyburácet a mu překážet, ten jeho nepřítel. Kdo si ale chce s nimi hovit a přisvědčí všemu, ten má zlaté časy mezi nimi.

Také můj soused doktor-„úr“[45] raději mluvil o dobré pečínce a všelijakých jiných rozkoších, než pouze o duševních zábavách; byl to Maďar, hodný člověk, upřímný, ale dobré živobytí a pohodlí šlo mu nade všecko.

Přes Hont a pustu Surdok přijeli jsme večerem do Šah,[46] stoličného to města Honťanské stolice. Město je malé, a jediný stoličný dům, který všude nákladněji stavěn bývá, „robí tam trochu parády“.

Doktor-úr měl jakousi antipathii proti hostincům a vždy zajížděl nejraději do dvorců. Také v Šahách kázal kočišovi: „Tam hor zavráť do Jankovičov!“ Kočiš obrátil do otevřených vrat jednoho z větších dvorců, my ale namítali, že bychom raději do hostince, an nejsme známí. „Načo vám treba znať Jankoviča, šak ja ho znám.“ Mlčeli jsme tedy. Kde není hostince, tu ovšem bývá způsob, že pocestný zajede do kteréhokoli stavení, a kurčok chleba, pohár vína a nuocku pýtá, což se mu všude milerádo poskytne, byť i zcela neznámý byl; nuž ale Maďar, když nemusí, v hostinci nerad bytuje a vždy raději u „baráta“[47] nocuje.

Pan Jankovič stál s dýmkou v ústech na zápraží pod stříškou, která při žádném panském stavení chybět nesmí.

„Alá-solgája,[48] doktor-úr!“ zvolal, poznav svého známého; padli si do náruče a líbali se. Pak vítal i nás a začal maďarsky s námi rozprávať, ale slyše, že já nemluvím maďarsky, řekl dvorně: „Znám ja aj po Slovensku rozprávať,“ a poklonil se, pobízeje nás do izby. Domácí paní nás též po slovensku přivítala; byli jsme v okamžení jako doma. Bylo sice již ve velké izbě k večeři pokryto, ale nestačilo pro hosty; proto vyšla domácí paní ven, aby vydala kuchařce ještě některé přídavky, a služka přišla za chvíli pokrývat znova na stuol. Doktor-úr byl výborný znatel národů uherské země; jen na služku okem mrskl a uhodl, že je Slovačka.[49] „Slovačka tá,“ odpověděla domácí paní, „aj kuchárka Slovačka; Maďarky nie sú dobré kuchárky, nie sú tak robotné, ako Slovačky.“ — Snad by domácí paní byla svoje rodačky nebyla tak pohaněla, kdyby vůbec pohodlnost v práci a neumělost u vedení hospodářství za hanbu se považovalo.

Děvče sklopilo ohnivé očí, co jiskry, a pýřilo se, vidouc, že tolik mužských očí na ni se obrací. „Z ktorej si stolice?“ ptal se jí doktor. „Z Liptovskej,“ odpověděla jemným hlasem. „Eh, veru tam driečne[50] sú dievky,“ mínil druhý můj spolucestovník. Domácí pán přinesl na tácu cigara, na sítě krájený dohán, přinesl i pipy rozličného druhu, polože vše na prostranný stolek hostům k potřebě; služka donesla svíci a pánové si zafajčili. Netrvalo to dlouho a služka nesla na stůl polívku. Za lepších časů i v menších šlechtických domech k posluze u stolu býval alespoň jeden „inaš“,[51] nyní se všude služebnictva umenšilo, a nejen v měšťanských, ale v menších šlechtických domech posluhují služky. Však takové děvče v bílé košili, tmavé suknici, pěkně učesané, třebas boso bylo, takovou parádu dělá, jako šněrovaný inaš.

Měli jsme strojů na kolikero, ale od žádného mnoho; paprikáš, pečínka, kapusta se slaninou, i bob nechyběl. K zajedení přinesl se ještě sýr, ovoce a oblíbený dessert, vařené šúlky kukuřice, které se horké se solí jedí. Vína byla hojnost. — Po večeři začalo se znovu fajčit. „Akože sa voláš?“ zeptal se doktor služky, když mu zapalovala čibuk. „Marka,“ odpovědělo děvče. „Ah, peknuo meno, páči sa[52] mi,“ pohodil si hlavou doktor. „No, něch sa páči!“ usmála se Marka. Hovořilo se o lecčem, a páni barátové, když přišli do ohně, pletli si slovenčinu a maďarčinu s latinou, že snad ani sami nevěděli, o čem je řeč. Později nás hospodyně ještě i čajem častovala, což nynější doby všeobecně do módy přichází, k čemuž Marka čerstvě pečené pogáčky přinesla.

Vykázali mi izbu vedle kuchyně na nocku. Z kuchyně bylo slyšeti každé slovo; kuchárka i Marka poklízely ještě, když se již ostatní čeleď na lože odklidila, a chvílemi se mezi štěbetáním i do zpěvu pustily. Tak Marka začala:

„Eh, veru sme boly tri vlastnie sestričky, Ver sme sa rozišly, ako laštovičky; Jedna je za Váhom, druhá za Dunajom, Tretia si vandruje za švarným šuhajom!“

„Šak ver za švarným!“ ozval se hlas starší kuchárky; „Lazar šumný[53] šuhaj. Kedyže ti duojdě?“ — „Hádam,[54] že eště dněska. Bol by skorej[55] došiel, keby vuoľu[56] mal, ale je na paši. Len ale že duojdě, vravel mi, čo by o pounoci bolo!“ odpověděla Marka. — „Jaj, bože, o pounoci nešla by ja som von, čo by mi slepú kobylu dávali; to strach!“ ozvala se kuchárka. — „Dačo[57] strach, dačo, keď[58] frajer[59] u těba stojí,“ povídalo jí milující děvče.

Umlklo vše vně i zevně domů, jen uliční psi chvílemi se pustili do štěkání neb vytí a z kalužin ozývalo se kuňkání žab. Spát se mi nechtělo, noc byla teplá; otevřela jsem si oblok[60] a dívala se přes nízký plot zahrady do otevřené krajiny. Měsíc svítil jasně, podél řeky táhl se mlhavý pás, na lučinách sem tam vidět bylo rudou zář ohně, a okolo kmitaly se temné postavy pastevců, k nimž se přidal na okamžení i vůl neb kůň.

Tu najednou letí ze vzdálí jezdec na bystrém koni, letí jako pták až na blízko stavení. Skočiv dolů, dá koně „do púta“,[61] nechá ho, aby se pásl na louce, skočí přes plot, mihne mi okolo obloku jako stín, a u vedlejšího okna ozve se tiché zaklepání a otázka: „Marka, spíš?“ — „Něspím, duša moja!“ tiše se ozve z kuchyně.

Zahalen v dlouhé širici dlouho stál Lazar u okna frajerky, a když odcházel, měl vedle černého péra na kalapu[62] „živé piero“,[63] jež mu Marka zastrčila na důkaz, že byl u milého děvčete.

Ráno, když jsme po upraveném „fruštiku“, při němž ani slanina, ani slivovica, ani dohán nechyběl, od vlídných hostitelů se rozloučili a Marka šaty naše na koč vynášela, podíval se jí kočí s úsměvem do očí, zpívaje si:

„Na hore dětěľ[64] je, pod horou ľaľuje,[65] Trhala ju moja milá od večera do rána, Keď ju ona trhala, tak si ona zpievala: Poďže milý, poďže sem, pierko ti z něj uvijem.

Marka mu rozuměla, byl to přítel Lazarův; pleskla ho přes rameno, řkouc: „Bodaj si na hrdlo ochorel, ty figliar,[66] ty!“ — pak uskočila do domu, nedbajíc na doktora, který na ni volal. —

Ze Šah přijeli jsme přes Děrky, Tompu, pustu Semert a Slatinu,[67] kde studánka, z níž se rozváží známá po Uhersku kyselka, opět na štácii do Moraviec. V předešlých dědinách je obyvatelstvo míchané, ale v Moravcích jsou jen Slováci, nejvíce náboženství luteránského. Tu vidět stavení již pevněji stavěné, šindelem kryté, vše vůkol spořádanější než mezi Maďary; stavení, zahrádky a sady, kdežto pěkného ovoce vidět bylo, zvlášť hojnost „kuostkového“,[68] breskyň, slivek. V zahradách všude keř bezu bílého a orgovánu;[69] růže, tubirozny,[70] volavčí pyšťoky, fialy a více jiných pre dievčence na kytice, a pěkně kvetoucí fazole, které se vinuly okolo plůtku, okolo oken, ba až na samu střechu, krášlíce ji živými pletenci. Také nikde nechyběly sazenice harmančoku[71] a kučeratky, „liek to pre drenia v črevách“, jak mi babka jedna povídala.

Obloky u stavení trochu větší než bývají u maďarských selských stavení, nábytek v chyžích též tak skromný, ale vše čisté, úpravné. Několik stolců, stuol, posteľ, škryňa a veliká pec je vše, co vidět. U luteránů v koutku u stolu almárka, kde bible schována. Po stěnách v izbě visí „riad krajší“,[72] v pitvoru k obyčejné potřebě. U katolíků mimo to i obrázky. — Maďar nespí v peřinách, ale žena jeho ráda má mnoho peřin, a všude vidět lože vysoko nastlané s tmavými povlaky, v podobě rakví. Slovačkám se ale „páčí“ veselé barvy na povlakách, a záhlavce i duchny[73] jen kvetou, vystlané do vrchu na způsob mohyly.

Kočiš náš zastavil před kostelem, vedle něhož škola i stavení rychtářovo. Rychtáře nebylo doma, ale žena zvala nás do chyže s dodáním, že pro muže pošle. Rektor stál před školou, a hned abychom vešli k němu. Co dělat, šli jsme. Rektorka přivítala nás tak přívětivě, jako by rodina[74] byla přišla, a hned přinesla na stůl biely chlieb, sůl, hrozno,[75] slivky i domácí pálenou slivovicu. Pan rektor ukazoval nám zatím svoji malou knihovnu, v níž nejen latinské knihy měl, ale i několik českých, čemuž se doktor-úr nemálo divil, neboť slyšel o Češích něco zvonit, ale že by měli ti lidé literaturu, o tom se mu nezdálo. Rektor litoval, že není pan farár doma, ten že by nás nepustil. Dle maďarského obyčeje nebylo by to pranic divného, kdybychom každou píď cesty u některého zemana, farára nebo solga-biróva[76] se zastavili, byli hodovali, fajčili, kartuvali[77] od rána do večera, od večera do rána, nedbajíce, kdy na místo přijdeme a domů se vrátíme.

Mezi noži, které paní rektorová na stůl ubrouskem pokrytý položila, byl jeden, jehož želízko delší i širší bylo druhých a rukověť velmi čistě ze slonové kosti byla zpracována. Vida, že nůž prohlížím, povídal rektor: „Také nože nosievaly dievky vraj[78] za pásom, keď Turek panoval v Uhorskej.“ To zavdalo příčinu, že nám pan rektor mnoho vypravoval, co vystáli lidé pod dvěstěletým panováním Turků. Doba ta se posud živě zpomíná v písních a pověstích lidu. Na špici staré věže posud viděti půlměsíc, kterýžto znak každá obec přijmouti musela, chtěla-li zachovat život i jmění. Rychtář přišel s pole a hned řekl, že nám priam[79] přípřež objedná, což se i stalo; ba tak velmi zdvořilým byl, že nám dal svůj vlastní povoz, abychom až na nejbližší štácii volně seděli.

Opodál našich kočů stáli děvčata i šuhajci, gazdiny vybíhaly na zápraží a gazdové stáli na prahu, by se na nás podívali. Rychtářka stála venku s celou rodinou; ona něvyzerala[80] již mladě, ale že by ti zrostlí synové rychtářovi vlastní byli, nebyla bych si pomyslila. „Koľko rokov čítatě?“ ptám se ho. „Meru[81] jeden rok,“ odpověděl. Nejstarší syn jeho byl dvaadvacetiletý, ženatý, dvě leta již vojákem, žena byla při rodině.[82] Druhý syn byl též ženat, a třetí, který se chystal s námi jet, ač mu teprve osmnáct let bylo, měl také již ženu pramladinkou. „Aj Zuza,“ řekl rychtář, ukazuje na svoji čtrnáctiletou dceru, která se stydlivě za svekruše schovávala, „aj Zuza je sverenica.“ Je to mrav v celém tom kraji, že mladí lidé velmi časně do manželského stavu vstupují. Od dvanáctého do šestnáctého roku je pro děvčata pravý čas; jak je jí osmnáct, dvacet let, zovou ji „stará dievka“. Nic není neobyčejného, že se vdává i dvanáctileté děvče; obyčejně se to tenkráte stává, když vidí rodiče obou svůj prospěch v tom a bojí se, by v pozdějších letech plán jejich nějak se nezmařil. V tom případu ale zůstane mladinká gazdinka pod dohledem ženichovy matky, dokud není schopna „za muža ísť“. Ženich bývá o dvě, tři leta starší. Vdavky, kde muž o mnoho starší ženy, za nedobré se drží, a vhodnější se jim zdá být, „keď je chlap mladší od ženy, než aby o veľa rokov starší bol“. To snad vina, že záhy ženy stárnou; třicetiletá žena jako babka vypadá. Muži jsou mnohem krásnějšího a silnějšího těla v poměru k ženám.

Ženský kroj liší se poněkud od kroje slovenského v sousedních stolicích. Ženské mají na sobě jedinou krátkou sukni z bílého hrubého plátna. Tílko košile přiléhá těsně k tělu, rukávy mají v letě polo, v zimě zcela dlouhé do pásku všité. U rukou, na ramenou a při hrdle je košile červeně a modře vyšita. Před sebe vezmou úzké fěrtušky tmavomodré, uprostřed s červeným páskem, děvčata ale k muzice a do kostela mají též bílé plátěné. Okolo boku otočí si strakatý vlněný pás, od něhož vzadu i po stranách střapce a stuhy dolů visí, u svobodných čím strakatější tím lepší. Přes tílko nosí ženy „oplecko“, lajblíček to bez rukávů a šůsků, zpředu vystřihnutý, na dně sponkami sepiatý. Je ze sukna, v letě lehký, v zimě kožešinou podšitý. Děvčata nenosí oplecko, ale v neděli vezmou přes hrubé tílko košile tenounké, pěkně vyšité, jež ale nezastrčí do pasu, jen tak okolo těla vlát nechávají. V letě berou do kostela „ručníky“ úzké dlouhé (jako echarpesa) z bílého plátna, při koncích červeně vyšité. V zimě nosí děvčata bílé vlněné kabáty, ženy kožichy po kolena dlouhé, bílého svrchu, černě vyšité. Za tureckého panování nosily prý se ty kabátky i ručníky ze sukna červeného a byly zlatými a modrými šňůrami vyšité. Za pasem prý nosívaly ženy nože, jako ten, na nějž jsem se dívala.

Vlasy nosí děvčata v týle svázané, ve dva pletence spletené, stuhami propletené. Při konci pletence je mašle. V neděli mají děvčata na hlavě partu vysokou, zlatem vyšívanou; vzadu je růže ze stužek udělaná, od níž vlaje množství končoků[83] po plecích dolů. Ženy mají vlasy v jeden drdol schoulené a přes ně dénko, které zadní díl hlavy celkem přikrývá; dénko to je z bílé látky, složené v záhyby, které musí tvořit hvězdu. Nad čelem uvážou si úzký bílý vínek, jehož konce v týle v smečku svážou. Okolo vínku jsou čípky,[84] které poněkud čelo zakrývají. Starší mají ty vínky i barevné neb barvy světlé.[85] V zimě nosí přes ně plenu. — Na nohou ženské vesměs černé kordovánové boty s podkůvkami nosí. Celkem vypadá kroj ten pěkně, zvlášť když více děvčat v neděli ve vysokých partách, které se zpředu řeckým čepicím podobají, do kostela jde. V ruce nese si každá kytici, což vůbec způsob po Slovensku, a v zimě, když nic kvetoucího, alespoň si ulomí struček muškátu, který si každá proto již v čriepku[86] za okny chová.

Mužský kroj neliší se od ostatního mnoho. V zimě vlněné nohavice přiléhající, v letě široké plátěné gatě; okolo těla kožený pás, na něm mnoho knoflíků a řetízků pro ozdobu. Vrchní díl těla přikrývá košilka, která nezasahá až zcela k pásu, aniž k tělu přiléhá. Rukávy jsou široké, červeně vyšité. Muži nosí oplecko kožešinou podšité, šuhajci jen v zimě. Přes sebe nosí pod kolena dlouhé bílé vlněné, černě vyšité kabanice, které přes ramena lehce přehozené, u krku šňůrou přidržené mají. Po boku nesmí chybět na řemeni zavěšený kožený váček,[87] do něhož, jde-li se přes pole, chléb, slanina a volačo[88] k potřebě se dá, a čutora[89] naplněná slivovicou neb vínem. Klobúky mají udělané se širokými střechami a okolo dénka červenou šňůru zatočenou. V neděli ovšem octne se tam i piero, které vždy děvče svému šuhajci chystá. Místo krpců nosí se boty.

Konečně jsme sedli na koče; já ještě s jedním ze spolucestovníků sedla do vozu rychtářova. Byl úzký, dlouhý jako bedna, jak je tam obyčejně mají, ale tak měkce bylo v něm nastláno, že nám dobře bylo. Paní rektorka měla starost, abychom, než na štácii dojdeme, hladem nezemřeli, rozkrájela nám celý bochník chleba, a mně dala do vozu plnou mošnu hroznů a jiného ovoce, pro něž schválně do vinice poslala, a ještě litovala, že nejedem nazpak[90] přes Moravce, že by nám dala hrnčok lekváru.[91] Já činila námitky, ale soused můj kynul mi, abych neodpírala, že by nepřijetí dárků hostinnost urazilo. Nechala jsem tedy paní rektorku do vozu „pratať“,[92] co sama chtěla. — „No, lenže daj pozor, syn muoj!“ volala matěr na Michala, který s námi jel, když ženičce své ruku podal a na koč vyskočil. Rozloučili jsme se s hostinnými lidmi, doktor-úr pokynul děvčatům a gazdinkám milostivě rukou, čemuž se hlavy sestrknuvše zasmály, a již ujížděli jsme s vršku dolů.

Nad Moravci jsou po vrších vinice, a na jednom z nejbližších vrchů, asi čtvrt hodiny od dědiny, vidět zříceniny hradu Sudonského, o němž ale neslyšela jsem více, než že ho Turek zrútil. Dále mezi vršinami je Lyrovec, kde prý za panování Turka ze všech nejukrutnější „pašalík“ sídlel. Mnoho zůstalo pověstí v ústech lidu o jeho ukrutnostech. Jednu z nich povídal nám Michal. Chudá jedna vdova měla švarného syna, který ji živil a opatroval, neboť byla slepá. Měl ten šuhaj frajerku, která byla krásná, že nemohla více být. Pašalík slyšel o kráse děvčete a poslal pro ni hajdúky, by mu ji předvedly. Šuhaj tomu bránil a mnoho hajdúků zrubal „baltou“,[93] ale chytili ho, svázali, a pašalík kázal k smrti ho ubičovat, což se i stalo. Když to jeho nevěsta slyšela, vrazila do sebe nůž, a matka nariekala „ako sirá holubica“ na jich hrobě tak dlouho, „až sa jej srdce od žalosti rozpuklo“.

„Znajú u vás děvčata veľa[94] rozprávok?“ ptám se Michala, když dokončil.

„Jaj,“ pohodil si hlavou, „misel[95] by to byť arch papieru väčší ako ten vršok, čo by sa aj naň sprataly[96] všecky rozprávky, čo ich dievky znajú!“ — při tom ukázal na vrch, k němuž jsme dojížděli.

„Ako sa v něděľu odpoludnia zabávatě?“ ptal se ho můj soused.

„Eh, hocako[97] sa zabávame; sobášení[98] ľudia besedujú, šuhajci s dievkami hrajú, a keď gajdoš[99] prijdě zagajdovať, tancujú,“ odpověděl.

„A čož ženatí netancujú?“ ptám se.

„Eh, volaktorý tancuje, volaktorý nětancuje. Už sa len predsa ty ženy ,jedia’,[100] keď muž inšej buočky stiská,“ usmál se potměšile mladý manžel.

Když jsme přijeli do Nádaše, ptám se Michala, zdali tam Slováci. On, ukazuje bičem na několik ženských v temném šatu, povídá: „Šak ver to človek zďaleka pozná, že Maďari sú. Maďarka ľúbi čierny šat, Slovenka veselý.“

Až do Éleš-falu je krajina rozmanitá. Vršiny, porostlé révou a ovocnými stromy, střídají se s březovými háji, s holými vrchy, kde sotva pastvina, a s lesy rozmanitého stromoví, ceru, hrabu,[101] javoru, košatého klenu a j. Mezi vršinami je pole a svíží lučiny. Přijedouce na vrch k Éleš-falu, viděli jsme tu pojednou věnec Šťávnických vrchů a v dolině městečko Bátovce, naši nejbližší štácii. Nad Bátovcemi[102] mezi vrchy leží městečko Pukaněc,[103] kde se robí hrnčířské nádobí, daleko široko oblíbené. V Bátovcích jsme se rozloučili s milými Moravčany.

V Bátovcích, kde již samí Slováci, byl pan rychtár ochoten zaopatřit nám přípřež, a sliboval nám napřed již, že dostanem dobré koně, že pošle pro ně do nejbližší dědiny Almášu, kde jsou velmi zámožní sedláci a odkudž prý i pro „pana cisára prípraž došikoval, keď v Uhorskej chodil“. Trvalo to dvě hodiny, než selský šuhaj s čtyřmi koni se dostavil. Koně byli opravdu pěkní, dobře chovaní. Když náš nový kočí (mladý ještě hoch, syn sedlákův) do koče zapřáhl pár za párem, nikoli v jedné řadě, a my všickni ke koči přistoupili, začal se škrábat za ušima a škaredit. „No, akože?“[104] ptal se doktor, pozoruje mrzutost jeho.

„Eh!“ udělal si kočí.

„Eh, viem ja, viem!“ usmál se doktor, zavolal na krčmára, a když krčmár přiběhl, poručil, aby donesl kočišovi „žajděľ vína“.

Mišo — tak se jmenoval ten junek — vyprázdnil pohár naraz, ale škaredit se nepřestal.

„Eh, Mišo, ver pozeráš, ako by ťa vybili; čože, vrav?“ ptal se rychtár, klepna ho palicou svojí na rameno.

„Eh!“ vzdychl si Mišo, a pošoupna klobouk, začal se ve vlasech nad nízkým čelem prohrabovat, „eh, treba bolo vziať šesť koní, ťažkuo to, nebuděm muocť ztuha[105] ísť.“[106]

„Eh, ty blázon, ty!“ hněval se doktor. „Čo ťažkuo? Koč ľahký — len ty iď,[107] dostaneš dobrú diškereciu.“

„Má on doma mladú ženu, preto chce prísť skuor nazpak,“[108] smál se rychtár.

Mišo trochu tvář vyjasnil, shodil kabanicu s ramenou na koč, torbu si šoupl s boku nazad, klobouk na hlavě připevnil si podbradním řemínkem, vzal do ruky bič, vyskočil na podsedního koně prvního páru zlehka do maličkého dřevěného sedla, na němž byla kožešina prostřena, sedl, nohy strčil do třmenů z provazu udělaných, uzdy zatočil si okolo levé ruky, pravou vzal bič a začal jím točit koňům nad hlavami. Vida, že jsme usazeni, pozdvihl se trochu v sedle, nahnul tělo ku předu, po salaši ozvalo se táhlé „Ňéééé!“ — a v okamžení zmizeli jsme rychtářovi i krčmářovi s očí. Jedním letem uháněl s námi Mišo přes louže, jámy, kameny a hrbolce po „hradské“,[109] jako by nás byl ukradl.

Když jsme jeli nedaleko dědiny Almášu, zdvihl se z příkopu polonahý chlapec, u něhož ležely dvě plné vrecka. Jedním trhnutím uzdy Mišo koně zastavil, chlapec hodil vrecka, v nichž byla píce pro koně, za naše záda na koč, s hbitostí cvičeného tělocvikáře vyšvihnul se na ně, a již zase cítili koně v povětří nad sebou fičet osudný bič, jako Damoklesův meč, a Mišo, polosedě a polostoje v sedle, uháněl s námi dále. Kaštanové vlasy vlály mu okolo snědých lící, krátká košilka nad nahými plecemi, a když chvílemi „nazpak pozrel“, zdali nás některého neztratil, a bílé zuby zpod černých „bajúzů“[110] na nás vycenil, nebyla to již ta trucovitá, počerná[111] tvář, ale rozháraná tvář vášnivého jezdce. Taková jízda je v Uhřích obyčejná a jedině takovou Maďar ľúbi.

Chlapec za námi byl pacholík od zadního páru, přední patřil Mišovi; bála jsem se o něho, aby hore s vrecka nespadl, nabídla jsem mu tedy, aby sedl k nám, ale nechtěl. „Dobre mi tu hore, něviděl by som na koně,“ povídal, nespustě očí svých s koňů.

Slunce pálilo, jako by oheň padal. Přijeli jsme na vrch za Bohunice,[112] chlapec rozhlížel se po obloze a začal: „Budě daždiť!“[113] — „Akože to vieš?“ ptám se ho. — „Ľaľa!“ ukázal prstem na oblohu, „slnko vlasy rozpúšťa.“ — Chlapec mluvil pravdu; sotva jsme dojeli na osamělou poštu do Steinbachu, dvě hodiny od Bátovec, začalo pršet. Mišo pravil, že nebude „dlho padať“, zastavil pod košatým dubem u cesty a rozvěsil koňům na voj kúšťok sena. My také slezli, pánové šli do stavení na žajděľ vína, já zůstala pod dubem s Mišou a Jankem. Mišo vytáhl z torby kus chleba, pořádný zavírák, a podal mi, abych si ukrojila; když jsem si já ukrojila, zakrojil kus Jankovi, pak začal jíst sám. Chléb byl dobrý, bílý, jak v Uhřích u sedláků, vyjmouc chudé kraje, bývá, dokonce na dolení zemi. Doktor přinesl sám víno Mišovi, ale bylo velmi kyselé a nechutnalo žádnému, i Janko liboval si více vodu ze studánky, která se nedaleko nás ze země prýštila, čistá jak křišťál.

Milo se nám to sedělo pod zelenou střechou košatého dubu; pošta Steinbašská leží u paty hory Hliníku, o samotě v lese. Pánové v otevřené síni kouřili, krčmář přecházel s místa na místo, okolo stavení obcházel kozel, a domácí pes Dunaj — tak zvaný vlčí, obyčejný to pes v celém Uhersku, — vida nás jíst, přidružil se k nám. Ticho bylo vůkol, jen padání krůpějí na list a naše hlasy bylo slyšet. Ale již se zase obloha sem tam modrala a Janko ujišťoval, že budě priam slnko svietiť.[114] Mišo mi byl zatím vypravoval o své ženičce, kterak ju ľúbi a kterak je pekná, čemuž Janko přisvědčil. I ptám se chlapce, koľko rokov mu je? — „Něviem,“ odpověděl krátce. — „Prečo něvieš? Něvravela ti matěr ani otěc?“ — „Němal som matěre ani otca,“ odpověděl chlapec. — „Sirota si ty?“ — „Něviem, umreli něumreli, len ma tak zaněhali,“ řekl chlapec, pokrče rameny. — „A kdě ťa zaněhali?“ — „Tam kděsi u kapličky v hore.[115] Tam ma baniari,[116] dobrí ľudia, našli a chovali do toľko rokov, až som narástol. Potom mi vraveli, aby som išol službu hľadať.“ — „Prišol do našej dědiny a slúži u suseda, len robiť musí ako ktorý statočný chlap,“[117] pravil Mišo. — „Máš dobrú službu?“ ptám se ho. — „Nie veru, gazdina dobrá je, iba gazda je mrchavý chlap. Špatnú strovu a jedne háby[118] do roka. Pýtal som i peňazí, vravel, že dá, a nědal. Šak mu něbudem slúžiť dlho, veru něbudem.“

„Narastieš, puojděš za husára,“ řekl Mišo, podávaje mu ještě kus chleba.

„Veru puojděm, keď ma vezmú,“ odpověděl hoch odhodlaně, ukrojil kurčok chleba, podal ho Dunajovi, pak se šel podívat ke koňům. Mišo vypravoval mi, že Janko vskutku mnoho zkusí, ale že sousedé brání, aby ho gazda nebil tuze. Ti malí pacholíci, husiari, voliari, kraviari a koniari ve vesnicích, jsou obyčejně děti chudých rodičů aneb čeledínů něprisahaných.[119] Od malička povaluje se takový chlapec neb děvče v domě, upotřebuje se kde k čemu; až naroste a statečný kus práce zastat může, pak teprv dostane něco peněz, dříve slouží za stravu a šat, který ovšem jednoduchý je. Jestli chlap vojákem být nemusí, může, když se mu nelíbí, ovšem do jiné služby vstoupit, ale musí být velmi zlý gazda, když mu „čeľaď“ v domě chovaná odejde; byť i naříkali, přece je poutá zvyk ke stavení, kde je zná každé zvíře domácí od koně až ke kuřeti. Materielně zle se málokde mají, o čemsi lepším nevědí; chováni v ustavičném poddanství, zvykli poslouchat otce gazdu, byť i palicou do nich mlátil, jakož i gazda zvykl poslouchat šlechtice svého pána, kdyby ho i sebe více trýznil. „Kdo sám otrok, nezná vážit svobodu jiného.“ Ale velice jsem se podivila, když mi vypravoval Mišo, že otec jeho pacholíka má, kterého si přivezl odkudsi z jarmoku, koupiv ho tam od vlastního otce (ovšem chudého a bezpochyby opilého) za pět zlatých šajnů! „Bože!“ myslela jsem si, „to jsou v Evropě laciní otroci!“

A není to jediný příklad! Ostatně se takový koupený čeledín nemá hůř než jiný, ten jedině rozdíl je, že koupený chlapec nesmí od gazdy jít, leč by musel za vojáka, kdežto jinému slobodno odejít, kam se mu líbí. Je-li mu dobře, ovšem netouží jinam, ale když mu zle je, pak zajisté těžce břímě nevolnictví nese. Ovšem že v nynějších dobách pomalu všelijaké neřády hrubé nevzdělanosti pominou. —

Přestalo pršet. Mišo seděl zase na koni, my ale šli za vozem pěšky, neboť šla silnice příkře nahoru; stoupali jsme tedy v stínu dubů a javorů, kteří se nad námi klenuli, výše a výše. Po deštíčku okřálo kvítí, jež podle cest i pod stromy všude dost kvitlo, čerstvou vůni vydychujíc. Doleji viděli jsme mnoho žlutého náprstníku, výše jsme ho již nenašli. Vyjdouce na Hliník, měli jsme před sebou vyšší horu Kalnú. Mezi Kalnou a Hliníkem rozstupují se poněkud vrchy, a tu vidět až k Šahám a vrch Sandu za Ďarmoty. Slunce již se pomalu schylovalo k západu, když jsme stupali na Kalnú; jediný doktor-úr, který co pravý Maďar nerad pěšky chodil, dokonce na vrchy, ležel na koči.

Šli jsme mlčky, každý byl svými myšlenkami zaměstnán, sám v sobě se těše nad krásnou přírodou.

Kolem cesty vysoké keře planých růží, jejichž rudé ovoce zdálí se již červenalo, husté loubí plaménku,[120] v jehož tmavozeleném listu bělely se jednotlivé květy, a mezi nimi odkvetlé již, jejichž nitky z holínky vycházející v chumáč schoulené jako svítící péra vypadaly. Janko mi také řekl, že to zovou „svit“, a hned si kus utrhl a střechu klobouku rozedraného okrášlil. Mně ale natrhal kytici „lesních klinčokov“.[121] V stínu lesním bujné listí kapradí a brlienu,[122] jímž si rády děvčata hlavy krášlí, na paloucích růžověla se jesienka;[123] ať se podíval člověk kam podíval, všude radost a krása. — Vyšli jsme na horu Kalnú, aniž bychom byli koho potkali. Ale tu přišel proti nám mladý chlapec, tak krásný, že by si ho fantasie malířova krásněji vymyslet nemohla. Oblek jeho byl čistý, kabanice strakatě vyšitá, okolo klobouku měl věnec svitu, v ruce valašku.

„Kděže iděš?“ zastavil ho Janko. — „Do Děukyže dolu,“ odpověděl chlapec, ukazuje prstem do hluboké doliny, kde se páslo stádo a několik stavení vidět bylo. „A kděže vy idětě?“ ptal se navzájem zase nás. — „Do Štiavnice.“ — „No, dobrého zdravia, Pánboh vám daj šťastia!“ přál nám hoch a obrátil se na lesní stezku, která vedla dolů do dědiny. —

Z Kalné vezl nás Mišo zase jako na tátošech, koč jen tak od země odskakoval, koně letěli jeden na tu stranu, druhý na druhou stranu, div že je ty provázky, jimiž jen lehce spřeženi byli, pohromadě udržely. Když jsme se mžikem podívali po stráních dolů, na sráze, do hlubokých dolin, zavřeli jsme oči a poručili se do vůle Páně. Já však nabyla tolik důvěry v Mišu, že mne odvážnost jeho nelekala; smělému prý Pánbůh přeje! — Dědina Vysoká zůstala nám v levo, a vyjížděli jsme opět do vrchu na horu Vartu. Vždy výš a výše stoupáme, a tu najednou otvírá se překrásná vyhlídka, před námi leží daleká krajina; do Nitranské stolice až ku Prešporku vidět, věnec Budínského pohoří, hory Janovské. Nad námi kupí se hory, hlava nad hlavou, nejvýše ční temeno Sitna; vrchol jeho skví se v zlatě, líbán od loučícího se slunka, jenž poslední svůj pohled jemu posílá. Zajde; zůstanou jen zlaté, růžové upomínky. A z druhé strany vychází na čisté obloze melancholická tvář měsíce, provázena třpytící se hvězdou večernicí.

V údolinách lesknou se zrcadla malých jezírek anebo rybníků, jako by je příroda byla k potřebě dala těm mladým vrbám a břízám, co vůkol něho stojí, vždy se v něm shlížejíce. „Jaj, Bože, akuo je to peknuo!“ povídal si Janko.

Kdož je s to, takové okamžení slovy líčit, krásy jeho, jež oko zří, popisovat? — Nemožno! — Sám musí každý vidět, aby cítil; a kdo, octnuv se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí posvěcující její polibení, kdo nestává se v takovém okamžení zbožným, necítě než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření — tomu darmo mluvit! —

Z Varty sjížděli jsme již dolů jen k Siegelberku, na Vindšacht (vlastně „Vindische Schacht“), ale Janko povídal, že se tam „na Pecinách“ říká, a já proti jeho opravě nemohla ničeho namítat. — Bylo osm hodin večer, když jsme po špatné dlažbě Šťávnické k hostinci dojeli. Rozloučila jsem se s Mišou a Jankem jako s přáteli, a zajisté chlapec pravdu mluvil, řka: „Veru by som s vami šiel kraj sveta.“



[1] [vře]

[2] Korytnica v Liptovské jen k pití

[3] Koč je vozík panský, krytý koč zove se u Slováků „hintovem“.

[4] [nebo huncút, šibal]

[5] [pogáčky nebo pagáčky — placičky z mouky a vepřového sádla]

[6] hole [vlastně zde tyče]

[7] hůně

[8] [čeledínové, voláci]

[9] dýmku

[10] [pytlík, váček s tabákem]

[11] Pusta jmenuje se každý o samotě stojící dvorec.

[12] Mučící to nástroj, který posud v Uhřích před každou rychtou vidět, jako šibenici u každého většího města.

[13] [hůl]

[14] [obecní starosta, rychtář]

[15] Vorspann

[16] sítí

[17] šmel, butomus

[18] Obilí slove buď „zboží“, buď „zrno“.

[19] divý bez

[20] [zlou] křeč v žaludku

[21] [nebo hajdúch,] panský neb úřední sluha

[22] otava

[23] pšenice

[24] [nebo raž,] žito

[25] ječmen

[26] zelí

[27] zemiaky [brambory]

[28] dýně

[29] okurky

[30] [dyňa — meloun]

[31] [paša — pastva]

[32] Starší žena slove po maďarsku nenija [vlastně „néni“, tetka, kmotra]; ale i Slováci mezi Maďari žijící, osvojili si ten název.

[33] prádlo [plákať — máchati; zde tlouci dřev. pleskačkou]

[34] masliak (také belian) — datura stramonium

[35] [Paľo, Paľko — Pavel, Pavlík; besný — zuřivý]

[36] [hore — nahoře; na veky — neustále]

[37] sarvaš, maď. jelen, jmeno vola [sarvaška — jelínek]. Obyčejně má každý vůl, jako kůň a ovce, svoje jmeno, někdy velmi pěkné: hvězda, růže, ryba, květ, a jen ti neposlušní slovou beťár (flamendr) a zdlouhaví „bogár“ (chroust) [vlastně brouk; chroust — čerebogár].

[38] poupě

[39] Velká ves

[40] Dregelj

[41] [byl]

[42] [též iba — pouze, teprve]

[43] [sv. Štěpán]

[44] [obnova — volby župního úřednictva]

[45] pan

[46] Ipoly-Ság [Ipoľ-Šág]

[47] [přítele]

[48] [„Váš ponížený služebník“]

[49] [Na Slovensku slyšeti pouze tvar Slovenka.]

[50] driek [dřík, pás, život], tělo driečne — pěkného těla

[51] inaš — sluha [vlastně učedník]

[52] [Hra slov: „Líbí se mi“ — „Ať se jen líbí“ (= račte!)]

[53] [hezký, švarný]

[54] [snad]

[55] dříve, časněji

[56] [vůli, volno]

[57] [co by]

[58] [když]

[59] [milý]

[60] okno; oblokár — co okna zasazuje

[61] [Spoutá mu přední nohy provazem.]

[62] klobúk; kalapník čili kalapčiar — klobúčník

[63] piero, kytka

[64] dětěľ — trojka (jetel); [obvyklý tvar: ďatělina]

[65] lilie

[66] [čtveráku]

[67] Szalatna

[68] Kuostka — pecka; ovoce, co má pecku

[69] modrý bez, Flieder

[70] Löwenmaul

[71] heřmánek a kadeřavý balšám

[72] nádobí hrnčířské krásnější, co se málokdy potřebuje; [pitvor — předsíň]

[73] polštáře a peřiny

[74] příbuzní

[75] víno v hroznech

[76] [slúžny, župní úředník, první po podžupanovi]

[77] v karty hráli, což u Maďarů velmocná vášeň

[78] [prý]

[79] hned, v tu chvíli

[80] nevyhlížela

[81] Meru je 40.

[82] Život je patriarchální. Otec je hlava rodiny, správce veškerého jmění. Synové, byť i ženatí, zůstanou při otci, jen dcery jdou do jiných rodin.

[83] [končok, koneček, cíp]

[84] [krajky]

[85] Barva modrá zove se svetlá.

[86] [ve střípku, květináči]

[87] torba, taška

[88] [něco]

[89] láhev baňatá, udělaná z vyschlé dyně

[90] nazpět

[91] povidel

[92] [nakládati, nacpávati]

[93] sekerou

[94] mnoho

[95] [musel]

[96] vešly

[97] [všelijak, jakkoliv]

[98] [ženatí]

[99] huslař, gajdy — husle. [Vlastně: gajdoš — dudák; gajdy — dudy]

[100] [pajedia, jedujú,] zlobí, hněvají

[101] habru

[102] Bát, německy Frauenmarkt

[103] Pugganz

[104] [Jakpak?]

[105] [prudce]

[106] [jít, hnát]

[107] [jdi]

[108] [nazpět]

[109] [císařská silnice]

[110] kníry

[111] [tmavá, brunátná]

[112] Bagonya

[113] pršet; budě padať dážď, aneb jen zkráceně: budě padať [ľaľa — hle, viz]

[114] vyčasí se

[115] v lese

[116] co v báních pracujou [hutníci, horníci]

[117] [pořádný, poctivý muž]

[118] [gazda — hospodář; gazdina — hospodyně; mrchavý — zlý; háby — šaty, šat]

[119] manželů právně neoddaných

[120] clematis

[121] nocíky — klinčoky, také slovou hrebíček, a kl. korenia. Kliněc je hřeb.

[122] barvínek, maďarský berlenk

[123] také zimomriavka, drystěl, ocún




Božena Němcová

— česká spisovateľka, jedna zo zakladateľov modernej českej prózy. Mala záujem o folklór, vrchol jej diela tvoria poviedky a rozsiahlejšie prózy z vidieckeho prostredia. Známa sa stala predovšetkým prózou Babička. Bola autorkou cestopisov (aj zo Slovenska) a zberateľkou rozprávok a povestí, aj slovenských. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.