ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(„Lumír“ IV, 1, 1854.)

Rozloučení s milými přáteli, ať je to již na krátko nebo na dlouho, zanechává v duši vždy nádech smutku, poněvadž nikdo nemůže s jistotou si říci: „Shledáme se opět!“ — Odjíždí-li cestující po obyčejné příležitosti, a dokonce-li sám, zbývá mu mnoho času k smutnému rozjímání o rozlučování, a dokud nezajel za poslední pole, za poslední vrch milé mu krajiny, dotud se ustavičně v duchu loučí. Ale jede-li po železnici, tu je tolik spěchu a starostí od domu až ke kase a od kasy až do vozu, že jen letmo se loučí. Myslí si: Až povyjedem, podívám se ještě jednou, kde jsem rád býval; ale již letí divý kotel, již ho unáší tak rychle, že mžikem jen ohlídnout se mohl po místech, na něž ho váže zvyk a sladké zpomínky, neboť v druhém, třetím okamžení již cizí, cizejší obrazy před okem se míhají. Usedne, rozjímal by, snad i slza v oku se zaleskne; ale tu vidí před sebou takovou směsici různých tvářností, slyší otázky, odpovědi v tolikeru někdy nářečí, že se mimovolně pozornost jeho k těm novým předmětům obrací. Nejdřív si prohlídne nejbližší sousedstvo, pak se rozhlédne dále, a v takovém davu lidstva rozmanitých stavů a zaměstnání najdou se přece, ne-li více, alespoň dva, kteří se spřátelí. Na cestě spřátelí se člověk rychle a tak upřímně, důvěrně, jako by jeden s druhým byl vyrostl, a když se cesty jejich dělí, řeknou si smutně: „Škoda, že se musíme loučit!“ — a dlouho sedí pak ten opuštěný ve voze, a již se mu ani to cestování nelíbí, ani ti spolucestovatelé, nyní teprv se zdá být samoten, dokud ho náhoda opět s nějakou milou osobností nesvede.

I já, když jsem s přáteli a Prahou se rozloučila, rozhlédla jsem se nejdříve, koho náhoda se mnou svedla; vůz byl pln lidu všelikých stavů. Naproti mně seděli dva muži, jeden nejspíš obchodník v obilí, druhý, jak se zdálo, úředník, který navštívil Prahu, aby všelikou koupi odbyl, jak dosvědčoval, mimo jiné, módní klobouk, tobolka, stinítko a podobné tretky. Vedle mne seděl vysoký muž, v šedé bundě a letní čapce; když jsem na něho se podívala, setkala jsem se s příjemnou tváří, rusými vousy zarostlou a modrým okem. „Kam jedete? Odkud?“ to bývá již tak na cestě obyčejná otázka, jíž se zapřádá další pásmo reči. Tak i můj soused se mne otázal s názvukem severoněmeckým, jak daleko cestuji. Řekla jsem, že do Uher, a on mi opět navzájem sdělil, že se vrací z dlouhé cesty, kterou konal po řecké zemi, k své rodině do Vídně. Tím se stal pro mne hned zajímavější osobou, a měla jsem již hromadu věcí pohotově, na které bych se ráda byla tázala; ale soused byl velmi laskav, a jak by četl myšlenky moje, i bez otázek začal vypravovat o svých cestách, a tak zajímavě povídal, že i protější pánové zanechali hovoru o prodeji pšenice a s podivením poslouchali. Jedno k druhému přišla řeč i na Čechy, a tu já vypravovala zase jemu; znal naši zem a národ jen dle historie a poslední čas dle pověsti a dle toho, co o nás kde četl, a proto se na vše tázal dopodrobna, jmenovitě na poměr Čechů a Němců. S úctou mluvil o našich výtečnících v literatuře; co se týká divadla, soudil spravedlivě a litoval nás, zmínil se však, že slyšel velice chválit manžely Kolára a Kolárovou, zvlášť paní co výtečnou umělkyni. Konečně řekl můj soused tolik: „Já jsem nikdy nesouhlasil s těmi, kteří národní snažení Slovanů za hračku mají, v spisech a řečích proti nim brojí a jim se i posmívají, avšak dlouho měl jsem ty snahy za marné namáhání; nevěřil jsem, že by národ český kdy se povznésti mohl k uvědomění své národnosti. Nyní jsem ale o všem tom lépe zpraven.“ — Z řečí jeho poznala jsem záhy, že je nějaký umělec; také činil zmínku o známosti s nejvýtečnějšími umělci a učenci, o vlastním salonu ve Vídni, kde se notabilita umělecká scházívá; ale kdo vlastně je, nevěděla jsem: až jsme v Brně, kde jsem se půl dne zdržela, jmena navzájem si vyměnili, teprv poznala jsem ve svém zábavném sousedu pověstného básníka dra. Bedřicha Hebbla.

Těch několik hodin v kruhu milých přátel, u veselém rozhovoru uteklo rychle, a ve čtyry hodiny ráno seděla jsem již zase ve voze, a jako na perutích letěli jsme úrodnými rovinami Moravy k uherským hranicím, a k polednímu byli jsme v Prešpurku, odkudž se ihned přesedlo do širokých, dobře zaopatřených vozů uherské dráhy a dále k Pešti se ujíždělo. Z Gänserndorfu až do Prešpurku záležela moje společnost nejvíce z chudých rodin z Moravy, které jely do Prešpurku najmout se přes leto do roboty, což každý rok činívají, jeť Uhrům dělníků třeba a těm zase výživy; byla s nimi špatná rozmluva, neboť mluvili němčinou tak ukrutnou, že jsem jim stěží dvacáté slovo porozuměla, ač jsem několikero těch různořečí německých znala. Z Prešpurku bylo mnoho židů uherských a již převládala řeč maďarská. V Galantě slyšela jsem první cikánskou bandu, ale byli to pouzí hudlaři, jejichž skřípání jsme napotom na každé štací slyšeli; ale že hráli oblíbený národní pochod, dostali vždy něco. V Náně, první to štací za Ostřihomem, přisedl houfek študentů, veselých to hochů. Jeli jsme od Ostřihoma vždy těsně podél Dunaje, a hoši u veselém rozmaru připíjeli společnosti na parolodi, která jako o závod s námi se hnala až k Vacovu, kde jsme se oddělili; tam dělí Dunaj ostrov Svatoondřejský, loď musí dělati velkou okliku, a proto jsme my po železnici mnohem dříve večer do Pešti přijeli než ona. Cesta z Prešpurku do Pešti je již příliš známa i českému obecenstvu, než aby se o to moje péro pokoušelo ji popisovati; a kdybych i nejpěkněji vylíčila tu krásnou vyhlídku od Prešpurku na hory, na svěží roviny, na velebný tok Dunaje, kdybych třebas i nejumělejším štětcem vymalovala rozkošné obrázky, chrám Ostřihomský na pravém břehu Dunaje, Vyšehrad, celé to pěkné Budínské pohoří, zůstalo by přece vylíčení mrtvé, daleko za živou krásou; to se musí vidět, a ne jen číst.

V prostranném, čistém Pešťském nádraží jsme slezli, a študenti byli již hotovi zaopatřiti mi příležitost k další cestě, an se tu objeví přítel Bořivoj, který již na mne čekal se svým kočišem Jánošem, malým zavalitým Rusňákem, který tu stál za ním v chlupaté gubě,^[1] péro za kloboukem, a v podivení na ten běh a shon lidu se díval, avšak s větším ještě podivením na toho raracha, který s námi přilítl a nyní po nádraží se točil, pískal a chroptěl, jako zběsnilý. — Šli jsme ubytovat se v hostinci, a pak jsme použili krásného večera k procházce po nábřeží a na most; je to nádherná, krásná stavba, okrasa to Pešti, a ne nadarmo se jím Maďaři chlubí. Nábřeží je prostranné, velké, a tu jsou největší hostince, kavárny a pěkné domy; podél břehu stálo několik parolodí a množství lodí se zbožím, loděk malých a pramic. Lidí krojů rozmanitých se na nich hemžilo, jedni leželi, jiní seděli do kolečka a „kartovali“,^[2] ti zpívali, a tu opět hromádka „fajčila“ a v zamyšlení pohlížela buď do tváři „báči^[3] Dunaje“, buď na protější břeh, kde se rozkládá Budín. Po nábřeží se procházeli měšťané se svými paními a dcerami, by použili večerního chladu, a před kavárnami seděli mužští, kouřili a hulákali.

Ráno šli jsme po městě a do Budína nahoru; všude ještě množství známek bojů. Ve městě je nejvíce vidět známky kruté střelby podél břehu a nejvíc kulí je vryto na hostinci de l’Europe na nábřeží; za mostem hned pod hradbami sesuté domy dílem ještě strhané, dílem opravené již hradby; skoro by člověk ani neuvěřil, že by kdo na ty příkře jdoucí hradby dostati se mohl, a přece tam byli prý Maďaři jako mravenci vylezli, zvlášť hned pod hradem, kde generál Hentzi padl. Nyní se ale již všecko o překot spravuje, cesty a sady se čistí, vysazují, okrašlují, a nezůstane zevnitřní památky, že tu panoval kdys jiný než přátelský duch. Když se vyjde nahoru ke kostelu, rozprostírá se tu rozkošná vyhlídka před námi; na pravém břehu Dunaje táhne se k Ostřihomu pěkné Budínské pohoří, v levo dolů vidí se nádherný královský hrad a pevnost. Na levém břehu rozprostírá se rovina, a oko přelítnuvši ji a malé ty vysočiny, stane nejzáze na obzoru u modrajících se vrcholů Mater; na témž břehu hned proti Budínu rozprostírá se rozsáhlé hlavni město Pešť. Město je pěkné, má rozsáhlé náměstí, široké, čisté ulice, nádherné veřejné budovy, skvostné krámy, pěkné domy i špatné chatrče a špinavé krčmy, ale pohled naň nemá nic imposantního, a raději dlí oko na vážném širokém toku Dunaje, na němž je život čilý. Tam se chystá paroloď k odplutí dolů, tu zas nahoru po Dunaji, tu plují lodě sem i tam s všelikým nákladem, a mezi nimi se hemží ty lehounké loďky, okrášlené praporečky národními, které slouží k převážení do blízkého okolí přes vodu, aneb do lázní teplých na pravém břehu, tak zvaných tureckých. V Budíne všude ticho, všude čisto; tam jsou úřady, tam bydlí úředníků nejvíce, vojsko všude, a podobá se v tom velmi naší Malé Straně. Na druhé straně města jde se po vrchu, posázeném dílem vinnou révou, dílem zeleninou a stromy, do předměstí Christianova, které příjemně rozloženo jest pod vinicemi, mezi samými zahradami, a kde je množství letohrádků. Povídá se, že se udělá průkop skrze vrch, aby se usnadnila obtížná cesta z Pešti nahoru přes Budín.

Když jsme se vrátili a poobědvali, chtěli jsme odjeti, ale Jánoš nás zrazoval, že bude „zaraz^[4] padať“; i poslechli jsme zkušeného a přečkali jsme déšť. Naše ekvipáže patřila vlastně k zemanským, ačkoli byla velmi nepěkná; vozík nízký, celý dřevěný, beze vší okrasy, má as tu podobu, jako řeznický vozík v Praze. Některý je po boku vykrojen a má stupátko, ale je to zřídkakdy, obyčejně se stoupne na kolo anebo se leze od voje; přidělané sedadlo též není obyčejné, jen se hodí několik otepí slámy, na ni pokrovec, a sedne se, což vlastně nejpohodlnější. Chce-li se proti dešti aneb slunci ochránit a přikrýt vozík, zastrčí se ze předu a ze zadu po dvou „palicích“,^[5] na ně se připevní rohožka, a je „krytý koč“. Krytý kočár aneb pěknou bryčku mají jen velmožní pánové a bohatí měšťané pro své paní, ačkoliv se ani velmožná paní nestydí přijeti do města na žebřinovém voze aneb lecjaké karyci. Sedli jsme, Jánoš urovnal svou chlupatou gubu švarně přes ramena, vyhoupnul se na přední otep slámy, bič do ruky, jímž „Mišovi a Panně“, našim malým uherským konikům, pohrozil, jako by chtěl říci: „Tu vám ho ukazuju, jestli mi uděláte hanbu, zkusíte, co umí“; oba se po očku podívali, a sotva zaznělo známé jim „eče!“, již letěli, až se jim od nohou jiskřilo. Tu Jánoš najednou v jedné ulici tak náhle zarazil, až jsme odskočili, a ukázav bičem na velikého na štítu namalovaného slona, ptal se: „Ký to čert?“, a když mu to Bořivoj řekl, spokojeně ujížděl dále. Jeli jsme k východu, kde je též pole Rákoš zvané, pověstné proto, že se na něm uherské sněmy držívaly, na Hatvanskou cestu; jeli jsme hluboko pískem, ale Jánoš sotva chvilku jel zpovolna, leč co si zapálil dýmku. Jánoš málo mluví, několik slov provázených posuňkem, který má ostatní dopovědít, je všecko, tak s lidmi, tak s koněm; ale rád spi, rád pije pálenku a víno, rád „fajčí dohán“^[6] a rád „ztuha“^[7] jezdí. „Zaklínej ho tím nejsvětějším, on nepojede zvolna, kdyby to šlo přes propasti,“ hněval se Bořivoj, když vozík přelítl několik velkých kamenů, které přes cestu ležely; „ten chlap se mne nazlobí.“ — „Proč tedy nevezmeš lepšího?“ — „Poněvadž je poctivý, hodný čeledín tak řídká věc zde jako bílá vrána; nic si člověk nevymění. A ten alespoň mě tak tuze nešidí a hledí si koní, ačkoliv jim tím hnáním dost škodí; ale což platno, když je to již zvyk, a hanba jeti zvolna, musím si to nechat líbit.“

Jeli jsme ustavičně písčitou rovinou, a sem tam návrší, porostlé břízou, dubem, někde osamělý dvorec, tak zvané pusty, tak až do Kerepeše, kde jsme museli zůstat přes noc, neboť večer jeti lesem dále nebylo bezpečno, ačkoliv se i na nocku Jánoš mrzel, protože prý zloději tam konicu navštěvují. Museli jsme přijmouti zavděk špatnou večeří a ještě špatnějším noclehem v špinavé jizbě. V noci začalo cosi za ohromnou pecí šustit, a při slabém světle z okének viděla jsem vstávati ohromného chlapa. Myslela jsem, že to zloděj jakýs, že nastane půtka, neboť jsme měli zbraň; ale chlap se několikrát protáhl, až se ruce stropu dotýkaly, a pak vyšel ven; nejspíš že za pecí opici vyspával. Sotva se rozednilo, vstali jsme, a poněvadž strach o koně u Jánoše spaní přemohl, bylo možno hned vyjeti; jitro velmi krásné a cesta vždy příjemnější.

V Gödöllő je hezký zámek a rozsáhlý park, ale všecko zanedbáno; patřívalo to knížatům Gražalkovičům, ale nyní to koupil baron Sina. Dlouho jede se podél ohrady, v níž chovávala se zvěř. Za ohradou otočili jsme do údolí mezi vršky, porostlé dubem; ticho, které kolem panovalo, rušeno bylo jen zpěvem ptactva, jakýž ze všech hájů rozmanitými zvuky se ozýval.

Za Gödöllő mezi vršky viděli jsme pěkný obrázek, který by snad i malíři se byl hodil. Byla právě neděle, a v kapličce na vršku mezi dubovím držela se pouť. Kapucín měl kázaní na dřevěné zvenčí přistavené kazatelně; po vršku dolů stáli a seděli muži, ženy a děti v pestrém svém kroji, a nedaleko nich se pásli koně a běhala ačata;^[8] vozíky stály pod vrškem a polonahá cikánská rodina též nechyběla. Nedaleko pod kazatelnou stál krámek s pálenkou a houskami a druhý s marcipánem; když jsme jeli, viděli jsme ještě tu i tam spěchati poutníka na vozíku nebo na koni k osamotnělé kapličce.

Do Hatvanu dojeli jsme na oběd; první to městečko maďarské, které jsem viděla, vystavěné naskrz z blátových cihel. Byla právě pouť, po náměstí procesí, a mnoho okolního lidu tam shromážděného. Kroj se poněkud lišil od kroje Jánošova. Muži měli naskrz kožichy, ale bílé, vlnou dovnitř, dole široké a dlouhé až skoro na zem, kdyby spuštěny byly; tak ale měli je přehrnuté nahoru a poutkami na knoflíky upiaté, jako by kolem vlněný prým byl. Rukávy neširoké a přes záda dolů kůže, celá jak je z černého beránka — to je zvláštní jakási okrasa; hlava přijde k týlu, přední nožky leží na ramenou a zadní s chvostem visí dolů. Košile je velmi krátká a nepřikrývá jen půl plec; rukávy jdou ale až přes prsty a jsou náramně široké. Gatě jako ženská sukně skoro, každá nohavice má dva lokte šířky, jsou naskrz z bílého plátna nebo polovičníku, do půl lýtek dlouhé, dole třepení z plátna, vyšitý červený štráfek, v kyčlích stáhnuté do stužky. Neširoký kožený pás a vesta z červeného neb tmavého sukna, vyšitá kvítím a všelikými okrasami po celém předním díle, a hustě gombíků;^[9] na krku černý hedbávný šátek. Svobodní mají kamizolu krátkou, kterou ale jen přes pole nosí, též vyšitou, a obyčejně bílou zástěru; boty^[10] s tupými ostruhami. Na hlavě měli kalap^[11] černý, s velkou střechou, ale tak příkře nahoru zahrnutou; že vyhlíží jako velikánská neforemná čepice. Vzadu vlají mu (je-li svobodný) konce široké černé stuhy a nahoře černé, bílé nebo červené péro, aneb páví péra a květiny, a ještě si tam založí dýmku a „vrecko s dohánem“ v čas potřeby. Někteří měli čepice nízké, na způsob našich beranic z bílého beránku a po straně s černou a červenou šňůrou, což k bílým kožichům lépe sluší. Při práci ale, ve všední den, nevezme na sebe nic než gatě, boty a tu kratičkou košili, při které si musí při práci široké rukávy vykasat až k ramenoum, slovem, je tedy polonahý. V zimě nosí přiléhající vlněné nohavice.

Ženy měly všechny černé plátěné, do malých záhybků složené sukně, též takové zástěry široké, tmavý soukenný nebo (u žen) kožený živůtek velmi pestře vyšitý, hezky dlouhý a napřed na přesku nebo gombičky^[12] zapiatý. Košile s vyhrnutým okružím a rukávy přes lokte; na krku černý hedbávný šátek, na hlavě buď jen strakatý šátek, přes veliký hřeben na pokos uvázaný, aneb přiléhající k hlavě malý zlatý čepec s květovaným hedbávným dýnkem a přiléhajícími na temeno a na uši krajkami, vzadu z široké stuhy uvázek na dvě oka. Přes to plachetku bílou neb strakatou, tuze oškrobenou, která se vtáhne přes tvář jako stříška; méně zámožné nosí ty čepce z bílé látky aneb, jak jsem řekla, jen šátky. Ženy mají přes sebe polodlouhý soukenný kabát (v zimě kožich) vyšívaný. Děvčata chodí v letě bez kabátu, jen v zimě nosí kožíšky; vlasy dozadu sčesané a teprv od šíje dolů do jednoho vrkoče spletené a v něm propletené tři stuhy rozličných barev; při začátku a při konci pletení jsou vždy dvě oka a dva konce, které vlajou. Vesměs nosí ženské čižmy buď černé, buď červené safiánové s podkůvkami. Muži nosí vesměs kníry a vlasy krátce přistřižené, jen někteří staří měli dlouhé vlasy, hřebenem k hlavě přidržené; vlasy má každý tak namaštěné, že mu s nich kape, a nejen vlas, ale i tělo mají obyčejně slaninou namazané.

Když bylo po procesí, rozešli se mladí lidé do krčmy, kde hrálo několik cikánů „čárdáš“, starší buď do krčem, po domkách, aneb sedli před stavením na ulici na holou zem, nohy křížem pod sebou, a fajčili. V Hatvaně byla zrovna na rynku krutá bitva, a posud leželo kolik chatrčí v rumu a na všech skoro byly známky střelby.

Po obědě jeli jsme dále s přípřeží, neboť by byli Mišo a Panna v „hlbokém homoku“^[13] uvázli, jak Jánoš tvrdil. Měli jsme tedy čtyry koně, vedle sebe spřežené, jak to způsob v Uhřích, a dva kočí, kteří spolu málo mluvili, ale hodně fajčili a na koně křičeli. Poněvadž bylo sucho, nebyla cesta ještě tak příliš zlá, jen v tom hlubokém písku se špatně jelo; ale i tu si pomohli kočišové, zajeli na louku neb pole, kdekoli se jim dalo nadejeti neb lehčeji použiti příležitosti. Myslila jsem, že nás budou pokutovati lidé, zhlídnouce nás kaziti i oseté pole, ale Bořivoj mi řekl: „Nemysli, že se tu cení půda jako u nás, to ještě Maďar nezná; ohledni se po těch náramných kusech ouhorem ležících polí, po těch holých vršinách, po těch širokých mezech, přenáramně širokých cestách, po těch někdy desíti i patnácti kolejích po lukách i polích, a seznáš, že není Maďaru o kus země. Kdyby tu i majetník pole stál, neřekne nám nic, poněvadž on sám jinému tak činí, a ustřihnouti si kousek cesty považuje za věc zcela přirozenou, a kdyby se tím i jemu škoda stala. Pak je tu zaryta bázeň před pánem tak tuze, že si netroufá co říci, kdyby mu pán celé pole zničil, a pan Jánoš myslí, že jsou staré časy, když vozil pana solga-biró^[14] a všecko mu bylo dovoleno a každý se mu s cesty uhnouti musel; nechce mu tedy do hlavy, že si to a ono nesmí dovoliti.“

K Gyöngyösi (Dinděši) je krajina pěkná, záběhy pohoří Mater se tu zvyšují; město je jako každé jiné maďarské, vyjmouc několik čistších zemanských stavení; v okolí Dinděšském rodí se nejlepší dýně.^[15] Ke Kápolně se opět vysočiny kloní níž a níže. Do Kápolny přišli jsme na nocku, do hostince dost pěkně vystavěného o samotě u samé silnice nad vesnicí. Koně zůstali v salaši; konice nejsou všude, ba zřídka, obyčejně jen salaše, kolny to zcela neohrazené, kde koně i vůz stojí pod střechou, by před deštěm se chránili, anebo jen lecjaks z prken sbité, kde je žlab pro obrok a dvoje vrata. K večeři přinesli nám oblíbený paprikáš, dušené na slanině beraní maso, kořeněné paprikou; všude v Uhřích přijde na stůl vedle soli i paprika, neboť si Maďar rád přidává tohoto koření do všech jídel mimo moučné, i do polívky. Kápolna je od posledních událostí v Uhřích historicky známé místo; pravě v tom hostinci byla krutá seč mezi císařskými, kteří tam stáli, a Maďary, kteří je tam obklopili, a v té jizbě, kterou mi sklepník k noclehu vykázal, bylo velké krveprolití.

Dívala jsem se právě oknem zamříženým dolů ku Kápolně, an monotónní zpěv maďarských šuhajců a děvčat ozval se s té strany, několik jich šlo přes luka; pod mým oknem pak zastavila se karavana slovenských vozků na nocku. Ti v letě nenocují než pod širým nebem. Mladí hoši skočili s koňů, které ne vedle sebe, jako v Čechách, nýbrž po sobě zapražené mají, odpřáhli a zavěsili každému vrecko^[16] s obrokem na hlavu; hříbata poskakovala ještě kolem matek, a bílí psi rozběhli se, jestli by kde co uloviti se dalo; ale hned se zase vrátili, nejspíše že je hospodští špatně uvítali. Hoši rozdělali rychle oheň, staří sundali torby s ramen, vyndali slaninu, chléb, jeden přinesl víno z hostince, a nyní zasedli okolo ohně, začali opíkat slaninu a tak večeřeli. Plamen rudě ozařoval jich snědé, černými dlouhými vlasy vroubené tváře, z nichž nejedna pěkná byla. Bylo po večeři; chlapci koně napojili, přivázali je k vozům, hříbata ulehla mezi ně, každé k své mámě, gazdové hledali lože, kde který mohl, ten na voze, onen pod vůz si prostřel „širicu“, ulehli, i psi ulehli, a konečně všecko utichlo; měsíc svítil na klidnou krajinu a na spící tváře tak jasně a lhostejně, jako před časem na krvavé bojiště a rozvášněné lidstvo.

Ráno, když jsme sedali do vozu, podal mi Jánoš kulku, jižto našel při čištění žlabu. „Dosť tých tu leží hockdě od veľkej bitky,“ doložil s máchnutím ruky kolem sebe. Jeli jsme rovinou kukuřicovými poli, lukami až do Mező-Kövešdu. Zastavili jsme ve vyhlášeném hostinci pana Šmidta, Němce to z Bavor, který nabyv v Uhřích jmění, celé přadeno příbuzných za sebou přitáhl, takže nyní po celé té cestě z Jágru do Pešti hostinští z jeho rodiny jsou. Je také vyhlášený fabrikant vína, nikoli aby dělal nějaké bryndy, ale že má náramné sklady vína ležet, zná jedno s druhým tak výborně míchat, že docílí dáti uherskému vínu příchuť rýnského, burgundského a j., za které je také prodává, a co nejlepšího, má nejen dobré, ale i laciné víno. Před hostincem na náměstí stála karavana vozků, kteří ale z hostince jen víno si nosili, ostatně měli všecko s sebou; pod okny seděli lidé na zemi, prodavačky s jakýmisi plackami, a cikáni polonazí. Cikáňata chodila sem tam a skuhrala zpěvavým tónem o almužnu, ale málokdo si jich všimnul; jeden velký cikán se tam také procházel nahý, jak ho Bůh stvořil; povídali, že je blázen. Kövešd je městečko, má 7000 obyvatelů. Ze školy šel malý houfek děvčat, i ptala jsem se, jak to, že jen děvčata jdou a tak malý počet, a řeklo se mi, chlapci že musí byt v létě u koňů na paši^[17] a děvčata husy pást, a v letě ze není k učení čas.

Z Kövešdu je cesta rozmanitější; rovina poznenáhla přestává, pahrbky se zdvihají, a okolo Haršáně, poslední to štací před Miškovcem, jede se mezi vrchy, porostlými dubem, po vysokých stráních, s nichž viděti dolů do svěžích údolin, kde sem tam pasáka vidět a několik volů; ostatně jak by vymřelo. Když se sjede s poslední návršiny dolů, zůstanou vrchy v levo a jede se do široké doliny, jejíž plochu protéká Šajó,^[18] na jejímž levém břehu leží město Miškovec,^[19] jako by opřené o vrch, na němž viděti ve třech řadách bílých domků, vinných to sklepů. Přes vesnici Čabu a předměstí Mindsent vjeli jsme do města, kde jsem se u jisté vdovy ubytovala. Stavení velmi čisté mělo podloubí, znamení to, že patří k panským; ale bylo jen nízké. Ráno, když jsem se probudila, zpívaly již domácí služky na dvoře při práci své národní zpěvy (jestli právě národní, nevím), které všechny, vyjmouc některé k tanci, vážné chorální melodie mají, jak jsem dále poznala, a mimo malé varianty jednostejné jsou. Ty junácké písně poslouchají se tak, jako divoká hra cikánská. — Sotva jsem se oblékla, vešla Erža,^[20] mladá služka domácí paní, vyřizujíc: že mi urozená paní službu vzkazuje, abych přišla na havránku.^[21] Vděčně přijala jsem zdvořilé pozvání a pak šla jsem podívat se po městě.

Miškovec má as 25 000 obyvatelů, je rozsáhlé, ale nepořádně stavěné město. Široká hlavní ulice je spolu i náměstí, a tam jsou i nejspořádanější stavení privátní i veřejná, stoliční dům, divadlo (ještě nedostavěné), a dlážděné chodníky podél domů, tam jsou také nejlepší sklepy;^[22] „sklepník“ zove se kupec. Kdo si všimne trochu těch jmen na štítech, pozná už dle těch, že tu velmi málo řemeslníků a obchodníků Maďarů; a kdyby si i maďarskou koncovku zavěsil, přece poznati na první doslech slovanský význam. Němci a židé si namnoze jmena zmaďařili docela, jestli dříve nějaký význam měla. Hlavní chrám je kalvinský, kromě něho ještě jeden kalvinský, vystavěný od Čechů a obnovený r. 1666, při němž i c. k. gymnasium; tři katolické chrámy, při klášteru minoritském katolické gymnasium, jeden luteránský kostel a jeden nesjednocených Řeků. Roku 1843 byl hrozný požár, kde 1900 domů shořelo, mezi nimi katolický kostel, stoliční dům a divadlo; roku 1845 ten samý den protrhl se oblak, a následkem toho potok městem tekoucí tak vystoupil, že půl města zaplavil a třicet domků se zbořilo (což není divu). Mimo jiné škody nanosila povodeň tolik bahna do ulic a rozmočila to praleté bláto tak, že nemohli lidé kolik neděl z domů a okolní lid do města, a z náramného zápachu nemoci mezi lidem povstaly. Je vidět v ulicích postranních i kamenná stavení a z cihel, čistě vystavěná i uvnitř, ale je jich málo a patří obyčejně možnému měšťanu aneb zemanu; ty nejšpinavější díry jsou ale v ulicích, kde bydlí židé. Stoliční dům je jako všude stavěn o jednom poschodí, velký, prostranný; ostatně je domů jednoposchodních velice málo, obyčejně jsou nízká stavení; ačkoliv se zdá zvenčí, že by tam místa dost bylo, přece když se dovnitř podívá, není žádného pohodlí, ani souměrnosti, ani vkusu. Stavení jsou z bláta vystavěna (tak zvaných vepřovic), u pánů šindelem, u sprostých slamou pokryta; panské obydlí pozná se dle toho, že má ze dvora přede vchodem přístřeší (podloubí) o třech neb i více sloupích, větší okna, spořádaný dvorek a vrata a více pěstovanou zahrádku. Sprostší lid má domky malé, okénka v nich o málo větší než dlaň, která za celý rok se neotevrou, takže člověka puch ztuchliny až zarazí, když do takového stavení vejde. Jak ale zajde až do odlehlejších ulic, kde jsou „sedliacké chyše“, tam je teprv nepořádek; to jsou jen baráky splácané z bláta, do nichž světlo boží těmi malilinkými okénky ani zasvíti nemůže. Podlaha je utlučený mlat, nábytek je sprostě zrobená lavice a stůl, pak do výše vystlané lože pro ženu a děti, neboť muž nespí v jizbě, obyčejně venku. Několik obrázků na učazené zdi je jediná okrasa. Kuchyň s otevřeným ohništěm je vždy uprostřed mezi jizbou a komorou, a tam visí po zdích hliněné nádobí. V jizbě je ohromná pec, dole široká a k horu užší, též jen z bláta splácaná, obílená, do níž je zvenku topení a v níž se v zimě peče i vaří. Komín^[23] je jen tak ledabylo sbitý ze šindele a doškami při vrchu ovinut; málokde vrata a plot, a po dvoře a v zahradě takový zvláštní nepořádek, který se jen Maďaru líbit může. Všecka nečistota z domů stéká buď po stružkách aneb se vynáší na ulici do velkých louží, jichž bývá v ulicích po dvou i třech; taktéž se všecko smetí shází na ulici a všechny zdechliny, a nemusí se ani v hlavní ulici tuze ohlížet, leckde leží zdechlý pes, třebas i beran.

Uherské bláto je světoznámé, ale kdo ho neviděl, ten si o něm nemůže udělati ponětí; uprostřed ulice, kde se jede, zdá se být bezedné jezero blátivé, koně se v tom často po pás brodí, a po ušlapanějším chodníku vedle stavení jde až nad kotníky; tu se teprv pozná, jak nevyhnutelně potřebné jsou vysoké čižmy i ženským. Když to ale vyschne, je nesnesitelný prach a vyschlé bláto tvoří celé pohoří, a ohromné kameny, které sem tam v čas bláta se naházely, jsou úskalí, jimzto vůz by sice vyhýbat se měl, ale obyčejně se letí přes všecko, a choulostivý na takovou jízdu má co vzývat Hospodina; jestli se kolo zláme, není tak velká škoda, proto se přece ta překážka neodklidí. Smutné jest, že se neuznává, že ty louže na ulici, ta nečistota všude jsou příčinou rozličných tam nemocí; zvlášť když se to paří, z jara, je tam takového zápachu po ulicích, až hlava bolí; ale ten lid je tomu tak zvyklý, že si k pohovení nelehne někam na trávu nebo pod přístřeší na čisto, ale na ulici neb silnici, kde je největší smrad, prach a žár slunce. Co ještě cizince napadne, je množství psů, kteří nikomu nepatří a o něž se nikdo nestará; živí se tím, co ze smetí vyhrabou, co kde který uloví v domě, a začež, jestli ho kdo dopadne, schromen bývá, a když je nejhůř, z odpadků ovoce a zelin. Mnoho tu je běsných psů, ale div, že jich není ještě více.

Veliký a prostranný je „buzavášár“, kde se prodává zrno,^[24] vlastně jen pšenice,^[25] (kde se všelijaké obilí prodává, to je gabonavášár,) a u města „piac“, kde se statok^[26] prodává, baromvášár aneb marhavášár. Veřejných zahrad aneb míst k obveselení se není nikde; nejbližší a nejoblíbenější procházka Miškovských „burgerů“ je do vinných sklepů. Od severo- k jihozápadní straně zdvihá se nad samým městem do půlkruhu vrch, na němž v třech postupních přes 2000 městských sklepů, samé to bílé domečky, v pořádku jeden nedaleko druhého. Stěna každého stupně je travnatá, stromy posázená, a tudy je pohled na to příjemný a milé tam pobytí; jeť alespoň čistěji, zdravěji tam nahoře. Odtud je také nejrozkošnější vyhlídka. Jihovýchodně viděti Heďalji, na jehož nejjižnějším konci, zrovna nad Tokajem, roste ono pověstné ohnivé Tokajské a lahodné Tarcalské víno; jihozápadně táhne se výběžek Mater, Bikk-heďalja, mezi jehož vrchy jsou hamry železné, za Dióšďőrem, a teplé prameny, a na skloncích nejnižších všude dobré víno roste. Na západ i na sever táhnou se výběžky pohoří, na němž ne-li réví, tedy dub roste. Na jih je ale otevřena nepřehledná rovina, táhnoucí se dolů k Tise; pole a rozsáhlé lučiny pokrývají celou tu plochu, a uprostřed ní vine se zpovolna Slaná,^[27] spojí se u Ónodu s Hernádem a ten nad Tisa-Kesi ústí se v Tisu. Není to vskutku špatný nápad, seděti za parného dne v chladném takovém předsklepí u stolu, na němž dobré jídlo, dobré víno, a před sebou míti tak krásnou vyhlídku. Před sklepem je předsklepí, kde je obyčejně lavice a stůl pro domácího pána, pak kádě a vědra a všeliké potřeby k vinobraní. Z toho předsklepí jde se do sklepa, který je velmi hluboko do skály tesaný, a kde víno leží sud vedle sudu ošetřené všemožnou pečlivostí. Každé oddělení má svého hlídače, kterého si páni platí; také kádě, kde voda stále býti musí, tam jsou, kdyby kdy oheň vypukl. — Známý pán, který tam s námi byl, ukazoval nám dolů, kde stáli Rusové a kde Maďaři, když se tam bili, a že tu bitku nazývali koňskou, poněvadž prý náhodou náramně mnoho koňů padlo a jen něco málo lidu. Stranou města na vysočině stojí pevná šibenice o třech sloupích, dole podezděná; ta, jak se povídá, v čas povstání málokdy prázdná byla, a když tam Görgey vtrhl, dal jich prý jeden den pověsit jedenáct, že nebylo již ani místa, kam. Úřad popravčího prý zastával v Uhřích jindy obyčejně cikán; před mnohým k věšení oprávněným městem stojí na vršku šibenice.

Ač jsou ty sklepy zrovna u města, přece i do těch krajnějších nechce se pánům pěšky, buď si dá zapřáhnout, buď sedne na koně; je tak pohodlný, že se už čtvrt hodiny daleké cesty leká, a když přece do blízké vinice se podívá, nazpět stěží nohama vládne; paní už dokonce nevylezou pěšky z domů. Zpanštilejší, když nejdou do borházu^[28] aneb ho nemají, sedí zase nejvíce v kavárně, kde kouří a za půldne třebas jen sklenici sladké vody vypijou ; aneb se uhostí v cukrárně, kde ovšem za mražené a mlsky více se utratí.

V příbytku u domácí paní ticho jak v kostele; nábytek staromódní, dubový, s rozmanitým vykládáním a kováním, těch „kastnů“ a „kastničků“, kde jsou na odiv vyloženy všeliké průmyslné výrobky, panin šperk, vybledlé květiny, stříbrné slánky, elastické podvazky, modlitební knihy, lahvičky na ocet a olej, polívková mísa z porcelánu, talířky, šálky a skleničky, nože a vidličky, a mezi tím přepodivných pletek navěšených a postavených, dárky velkonoční a vánoční, od jmenin a poutí, vajíčka malovaná, křížky slonové a jiné a jiné věci, na něž poutají milé zpomínky. Všude velmi čisto, a bylo viděti, že každá věc od dávných let stojí právě tam, kde ji majetnice postavila, že v těch tichých jizbách převratů žádných se nedělo. Mezi dvěma postelema stálo klekátko s krucifixem a nad ním visel obraz Ukřižovaného, ozdoben věncem immortelek, a jemu po stranách Venuše a Diana, ovšem nahé, rytiny to dost pěkné, nejpěknější vlastně z těch mnoho divně malovaných obrázků, co jich tam viselo; ty již tam dávno visely, a majitelka nebyla milovnice převratů. „Pastorka mi pošla za muža, děce som němala, a muž mi teraz rok zomrel; samojediná som zostala,“ vzdychla si gazdina, když mě na pohovku zvala. Co tu všecko stálo na tom stolku před námi; kolikero to talířků, a na každém jiné a jiné věci, tu cukrovinky, tu ovoce rozličné uměle zavařené! Všecko to bylo pěkné, ty pozlacené koflíčky a skleničky, ty protkávané hedbávím ubrousky, ale uprostřed toho stál třínohý učazený rendlíček se smetánkou; ten rendlíček viděla jsem ale později v každé společnosti, když se káva pila, což ostatně celku neškodí. — Kávy se nepije víc než jeden koflík, také není způsob více jí vařit; též není obyčej, aby dámy v společnosti více než malinkou skleninku vína požily, spíše se dá dobrá rosolka; za to ale se jí mnoho zavařeného ovoce, což je velmi lahodné, zvlášť v letě. Maďarky jsou v zaváření ovoce zběhlé, bezpochyby že byly jich mistryně sousední Polky, a toť jediné odvětví hospodářství, jemuž se rády věnují a v němž slávu hledají, a jestli nemá asi sto láhvic zavařeného, věru nesmí se chlubiti, že je řádná hospodyně. Ale dobré jsou ty jahody, maliny, meruňky, broskve; když je na stůl přinese, celý pokoj libou jich vůní zapáchne, a gazdina kyne hrdostí, neboť není tak lehko zachovati jim i barvu, tvrdost a vůni! Též dobré, musí se říci, jsou vlaské ořechy v medu nakládané, špikované hřebíčkem, a slouží co lík i pro žaludek; a neméně chutné jsou kdoule ve víně a cukru a kdoulové koláčky a víc podobných pamlsků, o kterých mnohý cukrář ani neslyšel. — S velikou ochotností mě domácí paní poučovala o všem, co mi neznámo bylo, a ukázala mi špižírnu, v níž bylo množství sušeného ovoce, zelin a koření, mně nepovědomého, z něhož dělají omáčky, dosytky a jinak a jinak ho upotřebují, co by u nás za hatlaninu se považovalo, co mi ale paní velmi schvalovala.

Po kolik dní nabízel Jánoš zajeti do Topolčan, to prý je „barz šumná kúpeľ“; byla jsem tedy zvědava, jakou to krásotu uvidím. Vyjmem-li špatnou cestu a prach, byla jízda velmi příjemná. Zelené vinice na jedné straně, okolo nich ploty z modré střemchy, z planých růží v plném květu, mezi nízkými keři vinná réva, kvetoucí stromy ovocné, z nichž zvlášť pěkně vyhlíží růžově kvetoucí baraska,^[29] s druhé strany kvítím poseté lučiny, dále vrchy porostlé dubem a rozmanitým stromovím, modrá čistá obloha nad námi a kolem nás celé chóry zpěvavého ptactva. Topolčany leží v rozmilém závrší, a byť tam našel i nepohodlí a nepořádek jako jinde, přece to zůstane „šumná kúpeľ“. Všecky ty praménky, které silným hrkem ze země vrou, jsou pod klenutím ve dvou prostranných zrcadlech, v nichž je lázeň obecná, jedna za dva, druhá za čtyry groše; kolem dokola jde zídka, na niž se položí rohožka, aby se mohli hosté na suchu odstrojit a ustrojit, neboť jinde není kde a od výparu z vody teče po zdích. Když se vleze do vody, zdá se být velmi teplá, nemá ale výše 32 stupňů a je v ní velmi příjemně se koupat; barva její je trochu bělavá, ale tělo vyhlíží v ní zelenavě. Kromě těch dvou obecných zrcadel jsou i čtyry komůrky, kde se může ve vanách koupati; od lázní odtéká voda potokem mezi lukami do Slané. Vedle komůrek bydlí žid, arendár^[30] lázní, u něhož v dosti špatné hostinské jizbě dostane se kyselé víno a třebas i něco k jídlu. Před stavením je dřevěný altánek krytý a salaš pro koně, poněvadž tam někdy i více hostů z města je v kúpeli; ale celá ta stavba je v takovém zpustlém stavu, že by se zastesknouti muselo býti dlouho v takových lázních, koho by nepotěšila ta pěkná příroda. Topolčany patří biskupu Ungvárskému; dle rozsázení stromů a zarostlých procházek zdá se, že tam býval sad k obveselení a že bývalo tam kdys lepšího dohledu. Topolčany leží od města více na jih, Dióšďőr, druhé lázně, více na západ, hodinu cesty vzdálené; cesta do těchto není příjemná, jedeť se po kostrbaté silnici ustavičně v slunci až tam.

Hned u vesnice Dióšďőru, která leží na začátku těsného údolí, stojí trochu zvýší zříceniny hradu Dióšďőrského, sídlo prý to kdys uherských králův; je do čtverhranu stavěn, v každém úhlu kulatá věž, což ovšem již jen z polovice patrně viděti. Pod hradem jsou lázně zrovna u paty vrchu, z něhož sem tam bílá skaliska vyčnívají; stavení je ještě zpustlejší než Topolčanské; nájemník není žid, ale lépe to u něho nevyhlíží. Voda je skoro ta sama co v Topolčanech, jenže o něco méně teplá; jeden pramen ale, opodál druhých prýštící, též vlažný, má tu vlastnost, že v zimě zachází a teprv před sv. Jiřím nebo po něm opět vypryšťuje. Lid prorokuje z něho úrodu; jestli totiž před Jiřím se ukáže, je úrodný, jestli ale po něm, neúrodný rok. Ani u zřídla vlažná ta voda není nepříjemná, ale as dvě stě kroků dále, kde ji lid z potoka pije, je studená, dobrá a vytráví žaludek. Vesnice je velmi nepěkná; nedaleko za ní ale je čistý, velmi příjemně položený dům pana nadlovčího Duška, syna to českých rodičů. Dále se údolí víc a víc úží, a v té dolině u potoka je za sebou několik hamrů železných a hospoda, kamž si honorace městská ráda vyjíždí; též tam v lese slaví tak nazvané majales, májovky vlastně; ale i tu mimo májovky každou vycházku, kde je větší společnost a při níž je i jídlo i pití, nazývají majales, ať už je v máji nebo v září. Když jsme jeli nazpět, páslo se několik volů a koňů i s vozem na zeleném osení, a jiní, kteří ještě na silnici čuměli, mířili též tam; což měli stát o hladu, když si gazdové v krčmě popíjeli? — šli si také na hody, a kdož ví, jak dlouho se tam pásli, jestli zpitý gazda do příkopu ulehl! Maďar kleje Slováka, Rusňáka, že jsou pijani; ať nekleje, když mu nedává příklad střídmosti sám na sobě.

Vyjeli jsme také do Edeléně. Jánoš byl veselý, on je vždy veselý, když někam jede, dokonce, když ví napřed, že se bude mít dobře. Jednu štací za Miškovcem je městys Sv. Petr, kde se jede přes Slanou; ostatně je městys ten jen tím znamenitý, že tam jsou ti nejodvážlivější zloději koňů. „Keď chce taký hundsvút, ukradně koňa, keby na ňom člověk seděl!“ vykládal mi Jánoš, a popohnal Mišu, aby přišli z nebezpečného pro ně povětří. Za mostem je usazená kolonie cikánů, kteří mají chyše vystavěné jako ostatní sedláci a hospodářství si hledí; muži nosí místo klobúků černé čepice rovné, ženy hnědé sukně a šátky červené na hlavách, čímž se poněkud liší, ačkoliv i ráz tváří je docela rozdílný od ostatních. Jsou mezi nimi muži i ženy vskutku krásné, štíhlého zrostu, podlouhlých tváři, pěkného foremného nosu, velkých, jak uhel černých očí a vlasů, červených rtů a krásných, jak porcelán lesknoucích se zubů; pleť jejich je velmi hnědá, ale jako aksamit, a k obdivu je u mladých děvčat krásná šíje, ňádra a rámě. Avšak krása jejich brzy pomíjí a stáří činí je ošklivými, ba až někdy hnusnými. — Když se cikán civilisuje, bývá přičinlivý, spořádaný a rád se pěkně strojí; ženy jsou pak čistotné a též rády nápadného cos nosí; děti svoje mají velmi rády. Největší část usazených cikánů, zvlášť v městech, jsou hudebníci, jiných hudebníků tu ani nemají a nechtí.

Nedaleko Edeléně pozororovala jsem po jedné pastvině samé pahrbky, a na otázku dověděla jsem se, že jsou to obydlí těch neusazených cikánů. Jsou to díry do země a slámou vystlané lože vzadu, zpředu místo na oheň, nad nímž ten pahrbek slouží co komín; dva „hrnčoky“ nebo kotlík na jídlo je všecko, co tam mají; dvéře z proutí spletené neb ze dříví sbité vedou do obydlí těch podivných lidí, kteří raději v hadrách chodí a bídně žijou, než by se prací mořili a svobodného živobytí odřekli. — Když nastane velká zima, zalezou do prázných pajet (kde seno uschované bývá), do stohů, kamkoliv, a tak nějak se předrží až do teplejších dnů; jakmile svaté slunce jim rozehřívá klín země k novému životu, pak jim všude špatno; na louce, poli, v lese poduška jim vždy hotova, a pokrovec modré nebe nad nimi. V Uhřích uživí se cikán dobře, a není-li spokojen s tím, co dostane, tedy si ukradne, v kterémžto řemesle není zběhlejšího nad něho; kdyby chtěl dělat, byl by cikán k řemeslům velmi důvtipný.

Edeléň patří princovi Koburgovi-Kohárymu, a je to pěkné panství. V Edeléni dal vystavět princ fabriku na cukr, velké stavení, pořádně zřízené, a do ní povolal úředníky z Čech a Moravy, a dělnictvo pozůstává skoro ze samých Čechů. Musel si vystavěti ale dříve silnici do hor, chtěl-li mít laciný dovoz uhlí. Mimo fabriku je tam krásný zámek a při něm park, vesnice je ale nepořádná jako každá jiná a uprostřed ní široká blátnice. — Pan direktor K-r přijal krajanku s velkým potěšením, a v kruhu jeho milé rodiny ušel nám den jako hodina.

S večerem rozloučili jsme se s přívětivými hostiteli a s krajany; Jánoš byl nad obyčej hovorný, Mišo a Panna museli poslouchat dlouhé napomínání stranu panského se držení a kroku a i na nás se chvílemi s nějakým podotknutím obrátil. U šibenice ku př. začal: „Eh! ako je to na světě, tu ľudí vešajú, a“ — nedokončil, neboť koně zapomenouce jeho napomenutí, ustáli v cvalu, sestrkovali si hlavy, jako by něco si šeptali, načež musel je pokárat.

Každou středu je trh, a v Miškovci jsou trhy velmi silné, zvlášť na obilí; už před tím dnem večer scházejí se lidé vzdálenější, kupci i prodavači, a druhý den je dopoledne na ulicích plno a v krčmách do pozdní noci hluk a křik. — Nejenom to je k dostání, co k potravě slouží, jsou tu i boudy s šatstvem, střižním zbožím, nádobím z hlíny i dřeva i ze železa, klobouky, čižmy, zkrátka všecko tu na týdním trhu se dostane, což obyčejně u nás jen o výročním trhu řemeslníci vykládají. — V hlavní ulici stojí prodavačky s drůbeží, s máslem v hrncích, sýrem, s chlebem, s moukou v putnách, s krupicí, kašú žltú a kukuričnú,^[31] s paprikou, jež všecko v dřevěných kbelíkách mají; krámy se slaninú^[32] a „mastí“,^[33] se sapúnem^[34] černým i Debrecínským pěkným; zeleninu mají na „košiarách“ vyloženou. Tu opět v korytech ryby ze Slané, která je velmi rybná, a zase krámek s šajó,^[35] okolo něhož mnoho sprostého lidu stojí a jí. Vodní ořech roste zhusta v bahništích okolo Slané a Tisy a slouží chudému lidu tak za potravu, jako brambory. Vaří ho, ale dlouho, neboť má velmi tvrdou šlupku, a uvařený rozkrájejí, k čemuž upotřebují krájecího stroje, jako na krájení tabáku; pak posolený se jí. Také péci v horkém popeli se může; chutná jako brambor, jenže je více nasládlý; povídají lidé ale, že může snadno zimnici dostat, kdo by se ho najedl. — Prodavačka má krájecí strojek před sebou na stolku, a kdo si uvařené už ořechy od ní koupí, tomu je hned rozkrájí; za „strieborný grajciar“ dostane jich 30 i 40. — Tak je krám za krámkem podél celé ulice, a mezi nimi hemží se lid všelikého kroje a řeči, vozy s voly, koně s kočem, oslíci; jeden druhému šlape na paty, vadí se, klejí, ale žádný se nevyhne.

A což teprv hlučný bývá „jarmok“! Již před tím dnem k večeru sjíždějí se k městu se všech stran nepřetržitým pasem vozy s všelikým nářadím, na nichž sedí třebas pět a šest osob; osm koňů neb čtyři voli připřaženi jsou, hříbata a psi vedle běží, a to letí s takovou rychlostí, že se prach jako hustá mhla^[36] nad nimi zdvihá a daleko dráhu poznamenává, kudy jeli. Ve městě zajedou zrovna do ulic, kam patří; vozy postaví do řady, koně a voli se odpřáhnou, uvážou k vozům, kde po celý trh zůstanou, ve dne v noci. Někteří si koupí chléb a něco k tomu, jiní udělají ohníček a pekou slaninu, jiní zase natáhnou se do prachu vedle vozu nebo pod něj a tak si čas krátí do spánku. Ti, co se statkom^[37] přišli, zůstanou nedaleko dobytčího trhu. Hospody jsou plny, ulice plny, a přípravy se dějí k stavění budek, které ostatně rychle se vystaví, neboť z většího dílu na čtyrech rázsochách natažené plátno boudu činí.

Ráno největší hřmot je na dobytčím trhu, který je pln dobytka hovězího, opodál koňského, ještě dál skotu a vepřového; kdo by se chtěl pustit do té tlačenice dobytka a hulákajících kupců a prodavačů kteří se snaží ošidit jeden druhého, ten by musel mít tužší údy než já, k tomu řádné boty, aby to prostranné hnojiště přebředl. Po stranách jsou krámky s vínem a pálenkou, a na ohních tam pekou na pekáčích vepřové maso, hovězí pečínky, slaninu, jaternice a vaří polívky; kuchařka a lavice, kde to vykládá, nevyhlíží chutně, ale sedlákům to nevadí. Též velký shon je na „buzavášáru“, kde to trochu čistěji vyhlíží.

V jedné ulici nevidíš nic jiného nez desky,^[38] šindele, latě, obruče, kádě, ročky,^[39] okovy,^[40] škopky, koryta^[41] na praní, rámce do oken, dvéře, zkrátka, co v hospodářství potřeba od dřeva, to tam uz hotové na prodej vystaveno. Nahoře na voze sedí tatík, dole stojí synové neb sluhové, a když kupec přijde, musí, jestli mu to podat nemohou, na vuz lézti a prohlížet si to, a musí se proplítat od vozu k vozu mezi koňmi a voly, kteří mezi nimi stojí.

Opodál stojí truhláři, kteří postele, stoly, skříně, stolice, truhly — hnědé, červené, s barevnými květinami — a podobný nábytek vyložený mají. V jiné opět ulici je hrnčířské nádobí vedle vozu vyloženo — těch rozmanitých „hrnčoků“, „rajnic“, misek, žbánků a co všecko gazdina potřebuje; tam se ovšem nejvíce ženy tlačí. V třetí ulici uvidíš dvěma řady čižmáře, kteří své zboží po párku přes bidla převěšené mají; „šustrové“,^[42] kteří šijou panský obuv, mají ho na rohatinách. — Za nimi jsou „kalapošiari“,^[43] kteří svým dílem oko mladíků vábí; v čtvrté opět ulici kotlářové, košárníci, rešetáři,^[44] nožíři, kteří kosy, nože, zámky, sekery a podobné hrubě urobené věci mají. Pak přijdou provazníci a opět v jiné ulici pláteníci, Slováci; ti mají boudy u svých vozů a koně při nich, a kteří nemají vozů, ti si položí na dva a dva koly prkno a zboží na ně vyloží.

V hlavní ulici jsou boudy, kde mají střižní zboží, hotové šatstvo čepčárky, čipkárky;^[45] žid má vyložený krámek s falešným zlatem, okolo něhož se mladý lid tlačí, tu opět vlajou s krámku barevné stuhy,^[46] tu má šátky na zemi vyložené, tu opět obdivujou krám kočujícího kupce, tu prohlížejí se vyšívané „širice a guby“, tam opět stojí chudina okolo krámu, na němž viděti obnošené šatstvo, vojenské staré uniformy bez prýmů i s prýmy, šaty paninské, fraky a kaputy, zimní, letní kalapy mužské, i ženské klobouky vybledlých barev a prastarých vzorů; historii mód půl století mohl by číst s té rohatiny. Tu sedí zahradnice s čerstvými květinami v okruhlíkách, tu řadem krámy medovnikářů,^[47] tu se smaženými rybičkami, pogáčkami^[48] a rohlíky; tu plechár, tu cínar a Bůh ví čeho ještě všeho tam je. A mezi tím je lidstva jako vln, selští, panští, cikáni, spřežení koňů, volů a oslů, všecko to plyne pospolu jednou řekou. Jakých to rozmanitých krojů! Tu dáma ve francouzském kroji, šat jen šustí, péro vlaje na klobouku; za ní polonahá cikánka, dítě nese na zádech jako kotě, a na kostrbaté hlavě má také klobouk s kytkou, ale nikdo by nedovedl říci, jaký to byl kdy vzor, jaké barvy; vedle ní běží chlapec, který nemá na těle nic jiného než fráček, skuhravým hlasem prosí o almužnu, a děti přizvukují jednostejným kuňkáním. Za nimi žene se široce gazdina v dlouhém šatu, kabátku a v batistovém kulatém čepci, velký šátek přes sebe; vedle ní dívka slušně ustrojená, s učesanými vlasy, bez klobouku; tu „sedliačka“ v šátku neb čepci, jak jsem je už byla popsala, a „sedliak“ v kožuchu. Tu se žene několik městských řemeslníků sprostších v přiléhajících gatěch, v kamizolkách, všecko samá šňůra, v malém kulatém klobouku, s perem, tu zase jiní v kaputech; tu obklopili mladí pánové polo ve francouzském, polo v maďarském kroji ustrojení několik slečinek, a nedaleko kupujou „parobci“ svým frajerkám^[49] medovníky, prsténky, stuhy a ručníky,^[50] a ony jim navzájem péra a kytky za kalapy. Velmi pěkně vyhlíží mladý takový šuhaj, když má volně přes ramena přehozenou širicu a od klobouku mu vlajou péra. Širica je z bílého flanelu, na způsob burnusu, má široké rukávy, které se ale jen v zimě potřebujou, v letě jsou obyčejně při konci sešité a slouží co kapsy; límec je čtverhranný a jde do polo zad; délka její je po kolena. Z předu a po celém límci je hedbávím pěkně vyšita. Lemována je všude červeně. Jsou k tomu zvláštní krejčíři, kterým říkají „širičiari“. I zemani nosili při posledním sněmu takové šiřice přes sebe; někteří páni mají je z šedého flanelu, zeleně vyšité aneb hnědé modře, a tak dle chuti, ale bílé jsou pěkné. Mezi tím pletou se hajdúci v modré své uniformě, buď s bílým, buď žlutým šněrováním, vojáci břinkají ostruhama, po cestě leží cikáňata, slepci zpívají, a zmrzačelých, bledých bývalých honvédů stojí tam řada u domů a zkroušeně prosí o almužnu.

Než přešel trh, uslyšel člověk hovor latinský, slovenský, srbský, francouzský, německý, maďarský, židovštinu a cikánskou hantyrku. Po hostincích a krčmách hraje hudba, a v posledních tancujou mladí lidé oblíbený čárdáš a tatíkové pijou do pozdního večera, pak se rozjedou pořádní domů, nepořádní pijou, dokud kapsa stačí, a třebas i více; dokud má sedlák kousek pole a kde být, postará se žid o zaplacení.

Byl příjemný den, když jsme vyjeli do Jágru; až do Kövešdu cesta známá, tamodtud dobrá silnice, vyhlídka na Matry, tu a tam dvorec, v půlcestě nejspořádanější vesnice, kterou jsem byla posud viděla, při ní pěkný zámek, v pravo Verpelét, kde se velmi dobrý dohán rodí, to bych mohla jedině připomenouti.

Okolo Jágru je mnoho vinic a bedlivě hleděných; půda je velmi bílá, a v takové se vždy rodí lepší, ohnivější víno; je také mnohem více vinic než u Miškovce, kde si více pole hledí a vinice skoro příliš zanedbávají, pouze proto, že poslední čas trochu více škody utrpěli neúrodou. Víno dá mnoho práce, než se připraví do sudu, a když není úroda, mají lidé ovšem škodu, poněvadž dělníci zde mnoho stojí, na penězích i stravě, a tu tedy hospodáři raději nechávají nejpěknější vinice pusté a větší péči na pole obracejí, což se jim nemůže mít za dobré. — Miškovecké víno je dobré, a z některých vinic zvlášť, že se vyrovná i Jágerskému; ale v celku je lehčí, nemá ten oheň a je veskrz jen bílé. Dokud byly v Polsku lepší časy, vyvážela se největší část vína z těch krajin tam, poslední doby ale málo se ho tam spotřebuje a vinaři mají velmi patrnou škodu, mnohý má kolik set věder ležet a nikdy po něm poptávky. Když se víno urodí, bývá ho zase tolik, že nestačí majetníkům mnohdy nádobí, že si vypůjčujou, a za to, co obnáší, dávají vína: za prázdný okov^[51] vrátí plný vína.

Jágerské městské sklepy jsou v skále vytesány, a jeden nedaleko druhého, stromovím neb křovím zarostlé, vyhlížejí jako nějaké jeskyně; je jich tam víc než v Miškovci, ale jsou na více místech; nad nimi jsou po vrchách všude vinice. Tam je též nejoblíbenější procházka měšťanů; pozve si někoho, vezme s sebou něco k snědku, a buď už koňmo nebo vozmo, a je-li tuze blízko, pěšky zajdou do sklepa. V letě je tam milý chládek a hluboko v sklepě jako v lednici. Tam chodí hospodář od okovu k okovu, až toho, které nejlepší obliby došlo, se natočí do žbánu; nahoře se pak pije a jí a v chládku hoví. Velmi lahodné, zvlášť v letě, je tak zvaný ürmöš,^[52] které mají v láhvích a nejvíc přes leto pijou; ty nejlepší zralé, zcela čisté červené hrozny seberou se, zrna oberou, a na ty se naleje dobrého, starého červeného vína, nechá se stéci, ještě jednou naleje, a dvakrát tak přetáhnuté dá se do láhve, do níž se dá něco málo peluňky a skořice. Dobře zadělané nechají se v sklepích a v letě je to velmi příjemný nápoj; kde nemají dobrých sklepů, tam ho pijou dříve, sice by nevydržel. — Když uctil nás jeden pán spravedlivým Tokajským a starým Jágerským, teprv poznali jsme rozdíl mezi oním, a tím, co za takové se draze prodává. Někdy jsou sousední vinice a rodí velmi rozdílná vína.

U Jágru je vidět také mnohem více zahrad a zelenina se odtud do okolí roznáší. Předměstí je sice málo lepší než kde jinde, ale město je čisté, pěkné domy z kamene a cihel stavěné, dlážděné, zkrátka je pěkné. Je tam as deset kostelů, pět je klášterů, arcibiskupský palác, lyceum, na němž je hvězdárna, pěkný komitátní dům a více pěkných privátních budov. Hlavní chrám je stavěn ve vlaském slohu, a činil by svou stavbou větší snad dojem, kdyby na jiném místě stál; vnitřek je pěkný, jednoduchý. V popředí je terasa porostlá travou, a tam, ač právě neděle byla a lid do chrámu chodil, pásl slouha voly a práskal bičem, až se to daleko rozléhalo; ale co je komu do toho, když to byly panské voly! — Pod terasou jsou sklepy arcibiskupské. — Pěkná jedna památka je tam ještě z panování tureckého, a sice štíhlá věž, která stojí o samotě, na place před klášterem milosrdných bratří. Mešitu rozbourali, vlastně přestavěli z ní klášter milosrdných, a věž nechali pro památku. Je to stavba vkusná a liší se ode všech jiných, jak by ji vysoustruhoval; nahoře je půlměsíc a nad ním ční vítězný kříž. V městě je arcibiskupský park, botanická zahrada, promenáda pěkná, teplé lázně a procházka na Kalvárii, která je hned před branou k Miškovské straně, kde stávala kdys citadella, jejíž pozůstatky dosti zachovány jsou. Život v městě je tichý, není po ulicích takového hřmotu jako jinde.

Kroj vesnického lidu, který jsem tam viděla, nelišil se od ostatního, vyjmouc snad vybranější látky, a že mladí mužští u konců černých šálů na krku zlaté třepení přišité měli. Večer byli jsme v hostinci; u všech stolů seděli hosté s kloboukem na hlavě, hulákali a třískali do stolů, jako by o Bůh ví co vyjednávali, a nebylo to nic, jen tak zvyk. U otevřených oken hrála společnost cikána Bunkó, která po celé tamější krajině za nejlepší vyhlášena je, a nejen tam, i ve Vídni, kde v divadle slyšeti se dala. Nejlepší houslista ze společnosti stoupne vždy ku předu a udává thema, dle něhož se ostatní řídí, aneb sám originální svoje fantasie přednáší; partesu nikdy nemá, málokterý snad zná noty. Je to divná hudba, a ucho navyklé hudbě dle jistých pravidel se řídící nemůže se hned vpraviti do té divé směsice tónů. Hravá veselost mění se náhle v divou rozpustilost a postupuje až k nejdivější náruživosti; milostné hlasy lásky proměňují se v smutné lkání, v zoufalý pláč a nářek. Tak se střídají myšlenky té hry, a někdy ukončí herec jediným pronikavým, zoufalým výkřikem, jako by jím všecku svoji bolest i s duší vydechnout chtěl. Avšak za ty svoje kouzelné fantasie si Bunkó nedobyl tolik pochvaly, jako když spustil nějakou oblíbenou národní; tu bylo potlesku a výkřiků, jako by šlo o vítězství. — Když jsme vyšli z hospody, bylo půl noci, náměstí bylo prázdné, měsíc jasně svítil, a z blízkých zahrad ozývaly se sladké hlasy slavičí a mísily se s melancholickými zvuky cikánových houslí, jež tichou nocí daleko zaznívaly, jako žaloba opuštěného srdce.

Ráno, když jsme odjížděli, bylo po ulicích živo; byl trh a druhý den začal „jarmok“; také jsme celou cestu potkávali vůz za vozem, ten se čtyřmi, ten s osmi koňmi; na každém bylo buď plno nářadí, buď pytlů s obilím, na nichž seděli a leželi namaštění sedláci z celého okolí, až od Debrecína, neboť v Jágru jsou velké trhy. Hříbat a psů hnalo se vždy několik okolo vozů, a u slovenského povozu mimo hříběte a psa byl chlapec alespoň jeden, a takový desíti, dvanáctiletý klučina s takovou jistotou sedí na předním koni, tak znaleckým okem poohlíží se po kolech, vozu a postraňcích, a takovým mužným hlasem zná poroučeti a bičem točiti a práskati, že koně myslí, kdo ví jakého to chlapíka se musí bát, a na jeho komando poslouchají výborně. Táta spí na voze v plné důvěře ve statečnost svého syna. Mezi těmi pletly se kolesy rohožkou kryté, dvoukolové karyce, aneb se bylo co vyhýbati šestispřežnímu kočáru, v němž si hověla nějaká Milost, s hajdúkem na kozlíku a kočišem na předním koni; také nejeden velmožný pán koňmo kolem nás přelítl, a za ním chrt, a za chrtem cválal opodál hajdúk v bílých gatěch, červené vestě a modré kamizole s bílými šňůrami, péro za klobúkem; dobře, že bylo dost místa k vyhýbání, sice nevím, kde bychom se byli chvílemi směstnali.

Odpoledne přijeli jsme do Haršáně, kde jsme v hostinci trochu zastavili; v jizbě pro pány to ještě tak tak vyhlíželo, ale v protější jizbě pro sedláky žádná podlaha, dva dlouhé stoly, a lavice kolem zdi, ale jen zhruba urobené, skoro neohoblované, lavice alespoň byly jen otesané dřevce. Pití stálo ve žbánkách. Ptala jsem se sklepníka, proč to nemají přece trochu lépe zřízeno, a on mi řekl: proto, že by lepší nářadí hosté roztloukli; když se opijou, hádá se to, až konečně rvačka se strhne, a pak popadnou kde co; kdyby tu stály pořádné sesle, otřískali by si je o hlavy, ale takovou ukovanou lavicí nemůže vládnout a nohu z ní tak snadno nevytrhne. Ostatně nemají doma lepšího nábytku. Takovým výstupům musí tu člověk přivyknout. Hůř bylo s panstvem; ti když přišli, muselo se uvařit, co nejlepší k dostání bylo, a když se najedli a na mol zpili, začali tlouci talíře, křičet, vymýšleti si všelikých hraček, jako třebas tu střílet v jizbě do oken nebo do dveří, a podobných husarských nápadů měli. Dokud nepřišel hostinský pro plat, bylo dobře, a přátelsky s ním i do hovoru se pustili; jak ale při odchodu se hlásil o plat, byl v nebezpečí dostat výprask a být vyhozen z vlastního domu. Někdy přišel k penězům, někdy také ne! — Co se posledního poznamenání dotýče, myslím, že žádný hostinský nepřišel k zkrácení; jestli mu zůstal jeden dlužen, připsal více jinému; je to vůbec známá věc, že jsou uherští hostinští přenáramní dříči, a že v Praze neb ve Vídni v nejlepším hostinci o třetinu méně by host platil za pořádně přistrojený oběd, než zde za všelijakou někdy hatlaninu, k níž potřeby ho velmi málo stojí, poněvadž mají skoro každý své hospodářství, domácí lacině nachovanou drůbež, a co od ostatního masa se potřebuje, též v domácnosti se poráží. Obyčejně jsou to Němci, Čechové nebo Moravané, kteří nachovavše si ve větších místech co sklepníci neb podomci několik set, hospody od pánů si najmou lacině, a s trochu podnikavostí a přičinlivostí záhy zbohatnou.

Krčmáři jsou skoro veskrz židé, a jakých chytrostí sprostý lid k sobě lákat ti užívají, to je známo; dokud má sedlák trochu obilí, slouží mu žid raději než panu grófu, však i toho má v kapse. Dokud má sedlák dobrou gubu na ramenou, dá mu na dluh, a když je ten zpozdilec holý žebrák, vysměje se mu. Což je platné kázání proti pití pálenky, co spolky střídmosti, když není škol, aby mládež hned od útlého mládí rozumně vedena byla!

Když jsme jeli domů, seznámila jsem se mezi společností s jistou vdovou po důstojníkovi, kterážto mne velmi zajímala a mnoho ze svého života mi vypravovala, když jsme se někdy sešly. Tu mi také ukazovala maďarský staronárodni kroj, v který se poslední čas paní při každé slavnosti obláčely a jej zavést chtěly v obyčej. Sukně s malým šlepem, k tomu kabátek, zlatý čepec s špicí napřed, a závoj a úzkou zástěrku k tomu; rukávy u kabátku úzké, u ruky dole přehrnuté vzhůru. Všecko to ale z látek těžkých hedbávných, zlatem vyšívaných, a všecko ostatní zlatem a stříbrem bohatě ozdobené, hlavně čepec. Děvčata vlasy učesané a sítě zlaté přes ně.

Maďarky milujou velmi šperk a nápadný šat, a kdyby i ostatní šat nebyl zcela v pořádku, náramek a mandel prstenů musí být. Také v domácnosti vede se všecko hlučně a bohatě; jen trochu možná paní musí mít „kuchárku“ (což je skoro vždy Slovačka), „slúžku“^[53] a „fraucimerku“;^[54] jsou-li děti, je třeba o několik víc; k tomu jsou ještě „kočiš“, „bíreš“,^[55] ženy jejich a ještě někdo, a tak je plný dům lidu, kteří překážejí jeden druhému a žádný vlastně nic nedělá.

U panstva musí být několik lokajů, kočišů, kuchař, zahradník a Bůh ví kdo ještě; nyní ovšem je nářku, že jsou zlé časy, že nemohou držet pořádný dům, polovic těch lidí pustí se ze služby, ale ještě ta polovice je zbytečná, která jen zahálí, neboť se domácí lid jen k domácí práci upotřebuje, na ostatní se zjedná. — Co jen trochu možný dům je, tam se nestará paní o hospodářství; nemá-li klíčnici, vydá kuchařce, co třeba, poručí, co se bude vařit, ale do kuchyně nejde se podívat, to by věru hanba bylo. Velice se tomu divily, že u nás i vznešené paní se nestydí v čas potřeby jít do kuchyně vařit a že umějí vařit. Paní sedí v svém pokoji, baví se buď ženskými pracemi, buď, je-li velmožná, nějakými titěrkami, neboť čtení a duševní takové zábavy jen některá miluje; podívá se po zahradě, poklepá si v parádním pokoji, když přijdou návštěvy, strojí se k polednímu, po obědě pospí, a tak ujde příjemně čas. Nad zahradou má obyčejně paní dohled, neb, jsou-li, dcery, ale to se týká více květin a pořádání, ukládání semen a těch maličkostí — práci musí jiný zastat; obyčejně bývá zahradník jen v trochu větším domě, aneb mají kolik dohromady jednoho. — Jisté však časy jsou, kde je paní vidět v kuchyni, ale to nesmí tam cizí noha vkročit; bývá to v čas trhání ovoce, když se vaří ty všeliké zavařeniny, lekváry,^[56] když se suší a nakládá; to dělá paní a to je její chlouba, na to sbírá recepty v celé krajině a nešetří peněz; takových láhví a sklenic musí být celé barikády v špižírně, má-li se říci: „To je gazdiná, tá vie gazdovať.“ — Pak se rády plitkají dortíčky a podobným pečivem. Když takovýto úmysl služky pozorují, říkává kuchařka: „Ja jaj! kýho zrádnika^[57] si tá naša pani vyhútala,^[58] pre pár pogáčkov misíme behať a slúžiť všetky, prídě i bíreš miesiť^[59] cesto, krik budě a robota, a na koniec budě z toho ništ.“ — Takových dobrých chutných pečiv, co české hospodyně robí, koláče, bábovky, pletence a jiné, to zde není; někdy se dá člověk jménem zmást, myslí, že to bude koláč, a ono je to „ništ“ — placka. — Nejvíce se ale bere pečivo u cukráře, který i v každém menším městě bývá, poněvadž se zde mnoho takových sladkých věcí sní, a v letě mraženého mnoho. Při tabuli přijde člověk někdy do nesnází, když má jíst, nač zvyklý není, jako syrovou cibuli k masu přikusovat. Je tu takých divných příkrmů a omáček, že by si jich jinde ani vymyslit nedovedli, na které ale škoda příprav, ku př. sušená tykvice zadělaná, nezralé angrešty sušené na omáčku atd. Jinak, ačkoliv všecko na sádle pečené i smažené a sádlem maštěné je, a při všem, mimo moučná jídla, mnoho papriky se užívá, jsou jídla dosti dobrá. U nás když je host, hledí se vždy na jakost jídel, zde na mnohost, a vybranější i nejvšednější jídla přijdou na stůl; mohl by si každý z té směsice něco dle chuti vybrat, kdyby to slušnost dovolovala. Maďarka pobízí „teššék“,^[60] Slovačka „něch sa páči“ — a nechtě ji urazit, musíš jíst, třebas nechutnalo. — Obyčejně se dá na stůl nejen dvojí, trojí víno, ale vždy i minerální voda Parádská (neppříjemná, zapáchá jako staré vejce), Sulnická kyselka, aneb některá jiná kyselá, které se smíchané s vínem rády pijou. Maďar rád jí v společnosti, kde je hlučno, rád uctí a dá se vidět, když si hosta zamiluje.

Netroufám si úplný úsudek o národu pronést, neboť jsem málo mezi nimi žila; ale pokud jsem je poznala jsou dobří lidé, úslužní i srdeční, když jen člověk k nim je vlídný a s nimi srozumět se může! Aby se ale hned domluvil a vlídnou tváří přišel vstříc, jako Slovan, to u něho není. V řeči je velice zdvořilý, a titulů „tekinteteš úr“, „tenšúr“, „tenšassoň“, „naďtenšassoň“^[61] atd. se zhusta užívá; ale nikdo snad na světě nezná více hřešit, proklínat, než Maďar, proto má tolik původních hrozných slov, že se mu z úst řinou jako rachot hromu. Jistý Maďaron řekl: že už proto více se mu líbí maďarská řeč než která jiná, že má tak vydatná slova pro klení. — Maďar je hrubých mravů, prchlý, a kdo ho rozhněvá, běda mu, odpustit nezná tak brzy; v řeči, v chůzi, v celém svém pohybu je vážný, ale k práci lenivý, a s výmysly prospěšnými, důvtipnými hlavu si pranic netrápí, ačkoliv by někdo myslel, vida ho ležet na divanu, zápraží aneb kdekolvěk venku, třebas kolik hodin, a dohán kouřit, že reformy celých říší vymyslil. A nač mu to! Rychlého koně, jeden šat, dohán, víno, bílý chléb s čerstvou slaninou a štíhlé děvče — toho se mu posud dostává a více si nežádá! Mluvný, zpěvný a věčně tancechtivý, jako Slovan, není Maďar, ale když se rozohní, pak je divoký, vášnivý; kdo ho zná vyburácet z jeho pohodlnosti a nadchnout slovem pravým, za tím půjde do pekla a v takovém nadšení se povznese až k hrdinství; pravá povaha jeho ale není hrdinská, ba spíše povolná až k bojácnosti. „Der tapfere Ungar“ je historická frase jako „der edle Ungar, das edle Magyarenvolk“, kterou přežvykuje spisovatel po spisovateli, posuzujíce národ dle bohatých kavalírů, kteří proslavili se ve světě několika geniálními kousky, kteří v cizině bohatstvím plýtvali, obětovností a šlechetností, a o tělo a duši svých poddaných za mák se nestarali. Hrdý je Maďar, ano, náramně hrdý, a „maďarember“ jedině velký, slavný! Nezná jen svůj — vlastně on nezná jiný národ, a svůj také ne, sice by věděl, že je malý, a těch reků že se málo z jeho krve zrodilo, nechlubil by se, od něho že všecko pochází, on že zem zvelebil, on že je učitelem a pánem ostatních, a jeho (ta chudá) řeč že je nejkrásnější! Krásná je to ctnost — národní pýcha, ale nesmí být nespravedlivá, uznávat musí práva druhého, by se jmenovat mohla ctností! Maďar všecky ostatní národy v jedné říši s ním žijící považoval (navzdor tomu zdánlivému bratrství) za své poddané, ale nejopovrženější mu byl Slovák, ten dobrý, tichý jeho soused, ponížený sluha, pracovitý dělník, přičinlivý jednatel a zaopatřovatel nejpotřebnějších mu věcí, který mu nejvytrvalejších bojovníků posílal: tomu by chtěl upřít důstojnost člověka. V které to asi lidumilné duši se ta průpovídka zrodila: „Tót nem ember“?^[62] Nejspíš, že si ji vymyslil podlý odrodilec; pravý Maďar při vší pánovitosti a neuznalosti byl poctivější nepřítel než ten. Jedenkráte mluvila jsem v společnosti s Maďarem, kterému mohl člověk pravdu říci. Ptám se, proč oni Slovákův nenávidí, jimi opovrhují? „Je to lid také otrocký, podlízavý, opíjí se a pak leží jako to dobytče, to je u nich velice k vytýkání.“ — „Liché je to. Maďar je známý co pijan, pije víc a silnějších nápojů než Slovák; jestli víc vydrží, to není zásluha. Jsou-li podlízaví a otročtí, přivedlo je k tomu hrdé, libovolné, panské vladaření nad nimi.“ — „Bez karabáče se ale s tím lidem nic nepořídí.“ — „Tím jste právě moje slovo dotvrdil.“ — „Ale ostatně se jim bezpráví nikdy nestalo, dobře se jim vedlo, peněz máte mezi nimi víc než mezi Maďary, školy měli, zkrátka, neměli v ničem nedostatku.“ (?!)

Tváře dokazují tu velkou rozdílnost; mezi vyššími stavy viděti mnoho krásných tváří, zvlášť mužských, to jsou ale právě slovanského rodu děti, s tím podlouhlým obličejem, krásným okem a jasným čelem. Jak přijedeme mezi pravé Maďary, vidíme jen široké tváře, nízká čela, husté obočí a malé jiskrné oči, postavy ne tuze vysoké, ale silné, kostnaté; ženy jsou vysoké, dobře rostlé, ale málo viděti pěkné kulaté formy ženské. Výraz v tvářích mají pochmurný, nevšímavý. Jistá Slovačka, která dlouho žila v Debrecíně, s níž jsem se sešla, když domů se vracela, řekla: „Něľúbim ja Maďarov, to ľud divý, něvedomý, a z tvári mu něvyzerá ništ.“ Maďaři ale naopak Slováčky milují, a povídají si o nich, že jsou čisté, veselé, pěknotvárné, jen to prý není pěkné u nich, že jsou prsnaté a že mají mnoho dětí.

Maďarky nemají mnoho dětí, obyčejně dvě, tři, a na těch nevisí s velkou láskou a pečlivostí. Život panuje u selského lidu patriarchální; otec je hlava rodiny, a děti, svobodní, nesvobodní, žijou u něho a jemu pracujou. Též u vyšší třídy jen mužská hlava platila, dceři ani věno dáno nebylo. Ani u těchto není poměr rodinný tak srdečný a útulný, jak by měl být, a poměr manželů je velmi svobodný; někteří, srozuměvše se, žijou každý v jiném poměru, jiní zase se rozejdou jeden v pravo, druhý v levo, aby se teprv po dlouhém čase anebo nikdy více nesešli, a takováto manželstva byla věcí tak obyčejnou, že nikomu nenapadlo tím se urážet. Vůbec je obcování mužského pohlaví s ženským velmi svobodné, a konversace vede se v společnostech někdy tak závadná, že by paní z „Auslandu“ neslušností, ne-li hůře, nazvala ten zvyk zakořeněný, jež nikomu zde nezdá se být hříchem.

Jistý šlechtic povídal nám jednou, že posílával za čas vojny maďarské svým známým děvčata, že se vždy na něho obrátili, když potřebovali markytánku. „Jednou jsem jim poslal naši kuchařku, velmi pěkná Slovačka to byla, statečná, podnes jí lituju; zabila ji kule, když chtěla svému raněnému milému pomoci s bojiště.“

Jednoho dne konečně rozloučila jsem se s přítelem a známými a odjela po vozíku, který odváží cestovatele do Tisa-Kesi na parní loď; jel s námi měšťan jeden a šlechtic od Košic, který cestoval do Pešti. Na půl cestě už zmizely s očí sem tam roztroušené dvorce a statky a jeli jsme jednotvárnou rovinou až do Tisa-Kesi. Vesnice leží u samého břehu Tisy, opodál vtoku Hernádu; stavení jsou čistě drženy, ohrazeno je každé plotem z rákosí a též rákosím kryty jsou střechy, na nichž z daleka vidět státi čápa, jak se rozhlíží po krajině. I ve vesnici sem tam ho potkáš, a docela flegmaticky okolo tebe jde a pranic si krok nezmýlí, každý se spíš jemu vyhne. Projde i ves, dvůr, pobaví se se svou nejmilejší, má-li hlad, zamíří do bahen podél břehu, zkrátka, žije jako nějaký velký pán. Každý se bojí mu ublížiti a nechá ho dělat, co chce; dokud prý hlídá čáp na střeše, neznikne oheň, jak se mu ublíží, pomstí se a zapálí sám, to prý se už nejednou stalo.

As po dvou hodinách strhl se křik od břehu: „Loď jede!“ — a děti, které běhaly a hrály si na lodích u břehu, a ženy, co tam praly, umývaly nebo besedovaly, otočily se na tu stranu, a muži nechali pletení sítí, správy na loďkách a prámech, a zastali na místě, kde loď přiráží. Z vesnice přinášely gazdiny kurence, vajce, máslo, ryby a j., jestli by na lodi potřeba bylo koupit. Rozrážeje mocnýma prsoma líné vlny Tisy, že se vysoko zdmou a v tisících perlích po bocích dolů padají, pluje „Neptun“ okolo nás, pak couvne, otočí se bokem, lodníci hodí kotev na břeh, rybáři upevní mostek, a už se hrne lid z lodi a na loď. Kupuje se, nakládá, pořádá, ale všecko v rychlosti. Než minulo půl hodiny, už jsme zase plouli dále. Ohlídla jsem se po společnosti na palubě a hned seznámila se s veselou hovornou Vídeňankou, která byla vdaná za „Hofrichtra“, jak zde jmenujou panského správce. Její muž je Čech, z Prahy, a má velmi známé jmeno; ona si ale hrála na velkou Maďarku, ačkoliv neuměla dobře maďarsky a každou chvíli němčinou vypomáhati si musela. Mimo ni byly tam dvě šlechtičky, několik pánů šlechticů i nešlechticů a pan generál baron Haynau s pobočníkem. Na třetí třídě byli židé a chudý lid.

Za nedlouho sešla se společnost do velké kajuty k obědu. Zde jsou dvě velké kajuty; jedna menší pro paní, druhá prostranná pro muže, kdež se i jí. Zvláštní komůrky pro jednoho neb dva jsou nahoře, a to je první třída; může si tam také jíst každý sám pro sebe. Měli jsme k obědu nejvíc ryby z Tisy, velmi dobré chuti. Odpoledne jsme šli všickni zase na palubu, nebo v těch dolejších kajutách bylo tuze dusno. Pan generál procházel se po palubě, a jeho vysoká postava čněla mimo našeho kapitána nade všecky, a známé dlouhé kníry vlály mu okolo lící. Mužné pravidelné rysy, vysoké čelo, a oko jeho ostře se každému dívalo do tváře.

Večer, když jsme v paninské kajutě rozestlávaly si polštáře, tázala jsem se Vídeňanky: „Ale jestlipak také umíte jezdit na koni a kouřit cigara, jako statečná Maďarka?“ — „Mám svých pár koní, a přála bych vám vidět mne jezdit s nimi, to je radost! Na koni ale nemohu jezdit, jsem tuze tělnatá; cigara však kouřím ráda, když jsou dobré.“ V tom pozůstávalo také celé vlastenectví veselé Vídeňanky.

Pomalu všecko utichlo a jen šplíchot vln odrážel se o kulatá okénka; a konečně ani toho slyšet nebylo, zůstalať loď nakrátko stát. Bylo ke třetí hodině, když jsem se probudila; Neptun plynul už zase, v kajutě bylo náramné horko, a na poduškách vyšívaných paní baronky procházelo se několik kousavých zvířátek. Ticho jsem vstala a vyšla na palubu; kapitán seděl nahoře u kompasu, dva lodníci seděli v čele lodi a hovořili spolu chorvátsky, ostatně nebylo nikoho vidět ani slyšet. Na nejzadnějším obzoru nepřehledné roviny vycházely červánky. Co jsem na loď sedla, jeli jsme vždy rovinou, nepřehlednými dalekými pustinami, kterými se Tisa vine tak zdlouhavě a takovými zatáčkami, jako by se jí ani nechtělo dojít cíle. Tři, čtyry míle od sebe roztroušeny jsou vesnice a pusty, nedaleko od břehu, ostatně nevidíš nic, než v bažinách háje bílých vrb, vysoké rákosí a holé prostory, na nichž se prohánějí sem tam stáda divokých koňů, bílých volů a mladých býčků; někdy z dáli vidíš něco letět, rychle, rychle letí to, jak by vodní vlaštovka to byla, už je blíže, a tu rozeznáš koníka a na něm člověka, se širokostřechým kloboukem a v povětří vlajícím kožichem. Je to pasák koňů, divoký syn pusty. Zastaví se, podívá se, a už zase zatočí koněm, kožich nad ním zavlaje jako křídla a zmizí ti ve chvíli s očí. Už vstalo slunce hor, už bylo celou velkou ohnivou kouli vidět na obzoru, když teprv na lodi stávalo se živěji.

Pomalu byla paluba plná, a veselá moje sousedka navrhla, abychom na palubě snídaly a potom si zakouřily, že je to na vodě zdravé; s prvním jsem byla zrozuměna, ale tu druhou rozkoš nechtěla jsem s ní sdílet. Dobře jsme se vespolek bavili, jen můj předešlý spolucestovník sám a sám: dole seděl, a když jsem ho nahoru pobízela, řekl, že nemůže svoji trudnost přemoci a také nešel. V poledne přijeli jsme do Solnoku a tam se společnost rozdělila: jedni zůstali, jiní sedli na železnici; mezi posledním byla jsem i já i Videňanka, která jela navštívit rodiče. Solnok je město, jako každé jiné v Uhersku, z bláta stavěné; tam to ale jinak být nemůže, kde není dříví ani kamene. Položení města je velmi nezdravé pro blízké bažiny a ustavičně panuje tam zimnice.

Železnice od Solnoku k Pešti táhne se samou rovinou až k Pešti. První štace od Solnoku je Aboň, a v pravo dolů táhnou se Kečkemétské pusty, druhá štace je Cegléd, a mezi nimi leží Világoš. V Ceglédu přinesli plný „košiar“ hroznů, ještě dost šťavnatých, na prodej, ale jeden hrozen za třicet krejcarů stříbra. Večer přijeli jsme do Pešti a ráno jeli k Vídni; tam jsem se rozloučila s přívětivou paní S—ovou, a musela jsem jí slíbit, že ji navštívím, jestli na druhý rok opět v tu krajinu se podívám. Bylo ujednáno, že dále ještě se podívám, ale čekal mne list, jehož obsah mne donutil, rychle do Prahy se navrátit.