ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na vinobračku přicházejí nejvíce ženy z Hrušovského pohoří, tak zvané Krekáčky, mladé ženky a děvčata, mající zvláštní kroj; nosí vesměs bílé plátěné sukně, velmi krátké, a modré zástěry; děvčata je mají zpředu červenou přízí vyšité. V neděli ale nosí zástěry bílé, též tak vyšité. Pod sukní mají rubáč, košili bez rukávů z hrubého plátna, přiléhající k tělu, přes ni krátkou jen po pás košilku z tenšího plátna, v neděli z pamukového,^[157] s polodlouhlými rukávcemi, na ramenou, u ruky a krku červenomodře vyšitou. Okolo těla stáhnou se pasem z barevné vlny tkaným, od něhož vzadu i po bocích množství rozličnobarevných stužek dolů visí. Košilka se za pás nezastrčí, ale se volně nechá vláti. Okolo krku má každá černou šňůrku, zpředu na smyčku uvázanou. Ženy nemají tílka tenkého, protože přes ně mentiek^[158] oblékají, a také nemají u pasu tolik stužek. Vlasy mají děvčata do vrkoče vpletené, stužkami proplítané, přes záda dolů viset. Do kostela berou partu a přes ramena ručník^[159] bílý plátěný, červeně okolo krajů vyšitý. Děvčata nosí boty, ženy boty i kapce.^[160] Vlasy mají ženy dozadu sčesané a malinkým bílým čepčokem přikryté, který ani do půl hlavy nezasahá. Přes čela mají bílé vínky, dozadu vázané. V zimě berou přes hlavu plachetku a na tělo kožich. Jsou naskrze nevelké, driečné,^[161] ale záhy stárnou. Příčina je dílem těžká práce, dílem časné vdávání. Od čtrnáctého do sedmnáctého roku dávají rodiče děvčata za muže. Je-li děvče starší o rok, o dva, zovou ji „starou pannou“. Zato jsou z nich v třicátém roku baby. K vinobraní najímají se za plat, poněvadž trvá obyčejně jen den; kdo málo vinic má, snadno je hotov, a kdo velké a víc jich má, najme více lidu a tak se to vyrovná. Jak před sklízením obilí a vší jiné poživy hajdúch po městě ohlašuje, který den se počne sklízeti, tak děje se i před vinobračkami. V určitý den kde kdo, staří, mladí, pěší i na voze, táhnou do vinic, kde čilý život od časného rána panuje. Zpěv oběraček rozléhá se po vinicích, neboť kde Slovenka, tam zpěv, a raději — říkají robotnice — máme pána, který méně platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati. A kdož chtěl by brániti, aby si děvče svobodné nezazpívalo:

A když začnou děvčata pěkným nápěvem zpívati píseň:

tu se i Maďaři pozastaví a rádi poslouchají pěkné zpěvy mladých robotnic, a nemrzí je ani to, když jim Slovenky zazpívají:

Takto vesele zpívajíce, obírají hrozny, vkládají do puten a na hřbetě odnášejí do lisovny, kde je muži do kádí dávají, vytlačují a vytlačené víno do sudů nalévají. Na ohništích vaří se v kotlích guľáš, oblíbené to národní jídlo, pekou se pečínky, na pokrytých stolích přichystaná jídla, hromady krásných hroznů a plné poháry vína, červeného i bílého. Gazdina přihlíží ke stolu a gazda vítá příchozí hosti, známé neznámé, zvané nezvané; ten den je každý vítán a každý se musí chtěj nechtěj najísti a napíti, až nemůže. K večeru začne chasa venku hodovat; ačkoliv nemají tolikero jídel jako páni, mají dobrého chleba a masa dostatek, k pití pálené neb víno, a byť i bylo kyselé, přece po něm srdce veselé, a když potom i cikáni hrát přijdou, je veselost ještě větší. Tančí se, zpívá, fajčí a pije, střílí, rozličné fígle se robí, a když se stmí, nakladou se ohně a rozsvítí smolnice. Tu připíjí šuhaj svému děvčeti: „Na zdravie ti, dievča, abys moja bola!“ „Pánboh daj, šuhajko, aby pravda bola!“ odpovídá upřímné děvče a nebrání, když jí šuhaj ruku tiskne. „Pitě, chlapci,“ ozývá se s jiné strany; „kým chlapci píjali, dobré sa mávali — teraz něpíjajú, predsa nič němajú!“ Se všech stran zaznívá zpěv, střelba a veselý jásot, a když se gazda mezi nimi ukáže, tu mu žehnají a přejou všeho dobrého, v zimě, v letě i v druhém životě. Páni baráti^[162] vedou též v izbě hlučné rozhovory a připíjejíce jeden druhému na zdraví, vyprazdňují poháry do dna. A když se večer blíží a hosté vstávati chtějí, poručí gazda nalíti z nejlepšího a gazdina má také ještě nějakou lahůdku za lubem — a znovu se hoduje a znovu se zdravkuje až pozdě do noci. Mnohému, když se potom domů ubírá, nestačí ani široká cesta uherská. Kde je mnoho vinic, jako na pohoří Tokajském, Budínském a velkých panských vinicích, trvají vinobračky dva i tři dni a slavně se vedou. Za času poddanství musel každý, kdo měl vinici, z požitku desátý díl (děžmu) gruntovnímu pánu odváděti.