ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byly to zlaté časy do roku 1848! „Selští smradouši“ robotili a zeman byl pán a jaký pán! Nad všecky radosti světa byla „reštauracia“, t. j. volba stoličných úředníkův. Ve stolici (župě) bylo na příklad 2500 voličů. Ti se rozdělili obyčejně na dvě i tři strany; v čele stran byly nejmocnější rodiny a každá z nich kortešovala, získávajíc pro sebe jiné drobnější rodiny. Silnější strana dostala při bě prvního podžupana, slabší druhého; také o ostatní úředníky se strany už před volbou smlouvaly. Toho uděláme notářem a slíbíme mu, že ho zvolíme do sněmu; tomu dáme zase bohatou podžupanovu dceru; tomu dáme tisíc zlatých, neboť ten za peníze bude sloužit čertu i Pánubohu; tam ty opijeme a zavezeme je jinam než na volební místo. Korteši chodili od dědiny k dědině, obyčejně s cikánskou muzikou, a hned v hospodě voněly pečínky a sklenky se plnily vínem, pálenkou i rumem — vše zadarmo. A jakéž teprv hostiny byly u kandidátů podžupanství! Stoly byly rozestaveny po zahradě kolem kaštělu (zámečku), páni bratři, jichž tu bývalo i do několika set najednou, jedli a pili od rána do večera a od večera do rána, málo jen pod křovím a stromy pospavše, sluhové měli poručeno říkati každému: „Vaše Milosti“ a posloužit vším, co jen hrdlo ráčilo. Tu si páni bratři od srdce zanotili po dvou nebo po třech nebo po čtyřech za krky se držíce a po chodníčcích vodíce, cikáni hráli, až pištělo, a kdykoli vyslovil někdo jméno hostitelovo, rozléhalo se hlučným řevem: Vivat Vlkolinský! Tu svitlo zemanovi v hlavě, jak je to krásné být uherským zemanem, tu viděl, co je a jak na něm záleží. Mnohý bočkoroš doma třel bídu s nouzí, stodola se mu rozpadávala, všemi střechami svítilo, věřitelé, ať už židé nebo „sedláci smradouši“, chodili jeden za druhým upomínat, v chlévě nebylo třeba už ani jedné kravičky, nebylo nikde nic než oblažující vědomí: jsem člověk vznešený, jsem uherský zeman! Když se blížila „reštaurácia“, všem bočkorošům srdce zaplesalo, neboť věděli, že kandidáti vysokých úřadův pokryjí střechy jejich i kravičky nakoupí i úroky a dluhy poplatí, ale zvláště se těšili na veselé bratrské hostiny, na slávu a moc, jež se při volbách tak hlučně před světem osvědčovala, že sami nad ní trnuli a říkali si navzájem: „Vaše Milosti, pane bratře!“ V té době také učená latina zněla z úst zemanských nejčastěji, „humillimus servus, domine spectabilis vicecomes!“^[70] uměl každý zeman. Snad už čtenář porozumí, proč uherští zemani říkali: Extra Hurigariam non est vita.^[71] Skutečně takového života nebylo nikde. Bočkoroši uherští jsou specialitou Evropy.

Zemani „oplácali pána krála“,^[72] ale daně platil lid, a to zemanům, lid také vydržoval vojsko slamou, senem, zrním, on „chodil na panské“.^[73] Politická práva měli jen zemané. Sněm se skládal ze zemanův, z biskupův a arcibiskupův a ze zástupcův svobodných královských měst.^[74] Do stoličných výborů volili toliko zemané, a ovšem zase jen zemany. Úředníkem stoličným a soudním byl toliko zeman, nezemanských úředníkův nebylo. Do r. 1848 i soudy náležely do samosprávy stolic,^[75] tak že soudcové byli vyvoleni ze stoličného výboru a sluli judices nobilium (soudcové zemanští). Také nebylo tehdy nezemanských advokátův, a takž poddaný lid nenacházel záštity před soudem. Zeman na zemana nedopustil, darmo by se byl „selský smradouch“ při úřadu práva dovolával. Veliký odpor a nedůvěra lidu k úřadům a „pánům“^[76] má pravděpodobně své základy z doby tehdejší.

Ej, byl to život, ten zemanský život! Zeman za časův panštiny (roboty) byl pánem života i smrti svých poddaných. Nikoho na světě se nebál. V Trenčanské stolici vypravuje se dodnes, jak jistý zeman rozkázal poddaným, aby v neděli na sv. Trojici vozili dříví do vápenice. Když jej dvorský (správce) upozornil, že je velký svátek, rozkřikl se zeman: „Bůh ať si rozkazuje na nebi, nad svými poddanými jsem pánem já!“ A v témž kraji jistý zeman se strašlivým rouháním střelil k obloze, chtě zastřelit Boha. Sedlákům zemani vyhrožovali: „Dvanáct zlatých zaplatím a zastřelím tě jako psa.“ „Vyhni zemanovi, ty selský smradouchu!“

Věz, milý čtenáři, že zemané jsou původci slovenského utrpení. Zkažení synové národa přivedli národ do utrpení a mizerie strašlivé.

Hornaté Slovensko je pro hrady jako stvořeno, také tu skutečně bylo mnoho hradů — dnes zřícenin —, jež měly ve válkách s Tatary a Turky důležitý úkol. Králové neb údělní knížata mívali na hradech stálé vojsko; to bývalo pro své udatenství povyšováno do stavu zemanského. Potomci těchto stálých hradských vojsk, už v druhém a třetím koleně velmi rozmnožení, činili nižší, chudobnější zemanstvo. Bela IV. (1235 — 1270) a Ondřej III. (1290 až 1301) nadělali zvláště mnoho zemanů. Později činili to králové z rodů polských — Polsko mívalo též od dávna mnoho šlechty — a nejpozději Tököli a Rákoci, zdvihajíce odboj proti Habsburkům, povyšovali celé dědiny za válečné služby do stavu zemanského.

R. 1848 byla zrušena robota a mnoho zemanů se poselštilo, t. j. muselo samo konati polní práce. Takovýmto poselštěným zemanům říkají posměšně bačkoráci (bočkoroši) nebo též sedmislivkáři. Bačkorák tak jako jiný sedlák vozí hnůj a oře, nosí kabanici z houně, jenže pod kabanicí koluje v něm jiná krev, zemanská. Pyšné sebevědomí zachovali si zemané podnes; jsou i takoví, kteří chodí po žebrotě, ale zemanská pýcha jim zůstala. Pyšni jsou zvláště na svou minulost. Měliť nejen sedláka v moci, ale jsouce patrony far dosazovali kněze; spojenství s kněžími rozmnožilo jejich moc. Úřady měli všecky, řekl jsem již. Škol nezakládali; měliť přesvědčení, čím je lid hloupější, tím povolnější. Staří lidé, žijící ještě před r. 1848, neumí ani jeden číst a psát. Ale i sami zemané byli na nízkém stupni vzdělanosti. Tolik zemanstva a kde jsou stopy jejich vzdělanosti? Suchá ratolest. S lidem poddaným zacházeli tak krutě, že se sotva najde kde co podobného. Čtenář to vycítil z vypravování o Janošíkovi.

Nebylo dost na zlu jednom. Zemané povolali na Slovensko množství židů z Polska. Polský chlop robotoval na šlechtice, slovenský „smradúch“ odrápal panštinu zemskému pánovi; šlechtic měl svého domácího žida, jenž mu vše obstarával a chlopy vodkou (kořalkou) častoval, zeman zatoužil též býti židem obsluhován a přivolal si ho z Polska. Zemané měli výčepní právo a tak i hodně krčem po dědinách. Žid uměl lid do krčem sváděti a více vydělav mohl též větší nájemné zemanovi dáti. Proto zemané šmahem uváděli do svých krčem židy. Židům pronajímali také své majery (dvory) a palírny, židé také včas půjčovali zemanovi peníze a jsouce zámožni mohli od něho odkoupit kus pozemku neb i celý statek. Ruka ruku myje. Poněvadž židé dobře sloužili zemanům, ti jim zase dovolili šidit lid a všelijak lichvařit. Ubohý lid hynul dvojím útiskem, zemanským a židovským. Zemané a židé jsou původci kořalečního moru na Slovensku.

Nadešel rok 1848. Zemané na nepatrnou výjimku drželi s Maďary. Ludvík Košut, syn slovenského zemana, byl vůdcem Maďarů. Robota zrušena. Co si měli zemané počít? Pracovat neuměli, žebrat se styděli: dali se do služeb Maďarům. Slováci nemohli jim nic dáti, vláda maďarská nabízela jim tučné úřady, na nichž mohli nadále žíti po zemansku: poroučet, lenošit a dobře žít. Maďar pán, zeman pán — hodí se k sobě. A tak vidíme zemany ve službách vládnoucích Maďarův. Do r. 1848 vládly zemanské vrchnosti, po r. 1848 vládnou zemanští úředníci. Duch je stejný. 80 — 90 proc. stoličných úředníkův jsou zemané. Všech zemanův — tak slýchávám odhadovati — je na Slovensku asi 40 000.^[77] To je mnoho škůdcův do malého národa.

Slovenští zemané nejen maďarisují, ale oni ještě jinak poškozují národ. Bezmála každý úředník chce míti tak zvaný vedlejší příjem. Notár (obecní tajemník) má služby na př. 600 zl., ale on se vám sám přizná, že si přijde na 3000 zl. Bídný Slovák, chce-li, aby s ním úředník vlídně jednal, spravedlivě mu poradil, zanese napřed do kuchyně hrudu másla, kuřata, jehně a p.

Jest i u nás známo, že mezi tak zv. pány a obecným lidem slovenským je veliká propast. Na nádražích vidíte státi „pány“ zcela odděleně od obecného lidu. Vzdělaný Slovák, třeba člověk milý a dobrosrdečný, se sebezapřením zasedne, jeda po železnici, do třetí třídy. Mladší národovci poučili dívku v trafice, že má všem národovcům, do trafiky přišlým, vykati. Starý národovec, muž takto vzdělaný, spisovatel, mluvil od té doby s dívkou po maďarsku; byloť mu nesnesitelno její vykání. Jaká je propast mezi kočišem (kočím) a velkomožným pánem! Pán nejčastěji sedlákovi tyká. „Jano, počuj!“ „Čo rozkážu, pán velkomožný?“ ptá se pokorný Jano. Slovenský spisovatel nazve lid lúbezným a peknoduchým, umným a tvorivým, ale mezi něj nejde, do vozu železničního s ním nesedne. To je aristokratismus (šlechtictví), z dávných dob se vlekoucí, přešlý od zemanů na pány. Na Slovensku, kam jsi se ohlédl, byl všudy pyšný zeman, a zlý příklad kazí dobré mravy. Přepych v oděvu, zvláště u paní a slečen, rozhazovačnost, bohaté hostiny a pitky i v rodinách nezámožných, dvorné chování, zvláště líbání rukou dámám, přešly od zemanů na občanskou třídu měšťanskou. Také i hovění a sladké zahálení…

Dost budiž na těchto žalobách; zapamatujeme si, že kořenem všeho slovenského zla jsou zvrhlí, zaprodajní synové národa, totiž zemané.