ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Je nad doktory a nad mudrce. Má spojení s ďáblem, jeho pomocí pomáhá lidem a lid ji ctí jako Boha. Říkají jí vedomkyňa (vědomkyně) nebo veštkyňa (věštkyně), neboť všecko ví a věstí věci budoucí. Nechť také čtenář z jejího umění něco zví, především z mediciny.

Nejvíce nemocí je z úreku (z uřknutí). Bolení hlavy, ujímání v životě je z úreku. „Ktosi mňa urekol,“ řekne nemocný. „A jako sa urečie,“ otázal jsem se jednou uřknutého. „Akosi očima, keď zlý človek škaredě pozre.“ Pošlete pro vědomkyni. Ta přijde, vážná a sebevědomá, nabere vody, pomodlí se nad ní, potom ji uvaří, pak nahází do ní řeřavého uhlí, na konec ocedí a dá chorému užit. Uhlíky rozhazuje po jizbě do čtyř koutů. Do zázračné vody namočí se rukáv od košile a nemocný úd se jím dobře otře. Tuto léčbu koná vědomkyně s ďáblem, ač při tom odříkává křesťanskou modlitbu, a obyčejně též společně nemocnému pomohou — obyčejně hned po užití nemocnému se jaksi ulehčí.

Ochoří-li člověk jinak než uřknutím, tož vědomkyně léčí takto:

Modlí se nad vodou z knížek (modliteb). Tou vodou se nemocný umyje, celé tělo nebo chorou část, rubášem na ruby se pozutírá a to udělá třikrát. Plna jsouc naděje nemocná ráda vědomkyni zaplatí a ta béře za návštěvu 30 — 40 kr., proto se má dobře, vždy má několik zlatých zahospodařeno, tak že druhým lidem půjčuje.

Bolení břicha, bolení u srdce neb bolení dolinky je odtud, že se matka (děloha) rúša (pohybuje). Na to jsou zvláštní vědomkyně, odbornice. Přijdou a rozkáží přinésti: 1. koudel, 2. hrneček, 3. švíbalky, (zápalky). Nemocnou ženu vědomkyně po životě dobře namastí. Pak zapálí koudel a hořící hodí rychle do hrnka a hrnek s hořící koudelí přiklopí otvorem na život. Oheň ovšem shasne a žena ležíc břichem vzhůru klidně vyčkává, až se hrnek sám odlípne. V tom okamžení nemocná má býti zdravou. Někdy opravdu ihned povstane a chodí; pomohlo to.

Vědomkyně léčí také statek (dobytek), který rovněž nejčastěji od uřknutí onemocňuje. Kdo jej uřkl, k tomu vědomkyně doběhne a musí jí dáti trošku svých vlasů. Potom odřízne třísku s futra, vezme hrst země pod prahem, k tomu přidá jisté zeliny, a to všecko — vlasy, zem, třísku, zeliny — spálí, popel hodí do vody, dobře zamíchá a vlije nemocnému hovadu do hrdla. Rozumí se, že to velmi často pomáhá.

A nepomůže-li jedna vědomkyně, jdou ke druhé, ke třetí; bývá jich několik v jedné dědině. Všecky mají léčivé zeliny; mnohé z nich byly natrhány v noci na sv. Jana Křtitele, když vatra po vrších blkotala, a takové zeliny mají největší moc. Zahrádky při chaloupkách jsou zanedbány, někdy v nich není nic než bejlí, ale kouteček pro léčivé zeliny je v každé. Roste tam zimní zelina, čistica, vruděš, černa-biela, šalvija, božie drevo, polynok a j. A což je léčivých zelin na lukách a na stráních! V mnohých krajích lékařů skoro ani nepotřebují, všecko si umějí vyléčit zelinami a čarováním.

Čtenář pochopuje, proč o vědomkyních vypravuji. Kde je mnoho pověr, je málo světla. Odcházíš-li do světa, kolem tebe čarují, je svatba — čarují, nad nemocným čarují, nad zemřelým čarují. Přijdeš na evangelickou faru, kde bys se byl nejméně pověr nadál, a paní farářová ti ukazuje zeliny, na které si schválně poslala o svatojanské noci ke Štrbskému plesu.

Světlo!

To je první.