Zlatý fond > Diela > O národních poměrech na Slovensku


E-mail (povinné):

Stanislav Klíma:
O národních poměrech na Slovensku

Dielo digitalizoval(i) Robert Zvonár, Michal Belička, Ida Paulovičová, Andrea Jánošíková, Martin Hlinka, Michal Maga.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 18 čitateľov

O národních poměrech na Slovensku

V poslední době počíná se u nás československá vzájemnost větší měrou pěstovati. V některých časopisech českých uveřejněny články o věcech slovenských, první to krok k vzájemnosti — vzájemným sebepoznáním. Nejcennější z nich byly výmluvné články Kálalovy „Maďarisace na Slovensku“ v Osvětě r. 1898, kam nyní stále Kálal o věcech slovenských dopisuje. Také Černého „Slovanský přehled“ všímá si Slovenska, přinášeje o slovenských poměrech přehledy rovněž z péra Kálalova. Umělecká Beseda r. 1900 vydala jako premii vylíčení Slovenska slovem, obrazem i písní. Za to však denní politické listy české málo nebo nic si Slováků nevšímají, ačkoliv o jiných Slovanech často podrobné zprávy politické přinášejí. O nejbližších našich bratřích, o Slovácích napíše se do roka několik zpráviček, které v ostatní spoustě zpráv úplně zanikají. Hlavně této nevšímavosti denních listů sluší přičítati dosavadní nezdar československé vzájemnosti, která nemůže do českého lidu proniknout a ostává stále omezena jen na úzký kruh její pěstitelů. Moderní člověk zvykl si starosti o věci veřejné přenechávati denním listům a co pak v nich nenajde — to pouští z mysli. O pověstném francouzském Dreyfusovi popsány tisíce, ba milliony sloupců v novinách a veřejnost evropská byla jeho aférou po 5 let v napjetí udržována, ale o bratrském národě, úpícím v duševním i tělesném otroctví se mlčí.

A přece pomoci těžce postaveným našim bratřím jest naší povinností. Mohl by nastati čas, že by dějiny nás mohly viniti z netečnosti a následky její byly by pro nás hrozné. Málokdo jen má tušení o dnešním smutném postavení Slováků! Vhodně o něm pravil Kálal v „Poslu z Budče“ r. 1895, že „na Slovensku jeví se mnoho známek národa vymírajícího“. Ačkoliv v Osvěte r. 1899 již opět věří v budoucnost Slováků, přece poměry slovenské třeba pojímati vážně. Strach o Slováky zamhuřuje naše bratrské oči, takže nevidíme nebezpečí a poměry zdají se nám býti příznivějšími. Jenom strastí procítená slova, napsaná uchvacujícím pérem Kálalovým vyličují poměry slovenské dosti tragicky. Pravého pojmu o slovenském utrpení nabudeme nejlépe cestováním po Slovensku, které má pro československou vzájemnost také i ten význam, že jím možno navázati důležité důvěrné osobní styky a známosti se SDlováky.

Můžeme býti hrdi na to, že české učitelstvo nejlépe pochopilo vzájemnost československou a dalo pěkný příklad její provádění tím, že zabezpečilo hmotně vychvatelský časopis „Dom a školu“, Karlem Salvou v Liptovském Ružomberku vydávaný, který měl v Čechách a na Moravě 800 odběratelů a na Slovensku pouze 30. Oběř ta ovšem pozbyla ceny r. 1897, kdy „Dom a škola“ ze zvláštních příčin zanikla.

Slovensko má pro český národ veliký význam. My u nás bojujeme o každou duši českou na národnostním pomezí česko-německém, zatím co Maďaři na Slovensku olupují nás najednou o dvoumillionovou větev našeho národa. Se Slováky jsme národem osmimillionovým, bez nich však jen šestimillionovým. Má tedy československá vzájemnost velikou důležitost jak pro Slováky, tak i pro Čechy, neboř by přinesla nám v budoucnosti dobré ovoce. Ovšem je možna jen na poli kulturním a ne na politickém, ježto Slovensko geograficky spadá do Uher, ku kterým náleží již od roku 1031. Existence Slováků jest dle slov Havlíčkových životní otázkou celého našeho národa československého. O tom poučí nás jediný pohled na národnostní mapu Rakousko-Uherska. Slováci jsou jakýmsi mostem spojujícím nás s ostatními Slovany. Kálal zekména uvádí, že podaří-li se Slováky pomaďařiti v dohledné době (Maďaři hádají v 50 letech), budeme obklopeni ze všech stran živly cizími jako Srbové lužičtí a jen na úzkém pruhu Poláky budeme spojeni s ostatním slovanským světem. Slovenčina jest bližší staročeštině, jaká se nám ve spisech staročeského písemnictví zachovala, než češtině nové, ježto se slovenčina průběhem času tak nezměnila jako čeština.

Při hovoru o československé vzájemnosti obyčejně se namítá se strany české: „Proč se Slováci odtrhli od společného spisovného jazyka? Kdyby se nebyli odtrhli, mohlo nám i jim býti lépe!“ Výčitka tato jest jistě v době nynější nevhodná a jistě bychom ji nečinili, kdybychol lépe znali poměry, za jakých toto odtržení Slováků nastalo, jak se o tom poučiti můžeme zejména z Vlčkových „Dejín literatúry slovenskej“. V době té nebylo na Slovensku ani obecných, ani středních škol českých a samotní spisovatelé slovenští neuměli správně česky psáti, ježto neměli, kde by se tomu přiučili, tím méně jest pak to možno v době nynější. Přirozenou snahou státi se lidu srozumitelnými, aby ho probudili, počali slovenští spisovatelé psáti nářečím slovenským a mnoho bylo bojováno, než-li se ustálila nynější spisovná řeč slovenská. Špatně by prospěl československé vzájemnosti, kdo by chtěl nejprve, aby Slováci přijali spisovný jazyk český. Jednota spisovného jazyka musí se teprve vyvinouti, budou-li Slováci čísti a rozuměti českým knihám a my budeme-li opět čísti a rozuměti knihám slovenským — bude potom i jedna společná osvěta československá a jedna literatura, třeba i ve dvou nářečích. Vždyť Slováci jsou odkázáni buď na literaturu českou nebo maďarskou, ježto slovenská jim nestačí. Kálal ve své přednášce o Slovensku 15. prosince 1901 v Měšťanské Besedě v Praze uvedl, že za 30 zl. skoupíme celou literaturu slovenskou (mimo čsopisy) a měšťanská dcera, čtoucí romány je za dva měsíce se slovenskými hotova a musí sáhnouti po maďarském.

Nesmíme také zapomínati, že slovenské časopisy přinášejí i české články a vědecky píší Slováci i česky. Česká Akademie r. 1897 vydala Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví od Adolfa Petra Zátureckého, býv. evang. učitele v Brezně. V kostelech evangelických dosud zaznívá Písmo Svaté a cirkevní písně českým jazykem z kazatelen i ve školních síních evangelických škol. V rukou zbožných potomků Husitů a Českých Bratří, po bitvě bělohorské na Slovensku se usadivších, dosud vidíme jen české kancionály. Známa je ta anekdota o dráteníkovi, který jeda domů z Čech, aby nastřádaným grošem doma rodině ulevil, stavil se v knihkupectví, žádaje o slovenský zpěvník. Knihkupec předložil mu skutečný slovenský zpěvník, ale dráteník ho nechtěl, žádaje výslovně znovu slovenský. Knihkupec dal mu tedy český a ten dráteník vesele uchopil a zvolal: „Hej, to sú slovenské piesne!“

Na Slovensko putuje ročně také mnoho českých knih a časopisů, jistě mnohem více, než se u nás kupuje slovenských. Samotný knihkupec Josef Gašparík v Turčanském Sv. Martině objednává ročně za 800 zl. knih českých pro své odběratele a jenom za 20 zl. knih slovenských pošle do Čech. Jest naší povinností, aby slovenské knihy a časopisy v Čechách se více rozšířily, neboť tím nabudeme dvojího prospěchu. Kupováním slovenských knih podporujeme slovenskou literaturu a čtením jich poznáme slovenské poměry nejlépe.

Kdyby se jen 200 výtisků každého časopisu slovenského odbíralo v Čechách, budou časopisy ty zajištěny a nemálo tím prospějeme národnímu vzdělání slovenskému. Provádějme tak prakticky slovanskou vzájemnost, která se přece u nás Čechů působením Slováků Kollára a Šafaříka nejdříve zrodila. Každý vzdělaný Čech měl by znát nejméně ještě jeden slovanský jazyk a tu slovenčina jest nám opět nejbližší a nejlehčí. Když naše denní listy české nepřinášejí o Slovensku žádných zpráv, jaké přinášel ku př. i výtečný Havlíčkův Slovan r. 1849 a 1850 a nyní přináší jediný „Čas“, čtěme zprávy o zápasech Slováků přímo v jejich časopisech. Naše spolky: čtenářské besedy, jednoty sokolské, učitelské měly by aspoň jeden slovenský časopis odebírati. Nejlépe „Hlas“ nebo „Slovenské listy“ Salvovy.

Slovenská literatura za nedlouhý čas svého trvání vytvořila mnohé dílo ceny trvalé, jest ona dítkem století XIX. a novým zjevem slovenského probuzení. Vznik jí dali Bernolák, katolický kněz a vůdcové slovenští z r. 1848 Štúr, Hodža a Hurban. Bernolák zavedl ve spisovnou řeč západní nářečí trnavské, češtině nejbližší a přirozený přechod ke vlastní slovenčině. Již před ním však bylo znáti v katolických knížkách jazykovou individualitu slovenskou. Bernolák r. 1787 vydal spis „Dissertatio philologo-critica de litteris Slavorum“ a r. 1790 spis „Gramatica slavica“, jimiž slovenčinu za jazyk literární povýšil. R. 1793 vzniklo v Trnavě jeho působením „Tovaryšstvo literného umeňá“. Bernolákova škola měla i svého básníka Jána Hollého, který napsal tři velké eposy z dob slávy říše velkomoravské. Evangelíci zatím psali biblickou češtinou, ovšem s četnými chybami. Avšak v létech 1830 — 1840 stal se Prešpurk střediskem ev. mládeže slovenské, kde byl od r. 1801 na ev. lyceu „ústav a stolice řeči a literatury československé“ s prof. Palkovičem, u něhož se i náš Palacký vzdělával. Při něm se zřídila též literární jednota, podobně jako při jiných ev. lyceích na Slovensku, (na lyceu šťávnickém od r. 1812). R. 1834 pak založena Hamuljákem i v Pešti „společnost pro vzdělání slovenské řeči a literatury“. Sem přišel r. 1829 Ludevít Štúr a stal se vůdcem slovenské mládeže, na niž působil v duchu národním a r. 1837 stal se nástupcem Palkovičovým. R. 1838 zakázána byla literární jednota prešpurská a Štúr odešel na universitu do Halle. Vrátil se však po roce zpět a účinkoval zde až do r. 1843, kdy ústav československý zrušen pro „politické pletichy“ a Štúr v lednu 1844 zbaven svého úřadu. Slovenská mládež v kruté zimě na to odešla pod vůdcovstvím Jána Francisciho Rimavského na ev. lyceum do Levoče.

Štúr již r. 1843 se radil v Hlbokém na faře s Jos. Mil. Hurbanem a Mich. Mil. Hodžou, jak by se zavedením střední slovenčiny za spisovný jazyk probudil slovenský lid rodnou jeho mluvou a katolická i evangelická intelligence slovenská spojila. Úmysl ten také provedli. Hurban vydával r. 1844 časopis „Nitru“ v Prešpurku, jehož prvý ročník r. 1842 vyšel česky, slovensky. Tatrín, spolek pro slovenskou osvětu v Lipt. Sv. Mikuláši založený, zastával se slovenčiny a Štúr od r. 1845 vydával v Prešpurku politické „Slovenskje národnie noviny“ s belletristickou přílohou „Orol tatránsky“. V Čechách proti rušení literární jednoty pozvedl hlasu Havlíček ve své „České Včele“ a Matice česká r. 1846 vydala své „Hlasy o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“, z nichž nejzávažnější byl hlas Kollárův a Šafaříkův. Na „Hlasy“ odpověděl Hurban téhož roku v I. svazku svého časopisu „Slovenskje pohlady na vedy, umenia u literatúru“, Hodža roku 1847 ve spisu „Dobro slovo Slovákom, súcim na slovo“ a r. 1848 ve spisu „Vetín o Slovenčine“, Štúr pak již roku 1846 napsal „Nárečia slovensko, alebo potreba písania v tomto nárečiu“ a téhož roku „Nauka reči slovenskej“. Avšak i Slováci sami proti tomu vystupovali: tak Kollár a jmenovitě Palkovič r. 1847 ve své „Tatrance“. Pravopisem ovšem a mluvou lišili se tehdejší spisovatelé od sebe velice. Avšak výsledkem těchto bojů literárních byl čilý duševní život na celém Slovensku.

Škola Štúrova zplodila i znamenitého básníka Ondreje Sládkoviče (Braxatorise), který v básni „Marína“ vytvořil ideál slovenské děvy a v básni „Dětvan“ opěvoval nejzachovalejší lid slovenský, Dětvany, v horských „lazech“ (samotách), žijící ve stolici zvolenské. V duchu dojemných lidových písní slovenských básnil Samo Chalúpka, jehož nejkrásnější básní jest „Mor ho!“ a Janko Král. Horlivě se sbírali pověsti, zvyky a obyčeje lidové, v čemž vynikli zejména Pavel Dobšinský, Aug. Hor. Škultéty a Jan Botto, který sepsal i krásnou báseň „Smrť Jánošíkovu“ dle pověstí o slovenských zbojnících a jich vůdci Jánošíkovi. Z novellistů vynikal zejména Janko Kalinčák. Samo Tomášik sepsal v říjnu 1834 za své návštěvy v Praze hymnu „Hej Slováci“. Vada školy Štúrovy záleží však v přílišném idealismu a v přehnaném mínění o slovenské vědě, kteréžto vady už potom Slovensku zůstaly.

Avšak v dobách těch literatura sloužila hlavně národním cílům. Zemskými zákony práva maďarštiny byla rozšířována, proti čemuž Slováci brožurkami i časopisy se bránili, leč marně. Maďarisace počala již roku 1790, kdy na místě úřední a vyučovací řeči latinské maďarština zavedena na papíře do vyšších a středních škol a v létech 1830 — 1840 uvedena v praxi do všech oborů správy státní. Na sněmu prešpurském r. 1848 zejména Ludevít Štúr, jenž zastupoval město Zvolen, zastával se práv lidu slovenského. Slováci vystoupili i politicky na schůzi 28. března v Liptovském Sv. Mikuláši, vedením Hodžovým, 28. dubna na Brezové vedením Hurbanovým a 10. května opět v Lipt. Sv. Mikuláši, kde sepsány požadavky sloven. národa, s nimiž souhlasili i zemani a jež poslány panovníkovi, sněmu, palatinovi a ministerstvu. Avšak ministerstvo odpovědělo zavedením náhlého soudu na Slovensku. Maďaři postavili se proti trůnu i proti národnostem. Slováci chytili se zbraně a bojovali za svoji svobodu společně s vojskem císařským. Na čele slovenských dobrovolníků stáli Štúr, Hurban a Hodža, členové „Slovenské Národní Rady“. Za povstání sice nepovolený spolek Tatrín i časopisy slovenské zanikly, ale místo nich se vydávaly manifesty k slovenskému lidu. Proti tomu vydávala též maďarská vládní strana slovenské manifesty.

Štúr, Hurban a Hodža byli 17. října 1848 vypovězeni Košutem z Uher a na jich hlavy vypsány ceny 50 zl. Básníka Janka Krále věznili v Pešti a jenom na zakročení bána Jelačiče byl zachráněn od šibenice. Jelačič totiž napsal uherskému ministerstvu: „Nacházeje se v čele 60 000 mužů na pochodu k Pešti, oznamuju se zaručením svého čestného slova vys. ministeriu, že, jak mladý básník a národovec slovenský Janko Král bude usmrcen, každého Maďara, který mi na pochodu padne do ruky, na nejbližším stromě dám oběsit. Jelačič bán.“ To pomohlo a Janko Král ostal ušetřen. Ale tak týráni a vězněni byli i mnozí jiní a mnozí i usmrceni, až teprve 13. srpna 1849 kapitulací u Világoše zlomen odpor maďarský a pronásledování přestalo.

Když říšskou ústavou ze dne 4. března 1849 byla prohlášena rovnoprávnost všech národností a jich řečí ve školách i v úřadech, vznikla také otázka úřední slovenčiny. Ve slovenčině Štúrově vydána r. 1849 sbírka zákonů, ale hlavní vadou při tom bylo, že nebylo ustáleného pravopisu střední slovenčiny. Toho využil Jan Kollár, bývalý ev. kazatel v Pešti, jenž před povstalci do Vídně utekl a zde se stal na universitě professorem slov. starožitností. Na dotaz ministra Bacha po nejlepší úřední a spisovné řeči slovenské, odporučil češtinu, v níž je tištěno Písmo Svaté. Proto roku 1850 vycházely úřední „Slovenské Noviny“ ve Vídni v jazyku českém, čili staroslovenském a ministr vyučování, Čech, hrabě Lev Thun zavedl češtinu za pomocnou řeč na středních školách na Slovensku. K novému směru tomuto přidali se slovenští evangelíci a mladé kněžstvo katolické s biskupem Moysesem v Bystrici a Paluďayem v Nitře, zvaní Staroslováci. R. 1850 napsal dr. Radlinský rukověť češtiny „Pravopis slovenský s krátkou mluvnicí“ a téhož roku ve Šťávnici Hattala vydal latinskou srovnávací grammatiku. Také katolický týdenník „Cyrill a Method“, vydávaný Palárikem ve Šťávnici psán česky s nepatrnými slovakismy.

Ale češtinou u Slováků vzbuzena nechuť, projevovaná „Slovenskými Pohlady“ a úřední „Zemský zákonník“ byl nesrozumitelný, takže slovenské obecenstvo žádalo opětné zavedení slovenčiny hlavně v časopisech. Proto sešli se v říjnu 1851 přední spisovatelé slovenští v Prešpurku a zde sjednotili se na tvarech střední slovenčiny Štúrovy a jejím vědeckém pravopise, čehož výsledkem byla „Krátka mluvnica slovenská“, vydaná M. Hattalou v Prešporku 1852. V „opravené“ slovenčině vycházely r. 1852 „Slovenské Pohlady“ ve Skalici, které však koncem srpna zanikly, Palárikovi „Katolické Noviny“ v Pešti a „Cyrill a Method“, řízený v B. Bystrici nyní Mich. Chrástkem, který však na radu biskupa Moysesa ještě téhož roku se vrátil k češtině. Mimo to česky vycházely dále úřední „Slovenské Noviny“ a „Zemský zákonník“.

Avšak, když 31. prosince 1851 zrušením ústavy nastala reakce, absolutismus a germanisace, nastaly i pro literaturu slovenskou zlé časy. Jen dva časopisy „Cyrill a Method“ v B. Bystřici a „Katolické Noviny“ v Pešti zůstaly, ostatní zanikly a spisovatelé v době této mlčeli. R. 1854 postaven básníku Hollému pomník a r. 1856 zemřel Ludevít Štúr. Teprve r. 1858 nastal opět ruch živější. Palárik a Viktorín vydali v Budíně almanach „Concordiu“ a poslední z nich vydal později také tři ročníky almanachu „Lípy“. Na místě zaniklých „Katolických Novin“ vydával dr. Radlinský od r. 1857 v Pešti „Cyrilla a Methoda“, při němž r. 1859 vycházel též „Priatel školy a literatúry“ a r. 1860 kritická příloha „Slovesnosť“. Pavel Dobšinský pak založil ve Šťávnici r. 1866 belletristický list „Sokol“. Avšak na poli politickém stihali Slováky v novém ústavním životě mnohé nezdary. Výnos z r. 1858 o církevní samosprávě slovenských evangelíků a z r. 1859 o zavedení národní řeči do škol zrušeny a říjnový diplom přinesl Maďarům mnohé výhody. V zemském sněmu uherském r. 1861 ze 324 poslanců nebyl ani jeden Slovák, ač 34 nebyli Maďaři. Slovenskou věc hájil zde uherský Rus Adolf Ivanovič Dobriansky. V tom čase vznikly i „Peštbudínské Vědomosti“, v duchu Štúrově vedené Janem Franciscim a „Černokňažník“ a „Sokol“ Viléma Paulíny-Tótha soustřeďoval literární činnost slovenskou. Tu učiněn i důležitý, společný a veřejný projev pro ohroženou národnost slovenskou. Dne 6. a 7. června 1861 sešlo se v Turčanském Sv. Martině slovenské národní shromáždění, čítající na 3000 zástupců obcí a okresů, lidu, intelligence i šlechty, kteří po odůvodnění Daxnerem, Hurbanem a Palárikem jednohlasně přijali Daxnerem sestavené „memorandum národa slovenského ke krajinskému sněmu“, v němž žádáno zřízení „slovenského okolí“, kde by slovenčina byla řečí života veřejného, úředního, školského i církevního. Avšak zemský sněm memorandum zamítl a proto, když 22. srpna 1861 byl rozpuštěn, obrátili se Slováci do Vídně, kde panovníkovi podalo zvláštní poselstvo s biskupem Moysesem v čele „prosbopis“ 12. pros. 1861.

Výsledkem toho byla přeměna gymnasia v Báňské Bystrici za německo-slovenské pod správou Čulenovou, a že Slovákům nebylo bráněno, aby si sami zakládali a vydržovali střední školy a to: vyšší ev. gymnasium a učitelský ústav ve Velké Revúci od r. 1862, nižší ev. gymnasium v Turčanském Sv. Martině od r. 1866 a nižší katol. gymnasium v Kláštore pod Zniovom od r. 1869. Avšak největší vymožeností bylo povolení literárního spolku „Matice Slovenské“ 21. srpna 1862, což národu oznámeno bylo 4. listopadu 1862. A již následujícího roku, 4. srpna 1863 hostil Turč. Svatý Martin prvé valné shromáždění. Jmění spolkové vzrostlo hned prvním rokem na 100.000 zl., matiční dům se budoval a tak našly slovenské památky i knihy svoje duševní středisko, k němuž se hlásili jak intelligenti, tak probuzené vrstvy lidu. Na matičných shromážděních scházíval se pak národ po 12 let.

Na Slováky však brzy přikvapily těžké pohromy. Vyrovnáním r. 1867 nabyli Maďaři v Uhrách politického panství a volně mohli pracovat na uskutečnění maďarské státní myšlénky, totiž na utvoření řečí i kulturou jednotného státu maďarského, ovšem na útraty národností ostatních. Úmysl ten však na venek popírali a na sněmu pravil František Deák, tvůrce vyrovnání 23. ledna 1872, že každá národnost má právo vzdělávat svou mládež vlastní řečí. Vyplenění národností bylo by prý barbarstvím a nelze ho prý provésti, poněvadž národnosti jsou četné. S nejsilnějšími odpůrci svými, Chorvaty, se Maďaři vyrovnali, ostatním národnostem nepatrná práva vydána národnostním zákonem z r. 1868, který se však nezachovává a vzdor němu provádí se energická maďarisace pomocí úřadů, církví, škol, tisku i společnosti. Slovenské úřady brzy podlehly tomuto nátlaku. Proti slovenským gymnasiím zavedeno vyšetřování pro šíření „vlastizrádného pánslávského ducha“ a ačkoliv shledáno vše v pořádku, přece všecka tři byla zavřena, 24. dubna 1874 gymnasium velkorevúcké, 4. září 1874 klášterské, jehož budova prý byla „vlhká“ a 30. ledna 1875 turčanskosvatomartinské. Téhož roku pak 6. srpna zrušena i Slovenská Matice a jmění její skonfiskováno. Za důvod tohoto řádění uvedl 15. prosince 1875 ministr vnitra Koloman Tisza ve sněmu, že „není slovenského národa a je-li, musíme ho rozšlapati“. Smutné doby nastaly literatuře slovenské, zvláště smrtí ztratila mnoho nadšených její pěstitelů z doby štúrovské.

V době té provedl dr. Jos. Mil. Hurban poslední pokus opětného zavedení češtiny za jazyk spisovný, vydav r. 1876 ve Skalici česky VI. svazek „Nitry“, kde v doslově „Není slovenského národu“ praví, že literatura československá je nejpádnější důvod existence národa slovenského. Roku 1877 vyšel v Turč. Sv. Martině VII. svazek „Nitry“. Následkem toho však byla čilá vzájemnost československá, jež se zásluhou mnohých spisovatelů na obou stranách rozproudila. Ad. Heyduk, Rud. Pokorný, Jos. Holeček, Servác Heller, Frant. Táborský, Jan Herben a j., umělci jako Jaroslav Věšín, cestovali po Slovensku a známosti o Slovácích rozšířili doma a tím budili též zájem pro poměry slovenské. V následujících dobách nastal opět hlubší ruch, objevili se básníci a novellisté, píšící slovem slovenským. Hurban opět přistoupil ke slovenčině ve své práci o životě Ludevíta Štúra ve Slovenských Pohladech r. 1862, obnovených synem jeho a Jos. Škultétym r. 1882. Roku 1884 rozlétl se po Čechách, po Moravě i po Slovensku svazek básní, psaných pěknou slovenčinou Svetozára Hurbana Vajanského „Tatry a more“, jako ohlas povstání bosenského a probouzejícího se národního ruchu jihoslovanského. Mimo toho vyniká v současném básnictví Pavel Országh-Hviezdoslav a mladá básnířka Ludmila Riznerová-Podjavorinská, a v novellistice Matěj Bencúr-Kukučin. V Americe pěstují odnož slovenské literatury jmenovitě Slováci, z východních zanedbaných krajů slovenských vystěhovalí. Mají tam své časopisy: Amerikánsko-slovenské noviny, Slovák v Amerike a j. Tak slovenská literatura zapouští nyní kořeny do obecného lidu, kde vlastně jest její životní základ a to bez mecenášů, bez účasti šlechty (zemanů), úředníků a převážné většiny kněží, učitelů, advokátů, lékařů a j.

Prvé odtržení Slováků od spisovného jazyka českého Bernolákem r. 1787 týkalo se vlastně jen strany katolické, která tehdy počala psát západním nářečím, kdežto evangelíci psali ještě česky, druhé pak nastalo r. 1844 vlivem Štúra, Hurbana a Hodžy, kteří spojili obě strany střední slovenčinou. Od té doby však ještě dvakráte zavládla na krátký čas čeština na Slovensku. Z úřední moci ministrů Bacha a Thuna zavedena r. 1850 k radě Kollárově, avšak ustoupla před ustálenou slovenčinou r. 1851, jež byla v nejlepším květu za dvanáctiletého trvání „Matice Slovenské“ v létech 1863 — 1875. Po nezdarech a pohromách slovenských r. 1874 a 1875 učiněn pokus opětného zavedení češtiny Hurbanem, ale neznalostí češtiny byl zmařen. Doufejme, že opět zavládne český spisovný jazyk na Slovensku, až vnikne na Slovensko opět česká kultura a zapudí z něho kulturu maďarskou. A k tomu pracovati, jest naší povinností. Na straně Slováků dobré vůle neschází, neboť nechtí-li se Slováci pomaďařiti, musí přijati českou kulturu. Vždyť vlivem husitství, českobratrství a rozkvětem české vzdělanosti stala se čeština spisovnou řečí Slovákům na 300 let od příchodu Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensko r. 1440. Vznikly mnohé české školy protestantské a na Slovensku psaly a tiskly se české knihy i v době, kdy národ náš pohroužen byl v hluboký spánek po válce třicetileté.

Úkol, jejž Slováci v dějinách vykonali, jest neveliký. Prvním knížetem nitranským pod vrchní vládou Mojmíra moravského byl Pribina, později kníže v Panonii, kde i jeho syn Kocel panoval za Rostislava a působení slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda na Moravě. Slovensko náleželo tehdy k říši velkomoravské a kníže Svatopluk r. 871 — 891, současník českého knížete Bořivoje, sídlel rovněž v Nitře. Avšak již r. 907 bitva u Prešpurku mezi Maďary a nesvornými syny Svatoplukovými učinila konec říši velkomoravské. Teprve český kníže Boleslav I. r. 955 zmocnil se opět Slovenska a r. 973 k nově zřízenému biskupství pražskému připojeno i Slovensko. Po smrti Boleslava II. dobyl ho Boleslav Chrabrý, kníže polský, po jehož smrti ho odňal synu jeho Mečislavu uherský král Štěpán I. Svatý Štěpán podržel řády slovanské, neboť pokřtěn jsa sv. Vojtěchem v Ostřihomě, byl více Slovanem než Maďarem a na jeho rouchu dosud je vyšit nápis v církevní staroslovenčině. Od těch dob zůstalo již Slovensko stále při koruně svatoštěpánské, ale bylo údělným knížectvím a ještě dvakráte se domohlo samostatnosti. Roku 1301 po vymření královského rodu árpádovského zmocnil se Slovenska slovenský zeman Matouš Čák-Trenčanský, pán „Váhu, Nitry a Tater“, sídlil na hradě Trenčíně a držel je až do své smrti r. 1321, ačkoliv byl v bitvě u Rozhanovec r. 1312 novým králem Karlem Robertem z rodu Anjouského poražen. Slovensko bylo odtud dlouho zváno zemí Matoušovou (Mátyásföldje).

Po druhé oživly kraje podtatranské zástupy husitských bojovníků, kteří podnikli na Slovensko několik výprav. Zvláště pak nabylo samostatnosti za Jana Jiskry z Brandýsa (1440 — 1462), který zde hájil zájmy nezletilého Ladislava Pohrobka a jeho matky Alžběty. Jiskra porazil polského krále Vladislava r. 1442 u Košic a zemského správce Jana Hunyada u Lučence 1451. Ještě dnes je z doby té na Slovensku mnoho husitských kostelů (ve slohu gotickém), zdmi ohrazených, neboť husité zde založili též mnoho osad.

Následující uherský král Matyáš Korvín (1458 — 1490) vychován byl česky na dvoře krále Jiřího Poděbradského, úřadoval místo obvyklého jazyka latinského jazykem českým. Jeho „černý pluk“ skládal se téměř zcela z husitských bojovníků. Památka jeho dosud žije v lidu slovenském pode jménem krále Matyáše. Známy jsou jeho lovecké potulky na Králově Holi, po něm nazvané i po dětvanských lazech, kde měl lovecký zámek Výglaš, což opěvá Sládkovič ve své krásné básni „Dětvan“. Též jeho nástupce Vladislav II. Jagajlovec (1490 — 1516) současně i král český, zahajoval r. 1492 česky zemský sněm uherský.

V pozdější době bývají dějiny Slovenska, zvláště východního často spojeny s osudy vévodství sedmihradského, této bašty nespokojené šlechty uherské, bouřící se proti vládě rodu habsburského a jen zápletkami tureckými svou samostatnost udržující. Již Štěpán Zápolský, otec Jana Zápolského, vévody sedmihradského za času krále Ferdinanda I., vládl na Slovensku celou Spiší, Trenčínem a mnoha jinými hrady. R. 1604 zosnoval povstání v Uhrách proti císaři Štěpán Bočkay, bývalý hejtman sedmihradského vévody Sigmunda Báthoryho (který byl r. 1602 usazen císařem v Čechách, kde také r. 1613 zemřel). Císař Rudolf II. smluvil s Bočkayem mír ve Vídni r. 1606, kterým svěřena správa západního Slovenska Štěpánovi Illésházymu a východního Bočkayovi, jenž mimo to vládl v Zátisí a stolicích rusínských. Bočkay však již r. 1607 zemřel, ale opět r. 1619 zmocnil se Slovenska Gabriel Bethlen, který byl r. 1620 v Báňské Bystrici zvolen uherským králem. Bethlen pomáhal také českým stavům v odboji proti císaři Ferdinandovi II. a v bitvě na Bílé Hoře bojovalo dle pověsti 5000 Slováků po boku Čechů. S Ferdinandem II. uzavřel Bethlen příměří v Prešpurce a r. 1621 mír v Mikulově, kterým mu ponecháno východní Slovensko a Sedmihradsko. Ve východním Slovensku našlo také útočiště mnoho českých vystěhovalců po bitvě bělohorské. Hrabě Matyáš Thurn ustanoven guvernérem města Košic. Komenský též několik roků pobyl v Blatném Potoku. Tito vystěhovalci čeští přinesli s sebou na Slovensko i českou knihu, Písmo Svaté a s ním českou osvětu a mimo česko-bratrské učení i bohoslužby v jazyku českém. Čechové ti přijali později učení Lutherovo, ale ač splynuli řečí s domácím obyvatelstvem slovenským, přece zachovávali jednotu spisovného jazyka českého a i český jazyk při bohoslužbách si dosud zachovali. O množství jich svědčí dosud mnoho lidí s vlastním jménem „Čech“ ve východních stolicích, z nichž mnohý ovšem se nyní již píše po maďarsku a za svůj původ se stydí. Bethlen zemřel r. 1630.

Slovenska zmocnil se pak opět Emerich Tököly r. 1682, jenž roku 1671 povstání proti císaři započal. Známa jsou v povstání tom jména Vesselényi. Frankopan, Tattenbach, Zrinský, Nádašdy a j. Tököly byl však r. 1684 u Prešova poražen a uchýlil se do Turecka, načež Slovensko opět r. 1696 císaři podřízeno. Brzy na to vzniklo nové povstání Frant. Rákoczyho r. 1703, jenž opanoval Slovensko a Sedmihrady, 1708 i Trenčín. Byl však poražen r. 1710 u Vadkertu v Novohradě, načež odešel do Polska a stoupenci jeho uzavřeli smlouvu satmárskou s císařem. Tím končí historie odbojů na půdě Slovenska odehrávaných, s nimiž ovšem lid slovenský společného mnoho neměl.

Z dob samostatnosti zbyla Slovákům jako jediná upomínka: znak Slovenska ve znaku uherském na levé straně umístěný, totiž tři vrchy zelené, slovenská Tatra, Matra a Fatra, na nichž vztýčen jest pravoslavný kříž bílý, odrážející se od červeného nebe. Ze znaku toho vzaty jsou též nynější národní barvy maďarské: bílo-červeno-zelená, na každém sloupu na Slovensku namalované, zajímavé tím, že když zelená barva vybledne a zmodrá, přecházejí snadno v barvy slovanské.

Národ slovenský obývá souvisle v 15 hornouherských stolicích mezi Dunajem a Tatrami od řeky Moravy na západě až k Ungváru na východě a osady jeho rozsety jsou též hluboko po Dolní zemi, jižních Uhrách. Jazyk slovenský dělí se ve tři hlavní nářečí, totiž v západní československé v stolici prešpurské, nitranské a dolní trenčanské, střední čistoslovenské v stolici turčanské, liptovské, v dolní oravské, v horní trenčanské, zvolenské, těkovské, hontské, novohradské a konečně severovýchodní nářečí polsko-rusko-slovenské v stolici spišské, šáryšské, aboujské, zemplínské a gemerské.

Sídla Slováků jsou takřka ve středu všech národů slovanských a slovenčina jest proto také spojný článek a obraz všech zemí slovanských, jíž i z tohoto důvodu nesmíme dát zahynouti. Kdo porozumí slovenčině, naučí se potom již snadno všem jazykům slovanským, jmenovitě ruštině. Slováci na severu sousedí s Poláky, na východě s uherskými Rusy a na jihu s Maďary. Národnostní hranice slovensko-maďarská jde od Prešpurku přes Povážskou Stredu k Novým Zámkům přes Vráble, Těkov a Levice k Ipelským Šahům a Balašovým Ďarmotám stále směrem východním. Odtud jde na severovýchod k Lučenci, Rimavské Sobotě, Plešivci a Rožňavě, odkud přes Tornu a jižně Košic k Užhorodu. Od Balašových Ďarmot na jih ve stolici Novohradské až do stolice Pešťské činí Slováci klín mezi Maďary a tvoří na levém břehu Dunaje okolí Pešti až po slov. Malý Kereš, rodiště maďarského básníka Petöfiho, rodem Slováka Petroviče. Sídla Slováků zde skoro se stýkají se sídly Srbů a pomocí Němců oddělují Maďary podunajské od potisských. Mimo to tvoří Slováci velké osady ve stolici Bekešské a Čanadské (Slov. Čaba, město se 30.000 Slováky) a ve stolici Báčské kolem Nového Sadu, střediska uherských Srbů. Národnostní hranice rusínsko-slovenské jsou neurčité, ježto slovenčina zde přechází v ruštinu znenáhla a dle náboženství nelze národnosti rozdělovat, ježto i mnozí Slováci jsou zde pravoslavní.

Vlastní Slovensko, totiž 15 hornouherských stolic je o málo větší než Čechy, měří totiž 53.671,63 km2, ale čítá pouze 2 778 340 obyvatel, z nichž dle maďarské statistiky bylo r. 1890 1 514 613 Slováků, 822 169 Maďarů, 236 264 Němců a 83 573 Rusínů. V celém Uhersku jest Slováků 1 910 279 a Maďarů prý 7 426 730. Avšak za Maďara zapsán byl každý, kdo umí maďarsky a takových „Maďarů“ napočteno 1 368 513, z nichž 268 743 mluvilo vlastně slovensky, takže Slováků všech je i s 41 440 Čechy v Uhersku 2 238 930 duší. Pravých Maďarů jest pak jenom 5 989 361 duší, k nimž se ještě počítají téměř všichni Židé v počtu 725 222.

Ostatně v udání počtu Slováků se všichni statistikové velice různí. Šafařík, původem Slovák, který poměry jistě dobře znal, počítá jich roku 1846 ve svém Národopise 2 753 000. V 9 stolicích mají Slováci prostou většinu, totiž v Oravě, Trenčíně, Liptově, Zvolenu, Turci, Šáryši a Spiši, kde není téměř žádných Maďarů a v Nitře a v Těkově. V Hontu měli ještě r. 1880 většinu poměrnou, kterou však nyní jim převzali Maďaři. V menšině jsou Slováci v 5 stolicích, v Prešpurku, Gemeru, Zemplíně, Abauji a Novohradu.

Zvláštním zjevem jest, že jako u všech národů slovanských, tak i u Slováků východní kraje jsou nejzanedbanější a nejopuštěnější, ačkoliv síla slovanská leží právě na východě. U nás jsou Slezsko a Dolní Rakousy národně zanedbány a na Slovensku východní stolice nejvíce maďarisaci podléhají. Ovšem stolice ty geograficky jsou od západu odloučeny, jelikož řeky z nich spějí na východ již k Tise. Tyto kraje pro velikou bídu Slováci také nejvíce opouštějí a stěhují se do Ameriky, kde jich je již na 300 000, hlavně v Pittsburgu a Pennsylvanii. Co den čteme téměř v novinách, že mnoho osob ubíralo se Prahou do Ameriky. To jsou Slováci z těchto stolic. Tímto stěhováním ubývá[1] ve východních stolicích lidnatosti značnou měrou. Ve Spiši bylo r. 1869 175 061 ob., r. 1880 již 172 881 a r. 1890 již jen 163 291.

Poměry slovenské nesmíme si představovat tak, jako u nás, že Slováci zápasí jen na národnostním rozhraní s výbojným Maďarstvem, jako naše přední stráže v uzavřeném území českoněmeckém, ale celé Slovensko jest takovým uzavřeným územím, ano poměry jsou ještě horší, ježto nemožno se dovolati nikde zákonné ochrany porobené a pronásledované národnosti a řeči slovenské. Jaké jsou nyní národní poměry na Slovensku, takové byly asi v Čechách v dobách nejtužší germanisace za Josefa II. Avšak tlak budí protitlak. Jako tehdejší germanisace probudila v českém národě mnohé muže a působením jich celý český národ k novému životu, tak doufejme, že probudí i násilná maďarisace ze spánku národ slovenský. Slovákům často se vytýká, že proti Maďarům se slabě brání, že snadno se odrozují a mnohý myslí při tom na náš národ, který proti Němcům úspěšněji bojuje a domohl se osvětovou prací lepšího postavení než Slováci. Ale výtka ta není vždy oprávněna. Jest mnoho Čechů na Slovensku, kteří nejsou ani tak houževnatí jako Slováci a ještě ani dobře maďarsky neumějí a již stávají se urputnými Maďarony, škodíce tak bratrskému lidu slovenskému, k němuž by vlastně měli přilnouti.

Než obraťme se nyní již k nynějším poměrům na Slovensku. Smutný dojem na nás učiní, když poprvé vstoupíme do slovenského města. Všude vidíme jen samé nápisy maďarské, jako Bor és sör szeszmérés (výčep vína a piva), Véndeglo (hostinec), Korcsma (krčma), Dohány és szivar eladás (prodej tabáku a doutníků) a j. Připadá nám to, jako kdybychom se byli octli někde v Asii. Na ulicích některých měst uslyšíme málo hovoru slovenského, neboť slovensky neostýchá se mluviti leč chudý dělník, jenž nenaučil se jinak. Zeptáte-li se některého měštana v takovém městě něco česky nebo slovensky, udiveně se na vás podívá, nemoha pochopiti, že člověk vzdělaný a v lepším kabátě nenaučil se dosud státní řeči. Možná, že jeho matka ani otec neuměli ani slova maďarsky, ale on, odpoví-li vám vůbec, jistě bude se vám diviti, že cestujete v Uhersku, uhersky neumějíce. Stalo se modou, že kdo chce slouti vzdělaným, smí mluviti pouze maďarsky. Ubohá slovenčina je úplně vyloučena ze společnosti i z úřadů, na poště, železnici nemívá místa. Starší inteligentní Slováci na úřadech vypomáhají si němčinou, která ještě jakési výhodě se těší a Slovákům je méně nebezpečna, než-li maďarština. Na sloupech, na kterých napsáno je jméno osady, podobně jako na nádraží najdete jenom jméno zmaďarisované, ze kterého původní slovenské nepoznáte. A úřední vyhlášky jsou jenom maďarské, třeba jim lidé nerozuměli. Vede-li silnice přes dráhu, upozorňuje Maďary na sloupu nápis: „Ha Vigyazz jön a vonat“, aby dali pozor na vlak. Pro Slováky třeba v ryze slovenské krajině nápisu třeba není, ty pokládá ministr obchodu za tak vzdělané, že sami již znají nebezpečí přejíždějícího vlaku, anebo mu na tom nezáleží, přejede-li vlak nějakého toho Slováka. Hrozno povídati, jak maďarští konduktoři zacházejí se slovenským lidem, maďarsky neznajícím a jako dobytek ho strkají do vagónů. Sem poj, počuješ? Chytro, hybaj sem a pod. volání jest ještě mírné dosti. Zevnější nátěr jest všude ryze maďarský, i na drahách místo našeho bývalého „fertig“ volá se maďarsky „mehet“ a konduktor jen maďarsky žádá za lístky: „Kérem a jegyek“, takže cestující do poměrů nezasvěcený nabude dojmu, že Uhry jsou ryze maďarské.

Rozumí se, že v takovýchto poměrech kvete odrodilstvo, které skytá mnohým veliké výhody. Nejvíce Maďaronů je z osobního prospěchu. Tito ohavní zrádcové vlastní krve jsou úplně bez charakteru. Kdybychom dali Maďaronovi 100 zl. s podmínkou, že se musí stát Turkem, přísahal by na Mohameda. Protože již jednou svůj národ zradil, nepřišlo by mu za těžko zradit i nově přijatou národnost. Proto panství, kterého si zjednávají Maďaři pomocí Maďaronů, nemá pevného základu a kdyby Maďaronům z odrodilství přestal plynouti prospěch, přestali by býti Maďarony. Heslem jich jest, že kdo prý jí uherský chléb, musí být Uhrem, s čímž stotožňují Maďary. Marně jim dokazovati, že Slovák může být Uhrem, t. j. obyvatelem uherským, ale nemusí být Maďarem.

Slovensko na svém území nemá přirozeného středu — politickým i hospodářským střediskem celých Uher stává se Pešť čím dál tím více. Za života biskupa Moysesa byla národním střediskem Báňská Bystrice, dnes maďaronská, obchodním střediskem pak nejlepším bylo by město Zvolen s výhodným spojením železničním a výhodnou polohou uprostřed Slovenska. Ve Zvoleni střední měšťanská vrstva začíná se nyní probouzeti. Literárním střediskem od dob Matice Slovenské až do dnešních dob zůstal Turčanský Svatý Martin, hlavní a stoliční město v turčanské stolici. Malé městečko sice, ale stojí v popředí veškerého ruchu národního a chová v sobě kus dějin národních zápasů slovenských. Zvláště o srpnových slavnostech bývá zde živo, neboť svolává tu slovenské národovce ženský spolek Živena, která má již 12 000 zl. jmění a loni chtěla otevříti jednoroční hospodyňskou školu, což jí však ministerstvem nebylo povoleno a Slovenská Museálná Společnost r. 1895 zřízená. Uvolněný duch slovenský slaví zde pravé národní svátky, na kterých kromě valných shromáždění obou spolků, návštěv musejních sbírek, vzájemného seznamování se národovců mezi sebou a s hosty Čechy, v nejnovější době i Poláky, zřídka Slovany jinými, pořádán bývá i společný oběd s řečmi k stálosti v boji národním povzbuzujícími, divadlo, ples a na konec výlet do blízkých lesů Pod Stráně na úpatí M. Fatry.

V Turčanském Sv. Martině vystavěli si Slováci pěkný slovenský Dom, kde je sídlo měšťanského kasina, divadelní sál, a kde umístěny jsou také cenné sbírky Museálné Slovenské Společnosti, úsilovně sbírané po celém Slovensku, a bohatá knihovna téže. Zde jest sídlo slovenské banky „Tatry“ a „Spořitelny“, mimo něž jsou na Slovensku ze 165 ústavů peněžných jenom 3 banky a 2 úvěrné spolky v rukou slovenských a dva podniky průmyslové v rukou slovenských se nalézající: továrna na nábytek z ohýbaného dřeva a akciový pivovar. Zde tisknou se v knihtiskárně kníhtlačiarského účastinárského spolku slovenské knihy a časopisy, z nichž mnohé mají zde své redakce. Třikráte týdně vycházejí zde „Národnie Noviny“, v jejichž redakci jest i básník Svetozar Hurban Vajanský, vydávané consorciem s Pavlem Mudroněm v čele, jichž rozšíření vadí jejich drahota. R. 1896 a 1897 vycházely denně, ale protože vládou byli jich redaktoři pronásledováni, i pro finanční nesnáze vycházejí nyní opět jen třikráte týdně. Jenom roku 1899 na př. byli uvězněni 3 redaktoři jejich Pietor, Žiak a Škultéty. Pietor odsouzen byl již r. 1898 na 8 měsíců a 600 zl. pokuty pod dojmem Palackého slavnosti v Praze, jichž se súčastnil také advokát Matouš Dula z Turč. Sv. Martina a připil při hostině na Žofíně brzkému uskutečnění českého státního práva. R. 1899 5. ledna odsouzeno v Báňské Bystrici 25 martinských národovců, mezi nimi i 3 slečny za to, že odsouzeného redaktora Pietra na nádraží vítali! Dula odsouzen na 6 měsíců, ostatní pak na 5, 3 a 2 měsíce a dámy k pokutě 50 — 100 zl. Při processu je zajímavo, že obžalovaní vypovídali slovensky, což tlumočník soudcům musil překládat. Všichni přiznali se, že volali „Na zdar!“ a zpívali „Hej Slováci“ a byli dobré mysli. Vedle „Národních Novin“ vychází v Turč. Sv. Martině dobrý poučný a belletristický měsíčník „Slovenské Pohlady“ (předplatné 10 K), redakcí Jos. Škultétyho, vychovatelský měsíčník „Rodina a škola“ (stojí ročně 2 K), měsíčník „Hospodářské Noviny“ (předplatné 2 K), satyrický měsíčník „Černokňažník“, týdenník „Ludové Noviny“ a prostonárodní dvojtýdenník „Národní Hlásnik“.

V Turč. Sv. Martině sešlo se před evangelickým kostelem pod lipami dne 6. a 7. června 1861 národní shromáždění, zde měla sídlo i Matice Slovenská r. 1875 zrušená. Budovu její dosud spatřiti můžeme, jako pomník maďarského barbarství; jest v ní nyní soud a vězení. Zabavené peníze Matice Slovenské byly r. 1875 odevzdány nově utvořenému „Uherskému krajinskému vzdělávacímu spolku slovenskému“ v Pešti, jenž z peněz těch vydává tři vládní listy v duchu maďarském slovensky psané a za laciný peníz lid otravující. Jsou to „Slovenské Noviny“, „Vlasť a svet“ a „Opravdový Kresťan“, čelící proti lidovému denníku „Kresťanu“. Za účelem maďarisace založila vláda také „Vzdělávací spolek hornouherských vlastenců“, rozumí se maďarských, většinou z Maďaronů se skládající, jenž má za cíl rozšiřování maďarské vzdělanosti mezi Slováky. Dle názvu „Felvidéki Magyar Közmüvelödési egyesület“ nazývají ho Slováci Femkou. Femka proslula r. 1873 a 1887 násilným dopravováním slovenských chudých dětí do krajin maďarských, aby se tam pomaďarčili. Také vypisuje 50zlatové odměny pro učitele, kteří řádně vyučují maďarštině.

Uvědomělostí k Turč. Sv. Martinu druží se jen několik málo měst slovenských, jako Liptovský Svatý Mikuláš, kde jsou v rukou slovenských velké závody koželužské a měšťanstvo jest vyjma četné židy ryze slovenské. Národovci kupí se zde kolem ev. školy a fary, kde byl Hodža farářem a nyní je Jur Jánoška. Na ev. škole působí básník Rehor Uram-Podtatranský, skladatel Karol Ruppeldt a Daniel Bodický, který byl odsouzen k pokutě 353 zl., protože při milleniáné slavnosti r. 1896 měl na sobě slovenskou košili vyšívanou. Ve východních stolicích je jediné uvědomělé slovenské městečko Tisovec v Gemeru, kde nejsou žádné úřady a národní ruch zde udržují stateční Daxnerové. Jest zde i slov. měšť. kasino, podobně jako v Mikuláši a hasičský sbor se slovenským velením druhý na celém Slovensku (prvý je v Martině.) Za to blízká Velká Revúca je úplně maďaronská a podobně Levoč ve Spiši a jiná města. Národně nejvíce probudilé jsou na západě obce v Nitře a Prešpurku, jmenovitě Modra, rovněž evangelická Senice, Brezová, Myjava, k nimž v posledním čase druží se i katolická Skalice na hranici moravské se starou slovenskou tiskárnou, kde se nyní tiskne „Hlas“, časopis slovenské mládeže. Za to v katolické Trnavě, slovenském tom Římě a zároveň i Jerusalémě jest velmi málo slovenské intelligence a měšťanstvo jest maďaronské. Podobné poměry jsou v celé stolici trenčanské. Ve zvolenské stolici město Zvolen počíná se probouzet, ale zase Báňská Bystrice a Brezno jsou maďaronské. Menší část měštanstva jest rovněž uvědomělá v Liptovském Ružomberku, kde má Karol Salva svoji knihtiskárnu a odkud organisuje se lidovější národní hnutí než z Martina. Zde vychází nyní lidový a hospodářský časopis „Obzor“, ženský časopis „Dennica“, katolický kazatelský časopis „Kazatelňa“ s „Literárními listy“ a dětský „Priatel dietok“. Letos zanikl Salvou vydávaný dobrý politický týdenník „Slovenské Listy“ a r. 1897 vychovatelský časopis „Dom a škola“. Salva býval evang. učitelem v Klenovci v Gemeru a byl pro článek protestující proti maďarskému, dosud v jich očích platnosti nepozbylému přísloví „Tóth nem ember“ — „Slovák není člověk“, zbaven svého postavení a teprve jako 40letý muž šel se učit sazečství do Chorvátska, aby si mohl zařídit knihtiskárnu. Zakusí mnoho pronásledování. Knihtiskárna Salvova je v pěkné poloze za městem při silnici, na níž podél Váhu chodíce, vypěstili Kálal a Salva vzájemnost československou. Salva naříká si stále na špatný odbyt svých knih, jichž mu mnoho leží na skladě za mnoho peněz. Vydal na př. 2000 exemplářů sborníku „Od Šumavy k Tatrám“, v němž stělesnil myšlénku jedné literatury československé, ale 1500 výtisků má dosud na skladě! Podobně je to i s knihou „Tatry“ od Karla Drože, učitele v Plzni a s Československým slovníkem. Jiná města slovenská jsou vesměs maďaronská a je-li v nich někde uvědomělý slovenský národovec, uvádí se vždy jako „náš člověk“. Tak na př. v Kremnici, kde jsou doly na zlato a a nad starožitným náměstím na vrchu zvedá se zámecký kostel, je měšťanstvo německé, dělnictvo slovenské, úřady a školy maďarské, jest jediný slov. intelligent městský archivář a historik Pavel Križko.

Aby mohli Slováky pronásledovati, vynašli Maďaři přízrak „panslavismu“, jejž hledají v každém Slováku. Pouhé pěstování slovenčiny pokládáno jest již za vlastizrádu, ale pěstování maďarštiny za vlastenectví a ačkoliv Slovák stejně jako svou řeč miluje i svou rodnou zemi a nemohl by ji zradit, přece jest vyhlašován za cizince, tam, kde vlastně Maďar a Žid jsou cizinci. Panslávem je dle Maďarů každý, kdo mluví slovensky a nechce se stát Maďarem, jak toho žádá maďarská státní myšlénka, kterou si Maďaři vzali do hlavy. Cílem myšlénky té je utvořit řečí a kulturou jednotný stát maďarský a tedy pomaďarčit všechny národnosti uherské, neboť Maďaří cítí strašnou svou osamocenost uprostřed jiných národů evropských. Proto ten zimničný, skoro zoufalý spěch po maďarisaci Uherska, aby neplodnost nepatrného národa maďarského nahrazena byla odrozováním národů jiných a vyhlazením jich Maďaři zbaveni byli svých nepřátel. Ovšem, právě toto jejich počínání svědčí o národu nízké mravnosti, když jich existence závislá je na porobování národů jiných. „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok!“ zapěl náš Kollár. Jak ubohý musí být národ, který dříve sám v porobě úpěl a nyní dosáhnuv svobody, využívá jí k svému umělému povznesení otročením národů jiných. Před vyrovnáním slibovali Maďaři národnostem uherským mnohé výhody, ale r. 1868 odbyli je národnostním zákonem dosti nespravedlivým, ale ani ten není prováděn.

Maďarská řeč ostatně není tak vyspělá, aby svou literaturou a kulturou předčila jiné řeči uherské. Polovina slov maďarských má kmeny slovenské a právě taková slova jsou to, která dokazují, že Slováci byli kulturními učiteli Maďarů, odvrátivše je od loupežného života k usedlému.

Od r. 1875 postupuje maďarisace úžasně. Maďarisuje se vším — školstvím, církvemi, úřady i společností. Jest skutečně s podivením jaké násilnosti mohou se páchati „rytířským“ národem maďarským před tváří vzdělané Evropy v samém jejím středu ve století XX. na národech nemaďarských. Roční statistika slovenského utrpení jest strašná, ale jak málo se o tom u nás ví! Maďaři úzkostlivě hájí na venek svoji svobodomyslnost a rytířskost. Na budově ministerstva spravedlnosti v Pešti stoji nápis: Justitia regnorum fundamentum — spravedlnost základ království a zatím základem Uherska jest bezpráví, neboť málo kde na světě šlape se tak zákon, spravedlnost a přirozená práva veliké většiny občanů jako zde…

Od dob zrušení slovenského učitel. ústavu a gymnasií r. 1874 a 1875 postrádá slovenská mládež úplně škol, na kterých by se mohla v mateřské řeči své vzdělati na učitele pro studia vyšší. Je sice na Slovensku 30 gymnasií, 5 reálek, 6 katolických seminářů, 2 evangelické fakulty theologické a 1 helvetská, 3 právnické fakulty a 17 odborných škol, 7 vyšších a 14 nižších škol obchodních. V těch neuslyší slovenský student ani slova ve své mateřštině a o Slovácích leda jen hanu a posměch. Jaký div potom, že se snaží slovenský původ svůj zapříti? Spolčí-li se jich snad několik, aby soukromou pílí vzdělali se ve své mateřštině, četli slovenské knihy a zazpívali si slovenské písně, vyloučí je pro panslavismus, jak se již stalo častokráte. V novějším čase počínají teprve studovati na Moravě — na reálce v Hodoníně a na gymnasiu ve Strážnici a jinde v nejbližších ústavech českých. Nepatrné jest procento těch, kteří se na středních školách neodrodí a studují dále na vysokých školách v Pešti, v Praze nebo ve Vídni. Proto ubývá stále slovenské intelligence a Slováci stlačováni jsou na pouhou neuvědomělou massu lidovou, a Maďaři sami prohlašují, že slovenčina u hnoje jim neškodí. Jest otázkou, zda-li není přílišným optimismem domněnka, že zdravý slovenský lid v příznivějších dobách vyvine opět dostatek intelligence. Zda přijdou vůbec příznivější doby za takovýchto poměrů, a nebude-li pak už pozdě?

Po slovenských městečkách a vsích rozsety jsou státní školy měšťanské (polgárky) i obecné, elementární, kde se vychovávají odrodilci, zuřivější než samotní Maďaři. Slovenské děti vlastně se zde ohlupují, ježto učí se zde nejvíce jen státní řeči, a pro ni potřebné vědomosti jiné se zanedbávají. Vzdělání lidu ostatně vláda nepřeje, ježto lid vzdělaný nedá se držeti v takové porobě jako lid nevzdělaný. Avšak odnárodňovací účinek státních škol zde není tak veliký jako na př. v Poznaňsku, kde se germanisuje školami moderními, kdežto na Slovensku povinnost školní návštěvy trvá pouze do 12 let a v létě bývají skoro všude prázdniny delší 4 měsíců, takže za prázdniny dítě v rodině maďarštinu zapomene.

Jediným útulkem slovenského národního a náboženského ducha jsou nyní pouze ev. církevní školy, jichž učitelé bývají často osvědčení národovci. Ale i pro tyto školy vydána již čítanka Školník s textem po jedné straně maďarským a po druhé slovenským. Katolické školy církevní jsou pak vesměs ovládány duchem maďarským. Ubohé děti nuceny jsou pozdravovati maďarským „Pochválen pan Ježíš Kristus“ — Dicsertessék a Jezus Krisztus, což si ovšem mění na srozumitelnější: „Ký čert těší ťa na smetisku.“ Na dědinách zřizují se dle zákona nyní školy mateřské t. zv. óvody pro děti 3 — 6tileté, kde již těmto nebožátkům vtlouká se do hlavy maďarština ve formě básniček a písniček, kterým však žádné z nich nerozumí. Také obě církve na Slovensku, katolická (tři čtvrtiny sloven. obyvatelstva) i evangelická (přes čtvrtinu slov. obyvatelstva) pomáhají maďarisovat hlavně svými představenými. Na lid ještě dosud mnohem více působí idea náboženská nežli národní. Evangelická církev má větší samosprávu než katolická a tím zůstává také lidu svému více věrna než katolická, jejíž biskupové vydávají oběžníky, aby lid učil se maďarsky a varují ho před panslávy z Turč. Sv. Martina, jako roku 1898 spišský biskup Szmrecsányi a rožňavský Ivánkovics. Slovenská církev ev. A. V. byla proto před několika lety roztržena na nové distrikty, v nichž všude mají Maďaroni většinu, kdežto dříve aspoň v distriktu předdunajském měli většinu Slováci. Ačkoliv i divokým národům v Africe hlásá se učení Kristovo jejich jazykem a missionáři učí se jich řeči, aby v ní mohli v kostele kázat, přece na Slovensku zásady tyto se neuznávají. Jak v katolických tak i v evangelických chrámech zavádí se v poslední době kázání ve státní řeči, ne snad proto, aby Slováci učení Kristovu lépe porozuměli, ale aby byli nuceni se učiti maďarsky.

Nejintensivněji maďarisují úřady. Stoličné úřady obsazeny jsou všude jen zemany, nyní vesměs odrodilými. Městským úředníkem, obecním rychtářem nebo notářem a ovšem i státním úředníkem nestane se nikdo, kdo není Maďaronem. V obecních i stoličních výborech mají polovici mandátů virilisté — největší poplatníci — a to jsou většinou Židé a odrodilci a teprvé druhá polovice se volí. Přijde-li na úřad Slovák v kroji, který bez oslovení „velkomožný pane“ ani ústa neotevře, osopí se naň úředník po každé, proč se ještě nenaučil maďarsky? A Slovák nedovede si práv svých hájiti, neboť nemá ani uvědomění občanského, natož pak národního. Nadanému, pracovitému i zbožnému lidu slovenskému nejvíce vadí pasivnost jeho povahy, která se vším se spokojí, všemu dobrovolně ustoupí a se přizpůsobí bez vědomí vlastní své důstojnosti a tak nepřímo Maďary k novým násilnostem vyzývá. Přehnanou dobráckost slovenskou dobře vystihuje tato anekdota: „V roku 1848 vydal se Slovák na cestu. Na cestě potkal tlupu ozbrojených gardistů. Ti ho chytili a ptali se ho: „Čo si? kdo si?“ Když jim pověděl: „Ja som Slovák“, obořili se naň a natloukli mu. Slovák se ubíral dále, až zase potkal zástup ozbrojenců. Zase ho chytli a ptali se ho: „Šta si ty?“ Slovák myslel, že nejlépe udělá, když se zapře a odpověděl: „Já som Maďar.“ To byli ale Srbi, začali nadávat „Maďarina, črna psina“ a Slovákovi natloukli taky. Slovák šel zase dále, až ho chytlo císařské vojsko a kaprál se ho zase ptal: „Čo si ty?“ Slovák nastavil hřbet a povídal: „Ani sa nepýtaj, len bi!“

V obecném životě maďarisaci velice podporují četní židé na Slovensku, v jichž rukou nalézá se téměř veškerý obchod i všechny hostince a krámy i veškeré úřady. Židé velice obratně vryli se v útroby lidu slovenského a kořistí ve svůj prospěch z maďarisace, jsouce tak nejmocnějšími spojenci Maďarů, ačkoliv i maďarský lid ve stejné hospodářské odvislosti drží jako slovenský. Rolník kupuje u žida draze, obyčejně na dluh, své výrobky prodává mu pod cenou. Žid také svádí lid, ba často i nutí čeleď k pití líhovin, a přemlouvá ho, aby nečetl časopisy, neboť to prý není pro chudého sedláka, jelikož ví, že jak by sedlák chytil časopis, bylo by veta po jeho panstvu. Hostinec a obchod křesťanský je na Slovensku dosud řidký. Vydatným prostředkem Židů je kořaleční mor, jimž na dědinách i v městečkách neuvědomělý lid vyssávají. Snad proto je v Uhrách na pivo velká daň (5 zl. na 1 hl) a půllitr piva stojí tam 13 kr., čtvrtlitr 7 kr., aby lid nemohl si odvyknouti pití kořalky. Maďarská vláda doufá, že lid hmotně i mravně skleslý snáze se odrodí než lid zachovalý a uvědomělý.

V ohledu politickém jsou na tom Slováci velmi zle. Z 50 poslanců na Slovensku volených neměli do lonska na sněmu ani jediného. Známo jest jakým způsobem se v Uhrách volby provádějí a jakými prostředky nemravnými jako kořalkou, bodáky, podvodem a úskokem se bojuje proti odpůrci vládního kandidáta. R. 1898 podlehl v Ružomberku lidový kandidát Andrej Hlinka proti maďarskému liberálovi Andělovi 1200 proti 1100 hlasům, ač se vědělo, že Anděl má pro sebe jen asi 200 hlasů opilých a zaprodaných sedláků. Národní vůdci slovenští, zmalátnělí mnohými podobnými nezdary, spojili se r. 1895 na národnostním kongressu v Pešti se Srby a Rumuny, jedinými to národy v Uhrách dosud nezničenými za účelem společného postupu proti nepříteli společnému. Roku 1896 také protestovali proti oslavování domnělého tisíciletí maďarského zaujetí Uher a tisícileté poroby nemaďarských národností. Jen houževnatý odpor spasí Slováky, třeba i obětí bylo nutno přinésti. Slovenská národní strana přichylovala se ke katolické straně lidové pod vůdcovstvím hraběte Zichyho, ale odvrátila se opět od ní, když lidová strana napsala též maďarisaci na svůj štít. Již mnohokráte osvědčili Slováci při volbách svoji statečnost, která, bohužel, nebývá nic platna, ježto jim schází řádná organisace národní. R. 1899 mohli si Slováci trochu volněji vydýchnout, jelikož jim vláda Széllova povolila několik lidových shromáždění v duchu národním, jakých Slovensko nezažilo od r. 1848. V Tisovci povoleno nebylo, za to ale povoleno v Modře, v Turč. Sv. Martině, v Senici a v Lipt. Sv. Mikuláši. Na Staré Turé a v Novém Městě nad Váhem zákaz ministerstvem zrušen.[2]

Avšak vadou národní strany v Turč. Sv. Martině jest přílišné spoléhání na státní převrat, který prý úpadek mravnosti v Uhersku nezbytně musí přivoditi. Postavení Maďarů jest jistě nyní již na vždy i pro takové případy pevně zajištěno. Nemoudré jest též čekati na pomoc od Rusů, když tito nic nepodnikají ve prospěch svých bratří uherských Rusů a ponechávají je úplně maďarisaci na pospas. Tím méně pak pomohou Slovákům. Ačkoliv Slováci se mohou dovolávati pro sebe jen práva přirozeného, přece kdybychom měli státní právo, byli bychom Slovákům větší oporou, tak jako Rumunsko je Rumunům sedmihradským.

Program národní strany slovenské není, bohužel, propracován. Říkají o něm v Martině: „My Slováci máme náš národní program, ten program není sice napsaný, ale žije v nás, v našich srdcích, v naší duši, v naší celé bytosti“. Proto zcela zdravé je nynější hnutí mladé generace slovenské, seskupené kolem „Hlasu“, vydávaného dr. Pavlem Blahem ve Skalici, jehož duševním vůdcem je lidumilný dr. Vavro Šrobár v Ružomberku. Slováci násilím nedobudou ničeho. Musí se dovolávati jen smíru s Maďary a humanity. Hlavní jich prací národní je omravňovat a vzdělávat slovenský lid. Všecky slovenské spolky v létech sedmdesátých maďarská vláda zrušila a nové zřídit nedovolí, zbývá proto tedy Slovákům jen živé slovo, časopis a kniha, pomocí jichž mohou na lid působit a jej uvědomovat. Ale Slovensko je třeba povznést též v ohledu národohospodářském a tím vysvobodit lid z hospodářské poroby židovské a maďarské. Slovensko nadáno jest velkým přirodním bohatstvím, jež uloženo je na povrchu i v lůnu země, ale málo jest dosud zužitkováno. Průmysl je nevyvinutý, hospodářství na nízkém stupni, řeky v horských údolích tekou bez zužitkování jejich vodní sily. Příčinou toho je nízký stav hospodářství a nedbalost vlády k potřebám domácího lidu.

Domácím průmyslem zabývá se vedle hospodářství a chovu dobytka každý ryzí Slovák. Sám zhotoví si oděv, obuv, nářadí domácí i hospodářské, třeba i celý vůz. Přísloví praví: „Slovák nekúpi nič len klobúk a remeň.“ Toto přísloví však již neplatí. Z domácího průmyslu výhradně živí se na Slovensku 7592 lidí. V každé stolici pěstuje se jiný druh domácího průmyslu. Malým průmyslem, totiž řemesly, z nichž dříve kromě kovářství ničeho nebylo, živí se na Slovensku celkem 154 592 lidí — 6,68 proc. všeho obyvatelstva. Počet ten jest poměrně velmi malý. Nejvíce průmysl pěstují v Přešpurku, Zvoleni, Gemeru a v Hontě, nejméně v Oravě. Nejrozšířenější jest průmysl oděvní, potom stavební, kovový, dřevěný a potravní. Nejméně lidí zabývá se průmyslem zahradním a hudebním. Příčinou malého rozvoje průmyslového je nedostatek vzdělání, následek to vyučovací řeči maďarské ve školách, již většina lidí nerozumí a tak vzdělat se nemůže. Průmyslové výrobky proto nestojí na výši doby, neboť z většiny se dosud pracuje tak, jako se před dávnými roky pracovalo — moderních pokroků a vynálezů nevšímá se valně. Proto jest v Uhrách mnohem více než polovina průmyslových závodů bez pomocníků. Na Slovensku je také nedostatek odborných škol. Jest jich pouze 17 se 458 žáky, z nichž však skoro polovina 224 jest v 5 odborných školách v Prešpurku. Školy ty jsou též příliš drahé a neznalý maďarštiny nenaučí se v nich za 2 roky ani odborným názvům maďarským.

Ve městech vydržují též průmyslové spolky, v nichž sdruženi jsou řemeslníci, pokračovací školy pro učně. Těch je na Slovensku 83 s 9364 žáky. Ale i ty nekonají řádně svého úkolu. Blahobyt obyvatelstva na Slovensku povznesl by se jenom vzdělaností a k tomu je třeba zavedení šestileté povinné návštěvy obec. škol s vyučovací řečí mateřskou. Potom ze škol by vycházely děti 12leté, k učení řemeslům schopné. Kdyby jich pak mistrové neužívali k jiným věcem než k řemeslu, stali by se z nich řádní dělníci. Odborné školy pak, mají-li úkolu svému dostáti, musejí učivo podávat řečí mateřskou a vzdělání takové musí být bezplatné. Nyní musejí Slováci odborné vzdělání hledati v Čechách a na Moravě v našich školách a závodech, k čemuž cílí akce Českoslovanské jednoty v Praze.

Ale pro tyto hospodářské zájmy slovenské nemá vláda ani smyslu ani dobré vůle. Vláda v Uhrách není proto, aby občanstvo v jeho činnosti podporovala, nýbrž, aby je hmotně i mravně ničila. Proto také klesla již mnohá řemesla, která dříve mnoho lidí živila, ježto se nezdokonalovala a s duchem času nepokračovala. Tak upadá pytlíkářství v Myjavě, plátenictví v Oravě, jirchářství na Brezové, hornictví a železářství ve Spiši a v Šáryši, dřevařství v Zemplíně.

Velký průmysl tovární je v Uhrách teprve v počátcích, neboť do nedávna průmyslové výrobky dovážely se z ciziny a to hlavně z Rakouska. Teprve úsilím vlád uherských a velikými výhodami, novým závodům poskytovanými, docíleno toho, že vývoz převyšuje dovoz. Novým závodům vláda (a municipia) zdarma udílí stavební místa, kde jsou laciné síly pracovní, dodává i písek a cihly ku stavbě, osvobozuje je od daní a obecních přirážek a snižuje jim poplatky na železnici a případně dává roční subvenci. Podnikatelé němečtí zejména zřizují svým kapitálem rozsáhlé podniky průmyslové v Uhrách. Parní pily, textilní továrny jsou většinou v rukou Židů. Pešťské mlýny, aby snáze mohly s našimi mlýny soutěžit, mají dovoz mouky až za hranice při velmi nízkých, výminečných tarifech. Dodávky veřejné zadávány bývají jen podnikům domácím. Ale ve velkém průmyslu jsou slovenskými jen dělníci, zvláště tam, kde půda je méně úrodná a na blízku je průmyslový závod. Ve slovenských rukou jest pouze několik závodů. V Brezové továrna na praní vlny, v Bytči na hospodářské stroje, v Turč Sv. Martině na kůže, akc. továrna na nářadí z ohýbaného dřeva a akc. pivovar, v Děmčinách a v Ružomberku akc. továrna na cellulosu, v Lipt. Sv. Mikuláši 7 továren na kůže a v Tisovci továrna na cupání a čistění vlny. Právě letos podniknuta akce Živnostenskou bankou v Praze na zřízení nové akciové továrny na cellulosu (dřevolátku) v Turč. Sv. Martině. Bylo by záhodno, aby se tento českoslovanský podnik zdařil, čemuž ovšem hojnost lesů na Slovensku nasvědčuje.

Slováci zůstali v tomto ohledu velmi pozadu zejména pro svoji chudobu, ačkoliv mají v rukou i dosti značné kapitály, ale nezužitkované, jednak pro nedostatek porozumění a vzdělání mládeže pro praktické povolání. Větší majetky jsou v rukou šlechty, duchovenstva, řádů a jiných ústavů, které nemají smyslu pro lid, v jehož středu a na jeho půdě žijí a z jehož krve povstali. Na Slovensku jsou všecky přirozené podmínky pro zřízení průmyslových závodů: vodní síla, levné pracovní síly, dřevo i jiné suroviny. Pešť sama má více továren, než celá ostatní země dohromady, ačkoliv jsou tam pracovní síly drahé a suroviny se musejí z daleka dovážet. Mikulášské koželužny zaujímají prvé místo v Uhrách a i dřevěný obchod měli dříve Slováci ve svých rukou, nyní zmocnili se ho Židé, v jichž službách plaví slovenští „pltníci“ na pltích čili vorech dříví z hornatých a lesnatých krajů tatranských po Váhu do Pešti. Správně praví dr. Gruber v pojednání „Slovenský průmysl a Čechové“ v „Naší Době“ VII. 3. str. 164., že „na tom, komu bude náležeti kapitál, který průmyslově ovládne Slovensko, bude záviseti národnostní osud Slovenska“.

Domácí výrobky průmyslné prodává lid po výročních trzích i v obchodě podomním a zvláště v některých stolicích po skončení polních prací se čile obchoduje jmenovitě dobytkem.

V Prešpurku obchodují nejvíce s potravinami, které do Vídně dovážejí. V Nitře proslulo městečko Brezová ovcemi, tak že povstalo i pořekadlo: „Vtedy budě súdný deň, keď všetci Brezovania budú doma“. V Trenčíně obchodují nejvíce s výrobky skleněnými (sklenkari) a sklári či obločiari a s výrobky drátěnými (drotári). V Turci lid obchoduje, roznášeje v „pudlech“ na zádech zvláště v Rusku za dřívějších dob léčivé olejíčky (olejkári) a různé koření (šefraníci), kterým naučili je léčiti Jesuité v Klášteře pod Zniovem. Nyní nosí sebou i galanterní a střižní zboží a chodí po Čechách a po Moravě, ale nejvíce v Rusku. Bohatší z nich, gazdové, dávají prodávat zboží jiným za polovici zisku (polovičari) a mnozí z nich mají v Rusku velmi bohaté sklady a krámy. Jak výnosným obchod ten jest, patrno z toho, že jediná banka „Tatra“ mění ročně za 100 000 rublů, které šefraníci domů pošlou. V Oravě prodávají plátno, zhotovené doma nebo na Moravě, ve Zvoleni prodávají krajky = čipky a výšivky, jež v zimě ženy vyrobí.

Obchodem živilo se r. 1894 na Slovensku 6601 mužů a 5084 žen, celkem 11685 osob, většinou Židů. Nejnověji lidovou stranou zakládané spolky potravní snaží se lid vyprostiti z podruží židovského, ale vláda činí jim v tom překážky a není dostatek vzdělaných sil obchodních, jelikož není obchodních škol s vyučovací řečí slovenskou. V Uhrách je 35 vyšších obchodních škol (na Slovensku 7) s 3637 žáky (452) mezi nimiž je 1744 Židů. Nižších obchodních škol jest 84 s 4092 žáky, z nichž jest 2054 Židů. Těchto škol jest na Slovensku 14 s 596 žáky. Ze všech žáků obchodních škol přihlásilo se za Slováky pouze 38 na vyšších a 24 na nižších, ostatní jsou „Maďaři“! Vždyť i na středních školách v celém Uhersku ke slovenské národnosti se přiznali a původ svůj nezapřeli jen 3 proc. = 1659 žáků z 55 367. Peněžních ústavů jest na Slovensku 165, z nichž však jenom 1 spořitelna, 4 banky a 2 úvěrné spolky jsou v rukou slovenských. Všecky peněžní ústavy mají vlastního kapitálu 13 437 700 zl. a získaly 1 722 000 zl. = 12,8 procent. Slovenské ústavy mají 705 000 zl. jmění a získaly 68 632 zl. = 9,74 proc. svého kapitálu. Nejnověji zakládají se vzájemné pomocnice dle způsobu Raiffeisenova, s potravními a obchodními spolky spojené. Mnohé ústavy založené slovenskými národovci přešly do rukou cizích, hlavně židovských. Slovenské vzájemné pomocnice jsou v Modře, na Brezové, na Staré Turé, v Malých Stankovcích, v Něcpálech, v Mošovcích, v Klášteře, v Turanech na Velké Vsi, v Tisovci a v Klenovci; z těch však veřejně účtují jen pomocnice v Mošovcích, v Kláštore, Něcpalech a v Tisovci se skvělým výsledkem obchodním. Ve slovenských rukou jest také ještě ludová banka v Malackách, banka v Myjavě, vzájemná pomocnice v Žílině, úvěrkový spolek v Lipt. Ružomberku, průmyslná banka v Lipt. sv. Mikuláši a částečně ludová banka v Trnavě. Chyba je, že ve slovenských časopisech, vyjma „Hlas“, národohospodářské úvahy se málo pěstují a ty by přece nabádaly k větší činnosti a podnikavosti.

Bylo by záhodno povzbudit český kapitál pro zakládání průmyslových podniků na Slovensku, což by mělo nejen národohospodářský, ale i národní význam veliký. České intelligentní dělnictvo, úřednictvo, tovární škola, obchody mnoho by přispěly k uvědomění lidu. Žádoucím bylo by najímání početnější větších hospodářství českými a moravskými nájemci, kterým se na Slovensku dobře daří, protože hospodaří rationelněji, než uherští pachtýři židovští. Čeští kapitalisté měli by zakupovat větší hospodářství, jako to i někteří Moravané, bývalí nájemci učinili na Slovensku, která nyní stále přecházejí v ruce židovské a zakládati továrny. V Trenčínské stolici, jak píše Kálal v článku „O kraji a lidu drátenickém“, Osvěta 1899 — 878, dala by se zřídit továrna na zboží drátěné a plechové. Na podzim r. 1899 mluvilo se o založení národní papírny československé (N. L. 24. listopadu 1899) v Turč. Sv. Martině, ale zůstalo jen při slovech. Zvláštní slovenské výrobky jako bryndza (ovčí sýr) a krásné slovenské krajky a výšivky, tyto rázovité typy lidového umění nedocházejí u nás takového odbytu jakého zasluhují. Po nadšení chvilkovém na národopisné výstavě českoslovanské ochladli jsme značně v této příčině. Ani na slovenských Tatrách nemají slovanští turisté svého útulku, — vyjma ovšem Tatry polské. — Štrbské pleso i Smokovec a Tatranská Lomnice jsou místa s maďarským nátěrem a Slováci, kteří pod Tatrami obývají, nemají nikde svého domu. Postavme jim ho my, Čechové. Vždyť i slezský odbor karpatského spolku uherského má v údolí Velickém svoje slezské schronisko!

Na nás tedy jest pomoci Slovákům v jich nevýhodném postavení. V Praze ustavil se r. 1896 za tím cílem sbor mužů, pro Slovensko pracujících, ve spolek „Českoslovanskou jednotu“, (členský příspěvek ročně 2 K), která podporuje slovenské studující v Praze i na středních školách moravských, zaopatřuje místa slovenským učňům v Čechách, aby se řádně odborně vzdělali, kupuje slovenské knihy a v Čechách je rozšiřuje a posílá české knihy na Slovensko i stará se o rozšíření našich vědomostí o Slovensku.

Nemohouce Slovákům jinak prospěti, podporujme aspoň spolek tento, kupujme slovenské knihy a časopisy, zasílejme Českoslovanské jednotě knihy zábavné i poučné, jmenovitě odborné hospodářské, včelařské a j. a tak pomáhejme vzdělaností ze spánku buditi Slovensko.

Uvažujme na konec o právě zde vylíčeném obraze Slovenska. Na Slovensku dnes není vše takovým, jakým by mělo být. Nynějším smutným stavem Slováků není vinna jen maďarisace, prováděná hlavně úřady, školami a církvemi, ale z valné části vinni jsou nezdary svými Slováci sami. Vždyť Slováci nedovedli si udržet ani svoje obecné školy konfesijní, které přece nikdo jim nebral, na mnoha místech však Slováci sami žádali za převzetí škol svých do správy státní, aby se jim ulehčilo. Školy obecné jsou přece nejsilnějším prostředkem k šíření vzdělanosti mezi lidem, ježto více než 90 procent lidí navštěvuje pouze školy tyto.

Nedávno vypravoval mi Slovák, který v pražském kraji různé zboží v košíku na prodej nosí a jest z Nevidzian od Prievidze v stolici nitranské, jak byl letos na konec masopustu doma a zúčastnil se též doplňovací volby v okresu prievidzském 11. února 1902. Kandidáti poslanectví na říšský sněm uherský do Pešti byli dva: ludový a liberálný. Zvítězil ludový kandidát proti liberálnému. Náš Slovák velmi toho litoval, neboť volil se stranou liberálnou (maďarskou vládni) a chválil kandidáta této strany Rónaye, který prý je Slovák i v jejich obci má pozemky a kaštiel (zámek). Ten kandidát ludový kdo ví co je za člověka, kdežto liberál Rónay co jim slíbil, to jim též splnil; totiž vymohl, že v obci, kde dosud byla církevní škola katolická o jedné třídě, bude nyní škola státní a oni zbaveni budou povinnosti na učitele i školu platiti, neboť náklad převezme stát. To pokládal za velikou vymoženost. Děti se budou nyní učit 3 dny maďarsky a 3 dny slovensky a že při tom se nenaučí ani řeči ani věci, co na tom záleží? Hlavní věcí ovšem bylo při této volbě, jako při všech volbách uherských, že každý volič zdarma dostal 2 porce guláše a vína co vypil. Služný (hejtman okresní) sám dal jim 140 litrů vína za to, že mu provolali „éljen“ a zvedli ho na ramena. Při tom hrálo 7 hudeb, z nichž každá za obcházení voličů a hraní při volbě dostala od kandidáta poslanectví 300 zl. A lid, jako by si myslil, že je to jedno, ať zvolí kohokoliv, ti páni v Pešti si to tam zařídí přece jenom jak sami budou chtít! Smutný jest to obrázek pověstných uherských voleb a národní neuvědomělosti Slováků.

Jak by mohl také být slovenský lid uvědomělý, když nikdo oň se nestará — většina jeho přirozených vůdců, kněží a učitelů zejména katolických jest mu nevěrná, odrodilá a národní slovenské inteligence jest hrstka. Ani těm však slovenský lid nedůvěřuje, nečiní rozdílu mezi národní a maďaronskou inteligencí a bojí se „černokabátníků“, věda, že od nich nic dobrého očekávati nemůže. Nikde není tak velikého rozdílu mezi lidem a inteligencí jako na Slovensku; inteligence liší se od lidu nejen větším vzděláním, ale i životem rozmařilým, láskou k cizotě a opovrhováním k lidu. Každého překvapují na martinských slavnostech nádherné toalety dam a skvostné hostiny, co zatím v sousedních obcích trenčanských lidé mrou hlady. A Slováka v kroji na slavnostech martinských neuvidíme.

Jaký div potom, že Slovák uvykl si na odstrkování, že v jeho povahu téměř vrostla otrocká poníženost, vědomí lidské důstojnosti staletou porobou v něm pošlapáno, takže nedovede svých občanských práv u úřadů užívati a proti křivdám se brániti. Bohužel, starší generace slovenská, združená hlavně kolem Národních Novin v Turč. Sv. Martině chyb na svém národě nevidí ani viděti nechce, ačkoliv poznání chyb je přece již prvým krokem k nápravě. Na chyby slovenské upozornily v poslední době zejména výtečné úvahy „O věcech slovenských“ v Naší Době r. 1900, uveřejněné od neznámého pisatele a brožurka „Co hatí Slováky“ od Meakulpínského (pseudonym), v Hodoníně roku 1901 vydaná. Národnie Noviny, místo aby věcnými důvody snažily se tvrzení úvah těchto vyvrátit, napadly surově našeho slovenského konsula Kálala, jehož za pisatele úvah těch označili. Avšak pouhým nadáváním se chyby slovenské odstraniti nedají, to zdařilo by se jen povznešením slovenského lidu k větší vzdělanosti, což je ovšem práce těžší a vyžaduje delšího času, než napsat článek plný nadávek proti muži, jenž zasloužil si větší úcty Slováků. Co dělají vlastně Národnie Noviny pro vzdělání lidu slovenského? Vysoká politika o cizích státech, podrobnosti dle zpráv velkých žurnálů psané a spoléhání na pomoc z Ruska, to lid neprobudí. Uznání proto zaslouží snahy mladé generace slovenské, sdružené kolem „Hlasu“ ve Skalici, která hlavně přednáškami lid probouzí a bojuje nejvíce proti alkoholismu, aby tak lid osvobodila z poroby židovské, do níž vlastní vinou zabředl a proto zakládají také potravní spolky jako strana lidová. Obchod vůbec, jmenovitě kupectví, kramářství a krčmářství (hostinství) považovali Slováci za nečestný a proto snadno zmocnili se Židé tohoto pramene nevysýchajícího na velikou škodu Slováků. Bylo by záhodno ku probuzení lidu slovenského, aby vydáván byl přiměřeně levný lidový týdenník jako byly Slovenské Listy Salvovy, které bohužel, od nového roku 1902 nevycházejí.

Slováci nemají dosud žádné lidové četby s knížkami zábavnými i poučnými, lehce stravitelnými, aby lid navykl čtení, tak jako máme u nás Libuši, Matici Lidu, výbornou Slámovu Slezskou Kroniku a j. v. Nemajíť Slováci dostatek spisovatelů i kdyby podobnou vzdělavací a zábavnou knihovnu vydávati chtěli. Slovenská literární produkce původní obmezuje se ročně průměrně asi na jednu knížku belletristickou. Podávajíce pomocnou ruku Slovákům nevyzývejme je proto, aby se navrátili k spisovné řeči české, neboť to sami zajisté v budoucnosti učiní, až česká kultura Slovensko ovládne. V té příčině praví proslulý slovanský učenec na universitě vídeňské, prof. Vatroslav Jagič v Archivu für slavische Philologie 1896 str. 278: „Mělo by se konečně přestati s blouzněním, že lze v obyvatelstvu dvou až třímilionovém vytvořiti zmínky hodnou literaturu. Několik novin a kalendářů, několik knih pro lid a výroba knížek pro školy obecné — to je všecko velmi krásné a užitečné, ale pro veškeré kulturní potřeby daleko nedostatečné“.

Naší starostí je proto, aby česká kultura na Slovensku zavládla jako za Jana Jiskry z Brandýsa a s vystěhovalci českými po bitvě bělohorské. Netoliko českou knihou, ale i všemi jinými prostředky vzdělanosti musí česká osvěta šířiti se na Slovensku. Výtvarní umělci čeští měli by na Slovensku uspořádati výstavu obrazů a soch po čas martinských slavností, čeští mistři hudby, jichž nemáme nedostatek, pořádejte na Slovensku koncerty a česká divadelní společnost mohla by putovati po slovenských městečkách, kde dosud dobře se daří maďarským a slovenské dosud není. To jest poslání české osvěty na Slovensku a té jest Slovensku třeba k probuzení lidu v míře největší. Dnes na Slovensku na každém kroku vidíme nízký stupeň vzdělanosti i mravnosti a z toho vyplývající chudobu. V některých obcích trenčanských i dospělí lidé vybíhají za turistou a prosí o almužnu. Dítě za krejcar slibuje tancovat. Páni Maďaři mají ve zvyku na krejcar naplíti a hoditi do prachu, aby si ho nebohé dítě muselo hledati…

V dědinách slovenských jsou stavení většinou dřevěná, málo kde zděná, namnoze, na př. v stolici trenčanské a oravské nemají ani komínů. Kouř valí se po světnici a vychází otvory pod trámy krovu nebo jde troubou na půdu, kde volně se rozptyluje. Jaké jest tu nebezpečí ohně![3] Okna při stavení bývají velmi malá, zabedněná, takže málo světla a vzduchu může jimi do světnice vnikati. Na dvoře rozházena bývá sláma i jinak nečisto. Po cestách i po silnicích čili po hradských cestách není možno jíti celý den po dešti pro bláto, jelikož o správu cest nikdo se nestará. Prádlo perou ženy nejvíce v potoce klepáním bez mýdla. Mnohé stráně jsou holé, nezalesněné, ovocného stromoví šlechtěného málo. Velké plochy, jež zůstávají dosud bez užitku, zejména pastviny s nepatrnou námahou v úrodnou půdu polní daly by se proměniti. Bohužel, nezřídka nejchatrnější v celé dědině bývá budova školní, téměř na spadnutí, takže s těží uvěříme, že je to škola podle maďarského nápisu „Népiskola“, (ludová škola). V krčmách lavice najdeme hrubé, špinavé a výčep ohrazený dřevěným brlením svědčí, jak časté bývají zde rvačky, při nichž musí se krčmář proti létajícím sklenicím ukrývati.

To jsou stinné stránky Slovenska a těch nesmíme zamlčovati, když jsme poznali jeho světlé stránky, abychom obraz měli úplný.

Avšak v jádru svém slovenský lid je dobrý, své vzácné nadání umělecké projevuje v dojímavých písních, zajímavých pověstech a pohádkách i v krásném národním kroji, vyšívkách, krajkách i jiných výrobkách lidového průmyslu na př. keramických. O tom mohou se zvláště Pražané dobře přesvědčiti, jelikož po Praze výrobky ty roznášejí Slovenky, i v krámu „Zádruhy“ na Příkopech možno je koupiti nebo v Českém museu v síni moravsko-slezsko-slovenské a v Náprstkově museu ve třetím poschodí v oddílu „Práce našich matek“ můžeme krásné vzory slovenských národních ornamentů na vyšívkách obdivovati. Národopisné museum, kde uloženo je nejvíce těchto pokladů, zvláště slovenská keramika, se nyní stěhuje. Krásné pohlednice slovenských krojů vydal Pavel Socháň v Turč. Sv. Martině (42 druhů, 1 kus po 8 h). Škoda bylo by lidu toho, kdyby měl zahynouti! Pomozme od něho odvrátiti osud Slovanů polabských. Hlavní práci: probuzení a vzdělání lidu slovenského musí ovšem vykonati Slováci sami, my jim v tom můžeme jen pomáhati. Prvým však krokem k provedení vzájemnosti československé u nás jest poznání Slovenska. Dosud naše vzájemnost záležela ve vzájemné neznalosti. Národní Listy na př. psaly dráha bohumínsko-kašavská a Národnie Noviny dráha oderbersko-košická. K tomu přispěti musí nejen česká žurnalistika, přinášejíc zprávy ze Slovenska, i česká škola, učíc o Slovensku jako na př. o Moravě a Slezsku a naše čtenářské, sokolské a učitelské jednoty odebíráním knih a časopisů slovenských a pořádáním slovenských večerů s přednáškami. U nás nejprve musí se probuditi zájem o Slovensko. Pak teprve zakládati budou čeští podnikatelé průmyslové závody na Slovensku, aby chudému lidu slovenskému zjednali výživu a on nemusil se stěhovati do Ameriky. Pak najímati a kupovati budou naši hospodáři na Slovensku statky, aby v krajinách ohrožených slovenskému lidu byli záštitou. Ovšem, musí to být Češi národně uvědomělí, aby nepřilnuli k Maďarům spíše, než ke Slovákům. Až se pak k těmto našim lidem přidruží zástupy slovenské inteligence, odchované v českých školách a řemeslníků v českých závodech vyučených, pak snad dočkáme se, že „svorná vůle, svorný duch, divy činí jako Bůh“, budeme-li státi „svoji k svému, paže k páži, od Šumavy za Pováží“. A nemysleme, že práce naše bude nadarmo, jistě to bude jako jistina dobře uložená a ponese hojné úroky. Snad ze Slovenska, kam největší část českých vystěhovalců po bitvě bělohorské se odebrala, vrátí se k nám někdy zase pravý duch víry Kristovy. Na Moravě třeba ale uvědomiti pohraničné obyvatelstvo slovenské, aby ono zase svým vlivem uvědomovalo své bratry v Uhrách. Prof. Jagič totiž píše: „Aby inteligence pokud se mezi Slováky nachází (na př. kněží, učitelé, vůbec lidé vyškolení) přestala pohlížeti na bohaté plody české literatury jak na něco, po čem jí nic není, nýbrž aby se odhodlala, což se skutečně bez nejmenšího namáhání státi může, celý tento poklad považovati za své vlastní, pro sebe právě tak jako pro nejbližší sousedy na př. ve východní Moravě určené prostředky vzdělavací a osvětové.“ Na Moravě založeno též loni několik odborů Českoslovanské jednoty na př. v Hodoníně, Strážnici, Uherském Hradišti, Kroměříži, Prostějově. Které město české následovati bude první příkladu těchto měst moravských a dokáže založením odboru Českoslov. jednoty porozumění pro věci slovenské?

Budiž nám dovoleno na konci podati pro laskavého čtenáře, který by se snad důkladněji v některých věcech o Slovensku poučiti chtěl, výbor spisů českých i slovenských, jež o Slovensku pojednávají a proto i českou veřejností kupovány a čteny býti zasloužejí.



[1] Od r. 1867 — 1890 přibylo obyvatelů na území slovenském jen 4 prct. a to snad samí Židé a cizí živlové; v Čechách přibylo od r. 1880 — 1890 5,3 prct.

[2] Při volbách dne 2. října 1901 postavili Slováci 10 kandidátů: v okrese sučanském v Turci Pavla Mudroně, advokáta z Turč. Sv. Martina, v okrese štubňanském v Turci Zikmunda Paulíny-Tótha, ředitele banky „Tatry“ z Turč. Sv. Martina, v okrese dolnokubínském v Oravě Ivana Pivku, pokladníka filiálky banky „Tatry“, v okrese sliačském ve Zvoleni dra Ivana Turzu, advokáta v Baňské Bystrici, v novoměstském okrese v Nitře dra Rudolfa Markoviče advokáta, v okrese vrbovském v Nitře Jána Valáška, advokáta z Myjavy, v okrese senickém v Nitře Frant. Veselovského, advokáta z Trnavy, v okrese Trnavském v Prešpurku Martina Kollára, faráře v Nádaši, v okrese pezinském dra Miloše Štefanoviče, advokáta v Prešpurku a v okrese svatomikulášském v Liptově Jána Ružiaka, advokáta.

Zvítězili z nich čtyři, což jest úspěch pro Slováky nebývalý. Jsou to: Valášek ve Vrbovém, Veselovský v Senici, Kollár v Trnavě a Ružiak v Lipt Sv. Mikuláši. Také někteří poslanci strany lidové jsou osvědčení Slováci. Pozoruhodnou řeč programovou pronesl ze slovenských poslanců na sněmu Veselovský 3. února 1902 při debatě rozpočtové. Žádal zejména provedení zákona národnostního z roku 1868 a na základě práva Božského, přirozeného i zákonitého dovolával se zavedení slovenčiny do škol a úřadů. I v ohledu národohospodářském byla řeč jeho znamenitá. Líčil jak utiskovaný lid slovenský hledá spásu ve vystěhovalectví…

[3] V stolici trenčanské roka 1897 shořelo majetku za 283 000 zl. a nahrazeno bylo společnostmi pojišťovacími toliko 96 000 zl. „Co hatí Slováky“. Str. 15.




Stanislav Klíma

— spisovateľ, priekopník slovanskej vzájomnosti, publicista a pedagóg, autor sprievodcov po Slovensku, učebníc slovenského jazyka a vlastivedných príručiek Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.