ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Psal jsem — řadu let před vojnou — knihu o Slovensku a do ní jsem potřeboval obrázek dráteníka, pravého dráteníka, co má dlouhé vlasy až na ramena, na hlavě širák, na ramenou houněnou kabanici a na nohou krpce. Nyní již řídce takového uvidíme. A když přece jsem takového lapil, nechtěl se dáti fotografovat. Darmo jsem mu slíbil korunu a oběd. Ne a ne. Byla u nich taková pověra, že dá-li se fotografovati, do roka zemře.

Jednou přišel dráteník Pavel, bydlící v Tiché u Frenštátu. S tím jsem se už déle znal. Počal jsem s ním vážně jednati. „Jste starý člověk, světa zkušený, nevěřte v zábobony a nechte se mi fotografovat; dostanete korunu a oběd.“ Pavel svolil. Nevěří, že by proto ztemněl (oslepl), ale přec se bojí, že se mu zdraví „převrátí“. „Nebojte se, nepřevrátí; tu se podívejte na podobizny moje, ženiny a mého dítěte a vidíte, že jsme nezemřeli a že se nám zdraví nepřevrátilo.“

Kráčeli jsme spolu k fotografovi a od fotografa domů k obědu. Po obědě jsme si vyprávěli a tady vám to všecko povím, co jsme si povídali.

Dráteník Pavel je z Vysoké. Kdybyste šli z Rožnova k jihovýchodu, přijdete do Karlovic. Z Karlovic ie už blízko na hranice slovenské. První slovenská dědina je Makov, druha je Vysoká. To je kraj drátenický. Já jsem jej kolikrat prošel a zase tam půjdu. Samé vrchy, v údolích kamenitá políčka, na nich brambory jako hrášky, oves a ječmen. Bída veliká je tady, nikdy jste větší neviděli… Jaký div, že Pavel od mládí plahočil se v cizině.

„Kde jste všude byl?“ otázal jsem se.

„V celém světě, jen v Americe nikoli. Nejdřív jsem drátoval kol Brna. V Brně se mi přihodila milá věc. Stál jsem v kostele a modlil jsem se. Jakási panička se na mne zadívala, tak jako by si vyhlídala, kterou pasť by koupila. Potom ke mně přistoupila a dala mi cosi do ruky. Já rozevřu, podívám se: on zlatník bělučičký jako sníh. Hlava se mi zatočila, panička pryč; ani jsem jí ruky pobozkať nemohl. Šel jsem blíž k oltáři a pomodlil jsem se za ni pětkrát otčenáš a zdrávas. To už je šedesát let, kdo ví, jestli panička žije.“

Potom chodil po Dol. Rakousích. Kol Vídně bylo tuze dobře. Lid je tam dobrý, dá najíst i vína napít. Zato na Maďarech (roz. území Maďary obydlené) je lid zlý. Tam je mnoho pohanův, ti lají a klejí, hanba poslouchat. Tam i panáček zahřeší (zakleje), takový je tam nepodařený svět.

V Čechách je lid dobrý, ale už se tak nemodlí jako na Slovensku. Více drží na Pána Boha nežli na panáčky.

Na Němcích u Rumburka je dost onako, v Prajsku rovno. V Prajsku u moře jedl ryby. Rozsekali je, polili je octem, posypali pepřem a tak neuvařené jedli; maso smrdělo rybinou, ale Prajsům chutnalo. Drobnější ryby dávají sviním a kočkám. Prajsi jsou prý gambatí (hubatí).

Kolik je Pavlovi let, navlas neví, ale jistě přes osmdesát. Za jeho mládí žilo ve Vysoké mnoho lidí, kteří měli i přes sto let. Janko Segeč, když měl sto roků, ženil se po čtvrté. Byla svatba veliká, tři dni hrála muzika a Janko tančil jako mladík. Zemřel, maje 133 let, 7 měsíců. Pavel znal ženu, která majíc 100 let friško tančila; když jí bylo 115, oslepla a ohluchla, ale ještě potom dlouho žila. Jeden chlap byl tlustý jako zadní koleso. Ten snědl najednou dvanáct bochníčků chleba. Nebo celé tele a dvě bečky piva vypil. Žil jen ze sázek. A ještě jeden veliký jedlík byl ve Vysoké. Byl temný (slepý); seděl při cestě, lidé mu nosili v hrncích brambory, až jich byl plný škopek a on všecky velkou dřevěnou lžicí snědl. Lidé se chodili naň dívat jako na komedii.

„Povězte, stařečku, jak to ti lidé žili, že se takového věku dožili?“

„Tenkrát lidé žili jinak. Do 28 roků pásl krávy — nestrhal se; na panské robotě robil pomalu — nestrhal se; z lesů olomouckého arcibiskupa (ne za Kohna, Pánbůh chraň, nýbrž toho bývalého) směl si nabrati dříví, co na hřbetě unesl, nikdo ho nehonil — nestrhal se: tož potom nekašlal, kosti měl dobré a dlouho žil.“

Přál jsem si poznati náboženské a sociální smýšlení stařečkovo.

„Já se řídím podle svatého Joba,“ pravil. „Na hnoji ležel a červi ho žrali. Muzikanti hráli, on jim hodil červíky a z nich byly dukáty. Žena se s ním vadila a on jí též hodil červíka a hned z něho byl dukát. Tak nám to panáček kázal.“

Třikrát se mu nebíčko otevřelo. Jednou byl na kopci, pohlédl k nebi a nebíčko se otevřelo. Staří lidé popadali kol Pána Boha a prosili za odpuštění. Po druhé stál zase na kopci, podíval se a vtom se nebíčko otevřelo. Svíce hořely. Ježíš seděl na trůně, svatí a cherubíni kol něho. Po třetí seděl doma a díval se z okna. Byla muzika, on ji poslouchal a — nebíčko se otevřelo. Poklekl a vzdychl: Bože, otče všemohoucí, přijmi nás do slávy své nebeské! A už se nebíčko zavřelo.

Sluší se více k Pánu Bohu utíkat než ku světu. I židovi Bůh odpustí, neboť je též člověk. Horší mínění má Pavel o evangelících. Ti prý nevěří v Ježíše, ani v Pannu Marii. S Lutherem nepásl kozy ani ovce, nic o něm neví, leda že je v Uhrách dlužen za česnek a v Příboře za klobásy.

Se všemi lidmi žije v míru. Každému dá pokoj, každého pěkně pozdraví, ať poděkuje nebo ne a tak má pokoj. Co je živ, za krejcar nikomu nic nevzal. Na srdci má klíček od svého svědomí a když má čisté svědomí, tak má se vším pokoj. Čisté svědomí, to je nade všecko.

Také ví o socialistech, jsou prý to lidé „naničhodní“. Jeden prý byl docela i ve Křenkově továrně ve Frenštátě; dali jej hned pryč, aby všecky nepopsul. O jeee, strašní lidé to jsou, ti socialisté.

„Vypravujte, příteli, co jste tak v životě zlého zažil,“ požádal jsem dráteníka.

„O jeee, toho by byla tlustá kniha. Třikrát jsem se topil, sedmkrát mě dřevo převalilo a kolikrát mě zbojníci chtěli zabít.“

„O tom vypravujte, jak vás zbojníci přepadli.“

A dráteník vypravoval: „Jednou, bylo to v létě, koupal jsem se v Bečvě, asi dvě hodiny nad Rožnovem. Bylo to pod strání, živé duše nikde, sluníčko hřálo a voda byla teplá jako louh. Tak dobře jsem se celý vydrhnul a potom na sluníčku vyhříval. Vzpomněl jsem si na svou ženu a na svého Martínka a tak nahlas jsem si povídal: „Marienka, zorienka, Martinko holúbko, čo vy tam doma robíte?“^[1] A vtom mě ze zadu chytli tři chlapi. Jeden držel váhy od vozu, druhý nůž, třetí kyják. „Dej peníze nebo Bohu duši,“ pravili. Já řku: „Mám peníze ve Vídni v záložně, pojďte tam se mnou, dám vám.“ Ale oni mnou škubali, vahami tloukli, nožem před očima blyštěli… Potom mě na zem porazili, klekli na ruce a sami zpod košile pytlíček s penězi vytáhli, uřízli a ten tam utekli. Půl sedmé zlatky tam bylo. Ani dýchati jsem nemohl. Když jsem vstal, lál jsem chlapům: „Bodaj ste zkameneli,^[2] Parom vám do duše, hrmeň Bohov do vás páralo, tisíc hrmených do vás, vy psi, vy sviňúri, vy zogani, vy zlodeji…“^[3] Ale vtom jsem se rozpomenul, že by mne Bůh mohl potrestat, přestal jsem proklínati, rozplakal jsem se, na tom místě pokleknul a děkoval Pánu Bohu dobrotivému, že mi život zachrániti ráčil. A zase mi potom bylo tak lehce, pořád jsem se modlil a doufal v Boha, že mi nový zárobek dopřáti ráčí.“

Po několik let zdržoval se v okolí Rumburka. To je německé město v nejsevernějších Čechách. Když jednou spal, pošeptal mu anděl, že jeho žena stůně. Hned té noci vypravil se domů, rozumí se pěšky; tenkráte bylo železnic ještě málo a dráteníkovi nepřipadlo, že jsou železnice též pro něj. Z Rumburka na Vysokou, praví dráteník, je 65 mil. A zdá se, že má pravdu, neboť na mapě naměřil jsem 50 mil přímé vzdálenosti. Běžel, zrovna letěl, jen některou hodinku v noci někde pod stromem přespal. V horách za Frenštátem přepadli jej dva chlapi. Byl večer, měsíček svítil. Chtěli peníze nebo život! Tolik peněz! Půl roku za ně robotil, žil o chlebě a vodě a nyní má vše pozbýt! Bože, slituj se! A jak si tak na Boha vzpomněl, vjela do něho síla zoufalá. Chytil toho většího, praštil jím o zem a dupal po něm, až v něm kosti praštěly. Ten slabší darmo dráteníka shazoval; toho chytil Pavel za nohy, že ho na dva kusy roztrhne a oba kusy že vhodí do vody, co tady tekla. Ale prosil pro Boha a ten na zemi oddychoval, tož nechal ničemníky tak a šel dál Bohu děkuje, že mu zase z neštěstí pomohl. Od toho místa už nebylo daleko na Vysokou. Bylo po půl noci, když ku své chaloupce dorazil. Uplynulo právě pět dní, co vyšel z Rumburka. Dle toho ušel denně 13 mil cesty, čemu bych nevěřil, kdybych byl od mnohých už dráteníků neslyšel, že takové cesty konají. Z Brna byl doma za dva dni a byl jako pták. Ale teď není čas na měření cest. Pavel pospíchá k milé ženě a synku Martinovi. Žije žena jeho a či už je v hrobě? Srdce mu prudce bije… jaj! jaj! Bože, buď s námi! Zaklepal na obloček a uslyší takový pěkný hlásek: Kdo to? Poznal hlas Marinin. Žije, žije! křičel a vrazil do jizby. Byli si v náručí, i Martinko, na lávce ležící, se probudil, a tulí se už k otci. Bylo to plesání v drátenickém paláci! A bez elektrického světla, ba bez jakéhokoliv světélka, ani smolné louče nebylo. Plakal Pavel, plakala Marina, plakali oba radostí. Žije, žije! opakoval Pavel a porozuměl nyní, že se mu to jen tak snilo. Marina sezula Pavlovi krpce a on usnul. Avšak Marina již neusnula, svítání vyčkávajíc. Modlila se za Pavla, jenž ji má tak rád, že pouhý sen ho vyděsil a jako vichřice letěl za ní, přes hory a doliny, v poli spal, se zbojníky zápasil… Vzpomněla si na pohádku, jak jeden rytíř za princeznou dalekou cestu přes tři vrchy a tři doliny konal a jaké překážky přemáhal. Ona, Marina, je víc než princezna, nezaměnila by s ní, její Pavel těžší cestu podstoupil, a to ne pro království a bohatství, nýbrž z čisté lásky k ní… Ó, Pavle, Pavle! Plakala a nechtíc ho vzbudit líbala jeho krpce, tu příznačnou obuv drátenickou, v níž viděla soustředěno všecko utrpení světem plahočícího se Pavla.

Pavel spal do rána a přes celý den. Marina nedotekla se jeho kabely, ani pytlíčku na prsou mu pod košilí visícího. Podvečer se Pavel probudil. Marina i Martinko seděli při něm. Podali mu kabelu a vybíral z ní dárky. Marině přinesl dva kosmanské šátky na hlavu a zástěru, zrcádko v plechovém rámku a mosazný prstýnek, jenž se leskl jako ze zlata a měl pěkné barevné skélko. Martinko dostal kornout cukroví a olověného kohoutka, jenž kikirikal. To iste měli vidět, to bylo radostí! A což teprv, když Pavel vytáhl zpod košile pytlíček s penězi a Marině napočítal na dlaň šest desítek. Ó, lidé, lidé, víte-li jen, jak velké jsou to peníze! Marina plesala a děkovala Pavlovi, ale škoda, že do každé radosti padne hořká kapka. Marina oznámila smutně, že žid již kolikrát upomínal o interesy a notár (obecní písař) o daň. Oba uspokojil Pavel druhý den. Potom nakoupil něco potřeb pro domácnost a bylo po penězích. Musil do světa zas…

Ostatní příhody nevypravoval Pavel tak obšírně. Sta nocí přespal v poli, sta nocí v mrazu ve stodolách. Jednou, když spal, ukradli mu kabanici, kabelu i peníze. Kolikráte dva dni po sobě nic nejedl. Maje hlad, poprosil jednou — bylo to v Prusku — o kousek chleba a hned jej někdo udal a byl za to uvězněn. Vícekráte byl před soudem, ale vždy uznán nevinným. Ještě několikrát se rval se zbojníky; dva přemohl on, tři přemohli jej. Za největší utrpení považoval, když musil v mrazu přenocovati. Hrozný byl návrat, když přišel a Mariny nebylo. „Na cintoríně je Marina tvoje,“ řekli mu sousedé. Bloudil po horách jako pomatený a všude plakal. Když mu potom Martínka vzali na vojnu, nevracel se již na Vysokou více. Ubytoval se v Tiché a odtud vychází jen do okolí, nejvíc do Frenštátu, kde je znám jménem dráteník Pavel. Martinko jeho, odbyv vojnu, je taky dráteníkem a přebývá ve Frenštátě. Ale ten již nenosí širák, kabanici a krpce. V neděli se nastrojí jako pán, nakroutí si kníry a kouři cigarety. S ním beseduji maloučko; nemá mi co pověděti. Za to starý Pavel, byť neuměl číst a psát, ví mnoho, neboť mnoho zkusil, mnoho vytrpěl.

Vyslechněte, který byl konec naší rozmluvy.

Když mi vypravoval o svých utrpeních, cítil jsem s ním a bylo mi smutno. Bezděčně dal jsem mu otázku: „Povězte, byl život váš šťastný nebo nešťastný?“

A Pavel odpověděl doslovně: „Môžem^[4] Pánu Bohu ďakovať, že mi poprial^[5] života šťastlivého. Koľkokráť^[6] som ťažko ochorel, mohol som zomreť, a nezomrel som; koľkokráť som sa topil, a Boh mňa zachránil; koľkokráť mňa drevo prevalilo, a predsa nezabilo; koľkokráť mňa zbojníci prepadli, a vždy mňa dobrotivý Pánbožko zachrániť ráčil. Sláva Bohu! Všetko zlé sa obrátilo vždy na dobré a ja som bol spokojný a šťastný.“

Byl jsem dojat. Povstal jsem a chodě po jizbě mnul jsem si čelo. Pomyslete jen: plahočil se po cizím světě, žil o chlebě a vodě, v poli spal, v stodolách mrznul, zbojníci jej přepadávali a on přece děkuje Bohu za — šťastný život!

Pojďte, boháči, ministři, knížata a králové, kteříž hořekujete, nemajíce nikdy dost štěstí a poučte se od dráteníka, kde je studnice lidské spokojenosti. Vězte, že on je poctivý a má malé požadavky.

(Na konci let devadesátých)