ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Je z těch, u kterých bývám jako doma; vypravuje něco z jeho života doufám, že to přispěje ku poznání kulturních poměrů slovenských.

Sedím s redaktorem v pracovně, když právě přichází listonoš. Sám otevírám listy věda, že každá pošta přináší cosi rozmanitého, zajímavého, někdy i podivínského.

V prvém listě jistý pan farář píše, že dostal víno, sice dobré, ale zapáchá sudem; i táže se redaktora, jak je pozbavit onoho zápachu, a žádá za neodkladnou odpověď.

Já, nepřítel všech lihovin, měl jsem hned radu pohotově: „Napiš mu, ať je vylije do Váhu, že se tam vymyje.“ Ale pan redaktor nepřijímá rady mé, a hodinu hledá po knihách, aby mohl panu faráři dobře poraditi. Vždyť pan farář odbírá časopis a kupuje od redaktora pro celou dědinu kalendáře, musí se mu dobře posloužiti.

Jiný, docela neznámý člověk, se táže, co má dělati, aby mu med nezcukernatěl. „To vím bez knih, piš mu“ — praví ke mně, — „aby jej měl v teplotě nejméně 8° R.“

Z dědiny od Prešpurka píše sedlák, že dcera jeho má už dva roky koleno zapuchlé, čtyři doktoři ji léčili, mnoho peněz stála a přece jest jí hůř a hůře. „Všade počúvam, že ste, pane redaktor, múdry pán, ráčte nám pre milosrdenstvo božie poradiť, čo máme robiť, Pán Boh nebeský Vám to vynahradí.“

Redaktor béře mě na pomoc, věda, že jsem aspoň půl doktora. Nepomáhají-li doktoři, snad pomůže Kneipp, mínili jsme oba. A předepsali jsme, aby nemocné obkládali celou nohu spařenými sennými truskami. „Nemáte ďaleko do Pezinku, tam je pán učiteľ Zigmundík, ten Vám rád poradí, ako to máte robiť. Ostatne pomýšľajte na to, aby ste svoju dcéru zaviezol do Viedne.“

Jindy přišel dotaz od dráteníka. Dráteník nám píše! Od dětství mám dráteníky rád; hned jsem lístek skonfiskoval pro sebe a tuto jej opisuji doslovně: Adresa: „Slavn Pan N. N.“ Obsah druhé strany: „7ho. marca 1900. Slavny Pan N. N. Ja Som Drotar I nuš Sebe Dovolujem Prosiť Wašu Wasžnošť W nadej Žemy Račite Zďelit ochoťne tyto Fabriky Galantery miešanej A Mušeovec. Pod Berlom Rakuskim Kral Jozef Pupiš Drotar Zakopese. Trencin m“ (roz. Zákopčie v Trenčínské stolici).

Aby redaktor vyrozuměl, že je věc důležitá, drotár připsal ještě na stranu: Pamatat (roz. pamätať, pamatovati!)

Redaktor neodkladně dráteníkovi odpovídá, že nejlepší takové zboží koupí u Jana Neffa v Praze. „To je Čech,“ dodává, „a veď viete, že Česi sú najlepší naši bratia. Pozdravujem Vás, Vašu ženu a dietky, tiež všetkých krajanov, aby boli statoční (řádní, poctiví), čo by dobrý chýr drotárov zostal nepoškvrnený. Tiež Vás všetkých prosím, aby ste pálenku nepili…“

Z Ameriky přišel jednou od vystěhovalého Slováka dlouhý dopis; přál si takové knihy, z které by zvěděl, jak se přivolají dobří duchové, nebo aspoň takové, která učí, jak se odhánějí duchové zlí. V celé Americe prý takové knihy není; slibuje ji dobře zaplatiti.

„Co tomu odpovíme?“

„Tomu nic, s tím bychom se darmo trápili.“

Paní Ema Juštová, rozená Petrovičová (příbuzná básníka Petroviče, maďarsky Petöfi), vdova po učiteli, žije ve Šťávnici, živí se babictvím, a to velmi nuzně. Její matka byla Messerschmiedtová z Lubietové, kamž její praděd přišel za času Martina Luthera ještě s jinými Němci horníky. Mezi těmito byl i bratr Lutherův a ten si vzal dceru Messerschmiedtovu za ženu. Paní Juštová je spřízněna s reformátorem Lutherem, i žádá redaktora, aby toto příbuzenstvo dokázal a jím aby odůvodnil písemnou prosbu za podporu k císaři Vilému II.

Pan Kocián z Humpolce, známý obchodník se suknem, ví z rodinných tradic, že je kořenem svým ze Slovenska; i píše našemu redaktorovi, aby vyšetřil, kde to jeho předkové žili.

Mnoho lidí přichází na poradu ústní; přijde sedlák, řemeslník i pán, a redaktor každému ochotně poradí, jak dovede. Pobídnouti takovéto hosti i k obědu, doprovoditi je na nádraží, ba často jim i nocleh dáti, patří k slovenské pohostinnosti.

Před lety chodila na porady po celé dva roky učitelova žena z blízké dědiny.^[14] S tou bylo mnoho práce; sám jsem též jako člen soudního tribunálu pomáhal. Žena si stěžovala na muže že je na ni zlý. Redaktor šel do dědiny a na žalobkyni se lidí přeptal; lidé pravili, že je to žena velmi nepořádná, neboť děti její chodí otrhané, nečisté, ona že ráda lakotí (mlsá) a muži peníze béře, že se jí nechce dělati, a její muž jen následkem její ničemnosti že se spouští. Když potom přišla zase na muže žalovat, řekl jí redaktor, že ji muž nemá rád, poněvadž ráno dlouho spí, děti neumývá, nečeše a neoblíká, a že to celá dědina o ní mluví. Velmi těžko to nesla. Od té doby vstávala časně a chodila po dědině, aby ji lidé viděli, a také děti polátala a čistě oblíkala.

Asi za měsíc přišla zase uplakaná, že s takovým mužem nebude, že na ni ani nepohlédne.

„Ľúto mi je, že vás manžel rád nemá, ale ak je pravda, čo ľudia hovoria, tedy má veľkú príčinu.“

„Akú?“ vyskočila se židle paní učitelová. „Či mu nechodím vyriadená? Či nevstávam v čas? Či nevyriadim každý deň svoje deti?“

„To viem, že robíte, o tom celá dedina svědčí; ale ešte niečo ľudia o vás hovoria, ale to ja nechcem ani veriť.“

„A čo hovoria?“ křičí paní učitelová.

„Že lakotíte, čo by muž nevedel, že cez deň postávate a chodíte od súsedy ku súsede. Tak veru hovoria o vás ľudia a dokládajú, že ako by vás takúto muž mohol rád videť.“

„Hah, to je planý svet! Či by ste to vraj uverili?“

„Veď som ja to veriť nechcel a preto som vám to skorej ani nehovoril.“

Tak šel soud dále; každý týden nebo dvě neděle bylo jedno líčení. Po dvou letech přišel učitel k redaktorovi a šťasten široce vypravoval, jaký se stal s jeho ženou zázrak. Redaktor byl rád, že je proces u konce a že nešťastné manželství přivedl do pořádku.

Roku 1893 vydal farář Fr. R. Osvald velký sborník Tovaryšstvo, a to na památku založení Učeného slovenského tovaryšstva r. 1793, spolku to katolických učencův se sídlem v Trnavě. Roku 1895 vyšel druhý svazek. Co tu je lopoty, než takováto kniha vyjde, nemáme u nás ani ponětí. Vím na příklad, že pořadatel, přepisuje jedenkrát a upravuje příspěvky, únavou omdlel. Sborníky byly tištěny v knihtiskárně našeho redaktora, a tak i jemu připadla nejedna starost. Tak na příklad pro druhý svazek bylo mu obstarati obrázek rodného domku Bernolákova v Slanici v Oravské stolici. Fotograf z města žádal velkou sumu, to by pana faráře, příznivce redaktorova, neuspokojilo, proto se náš milý redaktor rozhodl, že sám dojde domek obkreslit. Když večer o šesté skončila v tlačiarni robota, vydal se redaktor pěšky na cestu, šel celou noc, o páté ráno dorazil na místo. Obkresliv domek, pustil se zase zpět a večer o deváté byl doma. Za den dva mu ze Slanice oznámili, že mu byl ukázán domek nepravý, nikoli rodný Bernolákův!

Chudobný učitel z Oravské stolice chtěl dáti dceru svoji vyučit šití. I obrátil se o radu k redaktorovi, dobrému svému příteli. Redaktor ochotně našel dceři jeho místo ve Velké Revúci. Ale nyní byla otázka, kdo ji na místo ono doprovodí. Učitel byl chorý, choť jeho do dalekého světa se bála, — i prosili dobrého pana redaktora, aby jim ji sám zavézti ráčil, že se budou za něj modliti. Ustaraný redaktor sedl ráno s dcerou přítelovou do vlaku a jeda velikou oklikou, přes stolici Liptovskou, Turčanskou, Zvolenskou dojel o půlnoci do Tisovce v stolici Gemerské. Aby nepromarnil mnoho času, vzal slečnin kufřík na záda a v noci šli pěšky do Revúce, kamž dorazili o páté ráno. Oddechnuv si některou hodinu, pustil se kratší a lacinější cestou pěšky na Telgart, Vernár a Hranovnici do Popradu pod Tatrami, kamž došel o jedenácté v noci, a sednuv do vlaku, byl o půl čtvrté k ránu doma.

Ale nemysliž nikdo, že po takové cestě náš redaktor si náležitě odpočinul. Než vstoupí sazeči do tlačiarně, třeba připraviti rukopisy a korektury, jinak by sazeči zaháleli, a to jde do peněz. Je též třeba vzbuditi Jožka, aby v motoru zatopil, třeba vzbuditi učně a služky… Na Slovensku není tolik zcitlivělosti a pohodlnosti jako u nás; dříti, v noci vstávati, dlouhé cesty přes hory, doly konati, třeba v dešti neb sněhu, broditi se ve vodě, v noci pásti (obnôcky) a p. neváží se tolik, jak bychom u nás myslili.

Jednou jsme seděli při práci, když tu náhle vrazil do jizby jistý pan farář z blízké dědiny.

„Pane redaktor, viete, čo sa mi stalo? Jeden z mojich farníkov, Ondrej N., falošne proti mne prísahal, dajúc se podkúpiť židovi. Povedzte, čo mám robiť?“

Tak si pan farář postěžovav rozčilený hned zase odešel.

„Dojdeme k sedlákovi,“ mínil jsem, „a důtklivě s ním o samotě promluvíme.“

Redaktor zavrtěl hlavou: „U takých ľudí je tvoja domluva ako nič; tu nepomôže iba — zázrak. Len tak. To urobíme spolu.“

Celý den jsem se těšil, že budu účastníkem zázraku. V noci jsme se oblékli za mátohy (strašidla) a vydali se do dědiny k chalupě Ondřejově. Tu jsme si každý nasadil ještě jednu velkou hlavu papírovou, v níž byla upevněna svíčka. O půl dvanácté v noci stáli jsme při okně. Zapálili jsme svíčky, postavili se do okna, a redaktor, na okno zaklepav, dutým hlasem zdlouha zvolal: „Ondrej, odvolaj, ináč zomreš!“ Já při tom zapálil bengálskou zápalku zeleného světla.

Na druhý den přišel opět pán farář a vraziv do dveří pravil: „Pane redaktor, viete, čo sa stalo?“

„Ano, viem,“ odpověděl redaktor, „Ondrej odvolal.“

„Stalo sa,“ radostně přisvědčil farář z viny očištěný.

Roku 1895 vydal náš redaktor Dejepis Slovákov od Fr. Sasinka. Taková knížka je nebezpečna maďarskému státu. Slováci nesmějí přijíti k vědomí, že jsou národ, ba že měli docela jistou samostatnost. Knížka musí být zničena, ale jak, když v Uhrách je svoboda tisku, totiž všecko se smí vytisknouti?

Do redakce vstupuje služný, písař, četník, městský strážník a sluha. Po maďarsku žádá služný, aby mu redaktor ukázal celý náklad Dejepisu Slovákov. Potom do protokolu diktuje, že úřad béře celý náklad knížky k sobě, aby ji státní fiškál mohl prozkoumati. Ale redaktor dobře rozumí, že knížka nebude mu už nikdy navrácena. Uplynulo 10 let a pan fiškál pořád ještě Dejepis Slovákov, čítající 49 stránek, zkoumal. Takový osud potkal předtím i jiné dějepisné knížky slovenské.

Jednou četníci vpředu i vzadu redakci obstoupili, kdežto uvnitř komise po celý den všecko v celém domě přehrabávala, hledajíc jakýsi rukopis, o němž věděla, že tam není.

K služnovskému úřadu neb soudu bývá náš redaktor volán velmi často. Jednou, právě když jsem zas u něho byl, meškal u soudu celý den, s krátkou přestávkou v poledne. Rodina byla v ustavičném rozčilení, stará matka v pláči. Když se konečně o šesté hodině večer navrátil, otázal jsem se: „Co ti udělali?“ — „Nič, chceli mňa len potrápiť.“ A více o tom nechtěl mluviti — věc všední, fádní.

Roku 1898 napsal jistý učitel^[15] satirické verše o jistém odrodilci ve Velké Revúci. Uražený udal věc soudu. Redaktor pisatele vyzraditi nemohl, aby neztratil místa. A tak byl sám pohnán před porotu Prešpurskou, která jej odsoudila na dva měsíce do vězení. Redaktor účastnil se slavností Palackého v Praze, také na sjezde žurnalistův řečnil a za některý den potom oblékl na sebe vězeňský šat.

Redaktor náš umí pěkně vyprávěti o léčivých účincích slunce, ale na procházky chodívá před východem jeho a po západě; celý den sedí při práci. S chvatem poobědvá, nejdéle za čtvrt hodiny, a už je zase v práci. Nepoznal jsem za celý svůj život druhého člověka, který by tolik hodin denně pracoval, a s takovým spěchem jako on. Bývají dni, že prodlévaje s ním v pracovně, neodvážím se jedinou otázkou jej zdržovati, neboť kolikrát k němu obrátím oči, tolikrát vidím jej pohroužena do chvatné práce. Sazeči ovšem ohledů v nemívají: jeden za druhým přináší korekturu, nebo žádá nového rukopisu, nebo přichází dílovedoucí o nějakou radu.

Spolupracovníkův je na Slovensku málo, i o dopis z kraje je velká nouze. Časem nějaký příspěvek přijde, ale nejednou bývá tak nedokonalý, že se vůbec nehodí, někdy jej musí redaktor tak přepracovati, že ho autor ani nepozná. Kalendáře našeho redaktora bývají nejčastěji do posledního písmene jeho prací.

Ani na procházkách nedopřává si odpočinku. Potkávaje lidi za městem bezmála s každým promluví. Říkává, že slovenský vzdělanec má při každé příležitosti hoditi zrno; na procházce, ve vlaku, v hostinci a j.

Jde vesnický chlapec. „Dičirtešik a Jezuš Kristuš,“ pozdravuje.

„Pre Pána Boha,“ děsí se redaktor, „čo si to vravelo, dieťa nešťastné! Čo už i v Liskovej pozdravujete maďarsky?“

„Veď tak pán učiteľ rozkázali.“

„Povedz pánu učitelovi, že ho pekně prosím, aby vás učil chváliť Pána Boha tou rečou, ktorú vám Pán Boh dal, to je naša krásna reč slovenská. Keby bol Pán Boh chcel, aby sme maďarsky hovorili, bol by nám dal do úst jazyk maďarský. Nehnevaj Pána Boha. Povedz to pánu učiteľovi a každému to povedaj.“

„Veru hej,“ přisvědčuje chlapec.

Stoupáme ke Štrbskému plesu. Několik chlapců pasáků běží k nám a nastavujíce klobouky vyprošují si „krajciarik alebo dva.“

„Chlapci moji,“ praví redaktor, „prečo žobrete, veď je to mrzké. Tamto máte kone, ste iste synkovia gazdovskí a predsa sa nehanbíte žobrať. Tade chodia cudzinci z ďalekých krajín a povedia o nás, že sme národ žobrákov. Prečo robíte hanbu národu? Učte sa chodiť vždy po svojich nohách, hľaďte, aby ste neboli nikomu dlžníkmi. Tak se patrí na statočnébo Slováka. Choďte a premýšlajte o tom, čo som vám povedal.“

Každému podal ruku a chlapci odcházeli uspokojeni.

Jindy jsme dohonili pltníky, jdoucí od Váhu k Likavce.

„Chlapi,^[16] povedzte, či máte každý v svojej chyši dajakú knihu?“

„Ja veru mám.“

„Ja tiež.“

„Ja nemám.“

„A ja tiež nemám.“

„Prijďte si ko mne pre kalendáre.“

A když přišli, dal jim hromadu kalendářů, aby je zdarma rozdali chudobným. Cestuje po Slovensku častěji jsem slyšel, že redaktor náš rozesílá po dědinách kalendáře i jiné knihy, a letos se mi pochlubil jistý bohoslovec z Ostřihoma, že dostal pro sebe a druhy své mnoho slovenských knih od pana redaktora — uhodl jsem hned od kterého.

Na sta českých knih, darovaných z Čech, rozeslal náš redaktor po celém Slovensku, on, jehož knihy leží na skladě nerozprodané.

Po večeři přicházívají na chvilku někteří národovci na besedu; ve dne bojí se v odrodilých městečkách „pansláva“ někdo navštívit, nebo tu je slovenská národnost zakázanou věcí. V zimě pořádával několik slovenských divadel a tak po večeři chodíval řídit zkoušky. Někdy i zpěvu cvičil. Na hostince, na pivo a víno, na kouření nemá náš redaktor ani času, ani peněz, ani chuti.

Po celodenní práci uléhá tak unaven a zemdlen, že rázem usíná.

V dřívějším bytě redaktorově spávali jsme spolu v jednom pokojíku. Zprvu vstával ve čtyři hodiny, potom ve tři, ještě později ve dvě, ale někdy také brzy po půlnoci. Bývalo mi úzko. Kdysi vstal též krátce před půlnoci a psal; já, odvrátiv se od světla papírem zastřeného, spal jsem dále. Ráno jsem našel na stole hromadu dopisů. Upomínal své dlužníky, tentokrát lidi zámožné neboť potřeboval rychlé pomoci. Každý list začínal oslovením velmi uctivým, pak následovaly přátelské zprávy o zdraví a p. a na konec teprv redaktor „poníženě prosil“, aby mu p. t. dlužník dobrotivě ráčil z velké nesnáze pomoci. Ani tu nevyzradím — sám jsem to za častého pobytu vypozoroval, — jak velké procento odběratelů knih a časopisův redaktor náš musí upomínati. Mnohý boháč, třeba i továrník, po deset let odebíral časopis a neplatil ho. Hodné procento nezaplatí vůbec. Jsou též odběratelé, kteří takto soudí: „Veď to musí redaktor N. uznať, že ja, odoberajúc slovenský časopis, vydávám sa v nenávisť a nebezpečenstvo veď by si mal takého národovca uctiť a nie ho upomínať.“ Kolikráte, když jsme si někam vyjeli, hrdě se k redaktorovi mnozí hlásili, že odbírají ten neb onen jeho časopis. Redaktor vyslovil jim dík, o nějž se přihlásili, ale mně často pošeptal, že mu ten a onen za mnoho let ani krejcaru nezaplatil.

Měli byste čísti, jaká naučení dostává od upomenutých dlužníkův! Jeden psal: „Čo ste nečítali po všetkých novinách, že som dostal kríž od kráľa pána? A Vy sa osmelujete mňa upomínať?“ Druhý: „Čo si Vy o mně myslíte? Veď neodídem do Ameriky.“ Třetí zase: „Veď ja mám viacej ako Vy.“ Atd.

Ubohý slovenský redaktor!

Velký kus národní osvěty je dílem jeho, ale vděku dostane se teprv jeho popelu. Dnes jej ubíjejí lidé, kteří by se měli z takového pracovníka těšiti a všestranně jej podporovati; národ však není na té výši, aby uměl apoštola osvěty oceniti. Vida jeho stálou tíseň myslívám si: Kdyby si byl, když jej maďarisátoři zbavili chleba, místo knihtiskárny zřídil brynzáreň, jakým by — při svém přičinění a skromném životě — byl dnes boháčem! Brynza má na Slovensku odbyt dobrý a zákazníci ji řádně platí, ale kniha, ach kniha — — !

Smutné jsou dosud na Slovensku kulturní poměry!^[17]

(Osvěta r. 1901)