ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přišla k nám žena s velkým batohem na zádech.

„To sú oni ten milostpánko, čo majú Slovákov tak rád?“

„Veru hej, to som ja.“

„Jak som rada, že som jich našla,“ a obrátivši se zpět, do dveří zavolala: „Pojďte ďalej, šťastne sme milostpánka natrafili.“

A již vstoupila žena druhá, mladší, též s batohem a za ní mladý, silný chlap, jenž nesl batoh největší.

„Tak tu sme; my sme výšivkárki od Piešťan a prosíme ponížene za nocľah.“

Byli to čistí, skromní, spořádaní lide. Složili batohy výšivek, a hned jsme zasedli a rozprávěli.

Píšťany jsou známé lázeňské město na Váhu v Nitranské stolici. Prýští tam horká (až 64 °C) voda a léčí se nejvíce pakostnice a revmatismus. S Čechy se tam sejdeme vždy. V samých Píšťanech a v okolí je množství vyšívaček. Moji hosté jsou z Krakovan. Poblíž jsou Trebatice,

Stráže, Ostrov, Očkov, Bašovce, Pobedím, Podolie, Korytné, Častkovice… tam všude se vyšívá, bezmála v každé chalupě.

Bylo v podvečer, žena má přichystala hostům skrovnou večeři, chléb s máslem a čaj k tomu. To bylo ostýchání a děkování. Ženy jedly a zapíjely, ale chlap, manžel té mladší, se čaje ani nedotekl. Vyrozuměl jsem hned, že je „zprísahaný“. Bylať v čaji lžička rumu, a výšivkář nedávno v Trnavě v klášteře otci duchovnímu přísahal, že po celý rok páleného ani neokusí.

„Dobře, že lihovin nepijete, já také nepiji,“ řekl jsem, „dostanete čaj bez rumu.“ „Pálenky ani nelíznu,“ pochválil se výšivkář, „ani cítit.“ Vyhledal jsem brožurku „Účinky lihovin“ a dal jsem mu ji. „Dobře si ji přečtěte.“ „Veď viem čítať,“ řekl radostně a hned knížku otevřel a ženě své potichu přečítal. A uměl opravdu číst, tak pomaloučku, trhaně, jako naši školáčkové, ale u takového člověka je i to hodně. Jeť na Slovensku pořád přes 40 proc. analfabetů, číslo to veliké, ale přece menší než u Rumunův a vládnoucích, v žírných krajích žijících Maďarův.

„Pekné čítanie, to si ja všetko prečítám.“

„Veru pekné,“ přidala žena a tak srdečně a šťastně pohlédla do očí svému pěknému chlapovi a hned zase mně, vděčíc se, že jsem jim takovou knížku podaroval.

Zatím se sousedky dověděly, že výšivkárky jsou u nás, tož přišly po večeři na návštěvu. A výšivkárky rozvázaly batohy a rozkládaly výšivky po stole, po lůžkách, po pohovce, a když už nebylo místečka, složily je a vykládaly nové. To byl požitek pro naše paní! Každý nový kousek vyvolal nadšení. Jeee, to je krásné! To též! To ještě krásnější! Tu leží malé pokrývky na noční skřínky, vyšívané bavlnou, lesklou přízí i hedvábím; tu větší pokrývky na dětská lůžka, na kredence. „Povězte nám vždycky, co to stojí?“ praví jedna paní. A výšivkárka ukazuje zástěrečku pro děti, hedvábím vyšívanou, za 3 zl.; hned si jí paní doktorová koupila pro svého Zašu. Dále spodní sukni černým hedvábím vyšívanou za zl. 6.50, bavlnou vyšívaná stojí zl. 4.50. Pěkné zástěry hedvábím vyšívané po 3 zl., jedna lepší než druhá; dámy si jedna po druhé připásají, pozorují, jak jim sluší, sahají do kapes, oči jim hrají… kdyby, kdyby… no, dvě nejlepší zůstávají v jejich rukou. Potom rozprostřely asi třicet běhounů. To byla podívaná! Bavlnou vyšité jsou po 2 — 3 zl., hedvábím po 6 zl. Roztomilý byl pohled na velké ubrusy, vyšívané ponejvíce sytými barvami červenými a modrými.

Výšivkárky jsou sestry. Starší je vdova, už před osmi roky zemřel ji muž, zemřel na lavici v krčmě. Měli chalupu za 800 zl., muž celou svou polovici propil u žida. „Ty somáre, ty chmuľo, ty necháš robu poroučet!“ říkával žid muži jejímu, a muž pil a pil, až ani domů nechodil, spávaje v krčmě na lavici, kde i bídně skonal. Ani ho kněz nechtěl jít pochovat. I prosila úpěnlivé kněze, aby se slitoval. Tož jej pochoval, ale nad hrobem měl výstražnou řeč ku všem pijanům, takže všickni chlapi, co na pohřeb přišli, byli jako zařezáni, šli z cintorínu s hlavou sklopenou — rovnou do krčmy, jakož je starodávný obyčej. Vzdychla výšivkárka smutně, kdežto mladší pohlédla vítězně na svého muže abstinenta, který po všecku dobu, co jsme my výšivky prohlíželi, pomaloučku si přečítal o strašlivých účincích alkoholu. Už byl asi na čtvrté stránce.

„Jak tolik výšivek nashromáždíte?“ ptaly se paní; „vyšijete všecko samy anebo něco skoupíte?“

„Bůh dej, ale my samy málo vyšíváme, jsme skoro pořád ve světě. U nás všecko vyšívá: děti, děvčata, ženy stařeny třeba i šedesátileté, ba i chlapi. Ondřej — tak se jmenuje muž mladší výšivkárky — též vyšívá. Ve škole zakazuje učitel dětem vyšívat, kněz s kazatelny, ale všecko je darmo.“

„A proč nemají děti vyšívat?“

„Inu, jak začnou vyšívat, už je po učení, už by jen pořád vyšívaly a do školy nechtí.“

Dečku pod lampu vyšije děvčátko za dva dni a dostane za práci 10 kr. A 10 kr. jsou peníze, je na trošku mouky. Náprsenku na mužskou košili vyšije obratná ženička, když se hodně usiluje, za dvě neděle a dostane od práce 4 zl. až zl. 4,50.

Naše výšivkárky jsou podnikatelky. Nakoupí různého plátna, tenkého i hrubého, lněného i bavlněného, na zástěrky batistu, na spodničky saténu a barevného plátna, nakoupí bavlny, lesklé příze a hedvábí různých barev, na vyšívání a dávají vyšívati děvčatům, chlapcům, ženičkám i stařenám.

„A podle čeho vyšívají?“ ptáme se.

„Jsou takové ženičky i chlapi, kteří umějí pěkně kreslit; ti to nejprv na plátno nakreslí a výšivkárky podle toho vyšívají.“

Mladší výšivkárka, Zuzka, vyžádala si kousek papíru a před našimi zraky v malé chvilce pokreslila celou čtvrtku; doprostřed nakreslila hvězdici, a z ní vyrůstaly srdéčka, jablíčka a lístečky na všecky strany a kolem dokola nadělala zoubky. Už je to! Pravda, výkres nebyl bez chyb. Kde chybí kreslič, musí prý výšivkár napravit. I výšivky mají chyby; některé nejsou přesně souměrné, někde malé srdéčko schází, nevešlo se, ale pro oko jsou výšivky i tak velmi lahodné. Barvy skládají ladně.

„Kde jste se naučila kreslit, ve škole?“ otázaly se dámy.

„Nikde, ani jsem do školy nechodila.“

„A podle čeho kreslíte?“

„Jen tak z hlavy; myslím si, jak vypadají jablíčka, srdíčka, lístečky, a tak kreslím.“

Na Národopisné výstavě v Praze byly vystaveny kresby slovenských výšivek, dílo to analfabetky z Prešpurské stolice, motivy i provedením podivuhodné. Bylo jich hodný sešit. Povšiml jsem si jich v Praze a později jsem týž sešit znovu uviděl u učitele Jana Zigmundíka v Pezinku. Je to svědectví, jaké umělecké nadaní má slovenský lid.

Z Frenštátu pod Radhoštěm výšivkárky jely do Místku a Frýdku, odtud do Moravské Ostravy, do Opavy, pak zase zpět do Ostravy a dále na východ do Krakova, do Lvova, do Bukoviny. Odtud se vracejí přes Halič do severních Uher a přes Žilinu a Trenčín do Píšťan. Na tuto cestu nabrali za 2300 zl. výšivek. Kromě tří batohů, jež měli u nás, zůstal ještě velký batoh na nádraží. —

Za půl roku přišly k nám výšivkárky zas, ale již bez Ondřeje.

„Kde je Ondřej?“ optal jsem se.

„Hja, Ondrej, pane môj, Ondrej je planý chlap — pije! Odtiaľ došli sme do Ostravy, tam to na neho přišlo, ztratil sa nám a odišiel domov,“ odpověděla bolestně Zuzka, mladší výšivkárka.

Po večeři výšivkárky se utiskly do kuchyně, tak ze skromnosti, a my, rodina moje, šli jsme za nimi. Posedali jsme a rozprávěli; je mi pochoutkou s takovýmito Slováky, světa zkušenými, pobesedovati. Zuzka stále vzdychala, vzpomínajíc tu trpkých, tu milých výjevů z manželského svého života. Mluvila od srdce a sama vznítila ve mně zvědavost, jak asi se seznamuje a zasnubuje slovenský vesnický párek.

„Povídejte nám, jak jste se s Ondřejem seznámila, a jaký byl, když jste se sebrali?“

Zuzka vypravovala bez rozpaků, jakož vůbec slovenský lid, vidí-li upřímnost, odkrývá svou duši až na dno.

„Veru, vtedy bol Ondrejko statočný šuhaj. Měl mne rád, házel mi nejlepší jablíčka, taková červená a sladká, z jejich zahrady do naší. Nic nepravil ale všude za mnou hleděl. Odešel se svou mamou do světa výšivky prodávat, také do Haliče a za čtyři neděle jsme se vypravily my. Celou cestou jsem si myslila, jestli Ondrejka někde spatřím? Došly jsme až ke Kalvárii u Krakova. Jak jsem se zaradovala! Pravila jsem si, že se u každé kapličky k Pánu Bohu pomodlím, abych Ondřeje cestou uzřela. A tu jsem poznala, jak je Pánbožko mocný a dobrý: hľa, hľa, Ondrejko so svojou mamou idú proti nám! Hlava se mi zamotala a Ondrejko se rozčervenal jako krev. Pozdravily jsme se s jeho mamou a on jí zůstal za zády, nepřistoupil k nám. To jsem poznala, že mě má rád. Vrátili se s námi. Ondrejko šel po levém kraji silnice, já po pravém. A když jsme došli ke kapličkám a modlili se u nich — oni již po druhé — on zůstával vždy o jednu pozadu. Mně se pořád hlava točila a nic jsem se nemodlila stále na to myslíc, jak je Pán Bůh dobrý, že mi Ondrejka dříve na oči postavil, než jsem se za to pomodlila. V kostele jsem také obtrvání neměla; u všech oltářů jsem poklekla a chtěla se nábožně pomodlit, ale stále jsem ho viděla. Když jsem z kostela odcházela, cítila jsem, že Ondrejko jde za mnou. A jak jsem vložila ruku do kropenky, do svěcené vody, pocítila jsem jeho ruku na své. Pomyslila jsem si, to že je boží řízení, ruce naše dotekly se jedna druhé ve svěcené vodě, na místě božím! Když jsme z kostela vyšli, ještě na mne nepromluvil, pořád se styděl. Pod kostelem je veliká hospoda a v ní žid. My všecky tři ženské jsme si sedly do jednoho kouta. Ondrejko sám do druhého a jen tak nesměle na nás pohlížel. Najednou postavil žid přede mne sklenečku pálenky, takové sladké, ještě jsem nikdy tak dobré nepila; věděla jsem, že mi to sám Ondrejko poručil nalít. On si také poručil takovou. A když ji dopil, jakási kuráž do něho vjela, podíval se na mne, já na něj, hlava se mi zatočila, jako šílená letěla jsem ven a Ondrejko za mnou. Chytil mě za ruku, tiskl: Zuzka, Zuzka, ja ťa rád! A já na nic nedbala, oblapila jsem ho kolem krku a pobozkala jsem ho po celé tváři…“

Nyní si oddechla… Vzpomněla doby přítomné, a bylo po nadšení.

„Je to pěkné, vypravujte dále,“ pobádali jsme ji.

A Zuzka hodně stručně pověděla, jak se na Kalvárii, hlučném poutnickém místě u Krakova, rozešli, jak ona se sestrou Marinou šly dále, kamsi ke Lvovu a Ondrejko s mamou svou zpět přes Těšín domů.

Když se i Zuzka navrátila, chodil k ní Ondrejko na vohľady.

„To nám vypravujte, to bychom rádi poznali,“ znovu jsme žadonili.

„Vohľady — no, pravda, to již není takové, jako to bylo na Kalvárii. Spávala jsem v létě v zimě na půdě v seně a Ondrejko chodil za mnou. Měl harmoniku. Pozdě večer, když už lidé leželi, přicházíval a cestou si hrál. Já čekávala, kdy už jen zaslechnu tu jeho. Kolikrát jsem ze sklopce do tmy naň vyhlížela. Když se přiblížil, přestal hrát a potichoučku po žebříku stoupal na půdu. Někdy jsem mu schválně žebřík na půdu vytáhla. Ó, ten žadonil: Zuzka, Zuzička, prosím ťa… A jak jsem žebřík spustila, jako ptáček letáček už byl u mne. Časně ráno vstal a nešel rovnou domů, nýbrž oddáliv se od nás spustil zas na harmoniku a já jsem si při tom tak sladko dřímkala, tak ještě jeden veršík. Za půl roku byl sobáš. Tři dni hrála muzika.“

Ženichovi bylo osmnáct a mladuše devatenáct let. Brzy po sobáši začal Ondřej pít, a Zuzce nastalo trápení strašlivé, jakéž znají jen manželky opilcův. Celé noci nespávala vyčkávajíc, až se z krčmy navrátí. Modlila se a plakala, muže prosila a zaklínala. Kolikrát procitnuvši z obločka viděla, kterak jí zpitého muže vlekou domů, do kolny nebo do chléva. Bezpočtukrát jej viděla v blátě ležeti jako mrtvolu, tváří do země zabořenou. Štěpy zasazené vytrhal a prodal jakýmsi všivákům, v sousední dědině ukradl sedlákovi 20 zl., a žandaři jej spoutána přivedli, za cizími robami chodil… Pojďte a vizte mladou stařenu, zhubenělou, shrbatělou, bezzubou, zesivělou. Pálenka! To strašné sociální théma Slovenska! Všecko dělala Zuzka, ale Ondřeje nenapravila.

Zajímalo mne, jakými prostředky Zuzka Ondřeje napravovala.

„Povězte, co všecko jste dělala?“

„Všetko, pane môj, všetko som urobila.“ Modlila se, s lidmi na celém světě se radila, kněží prosila, do Beckova šla a tam svíčky koupila, ku zpovědi šla, na mši dala, ofěrovala a všecko bylo darmo.

Potom jí kdosi poradil, aby se šla pomodlit do Maria Cell; i tam šla, zpovídala se, ofěrovala. Sama přišla na myšlenku, putovati s mužem svým na Kalvárii v Polsku. Když tam doputovali, ona jej uvedla na místa čistou jejich láskou posvěcená, společně zase vložili ruce do svěcené vody v kropence, společně poklekli před každou kapličku, a ona Ondřejovi vykládala, kterak Kristus Pán pro pijáky trpěl, svatý škapulíř mu tam koupila a na krk zavěsila, v jakousi knihu se zapsala, že se až do smrti bude modlit, aby Bůh Ondřeje od pití varovati ráčil… Ondřej změkl a slíbil Zuzce své, věrné, hodné a pracovité, že se již opíjeti nebude. Zuzka největší moc přičítala škapulíři, a Ondrejko nesměl ho ani na noc sundati. Jednou našla škapulíř na trámu pod povalem zavěšený. Hned porozuměla, že je zle. Šla do krčmy, a na lavici ležel, pytel maje pod hlavou, zpitý Ondřej. Honem mu přivázala škapulíř na krk. Chlapi se smáli, a když Ondřej procitl, zahodil škapulíř do kamen. Však také upadl v pití víc a více. Žena spěchala ku knězi, dávala na mši, ale kněz odepřel za „takú sviňu“ mši sloužit. Povězte, lidé, povězte, kam se ubohá žena má vrhnouti?

Vzpomněla ještě na Trnavu.

Tam jsou v klášteře kněží, co se bílým rouchem odívají. Pěšky vypravila se tam s mužem svým. Oba šli ke zpovědi a k přijímání. Po mši šli do zákrstu (sakristie). Zuzce se od strachu nohy třásly, a když uviděla toho nejvyššího kněze, div neomdlela. Ani nevěděla, jak ho oslovit. Ale což neudělá žena milující. Klekla před knězem, obě ruce mu líbala, a s pláčem ho prosila, aby muže jejího „od páleného zprísahal“.

„Takého oplana,“ řekl přísně kněz, „choďte s ním preč a přijďte o rok.“

To tak řekl, aby se Ondřej zahanbil. A Ondřejem to pohnulo, obrátil se ku knězi, poklekl před ním a prosil, aby ho jen zpřísahal, že chce dělati dobrotu.

Kněz jej zavedl před hlavní oltář.

Vystoupiv na stupeň, předříkával pomalu a Ondřej za ním: Sľubujem Pánu Bohu všemohúcemu, preblahoslavenej Panej Mariej a všetkým svatým, že po celý rok nebudem piť páleného truňku. K tomu mi dopomáhaj Boh otec, Boh syn, Boh duch svätý.

Potom poklekl, Zuzka vedle něho, a s hlubokým vzdycháním se modlili pětkrát otčenáš a zdrávas.

Oba uveličeni navrátili se z Trnavy domů. Marina měla již množství výšivek nachystaných, tedy se vypravili na cestu i s Ondřejem. To byla ta cesta, na kteréž ponejprv k nám všickni tři zašli, jak Ondřej nechtěl okusit čaje, v němž byla lžička rumu. Vydržel toliko čtyři neděle. Jiní, většina „zprísahaných“, vydrží rok, dva až pět let. Když přijdou missionáři redemptoristé z Brna, „zprísahajú“ tisíce lidu, jako na př. r. 1902 v Turzovce, v kraji drátenickem, asi 7000. Ale co potom židé na missionáře žalují, a nebožtík ministr Tisza dal kdysi brněnské redemptoristy na takové udání vypudit z Uher.

Při druhé návštěvě Zuzka vypravovala o své lásce a opilství mužově. Co nám povídaly při třetí, to právě nyní chci i se čtenářem sděliti.

Hlavní slovo měla tentokrát Marina, starší výšivkárka. Zase jsme seděli v kuchyni. Ku podivu, v kuchyních, ve skromných jizbách lépe se takové věci vypravují i poslouchají. Povídala o svých cestách. Zastavují se jen v městech a mají už své známé. Paní notářová koupí vždy něco, k paní továrníkové jde schválně z města hodinu cesty do dědiny, s velkým batohem, aby si mohla vybrati, a ona skutečně vždy něco koupí. Paní lékárníková všecko prohlédne, ale nic nekoupí. Paní soudcová mnoho utrhuje. Nejhodnější je lid v Čechách a na Moravě; tady všade mají Slováka rádi. Paničky říkají: „Jste Slovenky, tož koupím.“ A samy nabídnou něco jísti; někde jim nabídnou nocleh, a výšivkárky spí jako grófky. Kol Krakova není již tak dobře. „A jeee! Tam nás často hostinští vyženou z hospody, třeba i po půl noci. Pravda, my dáme málo utržit; za 3 kr. čaje, za 2 kr. bělku, obě dohromady 10 kr. a to nás již nechce nechati na lavici nebo na zemi přenocovati. Žijeme nejvíc o chlebě, rohlíčku si nekoupíme nikdy.“ Jedna panička — a velká panička, žena lékařova — za 50 kr. koupila a za 5 zl. odcizila, hodivši vyšívanou spodničku za lůžko. U Lvova je prý lid opět horší než u Krakova, však přece zas lepší než v Bukovině.

Také na západ putují naše výšivkárky, a to přes Prešpurk a Vídeň až do Bregence.

Nejhorší je, že skrovný zárobek dají za železnici. Marina uložila si minulého roku 50 zl. To je všecko! Tluče se cizím světem, vláčí břemeno, že chlap je sotva pozdvihne, přespává ve špíně a puchu krčem, uzgří, a přece úspora tak skrovná. Nevím za kolik let uložila si všeho všudy 1000 zl.

Zuzka neuložila nic, nestačí platit dluhy za muže pijana. A ráda by uložila, máť doma roztomilou Zuzičku, která jako sirotek je v cizím ošetřování. Stále na ni vzpomíná a líbá její vlásky. Až bude větší zárobek, dá si ji vyfotografovati a obrázek si bude nosit světem. Když o Zuzičce vypravuje, rozjasní se jí mysl, jako když vypravovala o mladé lásce s Ondřejem. Však rozumíte citu mateřskému, nad nějž nic na tomto světě není vznešenějšího. O Ondřejovi Zuzka praví, že ho již nyní nemiluje, ano že ho nenávidí. Prožila těžkou nemoc, beztoho z trápení. A Ondřej ani tu neměl s ní soucitu, nepřišel pohlédnout na ženu již již umírající. Alkohol potlačí každý ušlechtilý cit, to je známo, ale Zuzka toho neví, ona si bezcitnost mužovu vykládala jako obyčejnou zpronevěru. Když ozdravěla, zahlédla Ondřeje ležet v blátě. A ku podivu, tu ponejprv ničeho nepocítila: žádné bolesti, žádné hanby nad ním. „Sviňa,“ pravila, „válí sa ako prasa.“ Když jej, po návsi se potácejícího, potká, lhostejně se usměje: „Mohl jsi do Dunaje skočit, můžeš i skapat.“ Zuzička, ta je její, Ondřej je jí cizí. Modlí se za něj, zavázala se k tomu podpisem na Kalvárii, ale nemiluje ho.

Po celém Slovensku se vyšívá, nejkrásněji v okolí Trnavy. Zajeďte si do Trnavy v létě v neděli, kdy se sejde množství lidu z dědin a vyhrnuvši se z kostelů, na náměstí prodlívá. Jediný tento obrázek stojí za to, abyste z Prahy až do Trnavy cestu vážily. R. 1886 povšimla si trnavských výšivek arcikněžna Isabela. Pro ni byla vyhledána výborná výšivkárka Tomášková z Děchtic od Trnavy, jež sama kreslila i vyšívala. Výšivky její posílány byly i španělským infantkám do Madridu. Arcikněžna zařídila kol Trnavy více výšivkových stanic a výšivky zasílala na výstavy, též do Paříže r. 1900, kde právě za tyto slovenské výšivky dostalo uherské oddělení grand prix, velkou odměnu. Maďaři ovšem prohlásili to za úspěch maďarský.

Kol Trnavy je kraj úrodný, to je slovenská Haná, tu není bídy, a lid odtud s výšivkami do světa nejde. Tu vyšívají ženy pro své muže. A když přece některá košili prodá, žádá za ni až 20 zl. Nejvíc chodí do světa výšivkárky ze stolice Nitranské, zvláště od Píšťan.

A tu jsem u praktické myšlenky: nač to plahočení po světě, nač vyhazování peněz železnicím? Nechť si naši obchodníci střižným zbožím a prádlem slovenské výšivky objednávají přímo ze Slovenska. Napřed jen něco maloučko, na zkoušku. Řekl jsem myšlenku tuto výšivkárkám, a ty si oddechly. Ano, to by se jim ulehčilo, to by pak něco zarobily a mohly dávati výšivky levněji! Vůbec slovenské obchodování po širém světě je za této doby, při levné a rychlé dopravě, nepokrokové. —

Slovenské výšivky lze objednati laskavostí Živeny, ženského spolku v Turčanském Sv. Martině. Tu je solidnost zaručena.

Nechť jen čtenáři nezapomenou podnikavého obchodníka vyhledati a jemu navrhnouti, aby slovenské výšivky objednal. Nejde jen o podporu slovenské chudiny. Jde o to, abychom se se Slováky spojovali, abychom české se slovenským promíchali, až i sjednotili. Mějme v domácnostech něco — knihu, časopis, výšivku a j. — co by nás na Slováky upomínalo. —

V posledním podzimku byly u nás výšivkárky po čtvrté; byly zase starší, ustaranější. Zuzka zvlášť. Po večeři opět jsme usedli do kuchyně.

„Co dělá Ondřej?“ optal jsem se Zuzky.

Zuzka vzdychla, tiše a smutně řekla: „Zomrel.“

„Na tej istej lávke, čo môj Janko — v krčme; oboch zabila korhelica,“ dodala Marina.

Byli jsme všichni dojati. Zuzka sklopila hlavu, zástěrou zastřela tvář a tiše plakala.

„Co hodláte dělat?“ otázal jsem se po chvíli Zuzky.

„Vandrovať cudzím svetom a nudzovať; čo tam iného — Slovák?“

(Napsáno r. 1923)