ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Devatenáct let žil jsem na úpatí Radhoště, v horách a lesích. Působení tam bylo krušné, ale příroda krásná. Vzpomínám na lesy a častěji zastonám tužbou jen horalům známou: Hory, hory — lesy, lesy!…

Vícekráte zašel jsem si pěšky až na Slovensko, mezi horami a samými lesy. Představujte si nejvýchodnější Moravu, kde se rozkládají lesnaté Beskydy. Tam je osada Bílá, hromádka chalup rozházených v kotlině a po stráních. Je tam dřevěný kostelík a dřevěná škola; také vila, v níž přespávají lovci, když se tu v létě k zábavě sejdou. I já jsem se v ní několikráte vyspal.

Ponejprv přišel jsem do Bílé r. 1885. Před Bílou, na cestě v lese, šindeláři strouhali šindele. Byli to šindeláři slovenští.^[1]

Přenocoval jsem s nimi pod kolibou. To byli první moji slovenští přátelé.

Po několika letech vypravil jsem se na Slovensko opět přes Bílou; bylo to počátkem srpna, za velikého vedra. Vyšed po obědě, mínil jsem po západu slunce doraziti na Bílou. Ale vedro bylo tak veliké, že pod nejbližšími stromy za Frenštátem jsem usedl na celou hodinu a potom ještě několikrát ve stínu odpočíval. V lesích za Čeladnou již bylo dobře. Pěkně se po silnici podle potoka stoupalo; vlevo Smrk, vpravo Kněhyně. Ale po sedmé hodině slunce zapadlo a já potom asi trochu pobloudil, neboť došel jsem na Bílou až po půlnoci. Šindelkářů jsem na známém místě nenašel. Přes rozlitý potok a hromady klád přešel jsem k hospodě poblíž lovecké vily. V téže hospodě byl jsem r. 1885, a tenkráte mi pravili, že mi nebylo třeba v lese se šindelkáři spáti, že by mne byli dali na nocleh do vily. Na to vzpomenuv zaklepal jsem na dveře hospody.

„Kdo je?“ ozval se ženský hlas. Pověděl jsem jméno i stav a požádal za nocleh ve vile.

„Neznámým nemůžeme; já nejsem hospodská, já jsem dívka (děvečka).

Žadonil jsem dále, pořád při zavřených dveřích, jež otevříti dívka se bála. Otec mé ženy byl lékařem, i na Bílou jezdil. Otázal jsem se služky, zná-li jej.

„Jak bych jej neznala, byla jsem u něho dva roky kravařkou; kterou to slečinku mají?“

„Annu.“

„Tak, slečinku Annu…“

Otevřela dvéře, podali jsme si ruce, a zavedla mne do vily. Ještě i hrnek mléka a kus chleba mi přinesla. Byla to Veruša. Byla ráda, že se sešla s mužem „slečinky Anny“. Po únavné cestě se dobře nespí. Maje okno otevřeno, slyšel sem vodu hrčet a chvílemi zašuměl les. Bylo mi milo přemýšlet o tom, že přenocuji v širém lese a že jsem již v samém sousedství Slovenska. Tajil jsem dech, abych slyšel šumění lesa. „Hohohohohó!“ Takový hlas slyšel jsem z dálky, lidský hlas. „Hohohohohó!“ slyším opět a to zřetelněji. Za chvíli zas… zas a zas… Hlas smutný, zoufalý, už blízko vily… Bůh ví, co je. Zavřel jsem okno. Pohádky lesů táhly mou myslí, o lulkyních, o lesních ženkách, o uhlířích, o zbojnících…

Slunce bylo již vysoko, když jsem procitl. Umyl jsem se v potoce. Veruša připravila snídaní. Obsloužila mě ráda, protože měla ráda „slečinku Annu“.

Cílem mým byli zatím šindelkáři. Veruša mi ukázala, kde jsou. Jsou prý čtyři, všickni z Turzovky; také jeden mladý mezi nimi.

„Pán Boh daj dobrý deň.“

„Pán Boh daj; kde sa ustávajú, kde?“

„Som z Frenštátu, idem len tak svet zkúšať,“ představil jsem se šindelkářům, jak obyčejně se slovenskému lidu představuji.

Dvě koliby, čtyři stolice, hrba klátův a čtyři chlapi. Právě dojíždí vozár. „Hijó! Heta! Čihy!“ Práská do koní, hubených kosí a kůže, i bičištětem je mlátí. U koliby zastavil, aby shodil dřevo.

Šindelkářská koliba je tak právě pro letní byt; čtyři neotesané sloupky a na nich stříška z kůry. Stěny žádné. Stříška chrání před slunečním úpalem a před deštěm. Pod každou kolibou jsou dvě tesařské kozy, za každou chlap. Dva chlapi, tak čtyřicátníci, švakři z Turzovky, první slovenské dědiny hned za hranicemi; pod druhou kolibou staroušek otec a mladý syn, také z Turzovky. Jak jim jde práce od ruky, a jak je milá na ně podívaná! Struh — struh — struh… Koza vrže, poříz někdy zahviždí, na suku zaskřípe, ale nejčastěji slyšíš milý zvuk: struh — struh. Rýha udělá se fugačem a šindelek je hotov; slyšíš jej zvučně plesknout, když jej šindelkář na hromadu odhodí. Struh — struh — struh, vrz, plesk…

Vedle teče potůček a mile hrčí. Od noci hoří smolný klát a kouř jen voní. V ohništi jsou očazené kameny, na něž šindelkáři staví várníky (hrnce), když si vaří. I várníky jsou vedle, černé od kouře a vnitř neumyté, také černé dřevěné lžíce se tady povalují. Les šumí a voní, ptáček přilétá jeden za druhým a každý tu zacvrliká. Věru prý i jelen sem někdy zavítá.

Vzpomněl jsem si, jak se Veruša bála v noci dveře otevřít, a vypravoval jsem to šindelkářům. Mladý šindelkář, Martin Žilinčiar, ustal v práci: „Hej, hej, ona je opatrná,“ poznamenal.

„Opatrná, ale někomu otevře hned,“ řekl šindelkář Odnoga. Martin se začervenal. Struh — struh — struh, vrz, plesk, struh — struh… Vozár složiv dřevo postál chvíli. Figura pro malíře: rovný jako svíčka, černé dlouhé vlasy, na hlavě těžký černý širák, košile z hrubého plátna, rukávy při ní široké, tak že mu lokte vylízají, těsné gatě z bílé hrubé houně a na nohou krpce. Stojí jako při raportu, — bylť vojákem — a drží při noze bič, jako kdysi držíval zbraň.

Mlasknul.

„Tak tři deci pálenky, hm, přišly by na košt.“

„Napij se vody, tu ti teče,“ pravil Martin.

„Hej?“ jízlivě se táže vozár, „též si ji glgal, ale teraz ti Veruša zakázala.“

Opět se začervenal Martin.

„Hijo!“ vzkřikl vozár a práskl do vzduchu. „Čihy!“

Pověděl jsem šindelkářům, co mne v noci strašilo. Hohohohohohó!

„To bol tetrov,“ pravili; stařeček tetřeva také po půlnoci slyšel.

Vrátil jsem se oklikou do hospody. Veruša vařila. „Co ustrojíte mně?“ otázal jsem se. Umluvili jsme kapanou polévku z mléka a vaječnici.

„To jsem se dověděl něčeho pěkného,“ zažertoval jsem. Veruša se zapálila, ale byla ráda, že se dotýkám jejího štěstí. Jen jen poskakovala. Maličká, ale silná; tvář kulatá, ruce baculaté, v pasu hrubá, v kyčlích široká a pod krátkými sukněmi vyčnívala jí silná lýtka. Jako kulička, říká se o takových ženských. Nebyla sličná, ale přece příjemná. Vždycky mne zajímalo štěstí chudých. A tak bych byl rád vnikl do duše zamilované služky a zamilovaného šindelkáře.

„Pověděl jsem Veruši, jak jsem se seznámil se „slečinkou Annou“. „Víte, já byl knihovníkem, a ona si chodívala knihy vypůjčit, vybírala si ty nejlepší, a tak to začalo.“

„Jejda, jejda, to jsou oni, vždyť jsem já tam slečince Anně též pro knihy chodívala.“ A po takovém úvodě začla Veruša o srdci svém. „Vědí —“

„Říkejme si ve dvoje,“ napomenul jsem ji.

„Tak víte, on sem večer zacházel na pálenku. Nepil moc, jen za tři krejcary a zafajčil si ze zapekačky. Tak seděl a okukoval. Já nic. Nikdy jsem na šindelkáře nepomyslila, bídný zárobek (výdělek). Protivila se mi jeho černá košile bez límce, šňůrkou pod krkem svázaná, také nahaté černé ruce a rozhalená prsa. A když vzal zamaštěný širák na hlavu a houni na ramena, vypadal jako celý dráteník. Jé, toho bych si nevzala, říkala jsem si v duchu vidouc ho, jak za mnou pokukuje. I to se mi protivilo, že nemluvil po našem: říkal drevo, reč, hromotresk a co ještě toho napovídal. Ráz v neděli starký (starý otec) šel domů, ale Martin zůstal zde. Odpoledne šel do hory (lesa) a večer, když nikdo neviděl, dal mi plný širák jahod. ,Prijmite to odo mňa,‘ tak pěkně pravil a stiskl mi ruku a už byl pryč. Jahody voněly a byly jako palce hrubé. Širák byl vyložen lopuchovým listím a kolem dokola byly pěkné kvítky. Inu, nikdy bych byla nepomyslila, že to tak pěkně umí. A tak pěkně to řekl: ,Prijmite to odo mňa.‘ Druhý den jsem šla vedle kolib, kde šindelky strúhajú. Martin se rozčervenal. ,Kde sa ustáváte, kde?‘ optal se. Tož jsem se zastavila a dívala se na jejich robotu. Dřevo bylo takové čisťoučké a bělučičké, a třísky tak pěkně odletovaly. Pomyslila jsem si: Není to řemeslo tak zlé. Musím říc, Martin strúhal nejšikovněji; než napočítal deset, už mu letěl šindelek z ruky. Tož, tož — co bych ještě řekla? Večer přišel a byl takový vymytý. Zase si dal pálenku a kouřil ze zapekačky a tak pěkně za mnou pokukoval. Když jsem vyšla ven, vyskočil za mnou a uchopiv mě za ruku řekl mi do ucha: ,Dobrú noc, Verunko. ,Verunko‘ pravil, všichni mi říkají: Verušo. Byla jsem ráda, že mi tak pěkně pravil, ale páchlo mu z úst, tož jsem odskočila a tak potichu mu řekla, že cítím tabák a pálenku. A co se stalo? Druhý večer Martin přišel a — nepil a nekouřil. Jejda, to se mi tak zalíbilo a pomyslila jsem si: To by byl poslušný muž. Když odcházel, zase se ke mně přitočil, dechl mi na čelo, a nic jsem necítila. No — no, ono toho bylo moc. Jednou mi přinesl solničku ze dřeva, co sám urobil, — jednou dvě dřevěné lžíce, pěkně vypálené a jednou pěkné perličky z jarmarku z Čadce. Já jsem mu zase několikrát naškračila vaječinu, sama jsem vejce koupila, a pasák mu to zanesl do koliby. Ale to pořád nebylo nic. Až jednou v neděli odpoledne šli jsme spolu do hory na jahody. Jahod bylo do boha — “

„Počkejte, Verušo.“ Slyšelť jsem ponejprv rčení: do boha, a vzpomněl jsem si na Dobrovského, jenž podle tohoto rčení soudil, že slovo bůh znamená mnohost. „No — no, vypravujte dále.“

„My jsme nic netrhali; Martin mě držel za ruku a tiskl mi ji. Naráz, když jsme byli vysoko v hoře, oblapil mě kolem pasu a pravil, až se mu hlas třásl: ,Verunka moja, ja ťa tak rád.‘ A moc a moc mě vybozkal (zulíbal). Já jsem jej oblapila kolem krku, a už bylo hotovo.

Večer Martin do hospody nepřišel. Mne cosi táhlo tamto do lesa k obrázku Panny Marie. Nebála jsem se tmy a šla jsem tam. Když jsem byla blízko, zaslechla jsem hlas, ale nebála jsem se — tak mě Panenka Maria sílila. Kdosi se nahlas modlil, kdo jiný než Martin? A tak pěkně po slovensku: ,Zdrávas Panenka Maria, milosti plná, pán s tebou, ty si požehnaná medzi ženami, a požehnaný je plod života tvojho Ježiš. Svätá Maria, matko božia, pros za nás hriešnych nyní i v hodinu smrti našej. Amen.“ Urobila jsem kříž a modlila se s ním. Pomaloučku a potichoučku šla jsem k obrázku a klekla si vedle Martina. On se ulekl, ale hned se zas vzpamatoval; oba jsme sepjali ruce a modlili se společně k Panence Marii. Nikdy jsem se tak nábožně nemodlila, jako tenkrát. Martin se mi přiznal, že se chodil k panence Marii modlit každý den, až si mne vymodlil. Takový je on hodný šuhaj; nepije nefajčí, robotí a modlí se…“

Veruša odskočila z kuchyně. Já si usedl ke stolu, který stál venku, a ona po chvíli přinesla mi velký talíř kapánky a vaječnici. „To víte, já to tak neumím jako slečinka Anna,“ poznamenala. —

Odpoledne jsem šel opět mezi šindelkáře.

„Co jste měli na oběd?“

„Bryju,“ pravili. A sami si ji uvařili. Když voda vře, nasypou rozemleté kukuřice, posolí to a nechají povařit. Dnes si ji pomastili rozkračenou slaninou.

„A co bude na večeři?“

„Múka.“ Do kyselého mléka natřepe se mouky, posolí se to, povaří, rozšvrlá habarkou, a je hustá, živná polévka.

Po večeři se šindelkáři klečíce pomodlí a jdou hned, úplně unaveni, spat. Spí pod kolibou, majíce pod hlavou třísky a přikryjí se huní (kabátem z houně). Poblíž koliby roznítí oheň, vloží do něho hrubé poleno nebo klátík, a ten pomaloučku hoří po celou noc a spící šindelkáře zahřívá. Vonný kouř ze smolného dřeva je šindelkářům příjemný.

Před východem slunce již zase sedí na koze. Struh — struh, vrz, klep — to je po celý den. Celý den a celou noc v lese! V lese spát, jaký to má význam pro zdraví lidské! I starký, otec Martinův, byl zdráv a pracoval čile. Již padesátý rok strúhal šindelky; sotva dvě, tři zimy chodil po drotárštině. Strúhal ve Spiši, v Sedmihradsku, ale nejvíc v lesích olomouckého arcibiskupa v nejvýchodnější Moravě. Obchod se dřevem mají na Slovensku ponejvíce židé. Ti také kupují dřevo v lesích arcibiskupských a velkou část dávají zpracovati na místě. Slovensko spotřebuje mnoho šindele; horské dědiny jsou celé pod šindelem a v městech je též množství šindelových střech. Šindel se odpočítává na kopy a prodává se ve svazcích. Tisíce svazkův odnáší Váh, kdo ví, kam. Prkna a jiné rozpílené dřevo pluje až do Egypta, a to po Kysuci do Váhu, po Váhu a po Dunaji do Černého moře, odkud přes moře Marmarské, Egejské a Středozemské do Alexandrie nebo do Kaira. Není-liž zajímavo, že Egypťan má nábytek ze dřeva moravského?

Od kopy šindelků dostává robotník 10 krejcarů, tedy za krejcar ustrúhá šest šindelkův. Otec se synem ustrúhali za den až 20 kop, zarobili tedy denně až 2 zl. Robili tenkráte židovi Adolfovi z Vysoké.

Do Bílé přišel jsem v pátek v noci a pozdržel jsem se do neděle. V Bílé je kostel filiální a té neděle přišel kněz z Ostravice, dvě hodiny vzdálené. Kněz kázal a sloužil mši, při níž učitel hrál na varhany, jen jen se v dřevěném kostelíčku rozléhalo. Starý otec odešel na neděli domů do Turzovky kdežto Martin zůstal na Bílé. Byl v kostele a Veruša též, zdáli se mi nejpobožnějšími ze všech lidí. Kdo si jich dobře povšiml, poznal ženicha a nevěstu. Martin měl sváteční oblek; nové bílé nohavice houněné měl ve vysokých botách, pěknou houni na ramenou a pod ní košili z bílého plátna, dar to Verušin; v rukou držel nikoli všední širák, nýbrž černý klobouček s přiléhavou stříškou, a za kloboučkem trčela vonička od Verunky. Šohaj, jak by jej vymaloval. Veruša měla kroj valašský: černou širokou řasnatou sukni jen do polovice lýtek, modrou tlačenou přednici (zástěru), kryjící bezmála celou sukni, běloučké mušelínové rukávce, nad loktem naduté a ozdobené bohatou valašskou výšivkou. Kordulka byla černá axamítová a lesklým prýmkem lemovaná. Za kordulkou měla voničku z mařího listu a božího dřevka. Byla prostovlasá, vlasy majíc spleteny v jeden rulík, zakončený jasněčervenou pentlí, jakož vůbec u valašských děvčat vídáme. V rukou držela knížky (modlitby) a vyšívaný kapesníček. Přece jen šumná, a Martin na ni více hleděl než na pana faráře. Po kostele na ni čekal a chopil ji za ruku; jdouce k hospodě houpali rukama a vesele si vypravovali.

V neděli odpoledne odešel jsem z Bílé na Slovensko.

*

Uběhlo několik let. O svátcích svatodušních vyšel jsem si zpod Radhoště opět přes Bílou do kraje drátenického. V té době jsou lesy nejkrásnější; nejvíce voní, zeleň jejich je svěží, a ptáci v nich nejvíc zpívají. Tentokráte cestoval jsem s milým pěvcem Valašska, Josefem Kalusem. V Bílé vzpomněl jsem na Martina a Veruši a řekli jsme si, že je v Turzovce vyhledáme. Potkávali jsme lidi, jdoucí proti nám na Moravu, putovaliť na pouť do Příbora.

„Kde bydlí Martin Žilinčiar?“ ptali jsme se.

„Tam níže, nalevo od silnice, má pěkný bílý domeček.“

Cestou viděli jsme chalupy dřevěné, neobílené, tu jednu, tam dvě nebo tři, a žádná neměla komínu. Najednou jsme přišli k chalupě obílené a s komínem. „Pojďme tam.“ Hned na prahu jsme uviděli — Veruši. Mne nepoznala, ale rozpomenula se a nezapomněla se zeptati na „slečinku Annu“. Martin nebyl doma, strúhal šindelky až v Sedmihradsku, a starý otec byl už na věčnosti.

Sedli jsme na lávku a vypravovali. Nejdřív o sobáši. Podle uherských zákonů byla Veruša s Martinem oddána nejprve po občansku od matrikáře v Turzovce; nenazývala to sobášem, byli prý napřed u notára u zápisu. Potom byli církevně oddáni na Bílé; dobrá paní hostinská vystrojila jim skrovnou hostinu. Martin byl i po svatbě hodný, ač trošku pil i kouřil. Veruši trápily malé obločky; v jizbě bylo tma, ani vyšívat nemohla. Tedy prosila Martina celý rok a když ani druhého neustala, Martin obločky zvětšil; sám to urobil, jen sklo zasadil sklář. Když byly obločky větší, žadonila o komín; nemohlať prádlo na půdu zavěsit, neboť kouř valil se celou půdou. Martin váhal, ale konečně zavolal murára (zedníka), a za dva dni stál komín, až radost. Potom si Veruša sama chalupu olíčila (obílila) a okénka ocifrovala (ozdobila) šmolkou. Jiní mají chalupy neolíčené, jen kolem maličkých okének bývá jakýsi malířský pokus: štětka namočí se do vápna a přitiskne se ke každé straně okénka. Nyní Veruša pomýšlí na prkennou podlahu.

Ukázala nám dva své chlapce. Bude je posílati tam do té školy, do moravské. Na samých hranicích je česká škola, náležející do okresu Místeckého. Spodek je zděný, stavba dřevěná, střecha šindelová a též všechny stěny jsou zvenčí šindelem pobity. Škola stojí při cestě na Slovensko, ve výši 712 metrů nad mořem. Rozhled je náramný, vítr stálý. Vyučování začalo tu po prázdninách r. 1904, a chodí sem i starší chlapec Verušin; nedáť prý si dítě v maďarských školách zbeťárštit.

*

Často na ně, na šindelkáře v lesích, vzpomínám. Jedí bryju a múku, na třískách spí… Ale jsou celé léto v lese, ve dne i v noci! Žádný král nemá tak sladký spánek jak oni…

Kdo jich litujete?

A kdo jim závidíte?

(Osvěta r. 1906)