ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Příteli Šrobárovi

R. 1897

Přišli jsme na slavnost. Všude po ulicích chodili četníci, měli lesklé bajonety, do lidi nepíchali a nestříleli. Kde se schází hodně lidí, tam přicházejí také ti, kteří mají co ukázat. Byli tu s cizozemskými zvířaty, mne zaujali zvláště dva lvi, starý a mladý. Starý lev vpředu, mladý vzadu. I ten mladý rád by dopředu, ale starý závistník ho nepustí, zadkem ho odstrčí, zařve na něj, tlapu zatkne do kožichu mladého. Mladý se vzpřímí, ale hned se zas přikrčí a ustoupí dozadu.

V jiné ulici vodili medvěda, který podle píšťaly tancoval; odkudsi bylo slyšet cikánskou muziku, ale na to jsem se již dívat nešel. Hluk, chaos; vzpomeneš si na slavnosti olympijské.

Potom jsme měli schůzi, staří i mladí dohromady. A když začali rokovat, divná věc, vzpomněl jsem si na dva lvy, starého a mladého, a pořád jsem na ně myslil. Jedni pravili, aby si mladí založili samostatný časopis, jedni zase, aby mladí psali do časopisů starých, jiní opět atd. Pravili a pravili, a ze všeho mluvení nebylo nic. Jen mladí se rozhodli.

R. 1898

Přišli jsme zase na slavnost. Zaměřil jsem nejprve tam, kde loni byli lvi. Byli tam opět, starý i mladý, mladý zesílil, oči mu jiskřily, ale starý ho pořád tlačil dozadu. A když se mladý vzepřel, starý vztekem zařval, zaťal drápy do těla mladého, až krev vytryskla červená jako rumělka, zbarvila bok a kapala dolů. Lidé se dívali na lvy jako na lidi a bylo jim mladého líto.

Měli jsme schůzi; mladých přišlo hodně, starých několik. Mladí přinesli dva sešity nového časopisu a zářili radostí. V časopise byla povídka s nápisem: „Mravní obrození“. Takový divný nápis, pravili staří a usmívali se, říkajíce mladým obrozenci. Jiná povídka měla nápis: „Prohloubit a rozšířit práci osvětnou“. Hm, též divný nápis, říkali staří pokukujíce na sebe a usmívajíce se, ale povídek si nepřečetli.

Schůzi zahájil dr. Blaho, mladý muž pěkných červených tváří, a po něm jal se mluvit Šrobár. Mluvil o organisaci, o dělbě práce, chtěl kroužky pracovníků, chtěl, aby mládež kupovala knihy a zase knihy, inu, divná to byla řeč do slavnostní nálady, kdy se sešly zástupy, aby si stikly přátelsky pravice a po celoročních trampotách potěšily. Jen tak mluvil, neřečnil, někdy zatrh’, však mu také nikdo nezatleskal, nikdo nezvolal: Výborně!

Po něm mluvil starý, tak nadšeně a plynně, a chválil staré, již v těžkých dobách udržovali plamínek národního vědomí. Je pro jednotu a proti rozkolu.

Ve shromáždění bylo dusno, všickni jsme seděli sklíčeni, debata vázla.

Seděl tam Čech; zdvihnuv ruku požádal o slovo. „Bojíte se říci pravdu, bojíte se totiž vyslovit, že malý národ je této chvíle rozdělen na strany dvě.

Nebojte se!

Jděte vedle sebe a zlo odstraňujte pravdou a láskou.“

Zezadu zvolal evangelický kněz: „V duchu křesťanském.“

Stísněným duším se ulehčilo, bylo jasno, rokování šlo hladce vpřed. Dvě strany, stárež a mládež.

Dobrý Dušanko (D. Makovický), milý starým i mladým, přinesl Evangelium v tiskové úpravě Tolstého. Tu jsou nepochopitelná slova, tedy slova bezvýznamná, takové nic, vytištěna drobným písmem, a toho drobného písma je hromada. Hned začátek evangela Matoušova: Abraham zplodil Izáka, Izák pak zplodil Jakoba, Jakob zplodil Judu a bratří jeho atd., je tištěn písmem drobným. Hm, takové nic.“

Povstal evangelický kněz, zbledlý a dojatý. „Bratři moji, i tuto knihu chcete mezi slovenským lidem rozšiřovat? Tolstoj nevěří v Krista jakožto Boha, a tím podkopává základy historických církví, katolické i evangelické. Ve věcech víry jsem za udržení autority církevní.“ Hlas se mu chvěl, až nám ho bylo líto. Zápas o pravdu!

V letech devadesátých bylo na Slovensku mrtvo velmi, tenkráte mnoho lidí pochybovalo o budoucnosti národa. Ještě i optimista Salva na otázku: Budeme žít či nebudeme? odpovídával rozpačitě: Nevím, nevím, stav náš je hrozný, jsme v krisi, jen česká osvěta může pomoci.

A v takových těžkých dobách přišel Šrobár s českým demokratismem a realismem, jenž je práce a přísná kritika. A přišel Dušanko s Tolstým…

R. 1899

Opět jsme přišli na slavnost, a já zase vzpomněl nejdříve na lvy. Což vidím? Každý lev má svou klec; starý byl by zahubil mladého, tož je rozdělili. V kleci při starém je lvíček, ale ten se se starým nerve, naopak, obskakuje jej a líže mu tlapy, Za to nepřátelství mezi starým lvem a mladým zuří stále; zuby na sebe škeří a řvou strašlivě, ale nemohouce k sobě, neuškodí si. Lvíček řve se starým, obyčejně začne mladého dráždit, aby se starému zavděčil.

Potom byl banket. Začali jsme zpěvem Otče náš. Při písni Hej, Slováci! jsme povstali, a když hudba začala Kde domov můj? zatleskali jsme.

Potom povstal mladý doktor B. z Lučence. Všecko se naň obrátilo. Co poví? Bojí se o dědictví otců a s pohoršením se odvrací od těch několika mladých bratrů, kteří dílo otců kazí; jsou to výstředníci nekřesťanští, neslovenští, nenárodní.

Tak promluvil za část mládeže a připil starým.

Šrobár při jeho řeči zbledl jako stěna. Vyšel ze sálu ven a v patách mu přítel Čech: „Tvé dílo je poctivé a přinese požehnání.“

Šrobár stoje za pilířem, chvěl se na celém těle a přiloživ šátek k ústům vypukl v tichý bolestný pláč…

Čech tiskl Šrobárovi ruku a plakal s ním…

Kdo chceš, směj se jim, já však vím, že takovou chvíli prožívají jen lidé — poctiví.

Po banketě byla porada rozdvojené mládeže. Šrobár, bledý a uštvaný, tiše a klidně praví, že si neumí představit součinnost lidí, kteří si navzájem nedůvěřují a veřejně se urážejí. Odešel a za ním většina shromáždění mládeže.

Mladý doktor, řečník při bankete, ustrnul — zahanben a poražen.

Šrobár ještě ve dveřích zvolal: „Budeme závodit v práci.“

Jeho činnost ocení teprve budoucnost; mou úctu a vděk nechť přijme již nyní.

*

Pravda dává mi právo zmínit se o Šrobárových předchůdcích. Už před ním zaváděli do slovenského života vzájemnost, lidovost, pokrokovost i kritiku Salva a jeho český spolupracovník. V „Domu a Škole“ r. 1893 je článek: Jděte k lidu! a v něm čteme: Od základu se počíná stavba. Jednoduchý ten výrok vyjadřuje pravdu obecně známou, a přece v tom spočívá nejvíc omylů lidských a nezdarů, že nezačínáme dílo od základu. Kdo by nevěděl, že základem národa je lid obecný? A přece, jako byste nevěděli, pachtíte se po výšinách… Kdo chtěli velké dílo vykonat, od lidu počínali… Hus, Luther… Lid, lid obecný! To by mělo být prvým cílem všech národních pracovníků…

Dobrá škola obecná s dobrým učitelem.^[23]

Vzdělejte si lid, on potom dovede více vytěžit z půdy, vzroste blahobyt.

Vzdělejte si lid a zachráníte ho před kořalečním morem.

Vzdělejte si lid, a bude podporovat literaturu a umění.

Vzdělejte si lid a můžete se pak spolehnout naň při volbách.

Vzdělejte si lid, a bude se vzpírat maďarisaci na poště, železnicích i soudě.

Vizme v témže časopise r. 1895 článek Právo pravdy. Článek začíná: Přiznávám se, že malou trošku polemiky rád u nás (roz. na Slovensku) vidím; ona povzbuzuje číst, přemýšlet, rokovat, zkrátka rozvlňuje hladinu myslí…

Vytýká, že ze 2832 slovenských učitelů odebírá jediný učitelský časopis za K 5 jen 128, čili 4,5 procenta.

Článek končí: My chceme léčit (roz. slov. veřejný život) pravdou.

V roč. 1896 je článek Karel Havlíček. Na Kriváni dlí hvězdář a časem sklopí dalekohled dolů a vidí každé hnutí, tak na př. vidí, že od Londýna k Cařihradu, od Moskvy k Římu není nikde takový nepořádek v předplácení časopisů, jako na Slovensku; vidí, že lidé umějí čísti a nečtou, časopisy leží v páskách; inteligent jistý dostal zdarma balík knih a vrátil je; vidí, jak jinde spisovatelé píší svědomitě, po hlubokých studiích, kdežto na Slovensku ze samé ženiálnosti posílají do redakcí nečitelné haky-baky; vidí tak zv. uherský měsíc: žádný časopis nevychází přesně, na dopisy se odpovídá pozdě nebo nikdy…

Ovšem, ovšem — český spolupracovník psal malému hloučku, ale psal — krví.

Slova jeho o Slovensku měla účinek v — Čechách: české učitelstvo, čtouc jeho slovenská slova, zanítilo se pro vzájemnost, první v národě českém.

Dotekl jsem se Salvy; jeho činnost byla přechodem z „Národních Novin“ k „Hlasu“.

(Napsáno r. 1901)