ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pele-mele

Kriváň jest ještě ve stolici Liptovské, také Štrbské pleso a stanice i ves Štrba, ostatní Tatry už brzy za Štrbským plesem jsou ve stolici Spišské. Šťastná stolice, máť Tatry a šestnáct pěkných měst. Poprad, odkudž je nejkrásnější pohled na Tatry, je už ve Spiši.

Jakmile vkročíš do stolice Spišské, silnice je hladší, a jsou při ní pěkné mladé stromky — důkaz lepší stoličné správy. V městech spišských je už dávno elektrické osvětlení. Jsou původu německého; v přítomné době staří lidé mluví ještě německy, ale děti jejich jsou již maďaronští šovéni — účinek škol. Německý nápis uvidíš už jen málokde, o slovenském ani nemluvím. Ze šestnácti měst třináct po čtyři století patřilo králům polským, a také jsou ve stolici této Poláci, už i také Rusíni.

Kraj jest dost úrodný. Pod samými Tatrami na straně jihovýchodní jsou lány ječmene, žita i pšenice. Jedno zrno nese tu až dvanáct zrn.

V stolici Spišské je dost příjemno; není tu tolik maličkých okeneček jako dlaň, není tolik chaloupek bez komínů, není té tíživé bídy, a je více čistoty. Je to následek větší zámožnosti — k úrodným polím třeba připočíst 588 dolů — ale není také pochyby, že němečtí osadníci zdvihali kulturu kraje.

Skoro tři pětiny obyvatelstva jsou Slováci, 58 %; 23 % tvoří Němci, 8 % Rusíni, 7 % židi a j.^[6] Maďarů ve stolici není, ale vládnou — Maďaři. Rusíni jsou uniati, a tak jsou ve stolici trojí křesťané: katolíci, uniati a evangelíci. Slovák říká Rusínovi Rusnak, Rusňak, sám Rusín říká si také tak, mezi sebou si říkají „ruští“. Rusíni obývají kraje hornaté, jsou chudobní, pití velmi oddáni a kulturně pod Slováky.

Vstoupivše do stolice Spišské poznáme, že národní vědomí slovenské rázem kleslo. V Liptovské stolici snad každý dospělý člověk ví o Češích a o Praze, ve Spišské jako by uťal. V Levoči služky chovají v sadě děti. Přisednu k nim. „Víte něco o Češích, uslyšeli jste kdy to jméno?“ — „Hm, Češi, to jsou muzikanti u vojenské bandy.“ A druhá: „Také komediantům se říká Češi.“ — „A zda-li jste kdy slyšeli o Praze?“ — „To věru ne.“

Já se nestydím ani za dobrého komedianta, i ten je důkazem národního uměleckého nadání, také důkazem energie, jíž dovede si hledati živobytí daleko za domovem. Maďar toho nedovede. Hudebník, loutkové divadlo, kolotoč, provazolezec, to vše přichází z Čech. Kde nechtí naši vědu a literaturu, tam proniká aspoň naše umění.

Ve Spišské stolici začíná jiné nářečí, takové šeplavé.

Hádejte.^[7]

Štiri braca streľaju do jedneho buka a ňemožu ho prestrelic. Co to je?

Žochtar (dížka), co do ňeho žena mleko doji.

Štiri tiki, dva motiki a sedmi pohaňac. Co to je?

Krava, co ma štiri nohi, dva rohi, i chvost.

Spadla s pojda bočka a ňet takeho bednara, co bi ho pobil.

*

Východně od Spišské je stolice Šarišská. To je stolice plná tajemství, inu, kraj zajímavý.

Povím příhodu.

Když jsem jel do Prešova hlavního města stolice Šarišské, na některé stanici přihlásil se ke mně Čech, pan N. z Kladna. Představil se mi, že je kapelníkem v Prešově, profesorem na tamní uniatské preparandii a v uniatském semináři, má též svůj fiakr, tři koně a hříbě. „Vypravujte, jak jste se sem dostal.“ „Inu, tak: Byl jsem vojákem u muziky v Pešti, odtud jsem se dostal do Bosny, z Bosny do Prešova. Tady jsem se seznámil s Polkou ze Lvova, oženil jsem se a už tady zůstanu do smrti.“

„Máte děti?“

„Dvě.“

„Mluví vaše děti česky nebo polsky?“

Byl jsem zvědav, které pohlaví ve slovanském manželství zvítězilo.

„Maďarsky,“ odpověděl pan kapelník.

„Divná sloučenina,“ řekl jsem.

A krajan se usmál, zagestikuloval. „To je tak, jinak tu nemůže člověk žít.“

Prešov je výstavný a nezapomenutelný je pohled s náměstí na hrad Šariš. Souměrný kuželovitý vrch, od lesu bukového pěkně zelený na vrchu zříceniny hradu. Deset let mám obrázek ten v čerstvé paměti.

Ve všech kostelích byl dusný puch, zvláště ve františkánském. A v puchu rozeznal jsem zápach — pálenky. Pokýváš hlavou.

Po náměstí jde setnina vojska. Vojáci jsou malí a slabí, hrudi úzké i ploské, stehna jako kus větve bez formy, paše hubené, tváře vrásčité a málokterá pěkná. Abstinent má vysvětlení blízko — pálenka.

Je právě týdenní trh a za městem velký trh na dobytek.

Robky nabízejí konopné plátno, jež samy utkaly. Kus plátna na kalhoty za 30 dudků,^[8] krajčír žádá za ušití 5 dudků. Pěkně cifrované kalhoty plátěné, nestojí ani dva zlaté.

Chlapi mají na prodej košiarky (opálky) z klenových lubů, jednu za 15 dudků; košiarka z vrbového proutí je za 10 dudků.

Puten, škopků a škopíčků je tu množství, všecko výrobky vesnického lidu, sedláků i želiarů (podruhů).

Dám se do řeči se ženičkou, která prodává kurčata.

„Odkud jsou?“

„Z Moravy; víte, kde je Morava?“

„Ach, nevím, to je jistě daleko.“

„O Praze jste nikdy neslyšela?“

„Ne; kde já tam, já byla nejdál v Levoči.“

Na chlapovi, jenž prodává okurky, vyzvídám, proč se tolik lidu stěhuje ze Šariše do Ameriky. „Hm, pane, v Americe je lepší život, každý den maso, tam žije člověk jako gróf.“

Tuto otázku dal jsem v těch krajích stokrát. A nikdy nedostal jsem odpovědi: „Tu je hlad.“ Jakási sociální choroba vyhání lidi z vlasti.

U Prešova takto vypravují:

Pošol jeden cigan na spovedz i zo sinom.^[9] Ale barz veľo ľudzi bulo vtedi na spovedz. Zavolal ho kosceľnik: „Janu, idz domu a pridzeš najutre, jak ja perši raz zadzvoňim. Ta ja ce vispovedam. Šak ja tak možem, jak i pan pľeban.“ Prišol cigán i zo sinom na druhi dzeň včas rano, žebi ľen skoro še vispovedal, žebi mu ňetrebalo do obedu hladovac. Kosceľnik jich obidvoch vispovedal a potom dal prijimac. Odkral zos hrenu okoľuška (kolečko křenu) a posipal s papriku. Perše dal staremu. Jak stari prijal, ta zvirčel: „Jojj! Temu mlademu šicko ňedavaj, bo ho raz od oltara ďabľi vežňu.“

Z Prešova putoval jsem pěkně pěšky po silnici k východu. Z trhu jede vůz za vozem, na každém hromada lidí. První dědina je Šebeš. Nahlédnu do okna první chalupy; v jizbě není nikoho, lůžka bez peřin. Vejdu na dvůr; tam ani pes, ani drůbež. Vejdu do chléva; tam ani krav ani koní.

Vidím to ponejprv v životě; dojem smutný.

Vejdu do druhé chalupy; ta rovněž neobydlena. A kolik ještě liduprázdných chalup bylo v Šebeši!

V krajích těch byla před deseti roky dědina úplně liduprázdná. Úkaz snad ojedinělý na celé zeměkouli — Magyarország.

Není kupce, byť za polovic prodávali; tož nechají holý nábytek v domě a jdou pryč.

Kraj je úrodný, to vidím, ale má špatné hospodáře. Na poli vidím špatnou pšenici s výbornou lebedou, lebedy víc než pšenice. Abych neklel!

Zajdu do krčmy. Je plna lidí, vracejících se z trhu. Uplynulo jen půl hodiny, a už mají zase žízeň. Za jedním stolem jedli okurkový salát; nakrájeli zhruba okurek, polili octem, posypali paprikou a noži napichujíce jedli. Jeden si okurku okrájel a tak ji jedl a kořalkou zapíjel.

„Odkud jsou?“ optal se mne silný a zdravý stařec.

„Z Čech; víte, kde to je?“

„Já nevím, ale tady ten to ví, ten byl daleko, pověz, Jano.“

Jano se chlubí „já byl až v Trenčíně, vojačil jsem tam a v Pešti jsem byl. Tam jsem viděl krále pána, stál jsem proti němu a slona velkého jako tu ta hruška, lev tam byl a byvol. Ten když uviděl slečinku s červeným slunečníkem, rozběhl se na ni, až ohrada zapraštěla. Ó jé, mnoho jsem viděl, ale kde jsou Čechy, nevím.“

Ostatní také nic.

*

Stojím pod zříceninami hradu Kapušanského. Nezpívám, jen si tak odříkávám:

Přišel jsem do dědiny, jež byla celá vzhůru. Co se stalo?

Sedlákovy husy vběhly do učitelova obilí, a učitel chtěl husy mermomocí zajmouti. Šestnáctiletý synek sedlákův, bývalý žák učitelův, vzal na něj hůl. Povstala rvačka, k níž přišel i sedlák s kosou. Mladý se starým učitele rdousili. Sběhl se lid a rozzuřené rváče roztrhl. Obecní notár rozsoudil, že otec se synkem mají učitele odprosit anebo složit deset korun pokuty. Starý odprosil — kam pak, deset korun vyhodit! — ale mladý nikoli…

Přišel jsem do vesnice, kde neuměl číst ani rychtár. Murár, největší opilec v dědině, je učitelem; děti chodí do školy až od nového roku, a jakmile staje sníh, opustí ji; nikde neuvidíš knihy, ani časopisu; o kostel lid nedbá, rozmrzelý nad malým příjmem kněz odejde jinam, a při nedostatku uniatských kněží fara zůstává neobsadzena, liduprázdná jako chalupy v Šebeši, střecha po části padá, strop prohnívá a kostel celý je v zelené plísni.

Lid si ani chléb nepeče, ne že by půda nerodila. Kraj teplý a úrodný; roste tu ořech, ovoce je hojnost, ačkoli jsou zahrady zanedbávány jako prales, i na kopcích je nevyžitá půda pšeniční. Lesů je mnoho, řeky a potoky nabízejí se k továrnímu průmyslu.

A z tohoto kraje stěhuje se lid do Ameriky!

To mám na mysli zvláště východní kraje Šariše.

Když jsem překročoval hranice, vzpomněl jsem si na kapelníka-profesora-fiakristu-Čecha-Maďara. Takovou míchanicí je Šariš, cosi zvláštního, oříšek pro sociology. Takto mám Šariš rád, táhne mne to tam…

A za Šarišem je stolice Zemplínská a za ní Užhorodská; čím dál jdeš, tím větší tma, tma slovenská, tma rusínská.

Rada tak snadná — školy s mateřskou řečí.

A byl by za Tatrami ráj, ta bohatší část Slovenska.

(Z r. 1901)