Zlatý fond > Diela > Na krásném Slovensku


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Na krásném Slovensku

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Katarína Tínesová, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 30 čitateľov

První krok na slovenskou půdu

Věru mně na mysli ustavičně tane to moje Slovensko, nebem malované. A. Heyduk

Když jsem byl chlapec, přišel k nám jednou dráteník. Byl starý, nahrbený a dlouhé vlasy vlály mu po ramenou. Nyní už málokdy uvidím tak vlasatého dráteníka. Maminka se ho optala, jaký je ten jejich kraj, že se nemohou doma uživit. Dráteník složil své břemeno na zem, povzdechl smutně a vypravoval, že jsou tam samé hory, že se tam daří jen oves a brambory, tak že lid vytrpí mnoho hladu. A zakončil: „Kdybych jen jednou za den mohl se najíst ovesného chleba, tak bych se po světě neplahočil.“

„Máte-li ženu a děti?“ optala se maminka.

„Mám ženu a čtyři děti,“ odpověděl dráteník, „a nevím nic, co dělají a žijí-li.“

A zase si povzdechl. Byl smutný, vychrtlý, umouněný a košili měl jak uhel černou. Bylo mi ho líto, také těch čtyř dětí, co mají takového černého tatínka.

Ve škole jsme četli článek o poctivém dráteníkovi a já jsem si dráteníky velmi oblíbil. Později jsem si zamiloval všecky Slováky, věda, že jsou naši bratři a že mnoho trpí. Toužil jsem vlastníma očima Slovensko uviděti, zejména ten hladový kraj drátenický.

Ponejprv jsem vstoupil na slovenskou půdu o prázdninách r. 1885.

Však víte, kde je Radhošť. Je to krásná hora ve východní Moravě.

Od úpatí této hory jsem se vypravil a ubíral se pěšky do nejvýchodnějšího cípu Moravy. Dobrá silnice vedla mě krásným lesem mezi horu Smrk a Kněhyni, až jsem vyšel na rozsáhlou louku, lesy obklopenou a zase do lesův a samých lesův. Na jednom místě strouhali šindeláři šindele. Byli to šindeláři ze Slovenska. „Pomáhej Pán Bůh,“ pozdravil jsem. „Pán Boh daj,“ poděkovali. Unaven jsa sedl jsem si k nim. I oni byli unaveni, jen tak oddychovali. Pracovali s neobyčejnou zručností. Pořád jsi slyšel: struh, struh, struh… a třísky jen jen odletovaly. Varovali mě jíti dále, abych prý s nimi přenocoval. Už se stmívalo, sotva se jim bělalo dřevo v rukou, ale oni chtěli desátou kopu dodělati. Nebál jsem se jich, každému hleděla dobrota z očí, proto jsem svolil s nimi spáti. Desátá kopa dodělána, jeden po druhém odkládal poříz (stroužek) i fugáč a spokojeně si oddechl. Rozdělali oheň. Drobné třísky v ohni praskaly a kouř voněl pryskyřicí. Na dva kameny postavili hrnec vody a když vřela, zasypali moukou, posolili a míchali kouskem dřeva, které bylo nejblíže ruky. „Co to bude dobrého!“ optal jsem se. „Hm, bryja,“ řekl kuchař. Byla to kaše z kukuřičné mouky. Jedli ji z hrnce dřevěnými lžicemi; nemaštěnou a jak jim chutnala! Já předtím cestou snědl usmažené kuře, s chutí zajisté menší. Po večeři klekli a modlili se, já s nimi. Nic nemluvili, byli unaveni, proto jsem se mnoho nevyptával. Měli tři stánky, tak zvané koliby. Na čtyřech sloupech spočívá stříška z kůry a ta chrání šindeláře ve dne před úpalem slunečním a v noci je taková bouda ložnicí. Třískami jsme si vystlali lůžko, oni se přikryli houněnými kabáty, já se zavinul do pláště a šelest stromů a hrčící potůček nás uspávaly. Poblíž hořel oheň. Před spaním položili do něho hrubý kus dřeva, aby tak brzy nevyhasl. Větřík zanášel teplo a vonný kouř na koliby. Nebylo nám zima. Než jsme usnuli, ještě jsem se potichu zeptal: „Kolik vyděláte za den?“ „Desať krajciarov za kopu,“ odpověděl šeptem stařec nejblíže mne ležící. Usnuli jsme brzy. Já spal ponejprv v životě svém venku v přírode, v hlubokém, široširém lese… Když jsem ráno procitl, šindeláři seděli již na stolici (kozlu). Vstali před východem slunce, já právě, oči otevřev, videl jsem je nad hory vystupovati. Byl jsem zdravým spánkem posilněn, čerstvý jako ryba a těšil jsem se, že za krátko uvidím Slovensko, po němž od chlapeckých let jsem toužil. Rychle jsem se v potoce umyl i nohy vykoupal a očistiv šat od třísek srdečně jsem se se šindeláři rozloučil. „Šťastlivú cestu vinšujem,“ říkal druh po druhu. Za malou půlhodinku dorazil jsem do Bílé. Bílá a Beskyd jsou nejvýchodnější osady na Moravě, rozházené v lese. V Bílé je kostelík i škola; obojí je ze dřeva, ale obojí úhledné a ve škole je dobrý učitel. Odtud jsem stoupal vyš a výše a také blíž a blíže ku hranici. Z jednoho místa uviděl jsem Radhošť, svého to krajana, který mi v té chvíli byl zvláště milý. S Bohem, Moravěnko, já jdu na Slovensko! řekl jsem si při zjevu Radhoště. Od Radhoště ku hranicím je asi osm hodin cesty, dobrá silnice údolím, kterým na větším díle teče potok a na všech stranách vidíš krásné lesy, někde stromy větrem vyvrácené, někde kmeny pohnilé, ptačí zpěv a skřek jde stále s tebou, inu, byla to cesta krásná.

Na ráz les končí, jako by uťal. Holé stráně trčí do výše. Dobrá silnice stává se rázem hrbolatou a hromádky kamení, u nás pěkně urovnané, jsou tu tak, jak je z vozu vysypali. Jsem to na hranicích moravskoslovenských, poblíž toho místa, kde se stýkají tři země: Morava, Slezsko a Uhry. Leží přede mnou domovina dráteníkův! Bylo mi smutno, až se dech ve mně tajil. Dlouho jsem se rozhlížel, živě si připomínaje onoho starého dráteníka, který u nás, v kraji Táborském, za dětských let mých byl a který v chudobné své vlasti nemohl se ani ovesným chlebem jednou za den nasytit. Nyní jsem tu jeho vlast videl; viděl jsem lysé hory a po stráních kamenitá políčka s řídkým ovsem a brambory.

Kráčeje potom po silnici dolů, na stranu slovenskou, došel jsem brzy k člověku, jenž tloukl kamení. „Pán Boh pomáhaj,“ pozdravil jsem už po Slovensku. „Pán Boh daj,“ poděkoval on, ale očí na mě nezdvihl. Byl už starý, nechtělo se mu do řeči; na hlavě měl širák, vlasy až na ramena a černá košile z hrubého plátna a se širokými rukávy kryla jeho tělo.

Za malou chvilku došel jsem ke kovárně. Z ní vyskočil kovář, malý a pružný, obracející se jako na obrtlíku a postaviv se přede mne praví: „Kam idú, paně, kam; istě niečo kupovať?“ „Nejdu nic kupovat, nejsem obchodník, nýbrž učitel, jdu si Slovensko obhlédnout,“ odpověděl jsem vlídně ruku kováři podávaje. „Aha, oni sú učiteľ a idú len tak svet zkúšať. Hľa, hľa, to je náš pán učiteľ.“ A ukázal na člověka, co kamení tloukl. „Taaak — to je pan učitel?“ otázal jsem se udiven. „Áno, pán učiteľ; v zimě učí děti čítať a písať a v letě tlče kamenie.“

Takový byl první můj vstup na slovenskou půdu. Byl smutný…




Karel Kálal

— spisovateľ a učiteľ, propagátor česko-slovenskej vzájomnosti a národnej jednoty Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.