ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V IX. století bylo Slovensko součástí říše Velkomoravské. Na hradě Nitře sídlil slovenský kníže, poddaný knížeti velkomoravskému. Nejmocnější kníže velkomoravský byl Svatopluk, jehož vrchní moc uznával i český kníže Bořivoj a tak žili jsme od Šumavy až za Tatry v jednotě, pod jednou vrchní knížecí mocí. Morava byla jako tělo, Čechy a Slovensko jako mocná křídla. Dobře nám tak bylo pohromadě.

Maďaři říši Velkomoravskou rozbili. Čechy a Morava se později spojily, ale Slovensko zůstalo od nás odloučeno.

Slováci za této odloučenosti žili v duchovní tmě. Neznali písma, neměli knih. Byli obklopeni různými národy a podobalo se, že vyhynou. Pomoc přišla od západu, od Čechův. Husita Jan Jiskra z Brandýsa byl r. 1440 — 1462 správcem Slovenska. Přivedl s sebou české husitské válečníky a vymanil Slovensko z poslušenství koruny Uherské. Husité přišli na Slovensko i s rodinami, přinesli tam národní vědomí, novou víru, nové náboženské obřady, náboženskou vroucnost a náboženské knihy. A tak první knihy na Slovensku byly české. Duch český spojil se se slovenským a hned vzňala se doutnající jiskra slovenská: Slovensko počalo žíti duchovně.

Za války třicetileté utíkali na Slovensko Čeští bratří a čeští evangelíci, opět s náboženskou vroucností, opět s knihami. Těmito českými přistěhovalci zase přibylo Slovensku vzděláni, ovšem též vroucí zbožnosti a mravní čistoty. Husité, bratří a evangelíci obrátili množství Slovákův na svou víru. Jeť na Slovensku na 700.000 evangelíkův a to jsou dědici českých vystěhovalcův. Slovenští evangelíci byli povždy pěstiteli vzdělanosti a víme, že z nich vyšli Kollár, Šafařík, Hurban, Štúr, Daxner, Tomášík a mnoho jiných vynikajících mužů. Husitský a českobratrský duch žije na Slovensku dosud, sílí Slováky stále a jím hlavně Slováci vzdorují pomaďarštění.

Povím vám příhodu ze své cesty.

R. 1901. cestoval jsem po stolici Šarišské, o níž jsem už v předu pravil, že je tam lid velmi zanedbán. Lidé neumějí číst a psát, desetiletý synek nevěděl na příklad, kolik je dvě a tři. Najednou jsem potkal chlapce, který rozumně rozprávěl. „Si evanjelík?“ otázal jsem se ho. „Áno, som,“ odpověděl. „Vieš niečo o Husovi?“ Chlapec trhl hlavou, pohledl mi do očí a pravil důrazné: „Viem, bol upálený.“ „A prečo bol upálený?“ tázal jsem se dále. „Pre pravdu, pre čisté kresťanské učenie.“ „A vieš tiež o Českých bratoch, o Komenskom?“ „Viem, boli z vlasti vyhnaní.“ „A prečo?“ „Tiež pre čisté kresťanské učenie.“

Ani vám nemohu pověděti, jak mi bylo milo na takové duchovní poušti slyšeti ta dvě jména: Hus a Komenský! Vycítil jsem, jak velkou sílu dávají tato dvě jména pronásledovaným Slovákům, trpícím pro pravdu, totiž pro svou zděděnou národnost. Rozjímal jsem, jaké to bylo pro Slováky štěstí, že se s Čechy duchovně sdružili! Však i štěstí pro Čechy, už na příklad proto, že nám Slovensko v těžké době zrodilo Kollára a Šafaříka.

Slováci psali česky až do polovice devatenáctého století. Teprv půl století píší svým nářečím. Ale českou knihu a český časopis čtou na Slovensku stále. Kam se obrátíte, všude vidíte stopy české osvěty, i v té zanedbané stolici Šarišské. Prevelebný pán v Maťašce, rozmlouvaje se mnou, zabíhal úmyslně do češtiny. „Kde jste se naučil česky?“ otázal jsem se ho. On pak odpověděl: „Měl jsem na gymnasiu v Levoči české profesory, totiž Javůrka a Dvořáčka: to byli profesoři, jakých nebylo v celých Uhrách! Když jsem přestoupil na gynmasium do Užhradu a vtipně odpovídal, hned jeden profesor poznal, že jsem předtím studoval v Levoči pod českými profesory. Slovensku je potřebí hodně ř, totiž českých vzdělanců, jako byl Dvořáček.“ Vidíte, že v tomto stařičkém uniatském knězi hárá česká osvěta. A co je takových lidí na Slovensku, které k vyššímu duchovnímu životu povznesla osvěta česká!

I v nejvýchodnějším Slovensku ukáží vám zámky a budovy, které stavěli čeští stavitelé; umělé práce na železnicích konají čeští inženýři a dělníci; po městech slovenských mají české ředitele kůru: vojenské kapely mají ponejvíce české kapelníky a české hudebníky; kde jakou cikánskou kapelu jsem slyšel, každá měla za učitele českého hudebníka; kde jaký pivovar, každý má sládka Čecha: v továrnách jsou čeští správcové a čeští dělníci; v knihtiskárnách čeští sazeči.

Tedy pořád česká osvěta je Slovensku velikým pomocníkem a musíme ji tam pouštěti plným proudem.