ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Směry dalšího vývoje mezipohlavních poměrů. — Morganova soustava. — Žena u národů loveckých a rolnických. — Směr matriarchální. — Horda v úrodné krajině. — Skupinové manželství u Australců a Indiánů. — Matriarchální manželství u Arabů. — Mateřskoprávní poměry u národů rybářských. — Mužův význam v mateřskoprávních poměrech. — Služební manželství. — „Domy mužů“ a „domy žen“. — Tajné spolky. — Amazonství. — Ženovláda. — Nepravé Amazonky. — Význam a sociální hodnota mateřskoprávních řádů. — Komunistická společnost primitivní. — Manželské poměry u nižších národů loveckých. — Fakultativní mnohoženství. — Monogamie z nouze. — Dělba práce podle pohlaví.

Z volnosnubné a bezmanželské periody pravěku nastoupila láska dlouhou a často opravdu trnitou cestu, kam? Toho pokusíme se dopátrati v poslední kapitole tohoto díla. Prozatím třeba míti na paměti jen to, že další vývoj lásky znamená obalování původního a přirozeného jádra lásky, pohlavně-biologického, stále silnější vrstvou druhotných vlastností, kulturních důsledků, a že tento vývoj lásky děl se souběžně s ohromným uvědomovacím procesem lidstva, s nesmírně klikatou cestou všech jeho bloudění, úspěchů i proher. A jako celý vývoj lidstva, celý tento těžký proces uvědomovací postupoval a postupuje s početným i jakostným vzrůstem lidské výroby, směny a spotřeby hmotných prostředků životních, které jsou základem života a jeho dějin, tak také láska byla a jest těsně spiata s institucemi povahy hospodářské, které určovaly poměr muže k ženě a tím nepřímo i milostné vztahy, stále složitější.

Jestliže však nemůžeme pro první lidské hordy přijati nic jiného než volnosnubnost, vidíme-li i v dnešní společnosti, u národů kulturních a civilisovaných to, co budeme dokazovati v posledním svazku svého díla, že totiž mnohosnubná lidská povaha ustavičně prosvítá slupkou právních, náboženských, mravních a vůbec kulturních názorů, zvyklostí a řádů, musíme-li tudíž považovati spor o to, je-li člověk s hlediska pohlavně-biologického živočich mnohosnubný nebo jednosnubný, za odbytý pro všecky myslící lidi, nezatížené předsudky náboženskými a mravními, ve prospěch mnohosnubnosti člověkovy, je nám nyní přejíti k otázce velmi závažné s hlediska sociologického, která rozřešena není a úplně rozřešena snad ani nebude.

Kterým směrem děl se vývoj vztahů mezi pohlavími a tudíž i vývoj lásky od doby, kdy objevily se první organisační formy mezipohlavního života až do vzniku patriarchální rodiny? Můžeme zjistiti určitou, pravděpodobnou posloupnost těchto forem od počátku až do dneška? Naplňovalo by nás velkým uspokojením a mělo by velký význam pro hodnocení soudobých poměrů i pro naše představy o budoucnosti, kdybychom si mohli znázorniti dějiny mezipohlavních vztahů a dějiny lásky jasnou a výmluvnou linií vývojovou. Bedřich Engels, slavný spolutvůrce marxistického socialismu, pokusil se odpověděti na tyto otázky ve své populární knize: „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ na základě výzkumů L. H. Morgana o příbuzenských soustavách u amerických Indiánů.

Podle Morgana byla posloupnost manželských forem tato:

1. V pravěku panovala nejprve všeobecná volnosnubnost.

2. Po té následovala pokrevně-příbuzenská rodina, založená na skupinovém manželství vlastních bratří a sester a ztělesněná v příbuzenském systému malajském.

3. Po té připojilo se manželství panaluanské mezi pobočními bratry a sestrami, vyjádřené příbuzenskou soustavou turanskou.

4. Po té vyskytují se jako mezičleny párové manželství a mnohoženské manželství, které nevytvořily příbuzenské soustavy.

5. Konečně s civilisací přichází trvalé jednomanželství jako všeobecná instituce, založená na svazku jednoho muže s jednou ženou a předpokládající úplnou doživotní manželskou věrnost.

Později pojednáme podrobněji o příbuzenských soustavách. Podle nejnovějšího bádání však (Cunow) nejsou dostatečným důkazem pro všeobecné rozšíření skupinového manželství, čímž svůdná konstrukce Morganova je velmi otřesena. Jako skutečné manželství vznikalo z poměrů výrobních jako poměr hospodářský, v němž pohlavní byl toliko spoluobsažen, tak také příbuzenské soustavy pravděpodobně neupravovaly individuelních poměrů ploditelských, nýbrž určovaly toliko postavení jednotlivcovo ve společnosti a svatební řády. Jmenuje-li na př. Australec několik žen svými matkami, neznamená to, že všecky tyto matky byly skutečně vdány za jeho otce, nýbrž jen, že tyto matky patřily ke skupině žen, s nimiž se jeho otec podle svatebních řádů oženiti mohl. Ovšem je tu i důležitá skutečnost, že právě u národů s příbuzenskými soustavami ještě dnes se vyskytuje jednak skutečné skupinové manželství (u Austrálců a praobyvatelů Indie), jednak bratrské mnohomužství (v Indii) i sesterské mnohoženství (u Indiánů). Toto zjistil Morgan u čtyřiceti indiánských kmenů. To znamená, že muž, který z některé rodiny vezme si za manželku nejstarší dceru, má právo na všecky mladší její sestry jako na vedlejší manželky, jakmile dozrají. A skutečně také práva svého často užívá, třebaže není k tomu nucen. O bratrském mnohomužství jsme již mluvili v první kapitole — jedna žena je vdána za několik bratrů; — bylo vysvětlováno jako mrav chudobných, neboť několik mužů společně spíše sežene cenu za nevěstu než jeden; naproti tomu však jest fakt, že i bohatí libují si v tomto mnohomužství. Zejména u indických praobyvatelů, Drawidů, je tato manželská forma velice rozšířena a byla tu pravděpodobně všeobecnou institucí prastarou, která zatlačena byla teprve arijskými přistěhovalci.

Vedle skupinových mnohoženských a mnohomužských forem manželských, které jistě byly dříve velmi rozšířeny a jejichž stopy spatříme ještě hluboko ve starověku, najdeme však u jiných národů přírodních velmi brzy i manželství oddělená, stejně závažná pro posuzování prvních organisačních forem mezipohlavních styků.

Nechceme-li tedy zaběhnouti do pouhých domněnek a pěkných konstrukcí, jimž věda nedává však nezbytné své sankce ani jako pravděpodobnostem, nemůžeme podle dnešního stavu bádání o těchto otázkách rozhodnouti se pro jednu prostou a jasnou linii vývojovou, pokud běží o primitivní doby, a jest se nám spokojiti s vysvětlením, které sice ponechává nevyplněnu mezeru, zející v našich vědomostech o prvním vývoji manželských forem, ale se značnou pravděpodobností odůvodňuje jak vznik skupinového manželství a mateřského práva, tak i vznik odděleného manželství a práva oteckého.

Vzrůstající hordy lidské počaly se organisovati. Dělo se to patrně podle stáří; různé generace tvořily třídy, z nichž složena byla první lidská společnost, sociálně rozvrstvená. Muž a žena byli si dosud rovni; oba přispívali stejně k obživě hordy sbíráním plodů a lapáním zvěře. Ale tato obživa nebyla vždycky snadná. Člověku bylo při tom zápasiti s mohutnými zvířaty i s nedostatečnou úrodností některých krajin. Horda, opouštějíc vyčerpanou krajinu, srazila se snad tu a tam na své cestě za novým nalezištěm potravy také s jinou hordou. Člověk byl veden k tomu, aby vynašel zbraň — vrhací kyj, oštěp, luk — muž lovil a bojoval, žena sbírala pouze rostlinnou potravu a měla úlohu soumara. Tak počala dělba práce. Ale horda buď byla nucena opustiti vyčerpané loviště a tu pobila malá děvčata a staré ženy, které jen jedly, ale ničím k životu hordy nepřispěly, aby jí cestou nepřekážely, anebo opanovala úrodné území, stala se usedlou, a ženy vyvinuly zvýšenou činnost obživnou, staly se vynálezkyněmi rolnictví. U kmenů loveckých, které patrně pro svou menší schopnost zatlačeny byly do neúrodných končin okrajových, stal se úděl ženin velmi těžkým a tím těžším, čím kmen byl chudší a vysilovanější boji. Muž lovec a bojovník přivlastnil si moc podle své hospodářské důležitosti, založil oddělenou rodinu a učinil ze ženy svou otrokyni. Kdežto u kmenů rolnických stala se žena prvním vlastníkem pole a získala si hospodářskou převahu, stala se středem domácnosti a sociální organisace. Tu vyvinula se silná příbuzenstva mateřská, žena opanovala rodinu mateřsko-právní a mnohdy i celý kmen.

Nemůžeme z těchto faktů stavěti posloupnost organisačních forem primitivního života pohlavního, třebaže hodnotíme-li je, zdá se směr vedoucí u loveckých národů k oddělené rodině nižším a primitivnějším stupněm než směr, který u národů rolnických vybudoval složité soustavy příbuzenské. Neboť životní podmínky okrajových národů loveckých, žijících v suchopárech australských, na pokraji Sahary nebo v končinách arktických,^[40] nelze považovati za normální. Pro normální vývoj lidského pokolení byly přiměřeny jen kraje teplé a úrodné. Neúrodná půda, neposkytující dostatek potravy, nepřispívala jistě ke vzniku silných a mocných hord, k vnitřně silné sociální organisaci, vedla k boji o život, porušujícímu sociální pouta a podporujícímu vznik oddělených manželských a rodinných svazků. Kdežto země úrodná nečelila vzniku velkých stád lidských — v tropech jsou opičí stáda o několika stech zvířat — nečinila z lovce nejdůležitějšího činitele výrobního a ponechávala ženě její živitelský význam vedle muže. Převaha mužova a otroctví ženino nevyplývaly tu z hospodářských poměrů, nebylo tu tudíž důvodů k oddělenému manželství, v němž muž je pán a žena služkou.

*

Sledujme nyní nejprve vývoj mezipohlavních poměrů po směru vedoucím k mateřsko-právním řádům. Tento poměr vyvíjel se povšechně za podmínek příznivých normálnímu vývoji lidského pokolení, a zdá se býti také směrem národů schopnějších fysicky, sociálně i kulturně; proto mu po našem soudu patří přednost.

Horda, usazená v úrodné krajině, měla nejlepší příležitost učiniti důležité kulturní vynálezy. A že muž zabýval se lovem a potuloval se po širém okolí, hledaje svým zrakem především živé tvory, kdežto žena byla spíše doma a, pokud vycházela do okolí, hledala a sbírala jen plody a semena, byla to žena, která stala se původcem mnoha nejzávažnějších kulturních úspěchů doby primitivní. Zemědělství počalo ženou. Její myšlenka to byla, aby semena z dálky přinesená rozhodila na blízku, snad dokonce na půdě, kterou pro to upravila spálením vegetace, na ní rostoucí, čímž ji také bezděčně pohnojila. První pole byla pak jen jí ošetřována a později vzdělávána; a čím více kvetla a rodila, tím silnější byla hospodářská posice ženy, tím více klesal význam muže jako lovce, a žena stávala se hlavní živitelkou. Stav hordy se mění. Muži počínají přicházeti k svobodným ženám jako návštěvníci. Děti tvoří pokrevní skupinu matčinu. Nebo vytvoří muži jakési stálé svazy mládenecké se spolkovou místností, ve které jsou ženami navštěvováni. I pak patří děti skupině mateřské. Hoši, když dorostou, přejdou do mužského svazu mateřské skupiny. Někde i ženy vytvoří obdobné svazy ženské. Není-li těchto mužských a ženských svazů, má žena ve svém kmeni vlastní obydlí, v němž přijímá muže. Nebo vzniká jakýsi druh manželství: skupina mužů přejde úplně do skupiny a příbytku ženy, takže vznikne jakási ženská společenská domácnost mnohomužské povahy. Také tu patří potomstvo ke skupině matčině, neboť — nezapomínejme — mateřství je skutečnost, kterou primitivní člověk mohl přímo pozorovati, kdežto otectví, poněvadž dlouho neznal souvislosti mezi souloží a porodem, stalo se pro něho skutečností teprve, když byl schopen po různých zkušenostech přijíti k tomuto závěru. Tyto staré formy zachovaly se nejlépe u Australců a Indiánů.

Australské manželství skupinové, provázené ovšem volnosnubností mládeže a volnosnubnými slavnostmi, vězí v tom, že každý kmen tvoří nejméně dvé skupin, z nichž každá je rozčleněna opět v mužskou a ženskou část, představovanou odděleným svazem. Prvním pravidlem bylo, že muži jedné skupiny stýkali se se ženami druhé skupiny a naopak. Tento styk byl s počátku volný. Všichni muži jedné skupiny byli manžely žen skupiny druhé. Později nebyl tento styk již všeobecně skutečně provozován, třebaže každý muž měl naň právo, a na konec zbylo z něho jen to, že muž vybíral si své ženy vždy z druhé skupiny. Při tomto systému a rozvrstvení kmene na generační třídy mohlo pak se státi, že dcera byla přidělena skupině, ve které byla by se pohlavně stýkala se svým otcem. Proto děti jedné generace tvořily spolu samostatnou skupinu, ve které mohl býti pohlavní styk pěstován, byl však zakázán s generací rodičů. Děti obou dvojskupin rodičovských patří k 2. generaci, ale děti vyšlé z pohlavního styku dvojskupin 2. generace patří opět ke generaci 1. Muži každé skupiny tvoří podskupiny různého jména podle generací; rovněž ženy. Další složitost vnesl do těchto snubních skupin totemismus. Uvnitř totemového svazu, jichž má každý kmen několik, není však dovolen sňatek, pročež systém nutno znova rozčleniti podle totemů, a celý systém stává se ještě složitějším, nespočívá-li na řadě toliko dvojité, nýbrž jest hned s počátku rozvětvenější. Poněvadž však v době, kdy první muži jedné skupiny obcovali s prvními ženami skupiny druhé, povstala jména pro nejbližší vztahy příbuzenské, a určitého otce nebylo, říkaly děti všem mužům jedné skupiny otec, všem ženám druhé skupiny matka, všem bratrům těchto žen strýc a sebe navzájem považovaly za sourozence. Pro muže jedné skupiny byli muži skupiny druhé švagry; matčin bratr byl tehdy vždy zároveň manželem otcovy sestry. Tyto předpisy platily za všech okolností, a jejich překročení bylo i smrtí trestáno.

Skutečné manželství skupinové existuje dosud u kmene Urabuuna, kde skupina mužů snoubí se manželsky se skupinou žen. U většiny kmenů mají však tyto vztahy již jen právní platnost. V praksi zjednává si muž jen tolik žen, na kolik stačí hospodářsky.

Zvláštní systém vyvinul se u kmene Dieri. Tu je skupina mužů se skupinou žen v příbuzenském poměru, který se jmenuje noa, t. j. mezi příslušníky dvou skupin jest možnost manželského poměru. Toto příbuzenství jeví se zevně tím, že bohatě pomalované matky dvou dětí zaslíbí je jedno druhému manželsky. Jsou nazývány tippamalku, a na znamení slibu jsou pupeční šňůry obou dětí k sobě svázány péry pštrosa emu a různými pestrými provázky.

K tomuto systému pojí se druhý, pirraura. Každá tippa-malku-žena některého muže, smí míti pohlavní styk s jiným mužem. Tento muž smí své nemanželské právo uplatniti na své pirraura, kdekoli se s ní sejde, ovšem v nepřítomnosti jejího tippa-malku-manžela. Jest jeho zástupcem. Má-li muž ve svém ležení náhodou některou svou tippa-malku-ženu i svou pirraura, má ona přednost, což jeví se i v úpravě ležení. Nejblíže u ohně leží muž, pak tippa-malku a pak pirraura.

Podobný obraz poskytují i snubní poměry u severoamerických Indiánů, o něž vedeno bylo již mnoho sporů. Běží tu nejprvé o kmeny, u kterých se skupinové manželství udrželo velmi jasně: všichni příbuzní mužové mají společné ženy a děti, příbuzné ženy společné muže a děti, t. j. všichni mužové jednoho manželského svazu snoubí se se všemi dívkami svazu druhého, aniž muž má určitou ženu. Většinou panuje v těchto kmenech mateřské právo, takže děti patří ke klanu^[41] matčinu. Byl-li tento systém přísně prováděn, docházelo jistě jako u Australců k snoubení rodičů s dětmi. Bylo však pravidlem, že nikdo nesměl se oženiti nebo vdáti v klanu, z něhož pocházel. Rovněž třídění podle generací při tom existovalo. U jiných kmenů však mateřské právo se neudrželo, systém společných žen zmizel, ač soukmenovcům (případně také hostům) manželů byl dovolen pohlavní styk s manželkou, jen děti zůstaly společny.

Vedle skupinového manželství udržela se až do historické doby matriarchální forma manželství, jejímž nejlepším příkladem byly poměry u pustinných Arabů. Muž přichází k ženě na návštěvu. Žena má volný pohlavní styk (zinâ), který se pak vyvíjí v manželství sadiga a mot’a, jež může neomezeně dlouho, ale i zcela krátce trvati. Žena dostává za svou ochotu dar, zůstává se svými dětmi v matčině kmeni, bydlí trvale ve své domácnosti a v žádném případě nepřejde do jiného kmene. Tato forma trvá do jisté míry i za patriarchálního manželství arabského, neboť v nepřítomnosti svých manželů mohou ji ženy prováděti s jinými muži. Ostatně základní rys matriarchální proniká celým arabským světem. Tak slovo matka znamená zároveň národ a kmen, slovo břicho, vztahující se i na spodní část těla, znamená zároveň pohlaví a kmen, slovo znamenající ňadra znamená i příbuzenství — neboť u Arabů příbuzenství podle mléka bylo rovno příbuzenství podle rodné matky. Bylo tu dokonce i úplné manželství mateřskoprávní, beena, podobné staroegyptské manželské formě nebt-t-pa. Žena rozhodovala tu o sobě úplně volně a měla tím také právo na rozvod. V toto manželství, jako při všech matriarchálních formách, vcházelo se velice prostě. Muž představil se ženě jako nápadník slovem khitb, a žena, dovolovala-li, odpověděla nikh, to jest: vdávám se.

Rozkvět takovýchto manželských forem a příbuzenských systémů u prvotních rolníků i u mnoha narodů rybářských měl, jak jsme již podotkli, hlavní příčinu v tom, že tito národové byli usedlí v krajinách, poskytujících hojnost potravy. Národ nebo kmen stal se při dostatečné potravě větším a hustším a byl spojen prvně dvojím poutem: příbuzenstvím a půdou. Pole bylo obděláváno spojenými silami celého rodu, jejichž společenství bylo utuženo společnou prací a společným životem. To nemohlo býti bez vlivu na vznik manželských a rodinných forem. Neboť čím poměrně vyšší a hlubší je organisace sociálního svazku, tím více funkcí odnímá rodině a tím slabší je také všeobecně manželství. A tak u některých národů, na příklad Malajců z Menangkabau, chybí skoro úplně manželství a rodina. Muž zůstává ve svém rodě; je toliko přívěškem mateřské rodiny, kterou podporuje lovem zvěře a při polní práci; ženu navštěvuje toliko v noci, aby mateřskému rodu plodil potomstvo.

Matriarchální poměry u rybářských národů z pobřeží severovýchodní Ameriky a severovýchodní Asie svědčí o tom, že rybářství za dobrých podmínek mělo podobný vliv na mezipohlavní svazky a veškerou kulturu jako prvotní zemědělství. Vede stejně k usedlictví a při nadbytku lososa a jiných ryb zjednává hojnou potravu. Žena je při rybářství vydatnou pomocnicí a má tudíž i zde velkou hospodářskou hodnotu. Při rybolovu obě pohlaví společně veslují v člunech; muži loví, ženy otvírají ryby a zbavují je vnitřností, věší je, suší, sbírají, při čemž jim pomáhají děti i staří lidé. Zásoba ryb je pod ženským dozorem.

Při závažné hospodářské úloze, kterou má žena u rolnických a některých rybářských národů, zatím co muž podporuje společenský celek pouze lovem a plozením, při němž samčí úloha je jistě méně složitá a příjemnější než úloha rodící samice, stalo se pravidlem, že muž přecházel úplně do kmene ženina a žil tu nepříliš významným životem. Bylo mu také ženu si vysloužiti. U rybářských Itelmenů, chtěl-li se muž oženiti, mohl dosíci ženy toliko tím způsobem, že bylo mu u jejího otce sloužiti, a to až po čtyři léta. Nelíbil-li se dceři, marně se namáhal. Našla-li v něm však zalíbení, bylo mu opustiti rodiče, bydliti u jejího otce a sloužiti mu. Tímto způsobem ženitby učiněn byl první krok k vládě žen, neboť žena všecko spravovala a vším vládla, kdežto muž vařil a byl dělníkem. V čele rodu, který měl 200 — 300 členů, nestála nicméně žena, nýbrž nejstarší příbuzný. Jiný druh služebního manželství znám jest od velmi primitivních Indiánů Seri v Kalifornském zálivu. Mladík, jakmile ženy svolily, přejde do klanu dívčina a musí celou její rodinu i s případnými mrzáky živiti, při čemž jest mu ukázati obratnost v honbě, rybolovu atd. Při tom musí zachovati úplnou zdrželivost vůči své ženě, která však těší se zatím nejdůvěrnější pozornosti klanových soudruhů ženichových. To trvá rok. Další příklad poskytují nám Sulkové z Nového Pomořanska (Melanesie).^[42] Zde dívka si volí. T’el ka ngaung vuang = klade své srdce na vyvoleného muže. Svěří se otci se svými city. Pozveme jej tedy, aby pro tě pracoval, řekne otec. Přijme-li mladík otcovy námluvy, je povinen pomáhati mu při práci.

Tak vzniká mateřskoprávní rodina: děti nepatří ženě, nýbrž matčině rodu. Skutečný otec-ploditel při přísném matriarchátu není považován ani za zpřízněného s dětmi, a bratr matčin zastupuje u nich otce. To se jmenuje avankulat.

Zmínili jsme se již o „domech mužů“ a „domech žen“. Zatím co v primitivním lidstvu vznikaly první formy manželské z důvodů, majících velmi málo společného s pohlavními styky, uchýlila se láska, dosud plně holdující volnosnubnosti, do společností mladých mužů a dívek, které byly rozšířeny po celé zemi a dosud jsou tu a tam u přírodních národů.

Nejpůvodnější typy „mužských domů“ zjištěny byly v oblasti malajsko-polyneské. U palavských ostrovanů poskytuje „mužský dům“ (bai) přístřeší mladíkům, kteří tu spějí, jedí a volně se snoubí s dívkami a ženami, které byly z jiných vesnic odvedeny nebo také o své újmě přiběhly. Na Japu^[44] bydlí v „mužském domě“ (febay) stále několik dívek, uloupených ze sousedních vesnic s tajným souhlasem rodičů. Na Ladronech a Marianech^[45] byla klubovní budova mladíků (ulitao) místem volné lásky a střediskem určitých slavností. Ulitaové měli vesměs volný pohlavní poměr s dívkami nejvznešenějších rodin, u nichž tento styk byl považován za velmi čestný. Na Novém Zelandě byla to tančírna, herna a zároveň snad noclehárna mladíků (whare matoro = vyřezávaný dům), kde scházela se mládež obého pohlaví k veselé zábavě a volnému životu milostnému. Byla také nazývána „domem námluv“, „domem zábavy“, „domem mládenců“. Píseň, zpívaná při tataování dívek, které právě dozrály, karakterisuje účel této budovy:

V jižní Toba na Sumatře jmenuje se „mužský dům“ sopo; mladíci v něm přespávají a přijímají návštěvy dívek. V Birmě byla rozdělena vesnice Banpara na dvé částí, z nichž jedna měla šest, druhá sedm „mužských domů“. V každém domě byla hlídka šesti až deseti mladíků, která ve válečné době rozmnožena byla na 20 až 30 osob. Vdané ženy sem nesměly, ale svobodné se tu volně snoubily. Malerové (Peharia) v horském kraji i radžmahalském mají rovněž mládenecké domy. Ale i dívky mají tu pravidelně svou zvláštní noclehárnu. Podobně u Khándrů v jižním Bengálsku, u Šokrů z tibetských hranic. U Osťáků^[46] nazýván jest obecní dům „domem nápadníků“, patrně z toho důvodu, že šlo původně o příbytek mládenců a místo volného snoubení.

Zdá se, že tyto „mužské domy“ a společnosti, věnované lásce, zábavě a přípravě k válce i honbě, vznikly ze sociální solidarity svobodných a do jisté míry proti těm, kteří, jsouce starší a mocnější, zmocňovali se z důvodů hospodářských žen toliko pro sebe a kladli tak základy k manželství, kdežto mládež tíhla dosud k volnosnubnosti. Jak jsme viděli, přicházely si mladé ženy pro svůj díl lásky většinou do těchto „mužských domů“, ale vedle toho existovaly místy i podobné společnosti ženské, jejichž zbytky najdeme dosud nu příklad v Melanesii a v západní Africe. Později tyto mužské i ženské společnosti zvrhly se v tajné spolky; v některých bylo pěstováno trvalé mládenectví, a s kultem předků a různými náboženskými ceremoniemi vzniklo mezi oběma jakési soupeření: muži zastrašovali ženy škraboškovými tanci a všelikým čarodějstvím, ženy vedle podobných věcí užívaly také zvláštní ženské řeči, mužům často úplně nesrozumitelné.

Pozoruhoduo jest, že všude tam, kdo zjištěny byly ženské společnosti, zachovaly se také stopy amazonství. Pravým amazonstvím nazýváme výstřední formu ženských společností a ženovlády, amazonstvím nepravým pak ozbrojenou tělesnou stráž ženskou, oblíbenou u vladařů indických, čínských nebo dahomejských. Magrizi, arabský spisovatel středověký, vypravuje o africkém kmeni Bedša, že tu ženy zhotovují kopí na jistém místě, kde nesmí žádný muž bydliti, kam nesmí ani docházeti, leč tehdy, chce-li si koupiti kopí. Porodí-li některá tato žena po styku s muži, kteří chodí kupovat, zabije dítě ihned, jeli to chlapec; jeli li to však děvče, nechá je na živu. V podstatě a povšechně nebyly amazonky asi nic jiného, než členky ženských společností, ve zbraních vycvičené, které žily ve svém kmeni, zřídka vedle. Snoubily se s muži, kteří je navštěvovali, tedy po způsobu úplně mateřskoprávním. Jádro řeckých pověstí o amazonkách říká asi tolik, že na Kavkaze byly kmeny, v nichž existovaly samostatné skupiny ozbrojených žen, které neuzavíraly sňatků, nýbrž volně se snoubily podle okolností. O afrických amazonkách napsal Diodorus:^[47] „V západních částech Libye, na kraji světa, žije prý národ, jemuž vládnou ženy; válčí také, berou na sebe na určitou dobu povinnost vojenské služby a jest jim na stejnou dobu zříci se mužů. Když uplynou léta jejich služby, tu spojují se s muži, aby rozmnožovaly svůj rod. Veškeré úřady a všeobecnou správu ponechávají však úplně sobě. Muži žijí tu, jako u nás ženy, životem domáckým, poslušni povelů svých manželek; na válce, vládě a jiných státních věcech nemají však pražádného podílu, aby nemohli čeliti svým ženám. Ihned po porodu odevzdány jsou děti mužům, a muži krmí je mlékem a jinými vařenými pokrmy, podle stáří dítěte. Narodí-li se však děvče, jsou mu prsa opálena, aby nemohla se pozdvihnouti v době zralosti, neboť není považováno za nepatrnou překážku při užívání zbraní, když prsy vystupují nad tělo; pro tento nedostatek jsou také Řeky nazývány amazonkami (bez prsů).“ Toto vypravování není ovšem věcně příliš spolehlivé. S prsy bylo tomu snad jinak; běželo asi o potlačování ňader, jak se děje dosud na př. místy ve Španělsku, kde ženy zamezují vzrůstu prsů olověnými deskami a dovedou dosíci i toho, že místo vypuklin mají prohlubeniny.

Veliká Řeka amazonská v Již. Americe má své jméno podle zpráv, které přinesl španělský objevitel Orellana. Roku 1539 vypravoval mu jistý kazik (náčelník), že na březích veletoku bydlí ženy, které v boji dovedou užívati luku a vzdělávají svá pole samy a odděleně od mužského pohlaví. Jsou ročně navštěvovány muži jednoho kmene sousedního; z potomstva takto vzniklého vychovávají samy jen dívky, kdežto chlapce vrací otcům. Jmenují se conia-pu-jara, „veliké ženy“. Když výprava pronikla dále, byla náhle napadena Indiány, mezi nimiž 10 až 12 žen nejlépe a nejstatečněji bojovalo. Pobily dokonce kyji své spolubojovníky, kteří se chystali uprchnouti. Tyto ženy byly velké postavy, nahé a sličného obličeje. Když jich sedm padlo, dali se Indiáni na útěk. — Ibrâhîm-Ibn-Ja’kub, který jako španělsko-arabský Žid procestoval v 10. stol. Evropu a zanechal nám výborný cestopis, vypravuje o městě žen „na západ od Rusů“: Mají pozemky a otroky. Když se jim narodí dítě z těchto otroků, zabijí je, je-li to chlapec. Osobně táhnou do války a jsou odvážné i statečné. Ibrâhîm-Ibn-Ja’kub se zaklíná, že tato zpráva je pravdivá, protože ji vypravoval „Huta, král rumský“, t. j. Otto Veliký. Islandské pověsti a jiné zprávy staré činí opravdu tuto zprávu velmi pravděpodobnou.

V oblasti kavkazského Těreku^[48] učiněna byla řada nálezů při vykopávkách hrobů, která svědčí pro existenci bojovného kmene ženského. Na př. v Nové Dšutě mrtvola ženy v plné výzbroji, s hroty šípů, vrhacím kamenem a železným nožem. Různí národové vzpomínají si v různých pověstech na podobné ženy bojovné.

O skutečné ženovládě vypravuje na př. portugalský Dominikán, P. Jean des Saints: Existovala v africkém království Damum, kde vládla královna. V středoafrické říši Lunda vládla vedle krále i královna, která však nebyla manželkou panovníkovou, nýbrž jen příslušnicí královského rodu. Měla vlastní dvůr, vlastní příjmy a rozhodný vliv na volbu krále. Mohla se vdávati, ale její mužové byli bez vlivu a označováni byli úředně jako „ženy“. Pro další vývoj jsou karakteristické poměry na Palavských ostrovech. Tu mají ženy vlastní vládu; mužský náčelník platí toliko za náčelníka mužů. Nejstarší žena z náčelnického rodu jest královnou žen; vedle ní velí sestupná řada ženských náčelnic. Tato ženská vláda udržuje pořádek mezi ženami soudy, do nichž muži nesmějí se vměšovati; obě vlády jsou úplně na sobě nezávislé.

Jako amazonky vychovávány byly tu a tam také dědičné dcery otců, kteří neměli synů. U Jihoslovanů, když v domáckém společenství vymřelo některé bratrstvo až na dceru, stala se tato dcera dědičkou (blagaricou). Muž, který si ji vzal, neženil se, nýbrž vdával. Směl to býti vždy jen příslušník jiného bratrstva; bylo mu zakoupiti se do rodiny ženiny a obdržel její příjmení, které měli děti obou. Nebylo to však nic zvláště čestného a nebylo to sympaticky přijímáno.

Nepravé amazonky známy jsou hlavně z Afriky, pak i z Indie a Číny jako ženská tělesná stráž vladařů. Z Monomotapy^[49] v střední Africe přinesl zprávu Eduard Lopez (1578) o ozbrojených ženách ve službách vladaře, jejichž obratnost v lukostřelbě byla velmi obávána. Panovník propůjčuje jim zvláštní pozemek a muži je v určitých lhůtách navštěvují, aby se s nimi snoubili. Známé amazonky dahomejské za našich dnů zcela vymizely. Byly uniformovány, dobře vyzbrojeny a schopné k boji. Nebylo jim však dovoleno stýkati se s muži, aspoň v době, kdy „sloužily“. Chyběl jim tudíž podstatný rys amazonství.

*

Různé příklady, uvedené v předchozí části této kapitoly, upozorňují nás na řadu důsledků a vývojových výběžků i výstřelků mateřskoprávního řádu, jejž jedni rádi by prohlásili za všeobecný vývojový stupeň primitivního lidstva, kdežto druzí jej považují toliko za zjev místní. S vědeckého hlediska třeba — jak jsme již řekli — setrvati prozatím v neutralitě. Téměř s jistotou možno říci jen jedno: že první příbuzenské organisace a první rozvrstvování lidských společností dělo se po přeslici, podle matky, očividné, roditelky. To byl přirozený a všeobecný základ mateřského práva, které podle dosavadních našich vědomostí mohlo, ale nemuselo zplodili vyšší formy a řády matriarchální. Výrobní poměry jednotlivých národů a kmenů, dělba práce, hodnota muže a ženy jako činitelů výrobních určovaly mocenské postavení ženino i mužovo, a o toto mocenské postavení hospodářsky založené opíral se pak další vývoj, vedoucí na jedné straně k příbuzenským soustavám, na druhé straně k jednotlivé rodině.

Pro moderní hnutí ženské, jehož určitá část vidí v matriarchátu jakousi oporu pro své soudobé požadavky politické, neznamená tato mateřskoprávní minulost, nesmírně vzdálená, nic více než překonaný primitivní stupeň kulturní. Na zcela jiném, soudobém, moderním podkladě mohou se jen rozvíjeti ženské snahy o spravedlivé uznání ženské osobitosti a harmonické poměry mezipohlavní. Matriarchát jako zjev úplně a obecně dávno překonaný nedává sankci ničemu; zato však jeho vznik a jeho osudy poskytují nám nesmírně cenné poučení, z nichž na tomto místě uvedeme jen jedno: postavení ženy ve společnosti je závislé na její úloze ve výrobním procesu, na její hodnotě činitele hospodářského.

Sociální hodnota mateřskopravního řádu a příbuzenských soustav je ovšem neobyčejně veliká. Člověk jen těžce brání se myšlence, že mateřsko-právní soustavy příbuzenské byly krásným, ale normálním květem samorostlé sociální kultury, která ovšem mohla existovati jen v době, kdy vyroba byla zcela nevyvinutá a počet obyvatelstva na rozsáhlém území nepatrný, a že tento rozkvět neuskutečnil se jen tam, kde vnitřní i zevní podmínky pro život sociální byly nenormálně nepříznivé a drsné.

„Bez vojáků, četníků a policajtů, bez šlechty, králů, místodržitelů, prefektů nebo soudců, bez vězení, bez procesů, vše jde svou řádnou cestou. Všecky sváry a spory rozhodují společně všichni, kdož jsou jimi dotčeni, gens nebo kmen anebo jednotlivé gentes mezi sebou — jen jakožto nejkrajnější, zřídka užívaný prostředek hrozí krevní msta, která také dnes ještě nevymizela ze společenských řádů „kulturních“ národů, poněvadž náš trest smrti jest jen její civilisovanou formou, spojenou se všemi přednostmi i se všemi stinnými stránkami civilisace. Ačkoliv společných věcí jest mnohem více než nyní — domácnost vedl vždy určitý počet rodin společně a komunisticky, půda byla ve vlastnictví kmene, jen zahrádky byly prozatím přiděleny jednotlivým domácnostem — přece není nikterak třeba správního aparátu tak rozsáhlého a spletitého jako je náš. Zúčastněné osoby rozhodují a v největší části případů bylo už vše upraveno staletým obyčejem. Chudoba a nouze jsou vyloučeny - komunistické domácnosti a genty mají své povinnosti k starým, nemocným a zmrzačeným ve válce. Všichni jsou rovni a svobodni — také ženy. Pro otroky není ještě místa, pravidelně také ještě ani pro podmanění cizích kmenů. Když r.1651 přemohli Irokesové Erie a „neutrální národ“, nabídli jim, aby jakožto rovně oprávnění členové vstoupili do jejich svazu: teprve, když to přemožení odmítli, byli vyhnáni ze svého území. A jaké muže a ženy plodí taková společnost, pro to nejlepším důkazem jest, jak všichni Evropané, kteří přišli s nezkaženými Indiány do styku, divili se osobní důstojnosti, přímosti, karakternosti a statečnosti těchto barbarů. V nové době zažili jsme příklady statečnosti v Africe. Zulukafrové a Nubiové — u nichž příbuzenské řády ještě nevymizely — vykonaly činy, kterých žádné evropské vojsko nedovede. Jen oštěpy a kopími ozbrojeni, bez střelné zbraně, deštěm kulí zadovek anglické infanterie — která se všeobecně uznává za nejlepší na světě pro boj v uzavřené řadě — postoupili až na bodáky a nejednou přivedli anglické vojsko ve zmatek a dokonce i na útěk, ač jejich zbraně byly tak nesmírně nerovné a přes to, že nemají žádné služební doby a nevědí, co je to execírka. Co vydrží a dovedou, to dokazuje žaloba Angličanů, že Kafer za 24 hodiny urazí delší kus cesty a rychleji než kůň — nejmenší sval vyskočí, tvrdý a ocelový, jako šňůra z biče, praví jeden anglický malíř. Tací byli lidé a lidská společnost, než bylo zavedeno rozdělení společnosti na majetkové třídy…“ (Bedřich Engels.)

Láska v těchto poměrech byla jistě přirozenou funkcí zdravých těl, nezotročených a volně ukájejících své potřeby.

Obraz v podstatě zcela jiný poskytují nám národové, kteří zachovali se do našich časů z doby kamenné; patří k nižším národům loveckým, nepěstujícím ani rolnictví ani dobytkářství. Živí se lovem a divoce rostoucím rostlinstvem, bydlí v krajinách nejméně úrodných a nejodlehlejších, představují nejnižší kulturní stupeň, který známe. Patří k nim hlavně některé kmeny australské, Tasmánci, Křováci, trpasličí kmeny středoafrické, některé kmeny z Ceylonu, Andamanských^[50] ostrovů, Filipin, domorodci z Ohnivé země, Eskymáci, některé kmeny kalifornské atd.

Naše informace o těchto „okrajových“ národech nejsou většinou valné; máme o nich zprávy nepřesné, kusé a navzájem si odporující, a obraz jejich snubních a manželských poměrů je náramně pestrý. Všichni žijí v hordách a vedle toho v manželstvích a rodinách více nebo méně pevných. Oddělená rodina jednotlivá u nich však neexistuje. Většinou tíhnou k mnohoženství, ale v praksi setkáváme se tu obyčejně s monogamií, protože muži nemohou uživiti více žen. Žena má podřízenou úlohu, stará se o domácnost, muž jde za lovem.

U Křováků panuje fakultativní mnohoženství, t. j. kdo může uživit několik žen, má je. Někteří mají i tři až čtyři, mladí muži pravidelně jen jednu, později dvě. Manželský svazek je snadno rozvižitelný. Zprávy o kmenech trpasličích podobně shodují se v tom, že mnohoženství je tu dovoleno, ale nemožnost zaplatiti více žen vede pravidelně k monogamii. Děvčata mají velmi brzy pohlavní styky s muži. Manželský svazek není příliš přísný. „Cizoložství“ mezi příbuznými není trestné; je trestné s nepříbuzným. K rozvodu stačí přání některého z manželů nebo přání tchánovo. Ženy používají často rostlinných prostředků k potratu, aniž manželé si toho všímají. Žena nejí s mužem, pracuje ustavičně, kdežto muž koná jen práce nepatrné nebo chodí lovit. U jižních Andamanců panuje prý všeobecná „necudnost“ svobodných. Otěhotní-li dívka, je hledán otec; je-li nalezen, nebývá nesnadno přemluviti jej, aby si děvče vzal. Jakmile je po svatbě, jsou si manželé věrni; k rozvodu nedochází, mají-li dítě. Na ženě spočívá horší díl práce; může však s mužem jísti a nemá celkem opovrženého místa. U Australců panuje všeobecně fakultativní mnohoženství, omezené zase jen případnou nemožností uživiti více žen nebo nedostatkem žen. Není tu bohatých mužů, kteří by si mohli zakoupiti harém. Ale otec, který má mnoho dětí, nebo bratr, který má mnohu sester, mohou si je vyměniti za družky. Muž je tu neomezeným pánem, dosti hrubým a nemilosrdným. Ovšem i tu záleží mnoho na povaze. „Johny jednal se svou ženou někdy hodně ukrutně, kdežto starý Jimmy žil se svou Adou velmi harmonicky.“ Australec je velmi žárlivý, přes to však se děje, že bratři manželovi žijí ve společném manželství se svou švagrovou a, ožení-li se, poskytnou svému bratru stejné právo. Také u groňských Eskymáků panuje fakultativní mnohoženství. Může-li lapač na východním pobřeží uživiti vice než jednu ženu, rád vezme si ještě jednu; většina dobrých lapačů má dvě ženy. Na západním pobřeží měla dříve sotva dvacetina domorodců po dvou ženách, velmi zřídka měli tři ženy a zcela výjimečně čtyři, leč jeden muž měl jich také jedenáct. Na východním pobřeží jsou příklady, že ženy byly vdány za dvanáct mužů. Utukuluk z Angmagsaliku vyzkoušela osm různých mužů, po deváté provdala se znova za svého šestého muže. Není-li dětí, je rozchod velmi snadný. Pravý Groňan žení se, jakmile může ženu zaopatřiti; potřebuje jí k přípravě koží i jiným věcem. Žení se často dříve, než může děti plodit, ba, na východním pobřeží je zcela obyčejným zjevem, že byl před touto dobou ženat třikrát nebo čtyřikrát. Jakmile však přišlo dítě, je rozchod vzácnější. Rozchod je ostatně stejně snadno a rychle proveditelný jako sňatek. Znechutí-li se žena muži nebo naopak, sebere žena své kožišinové jmění a vrátí se do domu rodičů, jakoby jí už po věci nic nebylo. Pocítí-li muž náklonnost k ženě muže druhého, vezme si ji krátce a dobře, je-li silnější. „Když Papik, vážený lapač z východního pobřeží u Angmagsaliků, našel zalíbení v mladé ženě Patuakově, odebral se do jeho stanu a vzal s sebou prázdný kanak. Vyvedl ženu na pobřeží, kde ji posadil do prázdného kanaku a odvesloval. Patuak, mladší než Papik, vida, že se s ním nemůže měřiti ani obratností ani silou, musel se klidně smířiti se ztrátou ženy“ (Nansen). Sňatek u těchto různých kmenů nemá většinou zvláštní formy, není ještě ceremonií. U Křováků znamená dohodu mezi mužem a ženou a provedení soulože. Jen u jižních Andamanců bývá ženich v záři pochodní posazen nevěstě na klín.

V podstatě je tedy manželství u těchto loveckých národů úplně patriarchalní, byť nepevné a netrvalé. Manžel nezavrhuje rád své ženy, aby neztratil pracovní síly. S manželskou věrností nemyslí to vážně, ale „cizoložství“ ženino, nedal-li k němu svolení, trestá přísně. Půjčuje však ženu přátelům, očekávaje od nich totéž, pronajímá ji za náhradu, vyměňuje ji na čas anebo vůbec. Pro muže není tedy manželství závazno, ale útěk ženy bývá trestán i smrtí. Z mateřského práva vyskytuje se u těchto národů jen ta zásada, že děti patřívají k příbuzenstvu, lépe řečeno, k totemu matčině, jak bylo asi všude na počátku; ale práv nějakých matka nemá.

Dělba práce mezi pohlaví plodí zvláštní povahu těchto poměrů, směřujících k nadvládě mužově a většinou velmi krušných pro ženu. Jednak technické ovládnutí ohně, jednak vynález luku a vrhacího oštěpu rozbily původní rovnost pohlaví v krajinách tvrdého života a těžce dobývané potravy. Žena, nemálo spoutaná pohlavními funkcemi svými, stala se strážkyní ohně, sběratelkou nehojné potravy rostlinné, stavitelkou chatrčí, kuchařkou a služkou pro všecky ty drobné, ale unavující práce, jimiž muž-lovec jal se opovrhovati. Jsa silnější, stal se výhradním vlastníkem zbraně. Pracoval jen s lukem a oštěpem, k čemuž bylo se mu od dětství cvičiti, a stal se hlavním živitelem. A jakmile žena podlehla mu jako výrobní síla, které nechtěl pozbýti, činil si na ni výhradní právo; stal se žárlivým, neboť ten, kdo by mu ji byl svedl, byl by mohl mu ji také odvésti — a tak jeho oteckoprávní manželství, více nebo méně trvalé, počíná se také podobati více nebo méně monogamii. Monogamie těchto nižších národů loveckých je však pouze monogamií z nouze, z nevlídné hospodářské nutnosti, a nemůže býti považována za důkaz jednosnubnosi lidské povahy.