Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 2


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 2

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Eva Kovárová, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 17 čitateľov

Kapitola první. Láska, žena a manželství v epoše rodinné

Nová podoba lásky v epoše rodinné. — Kupecké myšlení. — Vliv zasnubování dětí. — Vliv třídění mužů podle povolání. — Vliv státu a církve. — Příčiny psychologické. — Zápas lásky kulturní s láskou přírodní. — Prostituce jako podstatný znak rodinné epochy. — Láska romantická jako zjev episodický. — Manželství věcí hospodářskou a věcí rodiny. — „Hlas přírody.“ — Postavení ženino v epoše rodinné. — Duchovní propast mezi mužem a ženou v monogamii. — Žena dobrá toliko v posteli nebo hrobě. — Manželka břemenem. — Karabáč nad postelí. — Vliv církve na postavení ženino a hodnotu pohlavního života. — Manželství v rodinné epoše. — Monogamie jako zjev všeobecný. — Zbytky předchozích forem. — Manželství s věnem. — Vliv otroctví na rozšíření monogamie.

V předešlém svazku tohoto díla, v „Lásce primitivní“, narýsovali jsme obraz snubních a manželských poměrů primitivních a, opírajíce se o pohlavní poměry a zvyky národů přírodních, ukázali jsme, jaká jest původní, vrozená povaha pohlavního pudu člověkova a jaká byla prvotní povaha lásky, která se tak málo podobala lásce dnešní, ač společné jim jádro pohlavní bylo vždy a zůstane stejné po všecky dny lidského rodu. Ale sledujíce vývoj lásky u národů přírodních, postřehli jsme také již určité změny prvotních vlastností jejích, které se tu a tam ukazovaly jako důsledky kulturního pokroku a měnící se organisace sociální.

Postoupíme-li nyní od národů přírodních k prvním národům kulturním, k Číňanům a Japoncům, k Indům a Babyloňanům, k Řekům a Římanům, shledáme, že u těchto národů projevuje se již láska v podobě velmi nové. Byl-li to dříve zjev nahý, živočišně pudový, ozdobený pestrými vnadidly, jako na jaře ptačí sameček barvami snubními, a na druhé straně byl jen zvnějška znešvařován různými pověrami, nyní představuje se nám jako zjev mnohem složitější: pohlavní láska má již druhotné vlastnosti, kterých postupem doby získala, je složena již z pocitů, kterých dříve neznala. Ví již, co to je pohlavní stud, cení si cudnost, rodičovství stává se pro ní závažným a na jejím pěstovaném kmeni raší první poupata romantického citu milostného.

Tato změna nestala se ovšem naráz. Dělá se zvolna; rostla jednak ze zárodků, které jsme mohli pozorovati již v národů přírodních, a jednak, nemohouc zapustiti rychle kořeny do hloubky, zápasila těžce a dlouho s původním stavem.

Pravěká a příbuzenská doba lidského vývoje, nazývaná také dobou divošskou a barbarskou, vystřídána byla epochou rodinnou, epochou mužovy převahy a soukromého vlastnictví, epochou státu. Pohleďme nejprve, které byly povšechné linie vývoje lásky v této epoše rodinné a jeho příčiny.

Viděli jsme v předešlém svazku, jak vznikaly různé formy manželství z hospodářského postavení různých národů, a jak v manželství poklesl význam ženy jako rovnocenného činitele, a všude uplatnila se převaha mužova. Poznali jsme také vznik manželství kupem.

Všude, kde vyvinula se dělba práce a obchod, vznikla také výroba statků, která opět nejčastěji vedla k vzniku bohatství. A kde bylo bohatství, tam také byly ženy jako jiné statky a jako jiné zboží kupovány. Žena stala se zbožím, za něž bylo nutno dáti část milovaného bohatství a které tudíž chtěl míti každý sám pro sebe. Obchod tříbí smysl pro mé a tvé, pro soukromé vlastnictví. Manželství stávalo se tím také trvalejším; dříve zapuzení nebo odchod ženy nečinily nesnází, teď znamenaly ztrátu kupní ceny. A poněvadž soukromé vlastnictví člověka bohatého přecházelo po jeho smrti na jeho děti, znamenaly děti již nejen pouhé kusy mužova majetku, nýbrž také jeho dědice, a tu přirozeně vznikla snaha, aby tito dědicové byli dětmi vlastními, dětmi skutečně zplozenými otcem-vlastníkem. Z těchto důvodů počala se zdůrazňovati cudnost ženy a objevovati se pohlavní žárlivost.

Ale vliv manželství kupem nezrodil pouze požadavek cudnosti manželčiny, nýbrž přenesl pomalu tento požadavek i na svobodné dívky. Kupec chce míti neporušené zboží, a žena má teď svou cenu. Není-li cena zaplacena, platí nezaplacená láska ženina za něco ponižujícího ženu i její rodinu. Kupecké mínění je, že zboží darované nemá asi valné hodnoty.

S počátky kupeckého myšlení setkáváme se již u přírodních národů. U australských Narrinjerů platí svolení rodičů a příbuzných k sňatku za ještě nutnější než svolení dívčino, a dívka, která bez formalit se zasnoubí s mužem, považována je za jakousi nevěstku. Čest dívčina jest u nich těsně spiata s odškodněním, které dostanou její rodiče za to, že ji propustí. Nebylo-li za ni nic dáno, je to hanba, která na ní trvale lpí. Rovněž kolumbijští Indiáni považují za nečestné pro rodinu, vydá-li dceru bez požadování určité ceny. Kalifornští Modokové hledí jako na pancharty na děti ženy, která svého muže nic nestála, a celá společnost jimi opovrhuje.

Nezdá se tedy, že požadavek cudnosti vznikl ze zdroje příliš ideálního, a máme tu pěkný příklad, jak nad hospodářskými základy vzrůstá nestálá budova morálky. Obchod — bohatství — manželství kupem — cudnost, to je řetěz příčin, velmi poučný pro křivolaký vývoj mravnosti.

Tu a tam pro vznik cudnosti směrodatný byl také obyčej přírodních národů zasnubovati děti, aby dvé rodin pevněji bylo spiato příbuzenským svazkem. Dívky, které jinak byly by měly úplnou svobodu, byly-li v dětství zasnoubeny, byly tak omezeny jako ženy vdané.

Další, rovněž hospodářskou příčinou vzniku pohlavní žárlivosti a cudnosti bylo třídění mužů podle povolání, které počíná s civilisací. Kde jsou muži roztříděni podle povolání, žena však je pouze hospodyní, jest veškera výdělečná činnost v rukou mužů, a ženy jsou na muže hospodářsky zcela odkázány. Jsou nuceny svou lásku, tento svůj jediný statek, dávati zároveň jako náhradu za své zaopatření; jen za cenu lásky jsou zaopatřeny. A tu se vytváří u těchto žen pudově společný, jednotný duch hromadný, který nenávidí a pronásleduje ženu, která svou lásku dává darem, nežádajíc za to zaopatření, jako dělníci pronásledují stávkokaze, obchodník lacinějšího konkurenta.

Třídění mužů podle povolání bylo však také nejdůležitější příčinou toho, že příbuzenská organisace společnosti přešla v organisaci vrchnostenskou a vznikl stát, v jehož zájmu bylo, aby existovaly „spořádané“ poměry manželské a rodinné. Již tu a tam u národů organisovaných příbuzensky a rodově nebyla oblíbena nevdaná matka, třebaže rod se o ní staral. Ale po rozkladu těchto organisaci stala se rodina základem státu, pročež byla jím podporována autoritou i trestním zákoníkem, což nezůstalo bez silného vlivu na vývoj cudnosti a pohlavní žárlivosti.

Stejně působila později církev. Ač ve svých počátcích představovala odpor utlačených proti vykořisťovatelům, odkazovala pak své přívržence úplně na „onen svět“, zatratila všecky pozemské radosti a smyslové požitky a za svůj nejvyšší ideál vyhlásila úplnou cudnost. Získávajíc ve zpovědnici moc, hlavně nad ženami, šířila smysl pro cudnost.

Také psychologické, vnitřní příčiny tu však působily. Viděli jsme, že přírodní člověk, neznaje žárlivosti pohlavní, byl nicméně nadán žárlivostí vlastnickou, kterou možno pozorovati i u vyšších zvířat. Scházela-li se jeho žena s jiným za jeho zády, bylo se mu obávati, že ztratí užitečného služebníka, že svedená bude mu odvedena, že bude ošizen. Tato vlastnická žárlivost podporovala přirozeně rozvoj žárlivosti pohlavní, když tato žárlivost vznikala v poměrech, kdy mysl lidská se zjemňovala. K tomu přistoupil vznik fysického hnusu, o němž jsme již mluvili v předchozím svazku, nechuť ke sklenici, z které již někdo jiný pil. Zároveň rozšiřoval se pocitový život člověkův o radost z krasocitné libosti, o radost z krásy. Přírodní člověk znal tuto radost v pranepatrné míře, rozeznával jen ženy, jejichž pohlavní vnady byly mohutně vyvinuty od žen méně robustních, liboval si v pestrých barvách, ale neměl smyslu ani pro krásy přírody (jako ho nemá na př. dosud náš sedlák) a tím méně pro půvab linií, pohybů, barev a tvarů. Jakmile však poznal a ocenil člověk tuto krasocitnou libost, dán byl předpoklad pro vznik individuelní a romantické lásky se všemi jejími požadavky a vášněmi. Vedle toho počal muž činiti další duševní pokrok a vyvíjeti se ze stádného živočicha v osobnost, počal si býti pomalu vědom své individuelní svéráznosti; nebyl již pouze všeobecnou bytostí pohlavní a plodící, které kterýkoliv zdravý a neošklivý spolubližní ženský byl stejně vítán. Počal si podle své individuality mezi ženami vybírati. Ovšem v tomto stadiu vývoje lásky střetla se již láska s manželstvím: individuelní, osobní láska nedala se smířiti s manželstvím, které bylo věci hospodářskou a rodinnou a nikoli věcí osobní volby a žádosti. Proto individuelní láska v době vyvinuté organisace rodinné projevovala se mimo manželství (jako na př. v době minnesängrů); jejím předmětem nebyla vlastní nevěsta, vlastní žena, nýbrž žena druhého nebo hetéra nebo dokonce mladá bytost téhož pohlaví, chlapce.

Předchozí náčrt vysvětluje také vznik a růst pohlavního studu a smyslu pro otectví. Jak jsme již vysvětlili v předešlém svazku v odstavcích o vývoji oděvu, vznikl tělesný stud ze zvyku krášliti tělo a zahalovati určité části jeho z různých důvodů jiných. Když pak počala býti cudnost ceněna, byl stud stále více rozvíjen, aby ji podporoval. Od dětství byl člověk učen styděti se za určité části těla, a nakonec přišel i stát se svými tresty, aby stud uzákonil. Zcela nesmyslně byl pak stud zostřen, když starověký svět padl a kultura přestěhovala se na sever, kde podnebí velelo zahalovati často tělo celé.

Pokud konečně běží o smysl pro otectví, viděli jsme již u národů přírodních, velmi nízko stojících, na př. u Andamanců a Australců, že pro ně jsou děti stejně jako žena cenným vlastnictvím; pomáhají jim velmi brzy na lovu a při sbírání rostlin, rozmnožujíce jejich moc. Otec je na ně hrdý, byť mělo u něho vlastnictví stále ještě větší váhu než otectví. Jakmile pak muž bohatne, pomýšlí na to, aby svůj majetek zanechal dětem z masa svého a krve své; legitimní děti zanechati je hlavním úkolem manželství v epoše rodinné. Ale vedle toho se vzrůstem kultury stává se stále obtížnější i výchova dětí, která v primitivních poměrech děla se zcela nepozorovatelně. Je tudíž přirozeno, že toto břemeno chce muž vzíti na sebe jen tehdy, když jest jeho příčinou, a že si dává pozor, aby ho nenesl za někoho jiného, kdo snad jej dokonce přelstil.

Jak jsme však řekli, bylo nové lásce těžce zápasiti s původním stavem. Prvotní, přirozené vlastnosti lásky, fysické pudy — volnosnubný (nikoli jednosnubný) pud pohlavní, pud mateřský, vlastnická žárlivost a snad ještě obranný pud ženský — ty a jen ty jsou člověku vrozeny a jsou zároveň dědičné s hlediska biologického. Jsou biologickým základem pohlavního života. Všecky ostatní vlastnosti lásky jsou druhotné povahy, jsou získány s postupem kultury, nejsou vrozené ani dědičné, jsou to kulturní vymoženosti (dobré nebo špatné), které tradice přenáší a roznáší: pohlavní stud, smysl pro cudnost, pohlavní žárlivost, smysl pro ploditelství a láska osobní čili romantická.

Tyto dvě skupiny milostných vlastností jsou částečně ve stálém rozporu. Druhotné, kulturní vlastnosti lásky, zušlechťují sice podle všeobecného stavu společnosti přirozené pudy, ale často je také potlačují. Dosavadní vývoj civilisovaného lidstva znamenal nejen zápas mezi utiskovanými a utiskujícími, vykořisťovanými a vykořisťujícími, nýbrž také zápas mezi člověkem přírodním a člověkem kulturním. A jako v tomto vývoji stále znova hlásí se o slovo spravedlnost a tlačí vývoj k rovnoprávnosti všech, tak také příroda lidská v něm vždy znova, za každé příznivé situace, vítězně proráží silnou kulturní skořápku a domáhá se svých práv. Proto, zejména v epoše rodinné, nalezneme několikráte pohlavní poměry, které vyvolávají v nás naléhavě obraz lásky primitivní v celé její přirozené nahotě.

V celém vývoji rodinné epochy najdeme nesčetné podrobnosti, připomínající lásku z dob primitivních. Neznalost studu potkáme vedle přísné stoudnosti až hluboko do středověku. V zahradách a na polích Římanů stávala často socha boha Priapa[1] se vztyčeným pohlavním údem jako symbol plodnosti a ochrana před zloději. Mladým nevěstám bylo při svatbě jezditi na pohlavním údu zvláštního božstva. Z Bible víme, že Absalon veřejně souložil se ženami svého otce Davida na střeše jeho domu, aby ukázal lidu, že se ujal domácnosti svého otce. Podle Homéra dcery královské koupaly a mastmi natíraly cizí hosty. Ještě v pozdním Řecku byly při průvodech nošeny velké obrazy falické jako symboly plodnosti. V středověkém Německu spali lidé v chatrčích i zámcích úplně nazí a zejména v malých domácnostech mnoho lidí v téže ložnici a obyčejně několik na jednom lůžku. Toliko ženy ponechávaly si i na noc jednu část svého oděvu: okrasu hlavy se širokými stuhami. Jistý polský důstojník, který v roce 1658 přišel s pomocným sborem do Dánska, vypravoval, kterak všichni lidé v zemi chodí nazí spát. Na otázku, zda se nestydí v jeho přítomnosti bez rozdílu pohlaví se svlékati, odpověděli, že za to, co bůh stvořil, netřeba se styděti nikomu; ostatně, že i plátno, které po celý den věrně tělu sloužilo, potřebuje si aspoň v noci odpočinouti. Lázeňský život v 15. století, o němž později bude v tomto spise pojednáno podrobněji, vynikal značnou neznalostí studu: lázní používali muži a ženy zároveň a vedli si tu náramně volně. Nosili-li tu a tam muži v koupeli jakousi stydkou pásku, ženy byly tu úplně nahé, a zase jen náhrdelník a okrasa hlavy je pokrývaly. Z přečetných obrazů i kreseb z té doby, vážných i satirických, můžeme se o tom snadno přesvědčiti. Pověstny svou malou cudností jsou dekorativní okrasy gotických dómů (chrliče, hlavice sloupů atd.), ale ještě karakterističtější pro naivní názor středověký jsou tvary a názvy drobného pečiva, žemlí, preclíků atd., jemuž po staletí dávali pekaři různé oplzlé podoby a jehož stejně oplzlá jména byla denně naprosto klidně vyslovována všemi počestnými lidmi světskými i duchovními, otci rodin, matkami i pannami.

Také na cudnost si lidé jen pomalu zvykali. Platila všeobecně jen pro ženu, nikoli pro muže, ale také pro ženu nikoli za všech okolností. Bochumské právo ženské určovalo, že muž, který má manželskou ženu a nemůže konati její ženské právo, má ji dodati svému sousedovi. Benker Heiderecht dodává k tomu s bezděčným humorem, že muž má se pak své ženy ujmouti, domů ji donésti, pěkně položiti a jí pečené kuře a konvici vína předložiti. Zákonem uznáno bylo toto manželčino právo na nemanželské snoubení ovšem jen pro případ manželovy neschopnosti. Ve svém traktátu o manželském životě prohlásil ještě Luther, že žena, jejíž muž nezpůsobilý jest, může od něho žádati, aby s jeho svolením mohla míti tajné manželství s jeho bratrem nebo nejbližším přítelem.

Muž měl v rodinné epoše téměř všude k disposici prostituci, kterou dlužno považovati za jeden podstatný znak této doby společenské. Ve středověku platily „ženské domy“ za zřízení nutné a samozřejmé pro život městský, a nemanželský život pohlavní v nich nebyl nikterak považován za nemravný. Nejen úřady světské, nýbrž tu a tam i biskupové, ba v Římě sám papež, brali dávky z nevěstinců. V 16. století měla papežská komora ze svých bordelů někdy až 20.000 dukátů. Také mohučský arcibiskup měl příjmy z nevěstince; v roce 1442 stěžoval si, že mu město konkurencí ubližuje. Rovněž biskup štrasburský zřídil r. 1309 nevěstinec. Biskup würzburský dal hrabatům von Henneberg jako maršálům biskupství würzburský nevěstinec v léno. U jiných národů rodinné epochy byly to hetéry, které se těšily zvláštní úctě a byly více váženy než rodinné ženy. V Habeši měly kurtisány vysoké postavení na dvoře královském; byla jim dokonce svěřována vláda nad některým městem nebo některou provincií. Zákonné manželky byly hrdy na to, že měly četné kurtisány na svém dvoře a žily s nimi v poměru velmi důvěrném. Indické bajadery těšily se mnoha výsadám, měly čestný titul begum (urozených dam), a když Budha přišel do Vesali, ubytoval se u nejčelnější bajadery, ač magistrát města přel se s ní o tuto čest. Japonské dívky jen získávají tím, když nějaký rok pobyly v nevěstinci a podporovaly ze svého výdělku své rodiče nebo milence. Styk s nevěstkami posuzován byl dříve všeobecně jako manželství na čas; příslušné formality byly pravidelně vykonávány jako dozvuk mateřskoprávních poměrů. V Athenách prokazovány byly některým heterám královské pocty a mnohým zřizovány veřejné sochy. Jak prostituce byla spojena s náboženstvím, o tom psali jsme podrobněji v předešlém svazku. V Babyloně bylo každé ženě v zemi, ať byla kteréhokoli stavu, jednou za života posaditi se na oltář Mylitty, bohyně lásky, a vzdáti se prvnímu cizinci, příchozímu, který jí hodil do klína peníz; tato mzda byla obětována bohyni. (Herodot.)

*

Láska romantická, když se po prvé objevila, zmocňovala se národů náhle a bouřlivě jako kouzlo, které uchopilo nejprve vyšší stavy, pak zaniklo, aby později stalo se normálním a všeobecně rozšířeným zjevem lidového života milostného. Tak tomu bylo u Hellenů, kde nemálo vyvolalo romantickou lásku řecké nadšení pro krásu lidského těla. Řecká paní žila jako vězeň, uzavřena v gynaikeion, neměla vzdělání ani styku s ostatními muži. Nejsouc vzdělanější než služka, byla příliš méněcenná, než aby mohla vzbuditi v muži hlubší a trvalejší cit milostný. Milostná žádostivost mužů obracela se tudíž k hetérám, které jako Aspasia, Phryné, Lais spojovaly krásu s velkým vzděláním, se světáckostí a uměnímilovností a jevily se mužům jako ideál svobodného a rovnocenného ženství.

*

Ale ještě více než k hetérám směřovala romantická láska u Řeků — k muži. Tato „řecká láska“ vznikla při gymnastických cvičeních v palestrách a gymnasiích a rozšířila se tak všeobecně, že se stala samozřejmou a platila za přirozenou, jsouc nejlepšími mysliteli a filosofy schvalována a provozována. Nejzvláštnější však jest, že tato homosexuelní láska přijala všecky povahové rysy normální lásky romantické: vášnivou oddanost, smyslné opojení, zuřivou žárlivost, noční prodlévání u dveří milovaného, něžné laškování, žhavou touhu po nepřítomném atd. —

Po pádu starověkého světa objevili se v popředí dějin noví národové, živly zejména germánské, prožívající pozdní epochu příbuzenskou. Prodělaly po stěhování národů rannou dobu rodinnou a ve středověku octly se na vrcholu této epochy, poznávajíce první květy romantické lásky. Měla tu zvláštní povahu především vlivem církve.

Ve 12. století prosadila církev úplné a trvalé jednomanželství, jeho nerozlučitelnost, odsouzení každého pohlavního styku jí neposvěceného. I pohlavní styk v manželství platil, ne-li za hříšný, aspoň za nečistý a nízký. Ženou přišlo na svět podle bible všecko zlo, byla považována za bytost hříšnou a podřadnou. Ale, jak jsme naznačili, vznik romantické lásky tím nebyl zamezen. S počátku, v písních provencalských trubadurů, potulných minstrelů, německých minnesängrů, jest žena považována za ideální bytost, ke které je dovoleno blížiti se jen s úctou, podobnou zbožňování. Wolfram von Eschenbach[2] vyslovil to na příklad těmito verši:

Kdybych se holou rukou byl jejího roucha dotknout směl, na věky byl bych dosti měl. Z ctné bázně jsem se toho vzdal a sobě nevěren se stal.

Ale takové platonské a plaché blouznění nemohlo trvati dlouho. „Paní Venuše“ stala se všemocnou, páni světští i duchovní, císař i papež, prostý rytíř i básník počali se jí kořiti jako své velitelce. Ale nesloužil rytíř své nevěstě; šlo téměř vždycky o lásku k vdané paní. Rytířské služby neprokazoval muž láskou nyní své vlastní manželce, nýbrž ženě druhého: také nyní láska a manželství docela se rozešly, a celé to blouznění bylo opřeno o dráždivé půvaby zakázaného ovoce. V těchto tajných poměrech, pronásledovaných čmuchálky, brzy omrzelo muže i ženy pouhé zbožňování a toužení, a poslední cíl touhy byl upřímně doznáván, rytíř sloužil své dámě za milostnou odměnu, velmi již neplatonskou.

Tato erotická vlna však pod tlakem církve nemohla se volně vybouřiti; nestala se hybnou silou zdravého úsilí o životní radost, nýbrž byla zkalena bezuzdností a hrubostí a stala se nakonec zdrojem neřesti a nepřirozeného, epidemického šílenství milostného. A souběžně s tímto úpadkovým zjevem vnikalo úpadkové rozkošnictví i do života klášterního: vznikaly dvojité kláštery, totiž kláštery mnichů těsně sousedící s kláštery jeptišek, a v nich místo zbožnosti a učenosti zavládla pokrytecká lenost a smilnost. V šestnáctém věku skončila tato erotická horečka, přišla reformace, církev a stát chopily se opět otěží a zaváděly znova svůj pořádek.

Příznačno jest, že ve vyvinuté epoše rodinné objevuje se milostná vášeň, romantická láska všude jako zjev hodně cizí, episodicky nebo ve formě zbloudilé, nepodobna individuelní lásce dnešní. Tak počátky romantické lásky u Římanů brzy zanikly v přívalu dravé smyslnosti a hýřivosti, v Řecku počavše kultem héter skončily epidemií homosexuelní, v Indii a v evropském středověku znamenaly jen krátkou episodu, rovněž epidemickou, a ani v Číně a Japonsku nikdy nedosáhly výše, která karakterisuje dobu naši. Příčinou toho byla ta okolnost, že v rodinné epoše nebylo manželství osobní věcí snoubenců, nýbrž věcí rodiny, o volbě manžela rozhodovali rodiče, zejména otec, který všeobecně vybíral si nejbohatšího nápadníka dívčina. Ba, otec vybíral dokonce i nevěstu pro svého syna, často ženu, kterou syn před tím vůbec nespatřil. V Řecku vdávaly se vdovy pravidelně podle testamentárních nařízení svého zemřelého manžela, aniž dbáno bylo jejich přání. Také v Číně viděl ženich svou nevěstu, kterou otec mu koupil, obyčejně po prvé v den zasnoubení. Ruský dějepisec Karamsin[3] líčí kdesi svatbu takto: „Již stojí u oltáře vedle mladíka (kterého matka jí vybrala za manžela, aniž dcera ho viděla); již skončen je posvátný obřad, a stále ještě nespatřila svého muže, toho, který od nynějška má se státi velitelem její vůle — o sláva tobě, matko, a tobě, dcero ctnostná, které jste vychovány ve starých slovanských mravech!“ (Jak ironicky znějí tato slova našemu dnešnímu sluchu!) Také starým Germánům nebylo manželství spojením dvou milenců, nýbrž institucí povinností a práv nejen manželů, nýbrž i jejich příbuzných, a sňatek poutem, které spojovalo dvé těles, navzájem vklíněných jedno do druhého. Proto volba manžela byla důležitou věcí pro obojí příbuzenstvo. Německé námluvy až do předchozích staletí měli ráz obchodního vyjednávání, které rod konal s rodem s velikým zřetelem k mnoha konvencím. Manželství bylo tu věcí zralé soudnosti, nikoli náklonnosti; k lásce nebylo zřetele. Ještě v 18. století byly ve Vídni smlouvány sňatky rodiči, zatím co snoubenci leželi ještě v kolébce. Když nadešla smluvená doba, bylo ženichu jíti k nevěstě, kleknouti na pravé koleno a požádati o její ruku. Dívka podle předpisu musila jej stydlavě odkázati na své rodiče. Druhého dne pak bylo mu objeviti se před nimi v nejsvátečnějším obleku, zdobnou řečí vysloviti účel návštěvy, často dokonce ve verších, které vyrobil nějaký pokoutní poeta, a věc byla hotova.

Tedy také v epoše rodinné, zejména v době jejího rozkvětu, bylo manželství věcí rodinnou, v jádře hospodářskou. Vezdejší statky byly zasnubovány vezdejším statkům, tak jako dodnes u panovnických rodin jest koruna zasnubována koruně, nebo u našich sedláků pole polím. Muže k ženě nepřiváděla milostná touha, nýbrž nejvýše jakási náklonnost neosobní a především vůle rodičů. Romantická láska může se však vyvinouti jen tam, kde pohlaví mohou podle své chuti voliti, neboť její dobou jest doba před sňatkem. Po sňatku mění se láska v jiné city, podle theorie v city nebouřlivé, ale trvalé, které nazýváme láskou manželskou, podle dnešní prakse však hyne nejčastěji vůbec. A plně rozkvésti mohla individuelní láska teprve v nové době, kdy rodina podlehla na tolik rozkladu, že volba manžela přestala býti věcí rodiny a stala se věcí osobní.

Naznačujíce stručně namáhavou cestu, po které druhotné vlastnosti lásky ovládly společnost, řekli jsme také, že obě skupiny milostných vlastností — vlastnosti prvotní, přirozené, vrozené a vlastnosti druhotné, získané v kulturním vývoji — jsou částečně v stálém rozporu, lidská příroda zápasí s umělou kulturní skořápkou, vždy znova ji prorážejíc. To vede pak k náhlým obratům v pohlavních poměrech. Takové prudké podlehnutí přírodě spatřujeme v renaissanci, v „galantní době“ za absolutismu, ve Francouzské revoluci, za Direktorátu, v Prusku za Bedřicha Viléma II. atd. Primitivní láska hlásí se tu o slovo, a mnoho podrobností připomíná primitivní poměry pohlavní.

Při slavnostech, tanci, v lázních, přástevnách, nevěstincích, při mysteriích atd. proniká původní, živočišný pud kulturním nánosem, vládne po nějakou dobu, jak u sedláků, tak u rytířů, u měšťanů i mnichů. Samozřejmě vede k výstřednostem u těch, jimž hospodářský blahobyt poskytuje největší volnost, u vládnoucích tříd. Tak tomu bylo u šlechty, u vladařů za dob absolutistických. Na dvoře papeže Alexandra VI. byl hromadný akt snubní, prováděný krásnými kurtisánami a urostlými sluhy, veřejnou podívanou pro celou dvorskou společnost. Dokonce ani neznalost pohlavní žárlivosti nechybívá v těchto obrazech. Jest jistě téměř neuvěřitelno, že vášeň tak strašlivá mohla by vyrůstati jen z kulturních konvencí a jen v určitém kulturním prostředí. A přece je to pravda. Byly doby, kdy z kulturního prostředí tato vášeň skoro vymizela. Za ancien régimu byla podle mravního zákoníka šlechtického paní jednoho zároveň i paní druhých, a nikdo necítil se uražen ve své ješitnosti, když jeho žena měla důvěrný poměr milostný s jiným. A ženy dovedly svým pohlavním žádostem uvolniti všecky konvenční uzdy. Kateřina II., ruská cařice, měla komornou, která byla nazývána „eprouveuse“ (zkoušečka), a které předávala k vyzkoušení oblíbence, kteří se jí zdáli upotřebitelnými.

A hlas přírody, vzdorující všem zákonům, trestům a náboženským příkazům, neuplatňuje se jen takovými náhlými výbuchy: hovoří svůdně a naléhavě i pod povrchem společenského života, v pohlavním životě mimomanželském, v prostituci, v cizoložství, v pohlavních stycích nenormálních atd. Pohlavní morálka v každé době je morálkou, proti které jest nejvíce hřešeno, třeba že, nebo, lépe řečeno, právě proto, že je to vždy morálka určité doby a třídy, určitého prostředí, morálka přechodní a z dobré polovice nepřirozená.

Tento přehled vývoje lásky v epoše rodinné třeba nám ještě doplniti obrazem postavení ženina, které je pro každou dobu a společnost vždy nejzávažnější a nejkarakterističtější. Epocha rodinná liší se od epochy primitivní tím, že v ní vznikají a rozvíjejí se druhotné vlastnosti lásky; od nové doby, která jest karakterisována tím, že lidská osobnost uvědomuje si sebe a rozvíjí svou osobitost, liší se epocha rodinná tím, že v ní žena všeobecně platí za bytost podřízenou a jest pod vládou mužovou.

Tím ovšem nechceme podceňovati dosti značný pokrok, který se děl za této doby v poměru mezi mužem a ženou. Nad holým pohlavním pudem z dob primitivních vytvořila se nadstavba duchovních citů, jimiž láska byla obohacena a zušlechtena. Nicméně nelze popříti, že v epoše rodinné nebyla žena vážena jako osoba, nikoli jako samoúčelná bytost, nýbrž jen jako prostředek života mužova. Žena nemohla se v této době státi ještě všeobecně osobností, byla jen hospodyní mužovou, roditelkou jeho dětí, jeho dědiců. Byla jeho společnicí a měla za úkol zaháněti od něho stíny starostí, byla na světě k vůli muži. Vždyť byla dokonce stvořena z jeho žebra. Muž byl její pán a velitel, zákonodárce, na jeho straně bylo i právo. Při sňatku přechází z poručnictví otcova do poručnictví mužova, skládá slib poslušnosti, zaměňuje své jméno za jméno mužovo a jest od té chvíle nástrojem jeho vůle.

Povaha ženina byla utvářena podle mužovy vůle. Aby mohla býti snadněji ovládána, byla ponechávána v nezkušenosti a nevědomosti, byla počestnou, poslušnou, pokornou, plachou; měla-li býti zkrátka podle vkusu mužova, musela míti všecka p tak zvaného „ženství“.

Ale panování mužovo mělo i svůj rub. Jako všecko, co jest zotročeno, zvrhla se i žena a přijala druhotné vlastnosti povahové, které muži jeho převahu velmi otrávily. Poněvadž on měl moc, stala se ona lstivou, úskočnou, prolhanou; poněvadž byla jí zakázána každá větší činnost, stala se malichernou, žvanivou, bolestínskou a plačtivou; poněvadž musela býti nezkušenou a nevědomou, nebyla muži rovnocennou společnicí, a duchovní propast rozdělila ty, kdož byli spolu spojeni nerozlučnou monogamií. Majíce zájmy velmi různé, žili manželé všeobecně vedle sebe bez hlubšího porozumění vzájemného a, jak to zříme dosud v hojné míře ve všech domácnostech, ovládaných duchem rodinné epochy, jejich poměr podobal se skryté válce, ve které žena podle theorie a zákona byla předem poražena, ve skutečnosti však muž býval zřídka skutečným vítězem. A hospodářsky nesamostatná žena zůstávala pravidelně věčným břemenem na mužových bedrech, ať poměr jeho k ní jakkoliv se měnil.

V indickém zákoníku Manu čteme: „Žena je příčina veškeré nečesti, žena je příčina nepřátelství. Žena sloužiš muži po celý život a zůstaniž mu i po jeho smrti věrna; dokonce tehdy, kdyby ji klamal, kdyby jinou miloval a byl beze všech dobrých vlastností, jest dobré ženě nicméně uctívati jej, jako kdyby bohem byl; ani v životě, ani ve smrti nesmí se vzbuzovati jeho nelibost.“ A brahmanský klerikalism dovršil skutkem toto dílo nenávisti k ženě, když zavedl suttee, t. j. upálení živé vdovy na hranici mrtvého manžela.

Ani klasický starověk řecký a římský neměl v nitru svém názorů na ženu mnohem lepších. Aristoteles[4] nazval ženu omylem přírody a stavěl ji v čelo oblud. Euripides[5] považoval muže za cennějšího tisíce žen. Thukydides[6] vyjadřoval velmi jasně názor rodinné epochy průpovědí: Nejlepší žena je ta, o které nelze ani v dobrém ani ve zlém mluviti. Hovořil-li Athéňan o své rodině, říkal vždy tekna kai gynaikes, děti a ženy, dávaje vždy a zjevně přednost dětem před ženou. Synům dávána byla přednost před dcerami, poněvadž ze syna stala se pak samostatná osobnost, kdežto dcera přecházela z poddanství rodinného do poddanství manželského. Jistý řecký básník karakterisoval monogamické manželství patriarchální aforismem, který dodnes neztratil mnoho ze své povšechné pravdivosti: „Manželství poskytuje jen dvé šťastných dnů: den, kdy muž po prvé tiskne ženu ke svému srdci, a den, kdy ji klade do hrobu“. A římské přísloví pravilo, že žena je dobrá toliko in thalamo vel in tumulo, v posteli nebo hrobě.

Starověk považoval namnoze manželství za nutné zlo, za břemeno, jehož účelem byly legitimní děti, které však neposkytovalo radosti, protože žena-matka byla nevzdělaný tvor. Demosthenes[7] prohlásil ve své řeči k athenskému lidu: Hetéry máme pro radost, souložnice pro denní pěstování těla a manželky pro plození plnoprávných dětí a jako spolehlivé strážkyně domova. A podobně Plato v Symposiu praví: Nikoli dobrovolně a z přirozené povahy, nýbrž nuceni zákonem podrobujeme se ženění a plození dětí. A stejně i v Římě, již v prvních dobách (r. 132 př. Kr.), prohlásil censor Q. Metellus, vysoký úředník veřejně: Kdybychom mohli žíti bez žen jako státní občané, rádi bychom se všichni zbavili tohoto břemene.

Podobné názory měli i jiní národové rodinné epochy. Při svatebních obřadech ve starém Rusku, uchopil otec nový karabáč, udeřil jím lehce svou dceru řka, že to činí naposled, načež odevzdal karabáč ženichovi. Karabáč visel také ve středověku nad ložem vdané Angličanky. V Chorvatsku dává ženich nevěstě políček na znamení své nadvlády. V Srbsku, na Černé Hoře, v Boce líbaly ženy ruku každému muži, kterého potkaly, i když byl mladší než ony; políbiti ruku ženě platilo za hanbu pro muže. Bylo jí čekati, až přejde. Dodnes u venkovského obyvatelstva i v Bosně chodívá žena několik kroků za mužem, jdou-li do práce nebo z práce.

Jaký význam měla církev pro postavení ženino v rozkvetlé epoše rodinné? Církev, všeobecně vzato, snažila se hlavní zásady pohlavní morálky rodinné pro všecky časy potvrditi, v celku význam ženy nepovznesla a, srovnáme-li na př. její doby s dobou římského císařství, dokonce význam ženy ještě více znehodnotila. Křesťanství učinilo ženu rovnu muži, ale jen theoreticky, na onom světe, nikoli v praksi světa vezdejšího. Zatím co dříve zdůrazňovány byly mužské cnosti, statečnost, velkodušnost, hrdost, velebilo křesťanství cnosti ženské, lásku, pokoru, mírnost, odříkání; vážnost ženy vrostla i kultem mariánským, a existence ženy jakož i existence dětí stala se zaručenější nerozlučitelností manželství. Ale, co získala žena trvalým jednomanželstvím, bylo na druhé straně vyváženo jejím doživotním zotročením ve prospěch silnějšího muže, a co získávala mariánským kultem, bylo zároveň ničeno učením o duchovních krásách celibátu a ohavnosti lásky pohlavní i vírou v čarodějnice, kterou církev přivedla k rozkvětu, zahanbujícímu všecky pověry národů přírodních.

Co načaly filosofické školy novoplatonská a pythagorejská v pozdním starověku klasickém, vyhlašujíce tělo a jeho vášně za nečisté a opovržení hodné, to bylo křesťanstvím přivedeno k nesmyslným a nepřirozeným koncům, představujíc pohlavní „čistotu“ za nejdůležitější cnost a většinu církevních nařízení zahrocujíc proti hříchům smyslným. Kdežto klasický starověk neviděl v plození nic jiného než přirozený a významný děj, který zaručuje lidstvu existenci, trvání a rozmnožování, mluvil o věcech pohlavních s prostotou stejně klidnou a vážnou jako o věcech státních, o umění, vědě nebo i všedních starostech života, vynořil se křesťanstvím pokrytecký a škarohlídský duch, spatřující hříšnost ve světských radostech a znešvařující především lásku mezi mužem a ženou znamením potupy. Tak se stalo, že pohlavní pud, který nejen udržuje náš druh, ale, jak praví Darwin, zušlechtil také všecky druhy rostlinné i živočišné, byl vyobcován z jasných končin života do přítmí a zkaženého vzduchu, kde nutně se zvrhl. Pohlavní pud nebyl pravověrnému křesťanu přirozenou vlastností lidské povahy, nýbrž důsledkem hříšného pádu prvních lidí, manželství nebylo věcí čistou, a žena Evou počínajíc, byla původkyní všeho zla. Již tak zvaní církevní otcové považovali panenství za nejvyšší ideál a manželství toliko za ústupek lidské slabosti. Zejména sv. Jeroným[8] byl až k směšnosti horlivý ve chvále panenství. V jeho listech čteme na př.: „Rovněž ty, o panno nebo vdovo, proč pouštíš se s mužem v hovor tak dlouhý? Proč se nebojíš, jsi-li s ním ponechána o samotě! Kéž potřeba břicha nebo měchýře přinutila by tě, abys odešla a opustila toho, s kterým obcuješ volněji než s bratrem, méně stydlivě než s manželem.“ Nebo: „Nelíbí se ti (matko), že tvoje dcera chtěla býti raději manželkou královou (totiž boží) než manželkou vojákovou! Prokázala ti veliké dobrodiní: učinila z tebe tchýni boží.“ Středověk nenávist a opovržení k ženě ještě stupňoval, a učinil z ní sídlo zlého ducha: sta a tisíce „čarodějnic“ zaplatilo tento blud mukami i životem. Středověká církev nejvíce přispěla k tomu, že evropští národové učinili z pohlavního života bahno, plné obludností, a rytířské hnutí, ani reformace nedovedly již zlepšiti osudu ženina, aniž vynésti života pohlavního na přirozené světlo.

*

Jak tedy vidíme, mělo manželství v epoše rodinné přísně patriarchální ráz. Prastará rodová organisace lidské společnosti se rozpadala. Hospodářským dědicem rodu stávala se rodina, která dožila se v této době nejvyššího rozkvětu i mocenského vlivu; politickým dědicem stával se pomalu stát. Rodina v prvních dobách uzavřené domácnosti je nejdůležitější hospodářský útvar, vykonávajíc téměř všecky hospodářské funkce a sama vyrábějíc největší část své spotřeby. V této rodině, pokud se tu ještě neprojevují zbytky řádů mateřskoprávních, jest muž svrchovaný pán. Cizoložství ženino platí za porušení vlastnictví, kdežto cizoložství mužovo jest beztrestné. Muž ženu si přímo kupuje, vedle hlavní manželky mívá ještě ženy vedlejší a souložnice. V prvních dobách rodinné epochy mnohoženství vůbec je v rozkvětu, zejména afričtí despotové mají někdy tisíce žen.

Rodinná epocha dospívá k plnému rozvoji na počátku civilisace, kdy vychází z předhistorické doby a seznamuje se s národy, kteří mají již psané dějiny. Je to doba plně státních národů, u nichž kapitalistické hospodářství není dosud vyvinuto, Babyloňanů, Egypťanů, Židů, Řeků (před Solonem),[9] Římanů (až do punských válek),[10] Japonců, Číňanů a středověkých národů germánsko-románských. U všech těchto národů má mocný stát povahu státu válečného a dobyvatelského: kvete tu válka, dobývačnost, poddanství, otroctví, vykořisťování a panství. Tento pánovitý duch mužský vládne i v manželství a rodině. Svobodný muž vládnoucí třídy je především bojovník, státník a vlastník otroků. Vládne v rodině jako neomezený téměř vladař i velekněz, na němž úplně závisí ženy i děti, otroci i stáda. S výjimkou Římanů, kteří vcházejí do dějin jako národ s rodinou již monogamickou, jeví se u všech těchto národů starověkých odklon od mnohoženství, hlavně od polomnohoženství s jednou hlavní manželkou a mnoha souložnicemi. Trvalá monogamie nabývá půdy.

Monogamie, která se tu a tam vyskytla již u národů na nejnižším stupni kulturním, jak jsme viděli v předešlém svazku tohoto díla, byla výjimkou vznikající z rozptýleného způsobu života v nepříznivých končinách, z chudoby, z nouze, z nedostatku žen a snad i z ochablosti určitých ras (monogamie z nouze). Kdežto s civilisací stává se trvalé jednomanželství zjevem téměř všeobecným, formou manželskou, kterou mravy činí pravidelnou a předpisy státní i náboženské nucenou.

Vedle patriarchálního polomnohoženství a trvalého jednomanželství vyskytují se však v té době u starověkých národů i rozličné manželské a snubní formy jiné, které osvětlují poněkud minulost těchto národů, jsouce patrně zbytek předchozích vývojových stupňů. Zejména u staroorientálních národů, Babyloňanů, Egypťanů, Arabů, Aramejců, Feničanů, Hebreů, Peršanů, Indů, zjistilo nové badání velmi rozličné manželské formy a snubní obyčeje souběžné, jejichž původ nemůže býti z jedné doby. Několik příkladů věc aspoň naznačí:

Ve starém Egyptě byla na př. oteckoprávní manželstva, v nichž muž měl úlohu patriarchy. Vedle nich však existovala i forma mateřskoprávní, manželství nebt-t-pa, při němž žena byla paní v domě. Hlavně v královské rodině pak a ve vznešených třídách rozšířeno bylo manželství mezi bratry a sestrami. Nebt-t-pa zřejmě jest jedním dozvukem starých mateřskoprávních řádů. Za jiný dozvuk možno považovati čestné postavení ženy ve staré říši egyptské. Z ranného starověku egyptského zachovaly se kresby, představující muže a ženu na společném sedadle, ba i ženy jako kněžky. Ve faraonských hrobech ze Staré říše bývá pravidelně vzpomínáno matky Faraonovy, řidčeji otce. Ještě v Střední říši egyptské oznamovala odchod zemřelého jen matka. Nejstarší dcera mohla se státi poručnicí dětí atd. — Mateřskoprávní formy vyskytují se také u Arabů před islámem: manželství beena, v němž muž a žena byli si úplně rovni, mnohomužské formy mota a sadiga, ba i skupinové snoubení. Všecky tyto formy zanikly teprve za doby Mohamedovy, byvše vytlačeny patriarchálním mnohoženstvím. Mnohomužství zanechalo vůbec četné stopy ve starém Orientě.

Další vývojovou tendencí rozkvetlé epochy rodinné byla proměna manželství kupem v manželství s věnem. Manželství kupem jako všeobecné zařízení možno v prvních dobách této epochy zjistiti u Babyloňanů i Židů, u Řeků, Římanů i Germánů, u Číňanů atd.; rovněž však u většiny těchto starověkých národů pozorujeme později pomalou jeho proměnu v manželství s věnem. Děla se tak, že otcové, aby své dcery pojistily nebo je jako hlavní ženy označily na rozdíl od pouhých souložnic, zřekli se jistého dílu kupní ceny a sami je něčím vybavili, na př. velmi často několika otrokyněmi, které zůstaly jejich vlastnictvím i pro případ rozvodu.

Hlavní příčinou těchto změn byl ovšem zánik příbuzenských soustav. Dokud vládl příbuzenský pořádek, byla příbuzenská organisace vedle rodiny vlastním domovem muže, ženy i dětí; manželství dalo se snadno rozloučiti, poněvadž příbuzenstvo ujalo se vždy žen a dětí. Když však příbuzenský pořádek zanikl, převzala rodina zaopatření žen a dětí a také všecky výchovné povinnosti. Bylo třeba ji tudíž trvalým manželstvím upevniti. Proto stát jako politický dědic moci příbuzenské jal se trvalé manželství podporovati svou autoritou a chrániti svými zákony. Rodina byla jeho základem a proto spořádaný život rodinný byl v jeho zájmu. A poněvadž stát v této době byl nejčastěji státem válečným, vystupoval často proti mnohoženství i z důvodů vojenských: monogamie podporuje početný vzrůst obyvatelstva. Spořádaná domácnost vyžadovala také, aby omezena byla hašteřivost žen, a proto první manželka byla ustanovována za ženu hlavní, nejvyšší správkyní domácnosti, a ostatní ženy stávaly se pak pouhými souložnicemi. A čím úloha hlavní ženy nabývala většího významu a větší cti, s tím menší ochotou dávali otcové své dcery mužům již ženatým. Také nechuť žen k mnohoženství rostla z tohoto důvodu. Zároveň však jako nezbytný průvodce nuceného manželství objevilo se héterství a prostituce, jakož i souložení s otrokyněmi: změnychtivost pohlavního pudu mužova mohla býti aspoň u bohatých lépe a rozmanitěji ukojena tímto bohatým výběrem než mnohoženstvím, které mu povolovalo jen jistý počet určitých žen, po celý život stejných, — muž snadněji dával se získati pro monogamii. Pak také bohatí muži z vládnoucí třídy chtěli své jmění zanechati jen legitimním dětem, bylo nutno připoutati ženu co nejvíce k manželskému loži, což prováděla nejlépe nerozlučitelná nucená monogamie a podporovaly ranné sňatky žen. A konečně rozhodl i další důvod hospodářský: zavedením otroctví zbavena byla manželka velkého dílu své práce. Viděli jsme v prvním svazku tohoto spisu, že na př. v Africe důležitou příčinou mnohoženství byla potřeba rozmnožovati počet žen obstarávajících domácnost, potřeba, kterou nejvíce pociťovaly manželky samy. Vždyť u těchto vyšších národů přírodních pouhé mletí mouky primitivními kameny třecími pro tři až čtyři osoby vyžadovalo dne pilné práce ženiny. Pracovní síla manželek byla však nyní nahrazována pracovní silou otrockou, ve větší domácnosti bylo otroků a otrokyň třeba, nikoli již mnoha manželek, a proto také muž, ohlížeje se po manželce, nehledal již koupiti dobrou a nezbytnou sílu pracovní, nýbrž především matku svých legitimních dětí a správkyni domácnosti, za kterou nebyl již také tak ochoten dáti kupní cenu, očekávaje naopak od ní věno.

Samozřejmo, že k všeobecnému rozšíření monogamie přispěly i nové citové důsledky kulturní, druhotné, nadorganické pocity milostné a pohlavní, které podporovaly vzrůst individuelní lásky k jedné určité osobě.



[1] Priapos — starořecký bůh plodnosti, syn Dionysa a Afrodity, představitel pohlavní smyslnosti, byl zobrazován se vztýčeným údem svého mužství, falem, symbolem plodivosti. Tak stávala jeho socha v zahradách, jejichž byl ochráncem; na jejím podstavci bývaly nápisy — carmina priapeia — někdy velmi rozpustilé.

[2] Wolfram von Eschenbach — středověký rytířský básník německý (asi 1170 — 1175), vytvořil proslulé epos středověké, Parzivala, vedle několika básní lyrických. Měl velkolepou dikci, smělý sloh a humor.

[3] Karamzin Nikolaj Michajlovič — významný historik a spis. ruský (1766 — 1826). Kolísal mezi liberálními a konservativními názory, „odkryl staré Rusko“, vyvolal ruskou žurnalistika a ruštinu zbavil pout jazyka církevního.

[4] Aristoteles — řecký filosof, největší učenec starověký (384 — 347 př. Kr.), tvůrce „první filosofie“, k níž připojil matematiku a přírodní vědy. Je také považován za otce zoologie. Vyvrcholil antické pojetí rodiny a státu. Spisů jeho bylo mnoho, hlavní byly nám zachovány.

[5] Euripides — slavný řec. básník tragedií (480 — 406 př. Kr.), „filosof na jevišti“. Napsal prý 92 dramat. K nejlepším patří: Médeia, Foiničanky, Hippolytos, Bakchy a Ifigeneia na Tauridě. Vedle velkých předností mají tragedie E. již i velké vady v umělecké komposici. E. není již básník tak harmonický, jako Sofokles.

[6] Thukydides — největší historik starověký (asi 455 — 400 př. Kr.). Měl nezdar jako velitel loďstva a byl proto 20 let ve vyhnanství. S velikými vědomostmi přistoupil k sepsání dějin války peloponnéské, v nichž projevil svůj bystrý úsudek a schopnost mistrně karakterisovat vynikající osobnosti hlavně pomocí řečí, do úst jim vkládaných.

[7] Démosthenés — nejslavnější řečník attický (asi 384 — 322 př. Kr.). Nejpověstnější jsou jeho řeči proti makedonskému králi Filipovi, který intrikami stal se králem helenským. Odtud vznikl název „filipiky“. Jeho sloh byl mohutný, forma nepřekonatelná; mluviti bez přípravy však nedovedl.

[8] Jeroným sv. — Sophronius Eusebius Hieronymus, „církevní otec“ (asi 340 — 420) pestrého života, nejučenější a nejvýmluvnější z latinských představitelů církve. Přeložil bibli, vulgatu, dosud církví užívanou.

[9] Solon — proslulý státník, zákonodárce a básník athénský, (639 — 559 př. Kr). Volil střední cestu mezi demagogií a tyranií. Básně psal ještě jako stařec.

[10] punské války — tři veliké války mezi Římany a Karthaginci o panství nad západním Středomořím. (264 — 149 př. Kr.).




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.