ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Antická prostituce formou otroctví. — Athény před Solonem. — Sexuelní reforma Solonova. — Právo státu. — Mravnostní dozor. — Prostituce jako světská instituce státní. — Státní nevěstince. — Daně z nevěstek. — Zákony prostituční přísně odděleny od zákonů cizoložnických. — Registrace a reglementace. — Licentia stupri. — Změna oděvu. — Zvláštní zákony jednotlivých císařů. — Povědomý obraz. — První zkušenost s ústavem pro padlé dívky. — Důsledky dvojjaké morálky. — Pojem sociální nečestnosti. — Třídní zaujatost. — Důsledky infamie v římském právu. — Pohlavní pokrytectví. — Poměr ženských prostitutek k ostatním ženám. — Manželské smlouvy. — Hetéry ve veřejném životě. — Snářové pověry a jejich kořen. — Vztah prostituce k náboženským svatyním a citům. — Apothesa hetér. — Idylická slavnost v přírodě.

Antická prostituce s hlediska společenského byla jen zvláštní odrůdou a formou otroctví, rekrutovala se především z otrocké třídy, a všecka zákonná opatření snažila se omeziti ji na tuto třídu. Stanovisko antického státu k jeho prostituci bylo určeno úplně jeho stanoviskem k otroctví. A poněvadž otroctví bylo považováno za instituci velmi prospěšnou státu a blahu obecnému a bylo proto soustavně podporováno, měl stát týž poměr i k prostituci.

První organisace prostituce ve starověku, která jest spojena se jménem velikého zákonodárce athénského, Solona, a vznikla v r. 594 př. Kr., měla jistě svou předchozí historii, která však zmizela v temnotách oněch dob a může býti námi domyšlena jen na základě toho, co víme o prvotních kořenech prostituce. Ale plánovitá, soustavná organisace prostituce, její podrobné vybudování s mnoha zvláštnostmi jsou dílem a ovocem zvláštní kultury antického starověku a jen z této kultury mohou býti pochopeny.

Podle Plutarcha panovala již před Solonem velká pohlavní bezuzdnost v Athénách, zejména u žen, která vedla také k rozsáhlé prostituci žen svobodných, poněvadž nižší třídy byly úplně zadluženy bohatým a byly nuceny často prodávati své děti. Po prvé setkáváme se tu s proletariátem, průmysl a obchod povznesl se na roveň zemědělství, v Athénách byly již továrny a kvete tu velkoobchod s otroky. Svobodní občané byli již nuceni rozmnožovati armádu práce, nastával také příliv cizinců a námořníků. Takové poměry podporovaly mimomanželský styk pohlavní, vyskytovala se častá cizoložství a svedení dívek svobodného rodu. Hlavně tato okolnost pohnula Solona k sexuelní reformě, která byla ovšem jen částí jeho zákonodárného díla a směřovala předně k tomu, aby bylo chráněno manželství a zabraňováno cizoložství, po druhé pak, aby mimomanželská žádostivost pohlavní mohla býti úplně ukájena. Vědomě solonská reforma spojovala nucené manželství s prostitucí, legalisovala prostituci, aby zachránila manželství, a odkázala tak potomnímu světu názor, jehož nicotnost a škodlivost objevena byla teprve v době nejnovější a to ještě jen pro nepředpojaté a myslící jednotlivce.

Podle Plutarcha založil Solon své zákony, upravující a ochraňující manželský život, na vysoké představě o tom, čím manželství by mělo býti. Nikoli námezdným poměrem, ani prodajným zbožím, nýbrž svazkem z lásky a něžnosti ke plození dětí. Stát neměl trpěti manželství uzavřené bez lásky, neboť takové manželství nemohlo dosíci svého cíle, splniti své povinnosti. Právo státu na úpravu manželského života bylo podle Solona takové, že vydal dokonce zákonné předpisy o tom, jak často třeba plniti manželskou povinnost, podle nichž každý manžel byl povinen nejméně třikrát měsíčně se svou manželkou souložiti. Vždyť podle řeckého názoru patřila výchova jednotlivce k mravnosti státu, a jen ve státě a skrze stát mohl se státi občan mravným. Jednotlivec neměl mravní svobody s hlediska státu. Toho názoru byl i Plato a Aristoteles, a z něho vznikla instituce gynaekonomů (doslova: dohližitelů na ženy), jakási mravnostní policie nad řádnými a ctihodnými lidmi, která existovala již v době, kdy Solon přišel se svým zákonodárstvím, a to nejen v Athénách, nýbrž i v mnoha jiných městech řeckých. Byly to úřady, jimž náleželo prováděti dozor mravnostní nad mládeží (paedonomové) a nad ženami (gynaekonomové) a které byly pod vrchním dozorem areopagu, rady, složené z bývalých archontů,^[107] která i později trestala prohřešky svobodných občanů na dobrých mravech. Phylarchos v 25. knize svých dějin cituje tento mravnostně-policejní zákon ze Syrakus: Ženy nesměly nositi zlaté šperky, ani pestré nebo purpurem zdobené šaty, nepatřily-li ke třídě žen veřejných. Muži nesměli se paráditi, ani nositi vybraný a nápadný oblek, nechtěli-li platiti za cizoložníky nebo kinédy. Žena svobodného rodu nesměla se po západu slunce obejviti na ulici, neměla-li býti považována sa cizoložnici, rovněž ve dne nesměla vycházeti bez dovolení gynaekonomenů a bez průvodu služky. Podle Plutarcha odstraňovala solonská mravnostní policie všecky nepořádky a neplechy, které se dály při cestách žen, při smutku a slavnostech. Nařizovala na př., aby žena, odchází-li z města, neměla s sebou více než tré dětí, potravin a nápojů více než za jeden obol a koš nikoli větší jednoho lokte a za noci necestovala jinak než na voze, se svítilnou napřed. Demetrios Falernský na konci čtvrtého století snažil se obnoviti instituci mravnostní policie a úřad gynaekonomenů, jejichž autorita zatím poklesla.

Solon zabezpečoval a upevňoval manželství úplně v duchu dvojjaké pohlavní morálky, která muži všecko dovoluje a ženě všecko zakazuje. Dovoloval každému, kdo přistihne u své manželky cizoložníka, jej zabíti, toho však, kdo unese ženskou osobu svobodného rodu a učiní jí násilí, trestal pokutou 100 drachem, a toho, kdo ji druhému na pospas vydá, dokonce jen pokutou 20 drachem, s výjimkou těch, které jsou veřejně prodávány, čímž myslil nevěstky, které bez odporu jdou ke každému, kdo jim zaplatí. Vedle toho nedovoloval nikomu prodati dceru nebo sestru, leda že by byla jako panna dopadena při zakázaném styku s mužskou osobou. Solon tedy na jedné straně trestal ženino cizoložství — o cizoložství ženatých mužů nemluvil — a snažil se zameziti také svedení a mimomanželský styk dívek svobodného rodu, kdežto jinak ponechával muži úplnou volnost v ukájení jeho pohlavního pudu před manželstvím a vedle manželství.

Považoval prostě pohlavní požitek za něco nutného, považoval jej podle Plutarcha za „rozkošné dílo Venušino“, které miloval jako díla Bacchova a díla Mus, protože dodávají lidem veselou mysl. Poněvadž pak tento po svém názoru nutný volný styk pohlavní nedovoloval se ženami svobodného rodu pro záchranu manželství, bylo mu nutně nesvobodné ženy dáti mužům k tomuto cíli. Určil tedy ženy veřejně prodávané, t. j. otrokyně, k řemeslu prostitučnímu. A poněvadž Solon zrušil zákon, podle kterého svobodný občan mohl se státi otrokem pro dluhy, přišly pro prostituci v úvahu opravdu jen vlastní otrokyně, cizí v městě nebo zemi, které přišly do Athén jako válečná kořist nebo zboží otrokářů. Případy, kdy pro necudnost prodána byla dívka svobodného rodu, byly jistě vzácné.

Důležitou věcí jest, že v Solonově regulaci prostituce objevuje se po prvé prostituce jako světská instituce státní, která má již jen zcela nepatrný vztah ke své původní povaze náboženské. Solonovy nevěstince jsou nevěstince státní, nikoli chrámové. Stát je spravuje a má nad nimi dozor; stát vybírá daň od jednotlivých nevěstek, třebaže prý Solon z těchto dívek vystavěl chrám Afroditě Pandemos. Vedle této státní prostituce světské stala se prostituce náboženská bezvýznamnou a tím zjednány byly i podmínky pro rozšíření místního rozsahu prostituce a pro její rozlišení a specialisaci.

Zprávy o této první organisaci athénské prostituce jsou sice málo úplné, ale ukazují nicméně, že Solon zřídil několik státních nevěstinců, pro něž nakoupil otrokyně, které byly tu veřejné vystaveny a každému za určitý peníz k disposici, aniž si mohly vybírati. V těchto státních nevěstincích vystaveny byly dívky nahé, aby si každý mohl po chuti vybrati a věděl, na čem jest. Část svých příjmů odváděla děvčata státu, je tedy Solon původcem „daně z nevěstek“, s kterou se ještě několikráte setkáme a o níž byla již dříve podrobnější zmínka. Vzor pro své státní nevěstince našel Solon v prostituci chrámové, mnohem starší.

Aby nesvobodné, k vládnoucí občanské třídě nepatřící ženy, podléhající dani z nevěstek, byly přísně odlišeny od žen počestných, o to starala se instituce gynaekomenů. Vedle ní existovala ještě instituce astynomenů (agoranomenů, tržních dozorců), které vedle dozoru stavebního, tržního, uličního podle athénské ústavy Aristotelovy patřil také dozor nad lidmi „bezectnými“ a nad nevěstinci i prostitucí pouliční, jakož i stanovení mzdy nevěstek. Byla podporována nájemci daně z nevěstek (pornotelony), kterým Rada každoročně pronajímala tuto dávku a kteří vedli přesné seznamy osob obého pohlaví, touto daní povinných.

Daň z nevěstek vybírána byla téměř ve všech zemích řeckého světa kulturního. V Egyptě podle zachovaných dokumentů byla nejen ve městech, nýbrž i ve vesnicích. Za vesnici Dimeh nabízel (r. 46 po Kr.) nájemce 288 drachem ročně pachtovného. Podle jiného dokumentu (z 24. června r. 31 po Kr.) vyzývají nájemci nevěstku Senpsu, aby zaplatila tuto daň, jinde Senpsenmonthis platí 9 obolů daně, a konečně ještě jinde potvrzuje pachtýř Pelaias nevěstce Thipsansotidě příjem jedné drachny.

V Římě zavedena byla daň z nevěstek tejprve císařem Caligulou. Sueton (Caligula 40) o tom praví: „Dokonce i nosičům břemen bylo z jejich denního výdělku osmý díl a holkám z jejich úlovků tolik odváděti, kolik každá vydělala jednou souloží. A v čele zákona bylo ještě dodáno, že také bývalé nevěstky a kuplířky jsou veřejné dávce podrobeny, jakož i manželstva.“ Svůj soukromý příjem rozmnožoval Caligula z nevěstinců, které zařídil ve svém paláci. Z doby císařské máme také zprávy o dani z nevěstek z Palmyry a tauridského Chersonu. V Palmyře byly nevěstky patrně zdaněny podle svého stáří a tělesných vnad. Normální mzdu za jednu soulož odváděly jako měsíční daň výdělkovou. V Chersonu platili, jak se zdá, tuto daň sami bordeláři. Za Alexandra Severa platily daně nejen veřejné holky, nýbrž také bordeláři a hoši pro rozkoš. Nebyla to daň nová, neboť císař nařizoval, aby nebyla již placena pokladně císařské, nýbrž pokladně státní a aby se jí používalo k nutným opravám divadla, cirku, amfiteatru a stadia. Existovala patrně až do roku 501 po Kr., kdy odstranil ji východořímský císař Anastasius.

Solonovy zákony prostituční byly přísně odděleny od zákonů proti smilstvu a cizoložství: zákonů těchto nemohlo býti nikdy použito na styk s notorickými nevěstkami. U Demosthena najdeme pro to dobrý příklad v jeho řeči proti Neaeře o žalobě Epainetově proti Stephanu, který obžaloval Epaineta pro jeho styk s dcerou Neaeřinou a způsobil jeho uvěznění. Teprve na kauci byl propuštěn. Demosthenes praví: „Jakmile však tento Epainetos byl propuštěn a opět svým pánem, podal u thesmothetů (šesti archontů, jimž náležel dozor nad zákony a jejich správným prováděním veřejnou žalobu proti Stephanovi, poněvadž Stephanus dal jej proti právu uvězniti, a odvolával se na zákon, který nařizuje, že, byl-li někdo neprávem uvězněn pro záletnictví, má podati žalobu u thesmothetů pro protiprávní uvěznění, aby žalobce, kdyby při vyhrál proti tomu, kdo jej dal uvězniti, a ukázalo se, že bylo užito úkladů, mohl býti za nevinna prohlášen a osvobozen břemen veškeré odpovědnosti. Kdyby však byl shledán vinným záletnictvím, má býti občany vydán tomu, který při vyhrál, a ten pak může před soudem podle libosti se záletníkem jednati, aniž však smí užíti úderné zbraně. Podle tohoto zákona tedy obžaloval jej Epainetos, přiznav sice, že s tou osobou měl styky, ale prohlásiv, že není vinen záletnictvím. Není totiž tato osoba dcerou Stephanovou, nýbrž Neaeřinou, a matka věděla o tomto důvěrném poměru mezi nimi, a dal oběma ženám mnoho peněz a za své přítomnosti v Athénách vydržoval celý dům. Zároveň uvedl zákon, který nedovoluje, aby někdo byl napadán pro smilstvo, běží-li o takové osoby, které jsou v nevěstincích nebo na trhů jsou veřejně prodávány, při čemž Stephanův dům prohlásil rovněž za takovou boudu a tvrdil, že takové řemeslo se tu provozuje a že tito lidé hlavně tím si vydělávají.“

Podle toho bylo také kuplířství trestáno jen tehdy, běželo-li o osoby svobodného rodu, kdežto zašantročování notorických holek bylo beztrestné. Solon ovšem na ono kuplířství stanovil jen mírnou pokutu 20 drachem, později však sám kuplířství se svobodnými občankami trestal mnohem přísněji, obyčejně dokonce smrtí. „Také nařídil, aby kuplíři byli žalováni, a když jim věc byla dokázána, trestáni smrtí, poněvadž svou nestoudnost za mzdu nabízejíce těm, kdož mají chuť ke hříchu, ale váhají a stydí se, poskytují příležitost k významné schůzce, aby se mohli viděti a spolu mluviti.“ (Aeschines.) Jak známo, byla také Aspasia obžalována, že kuplířsky opatřovala svobodné občanky Perikleovi, a jen jeho slzy zachránily ji před smrtí (Plutarch, Perikles 32). Tento zákon Solonův směřoval stejně i proti prostituci mužské, kterou jmenoval na prvním místě; směřoval nejprve proti svobodnému občanu, který by se propůjčil k pasivní prostituci, a pak proti kuplíři, který by nezletilce, svěřeného jeho ochraně, pronajal někomu třetímu ke smilstvu, a konečně proti tomu třetímu, nezletilce, ponechávaje stranou. I tu trestáno bylo často smrtí. —

Státní úřad pro prostituci římskou zdůrazňuje nejprve velmi ostře zásadu registrace a reglementace a pak mravnostněpolicejní předpisy, pokud běží o pojmenování a šat. V oné věci zůstal směrodatným pro veškeru dobu pozdější, ve věci této pak byl vzorem především středověku.

V Římě prováděli mravnostní policii aedilové. Měli dozor nad povzbuzujícími krčmami, lázněmi a nevěstinci, kde se často objevovali jako „šťára“, snad aby vyhledali nevěstky dosud nezanesené a odstraňovali různé závady. Přísné zjišťování všech osob, oddaných řemeslné prostituci, mělo ten účel, aby mezi nimi a ženami počestnými mohla býti stanovena přesná mez. Všecky ženské prostitutky — o mužských římské právo nemluví — byly povinny hlásiti se aedilům; jakmile počaly své řemeslo provozovati, dostaly pak koncesi, licentia stupri. Jejich jména zanesena byla do alba, což byla typická registrace, která je v každém směru označovala za nevěstky a znemožňovala každé stihání pro smilstvo. Proto v císařské době nezřídka i ženy rodu svobodného opatřovaly si tuto koncesi, aby mohly beztrestně hověti svým pohlavním choutkám. Z doby Tiberiovy vypravuje Tacitus (Annal II, 85): „V témže roce bylo čeleno přísnými usneseními senátu ženskému hýření a nařízeno, že žádná žena nesmí vydělávati si svým telem, jejíž děd, otec nebo muž byl římským rytířem. Neboť Vestilia, pocházející z praetorské rodiny, přivedla prodajnost svého smilstva k veřejné známosti u aedilů, podle mravů u starých obvyklého, kteří se domnívali, že dosti je necudná žena trestána tím, když se pouze přizná ke své hanbě.“ A podobně Sueton (Tiber. 35): „Počestné ženy počaly se veřejně hlásiti jako nevěstky, aby, zbaveny jsouce předností a důstojnosti paní, unikly zákonným trestům.“ Později pravomoc aedilů byla omezována.

Po zapsání následovala změna jména u ženské osoby, oficielně prohlášené za nevěstku. Šlo pravidelně o titulus, který, jak známo, napsán byl nad její sedničkou v nevěstinci. Římské prostitutky dávaly si na př. jména: Drunca, Beronice, Itonusia, Lais, Fortunata, Lysisca, Thais, Leda, Philaenis atd. Bylo to totéž, jako když dnes z Mařenky stane se Irma nebo Elsa.

Zákonný předpis zněl konečně také na změnu oděvu. Byvše registrovány a přejmenovány, ztrácely nevěstky právo nositi oděvní kusy, označující matrony (instita [= široká násběrka na spodním okraji stoly, zakrývající napolo nohy], stola a vittae) [= pásky na vlasy] a bylo jim obléci šat, který se nazýval toga meretricia. Kdežto stola byla obvyklý šat matron, přes nějž mimo dům byla nošena palla, měla nevěstka kratší tuniky bez imtity a přes ni togu, která u obyčejných holek byla tmavé barvy. Byla-li matrona usvědčena z cizoložství, musila rovněž nositi togu, ale bílou. Toto rozlišování v šatech bylo již za republiky tak přísně prováděno, že Cicero praví kdesi: obléci holku do šatu matronina, znamená právě tolik, jako chlípnost přivésti mezi ctnosti. Ovid, opěvující ve svém „Umění milovati“ opatrně toliko ženy prodajné, praví výslovně:

Mimo Řím nosívaly nevěstky často dlouhý šat, (vestis longa, tunica talaris), aby utajily své řemeslo. Vdaly-li se, dostaly i právo nositi stolu matronální. V pozdní době císařské rozdíly mezi šatem žen počestných a šatem prostitutek byly setřeny. Ba, nejedna nevěstka odvážila se na ulici i v šatě jeptišek, takže císařové Theodosius, Arcadius a Honorius viděli se nuceni to zakazovat.

Pohleďme dodatečně ještě na některé specielní zákony jednotlivých císařů, pokud jest v nich něco zvláště karakteristického. Všeobecně obíral se pohlavním zákonodárstvím Augustus, který od války egyptské až do konce svého života pečoval o nápravu mravů a vydal proslulé zákony o manželství, jimiž aspoň nepřímo prostituci omezoval. Lex Julia de adulteriis z r. 18. př. Kr. obsahuje také předpisy o prostituci a kuplířství; měl hlavně namířeno na muže, kteří zaprodávají své manželky. O Tiberiovi a Caligulovi jsme již mluvili. Vespasian nařídil, aby otrokyně, která je koupena s tou podmínkou, že nebude prostituována a přece je nucena k prostituci, stala se svobodnou. Domitian zakázal veřejným holkám a vykřičeným ženám používání nosítek a vzal jim právo na legáty a dědictví; rovněž jiné tresty na prostituci zavedl. Tacitus nechtěl v Římě trpěti nevěstinců, ale zákaz nedal se trvale provésti. Constantinus prohlásil zákonem číšnice v povzbuzujících krčmách za prostitutky, nikoli však hostinské, takže na číšnice neplatily zákony proti cizoložství, kdežto na hostinské ano. Velmi důrazně snažili se císařové Theodosius ml. a Valentinian potlačovati prostituci, stanovivše přísné tresty na všechny druhy kuplířství, pokoušeli se odstraniti všecky nevěstince, zakazovali řemeslné smilstvo v každé formě, aniž tím ovšem porušili souvislost prostituce antické s prostitucí středověkou, aniž tím odstranili truchlivého řemesla, hluboce zakořeněného v institucích hospodářských, které je drží a živí až dodnes. Podobně vedlo si i zákonodárství Justinianovo. Nejtěžší tresty měly postihnouti kuplíře, kteří lstivě a násilně dívky prostituovali. Vždyť v té době byly pořádány pravé honby na chudá děvčata, při čemž kuplíři prohledávali celé město a jeho venkovské okolí, lákajíce k sobě dívky sliby, že jim poskytnou skvělý a snadný život, načež je zavřeli do nevěstinců, kde jim dávali jen bídnou stravu a šaty, kdežto celý jejich výdělek zastrčili do své kapsy. Nebo připoutali je k nevěstincům kaucí a dluhy, desetileté děti prostituujíce a starším nevěstkám násilně bráníce, chtěly-li se vdáti. Což je obraz, který každému, kdo jen trochu byl poučen o životě v nevěstincích soudobých a o řemesle moderních bordelářů — prokazujících státu pravidelně i jiné služby — ihned bude velmi povědomý. Justinianova manželka, císařovna Theodora, ve svém mládí představitelka nejrafinovanější prostituce, původu asi syrského, dala 500 nevěstek, vysvobozených nebo vykoupených ze zištných rukou kuplířských, umístiti ve starém klášteře na asijské straně Bosporu, kde měly žíti v zbožném rozjímání. Většina dala však — přednost smrti a vrhla se do moře. Taková byla první zkušenost s „ústavem pro padlé dívky“; zkušenost poslední a všecky mezi nimi nejsou jinaké, čemuž ovšem se již nepodivíme, když jsme ve svém zkoumání lásky a jejích dějin dospěli až k těmto dobám, křesťanství, mocensky vítězícího.

Pokud běželo o prostituci mužskou, bylo v Římě snad již koncem třetího století př. Kr. trestáno pokutami svádění a zašantročování hochů svobodného rodu (lex Scantinia). Zákona proti dobrovolnému homosexuelnímu styku Římané však nikdy neměli. Císař Philippus Arabs^[108] (214 — 249 po Kr.) zrušil na papíře chlapecké bordely a zakázal celou instituci hochů pro rozkoš, ale podle Aurelia Victora (Dějiny císařů, kap. 28) neřest bujela dále a, byla-li i místa, kde byla provozována, jiná, děla se přes to způsobem ještě hroznějším. Teprve křesťanští císařové zakázali pod trestem smrti zcela v duchu nového bludu každý homosexuelní styk.

*

Takový byl v hrubých rysech poměr antického státu k prostituci heterosexuelní i homosexuelní. Povšimněme si ještě blíže úlohy, jakou měla prostituce v antické společnosti, ve veřejném životě.

Jako často dodnes, byla i v antice, jak jsme viděli, zdůrazňována nutnost a účelnost prostituce pro sociální regulaci pohlavního života, prostituce měla významnou úlohu ve společnosti a ve státe, ba na př. za dob helenismu zakořenila se a rozrostla ve společnosti jako převážný činitel. Při tom však na druhé straně byla poznamenána cejchem hanby a nečestnosti, který měl pro nevěstky obého pohlaví velmi zlé následky právní a sociální. To byl důsledek dvojjaké morálky, která vládne až dosud, třebaže ostrý rozdíl mezi manželstvím a prostitucí, dvojitý útvar pohlavního života ostře vyhraněný na obou stranách, byl zvláštností antiky.

Uvažujeme-li o společenské nečestnosti antické prostituce, nesmíme zapomenouti, že stát řecký i římský byly typické státy otrokářské, v nichž pojem sociální nečestnosti měl mnohem širší smysl než ve státě dnešním, který — aspoň na papíře — zaručuje individuelní svobodu všem svým příslušníkům. Základní představou antické společnosti bylo, že důstojným je pouze člověk žijící z práce otroků a sprostým člověk, který žije z práce svých rukou. Všecko, co souviselo se skutečnou a výdělečnou prací, platilo starým za méněcenné sociálně; řemeslník, kupec, živnostník, ba i lékař, pokud bral za své výkony peníze, byli v nevážnosti. Neboť práce byla v antickém světě hluboce nenáviděna. Zhotovovati obuv nebo prodávati nasolené ryby bylo právě tak nečestné jako řemeslné kuplířství a výdělečná povolání měla před prostitucí jen tu přednost, že nebyla ničemná s hlediska právního; tanečníci, herci a zápasníci byli však v Římě bezectní i podle práva. Řečtí a římští otroci nebyli osoby právní; občanská čest a jistá práva chyběla jim již proto, že byli otroky.

Tu tedy, poněvadž prostituce, (jakož i všecky její nepřímé formy, kuplířství, bordelářství a obchod s děvčaty) byla řemeslem výdělečným a nevěstky rekrutovaly se především z třídy otrocké, dlužno v těchto dvou jejích vlastnostech spatřovati hlavní příčiny opovržení, kterým byla postižena a které trvá dosud, ač již nevyvěrá z oněch příčin antických a míří přímo a bez oněch souvislostí na všecky formy prostituce.

Bezecnost (řecky atimie, latinsky infamia), provázená ztrátou občanských práv, byla antický pojem, přímo a těsně související se všeobecným názorem na práci a otroctví.

Ve své řeči proti Neaeneře naznačil Demosthenes velice příkře sociální a právní rozdíl mezi počestnou ženou svobodného rodu a prostitutkou: „Důstojnost a hodnost žen počestných a urozených přešla by na záletnice, kdyby dostaly dovolení ploditi děti, s kýmkoli se jim chce, míti činné účastenství při svěceních a obětech a na čestných právech ve státe.“ Podle solonského zákona nebyly děti nevěstčiny povinny živiti svého otce, neboť „kdo při manželství opomíjí blahobyt, dává najevo, že pro rozkoš béře si ženu, nikoli, aby děti plodil. V tom tedy má již svou odměnu a ztrácí právo stěžovati si na děti, poněvadž v něm jest příčina, že jim dokonce jejich původ bude vytýkán.“ Děti hetér byly vyloučeny z užívání občanských práv a z dědické posloupnosti. Pěknou míru této třídní zaujatosti projevuje epigram Dioskuridův, rozhořčený na to, že syn nevěstky dostal cenu v pochodňovém běhu, přístupném jen legitimním jinochům:

Římané posuzovali smilné řemeslo všeobecně přísněji než Řekové. Důsledky infamie v římském právu byly pro nevěstky tyto: 1. Zákaz oblékati se jako počestné matrony. 2. Ztráta způsobilosti svědčiti před soudem. 3. Infamis femina (bezectná žena) mohla býti bez okolků vypovězena z najatého bytu. 4. Nemohla žalovati na zaplacení mzdy za soulož, kterou poskytla. 5. Nemohla dostávati legáty nebo dědictví (podle nařízení Domitianova), nebo aspoň byla poměrně méně hodna dědictví. 6. Nemohla se vdáti za senátora nebo vůbec za svobodného občana. — Naproti tomu mohla nevěstka volně disponovati svým jměním, činiti právoplatné závěti a nebyla povinna vraceti dary, které jednou přijala.

Atimii mužských prostitutů vyhlásil tento solonský zákon: Dá-li se Athéňan použíti ke smilstvu, nebudiž mu dovoleno vstoupiti mezi devět archontů, aniž zastávati úřadu kněžského, aniž vystupovati před lidem v úloze právního zástupce, aniž spravovati místo některé v zemi nebo mimo zemi na základě losu nebo volby. Nebudiž ho také používáno k úřadu heroldově, nemá pronášeti nálezu, ani býti přítomen státním obětím, ani býti věnčen při společných průvodech s věnci, nesmí vstupovati mezi posvěcená zábradlí národního shromáždění. Dopustí-li se toho však muž, který byl odsouzen, že ke smilstvu dal se použíti, budiž potrestán smrtí.

Karakteristické pro antickou společnost jest, že obviňovány z mužské prostituce bývaly často i nenáviděné osobnosti jen proto, aby mohlo býti veřejně mluveno o jejich životě. Proslulá je v tomto směru řeč Aeschinova proti Timarchovi.

V Římě byla za nečestnou považována hlavně trpná pederastie kinédů a mužských prostitutů. O bezectnosti a kuplířství jsme již mluvili.

Právní bezectnost nevěstek zrcadlila se ovšem i v životě společenském, poněvadž však na druhé straně byla prostituce považována za „nutné zlo“, za nejlepší ochranu před cizoložstvím a sváděním žen počestných, projevovalo se v antické společnosti nemálo pohlavní pokrytectví.

Návštěva nevěstinců byla všeobecně považována za hanbu, nechodili do lupanarů za jasného dne a veřejně, a večer nebo v noci zahalovali si aspoň hlavu jakousi kapucí, aby nebyli poznáni. Za velmi nestoudného platil ten, kdo veřejně s nezahalenou hlavou navštěvoval nevěstince. Aelian (Var. hist. XII, 17) praví o Demetriovi: „Demetrios, který tolika národům vládl, navštěvoval nevěstku Lamii ve zbroji své a s diadémem na čele. Dosti nečestno bylo by bývalo proň, kdyby byl tuto osobu jen do svého domu pozval; byl však tak ochotný, že šel do domu jejího. Dal bych přednost flétnistovi Theodorovi před Demetriem; neboť když Lamia onoho k sobě pozvala, nepřijal pozvání.“ — V tomto směru je zajímavá i duchaplnická polemika mezi filosofy Diogenem (kynikem) a Aristippem (kyrenaikem), když onen vytýkal tomuto, že žije s obyčejnou holkou (Lais). Diogenes: Buď se jí zřekni nebo přiznej se jako já ke psí sektě. — Aristippos: Považuješ za nesrovnalost, bydliti v domě, ve kterém i jiní bydlili? — Diogenes: Nikoli. — Aristippos: Anebo jeti po lodi, po které již mnozí jeli? — Diogenes: Rovněž nikoli. — Aristippos: Není tudíž nesrovnalostí, užívati ženy, které již mnozí užili. — A G. Gracchus^[109] pravil ve své známé obhajovací řeči po návratu ze Sicilie: „Dvě léta byl jsem v provincii. Vešla-li za tu dobu některá nevěstka do mého domu nebo byl-li z mého podnětu něčí otrok tam sveden, považujte mě za nejšpatnějšího a nejzvrhlejšího chlapa ze všech národů.“ — Nezřídka vydědili otcové své syny pro styk s nevěstkami, ač podle Quintiliana^[110] byla to věc právně sporná; ovšem třeba tu uvážiti, že otcům asi všeobecně běželo o jmění, které synkové u nevěstek rozhazovali.

Toto všeobecné opovržení, kterým prostituce a styk s ní na venek byly stíhány, nemohlo však jíti příliš do hloubky, když návštěva nevěstinců a styk s nevěstkami byly považovány za nejúčinnější prostředek k zamezení nedovolených pohlavních styků cizoložných. Ve skutečnosti již ve starší mravně přísné době republikánské, posuzován byl styk mladých mužů s nevěstkami blahovolně a lehce. Livius (XXXIX, 9) praví o poměru Publia Aebutia k nevěstce Fecenii Hispale, že nebyl ani trochu škodlivý jmění a dobré pověsti jinochově; starý Cato chválil jinocha, kterého spatřil vycházeti z nevěstince, poněvadž to je lepší, než kdyby sváděl cizí manželky. Ovšem dodal prý později, když jej znova přistihl při návštěvě nevěstince: Chválil jsem tě, mladíku, že někdy sem chodíš, nikoli však, abys tu bydlil. — Cicero (Pro Coelio, 20, 48) prohlásil: „Domnívá-li se ostatně někdo, že mládeži zakázána je láska nevěstek, nechci toho zapírati, že má velmi přísné zásady. Ale není v rozporu pouze s volnými mravy tohoto věku, nýbrž také se zvyky a ústupky předků. Neboť kdy se ono nedělo? Kdy to bylo káráno? Kdy to nebylo dovoleno? Kdy konečně nesměl člověk činiti toho, co bylo dovoleno?“ — Seneca st. (Controvers. II, 12, 10) vyslovil názor doby císařské: „Nedopustil se hříchu. Miluje nevěstku. Toť věc obvyklá. Neboť jest jinochem, polepší se a ožení.“

Dodejme ihned, že stejně dvojjace bylo nuceno i křesťanství chovati se k prostituci. Otec Augustinus, muž jistě zbožný a přísný, nazýval prostituci na jedné straně morem lidstva, na druhé straně však nejsilněji zdůraznil její nutnost, a názory křesťanů dodnes — povšechně vzato — nejsou jiné.

Poměr ženských prostitutek k ostatním ženám, které nazýváme počestnými, netrpěl touto dvojjakostí. Zde nebyly možny shovívavé ústupky. Pro řeckou paní byla nevěstka dokonale bezectná: hluboká propast, žárlivě střežená manželkami, zela mezi nimi a prostitutkami. Dobře je to vystiženo v Demosthenově řeči proti Neaeře: „Co také řekl by asi každý z vás své manželce, matce nebo dceři, any by se vás ptaly, kde jste byli, a vy odpověděli, že jste soudili? Vždyť by se ihned dále ptaly: Koho? A vy byste odpověděli: Neaeru. Jistě? V jaké při? Že jako cizinka provdala se protizákonně za Athéňana a svou záletnickou dceru Theogenovi zasnoubila, který tehda archonem-králem byl, a ta posvátné a tajemné oběti jménem státu konala a Bacchovi při obřadech jako manželka dala se představovati a podobného více, a vypravovali byste žalobu, ktera v oné věci byla na ni vznesena, tak věrně a přesně, jak jest možno. Po těchto zprávách ptaly by se vás pak ženy, co jste učinili? Tu kdyby ste řekli, my ji osvobodili, zda rozumnější mezi těmito ženami nezlobily by se na vás, že jste této osobě, právě tak jako jim, přiznali účastenství na výhodách státu a na tom, co patří k náboženství?“ — V Plautově „Mercatoru“ naříká matrona Dorippa, když se dozví, že v domě dlí hetéra:

Mluví, jak vidno, trochu mnoho, o svém věnu, aby patrně nebylo omylu o pravé povaze manželství, do něhož vstoupila.

Plnoprávná antická občanka, zvláště dědičná dcera, měla právo podati žalobu pro špatné zacházení, cítila-li se rodina příliš odstrčena mužem, pěstujícím styky s hetérami nebo hochy. Povšechně ovšem nevšímaly si ženy u mužů podobných styků přechodních. U Plutarcha čteme (v Manželských předpisech): „Perští králové ponechávají své právoplatné manželky vedle sebe při hostinách a slavnostech; chtějí-li však žertovati a opájeti se, pošlou je pryč a zavolají zpěvačky a souložnice. Tak jednají zcela správně, nepřipouštějí-li svých právoplatných žen ke svému hýření a ke svým pitkám. Když tedy soukromník, který nemůže mírniti a ovládati svého chtíče, zapomene se někdy s nevěstkou nebo služkou, nemá jeho žena býti tím pohoršena a zlobiti se, nýbrž má si pomysliti, že ze studu před ní na jinou vylil svou opilost, vilnost a svévoli.“ Byl to tedy patrně jen trvalý — nikoli přechodný — poměr muže s nevěstkou nebo s hochem pro rozkoš, který mohl býti důvodem k soudní žalobě. Nicméně takové poměry trvalé nebyly asi nic vzácného, neboť četné smlouvy manželské, na papyrech zachované, ustanovují na prospěch mladé manželky, že manžel nesmí si za jejich života vzíti ženy druhé nebo vedlejší nebo mimomanželské souložnice nebo hocha pro rozkoš, při čemž také žena béře na sebe podobné závazky. V manželské smlouvě mezi Apollonii a Philiskem z r. 92 př. Kr. na příklad praví se: „Apollonia má však zůstati u Philiska, jsouc ho poslušná, jak se sluší ženě vůči muži, a o své jmění s ním se děliti. Philiskos má dáti Apollonii všecko potřebné a šaty a všecko ostatní, co náleží ženě vdané, podle zámožnosti své domácnosti, ať jest doma nebo na cestách. Také nebudiž Philiskovi dovoleno, aby si jinou ženu přivedl kromě Apollonie nebo souložnici nebo hocha pro rozkoš, nebo děti plodil s jinou ženou, pokud Apollonia jest na živu, nebo v jiném domě bydlil než v tom, na který také Apollonia má vlastnické právo; rovněž nesmí ji z domu vykázati nebo proti její cti hřešiti nebo špatně s ní jednati a něco z majetku ke škodě Apollonie zciziti. Stejně budiž Apollonii zakázáno, spáti nebo den tráviti mimo dům Philiskův bez jeho svolení, nebo jinému muži se vzdáti nebo společnou domácnost poškozovati nebo hanbu mu činiti něčím, co hanba je pro muže. Bude-li však Apollonia z vlastní vůle chtíti se odloučiti od Philiska, má jí Philiskos vrátiti věno.“

Ačkoli povšechně platilo mínění, že muž může s nevěstkami vybíjeti se pohlavně, sváděn jsa k tomu jejich půvaby, ale nemá se tak nízce ceniti, aby učinil z nevěstky družku svého života, přece nebylo, jak již víme, vzácností, že vynikající a svobodný občan vzal si hetéru za ženu z vášnivé lásky. Později byly takové sňatky zakazovány, a obvyklou formou trvalých poměrů stal se konkubinát. Jen mocní vladaři odvážili se čeliti společenskému odporu a brali si nevěstky za právoplatné manželky. O některých případech takových již jsme se zmínili. Nejproslulejší jest ovšem případ císařovny Theodory, tím pozoruhodnější, že patří již do doby křesťanské. Theodora, manželka Justinianova, byla dcera hlídače medvědů z Byzance a již jako dítě nevěstkou v divadelním nevěstinci, kde překonávala všecky holky nestoudností a veřejně prováděla všemožné druhy pohlavní zvrácenosti. Jako milenka Hekebolova přišla pak do Afriky, rozešla se tu s ním a prostitucí vydělávala si na zpáteční cestu. Brzy po té zamiloval se do ní Justinian tak vášnivě, že přes protesty své tety, císařovny Euphemie, a výčitky své zbožné matky Biglenize, vzal si ji za ženu, když jeho strýc Justin zrušil příslušný paragraf manželského zákonníka. Věc vzbudila ovšem velké pohoršení. Theodora i jako císařovna byla prý „typem plebejské síly a smyslnosti“, jsouc zasvěcena do všech tajů smilstva, majíc zrak ohnivý a celá vyzařujíc žár, ač na venek předstírala mravnost a morálku; přes denní péči, kterou věnovala svému tělu, měla dosti kdy, aby také ve státě se mocně uplatňovala, jsouc uznanou spoluvladařkou.

Rozpor mezi právní i sociální „bezectností“ nevěstek a jejich skutečným významem v antickém životě projevuje se také úlohou, kterou měly hetéry ve veřejném životě, zatím co počestné a, jak jsme již dříve uvedli, také velmi omezené často paní a dívky seděly v domácím koutě. Skutečně veřejnou ženou byla jen hetéra, jen ona byla mocí ve společnosti, jen ona měla přístup k symposiím, jen ona byla předmětem a podnětem konversace. Ozdobou počestné ženy bylo mlčení (Sophokles) a taková uzavřenost v lůně domácnosti, že se také o ní všeobecně mlčelo podle přísloví, že nejlepší ženy jsou ty, o nichž se nejméně mluví. Pravou hetérou t. j. družkou antického muže ve společnosti byla skutečně jen prostitutka. Hetéra byla středem veřejné pozornosti, předmětem denních hovorů a klípků, předmětem přísloví a pomníků, hrdinkou literatury a umění.

Hlavním sídlem denní řecké konversace a klepařící zábavy byla lesché, jakási antická kavárna, obyčejně sloupová síň, kde se lepší společnost městská scházela, aby si pohovořila o tom, co je nového, a historky o hetérách byly hlavním předmětem těchto hovorů. Herodot (II, 135) praví o hetéře Archidike, že byla opěvána a měla tudíž všeobecnou pověst, že však nebyla ve větší míře předmětem zábavy v hovornách, což znamená, že pravé znalce nepříliš bavila. Herodot tím zřejmě naznačuje určité odstíny obecného zájmu. Alkiphron (Fragm. 5) praví o Lais, že celou Helladou hýbala a všude byla předmětem všeobecného zájmu, který se projevoval zábavou a hovory ve veřejných místnostech, v holírnách i divadlech, při soudních přích i lidových shromážděních. Nápisy na stěnách, o kterých mluví Lukian ve čtvrtém Rozhovoru nebo které byly nám zachovány v Pompejích, četná přísloví, lidové knížky a snáře potvrzují rozsah veřejného zájmu o hetéry.

Podle antického snáře znamenal sen o samé nevěstce štěstí, sen o její provozovací místnosti (na př. nevěstinci) však neštěstí. Artemidoros ve svém díle Oneirocritika praví o tom asi toto: „Stýkati se s veřejnými dívkami v nevěstinci, znamená jakousi malou hanbu a jakési nepatrné vydání, neboť člověk se stydí a vedle toho má s tím také útraty, přiblíží-li se k těmto bytostem. Naproti tomu znamenají ony při každém podniku něco dobrého, neboť bývají také nazývány obchodnicemi a vzdávají se bez odporu. Dále je dobře, vstoupí-li člověk do nevěstince a vyvázne odtud se zdravou kůží, neboť, nemůže-li odejíti, je zle. Tak znám člověka, kterému se zdálo, že vešel do nevěstince, ale nemohl odtud odejíti, a po několika dnech zemřel, když se vyplnilo vidění následkem nějaké vnitřní souvislosti; neboť nevěstinec jako hřbitov je nazýván místem společným, a mnoho lidského semene přichází tu na zmar. Podobá se tedy toto místo smrti způsobem velmi přirozeným. Kdežto ženy nemají nic společného s místem svého pobytu, neboť samy o sobě znamenají věc dobrou, jen místo nikoli. Přináší to tedy větší štěstí, zříme-li ve snu nevěstky kolem se potulující. Dobré znamenají dále také dívky krámské, ať je vidíš něco prodávat nebo brát odměnu za lásku a jich užívati. Zdá-li se ti, že používáš neznámé ženy, znamená to pro tebe zvláště šťastný zdar v podnikání, je-li krásná, milá, bohatá a pěkně oblečená, zdobená zlatými náhrdelníky a nabídne-li se sama; je-li to však stará, protivná, ošklivá coura v hadrech, která činí drahotu a nechce se vzdáti, znamená opak toho, co znamenala předešlá. Třeba totiž neznámé ženské považovati za symboly obchodů, které ten, jemuž se o nich zdálo, podnikne. Podle toho tedy, jak ženská vyhlíží a se chová, povede se také obchod toho, který měl sen.“ A na jiném místě: „Kdosi měl sen, že vidí svou ženu v purpur oblečenou seděti před nevěstincem, a vyložili jsme mu sen nikoli podle šatu nebo sezení nebo něčeho podobného, nýbrž pouze podle nevěstince. Ten člověk byl totiž celník. Jeho řemeslo bylo tudíž bezectné a nám jest řemeslo nebo zaměstnání snícího považovati za jeho ženu.“

*

Tento druh snářové pověry není však bez hlubších kořenů. Nejen v antice i v Německu, Anglii a Francii, a leckde jinde, a nejen ve starověku a středověku, nýbrž i v naší době jest sen o nevěstce vykládán ve smyslu příznivém, kdežto na př. sen o stařeně nebo jeptišce znamená neštěstí. Proč? Protože s představou nevěstky spojena je od pradávna v hlubině lidské mysli představa volného života pudového, protože v nevěstce ozývá se jasně původní volnosnubnost lidská, vzpomínka na původní nespoutané milování a plození, s nimiž spojena je představa blahobytu a radosti, kdežto s představou osoby pohlavně nečinné nebo spoutané, s představou kněze, báby, jeptišky spojena bývá představa opačná, představa neplodnosti, nezdaru, neštěstí. A veliká úloha, kterou prostituce, podle jedné stránky antické morálky tak opovržená; měla při jistých veřejných a náboženských slavnostech, souvisí zřejmě s touto prastarou představou a vírou, ve které šlo i o kouzla na prospěch plodnosti a s nimi spojený kult phallický.

U Římanů zosobňovaly prastará božstva plodnosti v podobě nevěstek Lupa, Acca Laurentia a Flora, k jejichž poctě slaveny byly ročně lupercalie, laurentinalie a floralie,^[111] při nichž vystupovaly také nahé nevěstky jako představitelky původní volnosnubnosti pohlavní. Pravou slavností nevěstek byla slavnost Venušina, slavnost Afroditina, pak i slavnost Adoniova a jiné slavnosti s noční oslavou. Rovněž dionysie konaly se za přítomnosti hetér. Při těchto slavnostech, spojených tak nebo onak s kultem plodnosti, byly nevěstky přímo vítány. Z jiných slavností, zejména z velkých mystérií byly však vyloučeny, ač bohatí muži nejednou dovedli prosaditi nepřímé i přímé účastenství vynikajících hetér i při slavnostech a mystériích nejvznešenějších. Vzpomeňme jen vnuka Demetria Falernského a jeho podniku s Aristagorou, o němž jsme se dříve již zmínili podrobněji.

Vztah prostituce k náboženským svatyním a citům, vyvrcholující až i ve zbožnění hetéry, byl však i jinak velmi rozmanitý. Jak nám již známo, hetéry nejen že dostávaly od vladařů dary z chrámů, nýbrž samy dávaly často chrámům dary veliké. Rhodopis na př. dala za desetinu svého jmění zhotoviti četné železné rožně na celé voly a věnovala je svatyni delfské, kde byly ještě za doby Herodotovy. Sochy hetér vynikajících neobyčejnou

krásou stavěny byly do chrámů. Vždyť Řekové považovali krásu za něco božského. Nejproslulejší jsou sochy Phryniny: jednu provedl Praxiteles pro chrám thespijský, druhá pozlacená stála ve svatyni delfské. To byla cesta ke zbožnění některých hetér. Již za doby Peisistratovy měla jakási veřejná dívka přechodně úlohu bohyně. Podle Aristotela vyhledal Megakles štíhlou a krásnou dívku z obce paianských, jak praví Herodot, jak jiní míní květinářku thráckého původu. Oblékl ji přesně do výzbroje bohyniny a společně s Peisistratem, který řídil vůz, na němž žena po jeho boku stála, přivezl ji do Athén: publikum přijalo ji se zbožným obdivem. V době helénské došlo pak ke skutečné apotheose hetér: jsou známy chrámy Afrodity Lamie, Afrodity Leainy, Afrodity Belestichy.

V době helénské i císařské měly hetéry hlavní úlohu ovšem i ve světském životě společenském, na hostinách, v divadle, při venkovských slavnostech a hrách. V Alkiphronových dopisech jest vylíčena jakási slavnost v přírodě asi takto: „Jistá hetéra rozeslala zpřáteleným družkám v povolání pozvání na statek nedaleko města, který patřil jejímu milenci, světáku, nikoli sedlákovi. Za radostného rozhovoru dává se veselý dívčí zástup na cestu, mimojdoucí si jej dobírají, ale dívky mají vždy říznou odpověď. Všechny jsou plny nevinné radosti z přírody. Trhají a hledají květiny a náhle jsou na místě; za žertování cesta jim uběhla, aniž toho pozorovaly. Poté vykonají nejdříve oběť nymfám na improvisovaném oltáři před skálou porostlou myrtami, vavříny a platany, a modlí se k nim, neméně však i k Afroditě: aby jim milostivě kořist milostnou uštědřila. Pak se hlásí u všech hlad. Melissa navrhuje, aby šly do domu a položily se ke stolu. Jiná volá: „Pro nymfy a Pana: nikoli! Pohleď, jak je žádostiv: rád nás tu uvidí hodovati. Podívej se jen, jak tady pod myrtovím je místo kolem oroseno a pestré bujnými květinami! Do této trávy bych se ráda natáhla, raději než uvnitř na koberce a měkké polštáře. U Dia, taková hostina má větší cenu než ve městě — uprostřed líbezné přírody pod širým nebem!“ Utáboří se tedy ve směsici na zemi, pojedí bohatý oběd a dají kolovati pohárům těžkého italského vína, až všichni, muži i ženy, jsou opilí, a všecky dívky za týmž účelem vstanou, a muži jdou za nimi do houští. Pak se pokračuje v kuchyňských a alkoholických požitcích a slavnost končí zcela veřejnou orgií erotickou.