Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 3


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 3

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Eva Kovárová, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 19 čitateľov

Kapitola první. Středověké názory náboženské na pohlavní život

Antické kořeny světových názorů náboženských. — Islám. — Pohlavní mravouka židovská. — Názory prvotního křesťanství. — Antické hodnocení ženy u Pavla z Tarsu a ostatní jeho názory na pohlavní život. — Další protipohlavní a protiženský vývoj křesťanství. — „Duchovní manželství.“ — Krajní asketism Cyprianův.[1] — Mnišské ideály Tertullianovy. — Gnostikové. — Manichejci. — Asketická perverse. — Křesťanství a prostituce. — Prostituce trestem za křesťanství. — Theofil a Marie. — Augustinus a jeho vliv. — „Nutné zlo.“ — Co daroval světu křesťanský středověk v oblasti pohlavní. — Čarodějnické bláznovství. — Satanism. — Joseph von Görres. — Flagelantství. — Milostná služba rytířská. — Středověké důsledky dvojjaké morálky. — Prostitutky jako cech. — Sociální opovržení nevěstkou.

Od počátku 3. století křesťanského stálo proti sobě v jižní Evropě a západní Asii tré světových názorů náboženských, které hlásaly podobným způsobem myšlenky zjevení, vykoupení, askese a nesmrtelnosti: novoplatonství, křesťanství v katolickém rouše a manichejství.[2] Všecky mají své kořeny v antice a jsou výsledkem náboženského vývoje kulturních národů, počínajíc od Persie až do Italie, který trval přes tisíc let. Monotheistické křesťanství na podkladě Starého zákona a Evangelií, vybudované prostředky helenské spekulace a etiky (Harnack),[3] bylo největším kulturním činitelem středověkým na Západě a ve velké části Orientu. Teprve od století 7., od té doby, kdy prorok Muhammed 14. září 622 odešel z Mekky do Mediny, druhé náboženství monotheistické, islam, pozměněná nauka židovsko-křesťanská, počalo se mocně šířiti po starém světě kulturním, od hranic Číny a Indie až do Španělska a do Západní, Východní a Střední Afriky. Pohleďme, co tato dvě veliká náboženství soudila o věcech pohlavních.

Dnešnímu theologickému a historicko-filologickému bádání znamená křesťanství neodlučitelnou součástku antiky, neboť jen antika mohla učiniti z palestinské sekty světové náboženství a jen z antiky mohlo křesťanství přijati zvláštní myšlenky, které mají dodnes jistou působivost. Při tom však nesmíme zapomenouti, že tyto antické vlivy mohly se zmocniti věci teprve za Apoštolů a při vzniku křesťanských dogmat, kultu a církve, kdežto prvotní křesťanství má své kořeny v židovství a přímo vyznává židovské učení o jednotě božské bytosti a lásce k bližnímu. (Marek 12, 28 — 34.) Srovnáváme-li tudíž pohlavní názory prvotního křesťanství s pohlavními názory křesťanství pohelenštělého, které počalo se vytvářeti za Apoštolů, zpozorujeme veliké rozdíly a shledáme, že pohlavní mravouka prvotního křesťanství jest příbuznější pohlavní mravouce židovské než pohlavní mravouce pozdějšího křesťanství. Pohlavní názory židovské byly také v celku mnohem zdravější a ušlechtilejší než názory helenské, a proto také prvotní křesťanství nepředpojatě oceňuje a přirozeně chápe pohlavní život.

Pomineme-li menší sekty, seznáme, že pohlavní mravouka židovská jest ducha naprosto neasketického. Židé považovali vždy pohlavní styk za věc přirozenou a posvátnou; trvalá pohlavní abstinence byla jim proti příkazu božímu. Svobodným ukládalo židovství zprvu poměrnou pohlavní abstinenci až do sňatku, který ovšem děl se u mužů již v 16. — 20. roce a u žen ještě dříve; také ženaté přidržovalo k jisté zdrželivosti, prohlašujíc dny půstu, smutku a silné práce duševní za dny pohlavního klidu. Práce byla Židům také prostředkem k překonání pohlavní fantasie u mužů i žen. Poněvadž tu vládl rozhodný patriarchát, nelze mluviti o stejných právech ženy; přesto však nežila žena u Židů nikdy v takovém harémovém nevolnictví jako u Řeků nebo pozdějších moslimů. Židovská žena, třebaže byla považována za tvora podřízeného muži, a zákonné mnohoženství nebylo ještě hluboko ve středověku považováno za nic nepřístojného, zúčastňovala se přece mužského konání. K prostituci měli Židé stanovisko odmítavé, později však také u nich prostituce kvetla a organisovala se pod vlivem prostituce helenské a římské. V talmudu mluví se o ulici nevěstek, což ovšem neznamená, že tu běželo o prostituci úředně kasernovanou: podle orientálního zvyku ještě dnes stahují se jednotlivá řemesla do určité ulice. Bordely byly u Židů asi zařízení římské: často se dělo, že počestné ženy židovské byly Římany násilně přiváděny do nevěstinců, jako později křesťanky, u nichž bylo toho užíváno jako trestu za to, že se nechtěly odříci křesťanské víry.

V talmudu vypravuje se o nevěstce, která žila v „pevnostech u moře“ a požadovala jako mzdu 400 zlaťáků a to předem. Její hosté musili často čekati v předpokojích, a služka je ohlašovala. Byl-li však muži vstup dovolen, připravila sedmero postelí, šestero ze stříbra, jednu ze zlata, vždy mezi dvě postele postavila stříbrný žebřík, jehož nejhořejší stupeň byl zlatý, a na ten se posadila. Návštěvníku však v posledním okamžiku přijde na mysl boží zákon a odolá svůdnému svádění. Jiná nevěstka, rovněž z námořního města, dostává mzdou pytlík denarů; jde se k ní přes sedm řek. I obyčejné nevěstky dostávají velké dary, ale mnohá považuje je za nepatrné a posmívá se mzdě tak ubohé. Tak člověk, který holky pěstuje, utratí jmění, až mu zbude jen na kus chleba, který jest jeho jedinou potravou. Není-li peněz, dají synka za holku a dcerku prodají za víno a pití… Řecká prostituce kvetla v Jerusalemě v době helenské a také prostituce homosexuelní rozmohla se u Židů patrně vlivem řecko-římským. (Bloch.)

V takovém prostředí vynořilo se prvotní křesťanství, vycházejíc zřetelně ze židovského cítění a hodnocení.

Z Ježíšových[4] výroků nelze jediného jmenovati, který by věci pohlavní odsuzoval jako hříšné a nečisté. „Žena, když rodí, zármutek má, nebo přišla hodina její: ale když porodí děťátko, již nepamatuje na soužení pro radost, protože se narodil člověk na svět“ (Jan 16, 21). A známé: „Nechte dítek přijíti ke mně a nebraňte jim, neboť takovýchť jest království boží“ (Marek 10, 14). Radost ze skutečnosti, že člověk přišel na svět, a radost z dětí předpokládá kladný poměr k pohlavnímu životu a nepředpojatý názor na ženu jako přirozenou družku mužovu. Ze všech čtyřech evangelistů možno vybrati příklady určitého oceňování ženy jako hodné poučení, jako samostatné osobnosti, která má býti účastna myšlenkového a náboženského života mužů. Prvotní křesťanství ani zde nepřinášelo však něco nového a zcela svého, neboť podobné názory v době Ježíšově panovaly i v jiných kruzích a sektách židovských. I v talmudu čteme ostatně, že rabbi Meir míval v sobotu večer přednášky, na které chodily i ženy.

Podobně bylo tomu s názory na manželství a cizoložství. U Matouše (19, 3 — 9) čteme: „I přistoupili k němu farizeové, pokoušejího ho a řkouce jemu: Sluší-li člověku propustiti manželku svou z kterékoli příčiny? On pak odpovídaje, řekl jim: Což jste nečtli, že ten, kterýž stvořil na počátku muže a ženu, učinil je? A řekl: Protož opustí člověk otce i matku a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo. A tak již nejsou dva, ale jedno tělo. A protož, což bůh spojil, člověk nerozlučuj. Řekli jemu: Proč tedy Mojžíš rozkazuje dáti lístek rozloučení a propustiti ji? Dí jim: Mojžíš dopustil vám propouštěti manželky vaše pro tvrdost srdce vašeho, ale s počátku nebylo tak. Protož pravím vám: Že kdožkoli propustil by manželku svou (pro smilství) a jinou pojme, cizoloží, i kdož propuštěnou pojme, cizoloží.“ (Podobně Matouš 5, 31 — 32, Marek 10, 2 — 12, Lukáš 16, 18.) Starozákonní podklad těchto vývodů jest v Deuteronomiu (páté knize Mojžíšově 24, 1): „Pojal-li by muž ženu a byl by manželem jejím, přihodilo-li by se pak, že by nenašla milosti před očima jeho pro nějakou mrzkost, kterouž by nalezl u ní, i napsal by jí lístek zapuzení a dal v ruce její a vyhnal by ji z domu svého.“ O tato slova bible veden byl za doby Ježíšovy veliký spor mezi školou rabbiho Šammaje, která hájila výklad přísnější, a školou rabbiho Hillela, která byla liberálnější. Šammajovi značila slova „něco hanebného“ jen smilstvo a kurevnictví, kdežto rabbi Hillel vykládal je v širším smyslu jako také jiné nepříjemné vlastnosti. Farizeové chtěli patrně poznati názor Ježíšův, který však „božský“ zákon postavil nad lidský, jen pro tvrdost lidského srdce vzniklý. Ze slov Ježíšových jde ostatně na jevo, že připouštěl rozvod pro cizoložství (mimomanželský styk pohlavní, prostituci) a shovívavě vysvětloval poměry zákon Mojžíšův. Ideálem prvotního křesťanství bylo manželství jako svazek, hluboce založený na vzájemných citech za účelem trvalého spolubydlení. Ale praví-li evangelium: „Kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém“ (Matouš 5, 28), jest i to názor čistě židovský, který najdeme o 150 let asi dříve v žalmu Šalamounově: „Svýma očima hovoří ke každé ženě o hříšné dohodě“, i v starozákonném: „Nepožádáš manželky bližního svého.“ V talmudu považují rabíni za cizoložství, když muž nebo žena v době soulože myslí v srdci svém na jinou osobu, a rabbi Šešeth dí: „Kdo pozoruje třeba jen malíček ženy, aby měl smyslný požitek, neliší se mravně ničím od cizoložníka.“ Pro osoby svobodné před manželstvím byla cudnost u Židů samozřejmým požadavkem a právě u Židů vyskytuje se tento poměrně ostře vyslovený požadavek po prvé. Poměrná abstinence pohlavní, o kterou tu běželo, neměla však nic společného s askesí, kterou teprve řecké vlivy zanesly do osamocených židovských sekt. Ani v evangeliích nenajdeme ji všeobecně doporučenu. Velmi sporné v tomto směru místo u Matouše (19, 10 — 12), konec citovaného dialogu o cizoložství, zní: „Řekli jemu učedlníci jeho: Poněvadž je taková pře s manželkou, není dobré ženiti se. On pak řekl jim: Ne všichniť chápají slova toho, ale ti, jimž jest dáno. Jsouť zajisté panicové, kteříž se tak z života matky zrodili, a jsouť panicové, kteříž učiněni jsou od lidí, a jsouť panicové, kteří se sami v panictví oddali pro království nebeské. Kdo může pochopiti, pochop.“ Možno rozuměti této řeči různě, nelze z ní vyčísti myšlenku všeobecné askese. Výjimky zdůrazňuje Ježíš učedníkům svým, nikoli všeobecné pravidlo, kterého se lekali. Vyzdvihuje dobrovolnou pohlavní zdrželivost těch, kteří se chtějí nerušeně věnovati božským věcem. „Co mám činiti? Můj duch visí na hoře, nechť svět udržují jiní!“ volá Ben Azzaj v talmudu. A u Izaiáše (56, 4 — 5) čteme o eunuších: „Nebo toto praví Hospodin o kleštěncích, kteříž by ostříhali sobot mých a zvolili to, což mi se líbí, a drželi smlouvu mou: Že dám jim v domě svém a mezi zdmi svými místo a jméno lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, kteréž nebude vyhlazeno.“

Tedy také ani tento názor nebyl Židovstvu cizí. Skutečnou kastraci Židé však zavrhovali, a nemožno souditi ani, že o ni šlo Ježíšovi, třebaže evangelia líčí jeho život jako život bez pohlavního zájmu. Židovským názorům odpovídá také mínění evangelické, že mrtví, až vstanou z mrtvých, budou bez pohlaví jako andělé, neboť také v talmudu čteme: „Na onom světě odpadne všecko pozemské, nebude jídla ani pití, nebude plodnosti ani rozmnožování, nýbrž spravedliví usednou a zaradují se v lesku božím zcela jako andělé.“ Tedy opak učení Muhamedova, který svým věřícím poskytuje v ráji skutečné panny krásné.

K prostituci a mimomanželskému styku pohlavnímu byl poměr prvotního křesťanství lidsky nepředpojatý. Citujeme známá místa z evangelií:

„Prosil ho pak jeden z farizeů, aby jedl s ním. Pročež všed do domu toho farizea, posadil se za stůl. A aj, žena v městě, kteráž byla hříšnice, zvěděvši, že by seděl za stolem v domě farizea; přinesla nádobu alabastrovou masti. A stojíc ze zadu u noh jeho s pláčem, počala slzami smáčeti nohy jeho a vlasy hlavy své vytírala a líbala nohy jeho a mastí mazala. Uzřev to pak farizeus, kterýž ho byl pozval, řekl sám k sobě tak: Byť tento byl prorok, vědělť by, která a jaká jest to žena, kteráž se ho dotýká; nebo hříšnice jest. I odpověděv Ježíš, dí jemu: Šimone, mámť něco povědíti. A on řekl: Mistře, pověz. Dva dlužníky měl nějaký věřitel. Jeden dlužen byl pět set peněz, a druhý padesát. A když neměli, odkud by zaplatili, odpustil oběma. Pověziš tedy, kterj z nich více bude jej milovati? I odpověděv Šimon, řekl: Mám za to, že ten, kterémuž více odpustil. A on řekl jemu: Právě jsi rozsoudil. A obrátiv se k ženě, řekl Šimonovi: Vidíš tuto ženu? Všel jsem do domu tvého, vody nohám mým nepodal jsi, ale tato slzami smáčela nohy mé a vlasy hlavy své vytřela. Nepolíbil jsi mne, ale tato, jakž jsem všel, nepřestala líbati noh mých. Olejem hlavy mé nepomazal jsi, ale tato mastí mazala nohy mé. Protož pravím tobě: Odpuštěniť jsou jí hříchové mnozí, neboť milovala mnoho. Komuť se pak málo odpouští, málo miluje. I řekl jí: Odpuštěniť jsou tobě hříchové. Tedy počali, kteříž tu spolu seděli za stolem, říci sami mezi sebou: Kdo jest tento, kterýž i hříchy odpouští? I řekl ženě: Víra tvá tebe k spasení přivedla. Jdiž v pokoji.“ (Lukáš 7, 36 — 50.)

Dí jim Ježíš: „Amen, pravím vám, že publikáni a nevěstky předcházejí vás do království božího. Nebo přišel k vám Jan cestou spravedlnosti, a nevěřili jste mu, ale publikáni a nevěstky uvěřili jemu…“ (Matouš 21, 21 — 32.)

I přivedli k němu zákonníci a farizeové ženu v cizoložství popadenou a postavivše ji v prostředku, řekli jemu: „Mistře tato žena jest postižena při skutku, když cizoložila. A v zákoně Mojžíš přikázal nám takové kamenovati. Ty pak co pravíš?“ A to řekli, pokoušejíce ho, aby jej mohli obžalovati. Ježíš pak skloniv se dolů, prstem psal na zemi. A když se nepřestávali otazovati jeho, zdvihl se a řekl jim: „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.“ A opět schýliv se, psal na zemi. A oni uslyševše to a ve svědomích svých obviněni byvše, jeden po druhém odcházeli, počavše od starších až do posledních. I zůstal tu Ježíš sám, a ta žena uprostřed stojící. A pozdvih se Ježíš a žádného neviděv než tu ženu, řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kteříž na tebe žalovali? Žádný-li tě neodsoudil?“ Kteráž řekla: „Žádný, Pane.“ I řekl jí Ježíš: „Aniž já tebe odsuzuji. Jdiž a nehřeš více.“ (Jan 8, 3 — 11.)

V těchto výrocích zdá se promlouvati hluboké pochopení pro biologické příčiny prostituce a vědomí, že nevěstka jest obětí poměrů a není vinnější než společnost, bez níž by neexistovala. Osvobozovací význam práce tu ovšem úplně chybí; po této stránce jsou evangelia zcela ve vleku řecko-římského starověku s jeho odporem k práci a neřeší tudíž nic, pomíjejíce hospodářský základ společenských poměrů. Třeba nám nejen poznati logickou povahu pohlavního života a tím plně přisvědčiti k pohlavnímu pudu jako ke zjevu úplně přirozenému a o sobě mravnému, třeba nám nejen poznati sociální dosah pohlavních styků a odvoditi z něho pohlavní odpovědnost vůči jednotlivci i společenskému celku, nýbrž třeba nám také pochopiti konečně celý a základní význam práce, t. j. výrobních poměrů pro vývoj pohlavních styků. Teprve pak budeme schopni rozřešiti pohlavní otázku. —

*

Jak jsme viděli, není toho mnoho, co lze říci o pohlavní mravouce prvotního křesťanství, úplně závislého na názorech židovských. Jádro této mravouky jeví se nám nicméně přirozenějším a zdravějším názorů řecko-římského světa, — které však měly v křesťanství zvítěziti nad židovstvím a učením Ježíšovým, z prostých poměrů vzešlým. Veškeren další vývoj křesťanské ethiky pohlavní od smrti Ježíšovy až do reformace znamená soustavné přizpůsobování prvotního křesťanství helenskému světu: křesťanství, počínajíc apoštoly, přijímá dvojakou morálku starověkou, odpor k ženě, ocejchování věcí pohlavních jako nečistých a pak i prostituci jako „nutné zlo“. Jakmile počali apoštolové hlásati učení Ježíšovo řecko-římské společnosti, nabyla klasická tradice vrch nad primitivnějšími prvky židovskými a její vliv stále se stupňoval.

Již Pavel z Tarsu přijímá antické hodnocení ženy jako tvora méněcenného a odůvodňuje je prvním hříchem v ráji, kdy žena byla svedena. „Žena ať se učí, mlčíc, ve všeliké poddanosti. Nebo ženě nedopouštím učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení. Adam zajisté prvé jest stvořen, potom Eva. A Adam nebyl sveden, ale žena, svedena jsouc, příčinou přestoupení byla.“ (1. Epišt. k Timot. 2, 11 — 14.) Rozborem jeho názorů na ženu dojdeme k úsudku, že Pavlovo hodnocení ženy je pokračování hodnocení antického, a zdá se nám, jako bychom zase slyšeli Aristotela s jeho názorem na ženskou bytost jako nepodařenou bytost mužskou. Podobně i Petr (1. Epišt. 3, 7) mluví o mdlejším osudí ženském. U Pavla nalezneme také onen dualism, který pozdější filosofií řeckou byl stále ostřeji vyhrocován, stavě „ducha“ stále rozhodněji proti „tělu“. Helensko-židovský filosof Filon, vrstevník Pavlův, odsuzoval jako „hříšné“ všecko, co s „tělem“ souvisí, a hlásal již učení o dědičném hříchu se všemi důsledky; a poslyšme nyní Pavla: „Víme zajisté, že zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný, prodaný hříchu.“ (Epišt. k Řím. 7, 14.) „Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně (to jest v těle mém) dobré…“ (Epišt. k Řím. 7, 18.) „Nebo což nemožné bylo zákonu, poněvadž byl mdlý pro tělo, to způsobil Bůh, poslav Syna svého v podobnosti těla hříchu, a příčinou hříchu odsoudil hřích na těle.“ (Epišt. k Řím. 8, 3.) Že „hříchem na těle“ rozuměl Pavel i věci pohlavní, dokazuje jeho doporučování panického stavu a askese, jakož i jeho pojetí manželství jako nutného zla. V 1. Epištole ke Korintským čteme: „Dobréť by bylo člověku ženy se nedotýkati. Ale pro uvarování se smilstva jedenkaždý manželku svou měj, a jednakaždá měj muže svého. Muž k ženě povinnou přívětivost prokazuj; podobně též i žena k muži. Žena svého vlastního těla v moci nemá, ale muž; též podobně i muž těla svého v moci nemá, ale žena. Nevzdalujte se jeden druhého, leč by to bylo ze společného svolení na čas, abyste se uprázdnili k postu a modlitbě; a zase spolu se sejděte, aby vás nepokoušel satan pro nezdrželivost vaši. Ale totoť pravím podle odpuštění, ne podle rozkazu. Nebo chtěl bych, aby všichni lidé tak byli, jako já; ale jedenkaždý svůj vlastní dar od Boha má, jeden, tak a jiný jinak. Pravím pak neženatým a vdovám: Dobré jest jim, zůstali-li by tak jako já. Pakliť se nemohou zdržeti, nechať v stav manželský vstoupí; nebo lépe jest v stav manželský vstoupiti nežli říjí trpěti… O pannách pak přikázání Páně nemám, ale radu dávám jako ten, jemuž z milosrdenství svého Pán dal věrným býti. Zatoť pak mám, že je to dobré pro přítomnou nouzi, že je dobré člověku tak býti. Jsi-li přivázán k ženě, nehledej rozvázání; jsi-li prost od ženy, nehledej ženy. Pakli by ses i oženil, nezhřešils, a vdala-li by se panna, nezhřešila, ale trápení těla míti budou takoví. Jáť pak vám odpouštím… A tak ten, kdo vdává, dobře činí; ale kdo nevdává, činí lépe.“ (I., 7, 1 — 9, 25 — 28, 38.)

V těchto výrocích není stopy samozřejmosti, kterou na manželství a přirozeném životě pohlavním vidí výroky Ježíšovy. Pavel chce z pohlavní abstinence učiniti všeobecný ideál, o který má každý člověk se snažiti a zachovávati jej i v manželství; jest prvním křesťanským zastáncem „duchovního manželství“, které si rovněž vymyslila řecká filosofie.

„Pakli kdo za neslušnou věc své panně pokládá pomíjení času k vdání, a tak se státi má, učiň, jakžkoli chce, nezhřeší; nechať se žení. Ale kdož se pevně ostavil v srdci a není mu toho nouze, ale v moci má svou vlastní vůli a to uložil v srdci svém, aby uchoval pannu svou, dobře činí.“ (1. Epišt. ke Korint. 7, 36 — 37.) Podle pohanského vzoru vyskytovala se podobná duchovní manželství a spojení opravdu v korintské obci křesťanské.

Prostituci odsuzoval Pavel nejrozhodněji: „Pokrmové břichu náležejí, a břicho pokrmům: Bůh pak i břicho i pokrmy zkazí; ale tělo ne smilstvu oddáno býti má, ale Pánu, a Pán tělu… Nevíteli-liž, že těla vaše jsou údové Kristovi? Což tedy, vezma údy Kristovy, učiním je údy nevěstky? Odstup to. Zdaliž nevíte, že kdož se připojuje k nevěstce, jedno tělo jest s ní, neboť dí písmo: Budou dva jedno tělo. Ten pak, kdož se připojuje k Pánu, jeden duch jest s ním. Utíkejte smilstva. Všeliký hřích, kterýžkoli učinil člověk, kromě těla jest, ale kdož smilní, ten proti svému vlastnímu tělu hřeší.“(1. Epišt. ke Korint. 6, 13 — 18.) To bylo hledisko čistě židovské, na kterém však Pavel nevytrval ve své snaze, aby rozšířil mocenský vliv křesťanstva, nýbrž přijal konec konců také starý názor na prostituci jako nutné zlo, s kterým nutno se smířiti. „Psal jsem vám v listě, abyste se nesměšovali se smilníky. Ale nevšelijak se smilníky tohoto světa nebo s lakomci nebo s hráči nebo s modláři, sic jinak musili byste z tohoto světa vyjíti.“ (1. Epišt. ke Korint. 5, 9 — 10.)

Další dějiny křesťanské víry a církve, zrod dogmat v 2. až 4. století po Kr., znamenají celkem stále zřetelnější zdůrazňování asketických a protipohlavních snah, nechuti k ženě a její inferiority. V této době vzniká mnišství a asketické klášternictví. Jeden nejstarší spis křesťanský, „Hermovi pastevci“, sepsaný propuštěncem asi r. 100 po Kr., líčí vidění pisatelovo, jak byl „pastevcem“ v noci zanechán u dvanácti panen, které na otázku, kde má spáti, mu odpověděly: — S námi máš spáti jako bratr, nikoli jako muž, neboť tys bratr náš, a chceme ti napříště sloužiti, milujeme tě. — A ta, která první se zdála mezi nimi, jala se mne líbati, a když druhé viděly, že mne líbá, počaly mne líbati také. A panny složily spodní své šaty lněné na zemi a uložily mne ve svém středu, a nečinily nic, než že se modlily; také já modlil se s nimi nepřetržitě. — A zůstal jsem tu až do druhé hodiny ranní pospolu s pannami. A tu objevil se pastevec a pravil: — Nic potupného jste mu neučinily přece? Jej se otaž, řekly. Děl jsem mu: — Pane, radost činilo mi s nimi přenocovati.

Tertullian doporučoval „duchovní ženy“ všem křesťanským mužům, kteří nemohou vystačiti bez žen, a jako nejméně nebezpečnou doporučoval jim vdovu, která je „krásná vírou, vybavená chudobou, zapečetěná věkem.“

Přihlížíme-li k polibkům a laskáním, která byla dovolena v takových asketických nocích a „duchovních manželstvích“, jest na snadě domněnka, že v takovém „duchovním“ svazku byl asi jen krok od asketické záliby k erotické hře a ten krok že byl často učiněn. A chlubila-li se taková duchovní panna, že její panenství dá se vyšetřiti a dokázati, zasloužila si nejčastěji odpovědi církevního otce Cypriana, biskupa a mučedníka kartaginského: „Ruka a oko porodní báby neposkytují jistoty. Byla-li i panna shledána neporušenou na oné části těla, na němž žena může býti zneuctěna, mohla přece hřešiti na jiné části těla, kteráž může býti zprzněna, ale nikoli vyšetřena.“ Opravdu také zavdala brzy a mnohde tato „duchovní manželství“ příčinu k veřejnému pohoršení, jsouce zřetelně zneužívána. Již ve druhé polovině 2. století obviňován byl samosatský biskup Pavel, že má syneisakty (syneisakte = žena žijící s duchovním), že jednu sice propustil, ale dvé kvetoucích dívek je dosud s ním a doprovázejí jej na jeho cestách. Podobně jednali presbytéři a jahnové. Ještě ve 4. století uprchl slavný Athanasius[5] za pronásledování křesťanů „na přímý pokyn shora“ k jedné zaslíbené panně, dívce neobyčejně krásné, a pobyl u ní šest let. (Stöckerová.)

Zmíněný Cyprian počal první potírati „duchovní manželství“ (asi 250 po Kr.), ale nikoli s hlediska přirozeného pojetí pohlavního života, nýbrž s hlediska krajního asketismu, který již pohled na ženu odsuzoval jako hříšný. Odsuzoval dokonce koupele panen, aby jim nebylo rdíti se při spatření jejich nahého těla. „Má Kristus“ — píše v jednom listě — „náš pán a soudce, spatřiti a trpěti, aby panna, jemu zasvěcená, u jiného ležela, a nezlobiti se a nejtěžšími tresty nehroziti takovým necudným poměrům?… Proto byl to moudrý a silný čin, nejdražší bratře, že jsi jak onoho jáhna, který tak často pobýval u jedné panny, tak také všecky ostatní, kteří u panen spávali, vyloučil z církevní obce. Přerušili-li nyní vzájemný styk, kajíce se z hříšné soulože, nařiď přesné vyšetření panen bábami. Ty, které pannami shledány budou, můžeš do církevní obce opět přijmouti a připustiti, s pohrůžkou však, že ostřeji budou z církve vypuzeny a ztěží ještě do ní přijaty, kdyby obnovily svůj poměr s těmi muži nebo snad s nimi v jednom domě a pod jednou střechou bydlily. Neboť, která se zprzniti dala, nezpronevěřila se obyčejnému choti, nýbrž Kristu.“ Tak asketická horlivost odvracela pohlavní život ještě více od přirozeného k chorobnému, vzrůst mnišské askese znamenal i vzrůst vybičované pohlavní fantasie výstřední, potírání pohlavního vedlo k zvýšenému zájmu o ně, čehož důsledek byla pohlavní korupce, která asi od r. 300 v křesťanstvu zbujela. Přispěly k tomu nemálo i „kacířské“ sekty gnostiků a manichejských, které rovněž hlásaly přísnou askesi.

Soustavně počal vytvářeti asketický a mnišský ideál výmluvný Tertullian (150 — 220 po Kr.), jehož názory byly zcela protipohlavní, proti všem smyslným pudům namířené, potíral divadlo, hudbu, tanec, eleganci a šperky, zkrátka vše, co drážditi může smyslnost, chtěl, aby Kristus stal se andělem jedoucím na zkrocené šelmě (smyslnosti). Poněvadž pohlavnost je nepřítelem člověka, jest žena jako její vtělení branou ďáblovou. „Tys to, — volá Tertullian rozhořčeně na ženu — kterás ďáblu přístup opatřila, tys pečeť onoho stromu rozlomila, tys také ona, která obloudila toho, k němuž ďábel neměl se přiblížiti! Tak snadno srazila jsi k zemi muže, podobu boží. Pro tvou vinu, to jest, k vůli smrti bylo také synu božímu zemříti.“

*

Nejvíce k vytvoření asketického ideálu přispěla sekta gnostiků, která nejostřeji postavila ducha proti hmotě jako proti zlu, které třeba ničiti, a na druhé straně všemi prostředky askese usilovati o mystické spojení s nejvyšším duchem. A tu objevuje se také asketická ekstase, původnímu křesťanství zcela neznámá, stavy úplného rozkladu vůle a sebeovládání, v nichž probouzejí se však i nejhlubší pudy životní a vzpírají se umrtvování těla. Ekstase duchovní proměňuje se pak v ekstasi smyslnou, pohlavní abstinenci a askesi vystřídává pohlavní hýření. U gnostiků různého směru vyskytují se již všecky druhy pohlavních zvrhlostí, s kterými shledáváme se v asketickém středověku, „černou mši“ vynašli a systematicky pěstovali v theorii i praksi výstřední a nepřirozené styky pohlavní z důvodů náboženských.

*

U sektářů manichejských měla askese povahu zvláště nepřátelskou ženě. Jejich míněním bylo, že Eva svedla Adama, poněvadž v něm probudila vůli k plození. Tato vůle k plození je však vlastní hřích, poněvadž (podle starého manichejského názoru dualistického) prodlužuje jen stále znova zajetí světelné substance uzavřené v tělesném světě. Rozpor mezi smyslnou povahou ženy a duchovním cílem lidstva byl tu do krajnosti vyhrocen a žena představovala zlého démona. Zakazovali maso a víno, zakazovali nečistou práci, ale hlavně zakazovali každý pohlavní styk. Z tohoto nepřátelství k ženě vznikly pak u této sekty homosexuelní sklony jako důkaz, že pohlavní pud vždycky najde si způsob, jímž se projevuje a jest ukájen.

Tertullian a kacířské sekty nezůstaly bez vlivu na oficielní církev. Origenes (185 — 254 po Kr.) hlásal, že všecko pohlavní je nečisté, každá tělesná láska ďábelskou a jen čistě duchovní láska k bohu jest dovolena, a proto sám sebe vykleštil, aby se jen této lásce mohl věnovati.

Důsledkem nemírné zdrželivosti pohlavní byl však na druhé straně trvalý a nemírný zájem o pohlavní věci, a přísní asketi libovali si v bujném líčení všemožných historických a mytologických pohlavních zjevů normálních i perversního druhu, dokazujíce, jak jejich pohlavní fantasie jest vybičována askesí, jak smyslné a nečisté jsou myšlenky a city v jejich těle, zachovávajícím přísnou „čistotu“. Mistrem této literatury byl africký asketa Arnobius, který asi r. 300 napsal Sedm knih proti pohanům, v nichž křiklavými barvami líčil nemravnost pohanského mnohobožství. Podobně pojednával o antickém světě bohů Lactancius[6] ve spise „Divinae institutiones“ (asi 310 po Kr.), zvláště v první knize „O falešném náboženství“. Tento druh literatury křesťanské, tato „mnišská beletrie“, nahražující silnou rafinovanost antického smilstva sestárlou rafinovaností křesťanského odříkání, zachovala se všude, kde pohlavní přirozenost lidská byla nucena sesíleně a chorobně reagovati na nezdravou pohlavní askesi. Anachoretství a mnišství již ze 4. stol. po Kr. rovněž to dokazují. Anachoreti z egyptské a libycké pouště, mniši a poustevníci, byli ustavičně pokoušeni démonem smilstva, trýzněni nejstrašlivějšími vidinami pohlavními, ač nebo právě proto, že potírali „hříšné tělo“ nejsilnějšími prostředky. Sekta valesských pěstovala vyklešťování, jsouc tak předchůdkyní ruských skopců. Sebezmrzačování prováděly hlavně zbožné ženy. Uřezávaly si prsy, rozřezávaly si tváře a vůbec obličej, aby byly chráněny před vilnými muži. Jistá alexandrinská jeptiška vypíchla si obě oči tkalcovským člunkem, aby obrátila jinocha, který jí řekl, že její krásné oči jej svedly. Poustevník Ampelius vyhnal prý nevěstku ze své cely tím, že žhavé železo pevně rukou uchopil a hrozil, že se jím celý křížem krážem popálí. Vnitřní žár pohlavní žádosti snažili se ochladiti horkou vodou, ledem nebo sněhem, válením se v trní, bodláčí a kopřivách a mrzkáním. (Zöckler). Zbožné panny a „světice“ oblékaly mužské šaty, aby nepoznány mohly žíti v klášteře s mnichy. Spisovány byly systematické návody k potírání tělesného chtíče pro mnichy a jeptišky, pravidla askese pro kněze, příručky a učebnice pro panny a jeptišky a vůbec pro život klášterní a poustevnický.

O prvotním křesťanském stanovisku k prostituci již jsme se zmínili. Ježíš ji chápal lidsky a hluboce. Rovnež ze Zjevení Janova vysvítá hluboký smysl pro pravou povahu prostituce, stejně unášející jako ničivou.

„I odnesl mne na poušť v duchu, a viděl jsem ženu sedící na šelmě brutnátné, plné jmen rouhání, mající sedm hlav a deset rohů. Žena pak oděna byla šarlatem a brunátným rouchem a ozdobena zlatem a kamením drahým i perlami, majíc koflík zlatý v ruce své, plný ohavnosti a nečistoty smilstva svého. A na čele jejím najpsané jméno tajemství, Babylon veliký, máť smilstva a ohavností země… Padl, padl Babylon ten veliký a učiněn jest příbytkem ďáblů a stráží všelikého ptactva nečistého a ohyzdného. Neboť z vína hněvu smilstva jeho pili všichni národové, a králové zemští smilnili s ním, a kupci zemští ze zboží rozkoší jeho zbohatli…“ (Zjev. Jan. 17, 3 — 5, 18, 2 — 4.)

V nejstarších dějinách křesťanství má prostituce celkem trojí úlohu. Předně vidíme tu nevěstky jako kajícnice a první přívrženkyně nové víry. Po druhé trestány jsou prostitucí křesťanské mučednice. Po třetí mají zvláštní poměr k prostitucí mniši a jeptišky pod pláštíkem askese.

Již v počátcích křesťanství patřilo patrně nemálo nevěstek k vyznavačům učení Ježíšova. V Matoušovi praví Ježíš: „Amen pravím vám, že publikáni a nevěstky předcházejí vás do království božího. Nebo přišel k vám Jan cestou spravedlnosti a nevěřili jste mu; ale publikáni a nevěstky uvěřili jemu…“ (21; 31 — 32). Prvotní křesťanství mělo na počátku zájem o nevěstky, jako jej mělo o chudé a ponížené, a snažilo se vyvésti je z jejich pokaženého života a přivésti k tělesné zdrželivosti.

Především je tu historie Marie Magdaleny, oné nevěstky, z které Ježíš sedm ďáblů vyhnal a které se nejprve ukázal, když byl vstal z mrtvých ráno v neděli. Víme již, co o ní Lukáš vypravuje. O nevěstkách a kurtisánách, které se daly na pokání a dokonce světicemi se staly, existuje celá nábožná literatura. Především běží o Marii Egyptskou, která podle legendy od svého 12. roku byla po 17 let nevěstkou pro každého v alexandrinském bordelu, načež zázrakem obrácena byla na křesťanskou víru a ztrávila pak dalších 47 let v poušti, činíc pokání. Byla tu nalezena opatem Zosinou a jím po své smrti pohřbena. Podobně krásná herečka a hetéra Pelagia stala se světicí, byvši na víru obrácena kázáním biskupa Nonna v Antiochii, a zemřela jako poustevnice v Jerusalemě. Některé z těchto dívek byly prý tak pevné ve víře, že jsou jmenovány mezi mučednicemi církve.

Pokud prostituce a nevěstinec byly někdy trestem za křesťanství, nešlo o nic nového, nýbrž o zjev známý i z předchozí historie řecké a židovské. Podle Mommsena neběželo tu o zjev obecný, nýbrž spíše jen o přehmaty úřednické horlivosti. Dlužno vůbec podotknouti, že proud krve a ukrutností, který podle tradice řinul se třemi prvními věky křesťanskými, jest z nemalé části výtvorem legend a pověstí. Motiv panny, která i v nevěstinci zachovává si neporušenost, vyskytuje se nejprve v řecké komedii a odtud přechází do antického románu. S římského hlediska bylo ovšem odsouzení do nevěstince mírné vedle trestu smrti předhozením dravé zvěři. Pohrůžkou prostituce snažili se také stydlivé křesťanky odvrátiti od nové víry a tak zachrániti smrti propadlé. Třeba rozeznávati trest corruptela t. j. jednoho znásilnění v nevěstinci od trestu lupanarem t. j. trvalým zavlečením do nevěstince. Většina takových případů děla prý se za velikého pronásledování křesťanů Diokletianem (303 — 304 po Kr.). Otec Ambrosius líčí ve svém spise „O pannách“ (II, 4) takový trest zvláště názorně; běží o zbožnou pannu křesťanskou z Antiochie:

„Přivádějí pannu, připravenou, aby vydala dvojí svědectví o své cudnosti a oddanosti k bohu. Jakmile však ukrutníci poznají její pevnost a její strach o cnost, jakmile zpozorují, jak odhodlána jest snášeti muka, ale zardívá se před pohledy, na ni obrácenými: počnou pomýšleti, jak by jí, zdánlivě pro záchranu cudnosti, odňati mohli bázeň boží. Ztratí-li — řeknou si — nejprve to vyšší, budou jí moci vyrvati i to, co sami dávno již ztratili. Proto zní rozkaz: Buď bude panna bohům obětovati nebo ve veřejném domě bude na pospas vydána… Tu jazyk službu mi vypovídá, a štítím se líčiti další postup ničemných skutků. Zavřete uši své, cudné panny! Čistá děvečka boží je vedena do domu smilstva. Ale brzy opět naslouchejte: panna Kristu zasvěcená může býti vydána na pospas, ale nikoli znesvěcena… Vzniká nával chlípných lidí k domu hanby. Dejte pozor, panny, na zázraky mučedníků, zapomeňte, na jakém místě prodlévá. Čistá, něžná holubice je uvnitř zavřena, divocí ptáci draví krouží venku houfem sváříce se, který nejdříve má se vrhnouti na kořist.“ Prvním zákazníkem je muž v obleku obyčejného vojína, převlečený křesťan, který s pannou šaty si vymění, aby ji vysvobodil; věc je však prozrazena a oba popraveni.

V mučednických legendách křesťanských objevuje se ostatně nevěstinec i jako trest pro jinochy. Jeroným ve svém Životě Pavlově (Vita Pauli 3) vypravuje o cudném jinochu křesťanském, kterého římský úředník dal připoutati věnci k měkké podušce z květin, načež nejkrásnější hetéra měla jej znásilniti. Tu ukousl si mladý křesťan jazyk a vyplivl jej ženě do tváře.

Zvláštním druhem křesťanského sebepokoření bylo dobrovolné přijetí necudného a prodajného zdání: mniši a jeptišky vystupovali dobrovolně jako mimové a prostitutky, aby tím sebeponížením se v opovrženém řemesle konali druh askese, zvláště bohulibý. Syrský biskup Johannes z Efesu (v druhé polovině 6. stol.) vypravuje ve svých „Životopisech blažených Východu“ o dvojici Theofilovi a Marii, kteří spolu již 34 léta žili a své panictví si stále ještě zachovali, tedy v „duchovním manželstvím“ spojeni jsouce:

„Když jsem před sedmi nyní léty ve městě Amedu bohoslužbou horlivě se zabýval a církevním dozorem, spatřil jsem jinocha pěkného vzhledu v obleku mimů; jeho stálou průvodkyní byla dívka nevylíčitelné krásy, jejíž obličej krásný a obdivuhodný byl, oblečená jako nevěstka. Potloukali se po městě v tomto šalebném obleku, snažíce se je ošáliti, aby každý nepozoroval a nepoznával, co jsou. Prováděli ustavičně šprýmy a hry a pobývali vždy na kostelních dvorech jako cizinci. Rozesmávali kleriky a každého a dostávali jako mimové od každého rány do hlavy. Bylo totiž v každé době denní, zvláště pro jejich nápadný vzhled a krásu jejich obličeje, mnoho lidu kolem nich, který se bavil a s nimi žertoval a je do hlavy tloukl. Kde však v noci spali, toho nemohli lidé vypozorovati a zvěděti. Mnozí boháči, kteří při spatření dívčina obličeje v muce chtíčů svých trpěli a trýzneni byli palčivými bolestmi, pojali úmysl, v temnotě noční chtíče své ukojiti a s ní se proviniti; všemožné vynaložili, po celou noc bděli a procházeli všemi ulicemi a zákoutími města, aby ji našli, ale nepodařilo se jim. Poněvadž pak mnozí touto mukou svého úmyslu trpěli a chtíčem po ní zahořeli, přemluvili městského prefekta, aby ji dal zatknouti a na trh postaviti, k čemuž onen ihned také svolil. Poslal pro ni a dal ji zatknouti, aby ji donutil postaviti se na trhu. Když pak domnělý mim, který s ní žil, to viděl, naříkal hlasitě, běhal kolem a křičel: je to moje žena, a nechci, aby stála na trhu. Vznešená, vážená, počestná a bohabojná žena, jménem Kosma, uslyšela o věci, poslala tam a dala ji vyvésti z domu prefektova a přivésti do svého příbytku. Když pak spatřila její obdivuhodnou tvář a viděla, že má oblek nevěstky, pravila k ní: jak jen stalo se, dcero moje, žes ty, která se podobáš krásné perle, zapadla do bahna kurevnictví a špiníš se a kálíš se a hanobíš svou krásu? Když ona to uslyšela, zaplakala a pravila: Ano, paní má, modli se za mne, aby bůh vyzdvihl mě ze špíny mého hříchu. Ale pak vrátila se opět k starému životu, takže šlechetná paní nevěděla, kým jsou. Dále se o nich mluvilo, a nikdo nemohl vyslíditi a dověděti se, kde odpočívají v době svého nočního spánku. Tu v myšlenkách svých poznal jsem, že tito lidé, kteří podle obleku svého vyhlíželi jako mimové, ve skutečnosti ,duchovní‘ jsou.“

Všecky tyto pohlavně mravní zjevy, prvotním křesťanstvím prvních tří století do květu přivedené, jsou jaksi konečným způsobem shrnuty ve spisech největšího církevního otce, Augustina, který odůvodňoval systém pohlavní mravouky středověké a byl prvním bojovníkem za pohlavní morálku, která dosud panuje v katolické církvi. Starý solonský názor na nutnost prostituce znova se objevuje u Augustina v plné síle a dodává důvody moderním zákonodárcům a spisovatelům světským i duchovním.

Augustinus (354 — 430 po Kr.) znal pohlavní život své doby. Od šestnáctého roku, kdy „šílenství smilstva“ se ho zmocnilo, potuloval se s jinými jinochy ulicemi Babelu, obklíčen „ohavným zmatkem hanebného kupčení s láskou“, „váleje se v jeho blátě“ a hově „bezuzdnosti chtíčů“. (Confes. IV. I.) Takový život vedl až do svého 28. roku. Od 28. do 31. svého roku žil v konkubinátě s matkou svého syna Adeodata, předčasně zemřelého, což nebylo tehda ještě „nemravné“, poněvadž toledský koncil z r. 400 jednosnubný konkubinát zřetělně schválil. Odloučil se od této své ženy, aby se mohl zasnoubiti s jistou bohatou paní, ale vzal si druhou konkubinu, když zasnoubení nešlo dosti rychle vpřed. „Spojil jsem se, protože jsem nebyl přítelem manželství, nýbrž otrokem chlípnosti, s jinou, nikoli ovšem jako s manželkou.“ (Confess. VI. 15.) To vše dělo se podle všeobecných obyčejů. Plícní choroba usnadnila mu pak obrácení a úplnou pohlavní zdrželivost. Rozhodný vliv měla prý na něho slova Epištoly k Římanům: „Jakožto ve dne poctivě choďme; ne v hodování a v opilosti, ne v smilstvích a v chlipnostech, ne v sváru a v závisti. Ale oblecte se v Pána Jezukrista a nepečujte o tělo, k vyplňování žádostí jeho“ (13, 13 — 14), a jako Pavel nechtěl žádati si již ani ženy ani nějaké naděje tohoto světa. Vzorem pohlavní zdrželivosti byl mu zbožný poustevník z egyptské pouště, Antonius (svatý Antonín, 251 — 356 po Kr.), o jehož životě poučil se z vypravování Pontitianova. (Rade.)

„Dědičný hřích“, který je středem Augustinovy ethiky, kryje se u něho téměř úplně s hříchem pohlavního pudu, proto jest v jeho pohlavní mravouce absolutní zdrželivost, panickost ideálem, jehož člověk má se snažit dosíci, účel manželství jest omezen na plození dětí, každý jiný pohlavní styk i v manželství je hříšný, manželství má posvátnou povahu, a boží milost ustavičně bdí nad hříchem t. j. především nad tělesným hříchem, pohlavním životem: nemalou zásluhou tohoto augustinismu dostalo se křesťanství v katolictví do těsného styku s pohlavní oblastí života. Učení o milosti a hříchu vedlo pak k onomu slídění po pohlavních věcech i neřestech, jež prováděli především neženatí kněží a mniši ve zpovědnicích, a fantasie přemnoha křesťanů, i kněží a světců zaměstnána byla ustavičně pohlavním „hříchem“. V četných „zpovědních zrcadlech“, mravoučných knihách a legendách o světcích a světicích slyšíme pod povrchem žhavou hudbu vydrážděné pohlavní fantasie, nikdy neuklidněné, která beze studu hledá, na povrch vynáší, osvětluje, pozoruje, popisuje, pitvá a znásilňuje „hřích“, jako věc opravdu hlavní na světě. Antický naturalism byl méně nebezpečný, rozhodně pro tisíce lidí méně jedovatý, než tento ustavičný a napjatý zájem křesťanský o „hříšnou“ pohlavní oblast. (Harnack.) Od Augustina počíná pohlavní živel jako „dědičný hřích“ opravdu tížiti lidstvo nesnesitelně, lidstvo vrávorá a tančí opile kolem pohlavnosti, vidouc v ní jednou nejvyšší božství a po druhé svrchované zlo. A již jen skutečná pohlavní věda může osvoboditi lidstvo od tohoto břemene a přivésti je k přirozenému a biologickému názoru na pohlavnost, osvětlujíc zároveň její hodnotu kulturní. Pak teprve souladný život pohlavní ukázní trvale tuto mocnou páku tělesného i rozumového a citového vývoje lidského, páku věčnou, která je pravidelně stejně silná jako hlad našeho žaludku.

Stanovisko Augustinovo k prostituci bylo, jak jsme již podotkli, úplně stanoviskem, které měl k prostituci antický stát otrokářský se svou dvojjakou morálkou, nicméně souviselo i s jeho učením o dědičném hříchu a bylo jím posilováno: člověk je ustavičně zapleten do neřestí pohlavního pudu, s nimiž je prostituce těsně spojena, je tudíž prostituce jednou funkcí dědičného hříchu a také nevyplenitelná. Kdybychom učinili pokus ji vypleniti, vrhl by se pohlavní pud ničivě na lidskou společnost a rozrušil by všecky sociální a rodinné svazky. Proto zbožný Augustin zcela po způsobu antickém schvaluje a obhajuje nevěstince.

Mocný vliv, jejž měl Augustinus na středověkou i novověkou církev, spojen s neméně silným vlivem antiky vůbec, zavedl všeobecně antické pojetí prostituce a nutnosti nevěstinců a upevnil je do dneška pro oficielní svět světský i církevní. Že církev byla ještě v pozdějším středověku stejného názoru na „nutné zlo“, dokazuje na př. odpověď proslulého dominikána, Johannesa Falkenberga, z počátku. 15. století, kterou dal radě města Krakova, která se ho dotazovala, má-li město trpěti nevěstky a pro ně dokonce zvláštní domy zaříditi. Falkenberg odpověděl, že lidské právo nemůže se ve všem vyrovnati dokonalosti práva božského, pročež menší zlo třeba trpěti, aby zabráněno bylo zlu většímu. Vysoká rada nemá však míti z prostituce žádného zisku. Po té usnesla se rada podle příkladu měst německých zavésti úřední kontrolu nevěstek. Také norimberský „řád veřejných ženských v nevěstincích“ zřetelně praví, že k zabránění většího zla v křesťanské obci jsou holky svatou církví trpěny. Rovněž Tomáš Akvinský (1225 — 1274), velmistr scholastické theologie středověké, autoritativně doporučil trpění bordelů a nevěstek, dovolávaje se Augustina. A třebaže pozdější theologická morálka jesuitská, na př. známý Liguori, pokoušela se proti těmto církevním autoritám potírati v theorii přípustnost prostituce a nevěstinců a upozorňovala na jejich zhoubný vliv na veřejnou mravnost, dovolávajíc se dokonce židovského zákazu prostituce podle bible, v praksi také ona prostituci připustila jako nutné zlo s hlediska veřejné, politicko-správní morálky. „Je to jakési nutné zlo, které s hlediska veřejné morálky čili politické a správní morálky možno trpěti, které však jest odsuzováno a káráno s hlediska křesťanského a theologického, poněvadž, ať jsou podmínky a potřeby sociální jakékoliv, nepřestává býti prostituce skutečným a podstatným zlem, a z toho důvodu musíme ji odsouditi aspoň v zásadě“ — praví jistá francouzská příručka theologická. A proto není divu, že papežové a jiní duchovní hodnostáři, řídíce se všeobecným názorem církve, neopovrhovali ani hospodářským ziskem z nevěstinců a jako světská vrchnost zaváděli také daň z nevěstek.

*

V těchto názorech křesťanské ethiky pohlavní a křesťanských vztazích k prostituci není tedy nic zvláště křesťanského nebo středověkého. Vyrostly z antické půdy a v antické kultuře měly své kořeny. Něco zvláštního v oblasti pohlavní poskytlo křesťanství středověku a době naší jen tím, že vyvolalo hromadné a nakažlivé choroby pohlavní, které jako sklony a pudy jednotlivců byly známy sice starověku, ale teprve křesťanstvím byly rozšířeny do lidových mas a podnes jsou tu hluboce zakořeněny. Pohlavní život přes to, že jeho ustavičným a v jistém smyslu neměnným základem je biologický činitel, podléhá přece v každé době i vlivu soudobého hospodářství a soudobé kultury a podržuje dlouho stopy různých vlivů z dob předešlých: láska nabyla takto své dnešní složité povahy a rozlišenosti. Křesťanský středověk přinesl pohlavnímu životu především tyto krásné dary: blud čarodějnický nepřátelský ženě, satanism, náboženské flagelantství a asketickou službu milostnou jako lidová hnutí, masové nákazy. Tyto středověké zjevy sociální možno vysvětliti si jako výstřelky zvláštních názorů křesťanských. Pronásledování čarodějnic vzniklo z názoru, že žena je bytost zlá a nečistá, flagelantství je důsledkem prvotní křesťanské askese, satanism vznikl z představy satana a ďábla provozujícího smilstvo, milostná služba z marianského kultu.

Církevní učení o nečistotě ženy a její pohlavně svůdnické povaze vedlo nejen k opovrhování láskou individuelní, nýbrž k pravému strachu před ženou, před kterou utíkali nejen ve svých myšlenkách, nýbrž i ve skutečnosti. Mnich měl se pečlivě stříci každého styku se ženou, jako sůl musí se chrániti vody, nemá-li v ní rozpustiti se. Práh mnoha mnišských klášterů nesměl býti překročen ženským tvorem. Tímto pohlavním ocejchováním ženy a strachem před ní lze si jedině vysvětliti čarodějnické bláznovství a systematické pronásledování čarodějnic v křesťanské době, které potrvalo téměř až do naší doby, neboť poslední čarodějnice byly upáleny 26. srpna 1877 v St. Jacobo v Mexiku. (Holzinger.) Ač starověk také v čarodějnice věřil, něčeho podobného tu nikdy nebylo. Stejně specificky křesťanskou a středověkou byla víra v satana a ďábla, s bludem čarodějnickým úzce spojená.

Která skutečnost byla však podkladem těchto pověr? Církví vybičovaná a pohlavím skrz na skrz prosycená fantasie lidu. Citový život náboženský, plný mnoha primitivních stránek a forem pohlavního života, liboval si tu především v sadistických a masochistických představách. Fantasie těch, kdož v čarodějnici věřili a kacíře soudili, byla nevyčerpatelná a vytvořila celý systém pravidel nepřirozeného pohlavního styku čarodějnic a démonů.

Víra v démony a kacířství, to jsou východiska tohoto středověkého, nábožensko-pohlavního blouznění. Obě nabyla zvláštní podoby křesťanské v prvních stoletích římského císařství, kdy víra v posedlost zlými duchy a kacířské sekty rozkvétaly a vyvíjela se plně i myšlenka boje mezi satanem a Ježíšem. Podle křesťanské víry přišel syn boží na svět, aby potíral satana a jeho říši. Evangelisté, hlavně Lukáš, líčí život Ježíšův jako ustavičný boj s ďáblem. Proto exorcismy, vyhánění zlých duchů, měly velmi důležitou úlohu v nejstarším křesťanství. Je pozoruhodno, že mezi ženami, z kterých Ježíš vyháněl zlého ducha, je nevěstka, Marie Magdalena, z které bylo nutno vyháněti sedm ďáblů, poněvadž patrně veliká byla její smilnost a pohlavní činnost. Brzy každá obec křesťanská měla své zaklínače a křesťané přes svůj „vznešený monotheism“ padali stále bezmocněji do propastí světa duchů. Pohlavní představy rovněž brzy objevily se v pověře a kacířství. Pokud běží o satanism, již Tertullian mínil, že satan nápodobí svátosti a své stoupence křtí a poznamenává. Při pohlavních orgiích, poté následujících, je satan rovněž pohlavně činný. Představy pohlavního styku ďábla v podobě ženy nebo muže s muži nebo ženami měly kořen v prastaré víře v soulože démonů a duchů s lidmi, která se objevuje i u Řeků a Židů. Augustinus připouštěl možnost soulože démonů s lidmi, a když křižáci seznámili se s moslimskými ginny, byl západ na počátku 13. století zaplaven náhle milostnými historkami démonů a vil. Sám Tomáš Aquinský uznával existenci nemravných bytostí ďábelských a možnost jejich soulože s lidskými ženami, kterou si představoval takto:

*

Jiný materiál, většinou smýšlený, poskytovaly satanistické fantasii kněžské a lidové různé křesťanské sekty. Co „pohané“ vytýkali původně křesťanům, — že jejich bohoslužba je rouhačství a tajné smilstvo, že se modlí k oslí hlavě nebo k pohlavnímu údu veleknězovu, že v temnotě tropí nejhorší smilstvo, — to přisvojili si později křesťané proti svým sektářským souvěrcům. Z nesprávných nebo převrácených výkladů zcela nevinných obyčejů povstaly v této době četné podrobnosti středověkého satanismu. Styk s nevěstkami byl velmi brzy rovněž pojat mezi satanistické představy. Prvnímu kacíři, Španělu Priscillianovi, popravenému v Trevíru r. 385 pro kouzelnictví, byla mezi jiným vytýkána noční dostaveníčka s lehkými holkami, při nichž prý nahý konal své modlitby. O sektě křesťanských messalianů čili euchetů, kteří objevovali se hlavně v Antiochii, říkalo se, že část uctívá satana a nazývá se sataniani; jsou o ní zprávy ještě z 11. stol., že uctívali Satanaela a nebeského syna božího při svých tajných orgiích proklínali, při čemž prý v přítomnosti démonů tropili nejhroznější sadistické a masochistické věci, úplné pohlavní míšení ve tmě, spojené s lejnožroutstvím a zabíjením dětí, aby božské součástky duše vypudili a tím kořistí démonů se stali. Z podobných věcí, v podstatě stejných a se „satanskou“ čili „černou mší“ a se „sabatem čarodějnic“ spojených, obviňovány byly i různé sekty jiné, katharští, publikáni čili pauliciani, bulgarští, valdenští, templáři atd., většinou neprávem, neboť pravidelně šlo toliko o výtvory fantasie, sadisticko-masochisticky založené a opřené o tradici, s generace na generaci přenášenou, které na konec vedly k hysterii, epidemicky se šířící. —

Joseph von Görres ve své „Křesťanské mystice“ vylíčil s katolického hlediska velmi obšírně středověké čarodějství a kouzelnictví, při čemž povšiml si dobře pohlavního jádra celé věci, sadistického a masochistického živlu v „černé mši“, jakož i divokého rozpoutání volnosnubných pudů, které se tu objevuje. Rej čarodějnic znamená mu ďábelskou parodii křesťanské mše. Ďábel přistavěl svou sakristii k církevní katedrále a provádí v ní opičí kult, při čemž místo svěcené vody používána jest jeho moč, kterou celá obec je pokropena, zatím co černé svíce ozařují smilné scény a černých hostií užíváno je nejšpinavějším způsobem. Ďábel vystupuje pravidelně v podobě kozla a přijímá nejprve hold přítomných mužů i žen, jimž jest líbati mu pohlavní a zadní část těla. To je právě karakteristické pro tuto chorobnou fantasii pohlavní, že si libují v největším pohlavním pokoření a sebeponížení. Při „černé mši“ rozděleny jsou pohlavní úkony podle dní: v neděli jest holdováno nepřirozeným chtíčům, ve čtvrtek a v sobotu pohlavnímu styku se zvířaty a sodomství, ve středu a v pátek rouhačství a ukájení mstivosti, v pondělí a úterý rejům obyčejných choutek. Zlý duch a patrně i jeho ctitelé jsou zřejmě oboupohlavní. Co výstřední blouznění může si vymysliti ve smilstvu, co palčivá smyslnost může vypuditi ze svých hlubin, kam bezuzdné vášně mohou v závrati zablouditi, bezbožnost, které i příroda se leká: to vše se tu dokonává a provádí jako služba novému bohu… Jako když tygři a levharti se milují, tak drásají se ti šílenci v zuřivém chtíči, a jen v krvi mohou shasnouti ty plameny… Zloba kněží, kteří sabat navštěvují, vede je někdy k tomu, že slouží mši nad velikými hostiemi, které pak uprostřed vykrojí, nalepí na pergament podobně připravený a pak jich používají hanebným způsobem pro svůj chtíč… Při mši tisíc ohavností jest pácháno: jedni jazyky vyplazují, druzí se rouhají, jiní odkrývají svou nahotu atd. Za skutky milosrdenství jest považováno: pokrm, nápoj a oděv chudým odpírati, cizince nepřijímati, slabého a uvězněného opouštěti, zahrabané děti pro sabat vykopávati, bludy a kacířstva rozsévati, pochybnosti a vrtochy rozmnožovati, hříchu propadlé ještě hlouběji strhnouti. Všecky ctnosti platí za neřest. Výstřednost nahražuje cudnost, hýření střídmost, závist lásku k bližnímu. Krvežiznivost je rub pohlavního pudu.

Literární a jazykové počátky tohoto satanismu možno najíti v antickém mimu, který nápodobil na prknech křesťanské obřady nejčastěji s posměvačným úmyslem. Známy jsou i byzantské parodie mše, na př. „mše bezvousého“ z 13. a 14. století, při níž liturgický děj byl drsně parodován se všemi hymnami a legendami. Také oplzlá mluva lidová a nevěsticová měla podobnou povahu; nevěstky parodovaly náboženské věci z primitivního sadistického pudu, podporovány v tom důvěrným stykem s kněžstvem. Ale hlavní pramen vnější stránky satanismu třeba hledati v theologické pověře, ve stanovisku křesťanství k ženě, k této ianua diaboli (ďáblově bráně). Pokušení ženou bylo pro asketické theology pokušením ďáblovým; žena stávala se pro ně ďábelským zjevem pohlavním, který od ďábla měl svou tajnou moc čarodějnou. Žena, domněle chlípná a smyslná od narození, představovala svod k pohlavní rozkoši a zároveň předmět bezuzdné rozkoše, a tudíž především nevěstka byla zřídlem vší magie, všeho kouzelnictví, všeho ďábelského a kacířského. Tato představa sáhá až do doby prakřesťanské. Již Šimon Kouzelník, první arcikacíř, získal prý své názory ve styku s nevěstkou, koupenou na trhu v Tyru. Kulturně-historicky možno dokázati blízký vztah čarodějnic ke starým hudebnicím, komediantkám a kejklířkám. Také kuplířky a nevěstky ode dávna měly pověst zvláštní obratnosti a chytrosti v přípravě různých „nápojů lásky“ a milostných kouzel, v zaříkávání a čarování i v umění, jak se z počestné panny dělá holka peněz chtivá. Tato souvislost udržela se až do našich dnů: i obyčejná prostitutka dnešní holduje pověře a má důvěru v kouzla a často, když zestárne, vydělává si dobře kouzelnými praktikami. V Lisabone na př. kvete tato středověká pověra dodnes mezi prostitutkami, bordelové čtvrti jsou pravými hnízdy čarodějnickými, navštěvovanými hojně ženami i dívkami, které v těsných a špinavých uličkách a děrách dávají si starými nevěstkami a kuplířkami vařiti účinné „nápoje lásky“. Tyto čarodějnice mají zcela po starém černokněžnickém způsobu boty „vyzdobeny“ kostrami, lebkami, uhelníky a jinými příšernými nástroji kouzelnickými a užívají všech středověkých způsobů.

Ale badatelé mohou ukázati i na vnější a vnitřní souvislost čarodějnického reje a jeho černé mše s prastarými slavnostmi a kulty, pro něž byla karakteristickou velká účast prostituce a bezuzdná pohlavní ochota. Již při egyptských slavnostech kozlích v Mendesu měl kozel podobnou úlohu jako při černé mši; Valpurgina noc se svými reji čarodějnic jest v podstatě totéž, jako jarní slavnosti antické, pohlavně bezuzdné a také někdy v první noci májové konané. Známe na př. floralie, kdy první den květnový byl dnem „bezuzdné lehkomyslnosti“, kdy nahá děvčata při záři pochodní po celou noc prováděla své divy necudnosti. Také Bona Dea byla podobně oslavována prvního května, a nespoutaná přírodní síla pohlavního pudu triumfovala nade všemi pouty, hlavně nad pouty manželství (pročež v tento den nesměly býti slaveny sňatky), a pohlavní opojení plně se vybíjelo. Jako při těchto slavnostech objevuje se prostituce jako vzpomínka na prvotní nespoutaný život pohlavní, tak v reji čarodějnic představuje nevěstka „vykoupení Evy, kterou křesťanství zavrhlo“, jest „knězem, oltářem, hostií, které veškeren lid užívá při přijímání“, je středem slavnosti jako ztělesnění bezuzdné rozkoše přírodní. (Michelet.)

K těmto všeobecným příčinám přidružila se pak jedna zvláště časová: Kdežto v patnáctém století a na počátku šestnáctého panovala v pohlavních věcech téměř úplná svoboda, chtěly pak stát i církev náhle vnější mocí i náboženským nátlakem vnutiti lidu lepší mravy. Ale takový převrat v oblasti nejcitlivější musel nutně vzbuditi reakci nejhoršího druhu, a utiskovaný pud počal se živelně vybíjeti na tajných stezkách. Nastalo přehojné znásilňování a svádění pohlavní, které často ničeho se nelekalo a bláznivě odvážné bylo, při čemž ovšem vydatně musel pomáhati ďábel, který všem lidem v hlavě vězel; konaly se tajné schůzky potulných žáků, lancknechtů, prostopášníků, kuplířek a holek, které často hrály úlohu „ďáblů“ nebo „ďáblic“, theorie čarodějnická všeobecně se rozšířila a klerus ze všech sil pověru posiloval, bezuzdná fantasie chorobná šířila nakažlivou hysterii — tak mohly v tomto ovzduší, církví infikovaném, padnouti tisíce za oběť blouznivé pověře, povražděny „spravedlností“ na základě vlastního t. zv. doznání. —

*

Vedle čarodějnické a satanské pověry, jako další choroba teprve ve středověku vzniklá, šířilo se také náboženské flagelantství (mrskačství), vyplývající z křesťanské představy o hříšnosti těla, která může býti do jisté míry ranami odstraněna. Metlou a důtkami šlo se na pohlavní chtíč. „Jedni přistoupili k dílu uvnitř, druzí zevně; mystikové hledali svou spásu v hluboké studnici citu, v příjemném pohroužení se do svatostánku víry, mrskači hledali ji v hrdinském nebo také ukrutném týrání svých těl, na půdě nepřirozeného pokání“ (Schneegans). Vytváření flagelačního systému počalo v 11. století; benediktin Pier Damiani, „otec a mistr mrskačů“, zavedl „disciplinu kajicnosti“. Hlavně františkáni a dominikáni zanesli ji mezi lid. Mrskačská epidemie šířila se rychle a brzy z mrskačství soukromého stalo se mrskačství všeobecné a veřejné, vyvrcholující v procesích mrskačů. Antonín Paduanský († 1231) uspořádal prý první takové procesí; historicky zjištěno je procesí, které počalo roku 1260 v Perugii a přeneslo se do Německa, Rakouska, Uher a Polska. Roku 1261 přišlo 1200 mrskačů do Štrasburku, kde se k nim připojilo 1500 obyvatelů. Již tehdy dály se v těchto mrskačských zástupech pohlavní výstřednosti, prostituce a kuplířství tu kvetly. Podobně bylo tomu s velkými výpravami mrskačskými v střední a horní Italii. Boku 1340 byla v čele mrskačů velmi nesvatá blouznilka z Kremony, považovaná za svatou. „Černá smrt“ z roku 1349 dala podnět k novým procesím flagelačním, která z Uher se rozšířila do Německa, Polska, Čech, Flander, Holandska, Anglie, a stala se brzy tak pověstna mravy příliš volnými, že byla církví zakázána. Vedle těchto veřejných flagelantů existovaly ve 14. a 15. století četné tajné sekty mrskačské, u nichž mrskačství proměnilo se pomalu v rafinovanou výstřednost smyslnou, někdy blízkou satanismu. Později uchýlilo se mrskačství hlavně do klášterů, ale pronikalo odtud vždy znova do kruhů světských, kde ho použila vydatně prostituce a učinila z něho zvláštní systém, napodobujíc v podrobnostech klášterní „disciplinu“. —

*

Konečně jest náboženského původu středověkého milostná služba rytířská, která měla veliký vliv na masochistické cítění mužského světa středověkého, zvláště t. zv. vyšších kruhů. Středověk nedovedl posuzovati ženu klidně jako družku a matku, nýbrž viděl v ní buď ztělesnění dědičného hříchu, hříšné rozkoše pohlavní, nevěstku a ďáblici, nebo naopak neposkvrněnou pannu, nebeskou nevěstu, světici. Žena, ztělesňující svatost a nebeskost, není matka dětmi požehnána, nýbrž svatá panna, neplodná Beatrice, jejíž seconda belezza (Dante), druhá, duševní krása je muži uctívána. Je to Maria a zvláštní milenka, jejíž kult nic nemění na opovržení ženou obecnou. Ale i marianský kult a rytířská služba nabyly brzy velmi pozemských forem a měly zvláštní vliv na citový život milostný. Nejenže v marianském kultu možno zjistiti četné zbytky pohanství, nýbrž projevuje se v něm často celibátnická pohlavnost, zatlačená na pole poetické fantasie, velmi tělesné a realistické povahy, jak o tom svědčí četné legendy a básně mariánského kultu. A v rytířské službě milostné najdeme zřetelné prvky masochistické: mariánští bratři na př. pro umrtvení svého těla pojídali kuchyňské pomyje a lízali tělesné části stižené malomocenstvím, aby tak prokazovali své uctívání Marie. Středověká milostná služba rytířská nevznikla však jen z marianského kultu a milostného poměru k bohu, nýbrž spíše z kněžské erotiky, která v 11. a 12. století projevovala se ve styku s ženami nasládlou a nyjící cituplností a přešla pak do světských kruhů. Byla pěstována nejdříve v milostných písních a skutcích provensalských truvérů,[7] kteří uctívání ženy prováděli systematicky a „milostnou službu“ rozdělili na čtvero přísných stupňů: na službu plachého, prosícího, vyslyšeného a skutečného milovníka. Jak vidno, předcházela vyslyšení (kterého velmi často rytíř nedocílil), přísná doba zkušební, která byla jádrem milostné služby vyvolené dámě, milostného otroctví, při němž masochistická fantasie hrála aspoň takovou úlohu jako skutečnost, ač ždanou odměnou bylo pravidelně skutečné pohlavní oddání se „paní“. Tato zkušební doba znamenala pro zamilovaného rytíře řetěz utrpení povahy silně pohlavní, řetěz různých ponížení, obdobných těm, která také v moderním masochismu jsou ukládána „velitelkami“ a „energickými vychovatelkami“ a „otrokům lásky“. Někdy byla zcela nevinná: rytíř nosil na těle milenčinu košili, sbíral její vlasy, ba i stydké chloupky, pomáhal své dámě při svlékání a odchodu na lůžko nebo dokonce přestál t. zv. noc na zkoušku, t. j. spal s ní ve vší počestnosti. Tyto noci na zkoušku rozšířeny byly po celé vzdělané Evropě a přešly z kruhů rytířských mezi venkovské obyvatelstvo. Dnešním zbytkem tohoto obyčeje na venkově jsou na př. dostaveníčka u okénka, která ovšem nekončí nocí zdrželivosti. Jindy běželo o skutečná utrpení mučednická; zamilovaný rytíř dal si na rozkaz své „paní“ vytrhnouti nehet, nebo, převlečen za vlka a vyje, běhal po čtyřech.

Ulrich von Lichtenstein[8] sepsal v roce 1255 své spolehlivé paměti („Frauendienst“), nejstarší to německé dílo memoárové, ve kterém líčí své masochistické zkušenosti s vášnivou láskou ke knížecí paní. Byla to samozřejmě vdaná žena, jak to tehdy bylo zvykem, která ukládala mu neuvěřitelné zkoušky. „Sloužil jí“ už od dvanáctého svého roku, již tehdy pil vodu, ve které se jeho paní umyla. Později dal se operovati na rtu, aby se jí lépe líbil, dal si na její počest useknouti prst a nakonec oblékal se jako „paní Venuše“, aby rytířstvo celého světa učil milostné službě. Nejprve se to stalo v Trevisu. Tu nosil Ulrich jako paní Venuše jemnou košili, na ní černo-bílou sukni a plášť z bílého sametu, na falešných copech, perlami protkaných, pěkný čepec a na něm „paví klobouk“. Tvář zahalil si závojem, že jen oči byly viditelny. Jako poslední zkoušku žádá paní od něho, aby se vmísil mezi malomocné, kteří v neděli přicházejí k jejímu zámku na žebrotu. Poslušně jako bídný malomocný se oblékne, táhne určeného dne s třiceti skutečnými malomocnými před hrad a naříká a běduje nad svou chorobou a chudobou. Přes to velitelka jeho ošidí jej o odměnu dávno slíbenou, takže ji opustí po třech letech a vyvolí si jinou královnu srdce. — V Provensalsku vznikl zvláštní cech takových otroků žen, t. zv. galois, jehož účelem bylo „vysokou vášeň lásky projevovati ještě vyšší vytrvalostí v utrpení“. Někteří k smrti se umučili, aby svou paní uspokojili.

Ulrich von Lichtenstein po posledním odmítnutí svou dámou našel útěchu a náhradu u „krásných žen“ vídeňských, a také jiní rytíři navštěvovali hojně nevěstince. A když z kruhů rytířských tato milostná služba přešla do kruhů občanských, stali se mnozí „otroci lásky“ hosty prostitutek a nevěstinců, když nemohli býti vyslyšáni svými šlechtickými nebo měšťanskými „velitelkami“.

Pohlavní choutky sebeponížovací jevily se ostatně i u středověkých žen. Heloise píše v jednom listě Abälardovi: „Dražším statkem a pyšnější ctí by mi bylo, kdybych mohla býti nazývána tvou nevěstkou než manželkou Augustovou.“ A v jistém románě středověkém nosí hrdinka s rozkoší osmnáct propíchaných a prosekaných košil svého miláčka (Bloch).

*

Viděli jsme v předchozích odstavcích, že křesťanská ethika pohlavní je původu antického a že teprve ve středověku byla úplně vyvinuta a vyhraněna. Viděli jsme také, že zachovala úplně starověkou zásadu dvojaké morálky a v několika směrech ji dokonce zostřila. Důsledek toho byl, že prostituce zůstala a zůstati musila podstatnou částí mravního systému křesťanského, poněvadž je nezbytnou životní podmínkou systému dvojaké morálky, jest „nutné zlo“ tam, kde vládnou stará pokrytecká a falešná hlediska mravní.

Následky dvojaké morálky pohlavní objevují se ve středověku velmi zřetelně. Na jedné straně považováno jest manželství za přísnou svátost, která uznávána jest jen ze čtvera důvodů: aby děti byly zplozeny, aby se hříšnému smilstvu uniklo, aby manželé radou a skutkem si pomáhali, a konečně, šlo-li o zpečetění míru, jakož velcí tohoto světa dávali své dcery nejhorším nepřátelům za manželky, aby mír s nimi uzavřeli. To, co mělo by býti podstatou snubního poměru, individuelní náklonnost, lásku, středověké křesťanství zakazovalo: vejíti v manželství z lásky, t. j. z tělesného chtíče, bylo podle církve zločinným porušením svátosti; rovněž neměli se manželé příliš horlivě milovati, více než bylo jejich manželskou a ploditelskou povinností. To platilo za větší hřích než mimomanželská láska, protože to bylo zneužívání manželství. Nicméně pohlavní styk vedle manželství byl jako cizoložství přísně trestán: v městských knihách, v cechovních a policejních nařízeních všech středověkých měst je mnoho místa věnováno pátrání, pronásledování a trestání ve věcech cizoložství. Tak zvané „pásy cudnosti“, uzavírané na klíček, vznikly z tohoto přísného posuzování cizoložství, a byly nejen pro ženy, nýbrž někdy dokonce i pro muže. Ovšem tento mravnostní dozor nad lidmi ženatými neměl valného úspěchu.

Na druhé straně obhajován byl jednak a schvalován styk s prostitucí vrchností církevní i světskou, prostituce směle vystupovala v městském životě a připruštěna byla k slavnostem, jednak však byly nevěstky ocejchovány a v opovržení, což se jevilo nejen v právních důsledcích, nýbrž i tím, že pro nevěstky předepsán byl zvláštní oblek. Středověká nevěstka patřila k „nectným“ lidem. Týž stát, táž církev, táž společnost, která na jedné straně uznávala nevěstku za obecně užitečného člena svého, a veřejně ji dala vystupovati, na druhé straně stíhala ji sociálním opovržením. Totéž zákonodárství, které ženy nevěstinců na jedné straně nutilo, aby se bez rozdílu poddávaly každému návštěvníku, dávajíc je pod městský dozor a hospodářsky je vykořisťujíc, prohlašovalo na druhé straně tyto své oběti za bezectné. Středověká prostitutka byla zároveň oficielní osobností i společenským vyvrhelem.

Uvidíme později, že prostitutky ve středověku tvořily opravdu státem uznaný cech, jemuž bylo dáno právo provozovati své řemeslo ve vlastních cechovních domech. Proto směly se nevěstky jako jiné cechy zúčastniti veřejných slavností a knížecích vítání, při nichž často prodávaly květiny a dostávaly čestné dary. A nevěstince byly při takových příležitostech veřejně a oficielně navštěvovány vznešenými hostmi. Když císař Bedřich III. navštívil Norimberk, konal 26. srpna 1471 prohlídku obilnic, načež byl zastaven dvěma nevěstkami, které jej zajaly stříbrným řetězem řkouce, že jeho milost musí být jata; odpověděl jim, že je nerad zajat a že se chce vykoupiti a dal jim 1 zlatý; když pak přicházel do nevěstince, byl jinými čtyřmi nevěstkami chycen a dal jim rovněž 1 zlatý. Při vídeňské slavnosti na počest portugalského krále v roce 1426 věnovala městská rada zúčastněným holkám 6 liber feniků, snad na občerstvení. Rovněž slavnostního uvítání císaře Zikmunda v roce 1435 zúčastnily se ženy vídeňských nevěstinců a dostaly k tomu účelu od města samet na šaty, aby při vítání objevily se ve stejném obleku, pak věnce a volné pohoštění ve Vídni. Rovněž zaplatilo město výdaje spojené s taneční produkcí, při této příležitosti nevěstkami pořádanou. Když v masopustě téhož roku byl císař Zikmund ve Vídni s králem bosenským, objevila se veřejná děvčata na útraty města vyzdobená věnci, zlatem, perlami a hedvábím. Při vjezdu Albrechta II. do Vídně po jeho korunovaci v Praze roku 1438 dostaly vítající nevěstky od města víno; rovněž vítaly roku 1452 Ladislava Pohrobka, z nařízení purkmistra a rady. (Schrank.) Při slavnosti na počest císaře Maxmiliána roku 1489 ve Frankfurtě tančili mladí tovaryši a nevěstky v řadách pro obveselení panovníka a jeho průvodu až pozdě do noci. Když pak markrabě Bedřich Braniborský chtěl uspořádati podobnou slavnost, ale s počestnými ženami, odmítla to frankfurtská rada s tím odůvodněním, že to odedávna nikdy zvykem nebylo. O účasti nevěstek při velikých slavnostech lidových pojednali jsme již dříve. Oficielní slavnosti, navštěvované knížaty a jejich průvodem, pořádány byly však městy i v nevěstincích samých, a města poskytovala také volný vstup do nevěstinců jako dar, podobný dnešnímu pozvání na nějaké divadelní představení. Na sv. Jana pořádal městský rychtář würzburský se svými úředními sluhy v městském nevěstinci hostinu s hudebním doprovodem. Císař Zikmund navštěvoval v každém městě nejdříve nevěstinec a považoval to za svou výsadu. Když byl v Bernu, zaplatilo město tuto útratu ze děvčata; král velmi si chválil víno i holky, když seděl s knížaty a pány, a za velkou věc to považoval. V Ulmu navštívil roku 1434 za svého několikanedělního pobytu několikráte se svým průvodem nevěstinec. Účet o výdajích města za slavnostní osvětlení domu při této příležitosti jest dosud zachován. V jiných zemích evropských byly stejné obyčeje. Rakouské poselstvo, které roku 1450 bylo vysláno do Portugalska pro nevěstu krále Bedřicha IV., bylo ve všech městech přijato se štědrou péčí, ke které patřila také všecka děvčata z nevěstinců, z nichž žádné nesmělo od poslů ani haléře přijmouti, protože všecko platil portugalský dvůr. Byla mezi nimi také černoška. Nevěstky zúčastnily se i všech slavností, na počest poselstva pořádaných. Když císař Zikmund přišel do Sieny, zaplatilo město 30 zlatých jeho dvorním maršálkům „per lo bordello“.

Tyto obyčeje jsou vysvětlitelny především tím, že nevěstince byly považovány za zákonné instituce veřejné, mající ten státní účel, aby chránily před cizoložstvím a sváděním počestných žen. Nevěstky byly tu státními zaměstnanci, kteří nesměly se z důvodu obecného blaha vyhýbati svým povinnostem. Proslulý norimberský řád policejní (Ordnung der gemeinen Weiber in den Frauenhäusern) nařizoval přímo bordeláři dbáti toho, aby každá žena, jakmile bude k tomu vyzvána, každému chtivému bez rozdílu ve dne i v noci a bez drahot byla po vůli, a zvláště; slíbí-li některému muži, že s ním bude spáti nebo ležeti, slib svůj také dodržela, jinak že bude potrestána.

Naproti tomu, a s tímto oficielním posláním sociálním v podivuhodném rozporu jest, jak jsme již řekli, sociální opovržení nevěstkou. Ve středověku byly prostitutky bezectné jako Židé, kacíři, kočovní lidé, malomocní a kati. Nevěstky byly na př. v Brunšviku a Frankfurtě podřízeny a poplatny katu nebo jako v Basileji bylo jim bydleti v jeho blízkosti a míti s ním blízký styk; při svatbě katově nebo pohodného zvyšovaly veřejné holky lesk slavnosti svou přítomností. Užilo-li se slova „kurva“ o počestné ženě, bylo to trestáno jako těžká urážka. Každý bližší poměr k nevěstce platil za nečestný, samozřejmě i sňatek s nevěstkou. Do mnoha cechů nesměl býti přijat někdo, koho žena byla v nevěstinci. Právní otázka, může-li býti nevěstka znásilněna, byla ve středověku stejně jako ve starověku zodpovídána pravidelně záporně. Nejstarší městské právo brněnské určuje, že ten, kdo je přistižen u kočovné ženy, nemá býti soudcem nikterak trestán, a ten, který poškodí na majetku klerika nebo laika za to, že s kočovnou ženou ve dne nebo v noci a na kterémkoli místě tělesně obcuje, má býti potrestán jako zloděj nebo loupežník. Ovšem na př. „Sachsenspiegel“[9] a jiná práva měla jiný názor, zdůrazňovala nikoli zachovalost nebo nezachovalost ženy, nýbrž hrubé násilí mužovo na slabší ženě a nejstarší městské právo aukšpurské z podobného důvodu stanovilo trest pohřbení za živa za znásilnění dívky, ženy nebo kočovné holky při dopadení in flagranti. Ale v pozdějším vydání tohoto práva jsou kočovné ženy vynechány. Všeobecně platila také ve středověku zásada, že žádná prostitutka, ani člověk k ní příslušný, nemůže získati městského práva občanského. V druhé polovici 15. století porušila některá města tuto zásadu; jinde dostávaly nevěstky po delší době toto občanské právo jako odměnu za svou činnost obecně užitečnou. To byly však celkem výjimky, pravidlem byla sociální klatba a přísné oddělení nevěstek od občanek. Stanovený kroj nevěstek byl znamením jejich bezecnosti, přímo bylo zakázáno soužití nevěstek se ženami počestnými, nevěstky měly vlastní místo hřbitovní, nezřídka na mrchovišti. Na veřejnosti měly se vyhýbati místům, kde počestné ženy scházely se k hrám a tanci, což nebylo však leckdy dodržováno; rovněž v kostelích měly vykázána zvláštní místa. Mnohé zákony zvláště ostře vyslovovaly tuto sociální klatbu. V Avignoně nařízeno bylo již roku 1243, že Židé a nevěstky nesmějí se rukou dotýkati chleba nebo ovoce, vystavovaného prodavači, čímž nebyl ovšem projevován strach před nějakou nákazou, nýbrž opravdu jen pocit opovržení a ošklivosti. V právním směru mohlo býti nevěstce odňato právo děditi a odkazovati. Všeobecně se to však asi nedělo. Z roku 1492 zachovala se jako zajímavý kulturně-historický dokument závět Claudie Fabriové, nevěstky z beaucairského bordelu. Byla v přítomnosti osmi svědků zcela právoplatně sepsána notářem, a Claudia Fabri, filia publica et postabularia, žádá si v něm křesťanského pohřbu, určuje jisté peníze na roční mše zádušní a odkazuje další legáty chudým, své přítelkyni z téhož nevěstince (amore Dei et pro serviciis sibi impensis — z lásky boží a za služby jí prokázané), svému bratru, svému manželu bydlícímu v jiném městě a — svému milenci (suum fidelem amicum). Závěť byla sepsána přímo v nevěstinci (actum in domo postabulari Bellicadri). (Le Pileur.)

*

Pohlavní mravouka islamu. Podobně jako křesťanství také islam přijal určité názory a mravy antické, které zkazily původní zdravější názory pohlavně-mravní, třebaže v menší míře. To je tím pozoruhodnější, že osobnost Mohamedova, kladně zdůrazňující pohlavnost a plná žhavé smyslnosti, velmi se liší od osobnosti nepohlavního, ale pohlavnost nepopírajícího židovského zakladatele křesťanství. Pro pohlavní mravouku obou těchto náboženství byly totiž směrodatnější soudobé a pozdější vlivy kulturní z výrobních poměrů rostoucí než osobnosti zakladatelů, čímž ovšem nechceme popírati Mohamedův vliv na vznik jistých institucí, jako jest na př. harémová domácnost, a vliv jeho mravních nauk a názorů náboženských, uložených v koranu na jisté pohlavně-mravní názory islamu. Podobně bylo tomu i s Novým zákonem křesťanů.

Islam má pro pohlavní mravouku ten význam, že zanesl k Arabům ony křesťansko-antické životní složky a životní názory, které jim byly dříve neznámy a které vcelku znamenají posílení ženiny nesvobody, opovržení ženou a prostituce. Před Mohamedem byla arabská žena velmi vážená a svobodná a prostituce nebyla tak rozsáhlá jako později a byla to asi hlavně prostituce chrámová. Koran zahájil opačný vývoj, který vedl pak k úplnému pohlavnímu zotročení ženy, nikoli nepodobnému poměrům řeckým, a k souběžnému rozvoji rozsáhlé prostituce. Pohlavní mravouka koranu zrcadlí úplně povahu a smýšlení prorokovo, který byl čistým typem mnohosnubného člověka. Měl stále rostoucí vášeň rozmnožovati svůj harém a jeho potřeba pohlavní změny byla obdivuhodne veliká. Jednoho dne spal Mohamed se svou koptickou otrokyní Marií, ač měl toho dne spáti s jednou manželkou svou, Hafsou. Z toho vznikla domácí scéna žárlivosti, a Mohamed napsal poté svou 66. súru, jejíž počátek prostoduše praví: „O, proroku! Proč chceš zakázati si, co bůh ti dovolil, abys ochotným se jevil ke svým ženám.“ Mohamedova láska k ženám má však povahu výlučně smyslnou, aniž cení si ženské bytosti. Zevnější půvab žen a pohlavní úkoj s nimi jsou pro něj věcí nejpodstatnější a požitek z žen božskou nutností životní.

Ženu považuje Mohamed za polnost mužovu: „Choďte na svá pole jak chcete“ (Sura 2.) čili mohamedánovi je dovoleno „ženské pole jako pole osevní“ vzdělávati kterýmkoli způsobem čili soulož konati libovolným směrem a v jakékoli poloze. Toto místo koránu dalo popud k četným spisům arabským o „vědě soulože“, v nichž rozváděno je toto náboženské přikázání. Tak si cení Mohamed radosti pohlavního obcování, že je dovoluje i v době postní: „Dovoleno budiž vám, abyste se v noci postní měli k ženám svým; jsou vám útěchou a vy jí jste jim“, a že pravověřícímu nestačí žena jedna, a má si vzíti buď několik manželek nebo vedle manželky s otrokyněmi ukájeti se pohlavně. To je hlavní věc. Proto také věřící smí od ženy, která nedovede ho již ukojiti, přejíti k jiné žene, u které úkoj najde: „Jste-li si jisti, že nejednáte nespravedlivě se sirotky, podle uznání svého vezměte dve, tři, nebo čtyři ženy; jste-li však přesvědčeni, že byste při takovém několikerém manželství nejednali správně, ožeňte se jen s jednou ženou, nebo žijte s otrokyněmi, které staly se vlastnictvím vaším. (Sura 4.) Můžeš také, které chceš (ze žen svých, přišla-li na ni řada ležeti s tebou) podle libosti nedbati a jinou k sobě si vzíti, po které právě toužíš, i tu, kterou jsi dříve odstrčil. To nebude ti počítáno za zločin. (Sura 33.) Proto je dovolena za jistých okolností výměna žen, třebaže pravidelně běželo tu jen o otrokyně. Také na onom světě, v ráji, stojí (na rozdíl od představ židovskýcň a křesťanských) muži a ženě proti sobě jako pohlavní bytosti, které vlastně teprve zde najdou nejvyšší a hravou rozkoš bez bolestí a bez následků deflorace a rození. Rajské panny, hurisky, jsou tu připraveny pro věčnou rozkoš spravedlivých, nemohouce nikdy ztratiti svého panenství: „Na vyvýšených lehátkách rozložené družky ložní zvláštním opravdu způsobem jsme stvořili a učinili vezdy neposkvrněnými pannami s půvaby stále stejně trvajícími. (Sura 56.) Bohabojní ocitnou se na bezpečném místě, v zahradách a u sladkých pramenů. Oblečeni budou v jemný hedbáv a atlas, sedíce jeden proti druhému. S krásnými pannami laních očí chceme je zasnoubiti. Nebudou tu marně dožadovati se všelikého druhu znamenitého ovoce“. (Sura 44.)

Toto posuzování ženy jako pouhého předmětu rozkoše vylučovalo předem vyššího, individuelního hodnocení a odkazovalo ženu na podřadné místo. To se projevilo i v dědickém právu, neboť mužský dědic (podle sury 4.) má dostati tolik, kolik dvě ženy. Přes to, že žena je dárkyní rozkoše, je přece pro moslima bytost nečistá, a věřící když se jí dotýkal, má se pak právě tak umýti, jako když odchází ze záchodu. Také znají moslimové ve svých rčeních ženiny vztahy k ďáblu a peklu. Nevolnictví a pohlavní zotročení ženy vysloveno je koranem především v jednostranném stihání cizoložství pouze ženina a v přísných předpisech, oddělujících ženu od mužského světa. Sura 24. praví: „Napomínej také věřící ženy k cudnosti, jak pokud běží o její oči, tak jde-li o čest jejich stydkých částí; napomínej je, aby vnady své (t. j. nahého těla) nedávaly na podívanou, vyjímajíc zevně viditelnou (t. j. hlavy, obličeje, rukou, nohou). Až přes horní okraj svého šatu mají nositi svůj závoj a co patří k jejich ženské vnadě, nikomu jinému nemají ukazovati než manželům svým, otcům, tchánům, synům svým a synům svých manželů, bratřím a synům svých bratří, synům svých sester, svým ženským (spoluženám a ostatním ženám domácnosti, kojným, porodním bábám) otrokyním a mužským pomocníkům, kteří nepatří k mužskému služebnictvu (tedy lékařům a jiným mužským osobám pro tělesnou pomoc) a dětem, které neznají dosud pohlavních rozdílů. Nemají také nohou svých do výše zdvihati, aby prozrazovaly to, co za vnady své skrývají.“ Tu třeba spatřovati popud a počátek k harémovému věznění mohamedánské ženy, nikoli nepodobnému sociálnímu ponížení ženy řecké. Proto také mužský svět arabský jako dříve řecký hledal u prostitutek, jediných to žen „veřejných“, ono osvěžení, jehož mu zotročené ženy harémové nemohly poskytnouti. Neboť tento rozpor se stále přiostřoval, hlavně zásluhou moslimských theologů, kteří nezůstali v této věci pozadu za církevními otci křesťanskými. Koran prostituci ještě jakž takž zakazoval a nevěstku považoval za nectnou. „Chtějí-li vaše otrokyně mravně žíti, nenuťte jich k životu kurevnickému i kdyby vám plynul z něho zisk na tomto světě.“ (Sura 24.) „Podle výnosu vašich statků můžete si vzíti žen, ale musí býti počestné a mravné, nikoli nevěstky.“ (Sura 4.) „Kurevník nechť vezme si za ženu buď nevěstku nebo modlářku a nevěstka nemá dostati jiného za manžela než kurevníka nebo modláře. Ale pravověřící nesmějí se tímto způsobem snoubiti. Těm, kteří bezúhonné ženy z kurevnictví obviní a čtyřmi svědky nebudou moci dokázat své obvinění, těm dejte osmdesát šlehů a nikdy jim již nevěřte.“ (Sura 24.) Ale fanatičtí theologové islamu snižovali stále význam ženiny úlohy, předstírajíce opovržení pozemskými požitky a zbožné rozhořčení nad hříšností světa a lehkomyslností krásného pohlaví, ač ve skutečnosti nebyli netečni k ženským vnadám a měli pravidelně harémy hojně opatřené. Jeden takový zbožný muž učený sebral dokonce větší počet ústních podání o prorokovi, která říkala, že většina žen přijde do pekla. Toto nepřátelství k ženě podporovalo jen pohlavní zotročení orientálních žen, které trvá většinou dosud, a tak rozšířilo se na jedné straně eunušství (kleštěnectví) k dozoru nad harémovými ženami; zavedli je po vzoru byzantském a perském kalifové z rodu Omajjovců;[10] obchod s kleštěnci měli v rukou byzantští otrokáři. Na druhé straně rostla prostituce. Od konce vlády Omajjadovců až k Harunu Rašidovi, tedy hlavně v 8. století křesťanském rozkvetlo harémové hospodářství a vedle něho bujné hetérství. Tu jistou úlohu hrálo také tak zvané dočasné manželství, mota z doby předislamské, kterému dal prorok v koranu jistou náboženskou sankci: „Jsou-li muž a žena dohodnuti spolu, nechť jejich společný pobyt trvá tři noci. Chtějí-li v něm pokračovati rádi, jest jim to dovoleno, chtějí-li však raději jinak, mohou také styk svůj přerušiti.“ Toto manželství na lhůtu chtěl Ma’mun prohlásiti za zákonné a vydal o tom proklamaci, ale byl nucen věc opět odvolati. Za to však šiité této instituce zneužili pod náboženským pláštíkem a přímo ji spojili s prostitucí, prohlásivše také návštěvu nevěstince za takové bohumilé manželství dočasné, a postavili své mullahy (kněze) před nevěstince, aby tu za několik měďáčků žehnali těmto sňatkům s holkami.

V islamu nechyběly ani snahy asketické, které jako v křesťanství přecházely zase v pohlavní projevy, jenže byly pak povahy především homosexuální. (Bloch.)



[1] Cyprianus Thascius Caecilius — církevní otec, mučedník a biskup kartaginský. Narodil se na počátku III. stol. v záp. Africe, sťat byl u Kartaginy r. 258.

[2] manichejští — přívrženci náboženské mystiky Manesovy o říši temna a hmoty, která musí býti zničena, aby vytříbená duše mohla vejíti do říše světla, kterou Ježíš, sestoupiv se slunce, přišel posílit. Tělo se smyslnými pudy je zlo, manželství a plození je hřích. Tato nauka šířila se hlavně na Východě a, jsouc trpěna i pronásledována, pod různými jmény trvala přes 1000 let.

[3] Z technických důvodů odkazujeme v tomto svazku a ve svazcích dalších k bibliografii jmény místo číslicemi.

[4] Pro stručnost užíváme tu obecného jména Ježíš, třebaže neběží samozřejmě o historickou osobnost. Žádný hodnověrný doklad nesvědčí o jeho skutečné existencí, ale apoštolství Pavlovo, jež nastalo brzy po periodě, přičítané Ježíši Kristu, a jisté rysy osobní, jisté výroky velmi lidské a zřejmě upřímné, které se vyskytují v evangeliích, nepřipouštějí pochybnosti, že byl v Judei prorok Ježíš, který měl mnoho učedníků, nebo spíše bylo jich několik… Různé osoby, které patrně skutečně žily, splynuly v jedince, vytvořeného legendou, v kolektivní bytost, která shrnuje v sobě ideály velmi různé a často sobě odporující, dogmata a filosofie z Iranu, Babylonie, Egypta, Malé Asie, Řecka. (Reclus.)

[5] Athanasius Veliký — církevní učitel (296 — 373), biskup alexandrinský, „otec pravověrectví“, bojoval hlavně s t. zv. ariány o božství Kristovo. Byl proto dosti pronásledován, vypovídán i v nebezpečí života. Byl ostrým spisovatelem dogmatickým a polemickým.

[6] Lactantius Firmianus — církevní spisovatel z první polovice IV. století. Pocházel z Afriky, studoval řeckou filosofii, přestoupil ke křesťanství a stal se fanatickým obhájcem církve. Sloh jeho byl čistý. Nazýval se „křesťanským Ciceronem“.

[7] truvéři — básníci ve staré literatuře severofrancouzské

[8] von Liechtenstein Ulrich (1200 — 1275) — rytíř a minnesänger. Po jistou dobu byl na straně českého krále Přemysla II., ale nepohodl se s ním. Nejdůležitější jeho básnické knihy jsou „Der Frauendienst“ (1255) a „Das Frauenbuch“ (1257). Je zakladatelem štýrské linie lichtenštejnského rodu.

[9] Sachsenspiegel (Saské zrcadlo) — velmi důležitá právnická pomůcka německá, kterou sestavil latinsky přísežný soudce Ecke von Repkow na základě zemského a lenního práva na saském území středověkém. Roku 1230 byla přeložena do němčiny. Zachováno je v ní mnoho saských obyčejů právních, pak říšské zákony a rozsudky císařského soudu.

[10] Omajjovci — arabská dynastie (661 — 750) se sídlem v Damašku




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.