Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 4


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 4

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Marián André, Jaroslav Geňo, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 16 čitateľov

Kapitola první. Několik slov úvodem — žena, láska, manželství a prostituce ve starém i soudobém Egyptě

Původ Egypťanů. — Hlavní rysy dějin egyptských. — Ráz staré kultury egyptské. — Postavení ženy ve starém Egyptě. — Stará říše. — Nová říše. — Pohlavní život. — Manželství. — Harémy — Sňatky se sestrami. — Cizoložství a rozvod. — Prostituce. — Žena v Egyptě soudobém. — Koptky. — Fellašky. — Ghawazee-avâlim-almeh. — Egyptské krčmy a prostituce. — Chawâlové.

V předešlých dvou svazcích seznámili jsme se s hlavními liniemi vývoje lásky a s pohlavními, jakož i manželskými poměry až na práh nové doby, majíce však na zřeteli především Evropu a zabírajíce do vypravování svého jen zcela nepatrně země a národy mimoevropské. Ocenili jsme pohlavní rozkvět v klasickém starověku, vlivy křesťanské a nový rozkvět pohlavní lásky za renezance a zanechali jsme lásku v západním světě kulturním ve chvíli, kdy obzory všeho života milostného zkaleny byly hrozivými mračny: sifilidou, bankrotem humanismu a reformace, náboženskými chorobami a nemravností absolutismu.

Ponechávajíce si do posledního svazku svého díla pokračovati v dějinách lásky na půdě evropské až po naše dny a pak do stručných přehledů shrnouti celkový vývoj lásky, manželství a ženina postavení společenského, chceme se nyní obrátiti na Východ a k prastarým národům kulturním, do pohádkových zemí, kde urodily se vzácné plody kulturní dávno, dávno před evropskou civilisací. Bez podrobnějších obrazů lásky východní a bez hlubšího náhledu do pohlavních a manželských poměrů u nejstarších národů kulturních, chyběly by našemu dílu nejen veledůležité kapitoly pro dějiny lásky, poznání její pravé povahy a boj s předsudky křesťansko-kapitalistické společnosti, nýbrž i kapitoly velmi zajímavé a půvabné smyslnou lepostí a bohatstvím.

Egypt, Arabie, Čína, Japonsko, Indie, Persie! Země opravdu pohádkové, které ukazují nám kouzelné obrazy, ať již čteme o nich v dějinách nebo v básnictví. Přes to, že neúprosné ruce moderního bádání strhly tu nejeden třpytivý závoj a drsné ruce evropské civilisace mnohé zhanobily, přes to, že nenasytná lačnost západních imperialismů mnohé tu ubila a zničila, aby bělošským třídám vládnoucím umožnila vykořisťovat a zotročovat odlišná plemena, přece tajemná síla, vroucí touha uniknout z jednotvárné šedi evropského života a z jeho těžkých, holých okovů, pudí nás stále k starému Východu. Tak rádi a zvědavě sledujeme nové objevy na Nilu a Eufratu, v Libanoně a horách perských, tak rádi a horlivě čteme o životě na posvátném Gangu, v říši nebeské a v zemi chrysantém!

Buď pozdravena tato tajemná síla, buď pochválena tato vroucí touha! Nejsou to snad jen vzpomínky z dětství na některé pohádky biblické a pohádky z Tisíce a jedné noci. Je to stesk seveřanů po teplejším, barvitějším, bujnějším světě. Je to sen uštvaných otroků zuřivého shonu výrobního a obchodního po životě přirozené poesie, klidných dum a volnějších pudů. Je to touha civilisovaných Evropanů po exotice, která osvobozuje hlavu, vraženou mezi číslice. Je to také někdy vidina žen, jinak líbezně se usmívajících nebo jinak žhavých, vidina lásky žhavější, přirozenější, bezstarostnější a mezi kulisami, které jsou mnohem krásnější a více rozněcují, než naše střízlivé krajiny a městské parky, nevkusné příbytky, kavárny nebo — bary.

Plně chápajíce význam Západu a jeho velikých myšlenek a technických činů pro osvobození lidstva, plně rozumějíce nezbytnostem, které nám velí projíti kapitalistickou civilisací a po ní dlouhým dobám těžkých bojů a úsilí o nový pořádek všech věcí, dobře vědouce, že i tehdy, kdyby západní svět v dnešní své podobě úplně zanikl, budou to přece jen myšlenky v něm zrozené, které na konec spojí celé lidstvo k tomu, aby se uchopilo pravé skutečnosti a využilo jí k blahobytu, spravedlnosti a volnosti všech — nečekajíce „světla z Východu“, nesmíme nicméně nedbati sterých poučení, která nám Východ poskytuje. Přes veškeru domnělou povýšenost bělošskou, přes skutečnou povýšenost osvobozujících myšlének západních, počínáme dnes tušiti, že jeho veliká, rodící se právě vzpoura proti západnímu imperialismu jest velikým spojencem pravé myšlenky západní, a že touto vzpourou vejde Východ do našeho života netušeným způsobem. Nebude to jeho poesie a láska, nebudou to jeho dumy, barvy, ženy a umělecké zázraky, které nejdříve pocítíme vedle sebe; budou to jen šedivé a bolestné důsledky velikých bojů historických. Ale kéž aspoň ti, kdož nebudou moci porozuměti událostem, klamáni jsouce armádou lhářů ve službách vládnoucí třídy, pochopí aspoň brzy, že na těchto bolestných a těžkých cestách, v tomto krvavém sblížení dvou světů rodí se budoucí vyrovnání protiv a epocha lidstva, která bude nejvíce milovati a prováděti to, co se nám na Východě nejvíce líbí…

V kapitolách tohoto svazku nebudeme právě tak jako ve svazcích předchozích hovořiti jen o věcech líbezných a půvabných: o skutečná fakta nám běží, nikoli o pohádky, a skutečnost bývá tak často velmi drsná a krutá. Přes to však jsme přesvědčeni, že kouzlo Východu nepřestane obestírati ani chmurné obrazy, jichž nesmíme zatajovati. Kéž naši čtenáři a čtenářky doprovázejí nás s novou opravdovou chutí na této pestré pouti pohádkovými světy zaniklými i východním světem novodobým.

*

V Egyptě, této polooase, vražené do africko-asijské pouště, obklopené pouští a mořem, mající skvělou polohu světovou mezi Evropou a Východem a dvěma moři, žil již 4000 let př. Kr. svérázný, kulturně vyspělý národ, o jehož původ a příslušnost k některé skupině národů jest mezi badately dosud mnoho sporů. Podle jazyka byl by to národ semitský, ale podle bádání archeologického a anatomického byl skřížen se severoafrickými Hamity[1] i vlastními Afričany a Semity. Byl to tedy patrně národ smíšený, nemálo asi v důsledcích t. zv. konnubia t. j. dovolených snubních styků vzájemných mezi kmeny domácími a přistěhovalými. Je to také patrno z toho, že Egypťanky vykazovaly veliké rozdíly, pokud šlo o světlou nebo temnou barvu pleti. V nejrannějších nám známých egyptských projevech kulturních lze najíti jasné stopy vlivu starobabylonského.

Podle pověsti spojil prý král Menes různé ponilské státy v egyptskou říši, jejímž hlavním městem byla Memfis. Bádání dějinné zjistilo v tomto králi krále Ehe, který vládl kolem r. 3300 př. Kr. Po té vládlo Egyptu až do Alexandra Velikého 513 králů z 31 různé dynastie, kteří spolu s počátku mnoho válčili a jednotu říše porušovali. Slavnou stala se 12. dynastie (thébská), za které egyptská říše byla rozšířena na jih a obohacena mnoha skvělými chrámy a paláci. Za 13. a 14. dynastie nastaly nové zmatky, pak vpád kočovných kmenů jihoafrických, jejichž 15. a 16. dynastie (Hyksů) vládla většině země; jen v Thebách udržela se domácí dynastie. Nová říše počata byla za 17. dynastie a král A’ahmes (asi 1590 — 1560 př. Kr.), zakladatel dynastie 18. (thébské) zbudoval z ní největší veleříši světovou a dopomohl Egyptu k největší slávě a moci. Posledním velkým králem egyptským byl 2. král 20. dynastie, Ramses III. (1215 — 1183), opíral se však o žoldáky, takže jeho moc mohla býti podlomena kněžskými jeho protivníky, kteří na konec zvítězili. Za 24. dynastie rozpadla se egyptská říše asi na 20 malých knížectví. V r. 760 př. Kr. podmaněn byl Egypt králem ethiopským, v r. 664 dostal se do poroby asyrské. Teprve král Psametich I. obnovil v 653. říši, byl zakladatelem 26. dynastie a podporoval řeckou kolonisaci, ale stará sláva již se nevrátila. Psametich III. byl v r. 525 poražen velkokrálem perským. Několik králů 29. a 30. dynastie dobylo si dočasně jistou samostatnost, ale poslední dynastie byla opět řecká. V 332 vtrhl do Egypta Alexandr Veliký a připoutal jej na 1000 let k říši kolem středozemního moře. Po jeho smrti stal se egyptským králem makedonský místodržitel Ptolemaios I. (r. 306). Za něho stalo se z Alexandrie proslulé středisko světové učenosti a světového obchodu, dosáhnuvši největšího rozkvětu kulturního i hmotného. Ale za Ptolemaia IV. nastal úpadek a panství ptolemajovské udržováno bylo jen pomocí Římanů. Kleopatra, poslední vladař z rodu ptolemajského, spojila se s římským triumvirem Antoniem, ale když Octavian v bitvě u Aktia (roku 30.) zvítězil, sama se usmrtila. Tak stal se Egypt první provincií římskou a zůstal jí po 700 let. Za vlády římské i byzantské byl jeho stav hmotný sice dobrý, ač v době byzanské trpěl mnoho útiskem chamtivých úředníků, ale kultura jeho zanikla úplně v mezinárodní kultuře helenské.

Na počátku středověku byla většina egyptského obyvatelstva křesťanskou, hlásila se k sektě monofysitské,[2] kterou dodnes vyznávají Koptové. Když později moc byzantská nebyla již dostatečnou ochranou proti perským vpádům, přidal se Egypt k arabskému vůdci Amru a stal se za nedlouho zemí moslimsko-arabskou.

Ač staří Egypťané znázorňovali rádi výtvarně každou maličkost svého života, nezanechali nám mnoho dokladů o svém životě pohlavním a manželském. Ale i z toho mála, co od nich v tomto směru máme, jde najevo, že již v nejrannější době mela tu žena od dívčích let neobyčejně samostatné postavení, tak samostatné, že Řekové později se tomu posmívali. To je podivuhodné na starých památkách egyptských, že nikde neseznamují nás s počátky a prvními pokusy. Hotov, jako Palas Athéne, vyskočivší z hlavy Zevovy, představuje se nám politický i soukromý život v jejich nejstarších památkách. Také postavení ženy v těchto ranných dnech dokazuje, že předcházela mu dlouhá řada let vývoje, o nichž chybí nám každá zpráva. Rozhodně již ve čtvrtém tisíciletí př. Kr. zaujímá Egypťanka ve společnosti přednostní místo.“ (Ebers.)

Egypťanka dbala především velice na svůj zevnějšek. Nedorostlé dívky chodily nahé, nosily však ozdoby, hlavně pás kolem beder. Žena dospělá měla míti pleť co možná světlou a tuhé, tmavočerné vlasy, které spleteny do malých cůpků vroubily jí tvář. Zastrkovala si do nich květiny, a z malé nádobky kanul do nich vonný olej. Šat, pravidelně z přiléhavého, průhledného, velmi jemného plátna, nepokrýval jí prsou, paží a nohou. Hojné šperky zlaté, hlavně náušnice a náramky, krášlily její ztepilý zjev. S oblibou se šminkovala. Řasy a brvy líčila si směsí uhelného prachu s antimonem, někdy také na zeleno, aby zvýšila lesk očí. Rty barvila si červeně. Již na hliněné figurce, z doby před 1. dynastií, tedy z doby nejstarší, vyskytuje se toto nalíčení.

Vůbec vyvinula se kosmetika v Egyptě velmi brzy v pravou vědu, a důležitou její částí bylo také parfumování, kterého používáno bylo na celém těle, zvláště pak na ženských genitaliích. Podle jisté staroegyptské povídky přinášejí před souloží voňavek jako na královskou slavnost. Na „obětní stéle“, uschované v museu leydenském, vypočítáno je přes jedno sto parfumovacích způsobů. — Jako u Babyloňanů a Arabů (podle Herodota I, 198) a Židů (Levit 15, 18), tak také u Egypťanů bylo povinností muže a ženy po souloži se vykoupati, a nesměli se dříve dotknouti žádné nádoby, dokud se nevykoupali. — I depilaci (t. j. odstraňování chloupků s těla, u žen zejména s „Venušina pahorku“) znaly egyptské ženy již tehdá; tento orientální obyčej existuje tu dosud u nevěstek.

Mládež ženská vyrůstala tu velmi volně, cvičila a žertovala s mládeží mužskou a panenství nezachovávala si. Při hostinách a slavnostech dámy pily stejně statečně jako tanečnice, aniž někdo tím byl pohoršen. A poněvadž tedy egyptská žena měla velikou volnost, nezkvétal milostný život jen ve stycích mimomanželských, nýbrž často i v manželství samém.

Podle toho, co vyprávěno bylo v předešlých svazcích našeho díla, učinili si jistě čtenáři naši sami správnou představu o hodnotě pověry, která chce nám vnutiti mínění, že teprve křesťanství osvobodilo do jisté míry ženu. Postavení ženino ve společnosti je vždy důsledkem příčin ekonomických, které náboženství jen okrašluje nebo zatemňuje. Ale, kdyby ani toho nebylo, poznali jsme, že svoboda a hodnota ženiny plně kvetly v matriarchálních poměrech u přírodních národů, a vidíme teď také, že i u národa vysoce kulturního mohla býti žena poměrně svobodna a vážena již 4000 let před křesťanstvím.

Egypťanka se nezahalovala, s mužem sedala a hodovala za stolem, aniž jí bylo dokonce zazlíváno, když po nemírných požitcích vrhla. Nebylo snad zábavy, které by se žena nesměla zúčastniti, sama a volně mohla choditi po ulicích, a na př. Ramses III. honosil se tím, že za jeho vlády noha ženina může kamkoli vstoupiti, aniž smí býti obtěžována. Ženy ve starém Egyptě vyřizovaly obchody mimo dům, provozovaly dokonce obchod podomní, kdežto muž obchodoval doma. Tomu nejvíce divili se Řekové (na př. Herodot II. 35, Sofokles, Ödip. 337), neboť u nich byla žena jen první otrokyní v domácnosti.

Písař Mahu z královské pracovny psal zpěvačce Amen-Ra-ově v Per-Ramsesu, která mu za své nepřítomnosti svěřila správu domácnosti: „Zpěvačce Raově, Kaaa. Zdar! Božský král Amen-Ra budiž ti přízniv! Úpěnlivě prosím Hor-em-Chutiho, Sutecha a všecky bohy města Ramses-Mer-amenova, velikého zosobnění Ra-Hor-em-Chutiho! Buď zdráva, zůstaň na živu a mladistvě svěží! Nechť shledání naše je dobré! Stále na tebe myslím. Tvůj dům jest v pořádku, rovněž tvé služebnictvo, poněvadž o ně pečuješ. Správce skladu Anf-en-Amen dal deset.“ Tak samostatnou byla egyptská dáma.

Byl to ostatně jistě přímý důsledek matriarchálních poměrů, které v předhistorické době měly i zde závažnou úlohu a jejichž stopy najdeme v celých dějinách egyptských. Nejvíce jsou zjevny v společenském a právním postavení ženině. Měla závažnou posici před soudem, existovala forma manželská, v níž žena stávala se nebt-t-pa, t. j. vlastnicí domů a domácnosti, matka určovala často původ a jméno dítěte. Proto ptolemajská doba byla nucena zavésti dvojitá pojmenování, podle otce i podle matky, neboť mateřskoprávní názory byly tehdejším Řekům nepochopitelny. Ve starém Egyptě podpisovala žena také manželskou smlouvu samostatně, rovněž dědické právo vztahovalo se k matce, což zejména v rodinách vladařských mělo značný význam. Vdala-li se princezna za muže z lidu, jejich děti byly knížecí krve, a příslušník dynastie nově založené, i když měl politickou moc úplně v rukou, musil se oženiti bezpodmínečně s princeznou předchozí nebo povalené dynastie, aby tím, touto ženou, stal se legitimním. Tak Seti I., syn Ramsesa I. (19. dynastie, kolem 1350) zasnoubil se s princeznou 18. dynastie, — a Horemhep (18 dyn. kolem 1370) byl uznán jen pro svůj sňatek s princeznou Mutnecemt, která byla asi sestrou manželky Amenhotepsa IV.

Dějiny 18. dynastie, které znamenají zároveň periodu skvělého rozmachu egyptské říše, jsou pro tyto mateřskoprávní názory rovněž velmi poučny. Po zakladateli Nové Říše a vítězi nad Hyksy, A’ahmesovi, nastoupil jeho syn Amenhotep I., a po něm přišel jeho syn Thutmose I., jen jako manžel jeho polosestry, která jako dcera hlavní ženy Amenhotepovy byla dědičkou. Z tohoto manželství narodila se dcera Hačepsut a synové Thutmose II. a Thutmose III. Ač Thutmose I. ještě žil a byl významným knížetem, musil se po smrti své manželky, která činila jeho vládu zákonnou, poděkovati ve prospěch své dědičné dcery. Thutmose II. zemřel mlád, a nyní vládla Hačepsut bez zřetele k Thutmosovi III. Thutmose I. popichoval však ustavičně svého syna Thutmose III. proti své vládnoucí dceři a její legitimistické straně, vedené Semnatem. Tento zápas byl velmi rozhořčený, takže Thutmose III., který byl velikým dobývatelem a vojska egyptská přivedl až k Eufratu, dal po smrti své sestry a manželky, když konečně mohl se ujmouti vlády, odstraniti se všech památníků všecka jména Hačepsut a její strany.

Tato moc ženy byla taková, že královny nazývány byly „božími manželkami“ nebo „božími matkami“, a některým dokonce božské pocty byly prokazovány.

Ze Staré Říše nevíme toho mnoho o ženě a jejím postavení v manželství. Různé výroky, výstrahy a dobré rady všelikých mudrců, které můžeme vyčísti ze zachovaných papyrů, patří většinou k onomu druhu všeobecných frásí, jež za všech dob pronášejí velmi ochotně morální theoretikové a ideologové, jichž skutečný život však nedbá. „Chceš-li družnost míti často ve svém domě, střež se v něm příliš k ženám se přibližovati,“ čteme v jednom papyru. „Je-li chytrý, ožení se brzy, pečuje dobře o svou ženu, krmí ji a obléká, neboť polnost krásná je pro svého majitele. Ale v cizích domech ohlížeti se po ženách, přináší zmar. Kdo svou ženu dobře krmí a šatí, opatruje a obdarovává, má v ní příjemný majetek; kdo ženy druhých svádí, velmi při tom může pohořeti,“ — káže Ptahhotep v 5. dynastii, moudrý starý pán, plný resignace jak se zdá, již nedobrovolné, který dokonce v dalším nazývá ženu otýpkou všech nezpůsobů. Ale nikdo nedá na jeho řeči.

Ovšem volné postavení ženino nebylo v Staré Říši vždy tak zřetelné a úplné jako později. Na příklad selské ženy byly vydány na pospas úředníkům královským a kněžským. Celkem lze říci, že i tu o postavení ženy rozhodovaly především momenty, jejichž účinnost poznali jsme již v předešlých svazcích tohoto díla. Žena z kruhů dvorních byla nejsvobodnější a hrdinkou románů a milostných písní. Žena středních stavů, žena učence, úředníka, občana, žila v střízlivém ovzduší a ustupujíc jako milenka a manželka vynikala ostře jako matka. Žena z lidu zůstávala dosud v přítmí společenském, jsouc bez významu pro pokrok. Nicméně, jak ještě uvidíme, přísných stavovských hranic v Egyptě nebylo, hlavně pokud běží o sňatek.

Pohlavní život byl ve starém Egyptě výrazný a připomínal do jisté míry rytířskou dobu. Kvetla tu milostná poesie, styky s vdanými ženami byly v oblibě, obě pohlaví společně se koupala pro milostnou zábavu. Prostituce nebyla příliš rozsáhlá, poněvadž postavení ženy bylo svobodné, nemanželské děti měly stejná práva jako děti manželské a nad předchozím životem nevěsty nikdo se zvlášť nepozastavoval.

Volný život milostný byl ve starém Egyptě tedy i vhodnou půdou pro vznik půvabné poesie milostné. V rukopise, uschovaném v Londýně (asi z 1400 př. Kr.) čteme na př. zpěv, v němž muž prosí Ptaha, pána pravdy: Dej mi dnes v noci v besídce mou sestru (milenku)! Chce býti jejím dveřníkem, práti její šátek na hlavu, býti její panskou, která by ji oblékala, jejím prstenem, jejím věncem z kvítí, a její ústa jsou mu poupětem růžovým, její ňadra plna vůní. A ona mu odpovídá: Jest něco krásnějšího této chvíle, kdy jsem s tebou a ty dáváš bušiti mému srdci. Zda objímání a dotýkání vždy, kdykoli navštívíš můj dům, není tím, co nám působí potěšení! Hledáš-li, jak bys dotekl se mých hyždí a bradavek na prsou, nesetřesou tě. Odejdeš snad, že na jídlo jsi pomyslil? Jsi snad takový otrok žaludku, jsi snad otrok své žížně? Odejdeš, abys se oblékl (poněvadž noc je studená)? Jsem vlastnicí plátna (ložního prádla), odejdeš hladov nebo žízniv? Raději přijmeš můj prs, pro tebe přetékati pak bude jeho obsah. Skvostný je den našeho objetí. Zlomkem jeho jsou, myslím, statisíce i s miliony…

A v jiné básni (asi z 1200 př. Kr.) praví žena: Ukáži ti půvaby svoje v košili z nejjemnějšího plátna královského, která zkropena je olejem a ověnčena myrtou. Do vody sestoupím s tebou. Vynoříš se s červenou rybou uto, půvabně přitulí se mi k prstům, pojď, pohleď jen! (Müller).

Ve věcech milostných především byla Egypťanka téměř vždy stranou aktivní. Mnohem častěji v těchto věcech promlouvala než muž. Egypťan viděl v tom zvláštní půvab, byla-li žena činitelem svádějícím, běhala-li za ním a připoutala jej k sobě vínem a jinými omamnými prostředky. Ve starém Egyptě byla to žena, která k muži chodila na noční dostaveníčko, nikoli naopak, jako na Západě.

Egypťané jako všickni jižní národové dospívali brzy pohlavně, a sňatky byly tudíž ranné. Dívka byla již dospělá ve dvanácti, hoch v patnácti letech. Ranné sňatky byly také oblíbeny a doporučovány: „Zjednej si ženu, dokud jsi ještě mlád, aby ti darovala syna podle obrazu tvého. Porodí-li ti jej, dokud mlád jsi ještě léty, to je ta správná věc,“ čteme na jednom papyru. Kult předků vyžadoval, aby se člověk co nejdříve postaral o potomky, aby pro případ brzské smrti aspoň nejdůležitější věc vykonal.

Vedle zbytků řádů mateřskoprávních vyvinula se již v ranné době na Nilu také mužská mnohosnubnost, rázu patriarchálního; nebylať ani v pozdějších dobách polygamie zakázána. Vždyť dávali dokonce mrtvému do hrobu modely souložnice, aby na onom světě měl, čím by se potěšil. Ale silná tradice mateřskoprávní, volné postavení ženino a volné názory na pohlavní život vedly jednak k tomu, že vzrůstala individualisace ženy, že ženy stále hojněji stávaly se uvědomělými a sebevědomými jednotkami společenskými, jednak podporovaly jemnější život milostný i v manželství, takže polygamie patriarchální pomalu mizela. Ještě ve střední době byla hojná u středního stavu, ale v Nové Říši byla stále vzácnější. Druhé ženy byly tu přímo ženami vedlejšími nebo otrokyněmi, jejichž postavení nebylo nejpříjemnější: bývaly i bity.

Královskému domu sloužila polygamie podle orientálního mravu k navazování výhodných styků politických. Zde, jakož i u vznešených a bohatých lidí, vznikly skutečné harémy (’ypt). Král měl „královské ženy a souložnice“. Byly to jednak Egypťanky a pak zvláště oblíbené Syřanky. Mezi horním Eufratem a Belichem byla na příklad malá říše Mitanni, proniklá živly indogermánskými, jejíž králové Artatama, Šutarna a Tušrata posílali soustavně své dcery do harému egyptského krále, za bohatou odměnu ve zlatě.

Tak psal na příklad Tušrata: „Nimurovi (příjmění Amenhotepsa III.), velikému králi, králi egyptskému, mému bratru, mému švagru, který mě miluje a jejž já miluji: Tušrata, veliký král, tvůj (budoucí) tchán, král mitannský, který tě miluje; je tvůj bratr. Mně vede se dobře — kéž i tobě dobře se vede! Tvému domu, mé sestře a tvým ostatním ženám, tvým synům, tvému vozu bitevnímu, tvým ořům, tvým velikým mužům, tvé zemi a všemu, co tvé jest, nechť vede se velmi, velmi dobře! — Když již tví otcové s mými otci velké přátelství měli, ještě dále jsi je rozmnožil. Nyní tedy, když spolu oba toto přátelství pěstujeme, ještě desetkrát bližší jsi je učinil než s mým otcem. Tešup, pán, a Amon, kéž na věky nařídí, jako tomu nyní jest! — Píši toto svému bratru, aby bratr můj projevil mi ještě více lásky než mému otci. Nuže, zlato žádám od svého bratra, a smím toto zlato ze dvou příčin zadati: předně za vůz (k dodání) a po druhé za věno (rovněž k dodání). Nechť mi tedy bratr můj pošle zlata náramné množství, jemuž počtu není, více než mému otci. Neboť v zemi mého bratra je zlata tolik jako pozemského prachu. Bohové nechť to zařídí, aby, když již nyní tak mnoho zlata jest v zemi mého bratra, dal desetkrát více zlata než jindy. Jistě nebude žádané zlato trápiti srdce mého bratra, ale kéž mého srdce bratr můj neraní rovněž. Tedy, bratře můj, pošli zlata bez počtu, v náramné míře! Také já chci přece všecky dary dáti, o něž můj bratr požádá. Neboť tato země jest zemí mého bratra, a tento můj dům jeho domem!“ —

Nimuria však zemřel, a jeho syn Napchuria (Amenhotep IV.) poslal králi dřevěné sochy místo zlatých, které připravil otec. To rozhněvalo ovšem velice Tušratu, který si pak stěžoval své sestře, královské vdově. (Niebuhr.)

Ženy v harému měly patrně různé postavení, aspoň jejich názvy byly různé, na příklad hn’ywt (= uzavřená) nebo humst (= družka), snad také msddt (= soupeřka). Veliký harem vyžadoval ovšem velikého aparátu správního, mnoha úředníků. Eunuchů v starém Egyptě asi nebylo; harémoví úředníci byli prostě hojně ženati. Zdá se však, že harem uzavřen byl i pro nejbližší ženské příbuzenstvo žen v něm chovaných.

Podle krále, jak jsme již řekli, řídili se i ostatní mocní a bohatí lidé v říši. „Polygamické poměry byly nejen u veličin nové říše thebské, nýbrž tento obyčej existoval ve všech třídách obyvatelstva, které byly dosti bohaté, aby si mohly dopřáti tohoto luxu.“ (Amélinau.) Ještě r. 40. př. Kr. chlubil se jistý velekněz krásou svých souložnic.

Harem zřizován byl velmi brzy. Seti I. zřídil svému synovi Ramsesu II. harem ze žen k domu patřících, když hoch dorostl u haremového služebnictva, t. j. když mu bylo 11 let, a Ramses II. patrně svého harému neponechával ladem, neboť zanechal přes 200 dětí!

V Tell el Amarna[3] vynesly r. 1891 vykopávky na světlo královský harem, který jest nejzachovalejším zbytkem tohoto „slunečního města“. Přiléhá přímo ke zdi královského paláce, místnosti seřazeny jsou kolem rozsáhlého dvora. Veliký počet ložnic jest k němu připojen. Místnosti vyloženy jsou polévanými cihlami, zdobeny květinovými ornamenty, hlavně bodláky, papyrem a chrysantémami. Stejně skvostné byly také podlahy. V takovém haremu bylo někdy velmi rušno, ale nikoli milostným veselím, nýbrž hádkami a malými vzpourami. Již ze Staré říše zachovala se zmínka o haremové při (asi z r. 1300 př. Kr.). Z turinského papyru právnického dovídáme se dokonce, že několik haremových důstojníků a úředníků ztratilo nos a uši za trest, že haremové ženy utekly a když byly dopadeny, muži ti učinili si s nimi dobrý den.

Zmínili jsme se již o Syřankách, které byly oblíbeny jako manželky. O těchto sňatcích s cizinkami vypravují dopisy asijských králů. Pyšní Egypťané brali si sice knížecí dcery asijské, ale vlastní dcery cizím králům dávati nechtěli. Tak Amenhotep III. napsal babylonskému králi Kadašman-Belovi, že nikdy žádná královská dcera nebyla dána z Egypta, ale Babyloňan odpověděl mu velmi jasně a určitě: „Proč pak? Tys přece král a můžeš jednati podle své chuti. I když ji dáš, kdo může něco namítati? Napsal jsem: Pošli aspoň nějakou krásnou ženu. Kdo řekne, že by to nebyla dcera královská? Neučiníš-li však ani toho, nepočítáš patrně s naším bratrstvím a přátelstvím.“ Pak stěžuje si Kadašman-Bel opět, že jeho dcera, kterou jeho otec kdysi dal za ženu Amenhotepovi III., nebyla již spatřena žádným babylonským vyslancem (stavši se patrně, nižší ženou vedlejší). Byla jim ovšem ukázána žena v královském vyšňoření, ale žádný ji nepoznal. „Kdož ví, nebyla-li to nějaká dcera žebrákova, Gagaejka, Hanirabatánka nebo z Uyaritu ta, kterou moji poslové viděli?“ Amenhotep III. obrací však hůl a stěžuje si, že Kadašman-Bel posílá jen vyslance, kteří neměli přístupu k jeho otci a byli zlomyslní. „Pošli některého kamiru, který tvou sestru zná.“ Nedovíme se však, co se stalo s babylonskou princeznou; nejpravděpodobnější jest, že jako vedlejší žena zapadla v haremu, protože Amenhotep III. velmi miloval svou manželku Tiji a také její švegruši Taduchipu měl za ženu.

Řekli jsme, že třídní a stavovské rozdíly nebyly ve starém Egyptě příliš směrodatny pro sňatky. Zachovalo se svatební oznámení z 20. dynastie, v němž čteme: „V roce 42., v měsíci Pharmuti krále dolního a horního Egypta, Ra-user-maa-merien Amena (= Ramsesa III.), syna slunce, Ramsesa, milovaného Amonem, božského pána Heliopolidy: Ari-a-ti, dcera majitele lodí Ba-men-i, stala se manželkou královského prince Sa-men-tu, který jest představeným kněží domu Ra-user-maa-amen.“ — Bylo vůbec málo překážek manželství. Nebylo zakázáno ani manželství se sestrou, ba platilo dokonce za nejvznešenější manželství egyptské: vždyť také bůh Osiris[4] oženil se se svou sestrou Isis. Sňatky mezi sourozenci byly patrně nejkrajnější formou endogamie, t. j. snoubení, dovoleného jen uvnitř vlastního kmene. Jistý přehled rodokmenů několika egyptských rodin z doby pozdější poskytuje obraz, podle něhož byla by se vyskytovala manželství mezi sourozenci častěji než manželství jiná. Prozatím však nelze říci, byla-li taková manželství v dřívější nebo pozdější době egyptské obecně hojnejší. V královských rodinách vyskytovala se však vždycky. Tak nabylo v starém Egyptě slovo „sestra“ (sen-t) pomalu dokonce smyslu „milenka“, neboť je bezpečně zjištěno, že neběží vždy o sestru, kde mezi milenci padne toto slovo, ba uvidíme také, že tímto slovem označována jest i určitá forma manželství.

O starších formách manželských na Nilu můžeme nabýti jasnější představy jen tehdy, když se pokusíme vyvoditi důsledky z nejmladší doby starého Egypta pro dobu starou. Neboť tato nejmladší doba staroegyptská, perioda panství řeckých Ptolemajovců a římských císařů nad Egyptem, zanechala nám velmi přesný úřední materiál o manželství v Egyptě. Ve zmíněné době činěn byl tu rozdíl mezi úplným manželstvím (eggrafickým) a méně cenným manželstvím (agrafickým).

Manželství úplné bylo opřeno o dokonalou manželskou smlouvu, která určovala hlavně věno a manželský svazek. Věno v pravém slova smyslu (řec. ferné = přínos) bylo jmění, které žena přenechávala muži na úhradu manželských útrat a k užívání, které však po skončení manželství znova se stalo jejím vlastnictvím. Pak přišel závazek manželského soužití: Snoubenci mají spolu bez hany žíti, muž podle sil svých dávati ženě zaopatření a oděv a co ženě patří, žena pak chovati se bezúhonně. Tyto manželské smlouvy sepsány jsou v řeči přímé a počínají soudním potvrzením; smluvní osoby jsou v nich popsány, zástupce ženy v to počítajíc. V době křesťanské požadují také manželskou věrnost. Pro případ rozvodu bylo ženě věno zajišťováno generální hypotekou na jmění mužovo, která propadala, když muž nechtěl konati svých povinností. Tím stávala se žena plnoprávnou družkou mužovou.

Manželství agrafické bylo tehdá jakousi formou manželství na zkoušku, aby byla zjištěna ženina plodnost nebo závazky nestaly se pevnými. To byl však jen pozdější důsledek instituce, která měla původně jiný smysl. Také zde sepsána byla smluvní listina, v níž však chybělo především určení věna. Muž v ní činil věnování, které představovalo pro ženu odškodnění jednou provždy. Nebylo tu ujednáno manželské soužití, předpokládající rovnost obou manželů, nýbrž jen pouhé soužití: muž si bral ženu, aby s ním žila a za to zaplatil jí náhradu. Podle Justinianových konstitucí z 534 jde také najevo, že děti z manželství agrafického neměly stejná práva jako děti z manželství úplného. Podobalo se tedy toto manželství římskému konkubinátu, o němž jsme podrobněji pojednali v druhém svazku tohoto díla. Manželství agrafické mohlo býti a bývalo často doplněno na manželství úplné.

Manželská smlouva z třetího století předkřesťanského, tedy z ranné doby ptolemajovské, obsahuje toto:

1. činím tě svou manželkou;

2. dávám ti tvůj kupní peníz (ranní dar 2 debenů);

3. ročně dostaneš peníz alimentační;

4. můj nejstarší a tvůj nejstarší syn jest pánem všech věcí, které (nyní) mám a budoucně nabudu;

5. zavrhnu-li tě jako manželku, protože pojmu nenávist k tobě a jinou ženu budu vyhledávati než tebe, dám ti 10 debenů, aniž budu s tebou ještě písemně nebo ústně vyjednávati.

V pozdní době ptolemajovské bylo již sjednáváno, že žena má muže poslouchati, a muž má jí zachovávati manželskou věrnost (ovšem i žena muži). V době křesťanské pak, jak jsme již řekli, byla manželská věrnost více zdůrazňována.

Jakou povahu asi měly tedy tyto manželské formy v době dřívější, tedy ve vlastní době egyptské? Tu jest nejprve pozoruhodno, že slovem sen-t (sestra) označována byla nejen sestra skutečná, nýbrž také milenka a manželka jistého druhu: tedy zahrnuty byly v tento pojem všecky případy od prostého důvěrného poměru milostného až k volnější formě manželské. Kdo si chtěl vzíti sen-t, musil zaplatiti jakési výkupné, nabídnouti jí soužití a nejstaršího syna uznati za dědice, tedy v jádru totéž, jako při agrafickém manželství z ptolemajovské doby. Tento poměr považovali badatelé dříve za manželství na zkoušku pro jeden rok, ale dnes možno jej srovnávati nejlépe s konkubinátem. Byl patrně obecný v nižších třídách; vyvinoval se asi v době, kdy patriarchální polygamie ustupovala jednosnubným poměrům, a nebylo k němu možná ani nutno vždy aby oba manželé bydlili spolu pod jednou střechou.

„Úplnou“ manželkou byla hem-t, manželkou právoplatnou, v theorii nezavržitelnou, mající podíl na manželově jmění a stejná práva s ním. Podle smlouvy měl jí manžel věnovati „ranní dar“ (spa, spë), určiti, kolik jí bude ročně dávati na živobytí jako minimum v penězích nebo obilí, ustanoviti její děti za dědice, při čemž mohla si činiti ještě různé podmínky majetkové, hlavně, že své jmění ještě dostane nazpět, dojde-li k rozvodu, i když sama bude si přáti manželství rozloučit. Před zavržením chráněna byla jakýmsi konvenčním trestem, zajištěným na celém majetku manželově.

Tyto manželské formy, patrně nikoli nejstarší, měly povahu čistě patriarchální.

Pro zajímavost stůjž zde ještě svatební oznámení Amenhotepsa III. podle několika skarabeí:[5] „Živoucí Horus,[6] mohutný býk, v pravdě korunovaný. Pán obou diadémů, který stálost dává zákonům, který tu uklidňuje všecky země. Zlatý Horus, veliký silou, vítěz nad Asiaty, král horního a dolního Egypta, pán obou zemí. Ra, pán pravdy, slunce, Amenhotep-slunce, pán Théb, života dárce, a veliká manželka královská Tiji, živoucí. Jméno jejího otce jest Juaa, jméno její matky jest Tuaa. Jest manželkou mocného krále, jehož jižní hranice sáhá až ke Karoi, a jehož hranice severní sáhá až k Neharině.“

*

Jak již z předešlého našeho čtení víme, existovala však ve starém Egyptě také manželská forma povahy čistě mateřskoprávní. Co z ní známe, jsou jen zbytky z mateřskoprávní doby; později byla matriarchální forma manželská uzavírána snad i vedle úplného manželství patriarchálního, když žena měla svůj zvláštní majetek, byla-li na př. dědičnou dcerou. V době ptolemajovské zanikla; splynula s jinými formami manželskými, protože patriarchální Řekové nedovedli ji pochopiti.

V tomto manželství žena jmenovala se nebt-t-pa. Jí dán byl v majetek dům s celou domácností, a dokonce se dělo, že muž předal jí veškero jmění a sobě zajistil jen výživu a dobré ošetřování. — Nápis na jisté náhrobní stéle zní: „Pravověrný dar obětní Osiridu, přednostovi set-mati, velikému bohu, pánu Abydu,[7] aby povolil krásný pohřeb v posvátném podsvětí dobrému muži ze šíré země, přívrženci velikého boha: Abuovi a paní domu Achthabu-i.“ A ozdobena je tato stéla zobrazením, na němž vedle manželky stojí nebeská bohyně Nephtys, která výjimečně drží v levici žezlo mužských božství a na hlavě má ještě k tomu symbolické své jméno (Nebt-hut), paní domu — aby bylo zjevno, že Acht-habu byla skutečnou velitelkou v domě Abuově. Dokonce mumie její leží na pravé straně. — Výmluvná je také významná skupina osob v mnichovské sbírce egyptské: U jednoho manželského páru sedí žena vpravo a má dokonce červenou pleť mužskou, kdežto muž se žlutobílou pletí ženskou jest na levo! A v manželské smlouvě takové mateřskoprávní povahy (z prosince 493. — ledna 494. př. Kr.) čteme: „Učinil jsi mě svou ženou a dal’s mi desetinu debenu jako můj kupní peníz. Opustím-li tě jako manžela, dám ti desetinu debenu k této desetině debenu, kterou jsi mi dal jako svůj kupní peníz. Mně patří. Odstoupím je a všecek svůj majetek, který jsem společně s tebou získala, aniž o tom řeknu již slova.“ —

Karakteristické pro lidštější názory staroegyptské je také, že i egyptští otroci mohli míti zákonně uznanou rodinu a že také manželství svobodného muže s otrokyní mělo plnou platnost. Měla-li otrokyně potomky, byla prodána i s nimi; pán tudíž nečinil si jako jinde nároků na ony děti své otrokyně, které narodily se v jeho domě.

Egyptská svatba byla patrně dosti prostá a pouze jednodenní. Podle jedné povídky přinášena byla nevěsta do domu ženichova jako „překvapení“ a s ní svatební dar (spë) ve zlatě a stříbře. Ženich oslavil s ní den, přijal věno, a manželství bylo hotovo. Nejdůležitější věcí bylo patrně sepsání smlouvy, které se dělo v přítomnosti většího počtu osob. Byly nám zachovány na papyrech pozvánky k tomuto aktu.

Cizoložství bylo trestáno zdánlivě velice přísně, asi však jen hlavně v theorii. V náboženských textech byl to velký hřích, když se někdo provinil na manželce druhého. Když mateřsko-právní poměry zatlačeny byly patriarchátem, a muž počal si ženy monopolisovati, počaly vznikati různé kouzelnické povídačky, které měly šířiti náladu proti cizoložství.

Tak vypravuje jedna stará pohádka o knězi z doby 3. dynastie, jak pomstil nevěru své ženy. Udělal si z vosku malého krokodýla a dal jej hoditi za cizoložníkem, když odcházel od své milenky a šel se vykoupat do jezera. Krokodýl vyrostl na sedm loket, pozřel cizoložníka a zůstal s ním na dně jezerním, až po sedmi dnech přišel kněz s králem a zavolal jej. Panovník rozsoudil, že muž má zůstati krokodýlovi a žena má býti vydána na hranici k upálení.

Víme však, že většina milostných písní staroegyptských platila provdaným ženám, a že také ženy často si stěžovaly na mužskou nevěru. „Zlatem a šperky plýtváno jest na krku otrokyň“, praví jeden papyrus.

Rozluka úplného manželství nebyla tak prostá, poněvadž tu nebylo právě příznivých okolností pro muže, kdežto žena, i když měla vinu, neměla co ztratiti. V listinách rozlukových, které se zachovaly, nemluví se o důvodech rozluky; zdá se tudíž, že nebyly udávány. Zavrhl-li muž manželku, bylo mu vrátiti jí věno, vedle toho dostávala většinou ještě jiné odškodnění, zajištěné na mužově jmění generální hypotékou. Poněvadž to vše mělo býti vyplaceno po krátké době, působilo to obtíže. Odešla-li žena od muže dobrovolně, bylo jí rovněž věno vráceno, ale muži byla v takovém případě poskytnuta třicetidenní lhůta. Rozluka se sent byla ovšem snadnější a děla se patrně velice často. Tak se prý stalo, že muz nasytil se ženy, s kterou žil po dvacet let, a naleznuv jinou, řekl oné: „Zavrhuji tě, vždyť šilháš.“

„Nejsou ženy hebrejské jako ženy egyptské, neboť ony jsou silnějšího přirození. Dříve než přijde k nim bába, ony rodí“, čteme v 2. knize Mojžíšově (1, 19). Byly tedy ženy egyptské v historické době patrně křehké bytosti, o čemž svědčí ostatně i jejich útlost na zachovaných malbách. Porodní pomoc byla ve starém Egyptě velmi vyvinuta, třebaže lékařství bylo v rukou kněží. Používali i pověstné porodní stolice. Vznešené dámy rodily asi pravidelně na svém loži nebo ve stolici, kdežto ženy z lidu rodily sedíce na bobku, což byla tu patrně i posice původní. Tyto nosily také svá děcka v plachetce na zádech, břiše nebo u prsou.

*

Zvláštní úlohu měly ve starém Egyptě tanečnice a číšnice (hnmt). Bavily ve vinárnách a pivnicích mladé muže hudbou a tancem, laskaly se s nimi a ověnčovaly je. Takové staroegyptské místnosti zábavní byly zařízeny velice elegantně a heslem jejich žen bylo: „Oslavuj veselý den, pij, až se opiješ a bav se se mnou! Nepustím tě, dokud se nenapiješ!“ Tanečnice najímány byly také k slavnostem, prováděly tance velmi smyslné, podobné proslulému tanci břišnímu. Při tom celá společnost, dámy v to počítajíc, opájela se stejně jako tančící dívky, aniž tím někdo byl pohoršen.

Vlastního erotického materiálu ze starého Egypta zachovalo se do naší doby velice málo; nejpozoruhodnější je část t. zv. turinského papyru, znázorňující erotické scény: muži jsou tu představeni vesměs se vztýčenými údy pohlavními, kdežto pohlavní části ženské jsou vynechávány, a ženy mají tu kromě šperků pouze pás.(Reitzenstein.)

*

Již v pradávných dobách našli jsme u nejrůznějších národů kulturních ten obyčej, že určité ženské osoby vybírány byly ze všedního života a zvláštními ceremoniemi zasvěcovány na čas nebo navždy božství. Tyto ženy byly jako boží panny odsouzeny k věčnému panenství, jednak vykonávaly službu v chrámech, zpěvy a tanci chválily boha, byly obětními kněžkami nebo věštkyněmi; a muži nesměli se pod nejtěžšími tresty přiblížiti k tomuto božskému vlastnictví. Jednak bylo jim sice zakázáno obecné manželství, ale k pohlavnímu styku s muži byly dokonce nuceny: buď jen ke styku s kněžími a králi, t. j. se zástupci božství, nebo s každým mužem, který přišel obětovat nebo se pomodlit. Tato naposled uvedená forma nazývána bývá náboženskou prostitucí, o které jsme již dříve psali a k níž se v tomto svazku ještě jednou vrátíme.

*

Ve starém Egyptě byly panny takové u chrámu Amonova ve zvláštní klausuře, měly svou představenou a patrně tvořily celá sdružení. Také „náboženská prostituce“ byla tu rozšířena aspoň v pozdější době, ač Herodot (II. 64) tvrdí, že u Egypťanů jako u Helénů byla soulož v chrámě přísně zakázána. V Thebách byla podle Strabona nejkrásnější a nejvznešenější panna ještě před svou pohlavní dospělostí zasvěcena Amonovi (Diovi) jako kněžka a provozovala milostnou službu, dokud se neobjevily známky zralosti. Pak konána byla smuteční slavnost a dívka byla provdána.

Pravou prostituci provozovaly vedle tanečnic a číšnic také manželky, svými manžely zavržené a opuštěné, které potulovaly se zemí a každému se prodávaly.

Podle řady dokumentů z let 31. — 112. po Kr. byly v Egyptě za doby řecké jak ve městech, tak i na dědinách nevěstky zdaněné. Tu běželo patrně jen o zařízení specificky řecké, které se ujalo skoro ve všech zemích, kde řecká kultura nabyla převahy. Na jednom dokumentu nabízí pachtýř daně z nevěstek za vesnici Dimeh na okraji pouště peníz 288 drachen ročně. Na jiném dokumentu žádá pachtýř daň od nevěstky Senpsy; podle dalšího zaplatila Senpsenmouthis 9 obolů daně a konečně ještě na dalším potvrzuje pachtýř Pelaias, že obdržel 1 drachmu od nevěstky Thipsansotis.

*

Homosexualita nemohla ve starém Egyptě chyběti; vždyť, jak víme již, vyskytuje se od pradávna v celém lidstvu určitým procentem homosexuelních z vůle přírody. Jako pak u všech národů s přírodním náboženstvím kvetla dokonce u starých Egypťanů. V III. knize Mojžíšově (kap. 18.) čteme: „Vedle skutků země egyptské, v níž jste bydlili, nečiňte, ani podle skutků země Kananejské, do které vás uvádím… Nedopustíš, aby kdo ze semene tvého proveden byl skrze oheň modly Moloch… Nebudeš obcovati s mužským pohlavím, scházeje se s ním jako s ženou…“ Víme již také, že v císařském Římě nejoblíbenějšími hochy pro rozkoš byli mladí mužští prostituti z Egypta, vynikající cynickým vtipem. A tak mohl básník Statius (Silvae V, 32, 66 — 69) napsati:

Žádnému žvavému hochu, jenž koupen byl egyptským kupcem, žádnému sprostému chlapci, jenž pln je protivných řečí, a jenž se honosí směle svým drzým egyptským vtipem, nevěnuji svou lásku.

*

Novodobé dějiny Egypta počaly pod Omajovci a chalify bagdadskými. Za Fatimovců (969 — 1171 po Kr.) obnovena byla samostatnost Egypta a říše zkvétala, hlavně po připojení Nubie a Palestiny. Po té octla se pod vládou dynastie mamelucké,[8] která trvala až do r. 1517, kdy Egypt podroben byl sultánem Selimem I. V 18. stol. zmocnili se země znova emirové mamelučtí. R. 1798 podnikl Napoleon Bonaparte svou proslulou výpravu do Egypta (1798 — 1799) podle myšlenky Leibnitzovy, doporučované Ludvíku XIV. Ale z politických a vojenských důvodů musili Egypt po jisté době Francouzové zase vykliditi. Mameluci učinili nový pokus, aby se ho zmocnili, ale turecký důstojník, Mehmed Ali, chopil se v zemi vlády, podle jména uznávaje svrchovanost sultánovu. Byla to vláda dobrá. R. 1831 svrhl Mehmed Ali panství sultánovo, r. 1853 mírem v Kjutahii prohlášen byl za dědičného panovníka sultánovi poplatného a postoupena mu dědičně i Syrie. R. 1839 vznikla nová válka, Turecko bylo znova poraženo a jen evropské mocnosti přinutily Mehmeda Aliho k míru, jímž poměr Egypta k Turecku znova byl upraven. Mehmed Ali zemřel 1849. Po jeho smrti stal se Egypt terčem útoků evropských mocností, nepoddajnou obětí západního imperialismu. R. 1882 byl konečně „pacifikován“ a okupován Anglií. Mahdistické povstání zabralo r. 1885 Chartum a rovníkovou provincii. Poté uvízl Egypt úplně v drápech Anglie, třebaže zůstává pro ni stále soustem nestráveným a bohdá nestravitelným.

Nyní je Egypt zemí převážně arabskou. Arabové jsou tu nejpřednější třídou, arabština je úředním jazykem, protože vláda dává přednost pohyblivějšímu živlu arabskému před Turky, kteří byli dříve živlem vládnoucím.

Tvoří tu mnoho kmenů. V arabské poušti žijí Beduíni a jiní kočovníci. O pohlavních poměrech a ženě u Arabů pojednáme v další kapitole. Vedle Evropanů a málo významných Židů jsou tu ještě Koptové a Fellahové.

*

Koptové jsou městští potomci starých Egypťanů, jsou jim nejbližší podobou, jsou křesťany hamitického původu. Mluví nyní arabsky; řeči koptické, kterou v X. stol. po Kr. ještě všeobecně mluvili, užívají dnes jen při bohoslužbách. Největší počet jejich žije v Horním Egyptě a u jezera Birket-el-Kerun. Žijí však i v Kairu a jiných obcích dolnoegyptských jako drobní řemeslníci, písaři a obchodníci.

Ženy Koptů jsou prostřední, jemné postavy, rudožluté pleti, mnohem světlejší, než jest pleť jejích venkovských blíženek fellašských. Jsou velmi přísně vychovány. Od hlavy až ke kotníkům zahaleny, neposkytnou západnímu cizinci tak snadno, jako to činívají moslimky, příležitost, aby mohl spatřiti jejich tvář nebo aspoň více než dvé krásných zřítelnic. Již z toho je vidno, že Koptky, ač jsou křesťankami, podléhají spíše názorům moslimským než křesťanským. Svému muži neznamenají mnohem více než otrokyni: žena líbá muži ruku, sotva muž vejde, přináší mu kávu a rychle zmizí, nerozkáže-li jí muž něco jiného. Sňatky uzavírají jen ve vlastním kmeni. Ve městech zabývají se výhradně domácností, na venkově chudé ženy dělají ještě polního soumara.

Ale vedle této Koptky počestné a zotročené existuje ještě koptická tanečnice, pyšná na svůj starý původ a proslulá svým uměním. Tyto tanečnice obývají zvláštní čtvrt v obcích hornoegyptských, ale bývají po prastarém zvyku zvány i k hostinám a slavnostem vznešených rodin. Mívají hojnost prostředků, libují si v pestrých barvách a hojných špercích. Nejsou to ovšem jen Koptky, na jejichž tanec zevlují Evropané v egyptských tančírnách a kavárnách: majitelé těchto zábavních místností, o nichž ještě pojednáme, najímají k této podívané všemožné ženy, Fellašky, Židovky a otrokyně z celé severní Afriky.

*

Fellahové t. j. orači, rolníci, jsou plemeno četnější, ale méně čisté než Koptové. Nicméně typy staroegyptské vyskytují se u nich hojněji než ve městech. Nahá Fellaška, vyobrazená v díle Stratzově: Die Rassenschönheit des Weibes, připomíná velmi naléhavě ženské postavy z památek staroegyptských. Jsou víry moslimské.

Jako muži, jsou i ženy fellašské vzrůstu vysokého a štíhlého, pleť je poněkud tmavější, mezi barvou měděnou a žlutou. Nikdy neztloustnou, ňadra mají plná a pěkná, černé vlasy, velké oči černé a smyslné rty. Příjemně kolébají se při chůzi v bocích, chodíce hrdě a půvabně. Dívky mezi 9 a 12 lety jsou podrobovány obřízce klitoridy, známé nám již od národů primitivních. Po dávných jejich sestrách zůstal jim smysl pro kosmetiku a šperky; některé se také tataují. Většinou jsou hodně nevědomé a jejich hlavním zaměstnáním jest domácnost.

Ač moslimky na Nilu nejsou tak doma přidržovány jako Turkyně, nemají přece jen na ulici úplné svobody. Hlavně ženy z vrstev majetných jsou nuceny úplně se zahalovati a dbáti dobré pověsti. Pravidelně jen v ranních hodinách chodí na táčky k sousedkám.

Sňatky konány jsou dnes na Nilu rovněž brzy. Dívka vdává se nezřídka ve 14 letech, mladík bývá oženěn v 16 nebo 17 letech. Mladý muž, který nemyslí brzy na svatbu, nemá dobrou pověst. Mladí lidé nemohou se před sňatkem poznati, používají tudíž jinoši sprostředkovatelek (chatbeh), obyčejně prodavaček kosmetických a toaletních potřeb, o jejichž výmluvnosti netřeba se šířiti. Pak vyšlou do domu vyvolené matku nebo sestru na výzvědy. Je-li vše shledáno v pořádku, dojde k svatbě. U chudých Fellahů jsou tyto námluvy prostší, neboť mladí lidé poznávají se při polních pracích.

Věno hraje značnou úlohu, vyjednávání bývá dlouhé a úporné. Platí je muž, peníz dosti značný, a sice dvě třetiny hotově a jednu třetinu ponechává si pro případ rozvodu. Platí tudíž muž nevěstinu výbavu.

K svatebním ceremoniím patří také poloveřejná deflorace nevěsty. V den svatební odebéře se manžel do sednice, kde již čeká mladá novomanželka. Tu zbaví jí panenství prstem a krev zachytí kapesníkem. Pak s jásotem vrátí se k svatebčanům, aby se pochlubil předmanželskou cudností své ženy. O kapesník strhne se rvačka, každý host chce kousek na památku: snad nějaká pověra k tomu také přispívá.

V Dolním Egypte ubírá se bohatá nevěsta v den svatby s velkým průvodem přítelkyň do veřejných lázní ženských, aby tu ztrávila několik hodin poslední svobody: hudebníci, tanečnice, zpěváci a pohádkáři baví tu společnost od rána až do odpoledne. Pak odejde novomanželka do svého nového domova. (Friedenthal.)

„Bronzová rasa“ fellašská, vznešenost v hadrech má ve své domovině smutný půvab věcí, které přežily svou slávu. Muži na březích Nilu pracují dnes jako pracovali před čtyřmi nebo pěti sty lety, zavodňujíce vědry svá pole. Tu a tam také ženy přijdou jim pomoci se svými džbány. Tyto egyptské selky pohybují se s nenapodobitelným půvabem. I ty nejchudší, když černý závoj svůj vlekou za sebou pískem, podobají se vznešeným dámám, které ve svých dlouhých pláštích mohly by se objeviti u dvora. V slunné zemi s průhledně jasným vzduchem a růžovými dálkami, jsou tyto temně oblečené ženy tak zvláštní a mezi kvetoucími poli a zářivě třpytnou pouští podobají se praporům zastřeným florem. Přes svou nevědomost a nepatrné myšlení mají tato prostá stvoření, jako kdysi ženy Hellady, vrozený smysl pro vznešenost. Žádná z našich kultivovaných žen nedovedla by v těchto hrubých látkách černých tak královsky se držeti, žádná nedovedla by nahé paže zdvihati s půvabem tak dokonalým, aby si veliký, hliněný džbán, naplněný nilskou vodou, postavila na hlavu a přes břemeno to odcházela krokem hrdým a plynoucím. Mušelinová tunika, kterou nosí, má stejnou neměnnou barvu temnou jako černé závoje, zdobené sotva červenou obrubou nebo několika stříbrnými plátky. Závoje kříží se na prsou a úzkou skulinou, která sáhá až k pásů, zříš prosvitati hnědavou pleť, spatříš náběh k prsům, podobný bledé zpěži. (Pierre Loti.)

Podle moslimských předpisů má si i Fellaška zastříti tvář, spatří-li Evropana. Ale stane se to často pozdě, a pak potká tě jisté zklamání, uzříš obličej předčasně sestárlý tvrdou prací a hojným mateřstvím. Máš-li však štěstí, uvidíš také vynikající krásky, potkáš-li ženy mladé. Fellašky rodí hojně, houfy malých sourozenců běhají za dospělou sestrou nebo matkou, velmi rozkošné a velmi špinavé. U rtíků malých dětí pasou se chomáče much, kterých není dovoleno odháněti, protože — přinášejí štěstí. Trpná mírnost a trpělivost vyznačuje tuto rasu, i v bídě vznešenou.

Také z Fellašek vycházejí však četné tanečnice a — prostitutky.

*

V celém moslimském Orientě středověkém i novověkém udržel se starý obyčej veřejných tanečnic. Egypt proslul ode dávna veřejnými tanečnicemi, které v době faraonů nazývány byly hnmt a z nichž dnes nejslavnější patří k zvláštnímu kmeni a jmenují se ghawazee. Provozují své tance nezahaleně na ulici před lidem. Tanec počíná mírně, ale povzbuzeny ohnivými pohledy a harašivým klapotem mosazných kastanět a vzrůstající energií v každém pohybu, poskytují brzy vzrušující podívanou. Pro moslimy jest hlavní půvab tance ve chvějných pohybech svalových v končině mezi boky, jen lehce zastřené, které tanečnice provádějí s neuvěritelnou obratností a vláčností. Při tom zdvihají paže, hrají s kastaněty a usmívají se podšitě a vilně. V přestávce přitulí se k některému diváku a vyznávají mu pantomimicky lásku. S blahými pocity sledují kouřící Arabové každý jejich pohyb. A naivní cizinec se domnívá, že se octl v některé pohádce z Tisíce a jedné noci. Šat, v němž pravidelně veřejně vystupují, podobá se barevnému obleku Egypťanek ze středních vrstev; látky jsou pěkné. Tanečnice nosí také hojně ozdob a šperků, mají podmalované oči, prsty, dlaně a vrchní části nohou zbarveny červeně henou podle obecného zvyku u egyptských žen. Pravidelně jsou provázeny hudebníky z vlastního kmene, starším mužem a stařenou, kteří hrají na darabuku, citeru nebo housle, a pečují prý o to, aby žádná dívka nedala svou přízeň příliš lacino. Ghawazee produkují se často na dvorech nebo na ulici před domovními dveřmi, bývají zvány do domácností k jistým slavnostem jako jest na př. svatba nebo oslava narozenin. Také do světáckých domů chodí baviti mužskou společnost. Při produkcích v takovém soukromí mají na sobě toliko šintiján (kalhoty) a tob, jakousi košili z poloprůhledného gázu, která vpředu otevřena jest až skoro do středu těla. Tančí také v kavárnách, majíce na čele vytataovanou modrou hvězdu.

Egypťané neznají kol a tanců, jichž se zúčastňují také muži. Moslim a moslimská paní nikdy netančí. Ale tanec, vracející nás aspoň v představě nespoutanému přírodnímu životu milostnému, mohl tím méně vymizeti z moslimského světa, a proto přirozeným způsobem vytvořila se tu ženská kasta, odlišná od žen vládnoucích v domácnosti a nadaná větší volností, tanečnice, které ukazují své umění všude na ulici nebo sedíce před domovními dveřmi zvou mimojdoucí, aby se šli podívat na jejich produkce a užíti jejich vnad.

Vedle ghawazee, jimž chybí pravidelně větší vzdělání duchovní, existují v Egyptě ještě vyšší třída tanečnic a zpěvaček, awâlim či almeh t. j. znalkyň umění básnického a tanečního. Jsou to většinou krásné, ušlechtilé postavy. Tanečnice z této kategorie, jejíž umění slouží rovněž prostituci, jsou často zvány do harémů (domácností), aby tu vdané ženy učily umění milovati! (Bloch.)

*

Věnujme již na tomto místě podrobnější odstavec orientálnímu tanci, s kterým v tomto svazku často ještě se setkáme, jako se závažnou složkou milostného života východních národů. Na moslimském východě nejsou provozovány tyto tance jen tanečnicemi egyptskými. V Alžíru dodává na př. většinu almeh kmen Uled Nail. Kmenovým obyčejem jest, že mladé dívky odcházejí jako tanečnice do větších míst, vydělávají si svým uměním a prostitucí malé jmění a pak se vrátí do svého domova, aby se vdaly: jsou tím více chtěny, čím více peněz vydělaly si svým řemeslem. Jsou zároveň umělkyněmi i milostnicemi, velmi se tím liší od nevěstek evropského původu. Před vpádem Francouzů do Alžíru, mívaly velkou úlohu při dvorních slavnostech: haremové dámy přihlížely k jejich tancům zamřížovanými okny svých loží. V Tunisu jsou almeh rovněž velmi oblíbeny, ale výhradně reservovány pro mohamedány, v jejichž kavárnách a domácnostech vystupují, kdežto Evropanům jest většinou se spokojiti s tanečnicemi židovskými.

Hlavní produkcí všech východních tanečnic je tak zvaný břišní tanec. Je všeobecně považován za napodobení pohybů a postojí vyskytujících se při souloži, za tančené smilstvo, za oslavování milostného šílenství a plodnosti až ke krajnímu vytržení, které se brzy přenáší na diváka a tak dosahuje svého účelu. Zprávy spolehlivých pozorovatelů evropských nesouhlasí zcela, pokud běží o podstatné znaky břišního tance; není patrně prováděn všude týmž způsobem. Podle jedněch tancuje výhradně střední část těla, která u těchto tanečnic je neobyčejně pohyblivá, a nohy jsou při tom klidny, podle jiných tančí i nohy a kliden je pouze hořejšek těla, podle dalších tančí a chvěje se vášnivě celé tělo kromě nohou, které se nejvýše jen zcela málo pohybují; tanečnice stojí často po několik minut na jednom místě, kdežto pohyby jejího těla, prsů, krčních svalů a hlavy projevují jednak líbezný život, jednak divokost přímo šílenou. Jiní konečně popisují tanec jako pohyb, který počíná nejprve nad nohama a odtud postupuje až k hořejšímu tělu, kde vyvrcholuje. Pak opět sestupuje, je lehčí a mírnější, až konečně je to jen sotva postřehnutelné chvění hlavy a prsů. Někteří nazývají jej „sopkou žhavých vášní“ nebo „bacchantickým šílenstvím“. Velmi podrobnou a kritickou studii o břišním tanci napsal Hans Kistemaecker. Budiž zde část jeho pronikavé karakteristiky a literární interpretace citována:

„Název ,břišní tanec‘ je omylné, nejemné, neobratné a hrubé označení pro onu podívanou, kterou provádějí v kočovných boudách dívky, hlavně marocké. Je omylné, protože, ač břišní svalstvo provádí převážně ty pohyby a křeče, o něž tu běží, nemá přece s produkcí zcela nic společného onen pojem, který je pravidelně spojen se slovem břicho, zažívací končina. Pojmenování je správné jen anatomicky… Břišní tanec jako každý tanec je symbolický pohyb tělesný, mající výslovný účel buditi erotické představy. Kýčelný tanec bylo by mnohem správnější. Poněvadž mluvíme-li o kyčlích dívky nebo ženy, máme na mysli spíše onu tajemnou dílnu, sloužící k rozmnožování lidského rodu, a její hranice, totiž postranní výběžky pánevní, než při slově břicho. Ale anatomicky byl by ,kýčelný tanec‘ úplně nesprávný, poněvadž kyčle jsou při celé té křeči úplně klidny. Nicméně každé jiné slovo, Venušin tanec, milostný tanec, haremový tanec, konvulsivní tanec a jiné názvy poskytují stále ještě podle své jazykové hodnoty správnější představu, než nešťastný břišní tanec. Zvolili jsme si tedy, abychom ukončili spor, slovo la Marokana, které jsme slyšeli z úst jedné dívky a které je aspoň zeměpisným ukazatelem, kde třeba hledati domovinu, tohoto svůdného tělesného výkonu východního a tím přibližný údaj pro jeho povahu.

Zde rozestřeno bylo jižní nebe, africké slunce žhnulo v těchto štíhlých, téměř vymořených tělech dívčích, z protáhlých očí, jako třešňovou šťávou napojených, sršel záhadný žár a vzdorně nadhozené hlavičky s výraznými rty sfingy říkaly nám, že tam, kde bydlí, podléhá muž ženské rozkoši.

Hudba, které jsem již venku po delší době naslouchal, stávala se teď hřmotnější a intensivnější. Východní hudba nevězí jako hudba západní v určité stavbě větné, v pevném řádu, který uvádí thema, na první dva takty odpovídá dvěma protitakty, pak thema obrací a dalším upotřebením stejného přesně počtu taktů uzavírá melodii, tedy podobně jako naše sloky veršové počíná si podle míry a počtu, — nýbrž pracuje podle zásady mechanického opakování, tedy podobně jako poesie hebrejská, a opakuje krátké, rytmické nárazy stokráte nebo tisíckráte nebo dvoutisíckráte, lhostejno kolikráte — je tomu jako s hudbou Richarda Wagnera, můžeš odejíti z divadla, kdy chceš, po dvou tisících taktů nebo po čtyřech tisících taktů, je to zcela jedno, máš vždy týž dojem — je to zásada gutta cavat lapidem[9] — není rozhodno co pro směrodatný účinek, nýbrž jak často. Třeba mi říci, že nemůže býti nad tuto východní hudbu nic vhodnějšího k povalení člověka obecného, k uvolnění každé jemnější discipliny mravní, které náš mozek si konečně dobyl po desetiletích cviku, k zničení všech kulturních zřetelů a vyvolání šklebící se, zuby cenící, smyslné obludy, která dříme jako dědičný zbytek na skrytém dně naší duše.

Janella, hlavní tanečnice, zdvihla se teď. Spodní část trupu je úplně nahá nebo pokrytá velmi jemným trikotem, který pečlivě zaznamená každý příští pohyb. Ňadra visí rovněž úplně volně v této trikotové košili, která k ramenům pokryta je velmi malinkou jupkou, jakou mívá španělský torero, a nahoře se ztrácí v náhrdelnících a okružích. Pás, tedy zakončení hrudníku, sevřen jen úzkou, červenou stuhou sametovou a rozděluje tak dlouhé, štíhlé světélkující tělo svrchní na dvě poloviny, z nichž horní zaujímají prsy a spodní celá vyklenutá plocha dolního těla až k stehennímu ohbí. Manéž očekávaných, jistě jemných, ale po delší době vysilujících záchvěvů a křečí, jest jakoby popravištěm naší zdrželivosti, odhaleným s neslýchanou smělostí. Neboť turecké kalhoty, které se všemi svými bezpočetnými náběrkami a záhyby činí malebný a decentní dojem, počínají právě v onom stehenním ohbí, vystupují napravo a nalevo až na vrchol pánve a teprve vzadu sahají do výše evropského pásu. Na spodu však tyto turecké kalhoty, tuhé a těžké, střižené z drahého sukna, takřka úmyslně zdržující pohyb nohou, poněvadž po straně nesplývají nad klenbou pánve, zdají se skrývati téměř zastřené pokračování onoho lascivního kroucení a křivení, které tu tanečnice předvádí s takovou podivuhodnou jistotou a s takovým bezstarostným vědomím pohlavním. Tak linie, která u Evropanky ohraničuje po straně pánev a súžuje se dolů k nohoum, zde ve formě šustivých vln se spíše ještě rozšiřuje, a celá ta načechraná schránka spodního těla zdá se tajemnou nádrží všech těch svůdných a vyzývavých pohybů těla svrchního. — Mezi všemi národy opravili Mohamedáni nejšťastněji linii postraních výčnělků ženské pánve, estheticky krajně nebezpečnou, a, po způsobu pravých umělců činíce z nouze cnost, dopomohli překlenutím nebezpečné linie přírodě i pohlaví k největšímu vítězství.

Da-rá-re-rä-re-dá — Da-rá-re-rä-re-dá — Da-rá-re-rä-re-dá — — tak doprovázejí ostatní dívky, sedící kolem v pozadí a podle postranních stěn, tanečnici, která stojí vpředu na malém podiu před obecenstvem a zdvihá ruce do výše jako k modlitbě. — Da—rá-re-rä-re-dá — Da-rá-re-rä-re-dá — Da-rá-re-rä-re-dá — a bijí se stejnoměrností trapně přesnou na svou tamburinu, jejíž zvonečky jako hroty jehel vjíždí do této dusné, ječící jednotvárnosti. — Da-ré-re-rä-re-dá — tanečnice nejštíhlejší a svým obličejem sfingy jako přežilý taneční rod vynikající nad ostatní dívky, vzadu na vysokém trůně sedící, má břichatou tamburům jiného tvaru, jejíž temný ton bubnový jako hluboký zvonek kravský dodává bas k jasnému, rytmickému povyku — Da-rá-re-rä-re-dá — tanečnice vztýčila ruce, abychom mohli pozorovat její tělo — ale, jest již pozdě — počátek jsme zameškali — její oči jsou již zcela skelné — Da-rá—re-rä-re-dá — a jako proudící, vzhůru vířící, vlnící se voda, jež právě se počíná vařiti, zdvihá se spodní tělo, jakoby je zachvacovaly porodní bolesti, naléhajíc, neúprosná, osudná moc, vyzývajíc, překročujíc všecky meze mravnosti, jako při mořské nemoci přepadávajíc, své právo požadujíc jako řvoucí zvíře… Da-rá-re-rä-re-dá —.

Teď představuje pravou nohu, aby si vyhledalo novou oporu — levou za sebou vlekouc — žena neví si rady — ba ba: ruce jsou zdviženy jako by o pomoc volaly — celá tvář plna strachu — oči ztrnulé — zjev jako vytřeštěný — nějaké zoufalství jalo ženu — cizí násilnost ji přepadla… Da-rá-re-rä-re-dá — —

Nikoli. Používá vztýčených a nahoře jako sepjatých rukou za balanční tyč — spodní tělo jest jako by pevně zatlučeno — v posici napolo skrčené — to jest jedna její opora — druhou je hrudník, jako by horečně zadržený, k jehož prodloužení, k prodloužení ramene páky, drží křečovitě obě ruce vzhůru — a mezi těmito dvěma pevnými body — pánví a spodním obloukem žeberním — proudí a pění se a soptí strašlivá bytost, která chce ze ženy, která se chce zjeviti, která se chce vylíti a tlačí spodní tělo do takové přepjaté výše…

Fixuje nohama pánev a používá pánve s jejím základem svalů jako pevného bodu, aby na něm uplatnila hru svalstva břišního… Ano, to je anatomická úvaha! — ta nám tu nepomůže! — chceme se dobrati esthetického závěru! — co je smysl všeho?…

Da-rá-re-rä-re-dá — Da-rá-re-rä-re-dá — —

Teď klesá na levé koleno — pravá noha stojí — ve tváři stále ještě čiré zoufalství — úplné engouement (zalknutí) — tato posice je mnohem příhodnější — k ekstasi: koho? — diváků ovšem! — ale i jí samé! — jistě: i jí samé — skloní se lehce vzad — ruce držíc vzhůru — a z trojúhelníku nabraných kalhot a obou stehen, teď zřetelně se rýsujících, prýští to nyní, to růžově zahalené spodní tělo — je to jako padoucnice — historický případ z nemocnice — vlnící se vlna mořská, která člun naší fantasie vrhá do sedmého nebe — svatá Magdalena — myslím: Magdalena — ona žena z Magdaly — která měla v těle sedm čertů. —

Da-rá-re-rä-re-dá — Da-rá-re-rä-re-dá — —

Této strašlivé hudby — byla takovou svatá Magdalena? — vzdávala se snad takto? — uchvacovala takto muže? — — Teď sklání se ještě více vzad. — Všemohoucí bože! Tato rozlomující se postava s rukama zdviženýma vysoko k nebesům a s vlnícím se spodkem — jako soužené zvíře — jako zvíře s napjatým během ženoucí se vpřed — které bylo náhle sraženo —

„a nemůže se vyčerpat ni vyprázdniti, jako bý moře chtělo moře poroditi…“

Uelülülülülülülülülülülü… vpadne náhle postava sfingy vzadu sedící vřískajícím trilkem do ječící hudby, do strašlivé ekstase — — To ještě chybělo! Toto pohlavní zvolání Orientálky, strašlivě otřásající nervy! — — Za mnou mráz projíždí obecenstvem. Lze slyšeti hluboké vzdechy jednotlivé.

Da-rá-re-rä-re-rá — Da-rá-re-rä-re-dá, — — Teď přichází k sobě — akt je u konce — svrchní tělo sune se opět vpřed — ruce, po prvé ruce se rozcházejí — pohlédne na obecenstvo — kroužící obluda povstává z mohutného postoje na bobku — všecko přešlo — nebezpečí minulo — teď stojí na obou nohou — Da-rá-re-rä-re-dá — třese se po cele délce osy, že perly se mrholí a skleněné řetízky řinčí.

Da-rá-re-rä-re-dá — Teď mrštným pohybem spodku odhodí tenké řetízky, které s ní visí, na půl metru od sebe, že to crčí a řinčí — teď třese jen spodní částí těla od pásu dolů, jako by plevy měly odlétati, obtížný prach býti odhozen — je stále svobodnější, veselejší — nádherné tělo činí ke středu jeviště několik kroků, které zdají se teď vysvobozením — jaká stehna! jaká stavba! —

Teď třese jen svrchním tělem a odhazuje ňadry jako dříve spodkem daleko od sebe šňůry perel, které po ní crčí — šumí jako hříbě — vrhá do vzduchu vločky a hřívu — ukáže ještě jednou několika roztahy s úsměvem mohutnou plnost svého spodku — všecko přešlo…

Jistě. Porodní akt je nám tu symbolisován bolestnými posicemi a křečemi — postoj na bobku k slehnutí a volání o pomoc k bohům — a spekulace na nepřipravenou mysl divákovu, pokud běží o pohlavní rozkoš, předcházející porodní akt, jejímž podstatným činitelem je právě on, divák — což všecko děje se tu akcí a protiakcí.

Da-rá-re rä-re-dá — — Všecko přešlo! — Janella se poklonila — jaké tělo! — jaké údy! — Hudba rázem umlkla… Obecenstvo vstávalo namáhavě jako z hlubokého spánku — — šedivou a všední zdá se nyní bouda — — Všecko hrne se k východu. — Venku, na čerstvém vzduchu pozoruješ teprve, v jaké závrati jsi vězel… Oh, la, la!, praví mladá dívka a stírá si vlasy s čela.“

*

Jak vidno, dovede tento východní tanec přenésti člověka úplně do ovzduší původní nespoutané pohlavnosti; orientálská smyslnost jest jím do krajnosti vydražďována a rozpoutávána. Mnozí vážní mužové oddají se tak některé tanečnici, že nedovedou se vymaniti z jejích pout a věří, že byli očarováni. Tyto vášnivé otroky lásky lze poznati podle vypálených znamení, která mají po celém těle, zejména na rukou a bocích. Sami si je vypalují žhavým železem a tím hojněji a hlouběji, čím jsou zamilovanější a čím více chtějí o tom přesvědčiti svou velitelku. Síla a kouzlo tohoto tance jsou patrny hlavně při velkých slavnostech. Tak na př. k velké slavnosti muladské v Tantahu za Kairem proudí nejen zástupy poutníků, nýbrž i celý dav tanečnic a prostitutek, a smilstvo provádí se tu v míře neuvěřitelné. Tato slavnost je patrně starého původu pohanského, a islam nedovedl ji odstraniti.

Vždyť již v době faraonů táhla statisíce (asi 700.000) každoročně s bezuzdnou rozpustilostí k proslulému svatostánku Paet či Cechet v Bubastisu,[10] při obětích Vládkyni nad zúrodňující láskou pořádány byly divoké hostiny, a v oněch dnech vypito bylo více vína než jindy za celý rok. Tato slavnost trvala od 30. září do 15. října. (Ebers.)

*

O egyptské prostituci, jakož vůbec o prostituci v jednotlivých zemích východních nemůžeme již pojednávati vždy podrobně, poněvadž překročili bychom přípustný rozsah svazku, do kterého třeba nám zařaditi ještě velmi mnoho látky. Jsme vůbec nuceni u řady východních národů omeziti se na stručnější přehled jejich života milostného, abychom mohli poněkud déle setrvati u národů nejzajímavějších, u Japonců a Číňanů, a především u složitého a významného pohlavního a erotického života indického.

Řekli jsme již, že prostituce v Egyptě od pradávna rekrutuje se z třídy tanečnic, hudebnic a číšnic. U kulturních národů východních vůbec spojena jest pravidelně s uměleckými výkony; má za účel opojovati, povznášeti nad všední život a poskytovati rozkoše volného života milostného.

O homosexualitě a homosexuelní prostituci v moslimském Orientě zmínili jsme se již v předešlém svazku a poznali jsme již tak zv. chawâly, soudobé to epigony starých mochanatů, zpěváků, proměnivších se postupem doby v pravý cech staroarabských kinédů. Právě v Egyptě hlavně dosud vystupují, oblečeni a zdobeni jako almeh.



[1] Hamité, Hámovci — podle bible potomci Noemova syna Cháma, ve skutečnosti skupina národů v sev. a sev.-vých. Africe, rodu ani negerského ani semitského

[2] monofysitská sekta křesťanská — tvrdí, že v Kristu byla jen jedna, božská přirozenost. Dělila se v různé směry, byla rozšířena v Palestině, Alexandrii, Antiochii. Dodnes existuje její antiochejský patriarchát pro Sýrii a východní provincie, jest rozšířena v Armenií a v Egyptě, hlavně u Koptů.

[3] Tell-el-Amarna — nynější jméno zřícenin býv. hlav. města egypt. krále Amenhotepa IV. na vých. břehu nilském. Nalezeno tu bylo množství desk s texty egypt. správců a mythologickými.

[4] Osiris — staroegyptský bůh zúrodňujícího slunce, dárce nilské záplavy, bůh Nilu, spravedlivý vladař; býk Apis platil za jeho vtělení

[5] Skarabeje — egyptské gemmy t. j. drahokamy nebo polodrahokamy umělecky ryté do hloubky (intaglie) nebo vypoukle (kameje) a užívané jako šperky, amulety nebo pečetítka. Toto miniaturní uměni sochařské jest snad původu východoindického. Egyptské skarabeje představovaly brouka vrbouna posvátného (scarabeus), na břišní straně opatřeného různými hieroglyfy.

[6] Horus, egyptsky Har-ur — byla dvojice egyptských bohů. Horus starší byl bratr Osiridův, bůh slunce po západu, zasvěcen mu byl krahujec. Horus dítě, syn Osiridův, byl obrazem slunce obrozujícího se, bůh vladařů a říší, národní bůh egyptský.

[7] Abydos — staroegyptské město na nilském břehu, sídlo mysterií na počest Osirida. V jeho troskách nalezena byla proslulá abydská deska, královská z doby Ramsa II. se seznamem faraónů.

[8] mameluci (arabsky mamlúk = otrok) — původní 12.000 otroků mingrelských, čerkeských a tureckých, které egyptský sultán Nedžmuddin koupil od Džengizchána a utvořil si z nich tělesnou stráž, rozděliv mezi ně většinu půdy. Nabyli v Egyptě brzy takové moci, že vytvořili svou zvláštní dynastii.

[9] Lat. rčení, znamená: opakující se kapka vyhloubí kámen

[10] Bubastis — staroegyptské město nedaleko cesty vedoucí z Memfidy do Syrie, sídlo kultu bohyně Bast. Byla to bohyně blahodárného světla a porodů, zasvěcena byla jí kočka, slavnosti na její počest byly volnosnubné.




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.