Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 5


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 5

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Eva Kovárová, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Kapitola první. O galantní době

Knížecí absolutism a jeho doba. — Ráj menšiny, peklo většiny. — Poddaní. — Společenská lež. — Galanterie. — Krasocitné ideály absolutismu. — Kult intimních půvabů ženských. — Od paruky až ke spodničkám.

S vývojem obchodu vtrhly na počátku nové doby do společenského života znova peníze, tento revoluční činitel, a obrátily všecko vzhůru nohama; pánem světa místo rytíře stal se kupec. A když kupec s vývojem obchodu zámořského, tedy hlavně po objevení Ameriky, jež, jak víme z konce našeho třetího dílu, mělo také pro dějiny lásky bezděčně ohromný význam, počal usilovati o obchodní vykořisťování celého světa, bylo mu zjednati si záruku, že jeho výdělky budou trvale zabezpečeny i rozmnožovány. Především potřeboval ochrany svých zahraničních zájmů obchodních. „Obchod potřeboval vojska k ochraně svých zájmů zevně i uvnitř, k poražení národů konkurujících, k dobytí trhů, k prolomení šraňků, jež malé celky obecní ve státě stavěly proti svobodnému obchodu, k udržování silniční policie proti velkým i malým pánům feudálním, kteří drze a netoliko theoreticky popírali vlastnické právo, které hlásal obchod.“ (Kautský). K tomu všemu hleděl obchod tudíž zříditi si silnou ústřední moc politickou se silným vlivem mezinárodním, zájmy obchodníků směřovaly většinou nad samosprávu měst a jejich vrcholem bylo zřízení národního státu. V takovém státu vyskytly se ovšem ihned také zájmy dynastické. Ale i královská a knížecí moc potřebovala armády. Tak vzniklo spojenectví mezi dynastií a třídami finančně silnými: dynastie potřebovala peněz k vedení válek, posilujících její moc, zámožné třídy obětovaly rády tyto finanční prostředky, neboť běželo o války obchodní a moc dynastie mobilnímu kapitálu se vyplácela. Tento hospodářsko-revoluční vývoj za renezance položil tedy základy k epoše knížecího absolutismu jako nezbytné fási kapitalistického vývoje, která ovšem podle okolností trvala na př. v Anglii jen několik desetiletí, kdežto ve Francii a v Německu téměř půltřetího století.

K úplnému vítězství dopomohla knížecímu absolutismu všude ta historická situace, že buržoasii v důsledcích kapitalisačního procesu podařilo se dosíci stejného vlivu a významu, jaký měly třídy až dosud společensky převládající, t. j. především feudální šlechta. V tomto stadiu vývoje zrodila se neomezená moc královská, poněvadž společenský stav jí dovolil, aby se vyšvihla na ramena obou směrodatných tříd a jednu pomocí druhé udržovala na uzdě. Královská moc stala se mechanicky rozhodčím v třídním zápasu buržoasie se šlechtou pro tu dobu, dokud buržoasie nebyla ještě dosti silna, aby na sebe strhla veškeru politickou moc, ale třídy dříve vládnoucí nebyly již schopny udržeti si svou moc bývalou a jedině z ní těžiti. A tak královská moc jako galantní dáma dala se vydržovati dvěma oficielními milovníky, z nichž jednoho měla pro radost a druhého pro peníze.

Feudální šlechta, které průmyslový vývoj odňal pomalu zaměstnání, stala se šlechtou dvorní, odměňovanou místy důstojnickými a sinekurami, a tím oporou trůnu. Výdaje s tím spojené platila sice rovněž peněžní buržoasie, ale dostávala za to obchodní monopoly a jiné privileje. To byla rovnováha, která trvala přibližně od polovice 17. stol. do druhé polovice stol. 18., a kdy vladaři mohli se skutečně odávati blaživé domněnce, že stát existuje toliko pro ně. Knížecí absolutism nebyl však nikdy a nikde ani na okamžik nezištnou státní mocí, nezávislou na třídách, stojící nad stranami a představující spravedlnost, která vyrovnává protivy a chrání slabého před mocným. „Absolutism, pokud měl vůbec vliv na hospodářské poměry, podroboval spodní masy lidu bídě vykořisťování nejen feudálního, nýbrž i kapitalistického, až jim vůbec platil za vykořisťování ztělesněné“ (Kautský). Absolutní vladaři této doby byli bez výjimky hltaví a frivolní sobci, více nebo méně ješitní, a nejčastěji zhola negramotní. Za typické představitele absolutismu bývají považováni francouzský Ludvík XIV., král-slunce, a německý Bedřich II. Pruský. Nuže, Ludvík XIV. byl ješitný hlupec, který neuměl ani číst a psát a každé vzdělání nenáviděl. A „osvícený absolutism“ Bedřicha II., hlavy poměrně jasné, neměl ani síly ani vůle změniti něco na ohavnosti reakčního státu pruského; již jeho nastoupení na trůn bylo zklamáním pro „osvícence“ a domnělé úspěchy jeho vlády byly humbug. Na knížecím absolutismu ani v jeho počátcích nebylo nikdy nic mladistvě hrdinného a ideálního, prostředky, kterých používal, aby dobyl a udržel si politické moci, byly vždy zvláště hrubé a špinavé; způsoby, kterými dosažené moci využíval, nebyly o nic lepší.

*

Absolutní vladař „z milosti boží“ považoval se a byl považován za vtělení boží vůle, byl nejen podle theorie neviditelnými přehradami, ale i v praksi zákonnými předpisy přísně chráněn před stykem s lůzou, ke které patřily všecky nešlechtické třídy, měšťané, dělníci i rolníci. Ještě za dob Goethových ve Výmaru byly ulice a promenády pro lid úplně uzavřeny v době, kdy kníže ráčil jíti na procházku. Ale za to na toho, s kým vladař měl častý styk, přecházela část jeho božství. Oficielní milenka vladařova byla v opovržení jen u konkurentek. Byla také „z boží milosti“, poněvadž vladař uznal ji za hodnu, aby mu sloužila svými půvaby a milostnými dovednostmi; její hvězda ovšem ihned úplně zapadla, jakmile jiná ji definitivně v královské přízni vystřídala. Absolutní vladař mohl všecko, vždyť bůh sám účinkoval v něm: proto králové francouzští — jak víme již — dokonce nemocné uzdravovali vkládáním svých posvátných rukou. Absolutnímu vladaři patřilo také všecko, rozhodoval o životě a svobodě svých poddaných a především — o jejich vlastnictví. Proto nesmírné plýtvání bylo první samozřejmostí téměř u všech absolutistických dvorů.

Ohromný deficit státního hospodářství francouzského několik let před revolucí nebránil Ludvíku XVI. koupiti pro královnu zámek saint-cloudský za 15 milionů a sobě zámek rambouilletský za 14 milionů. Marie Antoinetta dovedla za jeden večer prohráti sto nebo dvě stě tisíc. Ruská Kateřina II. věnovala na ukojení své milostné žravosti celkem 90 milionů rublů. To je však ještě maličkost vedle toho, co milostné požitky stály Ludvíka XV. Pouze zřízení t. zv. jelenního parku se zásobou stále čerstvého zboží ženského spolklo několik set milionů. Největší položky, na Pompadourovou,[1] sestry Neslovy a Dubarrovou,[2] nejsou v to počítány. Sama Pompadourová stála stát několik tuctů milionů. Ale stavební vášeň Ludvíka XIV. byla ještě dražší. Za jediný rok 1685 vydal 90 milionů franků pouze za to, aby své posvátné osobě postavil důstojný příbytek. A drobní potentátové napodobili velké krále, hlavně francouzského krále-slunce. Na nejmenším dvoře německém byl vrchní hofmistr, vrchní hofmistryně, dvorní kavalíři, dvorní dámy, šlechtická pážata dvorní, která v lesklé livreji při stole stála za stolicemi Výsostí a serenissimovi vyměňovala talíře. Pak tu byla pážata, hofmistr, podkoní, dvorní medici, dvorní kaplani, dvorní sekretáři, dvorní pokladník, dvorní kapelník, dvorní hudebníci, vrchní kuchař, dvorní zahradník, komorníci, poslíci, hajduci, tělesní myslivci, nehledíc k nekonečnému zástupu nižších lokajů, komorných, garderobierek, kočů, jezdců, pacholků, zahradních pomocníků, kuchtíků, služek a — k tělesné stráži, která nesměla chyběti a při sebemenší příležitosti postavila se do zbraně a salutovala. Ostatně, drobní vladaři snažili se dokonce své královské vzory mrháním přetrumfnouti. Hlavně saský August Silný a virtemberský vévoda Karel Evžen. Ač vévodství tohoto vladaře mělo tehdy právě 600.000 obyvatel, dovedl Karel Evžen jen za ohňostroj zaplatiti 52 tisíc zlatých a pařížskému tanečníku Vestrisovi platil 12.000 zlatých za vystoupení každého roku.

Peníze sháněli absolutní vladaři především daněmi: všecko bylo zdaňováno, a nové daně stihaly jedna druhou. Ve Francii zaveden byl k tomu cíli systém generálních pachtýřů, dvorních kreatur, jimž určitá daň byla za paušální peníz pronajata. Důsledek toho byl, že lid vyssáván byl dvojnásobně, jednou pro kapsu královskou a podruhé pro kapsu pachtýřovu. V roce 1789 byli ve Francii tací generální pachtýři 44, kteří společně sehnali pro stát 138 milionů. V Prusku činila za Bedřicha II. selská „kontribuce“ 33 1/3 až 45 % rolnického výtěžku; pruský junker neplatil však ani čtvrtinu. Ale daně nestačily plniti královské a vladařské pokladny. Prodávány byly tedy za hotové úřady a hodnosti, které vladař udílel. A podle toho, jak stoupala finanční potřeba dvora, stoupal také počet úřadů, dostávali je především ti, kdož za ně nejvíce nabídli. Za Ludvíka XIV. zřízeny byly tyto důležité úřady: dohlížitelé nad vepři a podsvinčaty, kontroloři paruk, dohlížitelé nad čerstvým máslem, ochutnávači soleného másla, revisoři stavebního kamene, sčítači sena, kontroloři skladačů dřeva, prodavači sněhu, zkoušeči vína atd. atd. Zkoušečů vína bylo jen v Paříži 900. Dále rozmnožovaly dvory své příjmy zhoršováním mincí. Až do Ludvíka XV. byla ve Francii změněna nominální hodnota stříbrných mincí dvěstěpadesátkrát a hodnota zlatých mincí stopadesátkrát. Roku 1709 vydělala státní pokladna takovým manévrem 50 milionů liber. Rovněž spekulace s obilím byly pro absolutní monarchy vhodnou příležitostí k obohacení se. Ludvík XV. na př. byl hlavním akcionářem Malissetovy obilní společnosti lichvářské a u jeho dvora byl dokonce zvláštní pokladník pro „obilní spekulace Jeho Veličenstva“. A o jeho milence Maintenonové[3] napsala vévodkyne z Orleansu: „Jak ta stará coura viděla, že obilí kleslo, dala o všech trzích všecko skoupiti. Vydělala při tom hanebně peněz, ale všichni lidé umírali hladem.“ Konečně ani zřejmou loupeží panská pokladna státní nepohrdla. Tak na př. v r. 1689 bylo ve Francii s přísným trestem rozkázáno, aby stříbrný nábytek, který v druhé polovině 17. století byl v módě, byl úplně odveden královské mincovně.

U malých dvorů mohlo býti ovšem těchto prostředků k plnění státní pokladny užíváno jen v míře velmi omezené. Tyto malé dynastie většinou mrzce vydržované francouzskými nebo anglickými podporami, aby pro jejich zájmy udržovaly své vojsko (něco podobného provádějí malé státy dodnes), pěstovaly tudíž jiný obchod výnosný: obchod lidským masem, prodávaly domácí synky cizím mocnostem válčícím. Tu nejčileji počínali si landkrabí Vilém Hessenský, dědičný kníže brunšvický a vévoda Karel Evžen virtemberský. Karel Vilém Ferdinand Brunšvický prodal v letech 1776 — 1782 celkem 5723 muže Anglii podle těchto podmínek: Vévoda brunšvický zavázal se, že dá anglické vládě k disposici sbor celkem 4300 mužů pěchoty a lehké kavalerie, kdežto anglická vláda zavázala se k podpoře, která měla počíti dnem podepsání smlouvy a činiti ročně 64.500 německých tolarů, pokud bude vojsko v anglickém žoldu. Jakmile pak přestane vojsko dostávati žold, měla býti podpora zdvojnásobena a trvati ještě dvě léta po návratu vojska do Německa. K tomu dostal vévoda za každého muže ročního verbovného 30 tolarů a odškodnění za každého mrtvého 40 tolarů a za každé 3 raněné rovněž 40 tolarů. Z těchto začachrovaných synů brunšvické vlasti nevrátilo se 3015 mužů, kteří však nepadli všickni ve válce, nýbrž, byvše raněni nebo zmrzačeni, byli na rozkaz vévodův zanecháni v Americe, aby tu bídně zahynuli, a tak stoupl vévodův výdělek. Měl tedy vévoda „trojnásobný“ zisk z těchto nešťastníků: nejprve prodal jejich zdravé tělo, pak dal si zaplatiti za jejich raněné tělo a konečně ušetřil žold invalidům. Jaký div, že při této slavné „finanční reformě“ zastrčil do kapsy čistý zisk přes 5 milionů tolarů. (Mehring.) Dodati dlužno, že veliká většina vojáků byla ke službě v těchto prodaných regimentech násilím donucena, a jen nepatrná část dala se dobrovolně najmouti.

Poněvadž poddaní byli na světě jedině pro vladaře, nepovažoval panovník za draze zaplacenou hodinu své rozkoše, která pro desetitisíce neurozenců znamenala třeba doživotní bídu. V době, kdy Ludvík XIV., křesťanský král, platil devadesát milionů za své stavby, živilo se obyvatelstvo v Dauphine luční travou a stromovou korou. Podobný jídelní lístek měli i němečtí sedláci. Ve Francii napočítáno bylo v r. 1777 jeden a čtvrt milionu žebráků: z toho 120.000 v Paříži čili šestina obyvatelstva.

Dosti! Těchto několik hrubých fakt musí nám tu postačiti k charakteristice základu, na němž spočíval t. zv. ancien regime a k charakteristice jeho všeobecné povahy. Nikdy nebyla třídní propast mezi oběma póly společnosti tak široká a hluboká jako v době absolutismu, kdy 5 % žilo a přiživovalo se v „ráji“ a 95 % hladovělo nebo žilo v ustavičné bídě a starosti.

Dvůr, šlechta, peněžní buržasie se zástupy svých příživníků a dobrodruhů, dohromady však jen dvacetina obyvatelstva, žily tedy úplně tvrdě a krutě na útraty pracujících tříd a považovaly to za věc zcela přirozenou a bohem danou. Lid neměl politických práv, v zájmu práva absolutistického bylo mu mlčet a nemyslit. Strašlivá knuta censury potlačovala veškeren duchovní život, věda zkostnatěla, církev protestantská stejně jako katolická ustrnuly v orthodoxii, náboženské spisy byly téměř jedinou četbou. Vládla nevědomost a pověra; hlavně v Německu, kde po třicetileté válce občanské vrstvy z bídy a resignace oddaly se pobožnůstkářství. Při tom celá vyšší společnost byla, jako každý parasit, dokonale zkorumpována: jen gauneři toho neb onoho druhu mohli se míti a měli se dobře.

To byl rámec onoho blahobytu pro vládnoucí třídy a stavy, který byl nazván ztraceným rájem a o němž Talleyrand v pozdním věku svém řekl: Kdo nepoznal dobu před r. 1789, ten vůbec nežil! Zahrada tohoto ráje byla, jak jsme právě viděli, zavřena pro ohromnou většinu lidí, která platila za lůzu; poznala ji toliko nepatrná menšina, nejsouc zatížena ani svědomím ani morálkou, ale jsouc také bez velikosti a krásy hlubší.

„Nikdy nebyly ženy tak svůdné, nikdy muži tak elegantní, a dokonce pravda nechodí v této době nahá, nýbrž jejím rouchem jest vždy jiskřivý esprit. Růže ztratila ostrost svých trnů, neřest svou ošklivost, ctnost svou nudnost. Všecko jest jen vůně, líbeznost a kouzelný lesk. Není tu tragiky, není bolesti a zločinů, které by znetvořovaly obličeje. Na všech tvářích trůní veselost a blaženost. Každá slza mírněna je smíchem, a neštěstí jest jen stupněm k většímu štěstí… Doba nezná stáří a odkvětu. Žijí věčné mládí a žertují i vtipkují ještě na smrtelné posteli. Všecko je smyslnost a rozkoš a celý život jedinou ustavičnou ekstasí rozkošnickou. Ale po opojení nepřichází trapné vystřízlivění, nýbrž nová slast. Věci nemají důsledků, zítřka, nýbrž jen dnešek. Ze smyslnosti pruderie nečiní neřest ani karikaturu: je to veliká, kouzelná zahrada divů, z které hřích je vyhnán. Neboť z její půdy neroste žádný strom se zakázaným ovocem. Možno okoušeti všecky sladké a svůdné plody, a na cestách i stezkách kyne každé touze tisíc splnění. Rozkoš kráčí s člověkem celým životem a marnotratně setřásá své slasti každému do klína. Již pohled chlapce je rozkošnickým slibem, a matrona prozrazuje: i má zahrada ještě dovede žádost obdarovat hojným ovocem. Příroda změnila své železné zákony, odloučila odpor od nepřirozenosti. Neboť to všecko je ponořeno v zářící krásu. Kam pohlédneš, jen krása a nezkalený lesk. Žijí a umírají v kráse. Krása stojí již u postele rodičky a drží ještě ruku umírajícího. Je to slunce, které nezapadá…“ (Fuchs.)

Ale tato krása, která skutečně existovala, kterou tlumočí dodnes žhavé básně, rozkošné rytiny a nadechlé malby rokokové, toť hra prchavých oblaků nad velikým močálem, smutným, tanec pestrých motýlů nad špinavou louží. Právě líbezné umění této doby prozrazuje nejsvědomitěji dutost jejího rozkošnictví, samo jsouc bez všech hrdinských kvalit.

*

Představy, které má většina o živote, nejsou nadpřirozeného původu a nejsou bez vzájemné souvislosti: představují krystalici hospodářských a politických poměrů, za kterých právě žije, proto každé hospodářské a politické situaci odpovídá určitá kultura obecná. Všeobecnou povahu toho, co v tomto směru zplodila doba knížecího absolutismu, právě jsme zběžně načrtli; třeba nám ještě, zastaviti se u několika zvláštních znaků jejích.

Viděli-li jsme, že doba renesanční, uplatňující opět individualism, podporovala občanské sebevědomí, občanskou hrdost, svobodu a tvořivost, nepodivíme se, že absolutism potřeboval a pěstoval ctnosti právě opáčné. Nyní bylo nejvyšší ctností a povinností občanskou podati se slepě vůli a rozmarům vládnoucí moci. Poněvadž pak absolutismu podařilo se politicky národy úplně zotročiti, podařilo se mu také, vypěstovati občany dokonalé podle své chuti, dobré poddané. Dobrý poddaný je zbabělec ze zásady, hlupák z poslušnosti, a darebák ze msty, člověk servilní, který však jho a hoře, uložené mu absolutismem, nepovažuje za následky systému, vládnoucího z vůle boží, nýbrž vidí jejich zřídlo v náhodné zlomyslnosti dočasného držitele moci. Touží při tom po pánu skutečně milostivém.

U lepších tříd občanských jevil se tento servilism hlavně nápodobováním dvorních mravů a nápadů, které jim platily za vrchol vkusu, slušnosti a účelnosti. Co dvůr si vymyslil, stalo se módou. Měšťáctvo, hlavně v sídelních městech, vzdalo se svého třídního vědomí a opičilo se úplně po dvorních kruzích, majíc při tom ovšem na mysli i svůj výdělek nebo zisk. To vedlo nutně také ke korupci. Lord Malmesbury[4] napsal r. 1772 o Berlíně: „Berlín jest město, kde není ani poctivého muže, ani počestné ženy. Úplná zkaženost mravní vládne oběma pohlavími všech tříd, k čemuž přispívá i nouze, která způsobena byla jednak útiskem, jejž provádí nynější král, jednak láskou k luxu, které se naučili u jeho děda. Muži jsou ustavičně zaměstnáni tím, že vedou velmi výstřední život z omezených prostředků. Ženy jsou harpyje, jimž neznáma je něžnost a pravá láska a které se každému vzdávají, kdo si je zaplatí.“

Maitressy, tak příznačné pro knížecí absolutism, staly se všeobecnou institucí také u dvorní šlechty a velkých měšťáků. Muž, který si nemohl platiti maitressu, velmi se styděl za tento velmi zahanbující nedostatek své občanské existence. Pruský poeta Ramler, učitel na berlínské kadetce, psal kterémusi příteli, že jest nemocen, poněvadž je příliš chudý, aby si mohl vydržovati maitressu. A maitressami nebyly snad jen nevěstky, nýbrž třeba matky, sestry, ženy, nevěsty přátel, a čím byly „slušnější“, tím přišly dráže.

Tímto napodobením dvorních mravů šlechtou a měšťáctvem nebyly ovšem v ancien regimu setřeny třídní rozdíly. Co si nesměl dvořan dovolit k vladaři, nesměla si měšťačka dovoliti ke šlechtičně nebo služka ke své paní. Ostatně podle absolutického názoru počínal člověk vůbec teprve u barona.

*

Absolutism byl ohromnou výpravnou hrou, kde každý hrál roli, která mu připadla nebo kterou chtěl hráti, jako by ji hrál před zrcadlem. Všecko bylo tu representace a posa, každý chtěl býti ve své úloze viděn. Společnost, která představovala ancien regim, žila od kolébky až do hrobu veškeren život jako veřejný akt a společenskou lež. Ani věci nejintimnější nechtěly býti důvěrnými. Dáma konala svou intimní toaletu v přítomnosti svých přátel a hostí, aby před nejvděčnějšími diváky mohla prováděti nejdelikátnější posy. Holka spravovala si na ulici podvazek, poněvadž věděla, že tím na sebe na okamžik upozorní kde koho. Proto také byl v této době tak oblíben duchaplný vtip a anekdota ve společnosti i v umění, prostě jako věc ihned nápadná.

Neznali tichého štěstí a tajného hoře; všecka tajemství byla veřejná. Žena, o které teprve po její smrti se dověděli, že měla milence, o němž nikdo nevěděl, byla hanebná. Slídili v sobě i u bližních, a největší pikantností doby bylo: překvapiti v nejlepším. A poněvadž tedy všecko bylo veřejné a všecko bylo pro veřejnost hráno, dělo se všecko pro dojem, vnějškově, povrchně. Pravdivé a pravé věci nebyly by bývaly této společnosti pohodlné: její lehkomyslné štěstí rodilo se ze lži a klamu. Hrajíce divadlo, žili, žijíce, hráli divadlo.

*

V pohlavním životě znamenal absolutism proklamaci ženy za mocnou panovnici ve všech oborech života a jejího kultu za nezbytnost. V 18. stol. stala se žena na konec nejen božstvím štěstí, rozkoše a lásky, nýbrž i poetickou bytostí, v nejpravdivějším smyslu posvěcenou, cílem každého duševního vypjetí, lidským ideálem, ztělesněným v jednom lidském rodu. (Goncourtové.) Žena usedla na trůn jako nástroj požitku a tudíž jako živoucí ztělesnění smyslné rozkoše — to bylo jádro galanterie. Svou povahou byla galanterie všude stejná: ve Francii byly její formy nejrafinovanější, poněvadž v této zemi našla absolutistická kultura nejpříznivější předpoklady a podmínky; jinde byla hrubší a neomalenější jako bývá každá kopie, ale to byl také jediný rozdíl.

Jako osobnost žena uctívána nebyla. Žádali od ní jen tolik ducha, fantasie a „duše“, mnoho-li těchto vlastností přispívá k zvýšení smyslného půvabu a činí tento půvab měnlivým. Vášně a skutečného zápasu nemohli potřebovati. Váhání ženy, její zdráhání bylo jen dráždivou posou: ústy říkala „nikoli“, ale obratným gestem usnadňovala útočníkovi úspěch. Bylo dbáno toho, aby vše dělo se hladce. Brutálnost byla co nejvíce vyloučena. Prudká žárlivost a nesmiřitelná nenávist byly považovány za komické. Krev, prolitá v souboji, měla býti podle možnosti jen symbolem, nikoli ukojením pomstychtivosti. Škrábnutí jako růžovým trnem stačilo k nápravě uražené cti: jen zřídka pronikl kord srdcem. Chtěli milovati, lépe řečeno: milostná dobrodružství prožívati, elegantně a graciésně, bez rušivé hřmotnosti a výbušnosti.

Pro ženu ancien regimu byl jen jediný životní program: aby byla ustavičně a všude, v salone, divadle, společnosti, na ulici i v budoáru, delikátní pochoutkou pro smysly všech přítonmých. Opěvanou kráskou byla především ta žena, na jejíž tvářích kvetly růže rozkoše a „jejíž kypící ňadra s chvěním prozrazovala tajný oheň, jímž byla stravována.“

Každá žena takto byla v jistém smyslu pro všecky muže, a muž také každé ženě se dvořil. Slovem, dotekem, pohledem opakoval všem jedinou otázku: Kdy mě vyslyšíte? A poněvadž každá žena měla se cítiti královnou, dvořil se jí muž uctivě a nehlučně. Na místo pravdivosti a upřímnosti stala se zdvořilost obecnou formou styků mezi pohlavími, ke které podle potřeby přistoupilo lichocení, více nebo méně zahrocené k cíli stále stejnému. Polovinu života věnoval muž sloužení ženám, nejeden muž dokonce život celý, ale veškero toto sloužení zahroceno bylo eroticky, a tím právě doba galantní lišila se od dob jiných.

Původní galantnost znamenala zřetel fysicky silnějšího k fysicky slabšímu: pokud tento rozdíl mezi jejich fysickými silami potrvá, potud galantnost nevymizí z poměrů mezi pohlavími. Ale galantní doba vystupňovala tento zřetel groteskně a výhradně směrem pohlavním. Ostentativně dvořila se nejen bytosti fysicky slabší, nýbrž hlavně bytosti, která je zároveň drahocennou nádobou požitku, jejž ztělesňuje.

Expanse síly je však z vůle přírody dosti omezena. Kdo stále myslí na smyslný požitek, musí nutně pozbýti přirozené síly při své smyslné činnosti a dojde nutně k tomu, že jeho láska stává se stále hravější a rafinovanější. Rafinovanost jest nejen obvyklý způsob, jímž zjednává si ukojení člověk, který fysiologicky nemůže ho již dosíci normální cestou, nýbrž rafinovaností, možno si také rozmnožiti zdánlivě sílu, kterou příroda omezila.

Galantnost jako životní filosofie požitkářská změnila ovšem i názory morální, uvolnivši je pro vládnoucí třídu, zhostivši se jich tady dokonce jako břemene, nikoli však jako břemene překážejícího společenskému vzestupu, nýbrž jako nepřítele prázdné požívačnosti a nesvědomitého příživnictví. „Morálka vnesla do lásky všecky neřesti,“ řekl známý Retif de la Bretonne,[5] spisovatel „Nebezpečného milkování“. Tato jeho slova jsou věcně naprosto správná, ale v ústech galantního spisovatele zní docela falešně, protože společnost, kterou jimi omlouval a vysvětloval, nestavěla proti předchozí morálce žádné nové a zdravé ethiky a neznala vůbec občanských, sociálních ctností. „Nač je tu k čertu ctnost, nečiní-li nás šťastnějšími?“ volal abbé Galiani[6] a měl rovněž pravdu, zapomínaje však, že život jednotlivcův stejně jako život určité společnosti může býti měřen a posuzován jen podle toho, kolik ctností šťastným jej činilo! Při čemž ovšem neznamená ctnost nějakou věčnou a neměnnou veličinu z mravouky kněžské nebo čítankové, nýbrž jistou míru velikosti v onom cítění, myšlení a jednání, kterých doba potřebuje, aby pojala, pochopila a provedla svou historickou úlohu, z jejího hospodářského a politického stavu vyplývající.

Galantní doba, tento domnělý „věk ženy“, nepovznesla také ženy ve skutečnosti. Takový kult ženy, jaký provozovalo 18. stol, mohl míti za podklad jen ponížení ženy. Muž a žena nestáli vedle sebe jako rovnocenní, neboť jen to by bylo skutečné povýšení ženy. Žena neměla skutečných a zaručených práv; politická vláda mužova a jeho libovůle byly naopak úplně neomezené. Galantní doba považovala sice ženinu nevěru tak jako nevěru milenčinu za milostnou pikanterii, nevěrná žena stávala se každou novou nevěrností jen pikantnější pro svého muže nebo přítele, a požitek ženy s mužem jen rostl při představě, že již mnohé ženy podlehly jeho chtíči, zároveň však moc mužova mohla ženu nejkrutěji potrestati za pouhé podezření z cizoložství doživotním, zavřením v klášteře. Veškeren galantní kult ženy opíral se o rozmar všemohoucího muže, který svého otroka povýšil na svého pána a otrocky mu sloužil. —

Pozastavme se také u slova galantní. Když přišlo do mody, v Německu na př. již asi od roku 1695, znamenalo pojem velice široký. Mluvili o galantních šatech, galantní chůzi, galantním jídle, pro jednoho byla pragalantní nožka jeho dámy, jiný nazýval oči své milenky „galantními hvězdami“. Hezké děti poskytovaly galantní pohled, pěkný kůň byl nazýván galantním koněm. Vydávány byly galantní příručky pro praktický život, aniž v nich běželo o pohlavní věci. Galantními mohly býti střevíce, židle, stoly, pokoje, jisté barvy módní atd. Asi za padesát let ztratilo však toto módní slovo svůj široký význam, jeho všestranný obsah scvrkal se stále více, až konečně znamenalo slovo jen zvláštní ráz milostným mravů ancien regimu, hlavně nelegálních milostných styků se ženami.

Nebyla to všem pouhá náhoda, že slovo „galantní“ objevilo se tehdy ve všech zemích a všude stalo se podobně módou, jsouc původem z Francie a jinak několik století staré. Každá historická doba snaží se také řečí vystihnouti svůj zvláštní způsob myšlení a cítění. Slovo „galantní“ se svým vylíčeným obsahem bylo výrazem oné nové věci, kterou absolutism zrodil, oné elegance, jemnosti a hravosti, které stavěl proti neotesanosti a hrubosti doznívající renesance. Stejnou měrou, jak se absolutistický režim zmocňoval všech oblastí života, stávalo se i slovo „galantní“ tovární značkou pro všecky formy, ve kterých nový ráz se uplatňoval nebo chtěl uplatniti.

*

Jak jsme již dříve podotkli, nevznikl absolutism ve všech zemích ve stejnou dobu a netrval všude stejně dlouho: různé tempo kapitalistického vývoje v různých zemích bylo toho příčinou. Nejprvé objevila se zvláštní kultura absolutistická ve Španělsku, které mělo veliký zámořský obchod a bylo světovou mocí. Španělské zvyky a dvorní mravy měly první rozhodný vliv na dvorní život evropský. Ve Francii, kde knížecí absolutism a konsolidact polit. centralismu počaly ovšem již s Ludvíkem XIII. (1614), stal se absolutism opravdu politicky a kulturně směrodatným, pro Evropu teprve po bankrotu Španělska, skončil neodvolatelně v 1789, ve Velké revoluci, a netrval tudíž ani 200 let. Německo, které již od počátku 16. století zatlačeno bylo hospodářsky změnou obchodních cest a rozdrobeno i zuboženo třicetiletou válkou, takže ztratilo zcela kulturní význam, ovládáno bylo stupidní mocí svých knížat a knížátek téměř přes 250 let, poněvadž doopravdy skončilo tu absolutistické panství teprve v r. 1848, což platí i pro Rakousko. Za to Anglie, třetí tehdejší velkostát, měla jen krátkou periodu absolutistickou. Zde již v roce 1649 velká revoluce anglická posadila buržoasii velmi důkladně do sedla, a jen po té třicet let t. zv. restaurace, umožnilo Karlu II. rozvinouti pravé methody absolutistické, jimž se učil u francouzského krále — slunce.

Galantní doba absolutistická vyvrcholila tudíž obecně politicky a společensky v 18. stol., kromě Anglie, kde toto století bylo již buržoasní; osmnácté století bylo v evropské kultuře oním proslulým věkem ženy, ale ženino postavení sociální v něm povšechně nic nezískalo.

*

Každá doba snaží se přetvářeti lidské tělo podle svého ideálu vlastností povahových. Víme, jak se tato snaha uplatnila v renesanci: doba knížecího absolutismu musela ovšem v tomto směru projeviti představy a snahy zcela jiné.

Renesance vyzdvihovala a opěvala robustní sílu u muže a ženy, přiměřenou tvůrčí povaze doby; absolutism, počínaje především ženou, opovrhoval vším robustním jako nehezkým. Krasocitné jeho pojmy vycházely z třídy, která žila na útraty druhých a pro kterou práce, hlavně práce fysická, byla věcí nejvíce opovržitelnou, a proto platilo jí za krásné hlavně to, co se vůbec k žádné práci nehodilo. Oblíbena byla něžná, útlá ručka, práce neschopná, zato však tím líbeznější pro pocely, milovali malou nožku, pěkně tančící, ale neschopnou energické chůze, obdivovali se drobným ňadrům, vhodným pro milostné hříčky, ale tak nepodobným živné bujnosti prsů, které maloval Rubens, neboť také pěstění nové generace považovali za práci, pro sebe nevhodnou. Krásné tělo galantní doby nechlubilo se fysickou silou, nýbrž pěstěnou líbezností a graciésností.

Nikdy před tím nebyly ženy tak všeobecně lakomé ke svému dítěti, sotva bylo počato, nikdy před tím neodmítaly tak zásadně své děti kojiti. Většina užívala prášků, které vyháněly domněle do dvou dnů mléko z prsů. U lepších měšťáků, nehledíc ani ke šlechtě, platilo za hanbu kojiti své dítě, nebo aspoň takový nápad považován za směšný. Prováděla-li některá mladá matka bohatá přes to tuto nevhodnou věc, mluvilo se o tom v jejích kruzích jako o sensační, neuvěřitelné události. Nezřídka pojato bylo do manželské smlouvy, že žena nebude nucena kojiti své děti a muž postará se včas o kojnou. Pravidelně však měly obě shodný názor na účel ňader: že jsou drahocennou hračkou pro manžela a milence, jejíž půvab může býti mateřstvím stupňován, nikoli však a v žádném případě zmenšen.

Člověk jako luxusní zvířátko, stvořené, aby nic nedělalo, to byl aristokratický ideál doby, k němuž přičiňoval absolutism na vrcholu své moci rád ještě jistou majestátnost, povahy čistě herecké.

Dále: Renesanční láska zůstávajíc živočišnou, zdůrazňovala, jak víme, plodivost: těhotnou ženu považovali namnoze za zvláště krásnou. Pro živočišnou lásku galantní byl však vším rafinovaný požitek, technika lásky. Proto omezila a rozložila lidské tělo na směs nástrojů milostného požitku, netoužila po jeho harmonické skladbě, nýbrž přála si, aby jí poskytovalo řadu vybraných chodů pro rafinovanou hostinu milostnou. Takové chody jsou však očekávány a okoušeny jeden po druhém, nikoli najednou: proto horovali pro tělo svlékané a nikoli pro tělo nahé, a také nahé tělo bylo pro ně především tělem svlečeným.

Až do doby galantní byl oděv jen oblekem a okrašlující dekorací nahého těla, nyní stal se činitelem podstatnějším: rozkládal tělo na jeho „vnady“, u ženy především na ňadra, klín a boky, a zároveň byl spojovacím rámcem pro tyto jednotlivosti. Za renesance byly milenky a ženy s oblibou portrétovány nahé, za absolutismu oblíbena byla „svůdná“ dekoletáž, rámec oděvu kolem určitého půvabu, aby k němu poutal zraky.

To byl důsledek stárnoucí kultury v prostředí, jehož nejvyšším ideálem životním byl smyslný požitek: v pohlavních věcech cenili si rafinované okliky, přímou cestu k cíli považovali za sedlácký mrav. Pikantnost vyhledávána byla nejen místo zdraví a drsnosti, nýbrž i místo skutečné krásy; smyslnou pikantností bylo možno zastříti nejen ten nebo onen nedostatek, nýbrž i skutečnou ošklivost.

K pikantnosti patřilo na příklad bledé líčko, znamení fysické něžnosti a nocí věnovaných lásce. Tváře svěží a kvetoucí považovány byly za selské. Tato bledost, pro kterou spotřebováno bylo v 18. stol. množství pudru, zvyšována byla černými „muškami“, nalepovanými na čelo, tváře, šíji a ňadra. K pikantnosti patřila dále ústa „jako předsíň lásky a krabička balsámu, vonící samou radostí a líbezností“. Jejich rty měly býti „potaženy tenkou kůžičkou, kterou jako sklem září příjemná barva purpurová nebo červená tinktura koralová. Jsou pole, na něž láska seje cukr a med blaženosti, za nimiž milovníci a milovnice tak horlivě jako včely putují…“ Galantní Venuší je žena, jejíž údy jsou. „břečťanové úponky něhy“, jejíž ňadra jsou „skvostné cukrové koule rozkoše“, „poháry rozkoše“, a boky „rozkošnické polokoule blaženosti“. Linie jejího těla mají prozrazovati zkušenost a obratnost. Jest zkrátka delikátní hračkou pro veškeru jen pomyslitelnou fantasii zamilované galantnosti. A od muže jest žádáno, aby jeho tělo jevilo se ztělesněním schopnosti, na tomto drahocenném nástroji hráti ustavičně jiné melodie, stále nové variace.

V renesanci, jak víme, potřebovali mládí, jeho síly a rozhodnosti pro úplný požitek, který byl bouřlivý. Proto toužili po omlazovacích studnicích. Za absolutismu naopak na stáří vůbec mnoho nemyslili: prodlužujíce si mládí rafinovanou obratností milostnou a živelné ukojení nahrazujíce si variacemi a oklikami, byli do jisté míry při své věčné žádostivosti věčně mladí. Ninon de Lenclos, krasavice, která ještě v osmdesáti letech okouzlovala prý muže, ale podle moderního bádání vůbec nežila, byla obrazem, na němž ideologie doby okrášlila fantasií svou skutečnost. Všickni se pudrovali a šminkovali, děti i staří, ženy i muži, paní i služebné, aby rozdíly věku nebyly příliš zřejmy.

Půvaby zralosti nebyly opravdu ceněny, neboť zralý strom dává ovoce, oni však milovali květ neplodný a rozkoš bez následků, které kazí hru nebo ji rychle a na dlouho zastaví. Zralá žena zkušená byla ceněna právě jen pro svou zkušenost, při které nehrozí nebezpečí, a pro svou schopnost zveličiti a rozmnožiti požitek. A čím galantní kultura stávala se rafinovanější, tím více dávala přednost předčasné zralosti jinochů, tvářící se jako silní muži, pannám, jež jako děvčátka předstírají již pikantní obratnost. Starý strýček, který svou malou neteř vede poprvé do milostných vln, a stará teta, která svého pěkného synovce zasvěcuje do tajů lásky, to byly náramně oblíbené motivy uměleckého tvoření rokokového. A na konec i milostné scény mezi nezralými hochy a dívkami považovány jsou za nejpikantnější.

*

Babička Georg-Sandové vypravovala své vnučce: „Tvůj dědeček byl hezký, elegantní, pečlivě oblečený, jemně navoněný, veselý, roztomilý, něžný, spokojený až do smrti. Tehda neměli ošklivých bolestí tělesných. Umírali raději na plesu nebo v divadle, než ve své posteli mezi čtyřmi voskovými svíčkami a ošklivými černými muži. Užívali života, a když přišla hodina, kdy bylo nutno život opustiti, nehleděli druhé oloupit o radosti života. Poslední sbohem mého muže bylo vyzváním, abych jej hodně přežila a život činila si příjemným.“

Takový pružný elegán, na jehož zevnějšku lze ihned poznati, že dovede využíti každé situace elegantně a půvabně, že zdolá snadno i situaci nejchoulostivější a vedle toho celý život svůj zasvěcuje milostné službě — toť Adonis zralého absolutismu. V době absolutismu vzestupujícího tváříval se sice tento elegantní dvořan pod svou allongeovou parukou jako sám pánbu, aby imponoval podřízeným, ale jeho skutečné síly, pohlavní v to počítajíc, nebyly nikdy silami Jupiterovými nebo Herkulovými: nepotřeboval jich vůbec. Žena v této době nebyla dobývána a rozpoutanou vášní přemáhána: stačilo mu obletovati ji a přemoci pikantními zdvořilostmi. Galantnímu muži nebylo třeba, aby byl zároveň odvážným dobyvatelem; stačilo, když byl koketním motýlkem.

Vedle lidského ideálu, ztělesněného v galantní ženě, neznamenal muž nic podobného, a proto také nebyl pravidelně svlékán. Jeho fysický zjev byl podřadný; pro svou funkci, kterou měl u ženy, nemusil býti hezký. Potřebovala jeho fantasie a jeho chtivosti; tu a tam stával se z něho faun, satyr, sám Priap jako ztělesnění ustavičné žádosti tělesné. Normálně však vystupoval vedle ženy úplně oblečen, a tím jen podporoval pikantní účinek ženiny svlečenosti.

Proto nakonec mužné vlastnosti z mužského typického zjevu vůbec zmizely. Za soumraku absolutismu byl to sameček úplně zženštilý.

*

Po stránce tělesné i duševní hodnocena byla tedy žena v době galantní jen s hlediska požitkářského. Tělesné půvaby byly jediným smyslem ženina bytí, poněvadž poskytovaly jiným rozkoše nejrůznějšího druhu: „nebesa propůjčila ženám dar krásy, poněvadž jiného nic nemají.“ K jejich duši bylo přihlíženo tudíž jen potud, pokud jejich psychické vlastnosti byly vhodny a schopny stupňovat pro muže erotický účinek ženské krásy.

Baron v. Pöllnitz, spisovatel „Galantního Saska“ (1737), popisuje takto paní von Hoym, jednu z mnoha milenek Augusta Silného: „Měla podlouhlý obličej, nos pěkného tvaru, malá ústa, dokonale krásné zuby, veliké, černé, zářící a důvtipné oči, všecky její rysy byly něžné, její úsměv vábný a schopný probouzet lásku v hloubi srdce. Vlasy měla černé, klín, ňadra, ruce a paže znamenitě vytvořené, barvu neobyčejně přirozenou, ale řádnou, bílou a červenou. Tvary jejího těla mohly býti považovány za mistrovské dílo. Tvářila se majestátně a tančila s největší dokonalostí.“

Takový byl ženský ideál doby, jejž opěvovala galantní poesie pod smyšlenými jmény; v 17. stol. byly to Sylvia, Albania, Lesbia, Arismene, Rosilis, v 18. stol. Fleurette, Phyllis, Růženka, Luisa, Mína, Laura atd. I v četných dílech zeměpisných a národopisných, vyšlých v 18. stol., téměř vždy pojednáno bývá o kráse domácích žen a jejich fysický zjev posunován je do popředí.

Nejvíce proslulou byla tehdy, jak se zdá, krása žen anglických. Za klasické krásky platily a světově proslulé byly zejména sestry Gunningovy a lady Hamiltonová,[7] vesměs milenky vznešených pánů. Zvláště ceněny byly u Angličanek krásné prsy, bujná zadnice a také dokonalý obličej. Toliko nožky jejich platily obecně za příliš veliké. Tato záliba v kráse plných a statnějších Angličanek vzrůstala později jako reakce na úpadkové půvaby ženské, když duch absolutismu zanikal. Vždyť měšťácké ideály, které v Anglii nejdříve zvítězily, počaly všude společensky převládati dříve, než měšťáctvo zvítězilo politicky. To je normální průběh všech revolučních proměn světových: nejprve spodní, těžké přesuny hospodářské jako geologické drama v nitru sopky, pak nové ideály a ideologie jako dýmy nad sopkou, konečně výbuch, války a revoluce, a po výbuchu jiné mocenské poměry třídní, změněná tvářnost světa.

V Německu platily za krásné hlavně ženy saské, brunšvické a hanoverské, kdežto Berlíňačky považovány spíše za ošklivé. Vůbec pruská fysis stejně jako pruský duch, prušácké ideály a mravy, všecky plody hrubého junkerství, tohoto hlavního hospodářsko-politického základu Pruska, nebyly nikdy a nikde oblíbeny.

Triumfem pikanterie byla však Francouzska. „Její smyslná chůze odhaluje každému rozkoše, které miláček najde v jejím klíně. Tím právě jeví se býti všem mistryní požitku, neboť všecky její pohyby jsou láskou vedeny, proto je také nejkrásnější ze všech. Pravá krása nevězí v dokonalosti, nýbrž ve svodech, jimiž působí na mužské pokolení.“ Tak psal o Francouzkách výmarský měsíčník „Londýn a Paříž“.

Galantní kult ženských vnad platil, jak jsme již řekli, hlavně ňadrům, klínu a bokům.

Bez konce a míry bylo nadšení, jež v životě i umění vzbuzovala krásná ňadra ženská, mladé pahorky prsou, alabastrové vrchy lásky, poupata mistrovskou, rukou sklenutá a rozdělená, jablka z mléčných koralů, jež platila za nejsmilnější, byla-li tak sněhově bílá, že „jejich ohnivý sníh mohl skály zapáliti“. Pak to byla jejich něžná poupata, jež uchvacovala milence i básníky. Tvrdili, že jejich poupata oklamou i motýle, který snese se na ně, poněvadž je považuje za skutečné květy, právě se rozvíjející, a když pak jsou zralejší, když laskající rukou jsou rozevřena k ohnivému životu, přiletí na ně dokonce pták, poněvadž purpurové poupě zdá se mu nejskvostnější jahodou, kterou kdy videl. A proto prosí básník (Wittekind, 1747):

Proč mučíš tyto věci drobné, je šněrujíc do vězení? O, dovol ruce milosrdné jim přinést osvobození.

Vždyť všecka tato nádhera není jen k tomu, aby bylo na ni pouze nadšeně hleděno. A chtějí-li zraky zjistiti, jsou-li ňadra milenčina bílá a oblá, chce ruka se přesvědčiti, jsou-li také tvrdá. To je nezbytno a to je také nejskvostnější požitek, jak míní i Goethe v „Římských Elegiích“:

Po celé noci mě však má k jinaké činnosti Amor, na polo poučen jen, dvojnásob šťasten jsem přec. A což se nepoučím, když rozmilých ňader těch tvary hledám a po bocích těch ruce sklouzati dám? Mramor pak teprve znám, neb přirovnávám a myslím — cítí můj vidoucí zrak, cítící ruka má zří.

Tento kult ňader rozšířil se v poslední třetině 17. stol. a potrval po celé stol. 18., aniž pobledl; jen rafinovanějším se stal. Nejen básníci, nýbrž i malíři, rytci, sochaři a modeláři, pro něž Venuše nebyla již nahou bohyní, nýbrž salonní dámou, úplně nebo na polo svlečenou, oslavovali tímto způsobem ženská ňadra jako nejlepší sousto labužnické.

Bratři Goncourtové, známí francouzští spisovatelé a znalci 18. stol., vypravují historku podivuhodné mísy na ovoce, která zdobila kdysi zámeček Malý Trianon ve Versaillích, vystavěný pro Marii Antoinettu, a znázorňovala prs, dokonale krásný. V intimním kroužku královnině vznikl prý jednou galantní spor prudký o to, která z přítomných dam dvorních má nejkrásnější ňadra. První cenu v tomto zápasu dostala ovšem jednomyslně Marie Antoinetta. Vždyť v době galantní musila býti zcela přirozeně královna nejkrásnější ženou, jako dnes každá vládnoucí kněžna je vzornou matkou vlasti nebo vzorem ctnosti! Což dokonce korunovaná nevěstka, Isabela Španělská,[8] nedostala růži ctnosti od papeže? (Fuchs). Aby zvěčnila tento ušlechtilý zápas, z něhož její ňadra vyšla jako nepopíratelný vítěz, dala Marie Antoinetta zhotoviti umělecký odlitek tohoto svého půvabu, zdánlivě jedinečného. Dala mu zkrátka postaviti pomník, zvláště přiměřený době a prostředí. Proč ostatně neměl by býti postaven pomník krásným ňadrům? ptá se Fuchs. Vždyť jejich krásná skutečnost je vždycky nepopíratelnější nez skutečnost tak mnoha zásluh, kterým pomníky byly a jsou stavěny. Historka bratří Goncourtů není potvrzena jinými prameny; stačí však, že tato mísa byla ozdobou zámečku, pro královnu vystavěného, a symbolisovala erotické poslání ženských prsů. Beraní hlavy, na nichž ňadro, proměněné v mísu na ovoce, spočívá, jsou symbolem mužské vilnosti.

Pokud běželo o všecky ostatní jednotlivé půvaby ženské, nebyla fantasie doby tak produktivní, nicméně rozhodně jich nezanedbávala. Chváleny byly krásné ruce Minerviny, krásné oči Junoniny, krásné prsy Venušiny, krásná lýtka Thetidina, krásné zuby Zenobie, rámě bílá jako labutí křídla nebo jako smilné úponky touhy. Retif de la Bretonne napsal celý román, „Fanchettinu nožku“, ke chvále malé nožky ženské.

Kult ženské nohy, nemálo související s poddanskými city, zvrhal se tu a tam v úplnou manii masochistickou. V soudobém vypravování o výmarské vévodkyni Anně Amalii čteme, že vyhledávali každou příležitost, aby se mohli obdivovat malé noze vévodkynině, páni nosili její napodobeninu ve zlatě na hodinkovém řetízku, kdežto dámy kupovaly si o závod její střevíce, poněvadž vévodkyně nosila denně nové. Vedle ženských nožek francouzských ceněny byly nejvíce nohy Španělek.

Zase vřelejšími však stávaly se chvalozpěvy básníků a milovníků, šlo-li o „hrdé sloupy, nesoucí svatyni lásky“, „rozkošné svěrky blaženosti“. Také stehna měla býti bílá jako sníh a vedle toho hladká jako atlas. S kultem stehen spojen byl ovšem i kult krásných hyždí, jejichž smyslný půvab podle úsudků básníků může jediný zápoliti s půvabem ňader; jiní nazývali je dokonce vítězným konkurentem ňader, pahorky radosti, vrchy touhy, pohořím, obkličujícím údolí radosti. Měly býti tvrdé jako mramor, půvabné jako slonová kost, růžové jako broskve a při tom pružné jako kypící podušky. Platily také za ony květy ze zahrady ženské krásy, které nikdy nevadnou. Pro galantní malíře stal se ženský zadek nevyčerpatelným motivem; nejnadšenějším jeho ctitelem uměleckým byl François Boucher, nejtypičtější malíř ancien regimu. Hlavně steré klystýrové scény, tak oblíbené v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. stol., měly jen ten účel, aby v pikantních posicích představovali a velebili krásné ženské hýždě. Muži, kteří tehdy rovněž hojně klystýru používali, nebyli v této posici zobrazováni: jen ženy, a to podle vkusu doby, neboť vyhrnuté sukně a prádlo kol nahého těla cenila si rafinovaná doba jako zvláštní pikantnost.

Galantní doba milovala, aby měla požitek; požitek nebyl pro ni však odměnou, důsledkem milostného svazku duchovního. Prováděla kult milostné techniky, nikoli milování hluboce lidského. Proto ze všech ženských vděků nejhoroucněji zbožňovala ženský klín i s jeho intimními půvaby. Také renesance byla nadšena pro tuto část ženského těla. Ale nemazlila se s ní; její zdravá a tvůrčí síla jednala s ní směle, hrubě, rozpustile. Absolutism smělost nahradil drzostí, rozpustilost chlípností, což je velice podstatný rozdíl právě v životě pohlavním.

Galantním dvorním básníkem Bedřicha I. Pruského byl na příklad jakýsi Besser, „nepřekonatelný vzor ušlechtilého tonu poetického v zamilovaných básních“. Věnoval vylíčení intimních půvabů ženského klínu hymnus o dvou stech padesáti řádcích s názvem: „Zátiší lásky čili milenčin klín“. Podrobným popisem poetickým dokazoval, že „purpurová broskev není tak jemně a něžně rozpoltěna a žádný malý prostor nemá tolik nadbytku.“ A tento rozvláčný opus nebyl snad dílem chvilkové nálady, nýbrž důležitou prací v díle poetově, věnovaném Bedřichu I., kterou vydavatel opatřil dokonce zvláštním úvodem, v němž uvádí, jak se tato báseň líbila kurfiřtové Žofii, které přinesl ji Leibnitz,[9] a že z rukou této kněžny, ještě než byla vytištěna, putovala po četných dámách knížecích, jež všecky považovaly ji stejně za okouzlující.

Mnohem stručněji zpívala rokoková básnička:

Jako růže, když jí z rána rosa skropí lístečky, růže tvá je, ale krásou předčí všecky růžičky,

Tituly přečetných básní zněly: „Klín“, „Na její klín“, „Klín Lesbie“, „Venušina jeskyně“, „Venušin lasturový vůz“, „Co má Doris nejkrásnějšího“ atd., a nejoblíbenějším autorem takové galantní poesie byl ve Francii proslulý abbé Grécourt,[10] spisovatel dosud hojně čtený. A stejně i malířství zanechalo nám nesčetně obrazů a rytin, malovaných a rytých především ke chvále ženského klínu a poodhalujících jej tak, že pozdější doba, mravně nikoli vždy vyšší, ale za to pokrytečtější, nejednou přemalovala „chulostivé“ místo.

*

Kde žena rozložena byla na své vnady jako nástroje rozkoše, kde vládnoucí a bohaté třídy neměly jiné touhy, než ustavičně hráti na tyto nástroje nové variace, a kde tedy ženy spatřovaly v těchto svých vnadách-nástrojích nejvyšší svůj statek, tam nutně běželo ženě jedné jako druhé, aby se mohla pochlubiti vnadami dokonalými. „Která jsme nejkrásnější“ a „co máme která nejkrásnější“, to byly otázky, které si dávaly přítelkyne doma i v důvěrném kroužku, a které snažily se také zodpověděti skutečným srovnáváním svých vnad. Soudobá literatura memoárová i soudobé umění obsahují hojně příkladů. Muž býval při tom leckdy tajným rozhodčím. Ale někdy býval i k tomu povolán, aby přímo rozhodl.

Jisté memoáry zaznamenaly tento příběh: Proslulý François Boucher mluvil jednoho dne ve společnosti o nesrovnatelné kráse jisté dámy, kterou maloval nahou pro jejího milence jako nymfu pramene. Když bylo naň doléháno, aby podrobněji popsal zvláštní krásy vychvalované dámy, prohlásil, že nikdy nespatřil graciésněji opatřeného klína a nikdy smilněji zaokrouhlených hýždí. Za několik dní dostal Boucher pozvání k dámě, která byla účastna při tomto rozhovoru a měla také pověst vybrané krasavice. Když Boucher v udanou hodinu pozvání vyhověl, byl zaveden do budoáru, kde mu bylo po několik vteřin čekat. Když však panská opustila pokoj, rozhrnula se ihned záclona před jedním výklenkem, a Boucher spatřil zmíněnou dámu pokrytou jen volným závojem, svůdně ležící na pohovce. „Zavolala jsem vás, abych od vás slyšela, zda půvaby dámy, kterou jste tak vychvaloval, zastiňují půvaby moje?“ To díc, zbavila se také poslední roušky. „Vytvořily Grazie někdy krásnějšího klína? Mohou existovati smilnější hýždě, než jsou moje?“ Když to dáma vyslovila, zaujala takovou posici, která mohla Boucherovi poskytnout nejlepší dojem z těchto vnad. Poněvadž zmíněná dáma patřila opravdu k nejkrásnějším svého pohlaví, neváhal Boucher vyjádřiti jí své nadšení a obdiv a doznati, že její vnady jsou při nejmenším rovnocenné. Když dámu konečně opouštěl, řekla na rozloučenou: „Nechci, abyste toto tajemství považoval jen za své.“ — O vévodkyni de Chastlemaine u dvora Karla II. vypravuje de Grammont[11] ve svých memoárech, že byla ochotna na místě podati důkaz, že její vnady jsou ještě svůdnější, když v její přítomnosti byly půvaby některé dámy příliš nadšeně vychvalovány. (Fuchs.)

*

Oblek je dnes činitel, který pomáhá duchu doby přetvářeti těla právě v jeho duchu. Každá doba, která si ideologicky stvořila novou ženu a nového muže, vytváří také kroj zásadně nový, řešíc znova jak základní problém erotický, tak i tendence třídního rozvrstvení. Kroj galantní doby byl pak příliš karakteristický ve všech svých proměnách, než aby nám tu neprospěl stručný obraz jeho povahy a vývoje.

Dobou absolutistickou počal v Evropě oblečený člověk. V Asii, u Japonců a Číňanů, je oblečený člověk ovšem původu mnohem staršího. Bude však nutno ještě podrobně vyšetřiti příčiny toho; rozdíl známe: nahota nemá na př. pro Japonce esthetické hodnoty, aniž, až do příchodu Evropanů se sviňskýma očima, byla zároveň považována za nepřístojnost s hlediska mravního. V Evropě již ve starověku byla klasická nahota dokonce nejvyšším esthetickým ideálem, za to však, čím oblek stával se složitějším, tím nahota stávala se „nemravnější“.

Oblečeného člověka máme dosud. Ještě v renesanci byl oblek dekorativním rouchem na nahém těle; počínajíc absolutismem až dodnes — nahledíc ke krátkému mezidobí, vytvořenému francouzskou revolucí — jest na člověku hlavní věcí, kterou uplatňuje se i krasocitný ideál doby. Člověka nelze již od šatů odděliti, tvoří s nimi jednotu. Ve svých zvláštních šatech jest určitým člověkem. A za absolutismu jsou lidé téměř vůbec jen ze šatů. Šaty dělají člověka. V umění počíná moda hráti mnohem důležitější úlohu než dříve; v 17. století objevily se také hromadně obrázky modní, které jsou až dodnes nezbytnou součástkou civilisace.

*

Nová moda vychází vždy z vládnoucí třídy, která se chce také zevnějškem lišiti od vrstev spodních a výrazně projevovati své vyšší postavení sociální. Poněvadž pak za absolutismu byl vladař vrcholem a mírou všech věcí, byl na jeho počátku majestátní ráz vlastností módních forem a linií. Pro tuto dobu staly se tudíž karakteristickou modou také krejzlíky na krku, odstávající pentle a obroučkové sukně, které opravdu nutily každého k uctivé vzdálenosti. Druhá tendence, moc a bohorovnost majestátu, našla svůj výraz v modě teprve za Ludvíka XIV. ve Francii, který dovedl dokonale hráti úlohu vladaře z boží milosti a vůči francouzskému lidu, s kterým bylo nutno vždycky počítati, bylo mu toho také třeba. Zavedl allongeovou paruku, aby z plavé hojnosti kadeří zářila mu tvář „jako slunce z ranních oblaků“. Aby tento účinek mohl býti dokonalý, bylo ustoupiti bývalé hlavní ozdobě muže, vousu.

U žen tato snaha o majestátnost projevila se dole novým prodloužením vlečky a nahoře fontangeou, strašlivou ozdobou hlavy, která má jméno milenky Ludvíka XIV. Tato fontange byla protějškem allongeové paruky a nezbytnou protiváhou ohromné vlečky, která tehdy podle hodnosti své nositelky měřila 2 až 13 metrů. Fontange[12] byla věžovitou ozdobou z vlasů, kadeří, krajek, stuh a náběrek, druhá hlava na hlavě. „Šatí se tak, aby zůstaly ještě nahé, zahalují se fontageou, aby tím více byly viděny,“ praví jistá soudobá satira (1690). Tyto „účesy“ na př. ve Vídni byly loket i více vysoké a tehdejší loket měřil 1,30 m!

Po třicetiletém panství obroučkové sukně a fontange nastala reakce, jevící se modami poměrně rozumnějšími. Ale nebyla to reakce z rozumu, nýbrž z touhy po větší zvůli a rozpustilosti. Ve Francii počala s regentstvím. Ale dvorní šlechtě nevyhovovala, nejsouc v zájmu přísného rozlišení třídního, byla jí příliš měšťáckou, a tak rokoko vrátilo se znovu k obroučkové sukni a věžovitým účesům. Na konec, v době copů, v době, kdy absolutism rozviklal stát i společnost a tuhé linie mody rozbředly, modní bláznovství vytvořilo z obroučkové sukně skutečnou obludu a účes stal se malým jevištěm, na němž odehrávaly se různé kousky. To není přemrštěno. Všecko, co ve společenském a politickém životě vzbudilo obecnou pozornost, zpodobováno bylo na hlavě dam: scény z honů, krajiny, mlýny, pevnosti, divadelní scény, ba i popravy dodávaly popud a látku. „Návrat k přírodě“ tu symbolisovaly, kult pastýřských her, milostné scény tu nápodobily. Tato pitvorná moda vznikla jako většina podobných ztřeštěností, v Paříži, ale za krátko zmocnila se všech hlavních měst evropských.

Ve spisku „Galanterien Wiens“ (1784) čteme: „Jejich šňoření je opravdu přemrštěné a přesahuje téměř veškeru lidskou vynalézavost. Jejich hlavy, na kterých vlekou celé válečné lodě, zábavní parky a bažantnice, jsou pro oko cizincovo předmětem překvapení, a jejich vlasy, kořeněné všemožnými šťávami a na padesát kroků páchnoucí jako pižmový had, naplňují jeho nos znamenitým puchem… Viděl jsem dámu, která na jediný účes spotřebovala dvě libry pomády, tři libry pudru na vlasy, několik lahviček eau de Levande, mille fleurs a poudre marchale, šest polšťářů, několik set jehlic, z nichž některé byly dvé střevíců dlouhé, asi dvacet pér a stejně tolik pentlí z barevných stuh.“ — Podobná líčení existují i z měst jiných.

Když tato coiffure vystřídána byla krátce před vypuknutím francouzské revoluce poslední karakteristickou modou absolutismu, modou pérovou, byl to zase jen zcela krátký náběh k rozumu, neboť brzy také pérová moda zrodila groteskní nehoráznosti.

Třetí tendence, obecný ráz vládnoucích tříd, musela se rovněž v modě objeviti a ukázati, čím živočichové luxusní liší se od živočichů dělných. Poněvadž pak bytí vládnoucích tříd za ancien regimu vězelo v nečinnosti, činila moda tělo, předurčené k nečinnosti, přímo násilně k práci neschopným. Paruka, kabát lemovaný zlatem a drahokamy, krajková vesta a tak dále, dovolovaly mužům pohybovati se jen v odměřených krocích. Dáma s vosí taillí a ohromnou sukní obroučkovou musela potlačovati téměř vůbec pohyb každý, aby nevzbudila komický dojem nebo dokonce neztratila rovnováhu a nepadla. Také vlečka je projevem nečinnosti, svátečního rázu; stala se oficielní součástkou obleku u tříd, které měly svátek po celý život.

Protože také ostatní formy obleku, vyplývající z tendencí předešlých, budily dojem, že nelze tu pracovati, byl celkový výsledek barokního a rokokového oblékání se neorganickým zjevem a nejošklivější modou: právě proto, že úmyslně znemožňovala lidskému tělu pohyb a práci, byla galantní moda ve všech svých proměnách více nebo méně v rozporu s vnitřní logikou lidského oblékání se. Neomezená schopnost k užívání všech údů jest vyšším rozumovým smyslem oděvu a proto nevyloučitelným předpokladem harmonie v modě a tím skutečné krásy. Byla-li barokní moda nádhernou, byla tato nádhera groteskní, poněvadž byla výrazem pósy a libovůle, a byla-li rokoková moda nade vše graciésní, jádrem jejího půvabu byla rafinovanost zahalečů, kteří u ženy i muže hledali jen pikantnost. Rokoková moda byla nejrafinovanějším a výhradním výrazem tělesné erotiky, zmizel navždy s cizopasnou společností třídní, jejíž životní filosofii tlumočila; vzbuzuje však dodnes obdiv — právě pro svůj erotický smysl. (Fuchs.)

*

Jedním z prostředků, které galantní doba vynašla, aby zdůraznila jednotlivé vnady ženského těla, byl vysoký podpatek, na pohled velmi podřízená část lidského oděvu a přece vymoženost revoluční.

Vysoký podpatek mění celou postavu, zatlačuje břicho, vytlačuje ňadra, stahuje záda, aby se udržela rovnováha, a tím zdůrazňuje pánev, stlačuje kolena, činí postavu výbojnější, napíná stehna a dává jim plasticky vyniknouti. Tělesné vnady ženy zdají se nyní aktivnějšími. A protože galantní doba této ženské aktivnosti požadovala ustavičně, vynašla vysoký podpatek. Postava ženy dostala tím zcela jiný ráz než měla ženská postava ve středověku a za renesance.

Až téměř do konce šestnáctého století nošena byla plochá obuv. Jakýmsi předchůdcem podpatků byly podstavce připevňované na obuv, které prý Španělky převzaly od žen maurských. Nošeny byly však i v jiných zemích, především v Italii (zoccoli). V Benátkách dosáhly prý někdy výše 12 až 15 coulů. Původně měly za hlavní účel umožniti chodci, aby se dostal přes obvyklý hluboký kal pouliční a nezamazal si obuvi. Ještě v osmnáctém století dal se pouliční potok nečistoty přejíti jen na určitých místech. Po té přišly ženy na to, že tyto podstavce zvyšují jejich postavu a činí ji majestátní. Vznešené kurtisány benatské nosily je jistě již z tohoto důvodu hlavně. Pomalu tento důvod byl hlavní, neboť podstavce byly nošeny i tam, kde bláta nebylo, a především ženami, které je dovedly obratně skrýti pod vlečkou.

Na počátku stol. 17. byly ještě první formy podpatků velmi hrubé, ale k elegantnějším tvarům vyvíjely se velice rychle. Všecky možnosti podpatku byly vyzkoušeny; dosud se s ním experimentuje. Až do Francouzské revoluce, téměř nepřetržitě zachoval si pak podpatek výši, která činila normální chůzi téměř nemožnou. Casanova[13] vypravuje na jednom místě, že u francouzského dvora spatřil jednou dámy dvorní, nucené odejíti z jedné komnaty do komnaty druhé, kterak prazvláštním způsobem, polo na bobku odhopkovaly, neboť jinak nebyly by se udržely na svých vysokých podpatcích v rovnováze.

Možno říci, že výše podpatku jest v přímém poměru ke společenské vládě ženy, ovšem jen jako moci čistě erotické. Nejzávratnější výše dosáhl v době Ludvíka XV., kdy převaha ženy slavila nejdivočejší orgie, kdy erotický požitek byl jediným náboženstvím chvíle, po které měla přijíti potopa. Když erotická vláda ženy ve státě a společnosti zmizela, zmizel i vysoký podpatek, aspoň na tak dlouho, dokud erotické tendence nepočaly opět hráti rozhodnější úlohy. A nemizí vůbec z kruhů, kde žena jest výhradním nástrojem rozkoše, světačky a kokoty nosí jej vždy a všude.

*

Co jsme dříve řekli všeobecně o renezanční nahotě a galantní svlečeňosti, platí především o dekoletáži. Ženy za absolutismu chodily dekoletované nejen při slavnostních příležitostech, nýbrž stále, doma, na ulici, v kostele, všude. Také v renesanci, jak víme, ukazovaly ženy často a hojně nahá ňadra. Ale to byla právě nahá ňadra, tak nahá, jako jejich tvář a ruce. Neboť nesejde na tom, mnoho-li nahoty jest ukazováno, nýbrž směrodatná je celková tendence oděvu a zvláštní způsob, kterým vnady jsou předváděny. Galantní doba ukazovala ňadra svlečená, která vedle toho ještě úplně nabízela. Šněrovačkou zatlačila si žena nemilosrdně ramena a paže a vytlačila ostentativně ňadra. Tak prsy nabízely se ustavičně na pohled v takovém stavu, v jakém podle přírody jsou jen ve chvíli milostného rozčilení. Tlumočily žádostivost ženy, která dráždí mužovy smysly. „Galantní žena ukazuje ráda, že na vrcholcích jejích krásných hor hoří něžný oheň. Tím míní růžové jahody, které mužským nejlépe zjevují její vilnou chuť.“ Při tom žena již starší, jejíž ňadra nemají již pevnosti panenské, může vyšněrováním předstírati kypící sílu.

Poněvadž při úplném odhalení prsů nelze nic předstírati a napodobiti, byla tato moda povšechně vzácná, za to však tím častější u žen jednotlivých, které se chlubiti mohly. Hlavně při slavnostních příležitostech. Také na promenádách objevovaly se ženy výjimečně krásné s ňadry úplně obnaženými. Zpráv o tom je dosti. Jedna na př. referuje o třech Angličankách, které denně společně promenovaly s prsy úplně obnaženými v alejích vauxhallských a vzbuzovaly veliký podiv hlavně tím, že každá měla jinou velikost a jiný tvar ňader: „Nikdy nebylo viděti všecky krásy ňader tak šťastně pospolu a lidé denně se přeli, které z těch tří patří první cena, aniž aspoň jednou mohli se shodnouti.“ Všeobecnou modou bylo prý úplné obnažení ňader na dvoře Karla II. anglického.

O rozšířenosti galantní dekoletáže a její povaze svědčí nejen soudobé umění, nýbrž i jeho protinožec: hanopisy a řeči katolických i protestantských páterů, jejich horlivost známe již z dob dřívějších, pročež nebudeme se jimi podrobněji zabývat. Stůjž zde jen — z důvodů zábavných — malá ukázka z Abrahama a Santa Clara, proslulého svými výtečnými nadávkami a svou zřetelností. Píše kdesi: „Přišla žena s nářkem k lékaři a udávala, že velikým mrazem trpí na prsou, jakmile jen mužský na ni se podívá. — Lékař odpověděl: To pozoruje člověk na vašich dvou kopcích z masa, z nichž jeden jako Vesuvius dští oheň vilnosti, z nichž druhý jako Etna vyvrhuje plameny s kouřem, jimi mnohé město boží, mnohá duše je popálena. Bůh dal na srozuměnou, že vaše holé, nahé prsy svádějí vaši duši i duše jiné.“ — A jinde týž kazatel volá: „Mnohé z vás mají ten zlý obyčej, že mezi nahými prsy démantový křížek nebo zlatý, rytý krucifix zavěšený nosí. Neznamená to, Christum ještě dnešního dne mezi dvé vrahů věšeti, jako kdysi bezbožní Židé činili na hoře Golgathě?“

Hezké ženy za všech dob chodily do kostela méně z potřeby modliti se, než z potřeby ukazovati sebe a své šaty. Také v galantní době poznaly brzy, že právě v kostele má hezká žena, když klečí, pěknou příležitost ukázati svá ňadra a poskytnouti podívanou velmi pohodlnou. Koncem osmnáctého století přišel pak do mody lehký přehoz, nazývaný adrienne nebo volante, který činil dojem negližé a působil proto velmi pikantně. S touto adriennou chodily ženy zvláště rády na „ranní“. To vše rovněž pobuřovalo kněze, kteří v pohlavních věcech jsou více než bystrozrací. V roce 1730 bylo Vídeňačkám zakázáno navštěvovati velké chrámy ve zmíněné adrienně. Ale již v době, kdy kněží ještě neprosadili tohoto zákazu, choditi do kostela s ňadry silně dekoletovanými, přihodila se ve vídeňském dvorním kostele tato věc: Jeden kazatel prohlásil s kazatelny, že by si přál, „aby orel evangelisty Jana těmto dámám na nahé prsy nas…“ Poněvadž tímto otcovským přáním cítilo se také býti postiženo a uraženo několik vznešených dam, byl zmíněný kazatel svým představeným vyzván, aby z hrubosti veřejně se omluvil ve svém příštím kázání. Kněz se však k tomu nesnížil, a proto měl to zaň učinit aspoň jeho kolega Abraham a Santa Clara. Přišli s tím ovšem na pravého: Santa Clara vyslovil politování nad vybočením svého předchůdce, poznamenal však, že kdyby po jeho státi se mělo, „nikoli osel, ale vůl evangelisty Matouše musel by tu věc provésti.“ Po té nesnažili se již věc napraviti.

Pozoruhodno je také, že podle Casanovy a benátských maleb z oné doby, chodily dokonce v různých zemích, na př. v Italii a Francii, dekoletovány i jeptišky některých řádů. Ale netřeba se diviti: také v 17. a 18. století jako v renezanci byly četné ženské kláštery pouhými šlechtickými pensionáty, do nichž posílány byly dcerky, jež v zájmu rodinného jmění nesměly býti provdány, nebo do nichž uchylovaly se na jistou dobu a z určitých důvodů vznešené dámy.

Nesmíme se ovšem domnívati, že dekoletáž po celou dobu absolutistickou byla stejnou modou.

V 18. století vyskytovaly se dokonce největší rozdíly, nejodvážnější obnažení střídala se s přísným upnutím. Neboť střídaly se také nálady ve vládnoucích třídách, které rychle spěly ke své záhubě, a každá jejich kocovina vyznačovala se mizením dekoletáže. Nicméně celková linie absolutistické mody, vždy znova po každé reakci vracející se k typickým formám dekoletáže, je při tom zcela jasná.

*

Jako většina módních vynálezů z doby absolutistické, byl také vznik obroučkové sukně připisován nápadu královské milenky. Byla prý to madame de Montespan, která vynašla tuto robe batante, aby jí zakrývala svá těhotenství. Skutečnou příčinu vzniku obroučkové sukně třeba vsak hledati jinde, neboť v Anglii vyskytovala se dříve, než ve Francii stala se modou. Při tom však nelze popírati, že v galantní době i později platila vždy za hlavní přednost obroučkové sukně její schopnost zakrývat co nejdéle těhotenství. Vždyť veliká většina dam ze společnosti, byla den ze dne v nebezpečí, že nemanželsky otěhotní, a bylo v jejich zájmu společenském, aby v takovém případě svůj stav do poslední chvíle zakrývaly. Proto také obroučkové sukni dána přezdívka cache bâtard (skrývá pancharta). Tato její vlastnost byla ovšem vítána i ženám svobodným, jejichž milostná povolnost nebyla menší. A konečně skrývána byla co nejdéle i těhotenství legitimní, poněvadž jednak platila celkem za směšná (za hloupost, byla-li na kontu manželově, za nešikovnost, byl-li vinníkem milenec) a jednak dáma i v tom případě snažila se práva přírody co nejvíce omeziti v zájmu své požívačnosti.

*

Tato přednost obroučkovité sukně nebyla však tím, co tuto formu stvořilo: to musil býti nutně zákon všeobecnější a byla to snaha, rozšířiti ženské boky a tak vyvolati hrubý půvab erotický. Obroučková sukně byla lepším, rafinovanějším a při tom i lacinějším pokračováním naběhlé sukně s „pufnami“, která vznikla v renesanci a za absolutismu stala se nejpitvornější. Za součinnosti přiměřené šněrovačky řešila obroučková sukně skvěle problém, o který právě šlo: zdůrazňovala naléhavě „ženství“ podle vkusu galantní doby. Vznikla vosí taille, která rozdělovala tělo na dvě poloviny, na ňadra a boky s hyžděmi. Klín zdůrazněn byl pak zobákem šněrovačky, směřujícím a ukazujícím na „sugestivní místo“. Tyto linie nebyly sice nic nového, ale osmnácté století dosáhlo nejlépe tajného jejich účele: svádělo bezděčně a v každé situaci tímto „ukazatelem do údolí radosti“ zraky na klín ženy. Vedle toho docilovala doba obroučkovou sukní a vosí taillí ještě jednoho důležitého výsledku: každá žena, i když její tělesné tvary byly podle názoru doby trochu hrubé, vyhlížela v tomto obleku naprosto půvabně a graciesně.

Druhá erotická tendence obroučkové sukně byla ještě rafinovanější. Tento neproniknutelný zvon zahaloval dolejšek těla na pohled právě tak důkladně, jako šněrovačka obnažovala hořejšek těla. To byl nejsmělejší kontrast. Nahoře bylo všecko vyzývavě prozrazeno, dole byla naopak odstraněna i sebemenší ozvěna rytmiky tělesného pohybu, každá přirozená linie, a zvon řídil se jen pohyby vlastními. Ledaže nožka ženy se objevila tu a tam, byla-li malá a hezká. Ale ani tento úžasný kontrast nebyl ještě to nejrafinovanější u této módy. Obroučková sukně zakrývala jen zdánlivě, to byla její prohnanost. Tato groteskní forma nutně vedla každou chvíli k odhalením stejně pitvorným. Pod tuhou formou této sukně, široce odstávající, nebylo na nahém těle ničeho než krátká spodnička (ženské kalhoty nebyly oblíbeny po celé 17. a 18. století!) — jaké úžasné pohledy poskytovala obroučková sukně, když dáma stoupala do schodů nebo se sklonila nebo upadla a podobně. Se zdánlivou bezděčností, s nejnevinnější tváří a v nejnevinnějších situacích mohla žena dáti všecko na pospas zvědavým pohledům, stále číhajícím na tyto pikantnosti. Jaký div, že v tomto oboru nejedná stala se mistrovskou herečkou!

Později stala se obroučková sukně řiditelnou, aby nemohl kdokoli spatřiti něco nového a nazývána byla vertugadin (strážce ctnosti), poněvadž domněle chránila ženy před aktivním flirtem nepovolaných mužů. Ve skutečnosti stala se tím jen „divadelní oponou“, zůstávajíc neproniknutelnou pro lhostejného člověka, ale tomu pravému „otvírajíc v každém okamžiku ,bránu do ráje‘.“ Vláda obroučkové sukně byla tudíž velmi odůvodněna a trvala dobrých 40 let, od r. 1719 — 1760.

Obroučková sukně byla velmi chráněnou privilejí vyšších stavů. Ženám stavů nižších byla v mnoha městech a zemích pod pokutou zakázána; služky a selky trestány byly za ni dokonce bezodkladným vězením. Přesto však snažily se i ženy nižších stavů zdůrazniti oděvem vnadu svých boků a hýždí. Přišel tu do módy známý cul, „francouzská zadnice“ čili „honzík“, jak se u nás říkávalo v 80. letech minulého století. „,Francouzská zadnice‘ jest oble podlouhlá, měkká a mírně vycpaná poduška nebo polozástěrka, kterou si žena zavazuje vzadu pod svrchní a zvláště hladce splývající šaty, aby pozdvihla tím svou tailli,“ praví „Frauenzimmerlexikon“ z r. 1725. Také tenhle módní artikl dožil se velikosti a forem velmi groteskně působících a vracel se vždy znova do ženského obleku.

*

Odhalování se ze spoda, „umění ukazovati své nohy“, vedlo přirozeně k vývoji a pěstění spodních částí obleku (dessous). Počalo to střevíci a botkami, punčochami a podvazky. Fasonou střevíců a barvou punčoch opravována byla forma nohou, podvazek, který byl dříve nosíván pod kolenem, stoupal vzhůru a hranice ochotného retroussé (vyhrnutí) posunuta byla tak co nejvýše. Právě v našich dnech jsme svědky podobné módní tendence a jako dnes, také tehdy byly punčochy a podvazky závažným módním artiklem, který den ze dne byl znova kombinován. Tak záliba v retroussé vedla k rafinovanému vývoji dessous a pikantní dessous byly příčinou retroussé co možná častého a vydatného. Dáma, která se nevyhrnovala, byla v podezření, že její dessous nejsou v pořádku a podle nejnovější módy.

Poněvadž nejžádoucnějším retroussé bylo to, při němž došlo až na podvazky, oblíbila si doba takové hry a zábavy, při nichž tohoto cíle bylo možno nejčastěji a nejdůkladněji dosíci. Tak přišla do módy houpačka ve všech formách. Nesčetné obrazy a rytiny poučují nás o způsobech a požitcích této zábavy. Každý tehdá blouznil o „šťastných náhodách houpačky“. Fragonard vypravuje: „Brzy po ukončení výstavy v Saloně r. 1763 poslal ke mně jistý pán s prosbou, abych ho navštívil. Když jsem se u něho ohlásil, byl právě se svou milenkou na venkově. Nejprve zahrnul mne chvalozpěvy na můj obraz a pak doznal, že si přeje míti jiný ode mne, jehož myšlenku mi udá: Chtěl bych totiž, abyste madame vymaloval na houpačce. Mne vypodobněte tak, abych viděl nohy toho hezkého dítěte — anebo ještě více, chcete-li mně udělati zvláštní radost.“ Ochotný Fragonard znázornil toto „ještě více“ pikantními podvazky.

Tak uměle a systematicky pěstované retroussé bylo proklamací lásky za veřejné divadlo na veřejném jevišti.

*

Dodejme ještě několik slov o luxu v oblecích. Nemůžeme ovšem ani na okamžik pochybovati o tom, že právě vládnoucí třídy absolutistické doby snažily se vyniknouti a vynikaly v tomto směru kvalitou i kvantitou. Tito cizopasníci hráli a representovali výkvět lidstva, bohem k panování určený, a proto plýtvali i na oděv miliony, vydřenými na „holotě“. Zlatem a drahokamy zářily jejich státní a společenské obleky. A „usmyslila-li si vznešená dáma jednou, že chce se objeviti v některém essemblée v určitém vyšňoření, padesát umělců nemohlo od té chvíle oka zamhouřiti a nemělo kdy ani jísti ani píti.“ (Montesquieu.)

Slečna Bertinová, komornice Marie Antoinetty, pracovala stejně jako dvorní kadeřník denně s královnou a byla její nejintimnější důvěrnicí, jak známo z jejích memoárů. Byla také nazývána „ministrem módy“, což všecko nezabránilo však, aby v r. 1787 neudělala bankrot, majíc dva miliony dluhů. Ruská carevna Alžběta, která zemřela v r. 1761, zanechala po sobě 8700 drahocenných toalet, z nichž více než polovina stála kus 5.000 — 10.000 rublů. Kadeřníci a oděvníci byli nejproslulejší lidé. I bohatí soukromníci měli vlastního umělce oděvního, který pracoval jen pro ně. Jistá paní Matignová povolila své krejčové za jediný oblek, poněvadž vyvolal sensaci, doživotní rentu 600 liber, což představovalo asi 2.000 předválečných korun. Při tom někteří spisovatelé tvrdí, že luxus mužů byl v tomto směru ještě větší.

Francouzský historik, H. de Gallier, sestavil tato zajímavá data o oděvním luxu francouzském v 18. století: Pozoruhodno jest, že v 17. a 18. století byla toaleta pánů právě tak drahá a často i mnohem dražší, než toaleta dámská. Pán potřebuje kožené střevíce, escarpins a galoše, kožené, vlněné a hedbávné punčochy, hedvábné stuhy k ozdobení noční čepice, flanelový župan a manšety. Soukenný oblek jeho stojí 87 liber, klobouky 12 liber kus, paruky ročně 265 liber. Kolem r. 1720 stál v Paříži pár hedvábných punčoch 40 liber, loket šedivého sukna 70 — 80 liber. Muž ze společnosti vydával za své šaty 1200 — 1600 liber, nepočítaje, co stály jej krajky a šperky. Také toaleta dam byla ovšem drahá. Když slečna de Tournon se vdávala, darovala jí madame Dubarry, která byla její tetou, drobností za 1.000 liber, jako pracovní sáčky, tobolky, vějíře, podvazky a podobné, jakož i dvé obleků, z nichž jeden stál 1.400 liber a druhý 5.840 liber. Obleky státní a ceremonielní byly ještě dražší, stály 12.000 liber i více — k tomu třeba dodati ještě prádlo a krajky. Ve čtyřech letech, od r. 1770 — 1774, vydala hraběnka Dubarryová jen za tuto část své garderoby 91.000 liber. Paní de Choiseul, která byla považována za prostou, nosila na sobě někdy krajky za 45.000 liber, a paní de Bouffleurs vlastnila krajek za 300.000 liber. Když paní de Verrue zemřela, činily její inventář tyto předměty: 60 korsetů, 480 košil, 500 tuctů kapesníků, 129 ložních prostěradel jen pro dům Meudonu, nesčetné obleky, mezi nimi 45 hedvábných. Hrabě de Porcellets v Aixu měl za 60.000 liber bílého prádla. V roce 1774 prodala madame Dubarry šperk za 488.000 liber; své neteři darovala za 60.000 liber diamantů. Pompadourová měla drahokamů za tři miliony; vévodkyně de Mirepoix, když šla ke dvoru, měla na sobě perel v ceně 400.000 liber. Také Luynesová měla klenotů za celé jmění. Každá význačnější rodina měla šperků aspoň za milion.“ — Marie Antoinetta, která platila rovněž za „prostou“, již v prvním svém roce na trůně nadělala 300.000 franků dluhů za parádu. Měla malou zálibu: v diamantech. V r. 1776 spatřila na př. u pařížského klenotníka Boehmera pár náušnic, které se jí velmi zalíbily a kterých jí ochotný manžel také neodřekl, ač stály 348.000 liber. Za takový peníz bylo tehdy asi tisíc dělnických rodin po celý rok živo. Podobný luxus panoval také v Anglii, kde již i buržoasie se vyznamenávala v tomto směru.

Ale také nižší stavy měly sklon k luxu, chtějíce předstírati příznivé postavení sociální. Boj morálních kazatelů byl i tu nejvíce namířen proti střednímu a malému měšťáctvu. Rovněž oděvní nařízení městských vrchností pečovala hlavně o blaho malých lidí, ovšem v zájmu třídního rozlišení. Karakteristicky praví to jistý spisovatel anglický: „Ženy a dcery tanečních a hudebních mistrů, obuvníků, krejčí a jiných řemeslníků neliší se za našich dnů šatem často jen málo nebo vůbec nic od dam nejpřednějších, napodobujíce nejen nádheru, ale i všecka módní bláznovství velkých.“

*

Tam, kde luxus je společenským příkazem a nemožnost nápodobiti v něm druhé trestána je společenským opovržením, tam muž, vydržovaný stárnoucí koketou a žena, vydržovaná bohatými milenci, stávají se hromadným zjevem.

„Paní de la Rocheguyon vydržovala Benserdea: měl dům na celý rok, vůz s třemi korunami, tři lokaje, stříbrný příbor a nikoli špatný nábytek. Nicméně byl mrzut, že toho potřebuje ke svému způsobu života. Myslím, že nudilo jej tu starou milovat.“ — Nebo: „Velké dámy prodávají se v této době zcela veřejně. Bohatý nájemce Paget, napsal paní d’Alonne, kterou si přál míti na jednu noc, že obyčejně platí za přízeň svých milenek tarif 100 pistolí, že však za ni dal by až 200 pistolí. A hraběnka odpověděla, že nikdy nedostala nic hezčího, než jest jeho lístek.“ (Jean Hervez.)

Jak vidno měl galantní ráj předrevoluční náramně mnoho stránek tak stinných pro náš zrak, jistě velmi otužilý, že slovo Talleyrandovo, jež jsme citovali na počátku této kapitoly, nezasluhuje nikterak víry v době naší. Hlubší zájezd do pohlavního života galantního, jejž učiníme v další kapitole, bude moci jistě jen potvrditi náš názor. Přes orgie korupcí, které kolem nás řádí a povšechnou mrzkost pohlavního života, řízeného úpadkovou třídou buržoasní, jsme přece jen jiní, hlubší lidé, než byli vyvolenci století osmnáctého.



[1] de Pompadour — markýza, milenka Ludvíka XV. (1721 — 1764), roz. Jeanne Antoinette Poissonová, provd. Lenormantová. Stala se milenkou královou v 1745 a po 19 let bojovala s intrikami o nadvládu u dvora. Aby krále upoutala, zřídila mu později t. zv. Jelení park, kam dostával stále „čerstvé zboží“ mladých žen. Stála také uprostřed intrik diplomatických, spolčovala se s Rakouskem, Marie Terezie jí věnovala svou podobiznu a psala jí přátelské dopisy. Měla velký zájem o umění, z jejího popudu vznikly na př. porculánové dílny sévreské. Bratří Goncourtové napsali o ní krásnou knihu (1879); i jinak bylo o ní hojně psáno.

[2] Dubarry, Marie Jeanne (1743 — 1793) — již jako děvče velmi sličná a marnivá, vedla od 16 let život lepší prostitutky. Komorník Ludvíka XV., Lebel, poznal ji v pověstném domě pí. Gourdanové a přivedl ji králi. Byla na oko oddána s hrabětem Vilémem du Barry. U dvora byli po jistou dobu velmi nadšeni krasavicí, která mluvila lidovou hantýrkou; i Voltaire se jí kořil. Měla veliký vliv, třebaže byla jen nástrojem v rukou politických pletichářů, srdce byla dobrého, štědrá k umělcům a básníkům, ale marnotratná. Po smrti Ludvíka XV. byla z Versailles vyhnána, ale Marie Antoinetta dovolila jí pak bydliti na zámku Luciennes, kde staral se o ni kníže Cossé Brissac a navštěvovali ji Franklin, Cagliostro a Beaumarchais. Za revoluce, 8. pros. 1793, byla popravena.

[3] de Maintenon, Francoise d’Aubigné (1635 — 1719) — jako sirotka ujal se jí básník Scarron a vzal si ji za ženu; v jeho domě seznámila se s nejvznešenější společností soudobou. Po smrti manželově byla v bídě, pak dostala od královny pensi, a později markýzka de Montespau svěřila jí své děti, které měla s Ludvíkem XIV., a tak se Maintenonová dostala ke dvoru. Okouzlila krále duchem i delikátností, takže zapudil Montespanovou a vzal si ji za choť (1685). Po smrti králově dlela v opatství saint-cyrském, kde zřídila vychovatelnu pro dcery schudlých šlechticů. Zde napsala pedagogické dílo „Lettres“ (Dopisy), které bylo dosti ceněno.

[4] z Malmesbury, James Howard Harris — hrabě, diplomat anglický (1746 — 1820). Zanechal korespondenci a paměti, velmi zajímavé pro soudobé dějiny, hlavně také pro karakteristiku dvorských intrik. (Diaries and correspondence of J. Harris first early of Malmesbury, London 1844 — 45.)

[5] Rétif de la Bretonne — Nicolas Edme, spisovatel franc. (1734 — 1806) z rodu selského, řemesla typografického, života výstředního. Ač nehezký, stal se přece miláčkem světácké Paříže a druhem spisovatelů, šlechticů i finančníků. Zemřel jako malý úředník Napoleonův. Napsal snad asi 300 svazků málo literárních, ale za to tím cennějších kulturně-historicky, plných podrobností o předrevoluční a revoluční společnosti a románových motivů. Nejpřednější jeho spisy jsou: Nevěrná žena, Pan Mikuláš čili Odhalené srdce lidské, Zvrhlý venkovan čili Městská nebezpečí, Zvrhlá venkovanka, Život mého otce, Vrstevnice čili Dobrodružství nejroztomilejších žen naší doby atd. Podle jeho spisu: „Pornograf čili Myšlenky počestného člověka o projektu reglementace nevěstek“, upravil prý Josef II. prostituci rakouskou.

[6] Galiani, Fernando abbé — italský národohospodář (1728 — 1787). Vedle spisů národohospodářských, které nás na tomto místě nemohou zajímati, psal i spisy jiné, ale pro kulturní historii nejcennější jest jeho Korrespondence s pí. d’Epinay, baronem d’Holbach, Grimmem a Diderotem z let 1756 — 83.

[7] Hamiltonová, Emma Harte (1761 — 1815) — druhá manželka sira Williama Hamiltona, vyslance na dvoře neapolském. Byla z chudého rodu a jmenovala se původně Anny Lyon. Jsouc velmi krásná, byla zároveň znamenitou představitelkou antických bohyň v živých obrazech. V Neapoli stala se důvěrnicí královny Karoliny a měla účast v pletichách dvorních i politických. Admirál Nelson roku 1800 vzal si ji do Anglie, kde povila mu dceru. Po smrti Nelsonově měla bídu, byla pro dluhy uvězněna, prchla do Calais, kde zemřela. Její Paměti vydány byly v Londýně r. 1892.

[8] Isabela, Maria Louisa — královna španělská, (nar. 1830) vládla zpočátku dobře, ale pak veliká smyslnost učinila z ní loutku důvěrníků a milenců, takže r. 1868 propukla revoluce a Isabela byla nucena opustit Španělsko a pak vzdáti se trůnu ve prospěch syna Alfonsa (XII.).

[9] Leibnitz Gottfried Wilhelm — německý filosof a polyhistorik (1647 — 1716). Odcestoval r. 1672 z Paříže, aby Ludvíka XIV. pohnul k výpravě do Egypta a odvrátil jeho pozornost od Německa. K jeho podnětu založena byla berlínská akademie věd, jejímž byl prvním předsedou. Měl tituly a hodnosti od všemožných dvorů a učených společností. Zemřel jako dvorní rada a knihovník v Hannoveru.Filosofické jeho myšlenky ovládaly hlavně německou filosofii před Kantem. Spravedlivě odvažoval a hleděl vlídně smiřovati protivy. Byl právník, historik, diplomat, matematik, fysik, ba, do jisté míry i theolog a filolog.

[10] de Grécourt, Jean B. Joseph Wollart — básník francouzský (1683 — 1743), byl již v mládí kanovníkem u sv. Martina v Toursu, ale jeho kázání byla pro pikantnost zastavena. Žil pak v Paříži a psal pro vládnoucí třídu erotické povídky, které byly tajně šířeny. Souborně vyšly jeho spisy teprve r. 1747 v Londýně.

[11] de Gramont, Philibert — ze starého rodu francouzského (1621 — 1707) proslul svým milostným životem a pamětmi, které vydal hrabě Hamilton: „Mémoires du chevalier de Gramont“. (Londýn 1713.)

[12] Fontanges, Marie Angélique de Scoraille de Roussille (1661 — 1681) vystřídala u Ludvíka XIV. Montespanovou a povýšena byla na vévodkyni. Byla velmi krásná, rozmařilá a rozmarná. Umřela při porodu. Když jednou na lovu vítr rozvál jí účes, spjala si vlasy rychle nad čelem červenou stuhou, a to se Ludvíku XIV. tak zalíbilo, že si přál, aby chodila k němu jen s takovým účesem. Byl ovšem ihned nápodoben dvorními dámami a v dalším vývoji dosáhl značné výšky: vlasy byly napínány na drátěný podstavec, často až metr vysoký a pokrytý krajkami, stuhami, kvítím a péry. Podle svého původu dostal jméno fontange a byl v módě v letech 1680 — 1700.

[13] Casanova de Seignault, Giovanni Jacopo — italský dobrodruh a spisovatel (1726 — 1798), žil život velmi těkavý a výstřední, byl oblíben u mnoha mocných pánů, ale pro své kousky vždy vypuzován. Skončil v Duchcově v Čechách jako knihovník hraběte Valdšteina. Napsal hlavně dvanáctisvazkové „Paměti“, vynikající obsáhlými vědomostmi, velkou duchaplností, galantními dobrodružstvími a přes veškeru nespolehlivost světáckou velkým významem kulturně-historickým. Dílo toto nedostalo se snad ještě v pravé podobě na veřejnost. Většina vydání a překladů je velmi zkomolena.




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.