Zlatý fond > Diela > Z potulek po Slovensku I


E-mail (povinné):

Rudolf Pokorný:
Z potulek po Slovensku I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Nina Dvorská, Marián André, Katarína Tínesová, Slavomír Danko, Andrej Slodičák, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 12 čitateľov

Malé Karpaty

I. Z Hodonína do Trnavy

(Senice. Štěpán Fajnor. Slovanské písně. Malé Karpaty. Dr. Hurban. Povstání r. 1848 a 1849. Holuby a Šulek. Slovenský pohřeb. Poklad Hrajnohův. Jan Hollý.)

Jakoby slunce bylo té noci ani nespalo. Pražilo nemilosrdně hned z rána, když jsme z moravského Hodonína vyjeli v najatém od žida voze k Senici. Ale kdož by se z nás byl tehdy durdil na boží sluníčko! Vždyť hned za Hodonínem, jakmile minuli jsme hraničný sloup, byli jsme na svém milém, krásném i nešťastném Slovensku. Bylo nám na té nevolné půdě, jakoby nás vypustili ze žaláře, jako bychom byli měli tu svobodu, po níž jsme se ve zděch Prahy tolik natoužili, najednou v hrsti. Jaký div, že propukli jsme v radostnou píseň, zapomínajíce v tom sladkém okamžiku na všecky útrapy lidu slovenského. Ano, rájem na pohled je celé to milé Slovensko; ale nesmíte hledět bystřeji, sic hned vyrušeni jste z opojení svého a kajete se hlubokým vzdechem. Třeba jen, abyste si povšimli tam za známou Holičí, k níž po silnici přes řeku Moravu jste dojeli, pravopisu na veských sloupích. Jste přece v Nitransku, jste nedaleko hranice moravské, jste mezi Slováky, ale ty nápisy u dědin na sloupích uvádí vás v pochybnost, je-li tomu opravdu tak. Jedete dědinami Trnovcem, Popudínem, Vlčovany, Vidovany, Radošovci, Věskou, Ozerkovem, Rybkami, ale čtete: Vlcsovany, Radosovcze atd.! Maďarský pravopis v slovenských slovech! Nuž, žasnete asi, co všecko Maďaři nedokázali! —

Krajina stává se zvolna zajímavější.

Od městečka Holiče je vidět věže Uher. Skalice a Hradiště. Všecky vesnice, jimiž jedeme, mají jeden ráz. Domky stavěny jsou podle sebe, mají jedny, někdy i dvoje dvéře a okolo nich jako kapličku — asi na metr vystupující výklenek, někde po straně též vrata, nad něž jako nad průjezd sahá přístřeší. Malá okna bývají okolo červeně malována a proti slunci hliněnými deskami zahražena. Obydlí kryta jsou nejvíce šindelem, někde i rákosem anebo slamou. Komíny jsou všady. V chudších horských krajinách nenajdeš takého ladu. Čím dál do hor, tím menší jsou domky, a okénka místy, zejména v samotách, jsou tak skrovna, že bysi sotva hlavu ven provlekl. Takové horské domky bývají též bez komínů; kouř vine se okny volně ven, nechávaje na bílení své stopy… Některé vísky horské činí dojem, jakoby domky jejich z pytle vysypal; tak jsou sem tam rozházeny. Vnitřek takových domků je pak hotovou duchamornou. Ani u nás však není to leckdes valně lepší. — Kudy jsme jeli, všady počínalo se pracovati v polích, na nichž viděti též pěknou kukuřici. Muži do práce šatí se velmi jednoduše; plátěné gatě, košile se širokými rukávy, čižmy (boty) a širák jsou jich celým oblekem. Avšak Slovenky strojívají se i do práce. Viděti je v červených živůtkách, modrých i bílých sukních, přes něž nosí široké zástěry. Hlavy zavijí do šátků. Ostatně kroj národní zdá se ustupovati obvyklému kosmopolitickému oděvu; ovšem ne všady na Slovensku. Jinak — jako řeč tak i kroj je tu valně smíšen s moravským.

Do Senice dojeli jsme za 3 hodiny. Málo zajímavé město toto je skrz na skrz maďaronské. Již r. 1848 bojovali gardisté seničtí proti slovenským dobrovolníkům a věšeli statečně oběti svého uvědomění. Zdá se, že nejsou měšťané zdejší dosud o nic lepší; aspoň na národovcích senických je patrno, že si netroufají ani hlavy vystrčiti. Ubytovali jsme se v bídném hostinci „u Šance“ na náměstí.

V Senici narodil se znamenitý národovec a spisovatel slovenský Vilém Pauliny-Tóth. Zde byl otec jeho Bedřich ev. farářem.[1] Tu rostl Pauliny na blízku starého otce Hurbana, jenž je ev. farářem v Hlubokém, dědině 1/2 hod. od Senice vzdálené.[2]

V Senici je advokátem znamenitý hudební skladatel slovenských písní Štěpán Fajnor, jenž uvedl v hudbu též asi 80 písní Heydukových z „Cymbálu a huslí“. (Některé z nich vydal jsem při „Knihovně československé“.) S Fajnorem seznámil jsem se již v Praze, když ji asi dvě léta před tím přijel navštívit.

S Fajnorem a s dr. Hurbanem přijel jsem vlastně dále jednati v příčině literárního sblížení s bratry Slováky. Prvý slíbil mně totiž do „Knihovny československé“ česky psaný spis vědecký „O slovenských písních“, druhý „Paměti z r. 1848. a 1849.“ Ale po dokonané mé cestě sbližování toto rozbilo se záhy na cestě dra. Riegra do Pešti. Maďaři totiž spustili na Slováky výsměch, aby od nás žádné mravní podpory nečekali — při čemž odmítli sami hrdě i nabízené jim naše přátelství! — a oni Slováci, kteří byli našemu novému programu získáni, ztratili další chuť za takých poměrů s námi se sbližovati. Fajnor otiskl pak ukázku ze svého spisu v „Slovenských Pohladech“ slovensky a dr. Hurban slíbil otisknouti tamtéž své „Paměti“ rovněž slovensky. Další má práce v té věci osvědčila se býti na ten čas marnou. Slováci nalezli konečně i v ruských slavistech moralní podporu, aby při slovenčině vytrvali a lid nářečím svým, jemu vlastním, vzdelávali, což i ten, kdo snívá se Štúrem a Kollárem o jednom spisovném jazyce slovanském pro potřeby společné a vyšší, také připustiti musí.

Utlačování Slováků, které nemá snad ani mezi národy divochův podobného příkladu, žene Slováky tím spěšněji v náruč toho, jehož se Maďaři tak strachují.

Ostatně každý nepředpojatý našinec pochopí, že nyní, když se literatura slovenská může vykázati tolika dobrými, ba znamenitými pracovníky, jakými jsou Hollý, Chalupka, Sládkovič, Botto, Štúr, Hurbanové, Kalinčák a j. a j.; když my pro Slováky ani toho nejmenšího na půdě skutečnosti činiti nemůžeme; když odloučeni jsme od nich hranicí politickou; když Maďaři, zavřevše jim 3 gymnasia, i obecné školy zmaďarisovali a když my Slovákům českých škol dáti nemůžeme a nesmíme: že nyní není na Slovensku doba češtině přízniva; neboť k lidu mluviti třeba již jen řečí jeho vlastní a tou čeština není, přes to že se jí při církevních obřadech jedné třetiny obyvatelstva slovenského, totiž evangelického, dosud užívá.

Ba dokazují to i pokusy spisovatelů slovenských; marně namáhali by se psáti nynější češtinou, která učinila od let čtyřicátých ohromný pokrok ve svém rozvoji. Těch několik žijicích starých spisovatelů slovenských píše dosti nesprávně tak zvanou bibličinou a mladší po česku mysleti a psáti ani už nedovedou.

Uváděje toto všecko, neustupuji tím nikterak od svého osobního náhledu, že by Slováci aspoň vědu psáti měli jazykem českým. Na ten čas, myslím, že by ostatně provésti možno bylo pouze to, co Hodža kdysi pověděl a což krátce naznačiti lze slovy: Doplňujme se navzájem literárně. A to by snad též úplně postačilo. Budou-li totiž Slováci upozorňovati svojeť také na české spisy vědecké a odborné, jichž sami nemají a zatím ani míti nemohou, (což beztoho činí, třeba jen aby jim byly k oznamování zasýlány), budou-li naše listy seznamovati obecenstvo české s literární produkcí slovenskou: stane se skutkem přání samého Hodže a ostatní nechť podle budoucích poměrů upraví budoucnosť…[3])

Pan Fajnor přijal nás vlídně i ve své domácnosti, a nahradil nám ochabující zpívání v těchto krajinách přednesem slovenských trávnic (lyrických písní) a svých vlastních skladeb na pianě. Milo bylo poslechnouti tohoto mistra. Pod prsty jeho mění se piano v zvučný cymbál, a písně slovenské uchvacují kouzlem svým, svou novostí. Nápěvy jejich jsou nejvíce mollové a často postupují dle stupnic lydických; ale jiné mění často tempo a končí dominantou. Přednesem pěvce moderního ztrácejí slovenské písně téměř svůj ráz, za to vděčno je neskonale, naslouchati přednesům rodilé Slovačiny.[4])

Na Slovensku zpívá všecko. Pole, lesy, obydlí ozývají se písněmi starými a nové a nové stále se ještě tvoří. (Viz Kollárův výklad k „Slávy dceři“. V Praze. 1876. II. str. 29. a 30.) Náš hostitel Fajnor napsal kritickou úvahu, již vzpomenutou, do „Slov. Pohladů“ (I., str. 223 atd.)o slovenské písni, kritisuje zároveň vydávání „Slovenských spevů“ v Turč. sv. Martině, jichž do dnes s nápěvy šest sešitů vyšlo. „Zpěv slovenský,“ píše Fajnor, „ležel do nedávna ještě úhorem, zanedbaným námi samými, za to však vykořistěným našimi nepřáteli na ujmu naši dosť zhusta. — V samých „Zpěvankách“ Kollárových nalézáme písně, vztahující se na pohanské obřady a bohoslužbu, kterýmžto i nápěvy z větší části zachovaly se. („Hoja, Ďunďa, hoja,“ „Horela lipka, horela“ a j.[5] Zasluhují tudíž zpěvy naše zvláštního povšimnutí, a uvážíme-li jejich neobyčejný, samostatný a jednoduchý útvar, třeba jich míti za poklad drahocenný. Písně tyto mají za sebou asi 2000 let. Na své pouti podstoupily časem značnou přeměnu. V původní samorostlé podobě už málo který nápěv zachoval se. Dlouhým věkem utvořily se při nápěvech našich odchýlky. A ty jsou nejtvrdším oříškem pro sběratele našich zpěvů — — — Téměř tisícleté politické a společenské spojení naše se živlem maďarským značně působí i na vývin našich i maďarských nápěvů. Mezi nápěvy těchto dvou národů je veliká příbuznost, pro kterou těžko ustanoviti mezí. Ale přece značně se rozcházejí. Hranici určuje začátek a zakončení. V témž článku pak uvádí Fajnor důmyslně sestavená pravidla tohoto rozeznávání. — Jako zmíněné již dvě staré písně svědčí asi o jednotě našeho národu v Čechách i pod Tatrami, tak zajímavo bylo by porovnati i celou řadu nápěvů písní jiných, u nás podobně zpívaných. Mohlo se státi sice, že některé z nich zanesli do Uher Husité a čeští vystěhovalci. (Srov. na př. píseň: „Viděl som ťa, moja milá, v kostole modliaci, — němohol som bohu slúžiť, na těba hladiaci“; anebo: „Ta kremnická brána, pekná malovaná, — pod ňou moja mamička stojí uplakaná“; anebo: „Na fraštackom mostě — fijalenka rostě“; anebo: „Pod tým naším okenečkem z bielej ruže kvet“ a j v.) Ostatně jako krojem, řečí, tak i písněmi blíží se asi Slováci tu Čechům a Moravanům, tam Polákům a Rusínům. Krakovjaků polských zpívají Slováci mnoho a slovenská píseň o krásné Kateřině, utopivší se raději v Dunaji, než by šla do tureckého haremu, podobá se baladě rusínské: „Oj, pojechau Romanońko“[6] velice. A tak našlo by se příkladů mnoho.

Ze Senice, která má asi 3000 obyvatelů, vidět je na východě hrad Branč, na jihozápadě Malé Karpaty s Bílou Horou a vrchem Sedlem. Z této i z oné strany cestovali jsme okolo jejich svahů, nutno tedy, abychom si jich povšimli. Malé Karpaty táhnou se směrem severovýchodním v rovině mezi Moravou a Váhem v délce 8 mil. Nejvyšší hora tohoto pásma, Větrník, dostupuje výše 2500’. Počínají pak hned u Prešpurku a končí u Bílých Karpat, které činí rozhraní mezi Moravou a Uhry. Ani těchto nespustili jsme s očí; neboť majestátní Javorina (vys. 3000’), na níž si Slováci s Moravany ruce podávají, často na jejím temeni schůzky z obou stran pořádajíce, dále Lopeník (vys. 2871’), Holý Vrch (vys. 2618’), Mákyta (vys. 2904’) a j. v. přitahují k sobě člověka z dálky. Malé Karpaty jmenuje lid nejčastěji Bílými Horami; slovenský učenec Dionýs Štúr jmenuje celý polověnec vrchů pohraničných Hor. Uherska Beskydem, jejž průsmyky dělí na více částí. K západnímu počítá Javorinu. Jižní část Malých Karpat obsahuje staré žulové hory, z kterých se zvedá nad městem Modrou pyšný Kogel (2070’). Severní čásť až po Smoleňský zámek a přechod nádašský, kterým jsme pak ze Senice k Trnavě další cestu nastoupili, složena je z vápenných skal. A ta jmenuje se zvlášť Malá Bílá Hora. Nad městečkem Březovou vzpomenouti pak třeba Březovou Horu, a třetí pásmo vápenných hor od Prášníka k Nov. Městu nad Váhem, na jehož výšině stojí trosky Čachtic, nazýváno je Nedzé Hory. Na sever od Čachtic leží pamětihodná čásť těchto skalin. Tam navštěvuje turista pověstný Karst, kdež najde kotliny, průvaly, v nichž se voda tratí a až v Čachticích opět ze země na povrch vyvírá.

Hory tyto nejsou ovšem tak úchvatně krásny, tak neobyčejně malebny jako Tatry vysoké, ale mají svůj zvláštní lákavý půvab. Halí se v roucho bujné zeleně a zdobí se pestře skalami. Na jedné takové skále stojí připomenutý juž hrad Branč u Sobotiště. Pěkně obklopeny jsou Bílé Hory na západě vršky záhorskými a na východě utěšenou rovinou Trnavsko-požuňskou. (Prešpurk, starou Břetislavu, jmenují Slováci i Maďaři Požuní.) Řečištěm Váhu odděleny jsou hory tyto od pásma hor Nitranských, na něž je od Malých Karpat pěkné podívání. Okolo Senice není krajina zajímava; avšak pohled na Malé Karpaty je pěkný.

Ze Senice navštívili jsme v Hlubokém dra. Hurbana. Došli jsme tam večer v průvodu p. Fajnora a zemřelého nyní již učitele Štěpity. Přijetí dostalo se nám velmi srdečného jako všady na Slovensku. Dr. Hurban, ač již stařec, je postavy dosud junácké. Dojem síly duševní a tělesné prozrazuje ohnivé oko, rázné pohyby a zvláště upřímná, otevřená řeč. Řečníkem je Hurban i mezi svými proslulým a slaveným již od dobrovolnických agitací z r. 1848., kdy tisíce lidí uchvacoval svou výmluvností. Pravím-li, že je řečníkem i mezi svými, řekl jsem tím již, že je řečníkem řečníků; neboť tvrditi lze: co Slovák, to dobrý řečník.

Hurban žije na své faře se svojí chotí, statečnou Slovenkou, s kterou odchoval již několik dětí. Ze synů jeho připomínám jen Svetozára (Vajanského), jenž vstoupil v šlépěje otcovy, vydávaje „Slovenské Pohlady“ a pracuje nadšeně na oslavu jména slovenského.

Na faře Hurbanově zastihli jsme právě i starého faráře ev. Lad. Paulinyho, strýce zvěčnělého Viléma Paulinyho-Tótha, jenž přišel Hurbana navštíviti z blízké dědiny Prietrže. Stařec tento býval druhdy i literárně činným; napsal do prvého roč. Hurbanovy „Nitry“ (1842), tehdy ještě české, veselý „Kocourkov“. U něho v Prietrži hledali seničtí maďaroni r. 1848. Hurbana na faře, v kostele, v kryptě, šťourajíce bodáky i do popele jejího! Zatím, co nám pí. Hurbanová připravovala na kvap večeři, provedl nás dr. Hurban po své malé, spořádané domácnosti. Fara, jeho jest jednou z nejchudších evang. far na Slovensku. (Hurbanův příjem činí ročně, tuším, 40 zl. a asi 50 měr obilí!) Avšak Hurban neopouští svých věrných Hlubočanů, kteří s ním a za něj trpěli v bouřích záříjových r. 1848. Na faře své ma pěknou knihovnu. Kratochvílí jest mu zahradničení. Ma pěkné dvě zahrádky; v jedné pěstuje i tabák. V Uhrách totiž dovoleno sázeti na několik čtvermetrů půdy tuto lidstvo blažící květinu, pro vlastní potřebu, začež platí se jistá daň.

Nastává mi ještě nesnadná úloha, vylíčiti život tohoto dosavadního předního náčelníka Slováků. Narodil se 19. března 1817. v Beckově, kdež otec jeho byl celou řadu let ev. farářem. Do škol chodil v Trenčíně, pak plných deset let v Prešpurku, kdež skončil studia gymnasijní, filosofické a bohoslovecké. V Požuni byl od r. 1836. do roku 1840. oporou slovenské národnosti. Roku 1840. stal se kaplanem v Březové, a Březová to byla, která prvá rozvinula o několik let později prapor slovenského povstání. Literární činnosť Hurban započal roku 1830. pracemi českými. R. 1843. zvolen byl farářem v Hlubokém. Před tím ještě r. 1841. cestoval po Čechách a na Moravě, kterouž cestu popsal a v Pešti téhož roku vydal. („Cesta Slováka k slovanským bratom na Morave a v Čechách.“) V letech 1843. — 1846. měl veliký podíl na Štúrových „Nár. Sloven. Novinách“.

R. 1845. vystoupil proti hrab. Zayovi, který chtěl za příčinou maďarisace slučovati slovenské luterány s maďarskými kalvíny. Hurban vydal tehdy spis: „Unia čili spojení luteránů s kalvíny v Uhrách“, za nějž jmenován byl universitou jenskou doktorem theologie a panovníkem odměněn zlatou medalií. Od r. 1842. vydával připomenutou již „Nitru“, sborník to prací ponejvíce básnických a beletristických vůbec. Do r. 1854. vyšlo pět ročníků, šestý a sedmý pak r. 1876. a r. 1877. Posledními navrátil se k opuštěné druhým ročníkem češtině. Důležitým časopisem vědeckoliterárním byly r. 1846. založené jeho „Slovenské Pohlady“, do nichž napsal Hurban sám obšírnou rozpravu: „Slovensko a jeho život literární“. Samostatně vydal více než dvacet spisů, z nichž vynikají česky psaná povídka „Gottšalk“ (v „Slovanských Besedách“ v Praze r. 1861. otištěná) a hist. román „Olejkár“ (v „Nitře“, III., 1846.), kterým učinil na Slovensku sensaci. Mnohé písně Hurbanovy, politicko-národní, na Slovensku znárodněly. Roku 1848. a 1849. vztyčil Hurban se Štúrem a Hodžou na Slovensku prapor svobody. Tehdy byli Hurban a Štúr všady, kde jich bylo třeba: po Slovensku pořádány schůze lidu v Čechách, v Horvatsku, v Srbsku, ve Vídni hledali pomoci a přátelství pro povstání za dynastii proti Maďarům na svržení této bojujícím. Docházím k památným dnům zářijovým r. 1848., za kterých Bílé Hory a Nitransko byly jevištěm rozpoutaných vln revolučních. Zmatek a slabost zardousily toto první slovenské povstání dobrovolníkův. Vojsko císařské, nevědouc, koho má poslouchati, bojovalo s maďarony, Slováky, t. zv. gardisty, proti ochrancům trůnu. Ještě před povstáním slídili gardisté v okolí hlubockém po Hurbanovi, jehož ministerstvo uherské rádo by bylo dostalo. Ochotou vyznamenala se zejména garda senická, čistě slovenská (!), kteráž udeřila na vzpomenutého již ev. faráře Paulinyho v Prietrži. Lid zpíval si pak dlouho posměšné verše:

„Ta senická garda po poli behala, v prietržskom kostole Hurbana hladala.“

Ještě hůře řádila však v samém Hlubokém. Tak samojediná tehdy choť Hurbanova zkusila muka nevýslovná. Předzvěstové maďarské lžisvobody postavili před samou faru šibenice a divoce povykujíce: „už ho máme, jdeme ho věšet!“, vrhli se do světnice opuštěné paní, kde po svém obyčeji hospodařili. Trapná musila to býtí chvíle pro bodrou naši hostitelku, která o svém choti nevěděla. Zatím Maďaři sami vyzývali Slováky k povstání. V „Košu hirlapě“ tehdy ironicky psali o žádostech slovenského národa, ze všech stran ve schůzích lidu přednášených: „Když chtějí míti Slováci v Uhersku práva, nechť si je dobudou mečem.“ Vůdcové Slováků: Štúr, Hurban a Hodža museli utéci se do Prahy, aby zachránili život. Z Prahy nastoupil Hurban za nedlouho cestu k Horvatům a koncem srpna r. 1848. zajel i do Vídně. Tam sešli se vůdcové tito všichni a utvořivše „slovenskou národní radu“, sebrali 500 mužů s nimiž vtrhli do Uher. V radě té zastupovali vojenské věci Češi: Zach, Janeček a Bloudek; politické jmenovaní tři Slováci, kteří si přibrali za tajemníky B. Nosáka a D. Bórika. Celá pětina první této dobrovolnické „hotovosti“ byla česká. Ji řídil náš J. V. Frič. V setnině jeho byli tehdy jmenovitě Farský, Korbel, Kilián, Třebický, Polesňák a v. j. Čestnými důstojníky byli dále technikové Noák, Kouba, Bárta, Nosek, Nedvídek a j. Malá ta hrstka mužů překročila hranice uherské 18. září r. 1848. a rozložila se zatím v Myjavě, odkudž vydávány proklamace k slovenskému národu, kdež přijímáni vyslanci jiných obcí a posily. Hned 19. září dorazila do Myjavy posila z Březové, 500 silných, krásných mužův, a tolikéž přišlo z okolí, takže národní rada vládla okamžitě silou 1500 mužů. V týž den opustila Myjavu setnina cís. vojska, která se vyjádřila, že poslouchati bude jen rozkazů ministerstva maďarského. Myjava byla tudíž v moci dobrovolníků, jichž počet juž 21. září vzrostl na 3000 mužů. Tisíc ponechán jich v Myjavě a 2000 vybraly se ještě týž den do Březové, kdež rozmnoženy řady dobrovolnické na 8000 bojovníků. V Březové prohlásili měšťané sami všeobecné zbrojení; staří měli hájit město, mladí vybrati se s kolonou dobrovolnickou.

Mezi Maďary a maďarony nastal tehdy hrozný poplach. Přicházejícího bána Jellačiče nelekali se tak, jako dobrovolníků slovenských; neboť zlé svědomí poráží hrůzou. Proto hrnuly se ode všad gardy k Březové a Myjavě, jichž cesty označeny byly požárem a dýmem. Dne 22. září strhla se již první bitka pod vrchem Bradlem. Ze tří stran učiněn prudký útok na Březovou a všady byl vítězně odražen, ač Slováci měli sotva tisíc střelců; ostatní mužstvo vyzbrojeno bylo zbraní selskou: celé prapory záležely z kosinářů, cepařů, sekerníků, kteří byli rozděleni mezi setniny střelecké. Rozprášeny prchaly gardy senická, šaštinská, gardy maďarské i vojsko císařské, bojující proti ochráncům dynastie! Jedna setnina (Ceccopierova) byla odzbrojena a mnoho koní, střeliva a j. věcí nepříteli odňato. Byl to den vítězství slovenského, den radosti a jásání. Dne 25. září pochovány první oběti povstání. Hurban řečnil nad otevřenými hroby. Pár dní přešlo pak v pokoji. Národní rada pokračovala zatím v organisaci bojovníků. Hurban však onemocněl zimnicí, která ho po celé další první povstání neopustila. Avšak vzdor tomu staral se svědomitě o dobrovolníky, aby nouze neměli.

Na den 26. září určena byla výprava na potrestání Senice, kdež se maďaroni sbirali. Avšak Slováci vidouce kol do kola četného nepřítele, neměli dosti odvahy; cítili také velmi nedostatek střelné zbraně. Plán Zachův zničen několika setninami cepy ozbrojených sedláků, kteří nedůvěřujíce této zbrani, ze zadu počali utíkati, čímž způsobili zmatek. Centrum stálo však pěvně a z obou stran stříleno, aniž by jedna druhé ublížila. Na noc utáhli se dobrovolníci zpět do Březové.[7] Předvídajíce smutný konec, opustili je ten den již sám Hodža a Nosák.[8] Vůdcové slovenští zklamali se, domnívajíce se, že jakmile se jen zjeví, povstane celé Slovensko. Ani bán Jellačič nebyl jim nic platen, a dobrovolníci sami v úžasu tázali se, proč mají bojovat proti cís. vojsku, které se bije za Košuta? — Avšak vzdor této ochablosti sbili dobrovolníci ještě 27. září u Staré Turé vojsko i gardy maďarské. V Turé vyvedeno pak ze sklepů množství vyhladovělých a zmučených ubožáků. Zrádné toto město samo bylo pak zapáleno. Dobrovolníci odešli odtud po namáhání toho dne na myjavské kopanice (vesnice) Poradí, kdež si odpočinuli. Javořinské to Poradí nazývá Hurban (v „Nitře“, roč. VI., str. 139.) pravým apeninským pohořím: samé návrší, dolinky a stráně horské, posázené řadami domků, stodol, sadů a zahrádek. Leží na východní straně Javoriny. Tam svedena byla poslední bitka, kterou za své vzalo prvé slovenské povstání. Nepřítel četný blížil se, nár. rada nahlížela, že také přesile neodolá. Nadešel den 28. září. Dobrovolníci ustupovali a jen ještě blízko Myjavy za stromy se kryjíce, do nepřátel stříleli. Zde vydrželi boj odvážný Bórik, Polesňák (Čech) a 16 jiných dobrých střelců do odpoledne, až střelivo, které měl na starosti Valášek, dostalo se na bezpečné místo. Potom pak všecko couvalo k hranicím. Za hranicemi v Lhotkách zastavili se ještě a propustili zajatce. Zde se předčasně rozloučili. Někteří byli pak na cestách a po ulicích měst moravských od cís. vojska ubíjeni, jiní v Hradišti žalářováni a teprv na rozkaz ministerstva války propuštěni.[9] Že Myjava a Březová ušly pomstě gard maďarských, přičítá se jen děsné bouři přírodní, která ten den divokým svým řáděním dokončila. V Nitransku nastoupilo potom věšení. Jati jmenovitě stateční mladíci Holuby a Šulek, o nichž se níže zmiňuji; zajato mnoho Myjavců, Březovanů, Vrbovčanů, Hlubočanů, Čačovanů atd. Z jediné obce Krajného odvlečeno 80 lidí! V Hlubokém jato 10 lidí a mnoho domů vyrabováno a popleněno. Žaláře ve Fraštáku, Leopoldově, Nitře a Senici byly naplněny mučedníky, kteří se nespasili útěkem. V Senici odsoudili na šibenici čtyry Slováky, zejména rychtáře z Čačova, Martina Bartoňe, který řekl svým soudcům na otázku, uznává-li, že zaslouží pokutu smrti (za to, že u něho nalezena jedna slovenská proklamace!): „Skorej (dříve) stě vy zaslúžili šibenicu, ako já!“ S ním byl odsouzen i Svatík, že prý četl a předčítal slovenské noviny! V Senici odbývaly se popravy dne 13. a 18. října. Ubožáci po dvou pověšeni. 17. října r. 1848. vydal pak v Budapešti „jménem krajinského vlasť obraňujícího zveritělstva“ Lud. Kossúth[10] vyhlášku, kterou vypsal po 50 zl. odměny za hlavy nár. vůdců: Štúra, Hurbana a Hodže.[11]

Slíbil jsem, že se zmíním zvlášť o zvěčnělých dvou slovenských mučednících Karlu Holuby-m a Vilkovi Šulek-ovi, kteří svou odvahu životem zaplatili. Karla Holubyho před jeho statečným vystoupením neznal nikdo. Bylť mladíkem sotva 21-letým. Postavy byl nízké, pohledu drsného, ale na nejvýše prý významného, očí velkých, ohnivých; hlavu míval nakloněnu do předu, plecí byl širokých, kroku pevného, hlas měl hluboký. Představil se „slovenské nár. radě“ na Březové (21/9. 1848.) s puškou v ruce takto: „Uznávám, že bědnému našemu národu spomoci může leda „národní rada“! Tu mne máte, pánové, k službě svojí. Chci plnit vaše rozkazy, poslouchat vás slepě! A uznáte-li za dobré, abych si touto vlastní kulí hlavu prorazil, rozkažte, a já ležím před vámi!“… A už měl natažený kohoutek na své dvojce…

Podobný jemu byl mladý Vilko Šulek, mladší bratr Ludevíta, jenž zemřel nedlouho před tím v pevnosti komárnské v 24. roce věku svého smrtí rovněž mučednickou. Vilko Šulek znám byl už „slovenské nár. radě“. Studoval, jakmile ale propuklo první povstání, nechal studií a vedl lid pod slovenské prapory. Byl povahy ohnivé. V mysli jeho dozrával prý ideál slovanského junáka, naplněného tužbami, které se ve světě přítomném směstnati nemohou… Práce a neunavná činnosť byli živlové, kteří ho v životě udržovali, jinak sotva by byl snesl ten odpor, který pozoroval mezi svým ideálem a skutečností. Vždy k boji a vždy k smrti byl připraven. Když mu zemřeli rodiče, vytrhl jej nejstarší bratr Imrich, odrodilec, ze studií na zlatnictví. Pět let strávil Vilko při řemesle, ale jakmile se vymanil z poručnictví bratrova, vrátil se podporován bratry ostatními s uhospodařeným skrovným svým jměním zase k vědám a studoval dále v Modře, kdež byl miláčkem prof. Karla Štúra, pokud ho r. 1848. nevyburcoval k obraně Slovenska. V bojích těch vykonal nejeden odvážný čin. Po odchodě slovenských povstalců Šulek zůstal na Slovensku u svých příbuzných v Krajném. Dohnány ve své historii prvního sloven. povstání (str. 128) mezi jiným, o tom, co se dále stalo, takto asi píše: Lidu řekl, aby všecku vinu před soudci statariálními svalil na něho, naň se odvolával a sebe tak před pomstou Maďarů ochránil. Šulek se obětoval za lid. Varování přátel, aby prchl, neuposlechl. „Kdyby nenašli mne,“ pravil, „vzali by do vězení mého švagra, a ne-li toho, druhého, na komsi musí shořet pomsta našich vrahů. A kdybych byl ten čas na 80 mil vzdálen, přece bych se těm katům sám dostavil!“ Když přišla pro něho veliká síla gardistů (mezi nimi též dva synové hrab. Zay-e) odpověděl naddůstojníkovi, který ho vyzval, „aby odstoupil od svého předsesevzetí, aby se odřekl Slováků a za národ (rozuměj maďarský!) pracoval,“ takto: „Áno, za národ ja chcem žiť aj zomreť; ale za národ môj slovenský!“ — Všichni obdivovali jeho charaktér. Ba sami soudcové statariální byli pohnuti jeho šlechetným zápalem. Netajil nic; vyznal, že bojoval, pracoval, žil — ale že chce i zemřít za slovenský národ, a proto ani neprosí o „milosť“. Ve vězení trávil celé dny a noci se svými věrnými spoluvězny při pobožnosti. Když už tušil konec svého života, vyžádal si od příbuzných v Krajném nové šaty, aby prý se mohl pěkně přistrojit na cestu k šibenici. Poslední slova, která jim na lístek tužkou napsal, byla: „S Bohem, více se neuvidíme, jsem pod statariem. Vilko Váš.“ Dne 20 října pevným krokem kráčel tiše na popraviště. Chtěl před smrtí promluviti ještě k lidu. Leč jak řekl: „S Bohom, národě môj, pozdravuj moju rodinu —“ dali udeřit na bubny, a Vilko Šulek odsouzen byl k věčnému mlčení. Památný je list od nepřítele povstání Karla Adamiša, který Šuleka připravoval k smrti, a o posledních okamžicích jeho dával zprávu příbuzným. Z listu toho vyjímám: „Dne 20. října po přečtení jemu na frašťáckém městském domě ortele smrti vešel jsem k němu do věznice. Smutná to, věřte, povinnosť. I nalezl jsem jej tichého. Mezi jinými řečmi tázal jsem se ho: zdaliž v této rozhodné době svého života uznává a cítí, že proti zemi a zákonu jednal? Odpověděl: „Ano, to uznávám, že jsem proti zemi a „zákonu“ jednal, ale umru pokojně.,“ — — Přišel rozkaz sednouti na vůz — i posadil se odhodlaně. Nedaleko od fraštáckých mostů se mne najednou ptal: „Nevíte, kde mne pochovají?“ Já se odpovědi vyhýbal, on pak řekl: no, však je všecko jedno. A více nebylo z úst jeho ač se zdál tichý a pokojný, až po popravní místo slyšeti. Tam odhodlaně vyslechl ještě jednou ortel náhlého soudu, šel pevným krokem pod šibenici, pak když již nahoru vytáhnut byl, zapomenul — čemu se nedivím — na mou prosbu, aby jako evangelik žádného pohoršení gardě vůkol stojící větším dílem, ba vůbec — náboženství římsko-katolického nezavdal, a zvolal hlasitě: „S Bohem, národe! (Všeobecné mumlání.) Pozdravuj moji rodinu!“ Pak dokonal. Na třetí den byl pochován.“

Rovněž odvážně kráčel k smrti přítel Šulekův, Karel Holuby. Odveden byl z Lubině, od rodičů, byv prý vydán gardě samým otcem, dle domnění maďaronem.

Všecka muka a hrozby nepřátel mužně a hrdě snášel; soudce svoje leda o to žádal, aby ho nemučili žalářem a inkvisicemi, ale když mají, aby ortel smrti nad ním vyřkli, že je přichystán a hotov kdykoliv duši položit za národ slovenský. Odpravili ho dne 26. října téhož roku.

Když mu výrok smrti oznámen, a on měl se již ubírat na popraviště, ještě si sám kabát spravoval a s opovržením a ironií svou hovořil: „Škoda by bylo maďarskému katu nechat nový burnus!“ Před odchodem tázal se, s jakým duchem umíral Šulek. Na to, zvěděv, jak si tento slovenský junák vedl, v divoké prý radosti rukama tleskal a směje se hovořil: „To je dobře! Nechť vědí Maďaři, že ani jen jednotlivců není sto zlomit jejich tyranstvo!“ — K popravišti kráčel vesele a plačícím okolo ženám pravil: „Co pláčete? to je moje svatba; letím s radostí do náruče svojí nevěsty!“ Na otázku kněze, která je jeho poslední žádosť, odpovědel: „Žádná jiná jen ta, abych byl pochován vedle Šuleka!“ Tázajícímu se dále, co vzkáže otci, odvětil: „No otcovi! — — toho pozdravte — — — ale matka… ej, ta chtěla sama plést provaz na můj krk… to mě bolí!“ —[12] Pod šibenicí nedal katovi k sobě přistoupit, ale sám si kabát svlekl a šátek s krku sňal. Poslední slova jeho byla: „Vedle Šuleka mne pochovejte!“

Tři dni nechali každého viset, a za celý ten čas zůstali v tváři bílí. Z toho povstaly pak mnohé pověsti v lidu, který je pokládal za nevinné, chodě ty dni k nim s pobožností jako na pouť a nechávaje prý pod jejich šibenicemi děti si hráti. — Zajímavo je zvěděti, co se stalo s jednotlivými osobami, které byly příčinou, anebo měly účastenství při smrti těchto junáků. Kat zemřel za pár dní po popravě; baron Jeszenák, který podepsal výrok smrti, šel za rok touž cestou ze světa sám. Byl pověšen vojskem. Kněz Adamiš zemřel na krční nemoc…

R. 1849. na jaře pochovali slovenští dobrovolníci tyto mučedníky s poctou, nasypavše jim mohylu. Navštívili jsme na cestě tato místa, avšak kde leží tito šavlemi slovenských dobrovolníků znova zahrabaní mučedníci, těžko bylo zvěděti. Bylo by záhodno — kdyby okolní maďaroni dovolili! — hrob obou junákův označiti aspoň nějakým kamenem. Ale tak — spokojiti prý se musili Slováci tím, že jakýs inženýr učinil na mapě znamení, kde asi památný hrob ten leží!

Na konec připomínám zde básničku zvěčnělého Paulinyho z r. 1851.: „Intermezzo“, kterou nešťastným slovenským jinochům věnoval, uživ k ní pověsti lidu, že šibenice, která byla po popravě těchto zapálena, hoří každý rok ve výroční den jejich smrti o půlnoci — nad jich hrobem… Také truchlohra byla jim věnována.[13]

Uváděti do podrobna další řádění maďarských soudů zde ani nemohu. Připomínám ještě jen v Žilině popravených sedm obětí, a celou řadu jiných, statečnosť svou na všech stranách Slovenska smrtí zaplativších, ba zhusta i zcela nevinně utracených lidí. (Mlynáře Spěváka z Kostivarské při B. Bystřici, Vozára z Osady atd. atd.) Postačí, povím-li, že počet těch obětí vzrostl nad 80.

Nemusím ani podotýkati, že do bouří maďarských v letech 1847. a 1849. zasáhlo vojsko ruské. Maďaři byvše pokořeni s této strany, přirozeně nenávidí spojence tehdejšího Rakouska. Za to Slovákům přispěli Rusové včas: Na pouhou zprávu, že jsou na hranicích, zalekly se maď. guerily a pouštěly zajatce slovenské, jichž očekával již osud Holubyho a Šuleka, na svobodu. Připomínám jen slavného básníka Andreje Sládkoviče, který by jinak snad byl zahynul. (Viz Životopis při Spisech Sládkovičových, v „Nár. Bibl.“ vydaných.) Lid slovenský vzpomíná tudíž rád na ruské „sokoly“. — Bylo by dobře vyšetřit původ této písně:

Lietali, lietali havrani nad nami: milý, mocný bože! cože budě s nami? Sokolov, holubov, všetkých rozplašili, krahulcom, jestrabom škrtiť dovolili. Pokial ti sokoli po krajně lietali, potial i holuby smelo hrkútali. Teraz vtáci škrtia a sovy húkajú; holuby po kútoch smutno sa skrývajú. Ach, milí sokoli, semže, sem sa majtě, holúbky, hrdličky vyplieniť nědajtě! („Spevy“, str. 125.)

Řádění maďaronskému učinil konec jenerál Šimonič, ale za ním v hor. Uhrách sbíralo se zase vojsko maďarské. Avšak pořádek způsobili tu vůdcové prvého postání slovenského, kteří bojovali pak již po boku cís. vojska. Dvě bitky svedeny byly s pomocí nových dobrovolníků u Budatínu při Žilině. Poprvé byli Maďaři od Budatínu zahnáni 11. pros. r. 1848. Vojsku a dobrovolníkům velel plukovník Frischeisen. Avšak brzy musil tento ustoupiti na Čacu a do Jablunkova, kdež posilnili se vojskem, jemuž velel jenerál Götz. Pod jeho velením svedena pak druhá bitka při Budatině 2. ledna r. 1849. šťastná, i byli Maďaři od Žiliny až k Strečnu pronásledováni. U Strečna se pak zabarikadovali, načež jenerál Götz je obešel a ke Kremnici zapudil. — Povstání slovenské po 2. březnu udržovalo pak pořádek v hor. Uhrách až do konce dubna. Potom, když byla hlavní armáda Windischgrätzova přemožena, utáhli se dobrovolníci, nemohouce odolati nepříteli, do Haliče. Bloudek řídil tuto výpravu a počínal si zmužile jmenovitě v bitce u Prešova. V lednu, únoru a březnu r. 1849 dály se četné schůze národovců slovenských v Turci, Oravě, Liptově a v Prešově, kdež ustanoveno, poslati vyslance k trůnu nového panovníka s prosbou, aby Slovensko před ukrutnictvím Maďarův chránil.

Poselství to předpuštěno bylo 20. března 1849 a propuštěno s nadějemi do budoucnosti…

Na dolním Slovensku uspořádal povstání nové Hodža. Dobrovolníci jeho bojovali pod velením Janečkovým při dobývání pevnosti Leopoldova a Komárna. Z tohoto i z Bloudkova sboru spojily se pak zbytky pod Rimavským (Franciscim), který sbor dostav potom vůdce majora Levartovského, rozmnožen byl pomocí Štúra, Hurbana i Hodže na 4000 mužů. Tito pokořili guerillu. V Gemeru činili pořádek Rimavský, Daxner a Bakulíny, kteří byli dříve tam na smrť odsouzeni a prchajícími Maďary v Pešti ve vězení zapomenuti, pak přičiněním Paulinyno osvobozeni.[14] Hurban sám o dalších povstáních takto píše (v „Nitře“, VII., 373): „Po nezdařeném povstání zářijovém r. 1848. vznikla rozepře mezi Štúrem a Hodžou, kterou utišit nebylo mně možno, a tím stalo se, že když jsme na novo ustanovili pokračovati v boji za práva slovenského národu, a to po boku cís. armády, k čemuž jsme také od hlavního velitelství armády v listopadu r. 1848. svolení dosáhli, a sebravše na počátku listopadu na hranicích moravsko-slovenských rozptýlené dobrovolníky, připojili se k cís. sboru v Těšíně, jemuž velel plukovník Frischeisen: Hodža ve spojení s Bernardem Janečkem ucházel se u jenerála Šimoniče, který zatlačen byl Maďary až k Hodonínu a na novo postoupil útočně k Senici, by za postupujícím armádním sborem sebrati mohl ze zářijového povstání rozptýlené slovenské dobrovolníky v Nitransku. U Leopoldova velel pak Janeček, odkudž táhl ke Komárnu, kdež strávil sedm neděl. Když pak nucen byl odtud se vrátit, posláno jich do Skalice (uher.) kdež velitelství slovenského sboru přejal bar. Levartovský[15] a v máji r. 1849. znova ho zorganisovav, přísnou disciplinu zavedl. V sboru tom bojoval Pauliny (zprvu násilně honvedem učiněný!) a Francisci, Daxner, Bakulíny a j., které Windischgrätz z maďarského vězení 12. ledna r. 1849. propustil.“ Hurban sám na konec ledna byl s dobrovolníky ostatními v patách od Švechatu v Turci prchajícímu Görgeyovi, v Oravě a v Liptově.

Štúr, Zach, Bloudek, Bórik a j. shromáždili se s Hurbanem kolem slovenské korouhve devatenácti setnin Nitranců, Trenčanů, Turčanů a Liptovců.

„S pádem Windischgrätzovým,“ píše Hurban, „rozpuštěny byly sbory povstalecké, Zach odešel do Srbska, Bloudek vstoupiv do císařské armády, přeložen byl do Hranice. Avšak brzy opět vyzval jsem se Štúrem národ po třetí, aby ku sboru povstalců, z obou prvých povstání ve Skalici a v Račisdorfě koncentrovaných, poslal své syny, čímž doplněn byl asi na 3000 mužů a vystrojen úplně nákladem erárním. Velel mu Levartovský. Sbor tento rozpuštěn byl 21. listopadu 1849 v Břetislavi (Prešpurku).“ Při slavnostním tom rozpuštění rozdávána byla dobrovolníkům slovenským báseň Paulinyho, Levartovskému věnovaná a skvostně vytištěná. (Viz jí v „Básních“ Paulinyho. V Turč. Sv. Martině, 1877. Str. 88. a násl. Tamtéž ukázky z „Pressburger Zeitungu“, velmi vřele psané o dobrovolnicích.) Ba jmenovaný list německý přinesl i německou báseň: „An das slowakische Freicorps bei dessen Auflösung“ (viz ji tamtéž u Paulinyho), z níž vyjímám na ukázku tyto verše:

„Keines Fürsten Sold und Mahnung hat gestürzt Euch in die Schlacht, nur die Lieb’ zu Eurem Volke hat zu Helden Euch gemacht.“

Konečně ještě uvádím dotvrzení Hurbanovo, že povstání zářijové (1848) vydržováno bylo národem samým a s pomocí zvláště Srbů.[16] Při druhém povstání byli prostí dobrovolníci vydržováni z vojenské pokladny jako řadové vojsko; důstojníci pak přijímali podporu z národní pokladnice, pozůstalé z prvního povstání; neboť z vojenské nebylo jim více přiřknuto než prostým vojínům. Sbor Hodžův byl podporován z Čech. („Nitra“ VII., str. 373 atd.) Při třetím povstání i tato věc byla více konsolidována.

Povstání slovenská, jak sám Hurban uznává, neskončila se zvláštním prospěchem pro věc slovenskou. Zásluhou třetího sboru jest jen, že vyklidil Slovensko z guerill a počestně pohřbil slovenské mučedlníky, v Senici a v Hlohovci (Fraštáku) na šibenicích utracené.

Připomenuté samým drem. Hurbanem zásluhy dobrovolnických povstání slovenských zdají se býti ovšem ne tolik vážné, aby byli stály za krev tolika obětí. Avšak kdo zná zoufalé postavení Slováků naproti Maďarům, kteří je sami k mečům dohnali, uzná, že Slováci ani jinak jednati nemohli. Při povstáních těch vidíme, bohužel! že větší část Slováků bojovala se svými utiskovateli, s Maďary, ba že i popravy slovenských obětí jen renegátům slovenským na vrub přičísti se musejí.

Co se týče zmatků, jaké nastaly pri prvním povstání slovenských dobrovolníků, a o nichž jsem se již zmínil, třeba ještě připomenouti dvě věci. Předne porazilo prý je také náboženské nedorozumění. (Lichard, „Pokladnice“ 1850.) „Sloven. nár. rada“ opomenula prý získati některého známého jména katolického Slováka; a právě toho použili nepřátelé, aby klamali lid „vojnou náboženskou, povstáním luteránův.“ Za druhé, zmatek způsobený tím, že vojsko císařské bojovalo zprvu s Maďary, zvýšil i podvržený manifest císaře Ferdinanda proti povstání slovenskému, který byl 20. září r. 1848. v Trnavě vydán.

Po bouřích zde stručně vypsaných vrátil se Hurban na svou faru do Hlubokého. Byl činným opět literárně, vydával dále „Nitru“ i „Pohlady“, byl a je všady, kdež ho třeba. A tak je Hurban svému lidu učitelem i knězem, všestranně vzdělaným spisovatelem theologickým, básníkem, žurnalistou atd., je zápasníkem politickým (nejednou i žalářovaným), je vůdcem jeho vojenským. Je mu však také otcem; a nemůže býti hodnosti větší, než je tato, kterou mu věrní Slováci vyslovili svou plnou důvěru.[17]

Pochopitelno, že Maďaři a maďaroni nepopřávají starému Hurbanovi ještě ani teď oddechu. Letos musil podati žalobu na bídného utrhače, který ho vinil z drancování Budatínu. Rozumí se, že maďarská porota vzdor výtečnému hájení zástupce Hurbanova dra. Pavla Mudroně a písemnému svědectví samé tehdejší budapešťské „vlády“ žalobě této místa nedala. Jak zuřivě počínají si Maďaři i v „maličkostech“, uvádím za příklad jednoho ze synů Hurbanových, na němž ve Výhních (v Těkovské župě) žádáno, aby se odřekl svého jména nebo změnil je aspoň na „Urban“; jinak prý ho v státním závodě ponechati nemohou. Netřeba dokládati, že ani otec ani syn nebyli takovýmto „chlebodárcům“ po vůli. (Mladý Hurban odešel a nalezl pomoci u nás v Praze, dík vlasteneckému ředitelství „Českomor. strojírny“!)

Starý Hurban těší se na Slovensku ze všech svých současníků největší populárnosti. Prostý Slováček na dědině, zapadlé mezi hory, vyslovuje jméno Hurbanovo se zvláštní úctou. Povstání slovenských dobrovolníků jmenuje vůbec jen „Hurbanovo povstání, Hurbanova vojna“. Uvedu ze svých vzpomínek jeden příklad. R. 1879. putovali jsme se Svetozárem Hurbanem-Vajanským (synem starého H.) z Báňské Bystřice divokrásným Hermaňcem, o němž se později ještě zmíním, do Turce. Na cestě zastavili jsme se na „salaši“, vlastně na hospůdce v lese, „Obrázku“. Na dvoře pod otevřenou kolnou bučí několik krav, a uvnitř po jizbě hostinské, která tu ovšem nemá podlahy zapotřebí, batolí se několik hezkých dítek, „drobná Slovačina“, a mezi nimi prohánějí se kačeny, psi, vepříci a beránci, všecko v nejlepším míru a v nejvyšší shodě. Zasedli jsme za bílý nekrytý stůl a objednali si oběd — vejce na slanině a pohár vína, k němuž nám zvláště chutnala křišťálová a ledová voda. Na „salaši“ byla již společnost. V koutě u stolu sedí několik bědných Slováčků z blízkého okolí. Mezi nimi vyniká nepříjemně jeden, „korhel“ (ožralec). Všichni pijou toliko kořalku; kdež by vzali peněz na víno, když se jim doma nerodí. Nabídli jsme jednomu z nich trochu vína. Zdráhal se, ale přijal přec po řádné naší domluvě. A tak jsme se skamarádili. Odpočavše si do vůle, šli jsme potom statně ku předu, doprovázeni Slováčky, mezi nimiž byl také „korhel“. Blábolil cosi, ale jakmile Slováci z naší řeči vyrozuměli, že můj společník je mladý Hurban, vystřízlivěl „korhel“ hned a zmizel na nejbližší křižovatce… Ostatní Slováčkové za to jevili velikou radost, že vidí Hurbanova syna, i nabídli se nám, že nás doprovodí až do dediny „Háje“, v níž r. 1849. přebýval starý Hurban po čtrnáct dní se svými dobrovolníky. Byla nám ukázána tři místa před dědinou, kdež tehdy stráže stávaly. — „A kdo jest ten korhel?“ tázali jsme se Slováčků. „Ej, to je ,korteš‘ (volební ,agitátor‘ v Uhrách, s kořalkou v ruce!)!“ I vypravovali hned, proč asi zmizel. Jeť synem býv. rychtáře z „Háje“, kterého starý Hurban pro košutovství jeho r. 1849. sesadil a potrestal.

A vyšli jsme zatím z lesa. Před námi ležel celý překrásný Turec, opravdu slovenský ráj, ale, bohužel! „ráj na pohled“. Celá dolina turčanská pokryta jest malebně ostrůvky dědin, měst a lesův, a věnec nebotyčných hor svírá ji skalnatými múry kol do kola. Kráčeli jsme dále s vrchu a došli k chudičkému ovsíku, sotva se plazícímu po neúrodné půdě. Jeden ze Slováčků ukazoval nám s povzdechem nyní na ovsík a pravil: „Hla, pánko, to sa naše vinohrady!“… Netřeba k tomu slov. Ostatně Slováci nereptají, jenom někdy dovolí si výčitku:

„Bože môj, bôže môj z vysokého něba, keď (když) si mi dal zuby, daj že mi aj (i) chleba!“…

Došli jsme zvolna vísky Háje. Tam zavedli nás Slováčkové do chýžky Jana Fíla, v níž žije dřívější vlastnice její, vdova Zuzana Halemová, přívětivá slovenská stařenka. Ta hostila ve své chýži r. 1849. otce Hurbana i jeho pobočníka.

Byl jsem svědkem tklivé scény. Stařenka zvěděvši, že můj společník je mladý Hurban, propukla v pláč a Světozár nezdržel se, aby jí nezlíbal svráskovatělé tváře… (Patrno, že slovenský spisovatel nebojí se prostého venkovana jako náš — či, pardon! — jako čert kříže!) Stařenka vypravovala nám, co si pamatovala z té „Hurbanovy vojny“, a toužila jen, kdyby tak její nebožtík byl té chvíle tady, jak by se radoval z návštevy mladého Hurbana. Nemohli jsme se zdržeti tehdy na dlouho. Rozloučili jsme se s dobrou stařenkou srdečně a nastoupili jsme další pouř k „teplicím“ Štubni, abychom se odtud ještě toho dne dostali po dráze do Turč. Sv. Martina. —

Zašel jsem daleko z fary hlubocké. Ale nemám již mnoho dodati.

Pozdě v noci rozloučili jsme se s domácností dra. Hurbana; ale na té cestě setkali jsme se s ním i s p. Fajnorem ještě dvakrát. Po druhé při volbě nitranského ev. seniora v Bzincích, po třetí v Přerově, kamž jsme si dali dostaveníčko, abychom o našich společných věcech i s bratry Moravany mohli porokovat. — Své statečné manžely následovaly do Přerova i jejich paní, které jsou vzory národní uvedomelosti u dam.[18]

V Senici strávili jsme několik dní. Tam meškala právě kočující div. společnost, vyslaná maď. ministrem osvěty, aby zmaďařovala slovenské obyvatelstvo, které se — vzdor hojnému renegátství — maďarštině přec jen špatně učí. Divadlo maďarské bylo i v Senici skoro prázdné, třebas maďarští úředníci činili na diváky pravý hon. Ze Senice navštívili jsme také v blizoučkém Čáčově (dědině 1/4 hod. vzdálené) ev. faráře p. Jana Mocku, kterýž je zetěm zvěčnělého velikého básníka slovenského Sládkoviče. Jemu svěřeno také vychování nejmladšího syna Sládkovičova. Pan farář Mocko, rozšiřovatel české literatury, ukázal nám některé Sládkovičovy rukopisy modliteb, kázání a písní nábož., duchaplně psaných. Myslím, že by je u nás evangelíci dobře vydati mohli.[19]

V Senici byli jsme náhodou přítomni slovenskému ev. pohřbu. Naskytuje se mi tudíž příležitost zmíniti se o posledních věcech Slovákových.[20]

Slovák umírá klidně, spořádav své věci rodinné a hospodářské a rozloučiv se se všemi svými. Když zemře, otvírá se okno, aby duše měla kudy vyletět. K zemřelému přistoupí bába dědinská. Říká se, že novorozené dítě plave potokem; bába ho lapí a přinese do domu. Bába najde ho i teď na slámě na zemi; neboť skonávajících kladou často na zem, o což prý i sami žádají. Bába zvedne ho i teď, zatlačí mu oči, umyje ho, obleče, položí na prkno a zastře. Slámu spálí za humny pod stromy. Starší obléká jednoduše, mládež do nejkrásnějšího obleku, jako na svatbu; neboť prý se musejí i na onom světě pěkně ukázati. Domácí na znak „pokorování“ odějí se do nejchatrnějších obleků. Co komu bylo milo, to mu dávají do rakve. Když truhlu vynášejí, skloní ji třikrát na práh jizby. V průvodě jdou muži napřed, za rakví rodina, pak ženy. Kde jsou hřbitovy vzdáleny, vozí rakev na voze a zapřáhají voly; každý příbuzný dá pár volů, a vede si je za rohy, nebo za jařmo, kráče po straně. Zapřažení takéto záleží z pěti, ba často i více než desíti párů. Ženy sednou k rakvi na vůz a „vykládají“ nad mrtvým. Zvláště evang. žádají, aby kněz buď hned v domě, buď na hřbitově, nebo v kostele učinil ozdobnou řeč a pověděl poděkování jménem mrtvého živým za všecku lásku jejich. Někde kazatel čini i rozloučení, připomínaje všecky přátele a známé jmény. Jinde skládá učitel verše. U evang. je obvyklá ještě obřadní řeč česká, která není bez četných slovakismů. Koho by takové pohřební řeči zajímaly svou zvláštností, přečti si na př. verše Jana Lešky, faráře a seniora v Bzincích, a řeč Trokanovu nad hrobem slovenského mladíka, ve vlnách Váhu zahynulého, (které vyšly v Skalici roku 1869.: „Na památku Jankovi Drobnému“). —

Na ukázku kladu zde jedinou sloku:

„A koho ještě hledají oči? Za kým mne památka tahá? Za kým se cit můj srdečný točí? Za kým se ruka napřahá? Za tebou, Štefko Hrušovský milý, tys byl poslední v poslední chvíli, koho ruka má objala. Chtěls mne retovat… nu přijmi vděky — smrt mě nedala, — ona na věky bratstvo naše roztrhala!“

A tak, jak již praveno, vyjmenována bývá celá řada napřed příbuzných, pak jiných známých. (Co se týče češtiny p. Leškovy, sluší podotknouti, že je co do správnosti na Slovensku již vzácným úkazem.)

Senici opustili jsme dne 23. července r. 1880. a najavše si povoz s dobrými koňmi, jeli jsme dále ku Trnavě, k „Malému slovenskému Římu“, abychom odtud po dráze navštívili Požuň, Pezink, Modrou, Hlohovec (Frašták) a hroby Šuleka a Holubyho blíž Leopoldova, Nové město nad Váhem, Čachtice, konvent evang. kněží v Bzincích, a pak další pouť trenčínským Povážím vykonali. Na cestě ze Senice do Trnavy krmí se koně obyčejně v Nádaši pod samou Bílou Horou. Zde byli jsme tedy v Malých Karpatech, jimiž silnice probíhá. Zmínil jsem se již, že Malé Karpaty nejsou malebny, ale utěšeny jsou přec.

Pod Bílou Horou u silnice prohlédli jsme si vydoutnalý dub, z něhož je dole vyříznuta deska v podobě obdélníku. Do díry této možno prostrčiti hlavu a podívati se na hořejší otvor v dubu, jímž byl sem nasypán dle pověsti a pravdě podobnosti poklad, který Vlachové na silnici kdysi pracující šťastně dostali. Vypravuje se, že to byl poklad „dobrého chlapce“ (tolik co jihoslovanského hajducha) Hrajnohy, jednoho z druhů pověstného mstitele lidu, opěvaného Jánošíka.

Poklad Hrajnohův byl prý tak značný, že sedlák Čáčovan, který šel za vozem, na němž ho Vlachové odváželi, tolik si ještě nasbíral dukátů, které z vozu padaly, co jich unesl… Že „dobří chlapci“ své poklady po Slovensku zanechali, o tom není pochyby. Na dubě visí nyní kříž. — Blíž Bílé Hory vystupují u svahu horského z bohaté zeleně trosky zámku Smoleňského. (Viz píseň: „Dole pod Smoleňským zámkom pretěkáva voda jarkom“.) Před Bílou Horou viděti jsou konečně také zříceniny hradu Šandorfu.

V Nádaši sestoupili jsme s vozu a vešli do židovské krčmy, v níž za ohrádkou, jako dravec v kleci, cenil na na nás zuby krčmář žid. Ostatně víno nebylo tu drahé. — Nedaleko odtud asi 2 hod. cesty na sever leží městečko Dobrá Voda, v němž zemřel a pochován je prvý slovenský básník Jan Hollý, jemuž dostalo se jedinému ze slovenských básníků té cti, pojatu býti do našich českých anthologií a čítanek! Dobrá Voda leží uprostřed hor v pěkné dolině. Zpod skály vyvírá tu mocný pramen, od něhož městečko má jméno. Kolem malebně rozloženého městečka rozprostírají se nivy, lučiny, zahrady, ovroubené kolem věncem tmavých hor, na nichž tu i tam pnou se malebná skupení skal. Na skalnatém vršku, z pod něhož dobrovodský pramen vyteká, je hřbitov (cintorín) a uprostřed něho čtyřmi lípami obstoupený hrob, nad nimž zvedá se krásný pískovcový pomník. Na mramových deskách, obrácených na všecky čtyry strany světa, jsou zlaté nápisy a verše, které nám hlásí, že zde leží veliký poeta Hollý. Na pyramidě jeho skví se vyzlacené symboly víry, naděje a lásky a vrchol pomníku zaujímá poprsí básníkovo, postavené na knihách, umělecky vytesaným věncem lipovým otočených. Nápisy těchto knih ohlašují Hollého hlavní práce básnické. Pomník je vysoký 13’, 4’’, poprsí samo 3’, 4’’. (Více hledej v Černého „Sloven. Čít.“, I., str. 164. — 167. a v Gillerově „Z podróży“, str. 257. a následující.)

Pomník tento postavili Hollému rodáci jeho 11. máje r. 1854. Jan Hollý narodil se 23. března 1785 na Búrech v Nitransku a zemřel 14. dubna 1849 v Dobré Vodě, tedy v den, kdy maďarský sněm v Debrecíně prohlásil republiku. Jsa ještě chovancem semináře trnavského, překládal Hollý z řeckých a římských klassiků. Mimo tři velké eposy hrdinské napsal hojně idyll, elegií, atd atd. Prvé jeho epos bylo „Svatopluk“, druhé „Cyrillo-Methodiada“ a třetí „Sláv“. (Podrobnosti viz ve Vlčkově „Literatuře na Slovensku“, v Pypinově „Historii liter. slovanských“ a j.)

Dojíždíme na utěšenou rovinu trnavskou; Trnava, krásná Trnava, někdy také sídlo našich Husitů, je před námi.

II. Trnava a Nitransko

(„Různí lidé.“ Trnava. Nitransko. Čeští vyhnanci. Různořečí. K povaze Slovákův.)

Na menší uherské rovině, utěšené, ale okolo Trnavy přec jen jednotvárné, rozložen je „Malý slovenský Řím“ ve čtverhranu, někdy hradbami, jichž zbytky jsou ještě patrny, obtočeném. Hojnosť kostelů dodává městu tomuto zvláštní malebnosti, čilé trhy oživují je ode dávna. Ústavy bohoslovecké a školy povznášejí je nad jiná tichá města slovenská. Malebný oblek venkovského lidu, který Trnavu hojně o trzích navštěvuje, těší oko cizincovo neméně, jako ucho jeho rádo se kochá na slovenčině, která tu všady ještě lahodně zvučí. A přece je tu divno člověku! Mezi Slováky zdejšími — mluvím jen o těch, které jsme poznali — není uvědomělosti, není lásky k věci slovenské. Evangelické kněžstvo stojí ještě národnímu ruchu na Slovensku od mnoha let v popředí. Nebýti statečného toho kněžstva, nemohlo by se více o Slovensku snad ani mluvit. Bohužel, v poslední době chystají Maďaři i na samostatnosť evang. církve slovenské krutou ránu. Jsou obavy, že podlehnou v nerovném boji i kněži luteránští, jako již vlastně podlehli kněži katoličtí, kteří nedávají o sobě více mnoho známek života, ačkoli přece ještě žárlí na práci vytrvavších svých spolubratrů luteránských. Žárlivosť ta ovšem není nešlechetna, a nepropukává na veřejnost. Ostatně kdyby i vypukla, nebyla by asi literatuře a politice slovenské na škodu; neboť by znamenala čilejší pohyb. Že tu není řeči o nějaké náboženské nesnášelivosti, rozumí se samo sebou.[21]

Zašel jsem poněkud dále od toho, co jsem vlastně chtěl říci: že totiž na Slovensku jsou Slováci, kteří lnou z jistých příčin k Maďarům. Je to intelligence, která je k Maďarům přitahována zdánlivou jejich svobodomyslností, ještě více však prospěchářstvím. Jsou to lidé, kteří vzdor tomu, že jinak považují sebe za Slováky, odsuzují na př. dobrovolnické boje z let 1848. a 1849. V lidech těchto ovšem darmo bys hledal idealnosti, kterou vštěpovali slovenským srdcím Štúr, Kollár a Šafařík. Ale trochy pravdy upříti jim nelze. Kdyby se bylo Slovensko vyvíjelo z vlastní sily, samo ze sebe, kdyby bylo bývalo především Slovenskem, a při tom ovšem uchovávalo si krásné své ideály, jimž náleží budoucnost, ideály, kterých obyčejný člověk nepochopí, snad by bylo tu dnes mocnější. Ideální plány slovenské politiky stvořily sice „Matici“, ale neobránili ji, získali sice mnohého a mnohého, ale ne všecky. Lidem takto hovořícím lze arci odpověděti pouhým poukázáním na Paulinyho-Tótha, který teprve nedlouho před svou smrtí se přesvědčil, že Slováci od Maďarů spravedlnosti se nedočkají, leda by si jí vykoupili — svou národností. Nezbývá tudíž Slovákům než čekati… Jediné, čeho si přáti jest: více společné energie! Na vzdor útiskům nepřátel třeba se Slovákům organisovati. Vím, že je proti násilí těžký boj, ale konečně, byť zvolna, vniká vzdělanost i do lidu slovenského, a s ní ruku v ruce kráčí a kráčeti bude sebepoznání. Dobývati baštu za baštou, od toho rychtářství v prosté dědině až do poslanectví v uherské „dietě“, toť práce, které se nesmí vymykati am jediný uvědomělý Slovák.

Zlá doba nadešla slovenskému národu. Inteligence jeho kterou tvoří hlavně obojí kněžstvo, advokáti a učitelé, pronásledována je na celé čáře. Učitelstvo již nejméně smí se hlásiti ku své národnosti a o postavení kněžstva již jsem se zmínil. Lid slovenský pak, jejž chudoba a nedostatečné vychovávání staví na mnoze ještě pod vrstvy dělnické, nemůže se probrati k sebevědomí, stará se o to svědomitě Maďar a žid. Jeden zanedbává jeho školství, moře již útlé děti maďarštinou, a jeho blahobyt, nečině pro horní Uhry v hospodářském a průmyslovém ohledu pranic, druhý otravuje ho beztrestně kořalkou a olupuje o poslední jeho jmění.[22]

Lid takový potřebují Maďaři jako sůl; proto přičiňují se, aby nedostalo se do něho mnoho paprskův osvěty; proto zavřena „Matice slovenská“ a zrušena tři slovenská gymnasia; proto vypovídáni jsou z Uher slovenští studující, jejichž celým zločinem je čtení slovenských básníků; proto v obecných školách Slovenska mládež se maďarisuje, anebo aspoň vychovává k tupému bezvědomí; proto rozhánějí se voliči slovenští bodáky od voleb, aby ani jediný hlas neozval se z maďarské sněmovny do světa o pronásledování Slovákův. Jak vidět, hezká to řádka těch činů maďarské svobodomyslnosti. A přece jsou lidé, kteří by přísahali na ni, oslněni jsouce zevnějším jejím leskem, září, která na ni padá odjinud. Vždyť i měsíc svítí — světlem nevlastním.

Jak již praveno, nalezli jsme na Slovensku lidí Maďarům přejících dostatek; bohužel, byli mezi nimi též rodiny některých předních slovenských národovců…

V Trnavě navštívili jsme p. Cyrilla Hodžu, advokáta, syna slavného Michala Hodže; avšak nezastihli jsme ho doma. Z jeho kanceláře doprovodil nás městem a pak k nádraží p. Ed. Jurenka, který nám o poměrech zdejších leccos vypravoval.

Trnava má nyní asi 10.000 obyvatelů. Náleží do župy prešpurské, v jejíž východní části nedaleko malých Karpat stála již v 6. století. Tehdy byla ještě dědinou, ale v 7. století připomíná se již dosti patrným městem. Opevněna byla záhy. Slepý král Bela rozšířil prý ji tak, „aby ji dva koně za hodinu pomalu obešly“. Každá uherská stolice musila prý vystavěti čásť hradeb a bašty s věží, takže bylo prý věží těch podle počtu žup 52. Od králův uher. dostalo se Trnavě zvláštních výsad, které ji povznesly na čilé obchodní město. Abych čtenáře neunavil podrobnými dáty historickými, připomenu jen některá důležitější.[23] Trnava byla často jevištěm hrůzy. Tataři navštívili ji po bitvě u Šajova r. 1242. R. 1260. bylo na rozkaz Otakarův město toto vypleněno, a dlouho to trvalo, nežli se opět obyvatelstvo jeho, již tehdy slovenské, maďarské i německé, sebralo a zotavilo. Otakar přišel do Trnavy i podruhé a znova ji pokořil. Konečně byl mezi ním a Štěpánem mír v Praze r. 1271. uzavřen, však po smrti Štěpánově přišel Otakar r. 1273. do Trnavy potřetí a znova ji i Prešpurk opanoval. Za nedlouho podmanil si Trnavu proslavený pán Pováží, slovenský Matouš Trenčínský, o němž více jinde ještě povím. Matoušovi odňata byla r. 1310. R. 1327. byl v Trnavě uzavřen mír mezi Janem, králem českým, a Karlem Robertem uherským. Tehdy předčila Trnava leskem svým i mnohá města královská. Bouře husitské metaly své vlny až do — Trnavy. Husité přišli prý sem r. 1432 převlečeni za kupce na trh, a tak město opanovaly a pokořili. Šest husitských výprav namířeno bylo na Trnavu a okolí. Očitý svědek Žižkovy návštěvy píše: „niektorí z Uhrov vidiac že mu nijako uškodiť němôžu, tiahli domov, vraviac: že nění človek, ale že je čert, čo mu tie rozumy dáva.“

Druhou výpravu vedl Prokop Veliký r. 1428. O výpravě této zmínil jsem se na počátku těchto cestopisů. Dodávám ještě, že Husité (nenalezše nikde odporu) vraceli se s hojnou kořistí do Uher. Brodu na Moravu. Roku 1430. přišli opět s vůdcem Koudelníkem z Březnice; bitka strhla se nedaleko Trnavy, kdež Koudelník se dvěma tisíci svých Sirotků padl; ale i vojsko Zikmundovo rozprchlo se, načež Sirotci vrátili se do Moravy. Čtvrtá výprava Trnavu minula; za to však r. 1432. vtrhli Husité do Trnavy opět, opanovali a zapálili ji. Do r. 1435. byla pak Trnava jejich hlavním uher. sídlem. Při této příležitosti podotýkám, že bezpochyby od příchodu Husitů i v Trnavě (jako v Žilině,) nepřichází němčina více v městských knihách. Důkaz to, že naši předci nebili se jen za volnosť svědomí, nýbrž i za národnosť.

Známy jsou zajisté nepokoje protižidovské, které letos v Prešpurku vypukly a též Trnavu zachvátiti hrozily. Jakkoliv nejsme nepřáteli židův, tu pravdu pověděti musíme i zde, že lid, který je jaksi nedospělý, chráněn má být před vydíráním a otravováním lihem, v čemž uher. židé dokonale se vyznají. Připomínám tuto věc proto, poněvadž v Trnavě nenáviděni byli židé již v 15. stol.; antisemitismus tedy není nic nového. Také známá událosť tiszaeszlarská má v Trnavě již r. 1494. podobné. Tehdy židé usmrtí v Trnavě jedno křesťanské dítě; původci toho byli lapeni a na náměstí upáleni; ostatní vinníci pak pokutováni. Událosť táto bouřila lid proti židům patrně až do roku 1539., kdy veškeré židovské obyvatelstvo bylo z Trnavy vyobcováno. Ale i cigáni musili zároveň se židy město opustit. — Rok na to navštívili Trnavu Španělé, kteří přišli na pomoc Ferdinandu I. proti Turkům. Tyto seznala Trnava o něco dříve, totiž r. 1526. po bitvě u Mohuče. — Rozliční uherští králové a císařové zdržovali se v Trnavě. R. 1543. byla sem přeložena kapitola ostřihomská. R. 1561. uvedeni byli poprvé do Trnavy jezovité, kterým se tu později zle vedlo; neboť r. 1674., když Trnavu opanoval Tökölyi, potrestána kolej jezovitská za pronásledování evangeliků pokutou 50.000 dukátů, při čemž povoleno jezovitům místo pokuty „na galerie“ dáti se vyvésti.

R. 1683. 5. srpna vyvezli povstalci ctihodné otce jezovity opravdu na čtyřech vozích do Smolenic na popraviště. Hnízdo jejich Trnava byla pak zapálena. Na 4000 lidí zahynulo prý v plamenech, mezi nimi sám městský kapitán Récsi s celou svou rodinou. R. 1703. zaujal město Rákóczy, kterého pak cís. generál Heister porazil. R. 1730. založil v Trnavě slavný mecenáš Munkácsy na vlastní útraty bohatou knihovnu. Za válek Napoleonských Trnava mnoho zkusila přeháňkami vojsk francouzských. R. 1848. a 1849. viděla však nejen Maďary, nýbrž i Rusy.

Jako mnohá jiná města uherská, tak i Trnavu navštívil nejednou mor (r. 1509., 1586., 1632., 1633., 1645., 1679., 1708., 1710.). Cholera vypukla r. 1739. a 1740. trvala 9 měsíců a vyžádala si 2000 obětí. Avšak nejzhoubnější byla prý r. 1831.!

Toť obraz slovenského města! Za tolikerá utrpení, která působily mu nepřátelé všech barev, požáry, mor a cholera, nesmí jeho slovenské obyvatelstvo hlásiti se k národnosti vlastní! —

Provedu Vás ještě zběžně po městě samém. Netřeba znova podotýkati, že Trnava je městem opravdu krásným, když nazývána „Malým sloven. Římem“. U prostřed města je prostranné náměstí s vysokou městskou věží. Ulic má Trnava 12. Husté pěkné stromořadí obtáčí město ze všech stran a bohaté zahrady, některé velké, jako Szulényiho, Jágerská a Střelnice, jsou mu značnou okrasou. Vůbec pak činí Trnava dojem velmi utěšený. Představte si rovinu, v ní jako oasu skvostný park, z něhož vystupují mnohé a mnohé věže kostelní, a bílé vysoké budovy měšťanské. Na ulicích trnavských slyšíš mluvit převahou slovensky, neboť v městě jsou dvě třetiny Slováků, pak německy (mluví hlavně židé) a poněkud i maďarsky (mluví úředníci a také židé). Okolí Trnavy je však čistě slovenské a proto zvýšuje i ráz města. Kdež jsou však ty doby, kdy sám král Matyáš psával městské radě trnavské po slovensku! Židé mají v Trnavě své ulice Jericho a Jerusalém, v nichž v 16. stol. bydliti jen směli.

Ústavy školské jsou ovšem maďarské; totiž: gymnasium katolické, reálné školy a přípravna učitelská. V Trnavě bývala kdysi též universita, již r. 1635. založil pověstný Pázman a svěřil ji jezovitům, kteří uvedeni byli do Trnavy, jak již řečeno, r. 1561. proto, aby vyplenili „novotářství“. Universita tato byla r. 1777. Marií Teresií přeložena do Budína a r. 1784. odtud do Pešti.

Z budov zvláštních připomínám německé divadlo. Kostelů má Trnava jako hub po dešti. Hlavní kostel sv. Mikuláše je prý stár skoro jako město samo. Bylť vystaven r. 1044. — 1077. Má dvě věže plechem kryté a slouží katolikům. Dříve náležel jezovitům, nyní je kostelem farním; jedna památka po jezovitech však mu zbyla přec: obraz P. Marie, která prý se druhdy krví potila. R. 1708., kdy byla země navštívena odbojem a morem, zakrvácelo prý obrazu pravé oko. Div ten stvrdila konsistoř, v níž zasedali čtyři jezovité. Obraz vyhlášen byl ovšem za zázračný a r. 1745. vystavěna proň kaple. Navštěvovatelům kaple vymoženy u papeže Pia IX. na sedm let plnomocné odpustky. V kostele tomto konali své bohoslužby Němci a Maďaři. Slováci měli kostel hned vedle sv. Michala, zal. r. 1674., potom však přenešeny bohoslužby slovenské též do hlavního kostela a vedlejší kostel byl sbořen. Kostel tento stojí na vyvýšeném místě, tam kde se stýkají ulice Jerusalémská a Kapitolní. — Také velmi krásný kostel sv. Jana Křtit. přislušel jezovitům. Před ním stojí úhledné sochy. Zal. byl r. 1618. a má 198 stop délky a 50’ šířky, klenba jeho vysoká 72’. V kostele tomto leží prý ostatky 9 sv. mučedníků. K západu města stojí kostel sv. Františka Seraf., františkánský, s klášterem, zal. asi r. 1363. Trnava má dále: kostel sv. Trojice čili křižácký, postavený r. 1729. ke klášteru Trinitárův (jinak Křižákův), kteří vykupovali otroky z turec. zajetí. R. 1853. uvedeni sem jezovité. Kostel Pavlínský s klášterem. Když císař Jozef zrušil řád poustevníků sv. Pavla, přeměněn klášter na příbytek pro vysloužilce. Také kostel mnišek klárišských a klášter jejich obývají nyní vysloužilci a — blázni. Kostel Uršulinek vyst. r. 1730. Jako všady tak i zde poněmčují Uršulinky slovenskou mládež ve 4 třídách hlavní školy; mají tu i konvikt pro děvčata vyš. rodů. K jihu města u dolní brány městské stojí kostel sv. Heleny. Pověsť činí z tohoto kostela nejstarší trnavský chrám. K němu pojí se městský spitál, sloupovím ozdobený. Prešpurská župa má tu za městem na jihu spitál a spolu blázinec. Konečně je tu kostel Lazaretský za horní branou s „Kalvarií“ a nemocnicí. Ke kostelům možno přičísti ještě jednou tolik kaplí a modlitebnic. Židé mají tu ovšem také svou synagogu. V Trnavě jsou také nesjednocení Řekové; modlitebnu mají jen v soukromém domě. Ze soch jmenovati musím kolos sv. Trojice na náměstí, který byl postaven r. 1695. Semenišť je tu čtvero. Jezovité, r. 1853. do Trnavy znova uvedení, vychovávají tu mládež — pro svou potřebu, v čemž příkladu jejich následují též Františkáni. Na konci města stojí honvédský pomník, upomínající na zdejší pouličný boj r. 1849. mezi rakouským a honvédským vojskem. —

Trnava leží již skoro na rozhraní prešpurské a nitranské župy. V této župě, největší v hor. Uhrách, žije podle sčítání (ovšem uherského) z r. 1869.[24] 303.174 Slováků a mimo ně 61.577 Maďarů a Němců. Rozumí se, že ani Nitransko není bez židů! Ba těchto na Slovensku zvlášť a v celých Uhrách vůbec úžasně rok od roku přibývá. V Nitransku samém napočteno jich kdysi přes 15.000, avšak dnes, kdy cestovatel setká se s nimi, kamkoliv pohledne, zdá se být počet ten příliš zastaralým. Rozumí se, že židé také zde pracují, jak dí Čaplovič, jenom hubou a nohama… Nitranská župa má jedno kr. sv. město, historicky památnou, nyní zcela zmaďařenou Nitru, 38 měst menších a 422 vesnic. Maďaři bydlí v 47, Němci v 10 a Slováci v 412 osadách. V Sobotišti opanovali obec pověstní Habáni, kteří v 16. stol. přišli do Uher za Husity z Moravy. Moravští tito „novokřtěnci“ rozmnoženi byli později ještě vypuzenými kardinálem Dietrichsteinem, olomúckým biskupem (r.1622), soukmenovci. Někteří z nich obrátili se však také do Nagy—Levárdů a jiní do Sv. Jana v Prešpursku, i byli všady přijati radostně i hostinně. (Hesp. 1810, II,. st. 202 a j.) Sobotišťští Habáni jsou v okolí známi zvláštním hotovením střech na chalupách ze slámy a hlíny, které prý vydrží až 100 roků. („Sokol“, 1867, str. 188) — Z Čech přišli na Slovensko první vyhnanci již v letech 1429. — 1432. Tito obrátili se do turč. župy na panství hrab. Turzy a Revaye, pak do nitranské župy na panství hrab. Illyésházyho. Známa je z té doby dojemná česká píseň, kterou ůvádí Kollár ve svých „Zpěvankách“:

„Krásná je ta řeka, řeka Vltava, kde jsou naše domy i vlasť laskavá. Hezké je to město, to město Praha, v kterém bydlí naše rodina drahá. Co že nám do řeky, co nám do města: ach, nám vykázána k vyhnanství cesta! Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta! Jen bibli Kralickou, Labyrint světa. Tatry, vy přijměte nás v té úzkosti, u vás chceme žíti i složit kosti.“

A podtatranský lid přijal naše vyhnanca s otevřenou náručí, naslouchal vděčně pravdě, kterou přinesli s sebou, a poskytl jí teplé místečko…

V Nitransku jeví se příbuznosť Slovákova s Čechem nejplněji. Řeč, oděv, písně, ba i příroda sama splývá poznenáhla s Moravou, i zdá se, jakobys nebyl ještě ani na Slovensku.

Tak na př. v okolí koutském (v Nitransku) slyšíš mluviti lid spíše česky než slovensky. (Můj m. môj, vězení m. vezenie, byla m. bola, né m. nie, pěkná m. pekná, věneček m. vienok, domů, jí m. jej, nic m. nič, ništ, spívá m. spievá, stríbrný m. strieborný, měsíc m. mesiac, měl m. mal, prez m. cez, s pánem m. s pánom atd.) Uvádím známou jednu píseň v zmíněném různořečí:

Neplač, má milá, šak ty budeš má, až kukačka na vánoce trikrát zakuká. Kukaj, kukačko, v suchém javore, obudz mi mého milého, spí mi na dvore. Atd.

Kdyby všady slovenčina tak byla blízka češtině, bylo by ovšem zvláštní slovenské písemnictví — zbytečno. Připomínám při tom ještě jednu zajímavou věc. Na salaši slovenské a na salaši moravského Valacha, jakkoli od sebe vzdálených, slyšíš jedno názvosloví. (K této věci se ještě vrátím.) Avšak vzdor tomu pochybuji, že by si ve všem rozuměli, kdyby se tak sešli. Co u nás slyšíme hned stesků, zavadíme-li o slovenčinu. „Dejte nám s tím pokoj, kdož pak tomu rozumí!“ A to mluví vzdělanci, kterým musíme věřit! Jakž by asi lapal slova ubohý Slovák, venkovan, kdyby na něho náš vzdělanec spustil módní češtinou! A přece ještě lépe porozumí tento našemu Čechovi než naopak. O tom přesvědčiti se může každý, kdykoli mu libo.

Přišli jsme Bílými Horami, všimněme si ještě tedy různořečí tamního, které také ještě přiznává v něčem svou českou barvu. Hlavní jeho znaky jsou asi tyto: u m. ł (jako na Moravě), na př. vidzeu, mohéu (v spis. slovenčině: mohol), puakali; ć m. ť: chodzić; dz m. d a z: dzedzina; ě m. e (místy); věrný, město, ale okolo Senice opět: verný, mesto; e m. y po h, ch, k, r: rybke m. rybky; i měkké v přídavných: obecní m. obecný atd. — Odtud známo je škádlení: „Odkuď jsi?“ „Z Bou (Boru).“ „Co vezeš?“ „Smou“ (smolu).“ „Pojdzeme spou (spolu)!“

Stal bych se rozvláčným, kdybych uváděl více příkladů. (Koho věc zajímá, vyhledá si některé také v Šemberově „Dialektologii“.) Zminím se jen ještě krátce o různořečí trnavském, které se již od bělohorského valně odchyluje. Tak slyšíme okolo Trnavy: mal (měl), zmaklý (změklý), najvác (nejvíc), pálám (pálím), číná (činia, činí), svítylo (svítilo), ostatný (ostatní), hróza, bóh, uněsol, mohol, matke (matce), po matky (po matce), sunce (slnce, slunce), hučný (hlčný, hlučný) atd.[25]

V Nitransku je pravá rozmanitosť nár. oděvů. Kdož tyto poznati chce, učiní nejlíp, když si posečká na neděli a zajde si do kostela nebo aspoň před kostel. Ženy nosí tmavomodré nebo tmavozelené sukně, černé zástěry, bílé těžké kabáty nebo kožichy, jichž šosy jsou do předu přeloženy, aby bylo vidět pěkný modrý spodek. Hlavy pokrývají nejvíce bílými šátky. Čižmy ovšem jsou také tu jejich obuví. Okolo Trnavy obdivuje se oko zejména umělému širokému vyšívání barevnému, které zdobí košilky děvčat i hochů. — Muži nosí v neděli bílé kabaničky, anebo dlouhé šiřice ze sukna, na něž bývají v Trnavě veliké trhy. Kabanice i šiřice jsou pěkně šňůrkami pošity, „cifrovány“; z pod nich vyniká žlutý límeček košile. Děvčata zaplétají také zde vlasy do jednoho širokého vrkoče, který jim volně splývá po šíji a jejž zdobí dlouhými barevnými pentlemi. Rukávce košil jsou bíly, živůtky pestrých barev často stříbrem a zlatem vyšívané. Napřed nosí černé zástěrky.

Kresliti obraz Slováka bylo by tu snad zbytečno. Kdož neznal by tu vysokou, štíhlou, světlovlasou postavu s bledým, obyčejně bezvousým obličejem? Avšak klamal by se, kdo by Slováka jen tak a nejinak si představoval. Jeho pleť, vlas jako jeho oblek sestupně od Tater dolů do Uher je tmavší a tmavší. V jednom snad se neliší „dolňák“ od „horňáka“ — v hubenosti. Za to Maďar vyhlíží vždy jako dobrý krmník a mívá zálibu také v tlustých ženách. Ani Slovák ostatně nepohrdá ztepilou postavou Slovenky, jejíž nejkrásnější exemplář hledá v Turci. Dobrá, mírná (až příliš!) povaha slovenská je známa. Slovák je pilným a důvtipným pracovníkem, a ačkoli pěstuje rozličný drobný průmysl, zabývá se přece jen nejraději rolnictvím. Hotový Slovan! Obchod a větší průmysl ponechává obyčejně židům, nemaje k tomu lásky a — kapitálu. Od mýta na silnici až po plavení dřeva Váhem, krčmy, kupecké krámy atd. vše mají v rukou židé. Vláda maďarská nečiní také pranic, aby lidu slovenskému poskytla výživy a využitkovala zároveň jeho schopností. V hor. Uhrách je půda pro rozličné továrny, a snadno bylo by lze zaměstnati ten lid, který je nucen choditi za výživou po celém světě!

Poslední sčítání maďarské, ne valně spolehlivé, udává počet Slováků v Uhrách na 1,848.200 (11.8 % uherského obyvatelstva). Z těch prý 1,400.000 zabývá se rolnictvím.

O poctivosti, pohostinnosti a čistotě slovenské netřeba se mi ani zmiňovati. Vlastnosti tyto jsou dostatečně známy.

Slovák nereptá, ale spíše vzdychá a požaluje si. Je to už tak v povaze slovanské. Dobře charakterisuje Slovana i Maďara Čaplovič: „Řeč maďarská je smělá,“ praví „ostrá, vysokozvučná — Maďar je hrdý; řeč Slovanův je mírna, prosta, sladka, pokojna, a takový jejich charakter! Maďar je v každé vlastnosti ohnivější, prudší, rychlejší; Slovan volnější a vytrvalejší. Maďar by byl lepším milencem, Slovan manželem. Onen v útoku je nepřemožitelným, tento v obhajování pevnějším. Slovák je chladnější povahy, než Maďar. Urážku může Maďar zapomenouti záhy, Němec ťěžko, Slovák a Vlach nikdy. Maďar je pyšný na pěkného koně, Slovák, může-li obcovati důvěrněji s velkými pány; Němec, je-li místním soudcem; Rusín, je-li knězem, a cigán konečně, má-li červené kalhoty…“

Úrodnosť půdy v Nitransku je nestejna, zrovna jako v mnohých jiných župách slovenských. Na jihu u Nitry daří se všecko obilí, na západě daří se dobré víno, ale na severovýchodě není půda úrodna.

Zašel jsem daleko z Trnavy, která náleží již do prešpurské župy. V soumraku večera tratí se nám ostatně zvolna s očí. Vlak unáší nás k Dunaji, k bývalému hlavnímu města Uher, k Prešpurku.

III. Prešpurk

(Město a okolí. Prešpurská župa. Význam Prešpurku pro Slovensko. Hodža a jeho pozůstalosť. Děvín.)

Za nedlouho dojeli jsme drahou považskou okolo Malých Karpat, které počínají právě u Prešpurku, do tohoto krásného města, „lepšího než Trnava“, jak praví slovenská nár. píseň, neboť „v Trnavě je voda malá“. Prešpurk ovšem leží na levém břehu samého Dunaje. Prostranná tramway čeká již na vlak u samého nádraží. My dojeli do „nár. hôtelu“, kdež jsme se pohodlně a levně ubytovali.[26]

O původu Prešpurku historie ničeho dosud nepověděla. Kollár přisuzuje mu původ slovanský, čemuž ještě nasvědčují i staré názvy některých bran a ulic, na př. Vedrice (Vedritzer Thor a j. Viz Výklad k Sl. D., 223). R. 907. byl již Prešpurk znám — velikou bitvou, která se tu svedla mezi Maďary a Němci, jichž spojenci byli tehdá Moravané. V bitvě té zahynul dle domnění Mojmír II. a rozhodnut osud říše moravské. Němci byli totiž poraženi a král Ludvík IV. stěží zachránil život — Když Turci podmanili si značný díl Uher a jmenovitě Budín, stal se Prešpurk sídlem nejvyšších zemských úřadů, ano, i uher. městem korunovačním a sněmovním. Dráhný čas byl tudíž Prešpurk městem lesku a slávy uherské; vždyť stál tu i zámek královský na imposantním vrchu („Schlossberg“), který byl čas od času králi uher. obýván. Zříceniny jeho dosud poskytují oku malebné panorama. Zbylo z něho ovšem již jen trochu zdí a věží, beze střech, které dnes přechovávají v sobě již jen život — kasárnický. Zámek tento nad samým Dunajem strmící vyhořel a spustnul r. 1811. V jeho dvoraně (dle jiných v žluté síni sněmovní) hledala Marie Teresie pomoc u stavův uher. s plačícím dítětem svým — Jozefem II. — na loktech.

R. 1784. přeložil odtud císař Jozef II. náměstnictví a nejvyšší úřady zemské do Budína. Tou chvílí význam Prešpurku počal se tratit. Na začátku r. 1848. zasedal tu naposledy sněm uherský. K historii Prešpurku dodati ještě lze, že byl r. 1809. bombardován Francouzi, čímž mu mnoho škody učiněno.

Výstavné toto město tvoří sedm větších náměstí, 4 předměstí a množství ulic, opatřených maďarskými nápisy (s nápisy německými v závorkách). Nádherný dóm zdejší (Sv. Martina) počal stavěti již král Ladislav svatý r. 1090. Náleží prý k nejpřednějším památkám stavitelským v celém Rakousku. Památným je též kostel Františkánský z r. 1272., v kterém pasovávali po korunovaci králové uherští několik šlechticů mečem sv. Štěpána na rytíře „zlaté ostruhy“. Prešpurk má dále 7 klášterů (4 mnišské a 3 ženské) a dva chrámy evangelické. Z budov prešpurských vynikají zejména zemský dům, v němž také uherský sněm zasedával, arcibiskupský palác, dům župní, památná radnice z r. 1360, divadlo a více paláců šlechty uherské. Známa je prešpurská akademie právnická. Mimo reálné školy, evang. lyceum, vojenský ústav, zemský spitál atd.

Veliký význam měl Prešpurk svého času pro duševní rozvoj Slovenska. Zde pracovala již r. 1801. „společnosť řeči a literatury československé“, jejímiž zakladateli byli Tablic, Bartholomaeides, Godra a j. Snažení její korunováno bylo tím, že při prešp. lyceu zřízena stolice učitelská pro jazyk československý, která se stala později mocnou oporou literatuře slovenské. Prvým učitelem byl tu r. 1803. Jiří Palkovič, který pracoval neunavně do r. 1837., kdy ustoupil Ludevítu Štúrovi. Štúr odešel sice na krátko ještě do Dobrosoli, ale r. 1839. zaujal toto místo trvale, totiž potud, pokud nebyl s něho Maďary odstraněn, což se stalo r. 1843. Hurban píše o tom (v „Nitře“, VII. 355): „Historie nezná větší lži, než bylo oslavování maďarské svobodomyslnosti. Právě Maďaři nemohli snésti idealnějšího ruchu svobody. (Zrovna jako naši Němci!) I tu (v Prešpurku) prvý útok učiněn na ústav břetislavský. Pod usurpovaným titulem vyšetřovací komise gen. konventu vyrojili se Maďaři na ústav tento a odstranili s katedry slovanské řeči a literatury Ludevíta Štúra.“ Prešpurk byl tehdy shromáždištěm takořka všech idealných slovenských jinochů. Byli tu Samo Chalúpka, M. Hodža, Hurban, Francisci, Janko Král a j. Slovenská mládež zasadila se o to všemožně, aby byl miláček její Štúr znova na ústav uveden. Úsilí její bylo však bez úspěchu. Tehdy (6. března r. 1844.) sebralo se dvacet studentů slovenských a v nejkrutší zimě odešli z Prešpurku na ústav levočský. Francisci (Janko Rimavský) napsal do „Nitry“ (r. 1844.) tklivou báseň „Mojim vrstevníkům“. Štúr ale zůstal v Prešpurku, oddav se spisovatelství. Ne však na dlouho. V době té stal se totiž miláčkem srbské mládeže, v Prešpurku studující, čímž upozorněn byl na něho sám patriarcha Rajačič, který seznámil se r. 1847. v Prešpurku, když přišel na sněm, se Štúrem i osobně. Rajačič dal pak Štúrovi ku podporování věci slovenské potřebné prostředky („Hist. povstaňja sloven.“ od Dohnányho, 37.), Štúr odešel do Vídně k bánovi Jellačiči žádat o pomoc a odtud do Čech. Měl však nejvyšší čas — Maďaři již ho pohřešili a hledali!…

Tak jako naloženo se stolicí slovenskou na lyceu prešp., učiněno časem i na jiných ústavech v horních Uhrách. Slovenčina a s ní čeština vypovězena i z Levoče, z Modry atd. Na ústavech těchto, na nichž se přednášívaly jednotlivé předměty také po česku a po slovensku, zavládla pak úplně maďarština, a když Slováci za svůj peníz zřídili si tři slovenská gymnasia vlastní (v Turč. Sv. Martině, v Klášteře pod Zniovem a v Revuci), zadávil je zakrátko Moloch maďarisace, rozehnav studentstvo i profesory, tyto bez výpovědi i bez odbytného, shrabav těžce nasbíraná jmění ústavů. Navštívil jsem v klášteře budovu býv. gymnasia, totiž již jen jedinou světnici; neboť z ostatních místností udělán maď. soud a maď. kriminál. (Podobně naloženo, jak známo, s Maticí Slovenskou. Také tomuto ústavu sebráno mimo všech sbírek na hotovosti asi 90.000 zl.!) Místnosť, do níž jsem v býv. gymnasiu klášterském vstoupil, nahnala mi do očí slzí. Několik sporážených lavic, za nimi v koutě pod tíží prachu rozmetená knihovna…

(O této „persekuci“ zmíním se ještě šíře později.)

Dnes mohou si Maďaři spravit chuť již jen na slovenských studujících, které vyhánějí bez slušné příčiny ze všech ústavů Rakouska, ba celého světa, neboť zavírají před nimi Uhry zároveň na tři západy. Pracujíc tito svobodomyslní beťaři zkrátka k vyhlazení slovenské inteligence. Ubohým synům Slovenska, kteří jazyk svůj rodný v ústech zmaďařiti si nechtějí, nezbývá nic jiného, než hledati u nás bratrské pomoci. (Jak je tato pomoc vydatna, seznati lze ze sbírek „Českého klubu“.)

Ale vraťme se již k Prešpurku. Prvou náštěvu učinili jsme znamenitému slovenskému právníkovi, dru. Michalu Mudroňovi, jehož ani Maďaři nedovedou poházeti kalem. Mudroň vytvořil Slovákům jednoduché, ale velice případné právnické názvosloví, z něhož by dobře možno bylo i u nás čerpati. Pomocí předložky udělá Mudroň z odvolání dovolání, a poslouchá se to velice pěkně. (Nejsem právníkem a nenapadá mi tu více takových výrazů.) Avšak Mudroně nezastihli jsme tehdy v Prešpurku a tak musili jsme vzíti za vděk tím, co jsme od jeho „osnovníků“ slyšeli. S bodrými těmi Slováky a ve společnosti pravotára (advokáta) Vendelína Kutlíka, který vzav si dceru zvěčnělého M. M. Hodže (Boženu), stal se členem v Prešpurku sídlící rodiny Hodžovy, prochodili jsme do syta krásné toto město i jeho okolí.

Naskytá se mi příležitosť věnovati tu několik slov župě prešpurské i městu samému.

Prešpurská župa nenáleží již cele Slovákům, ale přec z větší časti. Známa jsou maďarská sčítání lidu, v nichž každý „Uhor“ je hotovou maďarskou jedničkou! — Avšak i na základě tohoto sčítání obývá Prešpurk dle Šembery (Musejník, 393, 647,) 149.160 Slovákův a 146.980 Maďarův a Němců. Župa tato rozkládá se na 74.91 čtverečných m. na menší rovině uherské, která na pravý břeh Dunaje poskytuje čarokrásné panorama zvláště pro turistu, přicházejícího od Tater nebo z Pováží a nasyceného krasami velebných hor karpatských. Po svěží rovině zadunajské rozházeny jsou v malebných skupinách, v ladném nepořádku dědiny, vykukující ze svěží letní zeleně. Pohled na tuto rovinu zadunajskou a na Prešpurk s Kamzičí hory je věru nezapomenutelný. Komu by však bylo obtížno stoupati na tento lesnatý vrch (neboť do Prešpurku chodí si turista obyčejně odpočinouti), rovněž uspokojen bude pohledem s Murmanského vršku, na němž postavena proto železná, několik metrů vysoká vížka. Místa tato, tří „batzen-häusrů“, obklopena jsou pěknými promenadami, po nichž s kopce do kopce prochází se mladý i starý prešpurský svět. Z chaosu prešpurských domů vyniká t. zv. Květné údolí (Blumenthal) a nad městem samým vévodí trosky vzpomenutého již zámku.

S Murmanského vršku dohlédnouti lze na východ až do Rakous, — nejsou ostatně od Prešpurku vzdáleny více než míli, a k hradu Hainburku. Krásný modravý Dunaj směje se v paprscích slunečních na nás — jest to starý „tatík“ a Slovan od kosti — poznává nás mezi zdejšími Němčíky. Nu, navštívili jsme ho pak ještě a dali se jím znova po rusku pokřestit.

Ale chtěl jsem vlastně pustit se opět do vypočítávání, kterého nejsem sám velkým přítelem, ačkoliv někdy neschází mu zaujímavosti. Však tu jsem již. Bráti na pomoc nejnovější akta maďarská ani není radno. Řekl jsem již, jak umějí Maďaři počítat! Spolehlivější jsou v té příčině starší Šemberovy. Čaplovič („Gemälde von Ungern“) zaznamenal v Prešpursku 5 kr. sv. měst, 32 měst menších a 281 vesnic. Maďaři obývají v 164 místech, Slováci v 147 a Němci jen v 19. Města sama jsou obývána hlavne Slováky a Němci. Jen v Prešpurku káže se evangelíkům také maďarsky. Židů napočítáno tehdy v župě prešpurské toliko 11.264. Jak úžasně počet jich do nynějška vzrostl, patrno iiž z toho, že v samém Prešpurku žije jich pres 7.000 mezi 47.000 obyvatelů. Podle Čaploviče bydlili židé jen v 8 obcích; dnes musil by asi obec slovenskou bez žida hledati ve dne s lucernou! K úkazu tomu hned se vrátim.

Co se týče Němců, kteří žijí hlavně v Prešpurku (a odtud ovšem na východ až k Rakousku), kdež tvoří 2/3 všeho obyvatelstva, pak v Pezinku, Modře, Sv. Jiří a j. musím říci, že jsou v Uhrách jak se sluší krotcí a tiší. V hotelech prešp. bezmála více je slyšeti hovor maďarský než německý, ačkoliv tu je Maďarů velmi málo. Ba Němci prešp. jsou tak povolni a úslužni k Maďarům, že ochotně na žádosť těchto snesli starý korunovační vršek, který býval u Dunaje nedaleko lodního mostu, aby snad ještě jednou některému králi nenapadlo v Prešpurku na místě v Budapešti dáti se korunovat. — Za několik desítiletí nezbude snad v Prešpurku po Němcích ani památky!

Němci usadili se na Slovensku v dobách rozličných. Počítá se jich pouze 151.842. Hned po smrti Svatoplukově zmocnili se hradu Děvína nedaleko Prešpurku při ústí Moravy do Dunaje, a vystavěli prý hrad Prešpurk (Czoermg. Ethnografie cis. Rakouského, II., 242.) a jiné hrady v blízkých Bílých Horách proti loupeživým Maďarům. Když Tataři r. 1241. Uhry spustošili, usazovali uherští králové Sasíky ve Spiši atd. Kolonisace ta trvala do XIV. století. Na Slovensku rozličně se Němcům přezdívá. V Turci jmenují je „Handerburci“, v pohoří Nitranském usazeni jsou „Krikehajové“, kteří mluví hroznou němčinu. (Na příklad Grimpele — fousek, Miscapala — naplňování, Fressbrettal — talíř, Fresshölzal — lžíce atd.)

O Slovácích v Prešpursku nemnoho zvláštního mohu pověděti. Mluví podřečím trnavským, o němž jsem se již zmínil. Pozorovali jsme u Prešpurku celkem totéž vyslovování jako u Trnavy (ništ, mesác, najvác, včulek atd.). Na polích pěstují pšenici, ovoce, víno a to hlavně na viných vrších prešpurských v Sv. Jiří, v Pezinku (kdež právě letos byla bohatá výstava vín), v Modře a j. Staré přísloví praví, že prešpurské viné pohoří je největší, sv. jirské nejlepší, pezinské nejkrásnější, modřanské nejplodnější.

Pezinské a sv. jirské víno, je-li uleženo, je velmi aromatické, sladké a příjemné.

V Prešpurku překvapily nás celé hranice melounů, které se tu výtečně daří.

Jako v Nitransku tak i v Prešpursku pořádají uherští šlechtici (hrabata Esterházy, Hunyadi, Károlyi, Szécsényi, Erdödy a j.) v říjnu veliké hony na lišky.

O slovenském hospodářství, národním obleku, národní kuchyni zmíním se šíře na jiném místě tohoto spisu.

Třeba ještě všimnouti si té zvláštnosti v prešpurské župě, totiž Chorvatů, mohou-li se ještě tak nazývati; neboť jsou již skoro docela poslovenčení. Mluvili jsme s jednou ženou Chorvatkou v kanceláři advokáta Kutlíka. Chorvatského zbylo na ní již jen — jméno. Pátraje po tom, kterak se až tu Chorvaté usadili, nalezl jsem následující zprávu (v „Sokole“ 1867, str. ?9).

Okolo r. 1550., když padla Kostajnice v Chorvatsku do turecké moci, vystěhovalo se z téže a ze sousedních obcí asi 120 chorvat. rodin, které na 80 vozech za vedení Nikolaje Beniče přišly do okolí Modry a zde obce Velké a Malé Šenkovice založily. Tehdejší zeman Gašpar Seredský, majetník hradu pezinského, přistěhovalcům daň na 10 let odpustil, a jejich vůdce Beniče rozsáhlými pozemky obdaroval. Osadníci tito pojmenovali sousedné vínorodé vršky jmény svými, jako: Stará Gora, Kozara, Zrinská Gora, Novosad atd. Chorvatská osada Šenkovice zvláště se rozmohla a správu obce takto uspořádala. Dva rychtáři stáli v čele obcí, majíce své náměstky. Obecní věci, zvláště důchody a vydání spravovalo 12 přísežných. Lesy a háje byly svěřeny též zvláštnímu dozorci; podobně i vinohrady měly svého dozorce. Všecky tyto úřady obnovovaly se okolo nového roku. Nejpamátnější ale byl úřad dozorce mládeže, kterýž se po jihoslovensku nazýval stařešinou. Ten dohlížel na oboje pohlaví a vinníky trestal. Úřad jeho byl obnovován okolo velikonoc. Na den mláďátek měla mládež pod jeho dozorem veliké radovánky, ku kterým si volila zvláštního „krále“. V novější době, z těch pořádků mnoho zašlo. Ještě do r. 1730. dostávali Šenkovičané, ačkoliv již byli z polovice poslovenčení, své kněze z Chorvatska. Za Marie Teresie to ale přestalo, neboť bohoslužby jejich proměněny již na slovenské. Jména Šenkovičanů podnes upomínají na chorvatský původ.

V těchto Šenkovicích, které jsou stanicí na dráze prešpursko-trenčínské, bývala prý na katolické faře chována husitská knihovna, kterou prý ale již pan farář — spálil. Tak se nám alespoň povědělo!…

Ostatně stojí tato dědina za návštěvu již také pro její prastarý kostel, obtočený dosud zachovalými baštami, a podobající se malé pevnůstce.

Slíbil jsem, že se vrátím ještě k židům v Uhrách. Že všecken obchod uherský mají ve svých rukou, netřeba ani povídat.

Židé hledí skoupiti lesy, kde mohou; sám jediný baron Popper vykácel již lesy od povážské Bystřice až do Slezska, zanechávaje po sobě holé vrchy. V Sučanech v turčanské stolici vypravovali mně, jak se židé zmocnili obchodu s dřívím. Jeden slovenský obchodník plavil co rok ke Komárnu po Váhu dřevo. Aby ho židé zničili, spojili se a doplavili dolů hojně dřeva, jež prodávali takřka zadarmo. Následkem toho neodbyl slovenský obchodník svou zásobu, byl nucen, nevěda s ní kudy kam, nechati ji za babku na místě, čímž byl pro další obchod zničen. Příští rok plavili dřevo dolů již jen židé, ovšem ne tak lacino, jako v loni. Židé — podivno! — začínají své čachry obyčejně v nejchudších krajinách Slovenska.

Čaplovič napočítal před r. 1829. v Trenčínsku 6850 židů; podle sčítání z r. 1869. bylo jich tu již 13.465 mezi 237.702 Slováky.- Avšak na Slovensku a jmenovitě v Trenčínsku přibylo za posledních let židů úžasně mnoho. Svetozár Hurban píše o nich v „Sloven. Pohladech“ (1881, str. 291) takto asi: Židů bylo v Uhrách před sto lety 75.089; za 55 roků bylo jich už 241.632 (přírůstek oblažil nejvíce Slovensko), r. 1870. napočteno jich 552.133 a nyní je jich v Uhrách přes 600.000! Tím, co tu povíme, vysvětlí se i nejnovější nepokoje v Prešpursku.

V slovenských dědinách rozloží židé své sítě, bohatnou, kupují pozemky, lid uvrhají v otroctví, proti němuž dřívější robotnictví bylo hračkou.

Z dědin táhnou židé do mest, lichvaří, vedou obchod spůsobem, vylučujícím všecku čestnou konkurrenci a znemravňují okolo sebe. Basis židovských millionů je arendování krčem. Z nejzákladnější vrstvy lidu tahají pálenkou a lichvou poslední krejcar a podrývají tak osnovy státu a lidské společnosti. Výminky jsou řídké. Lid slovenský neobstojí před židovstvem, které nežije z půdy samo sebou, ale jako parasit z jiných organismů. Kde se na slovenské dědině zahnízdí jen jedna židovská rodina, možno apodikticky říci, že za 10 let odzvoněno bude i tomu nepatrnému blahobytu, který tam byl do příchodu jejího. Z obou stran Tisy rozprostírají se ohromné statky zemanské, z kterých maďarská šlechta čerpala životní šťávu. Ptejte se na jmena jich majetníků! 9/10 jmen židovských! Na Slovensku nabere žid krejcarův a pouští se s nimi dolů do velkých měst a bohatých niv, aby k nim přidal maďarské zlatky. Pešťbudín je nejžidovštější město Evropy; tak hovoří Maďar Hundsdorfer. Uherská zem má židovskou metropoli…

Za zpívání ukrajinských a slovenských písní vracela se naše malá společnosť jednoho krásného večera za krvavé luny z „Batzenhäusrů“ (ale to není poetické slovo!) do Prešpurku. Němci a Maďaři vystrkovali z oken hlavy — to se jim asi ještě nestalo, aby za svého života slyšeli v Prešpurku slovansky zpívat na ulici!

Nu, dostali jsme se šťastne a celí do jedné vinárny, ale tam hned by nás bylo bývalo jen půl… Zpívali jsme své písně i tam. Maďaři dlouho nám nerozuměli, — starají se totiž svědomitě o to, aby ke každé krásné melodii slovenské přišroubovali nový maďarský text! — ale konečně přece seznali, že jsme „panslávi“. Nestrhla se sice žádná bitva, ale se zpěvem svým byli jsme nuceni přece odejít, když si Maďaři přivolali na nás samého majetníka domu a my neměli chuti umlknout.

Už jsem Prešpurku dosti pochleboval, musím mu také učinit výtku. Týká se cesty na královský zámek, resp. kasárna, který jsme si šli v neděli ráno asi o 10 hod. prohlédnout. Že uvádím hodinu a neděli, má svou příčinu. Chci se totiž dotknouti t. zv. vrabčích domků, vysypaných jako z pytle u samého zámku, které hyzdí město a cestu na zámek činí hnusnou. Na cestě této potkávali jsme lid z venkova, jdoucí do Prešpurku za svou pobožností. To však nevěstky z „vrabčích domků“ pranic nemate. V uvedenou ještě hodinu myjou se do pola vysvlečeny před svými pelechy a pokřikují svým způsobem. A jsou-li již se svou toilettou hotovy, vyhřívají se na lavicích před domky, jsouce oblečeny v pestré maškarní cáry. V těchto pozorovati je lze také v rozličných větších lázních uherských za bílého dne.

Že jsme si vyšli také přes lodní most za Dunaj, rozumí se. Hned pod mostem překvapily nás švarné Prešpurčanky. Plovaly totiž z nedaleké koupelny Dunajem tak statečně o závod k mostu, že byla radost na mrštná ta tílka se podívat. Toho my na Vltavě neužijeme!

Hned za mostem je pěkná aréna, okolo níž tehdy — byla neděle — proudil čilý život. Šli jsme krásnými promenádami do „Nivy“ („Authal“) k „Myslivně“, ukryté v stínu letní zeleně. „Niva“ zaplavuje prý často Dunaj (až na 2 metry vysoko, jako r. 1876.). R. 1809. přinesl prý sem sošku P. Marie, která tu podnes stojí. V Myslivně užili jsme trochu vína a šunky, či jak říkal nebožtík Hergotič z prešp. Sv. Jiří: umyli jsme se vínem a utřeli šunkou, a pak volnou vraceli jsme se jinudy k Habrům a odtud do Prešpurku.

Na konec ponechal jsem si dotknouti se návštěvy své u pí. Hodžové, vdovy po slovenském mučedníku M. Hodžovi, v příčině jeho literární pozůstalosti.

Komuž nebylo by známo u nás jméno Michala Miloslava Hodže? Štúr nazval ho duhou Tater, věštící Slovensku jasnější budoucnosť! Bohužel, ztratila se ta duha slovenská příliš záhy — Hodža sám zemřel ve vyhnanství…

O životě Hodžově bylo by lze napsati celou knihu, a byla by to kniha nezlomné práce a utrpení. U prostřed bouří maďarských stál Hodža jako dub na skále. Nazývali ho i někteří Slováci výstředníkem, ztřeštěncem. Neporozuměli, jak tak často bývá, té hloubce jeho ducha, tomu zlatému charakteru slovenskému, na němž žádné příkoří nebylo s to učinit ani té nejmenší změny. Obmezuji se zde na nejnutnější data ze života Hodžova. (Zevrubnější životopis napsal Jar. Vlček ve „Světozoru“, r. 1880. str. 416 a násl., k němuž opatřil jsem i podobiznu.)

Hodža nar. se v Rakši, v Turci, 22. září r. 1811. Za učitele dostalo se mu starého Buriana, někdejšího vychovatele Kollárova. Po studiích gymnasijních a juridických stal se bohoslovcom v Prešpurku. Jak jsem již připomněl, byl tehdy v Prešpurku čilý život mezi akademiky slovenskými. Hodža zvolen byl starostou společnosti slovenské. Řeč, kterou zahájil činnosť této, vydal pak — ovšem censurou seškrtanou — v „Plodech“ společnosti roku 1836., a jí dobyl si prvé slávy řečnické. Dokončiv studia ve Vídni, stal se záhy ev. knězem a na místě Kollára, který jej za sebe odporučil, obdržel ev. faru v Lipt. Sv. Mikuláši.[27] Fara ta stala se mu zdrojem všeho pronásledování. Maďaroni, kteří chtěli faru jinak obsadit, smýšleli na Hodžu žalobu za žalobou, až konečně tento i odsouzen byl napřed seniorálním konsistoriem, pak distriktním a na konec i generálním bez všelikého výslechu. Hodža však neustoupil. Pracoval dále na věci slovenské, odchovav takořka v náručí své „Tatrína“, důležitý to spolek pro duševní rozvoj Slovákův, jehož byl předsedou. Zakládal spolky střídmosti, nedbaje žalob židovských, konal mnohé potřebné cesty do Vídně i do Prahy ve věcech národa. Také Hodža domníval se zprvu, že je s Maďary smír možný, ale sklamav se záhy, uložil bolesť svou do spisku „Dobré slovo Slovákom súcim na slovo“ (v Levoči, 1847.). Tamtéž vydal rok na to „Základy mluvnice slovenské“ a „Větín,“ z něhož poučno je pro nás, že Hodža ztráty slovenské šlechty neželí, neboť co prý šlechta pomohla které literatuře? — A bez literatury není přece národního života. Šlechta, které je literatura jejího národa lhostejnou, nezasluhuje ovšem ani jména šlechty!…

Ve „Větíně“ již Hodža vzpomíná, že uherští páni chtějí, aby se slovenské děti jen 2 léta učily jazykem mateřským; ostatní čas má být věnován maďarštině. Přání toto nesplnilo se hned, ale dnes, bohužel! — maďaří se už ve školách napořád. Ani opatrovny nezřídí maď. vláda pro slovenské děti, aby nevytknula za první podmínku ráz její maďarský, jako se stalo nedávno ve Zvoleni! Nehoda za nehodou stihá od nešťastného dualismu ubohé Slovensko. Pomřeli Štúr, Kuzmány, Mojses, Hodža, zavřena Matice a slovenská gymnasia — jakž má neštěstí takové přitahovati pracovníky nové, jakž má budit odvahu a uvědomělosť v kruzích širších, získávati měšťanstvo nedůvěřivé! Smazat Slovensko ze seznamu živých, toť jediná snaha nynější tyranie maďarské. Nenávisť ke všemu, což je slovanské, nezná u Maďarů mezí. Rukou barbarskou neostýchají se vypárati slovanský nápis z pláště svatého Štěpána(!). Ale dobře praví Sasinek („Sloven. Letopis“, IV., 199): „Keby maďarskí učenci chceli zahrabať pamiatku vlivu slovanského na Uhorsko vôbec a na Maďarov zvláštně, museli by prestať mluviť po maďarsky.“ Slova tato nejsou přehnána. V Radvani četl nám kat. farář Franko Sujanský ukázky ze svého slovníku slov slovanských v maďarštině. Prací svou, hodnou otištění, docílil i toho úspěchu, že z maďarštiny vysvětlil i některá slova slovanská v jich čistých formách, která jsou v tom kterém slov. jazyku již zkomolena. Maďaři ovšem „učeně“ se hájí, že na př. salma (sláma), széna (seno) atd. jsou bůh ví jakého původu, jen ne slovanského. V té příčině odpověděl jim také znamenitě prešpurský Michal Mudroň.[28]

O Hodžově spolupůsobení v letech 1848/49. zmínil jsem se již v prvém oddělení této partie. — Připomenouti sluší, že Hodža chtěl také zavésti novou liturgii, totiž liturgii českých bratří. Všecka další obviňování a soudy zůstaly proti Hodžovi bez úspěchu. Hodža stal se obětí teprve vyrovnání s Maďary r. 1867. Odsouzení Hodžovo církevním soudem na ztrátu fary bylo konečně potvrzeno. Vzdor tomu však přidával sám panovník Hodžovi ze své pokladny k pensi 800 zl. ročně, arci pod tou podmínkou, že opustí vlasť…

Mučedník Hodža dostal tedy trnovou korunu! Vypisovati všecka pronásledování jeho, ani nemohu. Uvedu jen jediné. Dne 15. května r. 1862 vyšel Hodža s prof. Makovickým na návštěvu do Trnovce. Na zpáteční cestě do L. Mikuláše přepadeni byli dvěma muži, jakýmsi Lehockým a Račkayem, a sbiti surově, takže zůstali na místě ležeti. Makovickému rozbita hlava, Hodžovi poroucháno oko a vyražen zub. Zatím ráno lid shromážděný v kostele marně čekal na svého kněze. Konečně došla zpráva o tom, co se stalo. Nastalo jitření a bouře v celém městě. Vinníci, které chtěl lid rozsápat, zachráněni uvězněním. Skoro celý Liptov obsazen tehdy vojskem. Pachatelé byli prý osvobozeni výrokem prvého soudu. Teprve soud v Levoči odsoudil je na 2 léta na pevnosť, odkudž však byli — jak se předvídalo — po 2 měsících puštěni. Zajímavo je, že o výlohy vojenské vedl se do nedávna spor. Církev sv. Mikulášská odsouzena k placení výloh.

Nepřátele své odzbrojoval Hodža pouhým pohledem. Čekali na něho na ulici, rozlícení, chtějíce ho usmrtit, Hodža šel okolo, upřel na ně své planoucí, výrazné oko, a vrahové — pokorně obnažili před ním hlavy. Vedral se jednou k němu nějaký T. P. s dýkou v ruce až do bytu, aby Hodžu sprovodil se světa. Ale nesnesl jeho velebného pohledu. Byl přemožen…

Že nerodná půda, byť bratrská, umořila záhy tělo Hodžovo, netřeba ani dodávat. Vytržen z půdy domácí násilím, nemohl již ten starý dub slovenský zapustit kořenů jinde. Usychal a uvadal. Vichřice života zlomila ho. Zemřel v Těšíně 26. března r. 1870. Tam postavilo mu jeho Slovensko 8. srpna r. 1872. žulový pomník. Při dojemné slavnosti té přednesl na hřbitově těšínském Bachat-Dumný svoji hluboce procítěnou „Dumu“. Tyž vybral na pomník Hodžův za nápis jednu ze znělek jeho, kterou níže uvádím, ještě z jiné příčiny.

Když jsme totiž navštívili v Prešpurku vdovu Hodžovu, která žije u své dcery Mariny, opěvané druhdy pro osobní statečnosť básníky Sládkovičem (Spisy 629), Bottem (Spevy 186) a j., provdané nyní za p. Filipa Hladkého, abychom seznali liter. pozůstalost Hodžovu, okázán nám mezi jinými rukopisy objemný rukopis básně „Vieroslavín“, již Hodža nazval básní lyricko-didaktickou. Báseň tato obsahuje 5 velkých sešitů. Rozdělena je do 5 oddílů: I. Mojslav obsahuje 130 znělek 11-ti řádkových, II. Rodoslav 138, III. Vlastislav 132, IV. Miroslav 146, V. Vekoslav 75. Poslední znělka (624-tá) napsána na Hodžův pomník.

Čtenář z ní posoudí, psal-li Hodža velikou tuto báseň pro čas přítomý, anebo má-li pravdu paní Hodžová a rodina ostatní, která nechce jí připustit na světlo, že prý by jí ještě rozuměno nebylo.

Zní:

S velkým piatkom teda dokonávam[29] na Golgatě viery zmučený; pod kríž Kristov do hrobu se dávam, ameň! verím, buděm zkriesený! Blahorečiac Vaším srdciam, hlavám, bratia! tu sa s Vami rozžehnávam na Slavian čas, Kristom určený. Dotial něch Vám znienok týchto zněnia budia v dušiach túžnych ozveny! Něch Vám linú viery, lásky chcenia zvoniť rodu nášmu na zkriesenia!

Hluboký smysl tají se v této znělce. Mučedník Hodža umírá s nadějí, že Slovanstvo na jeho tichý, pracovný život nezapomene. A do té doby odkazuje národu svému tuto labutí svou píseň, aby její ozvěny v duších zvonily mu na vzkříšení.

Také letos namáhal jsem se získati tuto báseň pro vydání. Dostal jsem za odpověď, že se o tom rodina ještě poradí. Bohužel, není velké naděje, že se Slovensko dočká tohoto odkazu Hodžova.

Po Hodžovi zůstala netištěna také báseň „Mátora“, jejíž rukopis jest v rukou jistých. Rukopis ten zaujímá 80 sešitků, každý sešitek o 16 stránkách asi 40-tiřádkových. Krom toho, tuším, dostala se ještě jiná báseň se sbírkami zavřené Matice slovenské do Pešti. Patrno již, že jméno Hodžovo zaskvělo by se též básnickou slávou, kdyby vše, co veršem napsal, bylo shledáno a vydáno.

Po Hodžovi zbyla rodině také knihovna, která vyplnila 20 beden. Stihl ji osud knihoven našich spisovatelů, ba ještě horší. Vdova byla poměry nucena prodati ji asi za 600 zl. maďarskému museu v Pešti…

A tak jsem s vypsáním své návštěvy v Prešpurku u konce.

Těšili jsme se, že odtud po parníku navštívíme i památný Děvín, vypínající se na závratné skále, přímo z vln Moravy a Dunaje vystupující, nedaleko odtud na hranici rakouské, s nímž padla r. 903. i ta část Velké Moravy, která ležela mezi Váhem a Moravou, do moci maďarské.[30] Avšak již kázal nám čas, abychom se vrátili. Neradi loučili jsme se s krásným Prešpurkem. Než — jednou opustit jsme ho musili…

Z Prešpurku doprovázel nás až do Modry statečný náš přítel, pravotár Kutlík.

IV. Z Prešpurku do Nového Města nad Váhem

(Hergotič. Pezinek. Vinobraní. Slovenská jizba v Trlinku. Slovenský dům. Uherské hospodářství. Modra. U hrobů Ludevíta a Karla Štúra. Hlohovec. Leopoldov. Píšťany.)

Za pěkného červencového rána vsedli jsme v Prešpurku do vlaku a nastoupili ve společnosti připomenutého již statečného pravotára Kutlíka zpáteční jízdu. Za nějakou chvíli byli jsme ve sv. Jiří, královském uherském městě, které má asi 3500 ohyvatelů, a jehož bylo za posledních bouří protižidovských často vzpomínáno.

Náš společník vyprávěl nám při té příležitosti o pověstném, nyní již zvěčnělém sv. jurském silákovi Hergotiči. Kousky tohoto „Husity“, jak se Hergotič rád nazýval, jsou v celém okolí dosavad v živé paměti. Bylť Hergotič na Slovensku asi zvláštním zjevem a skoro nazvati ho možno druhým Vávrou Brezulou, který vybil Turky ze své Lubietové. Tak odvážných junáků zřídka Slovensko rodí. Synové jeho zvykli trpěti a nevyvíjeti v sobě odvahu. Hergotič byl vzácnou výjimkou. Ale jakž by nebyl silákem. Vždyť, jak již praveno, „umýval se každý den dobrým sv. jirským vínem a utíral šunkou“. Hergotič nepil kořalky, která tak žalostný stav připravuje slovenskému a polskému lidu. Sílu svou zkoušel na každém, s kým přišel do styku. Běda tomu, kdo neznaje Hergotiče, chopil se podávané mu ruky. V tom okamžiku Hergotič sevřel ti ruku ve své pěsti a v druhém okamžiku ocítil jsi se Hergotiči na zádech. Tak házel si rád na záda hlavně studenty. S nepřítelem byl Hergotič zkrátka hotov. Rozhněval-li ho někdo, blýskl očima a z úst vydral se mu výkřik: „Kristus ci dušu dal!“ Nespasil-li se protivník útěkem, zle se mu vedlo. R. 1866. vyplatil několik Prušáků, kteří mu drancovali, jak náleží. Přehodil si dva na hřbet, z každé strany jednoho, a střásl je pak někde polomrtvé se sebe dolů. Ostatní ovšem utekli. Ale zemřel smrtí siláka nehodnou. Probořil se kdesi na ledě a utržil si pakostnici. Od té doby stal se zádumčivým. Pro bolesti v noze zapomínal se „umývat vínem a utírat šunkou“, vlekl se bídně a zemřel brzy žalem, nemoha si více házeti lidi na potkání na záda.

Zatím co jsme se bavili vypravováním o Hergotičovi, odfoukl si rušeň a zarazil v Pezinku, kdež počíná již čistě Slovenský kraj. Pezinek (maď. Bazin) je úhledné městečko, čítající 5600 obyv., národnosti hlavně slovenské. Zevnějšek města jeví všudy pečlivou čistotu. Domy nejsou vysoky, ani široky; obyčejně mají po 2 — 4 oknech. Obyvatelé zdejší živí se hlavně vinařením, částečně také soukennictvím. O víně pezineckém již jsem se vyslovil; jest sice lehké, ale aromatické a velmi chutné; okusili jsme ho netoliko ve vinárně, nýbrž i v domě jednoho slovenského národovce, a byli jsme s ním úplně spokojeni. Po vinobraní anebo oberačkách prodávají zdejší vinaři hrozny obchodníkům, opatřujíce si tak výživu na zimu. Že vinobraní bývá i zde zvlášť slaveno, netřeba ani podotýkati. Ovšem neděje se to s takým přepychem a hlukem, jako na příklad v Tokaji, kamž scházejí se k vinobraní lidé všech uherských národností ze všech stran, ba i šlechta.[31]

Jinak jsme v Pezinku nepozorovali nic zvláštního.

Okolní lid nosí malé kulaté kloboučky, pestré anebo černé vesty (lajblíčky), bílé košile a hrubé plátěné „gatě“ s třepením u chodidel. Tyto — jako všady jinde — vyměňuje v neděli za úzké „nohavičky“, jinde obyčejně bílé, zde jasně modré. Na neděli natírá si zdejší Slovák dlouhý plavý vlas olejem.

Nedaleko v horách má Pezinek malé lázničky, které však nestojí cizinci za zvláštní návštěvu, leda by chtěl okřáti v krásných zdejších lesích.[32]

Z Pezinku jeli jsme ve voze dále pod Malé Karpaty, do města Modry. Pole a vinice okolní svědčí, že jim půda dobře jde k duhu. Před námi vystupují jako dlouhá zelená hradba hory karpatské. Lehký vánek přináší nám v ústrety vůni sosen a chladí příjemně horké hlavy. Za nějakou chvíli dojíždíme dědiny Trlinku. Domky zdejší stavěny jsou ve dvou řadách podél silnice. Kážeme zastaviti před jedním a vcházíme branou do dvora, odtud pak do síně obydlí samého, kdež vítá nás srdečně bělovlasý stařeček, gazda Miško Kulíšek, a pobízí dále do bílé světnice. Přišli jsme, abychom si prohlédli slovenskou domácnosť. Viděli jsme již vnitřek domu slovenského v Liptově i v Turci, v Trenčíně i v Nitře, a všady nalezli jsme týž. Ovšem, blízko větších měst nehledí si již hospodáři toho, aby zachovali své jizbě starý slovenský ráz, a také zde, když jsme se cestou ptali, kde bychom v Trlinku nalezli staroslovenskou jizbu, byli jsme poukázáni hned na starého Mišku.

Izba anebo svetlica slovenská opatřena bývá z pravidla dvěma dlouhými lavicemi, které se v pravém koutě sbíhají. V koutě tom staví se malá almárka (almária), která vnitřkem svým tvoří dutinu trojúhelníku. Do té ukládají své písemnosti, knihy a peníze. Téměř čtvrtý díl jizby zaujímá v levo zděná pec s přípeckem, zídkou to na sedání a lehání. Napřed má každá pec krb (kozubek), z něhož strmí komín (koch) do stropu. Zřídka však staví se tento až nad střechu. Jak již dříve praveno, v chudších krajinách nechávají si světnice zakuřovati a vypouštějí dým pouze okny anebo i otvorem nade dveřmi. Okna (obloky), obyčejně dvě, bývají malá. Javorový nebo lípový stůl pokryt jest čistým obrúskem, anebo aspoň je tímto ovinut chléb, ležící na stole. Stůl stává v pravém a předním koutě světnice před almárkou. Pod okny v průčelí domu staví se jednoduchá lavička. Stěny této světnice ověšeny bývají obrazy svatých, arci jenom u katolíků. Zřídka spatřiti lze ještě malby na skle, jichž předmětem bývá dosud pověstný Jánošík a jeho „dobří chlapci“.

Do světnice vchází se z předsíně, pitvoru, v níž je ohniště, výklenek pro uchování pitné vody a žebřík nebo i dřevěné schůdky na půdu (poval, padlaš). Pitvor anebo světnice je vyzdobena pestrými nádobami, které rozvěšeny bývají po stěnách na policích. Některé z těchto — mis, talířů a džbánů bývají opravdu vzácnou starožitností a platí se podle toho. Avšak slovenská gazdyně neloučí se ráda od svého pěkného nádobí, ke kterému pojí se často její vzpomínky na mladá léta v rodném domě prožitá. V novější době nejoblíbenější jsou nádoby z Holiče, které se zhotovují po způsobu starých nádob slovenských.

V zadní části domku bývá ještě komora, přerozmanitě naplněná. Poněvadž slovenský gazda nemá ve zvyku choditi na výměnek, zachovávaje si vládu v domě do smrti, odkázáni jsou mladí manželé na komoru, v níž spávají i za tuhé zimy. Místo komor mívají někde před domky sypárny či „lémhausy“. Zámožnější gazdové zřizují při domě na straně ode dvora záhrobně, přístřeším, které podpírají zvláštní sloupy, přikryté a dole mřížkovým zábradlím ohrazené. Ale kde ani toho není, viděti přece aspoň přístřeší, aby voda se střech hned po stěnách nestekala. Záhrobně také jmenovány bývají stienky nebo prietosy. Domky v Pezinku nehledí si již valně tohoto zvyku.

Náš gazda Miško ukázal nám ještě v kolně veliký lis na víno, které si sám vyrábí a jehož dal nám okusiti.

Hospodyně nebyla tehdy doma, neboť Miško měl právě žně.

Řekl jsem již, že slovenský hospodář nezná výměnku, který byl z Němec k nám zanesen. Na znamení vážnosti nosí gazda klobouk na hlavě i v jizbě. Podle toho lze hned poznati, kdo je kazárem v domě. Často stává se, že pod správou starého gazdy žiji v jednom domě rodiny jeho synů, ba i vnuků. Rozumí se, že pak pec bývá nocleháři přeplněna. Zemře-li otec, řídí obyčejně matka s nejstarším synem hospodářství dále. Teprve po smrti obou rodičů rozdělují se děti o pozůstalost, ač ne vždy a všady, jmenovitě, je-li dědiců více. Nezbývá jim pak, než žíti pospolu pod správou nejstaršího. Proslulý Pavel Dobšinský vypravuje dále, že pravidlem je vykati starším; tak vyká žena staršímu muži, mladší bratr staršímu, dítě rodičům, atd. Jen starší mladšímu anebo rovesníci si tykají.

Při domech slovenských bývají ovšem i stodoly (humna, kolešny), stajně atd. Zařízením svým podobají se našim.

Známy jsou také uherské studně, na Slovensku velmi rozšířené. Na dlouhém bidle, žeriavu, upevněn na provaz okov, který se spouští do studny, dřevem nebo kamením nad povrchem ohrazené.

Rozmanité je v Uhrách hospodářství! Rozmanitosť jeho záleží ovšem hlavně na klimatických poměrech, které jsou tak nestejny, jako nestejny jsou povaha a řeč národností Uhry obývajících (jichž prý je 20!).

Takové je to už na světě: Maďara, jenž by musil v horních Uhrách zemřít hladem, posadil osud do nejúrodnější krajiny; ubohého Slováka, který by na místě Maďarově stal se boháčem za jediný rok, odkázal na hory.

Čaplovič o tom případně píše: „Zatím co v Karpatech, kdež lid — jak se jednou někdo (Windisch-Magazin) trefně vyjádřil — žije plícemi a zevnějškem těla (Oberfläche des Leibes) více, než žaludkem (tedy takřka vzduchem), sotva ovsík uzraje, a jen neúhledné, trpké ovoce zřídka kde roste, které se ještě na stromech, podle žertovného přísloví, podloženou a zapálenou slamou dozrání nutit musí, daří se v Banátě rýže a bavlna, a hevábí bývá zde, jak známo, od mnohých let na centy vyráběno…

Zatím co skromní obyvatelé severních hor viné hrozny a mandle jen z přírodopisu znají a částečně jen brambory (švábkami, kobzolemi, krumplemi), částečně ovesným chlebem a pod. pokrmy spokojiti se musejí: těší se i nejchudší obyvatel požehnaných jižních krajin chlebu pšeničnému, ohnivému vínu, melounům, kaštany sbírá v lese a ovesný chleb zná jen — z pověsti. Nejtužší zima spočívá na rovinách nejdéle 2 měsíce, a byla leta, kdy tu sníh jen několik neděl kryl půdu; tam nahoře v horách musejí být obydlí lidská od září do máje, tedy dvě třetiny roku nepřetržitě vytápěna; tam sáně spotřebují se za rok úplně, kdežto v jižnějších krajích přecházejí od otce na syna…

Slovák z uherských národností jediný zaměstnává se rozmanitě. Vzdělává pole, vychovává dobytek, vede obchody, pěstuje řemesla, pracuje v báních, je hbitým vozkou na suchu i na vodě (pltníkem), myslivcem, ptáčníkem, studuje rád a pilně atd. Dobře praví Čaplovič: Ostatně pracuje Slovák rukama nohama; Maďar pracuje dobytkem, Němec nohama a rukama a — hubou, žid hubou a nohama, Rusín, Rumun, Slavonec ani tak ani jinak, ale hledá v sladkém far niente svůj požitek. — Do uherské národní kuchyně dává Maďar chléb, maso a víno, Rusín a Rumun sůl, Slavonec slaninu, Němec brambory a zeleninu, Vlach rýži, Slovák mléko, sýr, máslo, stolní příbory a kuchyňské náčiní, žid peníze a cigán konečně dělá při té národní kuchyni muziku…

Za svou prací chodí Slovák daleko do světa, kdežto Maďar své dědiny neopouští, boje se snad, že by do ní zpět netrefil

Přímka od západu k východu, od Prešpurku až na nejkrajnější pomezí marmarošské stolice, dělí Uhry v severní a jižní část; ona nemá pro sebe ani chleba dostatek, tato je skladištěm žita nejen pro severní Uhry, ale i pro cizinu.

Všecky krajiny slovenské nejsou arci neúrodny. V Prešpursku daří se i melouny, a víno nepěstuje se toliko v Oravě, Turci, Liptově, Spiši, Šariši a Marmaroši. Jiná půda je v Gemeru, jiná v Trenčínsku, ba rozlična je i v jedné každé slovenské župě. V trenčínské stolici dolejší daří se na příklad i víno, ač se nepěstuje tak, jakby se pěstovati mělo; v hořejší je půda chudá, jako v pohořích. Trenčínští sedláci už prý se ani nemodlí — praví vtip, který má slzy v očích: — chléb náš vezdejší — ale zemák náš vezdejší dejž nám dnes…

Za to na dolní zemi nejsou poměry klimatické tak rozmanity. Maďar je stejným gazdou všady. Oplývaje hojnými polnostmi a jsa důkladně líný, pěstuje rolnictví zhusta asiatsky; neboť nejde mu zrovna o to, aby co možná nejvíce výtěžku z půdy dobyl. Obchody přenechává židům. Obilí nechává ležet v stohách na poli, neboť stodol nezná, zrní dobývá z něho namnoze primitivním způsobem: nažene na obilí koňů nebo volů, kteří zrní vyšlapou. Sýpek zřídka staví, ukládá obilí obyčejně jen do jam na dvoře nebo před obydlím. Však ani těch jam sám si nevykope. Povolá kopaře, kteří jámy na obilí takto asi připravují: napřed je vyplní slamou a tuto zapálí. Oheň udržují po několik dní, aby se povrch stěn upevnil a obilí hlínou nepáchlo. Pak vystelou jámu suchou slamou dole i po stranách a vyschlým zrním naplní ji až po kraj. Na ně kladou vrstvu popele, na tuto vrstvu písku a na vrch prsť. Také několik kusů kamenné soli dává se do zrní, aby se zabránilo kvašení. Když je jáma hlinou na vrchu ucpána, udělá se nad ní vršek z hlíny a cihel, aby do jámy nevnikala voda. Taková obilní jáma má podobu buteillky, neboř prý v ní obilí déle vydrží. (Jam podlouhlých užívá se jen na rok, poněvadž se v nich zrní zapařuje.)

Proč Maďar nerad staví stodol a sýpek? Předně z pohodlí a za druhé, aby uchránil tak obilí před ohněm, který v Uhrách nebývá řídkým hostem. Hůře je ovšem, že obilní jámy navštěvují rády myši, které pokazí často zrní do čista; neboť vyvrtanými děrami vniká pak do něho voda a vzduch. Drahou špatnou vlastností obilních jam je, že se musejí, načnou-li se jednou, ihned zcela vyprázdnit!

Pole mívá Maďar od stavení dosti daleko. Proto zakládá na nich taně, salaše, jež ovšem nejsou podobny pastýřským salaším Slovákův. Také Slováci, kteří mají pole příliš vzdálena, staví na nich hospodářská stavení, nebo aspoň t. zv. senníky.

Na tani stráví Maďar se svou rodinou a s čeledí větší čásť roku. Na tani chová dobytek, píci, palivo, a odtud dochází obyčejně jen v neděli večer do vsi, kdež mívá pár krav pro mléko. V zimě zůstavuje na táni jen čeledíny, kteří se o hospodářství starají. Dobytek nechává Maďar na pustě, jakž pole svá nazývá, neustále pod oblohou. Stávalo se ovšem v zimě, že bývala celá stáda zasypána sněhem a z rána musela se ze sněhu probírat. Uhodil-li pořádný mráz — což ostatně bývá zřídka kdy — jako r. 1816., pomrzlo dobytka na kopy.

Jako Slovák, tak Maďar má pro pastýře rozličného dobytka zvláštní jména. Krávy pase gulyáš, ovce juhás, vepře kanás, koně čikóš, který divoké zároveň krotí, zadrhuje jim provazové oko kolem krku a strhuje je k zemi. Krocení to je velice zajímavé. V tom okamžiku, kdy kůň sklesne k zemi, sedí čikóš už na něm, povolí oko a pustí se s koněm jako vítr do polí a nepopustí, dokud kůň sám nezemdlí. Divokých koní ostatně v Unrách již je po řídku.

Ovcí pěstuje Maďar méně než Slovák, za to ale zabývá se více bagouny.

Ovcí rozeznávají se v Uhrách dvě hlavní plemena, totiž jižní a horské. Na dolní zemi, mastnou pastvou porostlé, daří se ovce ovšem lépe. Váží prý někdy více než starý centnýř a má až 9 liber rovné vlny. Horské ovce mají vlnu hustou, krátkou, kučeravou, a obyčejně bílou. Jeť na Slovensku všecko bílé: ovce, pastýřské psi, krávy a často i koně. Ba i oděv lidu je bílý a Slovenky, jak již pověděno, jmenují se také bílým pohlavím. A bílý je Slovákovi též krásný, milý. Proto má Anička bílého Janíka, proto matka zpívá si u kolébky dítěte: „Beli že mi, beli (běl se), môj anjelik biely!“…

Horská ovce není ovšem ani tak veliká a tučná, jako ovce z dolní země. Znalci dělí pak horské ovce v několikero druhů. Merinky mají tenkou, jemnou, pevnou a pružnou vlnu. — Obyčejná ovce spokojí se s nejchudší pastvou, nechuraví a dává ještě za to více vlny. Měšanky povstaly smíšením Merinek se španělskými Churoskami. Na dolní zemi pěstují zejména bírky, které dávají krátkou, ale hustou a měkkou vlnu.

Ovcí užívají Slováci k vykošarování pozemku. Na noc totiž uzavírají ovce do pletených ohrad, košíků (košiarů), a tyto stále přenášejí dál a dále, až celý pozemek je řádně vymrven. Toto košarování trvá v roce asi 7 měsíců, ostatní pak čas krmí se ovce doma. Pravidlem je při košarování, že na každém čtver. sáhu nechávají se stát čtyry ovce po dvě noci. Vymrvení takové stačí pak na dve léta. — Pastýře ovcí jmenují Slováci valachy; tito podřízeni jsou správci salaše, bačovi, a mají k ruce drobné honělníky, své budoucí spolutovaryše. Pastýři tito pasou statek buď jednoho většího hospodáře, anebo několika gazdů menších, často i statek celé dědiny a celého města. Podobně mají Slováci společné voliary či junčiary, kraviary, koniary a kondáše, kteří pasou ošípané (vepřový dobytek).

Ošípané dělí se ještě na: mangolice, kyčiaky, uherské, bakoně atd.

Život na salaši vylíčím později, podotýkám jen ještě, že nejlepšími rolníky v Uhrách jsou Němci. Slováci totiž pěstují ještě také hospodářství úhořové.

Z plodin polních daří se v Uhrách, ovšem ne všady, pšenice, žito, ječmen, oves (z něhož „horňáci“ pekou chléb a jímž „dolňáci“ krmí koně), hrách (jižněji, na severu spíše pohanka), kukuřice, rýže na jihu a brambory. V Turci roste zvlaštní druh malé sladké řepy, která dlouho vydrží. Vařívá se s masem. Brambory pěstují se na Slovensku a to hlavně v Oravě, v Liptově a v Spiši. V Oravě, kdež lid jimi takořka žije, pěstují brambory ranní, jakubky červené oravky. — Ovoce daří se na Slovensku zvláště v Gemeru, Trenčíně, Zvolenu, Hontě a Novohradu. Švestky báňskobystřické známy jsou po celých Uhrách. Na jihu daří se také mandle ve vinohradech. Dříve pěstoval se v Nitře a Trenčíně také šafrán. Dále pěstuje se též konopí a len, a to hlavně pro domácí potřebu. Chmel roste v Uhrách snad dosud jen divoce.

U prostřed lesů zakládají Slováci t. zv. lazy anebo kopanice (v Nitře a Zvolenu), totiž pole, zahrady atd. s potřebnými ovšem hospodářskými staveními. Z lazův a kopanic povstaly a povstávají pak celé dědiny. Horská taková pole musejí často jen okopávat, na strmých horách zorávati jich nemohouce. Ale znají prý už také horský pluh. — —

Náš Miško Kulíšek je pravý prototyp prostého Slováka. Upřímný, pohostinný, veselý, dobrosrdečný, kurážný podle potřeby a trpný, když si toho pan služný přeje. Ví, co ho tlačí, ale za úsměv velikých pánů zapomíná rázem na všecky útrapy a volí podle jejich přání. U nás byl by takový člověk vyhoštěn ze společnosti našich lidí, na Slovensku, žel Bohu! není ještě lid tak probudilý, aby jen chápat dovedl cenu svého hlasu. A proto jen politovati lze našeho Mišku, a nic více.

Miško znal dobře zvěčnělého Ludevíta Štúra, tuto — příliš záhy zašlou — jitřenku Slovanstva. Štúr zemřel v blízké Modře v náručí rovněž již mrtvého „malíře slovenských zemanů“, Jana Kalinčáka, postřeliv se při nešťastném padnutí při honě do nohy. Miško vyprávěl nám o tom — vypůjčilť si tehdy Štúr od něho obecní nějakou ručnici.

Rozumí se, že jsme se v Trlinku nezdrželi dlouho, pospíchajíce dále do Modry.

Král. město Modra leží pod samými Malými Karpatami. Viděti tu ještě asi z polovice zachovalé hradby. Město samo neposkytuje zvláštní podívané. Má několik kostelů, náležejících evangelikům i katolikům, a gymnasium. Domy jsou nestejny. Po ulici teče volně potok a před některými domky buší mlatci statečně do čerstvé sklizně. Obyvatelů má Modra asi 5.500. Zde na gymnasiu působil vzpomenutý Kalinčák od roku 1846., byv jeho ředitelem. Po odchodu Kalinčákově do Těšína skleslo probuzené národní vědomí v Modře na čas na bývalý nepatrný stupeň. Také bratr Ludevíta Štúra, Karel, byl ředitelem zdejšího gymnasia.

Do Modry dojížděl Ludevít ovšem tedy často a zde též předčasně zemřel. Dříve, než jsme navštívili hroby obou těohto bratrů, zastavili jsme se ve škole a na faře evangelické. Na oné působí výtečný slovenský učitel Izák, na této přijal nás farář p. Minich. Paní učitelová, dobrá Slovenka, připravila nám, než jsme se nadáli, pěknou kytici, abychom ji položiti mohli na hrob nenahraditelného Ludevíta Štúra.

Pohnuti stanuli jsme po chvíli s odkrytými hlavami u jeho hrobu. Jeti okolo Malých Karpat a nenavštívit hrob Štúrův byli bychom si pokládali za hřích. Slovenská Matice postavila Štúrovi pěkný pomník, jejž opatřila svou pečetí a nápisom: „Štúr nar. 22/10 1815, zem. 12/6 1856.“

Zde tedy leží ostatky autora „Slovanstva a jeho budoucnosti“, zde setlelo to zlaté srdce, v jehož teple vyklíčila nesmrtelná láska k Slovanstvu. Nelze mi na tomto místě pokusiti se o vylíčeni přeplodné duševní práce zvěčnělého Ludevíta. Nestačila by kniha na takový obraz; neboť čím Slovensko od let třicátých v literatuře bylo a je, tím učinil je hlavně Štúr. Zevrubnou studii o Štúrovi a jeho době otiskuje právě, jak jsem již připomněl, dr. Hurban v „Slovenských Pohladech“. Až tuto práci celou bude míti veřejnosť v ruce, pak snad teprve lze bude náležitě oceniti velkého ducha Štúrova.

Ludevít Štúr narodil se výše připomenutého roku a dne v Uhrovci v župě trenčínské. Nabyv prvních vědomosti doma od otce, který byl správcem evangelické školy, a odbyv studia gymnasijní v Rábu a Prešpurku, kdež byli jeho spolužáky starší bratr Karel, Samo Chalúpka, Godra, Hurban, Hodža, Lichard a j., kteří později důležitá místa v národním životě slovenském zaujímali, stal se sám horlivým učitelem mládeže slovenské, duší tehdejší „slovenské jednoty“ a později „ústavu literárního“ v Prešpurku. Tam, jak již pověděno, převzal stolici Jiřího Palkoviče, kterou zaujímal potud, pokud násilím, nepřátel Slovenska vzdor protestům ev. církví, senioratů, superintendentův a prosbám mladeže svržen nebyl. R. 1845 počal působiti veřejně. Jemu děkují Slováci první své noviny, jež r. 1845, získav po tříletém úsilí dovolení, vydávati počal. „Slovenské nár. Nov.“ i jejich literární příloha „Orol Tatranský“, vycházejíce v řeči lidu vlastní, dobyly si nesmírných zásluh o probuzení Slovenska. Avšak jako v politice a literatuře tak v lidu způsobily čilý ruch: pobízely k zakládání spořitelen, spolků střídmosti, k vzdělávání pustých lad atd.

Téhož roku založil spolu s Hurbanem a Hodžou „Tatrín“ a rok na to vystoupil se spisy „Nauka reči slovenskej“ a „Nárečia slovenskuo“. Při tomto zápasu za slovenčinu nucen byl Štúr pracovati pro národ také na poli politickém, byv zvolen za král. město Zvolen plnomocníkem na sněm uherský, kdež si r. 1847 — 48 velmi statečně počínal. Rok 1848 strávil v Praze a ve Vídni až do vypsaného již povstání slovenského. Po utišení uherské revoluce odešel do Modry, kdež napsal známé své dílo, v Praze vydané, „O národních písních a pověstech plemen slovanských“. V Modře započal také velký historický spis o Slovanstvu, který už nedokončil, tam napsal i některé své větší básně, zejména bohatýrské zpěvy „Svätoboje“ a „Matúše z Trenčína“, kteréžto práce vydal r. 1853 v Prešpurce pod názvem „Spevy a piesně“. V Modře vychovával zároveň siroty po starším svém bratru Karlovi, jenž zemřel 13. ledna r. 1851. Dílo Ludevíta Štúra „Slovanstvo a jeho budoucnosť“ vydáno bylo teprve po smrti Štúrově r. 1867. V. J. Lamanským, který je do ruštiny přeložil.[33]

Vedle Ludevíta odpočívá na hřbitově modranském starší jeho bratr Karel, který si o vychování mládeže a o rozvoj literatury slovenské získal rovněž zásluh nehynoucích. Pro něho jako pro Ludevíta truchlilo celé Slovensko. Hurban takto ho charakterisuje (v Nitře, VII., 344.): „Karel byl usedlý, tichý, skromný, rozvážný, přísného vzezření, slova vážící a vybírající, ani hrůze okamžení neustupující, ani nadějem sanguinickým unášeti se nenechávající paedagog slovenský. Útoky zběsilé maďarského protestanství odrážel neústupnou, nepřebornou hrází své logiky, svého charakteru, svého přesvědčení.“ — Karel nar. se 25/3 1811. v Trenčíně. Studoval zprvu jako Ludevít v Rábu, pak v Šoproni a v Prešpurku, kdež přijal později mimořádnou professuru jazyka řeckého, kterou zastával až do skončení svých theologických studií, totiž až do 1833. Tam počal psáti zároveň zádumčivé básně, které vydal pod názvem „Ozvena Tatry“. Studia svá dokončil v Berlíně. Vrátiv se do své domoviny, počal se obírati také překládáním klassiků řeckých, z kterýchžto překladů vydal některé potom v „Hronce“, Kuzmánym v B. Bystřici vydávané. R. 1838. kaplanoval ve Vrbovém, ale již rok na to povolán byl za professora a rektora gymnasia modranského, které velice zvelebil. Ze školy jeho vyšli oba národní mučedníci Šulek a Holuby. Na gymnasiu modranském působil Karel Štúr do r. 1846., kdy zvolen byl ev. farářem slov. církve v Modře. A v tomto úřadě skončil svůj činný život.[34]

Dlouho stáli jsme u hrobů těchto dvou bratří, ale konečně musili jsme se s povzdechem odtud rozloučiti…

V Modře nezdrželi jsme se dlouho. Náš hostitel hleděl nás sice získati ještě na chvíli svou srdečnou pohostinností, avšak vzdor výtečnému modranskému vínu třeba nám bylo spěchati na nádraží šenkovické, abychom na noc dostali se ještě do Hlohovce. V Modře opustil nás již také náš obětavý průvodce a společník pravotár Kutlík.

Se vzpomínkami na hroby bratří Štúrů opouštěli jsme nezapomenutelnou Modru.

Asi za hodinu vystoupili jsme na nádraží hlohovsko-leopoldovském. Našim očím zjevilo se pěkné město Hlohovec, táhnoucí se po břehu Váhu, a nad nim trůníc pyšný zámek, jehož pata halí se v hustou lesní zeleň obrůstající návrší zámecké.

Hlohovec sám je vzdálen od nádraží asi 20 minut. Čilé toto město děkuje průmysl a obchod svůj jedině synům Abrahamovým, kteří také pospíšili sobě z nádraží co nejvíce, aby zaujali v čas všecky dostavníky, do Hlohovce jedoucí. Byla nám k smíchu ta židovská majestátnosť, s jakou pohlíželi na nás s výsosti dostavníků, kteří jsme nuceni byli pěšky v neobyčejném prachu cestu konati. —

Abychom nemusili kráčeti prachem silnice, odbočil jsme poněkud v levo směrem k nedaleké pevnůstce Leopoldovu, do pastvin a polí, kdež jsme se pastýřů doptávali na hrob popravených slovenských junáků Holubyho a Šuleka. Byla nám naznačena, ovšem jen přibližně, místa na nichž vzpomenutí již mučedníci mladý svůj život dokonali. Jak jsem již pověděl, neoznačuje místa ona ani sebe menší památník nebo růvek. S jistotou tedy ani říc nemohu, stál-li jsem nad kostmi těch dvou junáků slovenských, anebo jen opodál toho místa, kdež stála jejich šibenice. Po marném pátrání, uvidíme-li přece někde nějaký pozapadlý rov, vrátili jsme se k silnici, vedoucí do proslaveného svým náhlým soudem Fraštáku.

Došli jsme k Váhu, přes nějž položen značne dlouhý most, a dlouhým stromořadím topolovým zaměřili jsme přímo k městu. Lze sice hned od mostu odchýliti se od cesty a krásným anglickým parkem pustit se k zámku fraštáckému, ale již nebylo dlouho do soumraku, a my obstarati jsme si musili ještě hospůdku, kterou jsme posléze nalezli v židovském hostinci „u jelena“.

Na Váhu samém i v městě pozorovati lze činnost židovstva, jemuž učiniti musil místo i sám purkmistr fraštácký, Mik. Valášek, slovenský národovec a dobrovolník z roku 1848/49.

Hlohovec má nepravidelné náměstí se starým kostelem, druhdy evangelickým, nyní již katolickým, františkánský klášter, který 2/11. r. 1576. kázal evang. pán fraštáckého zámku Adam Ungnad z Čech zapálit. Zevnějšek města neposkytuje příjemný pohled, jakž se ovšem při židovském městě samo sebou rozumí. Obyvatelů má Frašták 6000. Hlohovec, jejž Maďaři změnili na Galgóc a Němci na Freistadtel, je vzdálen od Trnavy dvě hodiny, a rovněž tolik od historicky památné, bohužel však již valně zmaďařené Nitry. Že v okolí zdejším sídlívali Maďaři, kteří se patrně záhy do jižnějších a úrodnějších krajin Uher utáhli, dosvědčují mnohá jména blízkých obcí, hor, vinic atd. ba i některá maďarská slova, v řeči Slováků zdejších dosud se vyskytující.

Frašták založili prý ale Němci, které Geyza okolo r. 972. do země povolal, a jimž i král Štěpán sv. hovíval. — Zámek fraštácký náležel pak rozličným slavným rodům uherským, totiž: rodu Aby, Ujlakich, Thurzů, Forgachů a Erdödych, kterýž rod dosud jím vládne. Nechci unavovati zevrubnými dáty historickými, koho zajímají, nalezne je při spise „Trnava“ atd. od Št. Ručky (V Skalici, 1868.) Připomínám jen, že všichni Thurzové byli horlivými evangeliky a podle všeho dobrými Slovany, jakž svědčí historie opět i zde, udávajíc, že „s luteránstvom zmáhalo se i slavizirování ve Fraštáku“, kdež i kostel evangelíkům byl odevzdán a do roku 1660. ponechán. (Ručka, 78.) Oni zakládali školy, ba i knihtiskárnu ve Fraštáku zřídili, ve které tisknul se již r. 1581. anebo 1583. evang. katechismus v české řeči. (Vydal jej tamní učitel Jan Pruno.) Po Thurzech přišel však k vládě opět vášnivý rod katolický — Forgachů. Klášter františkánský byl znova (r. 1637.) stavěn a bohatě nadán. Za vojen tureckých, které házely vlny až k Fraštáku (jak lid obecný město toto nazývá), postavena i blízká pevnosť Leopoldov (r. 1665.).

Zle bylo prý tehdy v okolí Fraštáku, kdež na 14.000 lidí zajato a kdež napořád pleněno. „Jeden súc všeho zbavený“ popisuje (viz Zpěv. Koll. II. 424.) řádění Turků, kterak zajatcům na provazech voděným chleba nedávali, ale koňskou krev, kterak panen a matek nešetřili, sirotám na cestách hrdla podřezávali, ba i ty, v kostelích pochované svlékali, potom z města s posměchem vodili, je roztloukali, do vody metali atd.

Nynější Leopoldov je menší pevnůstkou na čiré rovině podobající se pravidelnému šestiúhelníku. —

Po Turcích plenili Frašták a okolí domácí voje Rákoczyho a Tökölyho, konečně vzpomněl si na ně r. 1705. — 1708. i mor, pohltiv ve Fraštáku 3.300 lidí. V blízkém sv. Petru zůstali prý po moru r. 1739. jen tři gazdové na živu. Po moru přistěhovali se sem Češi a Moravané. —

Na zámek fraštácký chystal jsem se již proto, že jsem se domníval nalézti v jeho archivu akta soudu paní Čachtické. Archiv byl však nepřístupen, a co jsem hledal, nalezl jsem záhy jinak.

Zámek fraštácký pyšní se bohatým sklenníkem, jehož skvostné exempláry jsou známy daleko široko. Hned při stoupání na levo od stromořadí stojí více než 100 pomerančových stromů, z nichž je 20 pravých obrů. Na pravo rozestřen je vonný koberec květinový. Zámek sám překvapuje svou rozsáhlostí.

V zámecké kapli spatřiti lze několik památnýoh předmětů, totiž „Modlitbu pastýřů“, pestrou to práci na dřevě, kterou Matyáš Korvín zámku daroval, pak kalich a zlatý koberec arcibiskupa Bakáče, východní kříž z r. 1387. arcibiskupa Kanizsaye z Ostřihomu atd.

Se zámeckého vrchu otvírá se oku krásná vyhlídka na trnavskou rovinu, za níž mračí se dlouhý pás Malých Karpat. —

Ve Fraštáku zdrželi jsme se sotva do druhého dne. Bylo nám těsno v jeho zdech, a ulevilo se nám teprve, když ocitli jsme se zase v úrodných polích mezi pilným lidem slovenským.

Po dráze považské jeli jsme pak dále ke Kostolanům a odtud k známým Píšťanům, kamž také od nás co rok dojíždí mnoho hostcem trpících, aby hledali v sírnatých vodách zdejších na čas úlevy. Nám se do těchto starých, již r. 1551. připomínaných lázní nechtělo. Krajina tamní je známa svou — fádností, a společnost píšťanská je židovská.[35]

Z Píšťan, anebo z následující stanice Brunovců podnikají lázeňští a jiní hosté výlety na pověstné trosky čachtické, které my jsme navštívili však až z Nového Města nad Váhem, kamž jsme ještě téhož dne před večerem dorazili, a za hlavní byt si je vyvolili.

V. Nové Město nad Váhem a jeho okolí

(Nová Město. Tematýn. Čachtice. Paní Čachtická. Dědina Višňov. Bzince. Volba ev. seniora. Uherská kuchyně vůbec a slovenská zvlášť.)

K městům venkovského rázu náleží bez odporu i Nové Město nad Váhem. Domy jsou namnoze nečisty, ulice nepravidelny a ruch v nich židovský. Máť toto město 6000 obyv., mezi nimiž jsou celé dvě třetiny čistě židovské. Obchod, řemesla i rolnictví provozují zde židé, ba i veřejní posluhové náležejí k tomuto — výnosnému vyznání. Že se o zavazadla cestujících hned na nádraží perou, netřeba ani dokládati. A že jsou při tom prohnaní, rozumí se samo sebou. Obyčejně bývají smluveni s tím kterým židem krčmářem, aby mu cizince přiváděli, začež tito dobře takovému židovskému posluhovi zaplatiti musejí. Jak umějí cizince vykořistit, posouditi lze z následujícího případu. Žid vnutil se cizinci, že mu za slušnou odměnu doveze na trakaři kufr z nádraží do hostince. Cizinec šel opodál zvolna za židem a nevšímal si ho příliš. Žid prohýbal hřbet a kroutil sebou, hekal a vzdychal, jako by pod tíží trakaře a jeho obsahu již již musil klesnouti. Vida však, že nedochází povšimnutí, odhodlal se k činu. Dovezl právě kufr na úzkou lávku nad potok, který Nové Město protéká, a na oko nejvýš zemdlen svrhl kufr s trakaře do vody. S vytahováním pak strávil hojně času, ba přijednal si ještě pomocníky k tomu, a — ubohý cizinec musil chtěj nechtěj zaplatit a spokojit se tím, že mu kufr v potoce nenechali. —

Také nás zavésti chtěl žid do „své“ krčmy hned blízko nádraží, ačkoli jsme ho najali až do středu města, poněvadž jsme však nepovolili, byl nucen dopraviti naše zavazadla do většího hostince na náměstí, rozumí se, též židovského, jak už firma „u jelena“ svědčí. Nastalo pak obvyklé dodatečné naříkání, které skončilo ovšem tím, že jsme museli židovi jednou tolik zaplatit, nežli si zprvu vyjednal.

V Novém Městě byli jsme sice zváni na hospůdku do domů některých slovenských národovců, poněvadž jsme však byli čtyři, a chtěli jsme zůstati pospolu, odhodlali jsme se přetrpěti několik dní v krčmě židovské, či — pardon! v hôtelu „u jelena“. Ostatně přičinili jsme se, abychom své židovsko-německé hostitele, které jsme musili teprve nutit k slovenčině, příliš neobtěžovali. Podnikali jsme celodenní výlety a byli jsme tu i tam hosty při společných večeřích, slovenskými národovci k vůli nám pořádaných.

Nové Město má starožitný katolický kostelík, kostel evangelický a novou velikou synagogu. Katolický kostelík s farou, anebo probošství, je obehnáno dosud zdí, pocházející z dob husitských. Odtud otvírá se oku rozkošná vyhlídka do malebného okolí.

Krásně spatřiti lze Červený Kámen, Trenčín, Beckov, Tematýn, Čachtice, pak vysokou Javorinu (severovýchodně od Nového Města), s níž viděti prý je za jasného dne i Vídeň, dále hory Bobot a Jinovec východně od Beckova. Jediný pohled však na divokrásné trosky Beckova, vznášející se na pestrobarvém skalním kuželi, odměňuje hosta jinak nepěkného města dokonale.

Probošství samo je pozoruhodnou budovou, pamatující juž Ctibora (1432). Má několik gotických síní a prostranné večeřadlo, ověšené velkými obrazy dřívějších proboštů. Některé řezbářské práce v kostele, rozličné vzácné knihy atd. zasluhují povšimnutí.

Do Nového Města dojíždí turista obyčejně proto, aby odtud podnikal výlety na připomenuté hrady a hory. Nejčastěji navštěvovány bývají majestátní Javorina a překrásný Beckov, pak trosky hradu Tematýna v Nitranském pohoří, a ovšem i blízké pověstné Čachtice.

K Tematýnu hledí slovenský lid, jako k Čachticím s postrachem. V něm totiž také prolévala paní Čachtická krev uherských děvčat, v níž se koupala. U paty hory stojí „kaštel“ Luka, od něhož za půl druhé hodiny lze dostoupiti hradu. Hrad tento zničen byl r. 1710. vojskem rakouským, které ho dobylo. Hrabě Bercsényi byl totiž spojencem Rákóczyho. V století 14. byl Tematýn zemskou pevností; vládl jím někdy též Ujlaki, pozdější král Bosny, a brzy po něm i bohatý palatin Thurzo.

V Čachticích byli jsme z Nového Města nad Váhem ve zvláštním povoze za půl hodiny.

Čachtice, maď. Csejté, mají přes 3.000 obyvatelů, většinou katolíků, menšinou židů, kteří mají zde synagogu. Obyvatelé živí se rolnictvím, zahradnictvím a hlavně vinařstvím. Zastavili jsme vůz u památného gotického chrámu čachtického, jindy husitského, jenž je dosud otočen múry. Nad ním stával starý zámek, po němž není téměř ani stopy; v jeho sklepení zahubila prý paní čachtická mnoho dívčích životů.

My pominuli jsme zatím tato místa a kráčeli vozovou cestou od kostela ku troskám čachtického hradu, k nimž jsme došli za půl hodiny. Hrad ten leží na vysokém strmém vrchu mezi několika vrchy jinými, většinou holými, Plešivcem, Višňovským vrchem, Draplákem, Hravutnicí, za níž zvedají se Nedze a Bakalár; kolem Bakaláru táhne se vozová cesta k hradu a odtud do dědiny Višňova, rozprostřené v hluboké dolině mezi vrchem Čachtickým a Višňovem, dále pak do Staré Turé. Nad Višňovem viděti kostelík Hrachoviště. Hrad čachtický je ve zříceninách, které svědčí o jeho někdejší rozsáhlosti a přepychu. Jednotlivé zdi a zbytky hlavní věže vzdorují dosud ostrým změnám počasí. Na hlavní věži jsou dosud kvádry červeně a bíle (zevně) natřeny. Několik zasypaných sklepův a — dle pověsti — podzemních chodeb směrem, k městysu Čachticím, hromady rumu a mezi nimi sem tam nějaká jáma, v níž prý lidé kopali kosti, toť vnitřek pustého hradu. Zvláštní vyhlídky odtud není, překážejí sousední vrchy, které jako stráž obstupují čachtický hrad. Nejkrásnější pohled poskytuje na východě pohoří nitranské, vlastně jen jeho jižní cíp, ze kteréhož zvedá se malebně vzpomenutý hrad Tematýn. Ze vzácného již díla: Malerische Reise am Waagflusse od Aloisa svob. p. Medňanského dozvídáme se, že „za časů Matyáše Korvína pověstný loupežník Švehla na hradě tomto v tmavé věži střežen byl“, čímž hrad stal se památným.

Podle téhož spisu daroval král Zikmund hrad a panství zdejší rodině Országovské, po jejímž vymření připadly pokladně králově. Maxmilián II. vyměnil pak Čachtice za hrad Kanižu od Uršuly Kanižayové. Tato vdala se za Nádasdyho, a syn jejich František Nádasdy pojal za choť Alžbětu Báthoryovou (z královského rodu),[36] která stala se pověstnou svými krvavými lázněmi a jmenována je dosud prostě paní Čachtickou.

O tomto upíru vypravuje se pověsť, která ve světle historickém nabývá ještě více príšernosti. Paní Čachtická byla marnivá žena, která ještě za života svého chotě pokoušela se nadpřirozenými prostředky zvýšiti svou krásu. Jednou česala prý ji před zrcadlem komorná a škrábla ji trochu hřebenem. Hněvivá paní udeřila pro to dívku v líce, z něhož vystřikla paní krev do tváře. Krev tu rozestřela prý paní po tváři a když ji smyla a v zrcadlo opět nahlédla, zdálo se jí prý, že pleť její na tom místě, kde rozestřela krev, stala se jemnější a mladistvější. Zlý duch šeptal prý jí hned, aby se koupala v dívčí krvi, že se stane spanilejší. (Bylať to pověra tehdejšího věku, která si do rozličných lékařských knih proklestila cestu a platila za pravdu.[37] Na hradě žil od dětství sluha Ficko; ten musil prý opatřovati paní děvčata, jež zvláště babice Helena a Dorota rozličným způsobem vraždily. Počet takto ubitých děvčat udává se nestejně; jisto je však, že vzrostl do set, a obyčejně, jak i ze zápisů soudního líčení uvidíme, myslí se, že bylo povražděno asi 650 dívek. Zrazena byla prý pak ukrutnice Čachtická jedním otcem, který šel hledat svou dceru Milušku na hrad a slyšel ji vzdychat ze sklepa a volat jeho jméno. Paní Čachtická vydána byla potom soudu, kterýž odsoudil ji, aby byla po hlavu zahrabána do zeme a tak — při jídle — vězněna až do smrti. Trestu tomuto učinila smrť konec teprve po třech letech (1614). Spoluvinníci její byli však mučeni a usmrceni hned.[38] Dívky vraždila prý paní Čachtická zejména na starém zámku čachtickém ve sklepě, kdež prý se dosud spatřuje jamka, v níž leží kosti povraždených některých děvčat. Ve sklepech „starého kaštělu“ má nyní majetník Čachtic, hrabě Breuner, víno a klíče od domu, kterým se vchází do sklepů, chová jeho úředník. My neměli jsme ani času ani chuti opatřiti si vstup do tohoto krvavého podsvětí, jež druhdy p. Medňanaský navštívil. Podle soudních akt nelze sice tvrditi, že by byla Bátoryčka vraždila Slovenky, aspoň ne jen Slovenky, ba říci lze spíše, že dávala, oběti své sbírati v krajinách jižnějších, tedy maďarských a chorvátských.

Ale soudní akta udávají sotva několik jmen (a z těch jsou některá slovanská), i dosvědčují, že postrach v okolí Čachtic byl všeobecný. Ba v Kollárových Zpěvánkách (II. 433 — 437.) čteme tuto píseň:

Brodil sa kôň sivý podla panskej nivy, na ňom seděl Janko všecek žalostivý: že mu jeho milú do Čachtíc zaviedli, na tom panskom zámku v svetlici zavreli. „Něplač, Janko, něplač, černojoký Janko, něnariekaj velmo, môj drahý šuhajko! Pôjděme na zámok, kým započně svitať, pôjděme do grófky, buděme ju pýtať.“ Jakbych ja něplakal, sivojoký Janko, jakbych něnariekal, môj drahý šuhajko, Javorina plače aj (i) Vršoček zlatý: už sa moja milá viacej něnavráti! „Něplač, Janko, něplač, černojoký Janko, něbanuj (nelituj) poslúchnuť, môj drahý šuhajko: pôjděme na zámok, otvoríme brány, ani panský vartár sa nám něobráni.“ Jakbych ja něplakal, sivojoký Janko? Jakbych něnariekal, môj drahý šuhajko: aj mesiačik plače, aj ty Hory Biele[39] už je mojej milej něni viac na žive. Mňa koníček sivý do vojny poněse, ale ma (mne) nikda viac (víc) domov nědoněse. A keď (když) budú Turci Belgrad dobývati, zabijem Jančára, vezmem mu pás zlatý. A keď budú Turci Budín dobývati, zabijem ja bašu, vezmem paloš zlatý. A keď budú Turci Vídňu dobývati, zajmem jim zástavu aj ten mesiac zlatý. A keď budú Turci Nitru dobývati, buděm sa rúbati, až ma smrť zachváti. Rúbajtě sa, chlapci, ja sa už něbuděm, ja vedla mej milej v hrobe ležať buděm.[40]

Belius (jenž měl dosud toliko pověsť našeho kronikáře Hájka) uvádí[41] slova očitého svědka vykonaného soudu na paní Čachtické, jménem Závodského, „aby nikdo maněvíry slovům jeho neodpřel“. Bylť pan Jiří Závodský tajemníkem palatína [42] král. Uherského, Juraje Thurzy, a do denníku jeho zapsal: „Ke konci r. 1610. Jeho Výsosť palatín znaje věc z vyšetřování juž dříve konaného o strašlivém mučení a katování slovutnou paní Alžbětou Báthoryovou, vdovou po znamenitém a slovutném pánu knížeti Nádasdy, které divným a krutým způsobem na ženském pokolení a svých komorných po dlouhý čas prováděla, a jich skoro 600 povraždila, vzal s sebou jisté služebníky znamenitých a slovutných panů Mikuláše Zrinského a Jiřího Homonnaye, zeťů to nahoře jmenované vdovy, a též urozeného pána Megyeriho (čti Meděryho) a tu paní právě při zločinu postiženou (neboť právě jednu dívku pod biči a pálením zemřelou nalezli) ve tvrzi, v městě Čachticích postavené, chovati určil a odevzdal v doživotním vězení na hradě Čachticích; Jana Ficka, sluhu, k smrti odsouzeného, a Helenu i Dorotu, pomocnice při tak velikém vraždění, dle práva a zásluhy v Bytči ze zločinův usvědčené a na hranici odsouzené, dle práva dne 7. ledna 1612. potrestati dal.“

Novější spisovatel Ladislav Thuróczi líčí události tyto ve svém spise Hungaria cum suis Regibus (P. L. str. 139) a vypisuje počátky krvavých lázní paní Čachtické asi tak, jak je podává pověsť, dříve již zde vypravovaná. Končí pak: „Praví se, že Alžběta v zuřivosti své tak pokročila, že i maso zavražděných pojídala a nic chutnějším nad tuto lahůdku nepokládala. — Snadno lze domysliti, že po smrti manžela Františka Nádasdyho r. 1604. i zločiny její vzrostly; neboť tato lásky nenasytná žena chtěla si spíše zjednati ženichy. Zatím řídla její ženská komnata a mnohé vznešené dívky postrádaly se. Bylť obyčej tehdy, že šlechtické dvory syny i dcery šlechty menší (prostřední) vychovávaly a vzdělávaly. Když tyto (dcery) rodiče (od paní Čachtické) zpět žádali, pravilo se, že pomřely a pochovány byly. A z počátku se sice tomu věřilo; když se však úmrtí opětovala, aniž by rodiče o nemocích či nehodách svých dcer zprávy byli dostali, ponoukala některé starosť o dítky k bedlivějšímu pátrání. Tázali se tedy: jakou nemocí dcera jejich zemřela, jaký čas stonala, jaké měla léky. Když odpovídalo se k těto otázkám vyhýbavě (semo tamo), žádali posléze, aby jim byl hrob dceřin otevřen. A když byly žádosti jejich odmrštěny, zmocnilo se jich neliché podezření, že v tom vězí lesť a podvod. Pátrali tudíž u dvorního služebnictva po dcerách a mnoho se vyptávali, i dary a sliby jednali. I vylákali z některých, ale vraždění neznalých, jen to, že viděli, kterak dívky zdravé a neporušené vcházely do sklepu viného, a potom že již nikdy jich neviděli. I nastalo teprve všeobecné podezření a zmatek největší. — — Tak dostala se věc na vědomí místokráli (palatínovi) a konečně i králi. Tito jmenovali vyšetřovatele a rozkázali, aby se co nejtajněji všeho chopili, vše vyzvěděli a vypátrali.“

Dodáváme ještě jiný variant. Pan Medňanský píše totiž ve jmenovaném již díle: „Náhodou stalo se, že když na podivný spůsob zmizela jistá dívčina, její milenec vypátral jaksi strašný zločin, pospíšil do Prešpurku, kde právě r. 1611. zemský sněm zasedal, a Jurajovi Thurzovi, na ten čas zemskému palatínovi, celý zločin a nahosť bestiálné Bátorky odkryl.“

Abych opatřil si výpisy ze soudních akt o této věci, zajel jsem si, jak jsem již napřed podotkl, do Hlohovce, kdež prý se na zámku chovají. Také v Nov. Městě n. V. a nedalekém odtud Beckově uschovány prý jsou opisy. Prve než se mi podařilo dosíci z míst těchto potřebných výpisů, zvěděl jsem odjinud, že pan Sasinek, do nedávna vydavatel Slovenského Letopisu v Uherské Skalici, t. č. v Praze, chová tato akta a jím samým dopsáno mi laskavě, že otištěny budou ve Slov. Let. v původním znění, což se též v roč. IV. seš. 4. stalo. Celé přelíčení vypsáno je latinou, která na maďarčinu dosti postonává, výpovědi svědkův a obžalovaných podány jsou však maďarsky. Nemíním unavovati čtenáře otištěním překladu, dostačí snad jen zajímavější ukázky.

Rozsudek vynešen byl dne 7. ledna r. 1611. pod předsednictvím Theodosia Sirmského ze Súlova, jakožto přísedícího „tabule veleposvátné“ (t. j. nejvyššího soudu) královského Majestátu; pak jiných přísedících, jako: Kašpara hrab. Ordódyho Trenčanského a Jana Davida ze Sv. Petra oravského komitátu — místožupanů; Jiřího Lehotského, Jana Zátureckého, Mikuláše Hrabovského, Jana Boršického — soudců a mn. j., kteří dí: „Když jsme dne 7. ledna r. 1611. u přítomnosti J. O. hrab. a pána Jiřího Thurzy z Betlehemfalvy, královského uherského palatína, soudce Kumanův a rovněž i dědice Oravy, téhož komitátu oravského nejvyššího a stálého župana, rádce jeho posvát. Vel. krále (atd.), v městě J. O. nazvaném Bytči ke přehlédnutí a soudnému rozhodnutí jistých záležitostí shromážděni byli: tu tam ve jménu a v osobě J. O., slovutný Jiří Závodský (palat. tajemník) proti vinníkům Janu Fickovi a rovněž i Heleně, Dorotě a Kateřině, ženám šarvárským, takovouto vznesl obžalobu. Poněvadž zřejmo jest, že nejprve Pán Bůh, potom jeho Vel. královské, Pán náš nejmilostivější, dle zvykův obyvatelstva a přání a hlasů velmožů vlasti naší uherské, k tomuto vrcholu úřadů a vznešenosti palatinské J. O. ustanovil, tak aby J. O. dle povinnosti svého úřadu, beze zření k osobám, dobré a nevinné chránil, vinníky však trestal; takovému závazku on dostáti chtěje, mimo jiné až posud řádně a užitečně vykonané a šťastně provedené veřejné věci království, slyše a znamenaje o neslýchané od počátku světa, na pohlaví ženském, na krvi křesťanské, tak ničemné a satanské krutosti vznešené pani Alžběty Bátoryové, vdově po druhdy znamenitém a vznešeném pánu Františkovi Nádasdym (Titt. de Regno), o toto království a vlast naši jinak — zbožné paměti! — dobře zasloužilém; kteréžto ukrutenství juž od mnohých uplynulých let velice zvláštním a krutým způsobem na svých služkách, ženách a nevinných osobách páchala a mnoho jich, počtu téměř neuvěřitelného, z tohoto světa bídně sprovodila; tak těžkého zločinu slepýma, jak praví, očima a hluchýma ušima nejméně pominouti chtěje, po zavedení vážného vyšetřování, že týž zločin, z něhož ovdovělá paní Nádasdyová viněna, dle přiznání vlastních jejích sloužících spáchala, zřejmě postižena byla; seznav tu věc J. O. za svého návratu z Prešpurku a vzav s sebou znamenité a vznešené pány Mikuláše hraběte ze Zrinských a Jiřího Drugetha z Homonnayů, i obeslav k tomu účelu věrné sluhy jmenované vdovy, a Emerika Megyeriho, poručníka Pavla Nádasdyho (nejspíše syna jejího), jakož i ne nepatrný zástup sluhův a vojínův k hradu Čachticím poslav, brzy po vkročení do tvrze úplně seznal, že skutečně pravda jest, co svědky objeveno; neb pannu jednu, jménem Dorici, která bičováním a mučením bídně zahynula, a dvě jiné, rovněž až k smrti ukatované a v téže tvrzi zemřelé, spolu s uvedenou paní Nádasdyovou zastihli; touto pak nelidskou a více než zvířecí divokostí a krutostí pohnut jsa J. O. vzal s sebou sbor jmenovaných na pomoc, touž ovdovělou Nádasdyovou, jakožto krvežíznivou a velebezbožnou ženu při samém zločinu postíženou, k doživotnímu vězení na hradě Čachticích určil a odevzdal; tyto pak, Jana Ficka a Helenu, Dorotu i Kateřinu, jakožto pomocníky a vrahy nebohých osob (atd.), k čemuž již dobrovolně se přiznali, před pány soudce ustanovuje a za tak přílišné jich zločiny, aby práva a odměny se jim udělilo, žádá, a to i pro příklad jiným, podobné věci zamýšlejícím anebo páchajícím — —“

Roku 1611. 2. ledna provedeno bylo vyslýchání spoluvinníkův a svědků, z něhož jen vyjímáme:

1. Jan Ujváry čili Ficko vyznal, že byl u paní Čachtické 16 let, ne-li víc. Kolik žen kázala povražditi, neví, ale ubitých děvčat bylo prý 37, kromě jiných, na různých místech pochovaných. Obžalovaný neví, odkud a čí všecka děvčata byla, ale přiznává se, že byl sám šestkrát s Dorotou hledati děvčata do obchodu nebo do služby. Udává jednotlivá jména. Trýznění děvčat dalo se rozličně. Tak na př. svazovali jim ruce na zad, že byly černy jako uhel, a bičovali je potud, pokud jim kůže na těle nepopraskala; stalo se, že až 500-krát šlehli je do šlapadel a do dlaní, než nešťastnice skonaly. Když byly ještě na živu, Dorota rozkrajovala jim ruce nůžkami atd. Kromě dříve jmenovaných tří babizen mučívala děvčata i jistá paní Ilona, žena kočího z Čachtic. Paní Čachtická je sama píchala jehlou a jinak trýznila. Příčiny vyhledávala k tomu nepatrné: nebyly-li dívky s prací v ustanovené době hotovy, propadaly již smrti a mučeny bývaly i desetkrát za jediný den. Paní Čachtická jim často svými nehty maso z obličeje a z těla rvala a pak dávala zmučená děvčata na nahá těla venku ledovou vodou potud polévati, pokud nezmrzla. V Beckově mučívala je uvnitř kamen, rovněž i na Čachticích, v Šarváru ve vnitřní tvrzi, v Kerestúru na záchodě, ba i na cestě ve voze je bila, štípala a jehlou píchala. Mrtvoly jejich pochovávaly na Čachticích, v Lezetci, Kerestúru i Šarváru. Podle výpovědí Fickových zasvěceno bylo do zločinů těchto více žen i mužů. Trýznění toto započala paní čachtická ještě za života svého muže, který jí často nadarmo domlouval; čím dál, stávala se ukrutnější, při čemž měla jakousi zásluhu nějaká Darvuliová. Ficko tvrdí, že se paní často až dvě hodiny před zrcadlem modlívala (?). Jednou připravovaly s jakousi paní Majorovou z Myjavy otrávené koláče, kterými chtěla prý otráviti samého krále i palatína i Megyeriho. Páni však z bolestí žaludečních v čas vše zpozorovali a na paní udeřili (jen?); potom prý se už neopovážila více podobné koláče péci.

2. Helena Jó, provdaná za Štěpána Nagye, vyznala, že byla ve službě paní Čachtické po deset let, odkojila tři děvčata a Pavla Nádasdyho. Sama povraždila dosti dívek, ale neví, kolik, snad asi 50, i více. Udává jednotlivá jména. Připomíná opět způsoby muk a uvádí kromě těch, které již Ficko vypověděl, i jiná. Tak na př. dala prý pani Čachtická v Šarváru mladší sestru zemřelého pána vysvléci, medem natříti a broukům na pospas vystaviti. I nože házela dívkám do hrdel atd. Obžalovaná tvrdí, že sám pán díval se na řádění panino, že radil jí, když dívky ztrýzněné omdlévaly, aby jim papír, olejem napuštěný, dala mezi prsty u nohou a zapálila. To prý vstane i mrtvý. Dále jmenuje několik žen, které přiváděly dívky do hradu, začež jim paní po sukni neb kabátci dávala. V Šarváru paní pohřbívala mrtvoly dívčí za dne a se zpěvem, v Kerestúru pomáhali jí při tom studenti (maďarští). Kam paní přišla, tam hledala místo příhodné ku trýznění děvčat; tak stalo se v Prešpurku i ve Vídni, kdež řeholníci do oken jim házeli hrnce, když slyšeli z nich bědování nešťastnic. Přiznává, že paní svící pálila i cudné části těla nahých děvčat. Kdy paní tyto ukrutnosti páchati začala, neví, ale stalo se tak ještě dříve, než k ní přišla (tedy před 10-ti léty!).

3. Dorota Sentešová byla u paní 5 let. Napočítala asi 34 povražděných, ktoré pocházely z rozličných míst. Dodávalo je na Čachtice několik žen. Byla-li paní nemocna, musila obžalovaná k jejímu loži přivléci děvče a paní mu z tváří a plecí maso hryzala i jinak je mučila. Jednou prý za půl druhé neděle 5 děvčat na Čachticích ubily. Co ostatní obžalovaní vyznali, vyznává též Dorota.

4. Kateřina Benická byla u paní 5 let; nepočítala (neboť byla prý jen pradlenou), kolik děvčat pohubily, domnívá se však, že jich za těch pět let bylo asi 50. Doznává dřívější výpovědi obžalovaných a dodává, že když Darvuliová oslepla a předešlé dvě ženy mučiti se naučily, i ji (Kateřinu) přinutily, aby trýznila dívky. Helena ji samu odvlekla a sbila. — Jednou sama za měsíc nemocná ležela po sbití takovém. Praví, že také hladem Dorota nechala jednou šest děvčat pomříti, což paní litovala. Těla pobitých hodily jednou do jámy na obilí, jinou Dorota hodila do stoky, odkudž ji psi vytáhli, po čemž byla též v jámě s ostatními pochována.

Po tomto výslechu pokračuje se v zápisníku opět latinsky: „Po přečtení těchto věcí obžalovaní — — — nic z téhož vyznání nezapřeli, aniž čeho změnili, ale to připojili, že, jak patrno, cokoli spáchali, k tomu násilím a hrozbami paní donuceni byli.“ — Mimo to udali svědkové:

Jiří Kubanověch, obyvatel čachtický, odpřisáhl, že viděl na hradě čachtickém vyskytovati se mrtvolu dívky posléze zavražděné, kterážto sesinalá, šlehy a pálením utrýzněná, ze studny byla pravě vynesena, když pani Nádasdyovou věznili.

Několik svědků dále vypovědělo (jména a výpovědi, méně důležité, stručně zapsány), co věděli o trýznění děvčat.

Desátý svědek, dívka Zuzana udala a přísahou stvrdila, že hrozná byla muka, která paní Čachtická páchala služkám, a že pomocnicemi v katování tom byly paní Helena, Dorota i Anna Darvuliová; dále že Ficko býval posýlán, aby uchvacoval a přiváděl dívky na hrad. Kateřina že však byla mírnější a oblomitelnější, neboť prý dívkám před smrti dosti ran uprosila; ba byla prý tak soucitná, že dívkám, na smrť určeným, i pokrmy tajně poskytovala. Z doslechu mimo to udává, že Jakub Silvášy v Čisté nalezl seznam paní zavražděných dívek až do počtu 650 jdoucí, kterýžto počet pani vdova Nádasdyová stvrdila vlastní rukou. — Svědek jedenáctý, Sára Barannayová udala vše tak jako předešlá, i doložila, že za 4 léta, která na hradě sloužila, více než 80 dívek povražděno bylo. Dvanáctý svědek, Helena, vdova po Štěpánovi Kočím, dotvrzuje mimo to, že paní Čachtická uměla připravovati čáry a jedy strojiti, jimiž jednou ohrozila život i J. V. krále a palatína, Emerika Megyeryho a j. Konečně svědkyně Anna, vdova po Štěpánu Güntzim dosvědčila též, co vypověděli svědci před ní, a dodala, že paní Čachtická utratila život i její desítileté dcerušky, k níž ji, svědkyni, ani nepřipustila.

Dále čteme: „Poněvadž zřejmým vyznáním obžalovaných i před soudem přítomným, těmitéž stvrzeným, jakož i z výpovědí svědků, dříve uvedených, zcela je na jevě, především pak z vyznání Doroty, jakožto první účastnice tolikerých ukrutných zločinů na nevinné krvi ženského pohlaví paní a velitelkou před očima jejíma spáchaných, že i sama Kateřina i Helena i Jan Ficko netoliko bezděční pomocníci, nýbrž i spolučinní vykonavatelé těchto neřestí byli, tedy aby pro zřejmé podezření a pro podstatu podezření dosti jasnou a patrnou, dobrovolně od týchž obžalovaných učiněnou, by též ostatní tajné neřesti ve známosť vešly a se vyzradily, uznalo se: předně, aby táž Dorota, jakož i Helena a posléze i Jan Ficko mučení podrobeni byli; když pak podrobeni byvše, nic z toho, co o přelíčení zaznamenáno a k čemu před tím dobrovolně se přiznali, jakož i co svědkové potvrdili, nezapřeli, ani nezmenšili, ba mnoho o způsobu a vykonávání onoho hrozného trýznění a katování, páchaného ovdovělou p. Nádasdyovou, vyznali, konečně platný rozsudek od nás vynesen a prohlášen takto:

Jak z vyznání obžalovaného a obžalovaných, dobrovolně před soudem i v tortuře učiněných, pak i z vyšetřování svědků velmi patrné jsou zločiny obžalovaných, a to takové, které všecku míru nelidskosti a ukrutnosti převyšují, mnohonásobné totiž vraždy a trýznění a katování způsoby nejhledanějšími, a poněvadž kruté zločiny mají býti potrestány i krutými tresty, nechť nejprve Heleně a Dorotě, jakožto předním pomocnicím tolikerých a tak velikých zločinů, kat kleštěmi články prstův obou rukou odtrhne, jakožto nástroje tak krutého katování, spáchaného na krvi křesťanské, potom ať vyvedeny jsou ku spálení ohněm. Co se týče Jana Ficka, jehož vinu poněkud věk a méně četné zločiny zmenšují, ať je sťat a potom ať krve prostá jeho mrtvola na hranici je položena a společně s ostatníma dvěma obžalovanýma ženama spálena. Poněvadž ostatně Kateřina těmato dvěma ženama, jakož i některými svědky jest omlouvána a pouhým doznáním Jana Ficka odsouzena býti nemůže, proto aby ve vazbě zatím držena byla, pokud by snad patrněji dokázáno nebylo o její vině. Tak zadobré uznáno. — Když tento rozsudek od nás obžalovaným byl prohlášen, následovalo vykonání jeho brzy a skutečně.

Na zřejmé svědectví toho všeho a pro budoucí jistotu spisy tyto, podpisy a pečetěmi našimi stvrzené, témuž Osv. panu hrab. palatínovi dáti a přepustiti za dobré jsme uznali. Stalo se ve městě řečeném Bytči dne 7. m. ledna leta Páně 1611.“ (Následují podpisy osob dříve vyjmenovaných.)

Patrno tudíž, že trest mnohem hroznější stihl služebníky ukrutné paní Čachtické, než urozenou tygřici samu.

Že paní Čachtická není postavou ani pro román ani pro epos, ani pro drama, netřeba podotýkati; proto ani zmínky nečiním o „truchlohře“ (!) Jonáše Záhorského, v níž je čachtický upír — hlavní osobou.

Na konec vzpomínám si ještě na jinou pověsť o Batoryčce na troskách Čachtických nám vyprávěnou. Paní tato pyká prý za své zločiny a zjevuje se časem obyčejně černě oděna (podle Medňanského i na zámku Zay-Uhrovci). Jednou usnul prý u Čachtic juhás (ovčák). Přišla k němu bílá paní a žádala jej, aby šel do hradu, tam že nalezne hada se zlatými klíči. Kliče ty aby vzal ústy od hada, a že had povede ho k pokladu. Pastýř nevěřil snu, ba ani když se mu paní druhý den znova zjevila, neposlechl. Po třetí, když tu opět usnul, zjevila prý se mu již v černém šatě a pravila, proč jí dříve neposlechl; nyní prý už bude poklad jen toho, kdo odkolébán bude v kolébce zhotovené ze třešně, která jednou vyroste na pustém tomto hradě.

Jámu, v níž prý byla paní Čachtická po hlavu zasypána, ukázala nám naše slovenská průvodkyně u prostřed hlavní věže.

Než jsme nastoupili zpáteční cestu k „starému kaštelu“, sešli vlastně sběhli jsme s hradního vrchu dolů do hluboké doliny, v níž leží dědina Višňov. Domky zdejší nejsou ovšem pravidelně rozestaveny jako na rovině. V celku jsou rázu slovenského vůbec a nitranského zvlášť. Charakteristické kapličky přede vchody i zde všady lze spatřiti. Vešli jsme do jednoho domku. Pitvor s ohništěm, jizba s pecí a kamny, almárka v koutě na lavicích, taněrky (talířky) pestře rozvěšené po stěnách, strop trámový, půda bez podlahy, to nalezli jsme též v této slovenské jizbě.

Doma zastihli jsme tehdy jen stařenku, která měla z počátku k nám jakousi nedůvěru; neboť žádali jsme ji, aby nám ukázala, má-li, nějaké staré sváteční obleky. Stařenka patrně domnívala se, že jsme „páni od úřadu“, a že jdeme na zvědy, abychom pak zámožnějším gazdům novou daň uštědřili. Ale když ji naše průvodkyně z Čachtic nepřestávala ujišťovati, „že jsme veru statoční (poctiví) pánovia“, odvážila se konečně vésti nás do komory a ukázati nám v truhle uložených několik kusů různých oděvů. Shledali jsme, že muži nosí také tu modré, portami „cifrované“ nohavičky, vysoké „štyfle“ (čižmy), bílé košile s úzkými rukávy (dříve prý nosívaly i široké rukávy), černé lajblíky (vesty), poseté gombičkami (knoflíky) olověnými, ve svátek a v zimě kožichy, nebo mladí z bílého sukna závěsno kabanice, plášti podobné, a portami červenými i modrými ozdobené. Za to neviděti zde malých kulatých kloboučkův, ale slovenštější širáky, ne příliš značné velikosti, jichž okolky zahnuty jsou vzhůru, tak že svršek téměř zakrývají. V neděli berou muži ovšem lepší a čistší širáky, které jsou černy a bez galoníků (stuh či port). Nedaleko odtud nosí muži barančiny, které jsou v Trenčíně domovem.

Ženy nosí jako všady čižmy, vyšívané rukávce (oplecko), přes ně od pasu bílé kasaničky (sukně) a květované pestré lajblíčky (živůtky). Vlasy zdobí pestrými hedvábnými stuhami. Party zde již vymizely. Dlouhé košile na rozdíl od rukávců jmenují rubáče. V neděli a v zimě nosí rovněž kožichy, sahající až pod pás, které jsou napřed pestře „cifrovány“; šosy těchto přehrnují se vzhůru a připevňují u boků.

Vyptávali jsme se také na vohlady, jakž Slováci říkají večerním záletům zamilované mládeže, avšak naše stařenka pochopitelně mnoho již o nich nevěděla. O zasnoubených si lidech řikají tu, Že „šli spolu na ručník, že se srukovali“.

Hluboko pod hradem skrytá tato dědina má hřbitůvek na protější stráni, tedy asi na takovém vrchu, jakým je vrch zámecký. Jaký div, že tu potom lidé neradi umírají, když mají na hřbitov tak vysoko!…

Rozloučivše se se stařenou, vraceli jsme se pohodlnější již cestou úvozovou k „starému kaštělu“, kdež jsme si prohlédli ještě otvory, vycházející prý z pověstného sklepa, načež jsme u starobylého kostela čachtického vsedli opět do svého vozu, který nás za krátko dovezl zpět do Nového Města nad Váhem. —

Druhý den ráno vybrali jsme se v opáčnou stranu. Cílem naším byla veliká dědina Bzince, kdež ten den odbývala se volba ev. seniora, k čemuž sjela a sešla se kromě ev. kněžstva nitranského i značná část okolní slovenské inteligence.

Cesta, dlouhá asi hodinu, vedla nás pěknými poli směrem k známé již naší Javorine. V levo zjevila se nám záhy Veselá hora, veselá proto, že bývá obsypána třešněmi do červena.

Bzince leží již nedaleko Javoriny, jejíž místy lysé temeno oživeno bývá přečasto plesy i písněmi výletníků slovenských i moravských. V dědině samé, o zámožnosti svých obyvatelů svědčící, bylo tehdy hned po ránu živo. Par veských, neobyčejně slušných krčem, obsazeno bylo přespolními hosty i domácím lidem. Všichni čekali na obřad církevní, který konečně v ev. kostele započal kázaním vzpomenutého již faráře Mocka z Čáčova. Seniorem byl volen místo odstupujícího kmeta Trokana, známého z jeho pře pro „pobuřující“ cír. okružník, pro nějž byl asi na rok do vězení odsouzen, bzinecký ctihodný farář Jan Leška.

Volby seniorů ev. církví dějí se nyní velmi jednoduše. Hlasy (vota) zasýlají se od jednotlivých církví, farářem a inspektorem církevním podepsané, komisi, která byla k tomu zvolena. Při volbě rozhoduje absolutní většina hlasů, jinak ovšem nastává i užší volba. A jako seniorát seniora, tak celý distrikt volí svého superintendenta. Uherští Luteráni, tito potomci vyznavačů podobojí, mají superintendenty čtyry. Záležitosti jejich spravuje generální konvent, jemuž předsedá v Pešti gener. církevní a školský inspektor (t. č. baron Pronay), spolu s nejstarším superintendentem. V tomto generálním konventě zasedají všichni superintendenti, inspektoři a zástupci seniorátů.

Když třeba, svolává superintendent distriktuální konvent, jemuž předsedá zároveň s distriktualním inspektorem. A podobně svolávány bývají konventy seniorální, v nichž mají slovo ve věcech církevních a školských všecky do seniorátu náležející obce.

Také dnes poskytoval kostelík bzinecký pestrý pohled. V malebné směsici rozmanitých nár. krojů viděti bylo černá roucha ev. kněží, jichž sešlo se ke konventu, vlastně k instalaci Leškově, tuším, 25. Jmenovitě byli tu přítomni kromě vzpomenutých kněží dr. Hurban, proslulý botanik a sběratel nár. obyčejův atd. Joz. L. Holuby,[43] z novin nejnověji známý Boor, který byl odsouzen na rok do vězení, že radil rychtáři, aby užíval obecní pečetě slovenské, hudební skladatel Fajnor, a j. Sotva dva z přítomných kněží náleželi k počestnému cechu maďaronskému; ostatní všichni jsou upřímnými a poctivými pastýři svého slovenského lidu.

Bzinecký farář a senior Leška, teď na Březové, požívá úcty svých druhů i svého lidu. Důstojný tento muž napsal také český katechismus, „jakožto výklad katech. Luterova“, který se dočkal do r. 1878 trojího vydání. (V Turč. Sv. Martině.)

U evang. kněžstva slovenského vždy jsem se potěšil z energie, kterou vyznamenává se naproti utištěnějšímu kněžstvu katolickému, jež s biskupem Moysesem ztratilo posledního snad svého zastance. Avšak jako 1 a 1/4 mil. katolíků slovenských úpí v jařmu maďarisace, tak počíná se připozdívati i sloven. evangelíkům, jichž je 1/2 milionu. (Ovšem jen podle posl. maď. sčítání. Já jsem přesvědčen, že Slováků žije v Uhrách více než 2 a 1/2 mil.) Maďaři vnucují svůj drsný jazyk už i do kostelů pravoslavných, evangelických i katolických. (Matriky již dávno musejí být vedeny po maďarsku. Židé nevedou někde, jak z vyšetřování nejnovějších patrno, žádných!)

Již na počátku let třicátých, kdy ještě byla latina řečí obcovací, počali hlavně katoličtí kněží, jak svědčí Čaplovič, korespondovati po maďarsku. Maďarisování závisí obyčejně na duchovních. Jsou příklady, že kněz zmaďařil celou slovenskou obec, ale jsou také případy opačné. Bohužel, ony se nyní povážlivě množí. Avšak za Čaploviče bylo ještě jinak. Dosvědčují to slova jeho (Gem. v. Ung. I., 220): „Počet Slováků se denně větší (odtud ten strach vymírajících Maďarů a křečovitý vztek na Slováky!), protožo Maďaři i Němci, Rusíni a Srbové rádi si slovenčinu osvojují. Je tedy velmi oprávněna žaloba, kterou Fejér v uher. vyd. Hübnerova „Lexikonu“ (str. 371.) pronáší: „Jaj annak a’ magyar és német falunak, hol megfészkelik magokat, mert, a’ más nemzetbélieket elfojtják.“ (Běda maďarské a německé vsi, kdež se oni — Slováci — jednou zahnízdí; neboť jiné národnosti z ní vyškrtí.) To ovšem děje prý se však jen tehdy, když Slováci uhodí někam en masse; jinak zase rádi se samy zmaďařují. —

Netečnosť slovenského kněžstva k věci národní nezdá se nám býti ani větší, než bývala jindy. Horlil však již Kollár proti ní (Zpěvanky, II., 492.), píše: „Každý kněz má býti netoliko kazatelem, ale i vzdělavatelem svého lidu, vychovávatelem svého národu, sloupem a podporou národnosti, zvelebovatelem své řeči, pěstounem národní literatury atd. Roku 1835. počítal Kollár na Slovensku 400 evang. kněží, z nichž prý sotva 20-30 jeho Zpěvanky odbíralo.

A dále zajímavě píše: „Hlavní příčina vzniklého a nejvíce proti Slovákům obráceného maďarisování v Uhrách byli sami duchovní vůdcové lidu slovenského, jejich nepoznání a nešetření svého národu, jejich k řeči studenosť a nedbanlivosť, ovšem úplná v ní nezběhlosť.“ A na konec dodává rozhorlen: „Tací kněži nejsou pastýři, ale jen stříhači svých ovec.“

Uvedl jsem slova tato ovšem také proto, poněvadž jsou jako pro naše české poměry zrovna z duše nám mluvena!…

Že duchovní má na svůj lid značný vliv, vědí dobře Maďaři ode dávna, a proto volají dnes do zbroje proti evangelickému kněžstvu slovenskému, zejména v Nitransku.

Za předsednictví pověstného superintendenta Czekuse ustanovil se generální konvent v Pešti letos na následujícím, opatření proti evangelickému kněžstvu slovenskému: „1. Úřady církevní podporovati budou co nejvydatněji úřady světské v jich snaze, zamezovati šíření panslavismu. 2. Žáci, jimž dokáže se účastenství v protimaďarských demonstracích a v panslávské propagandě, prohlašují se za neschopné k převzetí nějakého církevního úřadu (duchovní správy, hodnosti inspektorské, učitelské), třeba by měli i dostatečnou vědeckou způsobilost. 3. Panslavisté nemohou být voleni za duchovní správce a bohoslovci usvědčení z ruchu panslávskeho nemohou dosíci kněžského vysvěcení. 4. Církevní funkcionáři přející panslavismu nechť pohnáni jsou před konsistoř. 5. Superintendentům se nakazuje, aby usnešení toto prováděli co nejpřísněji a nejsvědomitěji.“

Rozumí se, že usnešení takové na Slovensku již nikoho nepřekvapilo. Vždyť již před lety (viz Kollárův Výklad k Slávy dceři, 239) nutili Maďaři Slováky lajoškomaromské veřejným bitím k pomaďaření jejich bohoslužby!

Boj zahájen letos i proti evangelickému listu „Korouhvi na Sionu“, která bezpochyby bude potlačena. Avšak ani katolický církevní list slovenský nesmí docházeti do seminářů. Jar. Vlček píše o tom (Slovanský sborník, 1883, 26 atd.): „Jediný seminář, kde posud několik mladíkův učí se slovensky čísti a psáti, je ostřihomský, který je proto vykřičen za „panslávské“ hnízdo. V ústředním budínském semináři podobné cvičiště zrušeno, v nitranském a báňsko-bystřickém pak jednoduše zapověděno chovancům slovensky, tedy jazykem, jímž budou lidu hlásati evangelium, mluviti. Dogmatický článek do „Kat. Novin“, (neb do „Korouhve“) napsaný, učiní hned z kněze „pansláva“. Takový kněz neobdrží pak faru, leda někde v horách, kde dávají lišky dobrou noc, a to ještě na „revers“, musí ruce svázati na vždy…

Uvedl jsem letošní usnesení gen. konventu ev. církve v Pešti. Usnesení tomuto předcházelo již více jiných, jmenovitě ustanovil se distriktuální konvent potiský (16. srpna r. 1882.) na tom, aby „ev. kněží a učitelé byli povinni zaručiti se ku pěstování zájmu maďarské řeči i v úřední přísaze, a kdo svou národnosť podepře na újmu maďarského státu, aby prohlášen byl zároveň za hříšníka proti luteránské církvi, čimž se dopustí kanonické viny a zbaven býti má proto úřadu“.

Jako superintendent Czekus, tak báňsko-bystřický biskup Ipolyi — Stummer vynasnažuje se horlivě, aby udusil národnosť v slovenském lidu pomocí kněží. Počká si na faru, kdo se odváží prohlásiti se za Slováka! Byli jsme návštěvou u jednoho takého katolického kněze, bývalého slovenského spisovatele, jemuž se na revers (reversy podobné přicházejí v Uhrách teď do módy!), že se vší práce slovenské odříká, dostalo konečně jedné z nejbídnějších horských far gazdovských. Ubohý, je nyní odsouzen, nechce-li zajít hlady i se svou matkou, kterou má u sebe, — v pravém slova smyslu nádeničit!

O Stummrovi a jeho ctihodném kolegovi Czekusovi koluje na Slovensku tento popěvek:

„Dva slovenští biskupové, oba služebníci boží, jeden němý (Stummer), druhý slepý (Czekus), pochytili na slovenský národ cepy…“

Tak zvoní se umíráčkem i samotné církvi luteránské.

V Nitransku jevila se dosud býti nejsilnější. Proto tam namířena děla maďarské svobody, tam v staré Methodově a Svatoplukově Nitře založen „kulturní(!) spolek hornouherský“, který má za účel zmaďařiti slovensky lid do posledního pastýře, do posledního drotára. Letos, právě co toto píšu, odbyla se v Nitře zřizovací hromada spolku tohoto, k niž sehnáni lidé z Trenčína i Těkova, z Hontu i Zvolena, Z Turce i Liptova, z Oravy i z Novohradu, z Prešpurku atd. Při banketě toastováno, rozumí se, na brzké, úplné zmaďaření celého Slovenska od Prešpurku po Košice, od Myjavy po Vácov. Současně postaveno nákladem 30.000 zl. v Nitře maďarské divadlo — výborem župním, tedy z peněz slovenského lidu, chudého jako kostelní myš; neboť o Maďarech v Nitransku mluvit nelze, vzdor tomu, že jich poslední maďarské sčítání (dle letošního „Nemzetu“) mezi 370.651 obyv. 54.564 nalezlo! „Vlastenecký“ (rozuměj po maďarsku!) stoličný výbor nitranský věnoval dále jistinu 10.000 zl. na podporu učitelům, kteří nejúspěšněji rozšiřují maďarštinu mezi nemaďarskými dětmi! Týž „Nemzet“ naříká ještě nad malým úspěchem maďarisace v Nitransku! Na území stolice jest prý 447 obecných škol a z nich je pouze 97 (!) s maďarskou řečí vyučovací, v 111 panuje maďarština vedle slovenčiny a němčiny a v 239 — čerti neviděli! — učí se ještě a ještě po slovensku nebo po německu! A teď hleďme: do těch škol povinných je dětí maďarských 6181, německých 9140, ale slovenských 40.175…

Že takovéto vyučování, jehož nejvyšším požadavkem je (podle slov jednoho z hlavních maďarisátorů) udržeti lid ve tmě, ubíjí opravdu duševní silu národa slovenského, netřeba podotýkati. Vyjádřilť se zmíněný pán sám: „Veškerá naše síla musí se soustřeďovati v tom, aby slovenský lid nedomohl se vzdělání. Proto jest nám úsilně maďařiti a dospěti potud, aby slovensky mluvící člověk byl duševním otrokem, a každý Slovák chtějící vymaniti sa z tohoto otroctva, aspoň smýšlením a řečí Maďařem, jakkoli ethnograficky nebude ho lze v Maďara přetvořiti. Byť bychom lid i nezmaďařili docela, nevadí: slovenčina na hnoji a za pluhem nám neškodí. Co však sáhá nad pluh, nad motyku, to nesmí míti slovenského rázu. Běda nám, kdyby slovenský lid se vzdělal. On má veliké schopnosti, on by svým nadáním právě tak se pozvedl, jako se rozmnožuje svou plodností. To nesmíme dopustiti, nebo jinak slavismus zarazí své mohútné osnovy v Pešťbudíně, a maďarský živel upadne do podruží.“

K smíchu mi — přítomní bratří slovenští se také smáli! — když v slavnostních dnech otevření našeho národního divadla sděloval nám jeden vynikající náš politický zástupce, že mu Maďaři slíbili, že obecné školy slovenské Slovákům ponechají! Vizme jen „Nemzetův“ výkaz o školách nitranských!

Uherský episkopát ve svém nejnovějším rozvrhu určuje 9 hodin týdně pro maďarštinu a toliko 1 hodinu pro mateřskou řeč v obecné škole. Kromě toho přejí si nynější biskupové, aby maďarština ve škole byla nejen pěstována, ale aby učitelstvo se zvláštní horlivostí pro ni pracovalo. Dějepis uherský a počty mají se přednášeti výhradně jen po maďarsku!

Že se konečně snaha, udržeti lid slovenský v nedospělosti, daří, stačí ještě uvésti (podle Jar. Vlčka) několik úředních číslic o stavu uherského školství r. 1877. (Dnes ovšem jsou poměry mnohem hroznější!) Toho roku bylo v Uhrách a Sedmihradech 15.486 národních škol, většina pouze o jedné třídě, 843 obcí bylo tehdy beze školy. Na 87.000 duší připadá tudíž jedna škola. Dětí, do školy opravdu chodících, bylo 73.10 %, jsou však okresy, kde toliko 36,3 % dětí do školy chodilo. Téhož roku bylo 20.717 učitelů, z nich 15.807 diplomovaných a 4910 beze zkoušky, tedy od prohlášení školního zákona, zapovídajícího dosazování nezkoušených učitelů, vzrostl počet nezkoušených učitelů o 32 %. Co do výsledku učení naučilo se r. 1877. čísti 84 % školáků, v některých okresích sotva 50 %. Kromě nižších škol národních jsou též v Uhrách vyšší školy obecné a občanské. Takové měly by býti dle zákona v každé obci s 5000 obyvately, tedy celkem 335, ale ve skutečnosti je jich jen 123. K tomu klesá ještě počet školáků rok od roku. Roku 1876. měly tyto Školy 14.837, r. 1877. jen 12.414 žáků.

Těžko opatřiti si z Uher více podobných číslic, ale ty, které jsem uvedl a uvedu, snad osvětlí dostatečně maďarské „liberální“ hospodářství. — —

Daleko dostal jsem se z kostela bzineckého, kdež zatím nastal čilý ruch. Projednávalyť se také rozličné církevní a školské záležitosti, a jednání to nedělo se zrovna parlamentárně. Ostatně líbilo se mi velice zařízení evangelíků, kteří mají ještě jakousi samosprávu. Zde má každá obec hlas, který bývá vlídně slyšán, třeba vycházel z úst prostého rolníka, jenž obec zastupuje.

Zatím, co páni faráři rokovali, poohlédl jsem se také po kroji zdejšího obyvatelstva. Muži nosí jasněmodré nohavice do čižem, modré vesty s hojnými knoflíčky, veliké širáky a gurtku z bílého sukna, černě nebo modře portami pošitou. Místo této nosí také širicu (šiřici), těžký bílý soukenný plášť. — Ženy oblékají se jako pod Čachticemi. Bílé sukně, modré fěrtušky, pestré lajblíky, rukávce, šátky zavinují si hlavy asi jako naše Plzeňačky. Starší ženy nosí kasanice též modré nebo zelené.

Po skončeném konventě byli jsme pozváni k společnému obědu na faru. Při obědě dosti bohatém, a při vzácném burgundském řečnilo se jako obyčejně a připíjelo do vůle. Dr. Hurban připil v naší přítomnosti vzájemnosti československé a Fajnor nám hostům z Čech. Odpověděl jsem, ovšem ne tak plynně, neboť u nás zanedbává se vůbec řečnictví, a já jsem umění toho nejednou na Slovensku postrádal.

Když už dotknul jsem se hostiny v Bzincích, a ještě k tomu hostiny na faře, naskytá se mi arci vhodná příležitosť všimnouti si uherské kuchyně vůbec a slovenské zvlášť.

Zmínil jsem se již o rozličných vínech, počnu tedy s nimi: co by bylo do kuchyně bez dobrého sklepa!

Nejproslavenější uherské víno jest bez odporu tokajské, které se daří výhradně jenom v zemplínské župě. Tokajské stolní víno nazývají Slováci a po nich Maďaři, Němci i Francouzové samorodným. Na svých cestách po Slovensku pil jsem dobré pivo v Nitransku, v Prešpurku i ve Zvolenu.

Avšak pivo je v Uhersku přece jen hostem; aspoň pozoroval jsem, že při pivě nedobře zábava proudí a že hovor vázne. Ale sotva je víno na stole, počínají Slováci hovořit, každému leží něco na srdci, každý by rád pronesl přípitek. Na konec obyčejně skončí rozjaření při cymbálu cigánově, za nimž, sotva ho uslyší, přihrne se do vinárny celá cigánska banda; neboť ví předobře, že bude míti zase hojnou žeň. Na cymbál složil by mnohý celý svůj majetek, a kdyby věděl, že druhý den bude na suchu… Cigáni také po takových žních odpočívají potud, pokud jim peníze stačí.

Jako všady na světě, ani v Uhrách není kuchyně u všech stavů stejná. Jinak jí magnát, jinak měšťan a opět jinak rolník a pastýř.

Uvedu napřed některá národní jídla uherská, ostatně ne výhradně maďarská.

Jídlem národním nazvati lze kyselé zelí a gulyás-hús, pak rybářské jídlo halázs-lév. Jídla tato, v cizině připravovaná, nikdy prý nejsou té jakosti, jako když je uchystá pravá Uherka. O guláši osmělil bych se to sám tvrdit. Kyselé zelí žádá ovšem masa a jišky, a polévá se na míse smetanou. Připravuje se též töltött káposzta, totiž zelné listy naplní se masitou sekaninou, anebo kaší (v Trenčínsku „krúč“), což prý není zlou pochoutkou. Uherský guláš dělá se na slanině z hovězího nebo skopového, často i z několikerého masa. Před dovařením přileje se na pekáč trochu vody, aby se utvořil sauce. Mezi tím přidává se soli, papriky, trochu kmínu a cibule. Slováci vaří guláš hned s brambory, připravujíce jej s polévkou. Napřed ovšem dávají ho jako Maďaři na pekáč na slaninu. Guláš, jak se asi u nás připravuje, jmenují v Uhrách „pörkölt“.

Halász-lév je rybářská polévka. Rybáři rozřežou ryby na hrubé kusy, dávají je na pekáč, nalejí vody, přidají brzy soli, papriky a cibule. V omáčce této se pak ryby dusí či smaží.

Polévka tato připravuje se hlavně v Potisí, neboť Tisa má prý více ryb než vody. — Z hovězích kostí připravují Maďarky též kocsonyu, huspeninu náležitě paprikovanou. Okurky Maďaři jedí k masu, ale salát se smetanou jedí jen Slováci. Za to jedí Maďaři zvláštním způsobem dušený salát zelný, tak zvanou hajdú-káposztu.

Maďari rádi se posmívají Slovákům, že jedí kaši, říkajíce: „kaše není jídlo, Slovák není člověk“. Co se mé zkušenosti týče, mohu říci, že jsem cestuje po dvakrát na Slovensku, kaši nikde na stole neviděl. Patrně ochabuje již láska Slováků k ní, a pravdou zrovna není, že patří

„Němcom zelina, Uhrom slanina a Slovákom kaša s mliekom.

Co by ti Maďaři na Slováky nevěděli! A přece jen když přišli do Uher, ani stolu neznali a proto musili si jej od Slováků vypůjčiti (astal). Ba ani jíst neuměli! Frištikovat (snídat) naučili se od Němců (fülöstökölni), obědvat a večeřet od Slováků (ebédelni, vacsorálni). — Kdekoli jsme byli hostmi, ať v chýži rolníkově, nebo na statku bohatšího slovenského hospodáře, či na faře, vždy byli jsme uctěni kromě jiných jídel i slovenskými národními haluškami (nikoliv však těmi z našich jídelních lístků). Při obědech a večeřích jedli jsme ovšem často i guláš a paprikáš, pečeně, drůbež i kančí, moučná jídla, z nichž si připomínám na zeleném velikém listě pečené nálesníky (nálistníky); jedli jsme pstruhy, jichž je na Slovensku v mnohých krajinách hojnosť, rozličné houby, melouny, kukuřice, slovenské chutné ovčí sýry atd. V hostincích jako v domech soukromých zásobeni jsou v letě malinami, ostružinami a jahodami (smokvicemi, truskavicemi), které jsou velmi oblíbeny, takže při hostinách nikdy na stole nescházejí. Borůvky Slováci jmenují čučoriedky nebo hafury.

Oběd či večeře začaly obyčejně polévkou gulášovou, ale někdy také (v Gemeru) bílou kávou. V městech, v hostincích jí se ovšem podle „jedlopisu“, jako u nás, jen že poněkud dráže.

Avšak pohleďme do slovenské kuchyně, aspoň zběžně, než nás švarná Slovenka spozoruje a nemilosrdně ven vystrnadí. Připravuje totiž něco ke křestným hodům; neboť gazdince „připlavalo potokem“ malé jezulátko, které ten týden vrátilo již z kostela, a proto, podle zvyku musejí býti kmotřičky a tetičky, sem tam také některý srdnatější strýček, pozváni k hostině. Přišla neděle a s ní nahrnulo se do světnice k šestinedělce množství kmoter, příbuzných a známých krstěniček (anebo kmetic). Každá přinesla něco s sebou, jedna páleného, druhá vína, jiné bolestníky a koláče.[44] Hostina začala hovězí polévkou, kroupovou nebo rýžovou s masem, po ní následuje zelí s masem, pak druhá polévka, horká, se zavařeným těstem, a to s gágoríky, t. j. do růžků upravenými kousky těsta, (magronky) anebo s řezanci (nudle). Potom přichází moučné suché jídlo, (nejčastěji halušky), a po něm pečinka se zavařeným ovocem. Když byly hody u konce a ženy se i dosti nazpívaly, rozcházejí se s výslužkami domů. Výslužky takové jmenují se i pošajdesem.

Podobně jako po křtinách strojí se též obědy v prvý a čtvrtý den svadební; hlavní oběd svadební bývá ovšem nejbohatší. Poslední svadební oběd končívá žlutou kaší, t. j. jahelníkem, který připravují kuchařky, aby při něm dostaly něco na „vařečku“. Po žluté kaši rozkrajuje se i radostník, obložený po vrchu různým pečivom a jablky a dělí se hostům stejným dílem. Radostník peče se k svadbám, zvláště v Turci, tak veliký, že člověka zakryje. Těsto takového koláče klade se do pece velikou, u spodu kolečkami opatřenou lopatou. Upečený koláč musejí na sochoře v plachtě dva i více lidí z komory do jizby k hostům nésti, kde obyčejně od staršího na stole rozkrájen bývá na tolik kusů, kolik hostí je při svadbě.

O vánocích (kračúnu) jídají se na štědrý večer napřed oplatky, medem potřené. Po nich následují polívky, z nichž je nejoblíbenější zaprávaná kyselou smetanou; pak přináší se na stůl zelí, hrách, kaše, opekance, koláče, někdy i pirohy a krúč (v zelných listech zakroutěná prosná kaše pečená v smetaně, do níž se přidává — mimo půst — sekanina rozličného masa). Buchty s mákem a medem rozumějí se samy sebou. U chudýoh horalů trenčínských jedí púčky (slejšky, jakými se husy krmí, ale z bílé mouky s medem a mákem). U evangelíků následují i masitá jídla; na konec pak dává se na stůl smíšenina sušeného vařeného ovoce.

Slováci jedí obyčejně dvakrát za den; ráno mezi 7. a 9. hodinou raňajkují (mají hrubý fruštik) a v poledne obědvají. Při jídle mívá hospodář na znamení své důstojnosti sám jediný hlavu pokrytou. Při polních pracích v letě mají Slováci též menší raňajky (menší fruštik) před hrubým, obědvají pak hned v poledne, odpoledne olevrantují čili svačí (svačina též: uživna, užona, havránka) a večer konečně večeří. Každé jídlo začíná se nápojem, neboť „nejenom do žaludku, nýbrž také do hlavy něco!“ Kdo nemá piva, napije se pálenky, a kdo ani této nemá, spokojí se s dobrou vodou, již je na Slovensku všady dostatek. Ba jsou na Slovensku kyselé vody, šťávničky, medokýše, a to v takové hojnosti, že ve vinárnách stojí obyčejně na stolích k volnému přilévání do vína. A i kde se za ně platí, nežádá se ani čtvrtina co u nás za podobné vody minerální. Na Slovensku připravuje se také hriato z medu a lihu, které se pije ohřáté, hlavně dopoledne. — Při společném stole jídá se i ze společné mísy. Hospodář sedává v čele stolu, okolo pak rodina a čeleď. Dětem dává se ovšem na talířky (taněrky); ale dospělý má umět jíst pěkně rovně, z mísy. Jídla a pečivo obstarává gazdina. Oblíbená jídla národní jsou: Polévka masná nebo zapražená, v niž je zavařeno těsto atd., jako u nás. Demikát je chlebová polévka s brindzou (sýrem) a s nakrájenou cibulí. Jucha nebo kapustnárka je polévka načerpaná z naloženého v sudě zelí a zasmažená, do níž pak zavařeny jsou sušené hříbky (pencuráky, komprdy). Parovec, parový kysel s chlebovým kvasem, procezuje se pak a podlévá mlékem; někdy na podvaření dávají do něho „žlutou kaši“ a přidávají vejce, anebo jedí ho s chlebem i podplamky anebo suchary při chlebě pečenými. Kysel je polévka octová, s mlékem nebo polévky mléčné anebo vodové, do nichž je těsto obrindzované zavařeno, a to často s přídavkem kopru. Polévek připravuje se na Slovensku mnoho a podivných. Připomínám na př. „vyskočkuru“ nebo rascovou polévku. Hustá jídla jsou: strova, t. j. hrách (v studených krajích), boby a fizule (v teplejších), čočovice (šušovica), žlutá kaše (jáhlová i z pohanky), bramborová a moučná kaše (fučka, chamula), kontramarš (boby s kroupami), zelí s vejci na slanině nebo na sádle a konečně masa všech druhů. Zelí vařívá se vždy v neděli, ale i ve čtvrtek. V horských krajinách obyčejným v neděli bývá též hrách.

Suchá jídla jsou dále: halušky, rozválené těsto, na kousky trhané (trhané halušky), anebo krájené, uvařené, procezené, brindzou (nebo tvarohem) prosypané a slaninou omastěné; pirohy jsou podobně připravené závitky z těsta, brindzou nebo tvarohem a jinak naplněné; gulky, naše knedlíky; pečeně z hověziny, beraniny, hydiny (z kuřat), diviny (kančí), vepřů; z těchto klobásy, jadernice či hurky (jelita). Yypočísti jména všech pečiv ani nelze. (Opekance, sliže, lokše, zuzáky, mrváně atd.)

Zbojnickou pečení jmenují Slováci na rožni upečené kusy masa, potírané solí a česnekem. Mezi každý kus masa nabodne se plátek slaniny, která se spolu peče. Podobně na rožních pekli jsme si na výletech v horách i selata nad uhlím, která nabývají tímto způsobem mnohem lepší chuti, než by ji byla na pekáči dostala. — Ze zelenin jedli jsme často kromě zelí, jež Slováci jmenujou kapustou, kaleráb (kedlubny), uhorky (okurky), kel (kapustu), špinát (lobodu) a chřest; z hub hřiby (doubravníky, křemenáče), pečěrky (žampiony), rýdziky (ryzce), kozáky, pstrěny, smrčky, strapce a hlivy. (Pro jednotlivé druhy jedovatých hub mají Slováci pojmenování: muchárky, rovné houby, zbojnické houby, pomerančové houby, zemanky, hřiby koloděje, mléče, prstíčky nebo bílá kuřátka, březovky, červené nohy a j. v.)

Chléb nepekou Slováci v tak ohromných bochnících jako Maďaři, aby jich nemohli obemknouti. Chléb požívá na Slovensku velké úcty. Na stůl, na němž bývá, nesmějí se klásti malé děti, tím méně smí se na něj sedati. Maďaři nazývají Slováka pro jeho zalíbení v chlebu „kenyeres Tót“, t. j. chlebový Slovák. —

Sýry dělají pastýři ovcí na salaších, bačové s valachy užívajíce k tomu klagy či rincky, totiž žaludku z telete anebo i octu a jiných kyselin. Sýry tyto jsou rozmanité chuti i podoby. Oštěpky vtlačují se do formy, v níž nabývají podoby velikých okurek. V malém Hontě připravují syrec, v Liptově radovec a velice uměle ozdobený opletanec, v Březně parenicu. Velmi chutný sýr je klenovský (z Gemeru), mající podobu zelených turků. A brindza známa je i u nás chvalně. Brindzáři dodávají ji z tatranských salašů i k nám. Oštěpky jsou nejoblíbenější z Oravy. Na 10 liber sýra potřeba prý 100 liber mléka.

Hostince na Slovensku mají v rukou, jak již praveno, židé; slušnější hostince jsou pouze ve větších městech, v dědinách ovšem ani u nás za mnoho nestojí.

Na Slovensku bývaly však vrchnosti, které nechtěly jen proto trpěti hostincův, aby vzdělanější cestovatel byl nucen hledati u nich pohostinství. Krčmy mají prostřední pijácké jizby, v nichž krčmář žid šenkuje za svou dřevěnou ohradou: „kavetlou“. V takových vesnických krčmách bývá k večeru velmi živo. Slováci uzavírají tu své obchody, koupě, rodinné svazky, přetřásají to a ono, ovšem někde oddávají se také jen pálence. „Korhelství“ toto bývá zvláště v chudších krajinách. Při tom vzpomínám si ještě na trenčínskou borovičku (ze zrnek jalovcových připravovanou), která má i v cizině dosti přátel, ačkoli možno ji píti spíše jen za lék.

Uctívají-li si vzdělanější Slováci hosta, prokazují mu všecku pozornosť. Nejen že mu pronášejí ohnivé zdravice slovy i písněmi, ale nevidíš nikoho, aby se ze svého poháru napil dříve, aniž by do tvého, jinak třeba klidně stojícího, neťuknul. Rozumí se, že ťukání toto přichází ze všech stran a že nejednou musíš i svůj pohár při tom k ústům pozvednouti.

Samorodné víno je však čtverácké — dej, brachu, pozor! Ťuknutí všech sklenic dohromady nazývá se touche, jmenovitě u Maďarů, kteří po každém prípitku křičí: Vivat! anebo: Éljen! Aspoň v Trenčíně vyhnali nás tím v pravé poledne z hospody. —

Večer rozjížděli se hosté páně Leškovi na všecky strany. Odjeli již naši přátelé seničtí (dr. Hurban, Fajnor, zvěčnělý Stěpita), a my posléze také vraceli jsme se do Nového Města nad Váhem, kdež očekávala nás paní pravotárová Hrušovská (dcera Paulinyho-Tótha) s chutnou večeří!

Byla to poslední, ne snadná práce pod milými nezapomenutelnými Malými Karpatami, vlastně již na prahu trenčínského Pováží.

Druhý den z rána překročili jsme již Váh.



[1] Je v Senici též pochován. Zemřel r. 1827.

[2] Pauliny studoval v Senici na latinské škole dvě léta, načež odešel na gymnasium v Modře, kdež už tehdy působil Karel Štúr, věhlasný ředitel ústavu, starší bratr Ludevíta Štúra. V Modře zemřela Paulinymu matka, výtečná Slovenka. Po čtyřech letech odebral se Pauliny na ústav prešpurský a tam našel profesorem Ludevíta Štúra. — Pauliny zemřel v Turč. Sv. Martině 6. máje r. 1877., kdež je pochován. Na sklonku svého života byl předsedou Matice Slovenské, již bránil ještě proti neoprávněnému zrušení.

[3] Zevrubně o té věci pojednal jsem ve své brožuře „Literární shoda“, která vyšla v Praze u Slavíka a Borového. — Sluši zde také uvésti několik slov z řeči Paulinyho při slavnosti Jungmannově v Praze, kterou do „Orla“ (r. IV., str. 261 a násl.) napsal Pavel Országh (Hviezdoslav): „v potrebách vyššieho umstva a vedy ale odkázaní sme na Vás, a vertě, že ktorý Slovák Vašu Prahu navštívi, ktorý nazrie tuná do Vašich veděckých a umeleckých ústavov, ktorý bol svedkom Vašej dněšněj velikej slavnosti: ten istotně uzná, že na poli vedy a umenia je budúcnosť naša odkázaná na spoluiděnie, menovitě s Vámi; áno, tu a nikde inde kyně nám na tomže poli skvelá budúcnosť. Takto myslím ja a tak myslia to moji početní priatělia na Slovensku —.“

[4] Pojednání o písních slovenských od Lad. Furedyho podal Kollár ve svých Zpěv., II. 464.

[5] Písně tyto známy jsou i u nás. Kdyby nápěvy naše se slovenskými p. Fajnor porovnal, snad by dopracoval se zajímavého výsledku.

[6] Tuto viz v Štúrově pojednání „O nár. písních a pověstech plemen slovanských“. V Praze. 1853. Str. 75. a 76.

[7] V předvoji bojovala tehdy Fričova setnina, která si počínala velmi statečně; útěkem cepařů však zle byla ohrožena. Na štěstí považoval nepřítel útěk ten za pouhou lesť a zůstal nepohnut. Drasticky líčí nešťastné toto povstání J. V. Frič v „Epoše“, v Praze, 1879, čis. 50., 51., 56., 58., 59 a 63., svaluje všecku vinu nezdaru na nedostatek organisace a zejména na uhnětený lid slovenský, který neměl do boje žádné odvahy…

[8] Hodža zaměstnán byl podle J. V. Friče hlavně psaním proklamací. Odešed z táboru, poslal pak do něho vyjádření, že „nemůže se na ta ukrutenstva dívati“. Ta prý však vězela pouze v nedostatku discipliny. —

[9] Mezi posledními nalezal se též náš Frič, který byl na konec i raněn. O svém utrpení píše v připomenutých již číslech „Epochy“.

[10] Košut je původem Slovák z dědiny Košutovců u Sučan, v Turč. stolici. Také básník Petöfi byl Slovákem Petrovičem a žákem nedávno zemř. spis. Licharda.

[11] Podrobnosti viz v „Historii povstání slovenského“ od M. Dohnányho. V Skalici. 1850.

[12] Se strany žijících ještě příbuzných Holubyho vysvětluje se nám tato věc poněkud jinak. Otec Holubyho nebyl prý naprosto maďaronem, varoval však syna, asi jedenadvacetiletého, pouze z pochopitelné otcovské starostlivosti, aby se nevydával v nebezpečí smrti. Matka pak žádala, aby směla syna ve vězení před popravou navštívit, odpověděno jí prý však, aby se přišla naň podívat příští den, totiž, až bude viset.

[13] S názvem: „Holuby a Šulek“, kterou napsal Podhradský.

[14] Podrobnosti píše Eug. Gerometta v Hurbanových „Slovenských Pohladech“ z r. 1851. v článku „Slovanou náklonnosť ku slobodě“, str. 175 — 177.

[15] J. V. Frič o Janečkovi zmiňuje se šíře. Z toho krátce vyjímám: O dřívějším životě Janečkově, jehož domovem je Rychnov, nevěděl nikdo ničeho. Byl mladý, silný, energický a vytrvalý muž, který se těšil mezi námi takové popularitě, že jsme ho poctili příjmením Žižka. Bylo mu asi 40 let. Zjevil se náhle v Praze na barikádách, kdež se smělostí a odvahou vyznamenal, čímž vzbudil pozornosť Zachovu, který ho později povolal do Vídně, aby k naší výpravě přípravy provedl. Z vůdců našich on nejlépe uměl si získati srdce slovenských sedláků. On dovedl udržeti okolo sebe vzdor kleslému povstání 300 mužů, kterýžto počet se brzy více než na 600 rozmnožil! S nimi uchoval se v zimě v horách potud, pokud mu druhá slovenská výprava na pomoc nepřišla. Vyznamenán nebyl, ale v Prešpurku souzen. Tuším, že byl i na krátko vězněn a později amnestován a konečně do Brém dopraven a na loď vsazen, v které se měl do Ameriky dostati. Asi od r. 1856. nic se o něm nevědělo; náhodou pak zhynul na lodi, která sa nedaleko Brém potopila.

[16] Frič připomíná, že srbský Michael Obrenovič po soukromé audienci v lázních Rohiči dal Štúrovi k tomu účelu vyplatiti podporu desíti tisíc dukátův, aniž by byl ustanovil nějakých podmínek. Považovalť to za svou slovanskou povinnost.

[17] Více lze se dočísti o Hurbanovi v 2. sv. „Knihovny česko-slovanské“: Literatura na Slovensku od Jar. Vlčka, v Pypínově „Historii liter. slovanských“, str. 466. a násl. v Gillerově „Z podróžy“. Lwów. 1876, str. 279 — 300. a j.

[18] V posledních letech uveřejňuje Hurban v „Sloven. Pohladech“ životopis Ludevíta Štúra, široce založený a pro poznání snah sloven. vůbec velmi důležitý. — Vytýkati Hurbanovi možno jen vrtkavost v náhledech, o t. zv. jednotě literární. (1846 — 1876 — 1882!)

[19] Čáčov má poštu v Senici (via Hodonín).

[20] Podrobné vylíčení viz v Dobšinského „Obyčajích, hrách“ atd., str. 107. a násl.

[21] Čaplovič ve svém díle „Gemälde von Ungaru“ poznamenává: Již za císaře Jozefa nastalo sblížení mezi jednotlivými křesťanskými vyznáními. On sám byl svědkem (spis Čap. vydán r. 1829.) v honťanské župě v jednom kostele, zvláštního příkladu náboženské snášelivosti. Katolický kněz sloužil prý totiž mši a luteránský lid zpíval při ní své písně. Slováci také dodnes žijí v té příčině v smíru. Není tomu mnoho let, kdy o sjezdech ubité Maďary Matice Slovenské scházeli se ještě knězi obou vyznání v Turč. Sv. Martině; tehdy na př. zahajovaly se slavnosti v obou kostelích: v jednom (evang.) sloužil mši zvěčnělý M. Hodža, v druhém (kat.) Št. Závodník atd. V posledních letech, bohužel! je však katolického kněze o sjezdech „Živeny“ v Turč. Sv. Martině zřídka vídati.

[22] Dokladem k tomu, jak jsou nesnesitelné poměry pro nemaďarské národnosti, postačí připomenouti jen číslice z posledního výkazu maďarské akademie o stěhování z Uher. Od 1. ledna r. 1879. do konce října r. 1882. vystěhovalo se z Uher v celku 18.609 osob. Z těch bylo Slováků 12.010, Němců 3.781, Srbův a Rumunů 1.286, Rusů 1.205 a Maďarů jen — jen 377! — Kdo zná houževnatost, s jakou Slovák lpí na své domovské půdě, musí strnouti nad tímto hrozným výkazem!

[23] Podrobnější zprávy viz v „Trnawě, čili hist. miestop. nástinu krutých osudov a pamätnosti tohoto sl. kr. mesta slovenského“, který napsal Štěpán Ručka. V Skalici. 1868. — Dále viz Černého „Slovenskou Čítánku“ II., 284 atd.

[24] Al. V. Šembera v Mus. 1876., strana 393 a 647.

[25] Trnavským podřečím psal Bernolák. Avšak Štúr uvedl v literaturu podřečí trenčínské. Hodža pokoušel se učinit literárním nářečí liptovské. Různé spory tyto odstranil Hattala, založiv spisem svým (1850) „Grammatica linguae Slovenicae“ nynější spisovnou slovenčinu, voliv cestu střední.

[26] Nepíšu sice cestovního průvodce, ale podotýkám přec, že obsluhy dostalo se nám všady slovanské, neboť lid je slovanský a hôteliéři atd. pouzí židé, kteří švadroní všemi možnými jazyky. Hôtel náš jest na Myslivecké tř. (Vadász sor). Z jiných hôtelů jmenovati sluší hôtel „u zeleného stromu“, který náleží známému vinaři prešp. Palugayovi.

[27] Píšu a budu psáti ještě často o „svatých“ městech Uherska. Tam totiž je (podle Čaploviče) asi 27. díl všech měst — „svatých“, totiž 468. Z nich je 47 sv. Jiří, 7 sv. Jakubů, Všech svatých (Mindszent) 26 atd. Ba také čert (Ördög) má v Uhrách svých 8 obcí. Zvláštností je, že Uhersko má 17 Szered (Střed), 5 csötvörtöků (Čtvrtků), 5 Pénteků. (Pátků) a 13 Szómbot (Sobot).

[28] Uvádím zde několik příkladů z Hodžova „Větína“ (str. 180 a násl.): Szabad-ság = svoboda, olcsó — lačný, szolga — sluha, drága — drahý, bálvány — balvan, rend — řád, hiba — chyba, szó — slovo, beszéd — beseda, vitéz — vítěz, bolond — blud, baj — boj, péntek — pátok, harang — stsl. chorongiev, tompa, — stsl. tomp (tupý), donga — stsl. donga (duha), gomba — stsl. gomba (huba), munka — stsl. monka (práce, muka), szándok — stsl. sondok (rozsudek), szomszéd — stsl. sonsied (soused), piszträng — stsl. pstrong (pstruh), konkoly — stal. konkol (koukol), csend — stsl. ščend (štědý, tichý), pénc — stsl. pienionz (peníz), gondolni — stsl. gondläti (hútati, mysliti), zsenge — stsl. ženga (žíha, puk), tára — tovaryš, barát — brat, bátya — báťa, család — čeleď, tiszta — čistý a nekonečná řada jiných.

[29] Podotýkám, že píšu pro české čtenáře, proto činím jim výslovnost slovenčiny psané snadnější tím, že měkčím hned naším způsobem po d, t, n úzkou samohlásku e, kdežto Slováci toho nečiní, avšak ruským způsobem před e a i souhlásky ony měkce vyslovují.

[30] O „Děvínu“ čti v „Slovenské Čítance“ Černého, I. 162, v „Slovenských Pohladech“, I. (1881), 198 a násl.

[31] V Tokaji bývá vinobraní v listopadu. Děje se to při střelbě hmoždířů, při zpívání a všeobecné veselosti lidu, který naplňuje celou Hegyalju. V Uhrách vůbec bývá vinobraní oslavováno; tak jako v Tokaji slaví se i v Méneši, v Budíně a j.

[32] Horní Uhry jsou na lázně vůbec bohaty; napočítáno jich nejnověji 25!

[33] O Štúrovu viz dále Slov. Čít. II., 404, Pypínovu Historii liter. slov. II 462 a násl., Paulinyho Besiedky IV., 120 a násl., Vlčkovu Literaturu na Slovensku, Gillera „Z podróžy“, 301 — 320 a j.

[34] O Karlovi Štúrovi viz staré „Pohlady“, 1851, str. 111 — 120.

[35] O Píšťanech otiskují právě naše „Květy“ obšírnou a důkladnou práci z péra zvěčnělého Otakara Jedličky.

[36] Kollár pokládá Báthoryovou za Maďarku, již asi byla skutečně (neboť měla služebnictvo maďarské), třeba výklad slova maďar. bátory na smělý, opovážlivý není pro domněnku tu ještě důvodem.

[37] Viz Belae not. T. IV. pag. 469. Srovnej Andreas Baccius Elpidianus De Thermiset balneis in sanguine L. 7.

[38] Viz J. Čaploviče, Gemälde von Ungern I. S. 267., Medňanského Mal Reise am Waagflusse, 1826. S. 95, a téhož: Sammlung Abergäub. Meinungen und Gebräuche des gem. (slavischen) Volkes u. s. w., Hormayer, Taschenbuch, 1829 Nr. 48.

[39] T. j. Tatry nitranské. Koll. Zpěv. II. 433 — 437. Domníváme se, Kollár nitranskými Tatrami myslí si Malé Karpaty čili Bílou Horu a nikoli pohoří nitranské.

[40] O nalezení této písně viz Koll. Zpěv. II. 433 — 437.

[41] Belii Not. Hung. T. IV. p. 1. 469.

[42] Palatín býval do roku 1853. nejvyšší zemský úředník v Uhrách, pů. správce paláce král., jako druhdy v říši francké major domus, jehož moc průběhem času rozšířila se na celou zemi. Palatín býval náměstkem královým a prostředníkem mezi panovníkem a zemí. (Maď. nádorispán, t. j. slov. nádvorní župan.) — Palatín Thurzo držel zámek Oravský od r. 1606 — 1617., kterážto doba náleží k nejslavnějším dobám Oravy. V kapli zámku oravského jest pochován. (D. Lichard: Čer. Čít. I. 190 — 191.)

[43] Viz na př. jeho „Květenu okolí trenčínského“ v „Pohladech“ nových), I., 555.

[44] Viz Dobšinského: Obyčaje, povery a hry slovenské.




Rudolf Pokorný

— básnik, prekladateě a propagátor slovanskej vzájomnosti Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.