Zlatý fond > Diela > Z potulek po Slovensku II


E-mail (povinné):

Rudolf Pokorný:
Z potulek po Slovensku II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Jana Kyseľová, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 16 čitateľov

Liptov a Spiš

I. Cestou do Děmanovské jeskyně

(Liptov. Různořečí. Kroje. Růžomberk. Jan Drahotín Makovicky. Železnô. Korytnice. Likava. Sv. Mikuláš. Bělopotocký. Janko Král. Janko Čaják. Petr Bohúň. Jan Leop. Bella. Paludzka. Janošíkovo vězení. Děmanovská jeskyně.)

Z čarokrásné „zahrádky Slovenska“, z Turce, nesl nás vlak úchvatně spanilou krajinou ke Královanům oravským, kde Váh mísí své proudy s Oravou. Tu tam usmívá se na nás pěkná bílá dědina z úbočí hor jako z dlaně; domky tu v souměrných dvojřadích, tam v pestrém nepořádku, v pozadí vznešené hory.

Královany jsou — podle slov proslulého Dionýsa Štúra — nejpamátnějším místem slovenského „Okolí“; neboť zde scházejí se všecky hlavní čáry soustavy podtatranských výšin a nížin. Až po Královany sáhají vlastně Tatry, a nadhronské holy hlavní větev svou Fatru až sem posunuly.

Východně od Královan pnou se do oblačné výsosti dvě vápencové hory, Šíp a Hrdošín, táhnouce se až po průval z Růžobrehu (obecnějí: Růžomberku) do Kubína. Mezi průvalem tímto a dolinou nad Lúčkami vystupuje první velikán tatranský Choč (1613 m nad m.), na hranici Oravy a Liptova. Od Lúček pak až pod samou žulovou Tatru táhnou se níže vápencové výšiny Prosěčné. (Pojmenované tak Štúrem od doliny Prosěčné nad Sielnicí.) Nad Prosěčnou vyšinují se najednou s Roháčem žulové Tatry, z nichž vystupují před nás olbřími: Volovec (2067 m), Kriváň (2492 m), dále Velký vrch (2146 m), Ostredok (2126 m), Jezová (2042 m), Tomanová (1979 m), Křížová (2038 m), Chlinov (1879 m) a j. Kriváň je stráží Liptova od severu na hranici jeho a spišské, a z pod něho proudí, jak již v prvém díle tohoto spisu pověděno, jedno rameno Váhu, který protéká celý Liptov od východu na západ. Liptov se dělí se Spišem o uherskou čásť vysokých Tater.

Vysoké Tatry, tento řetěz Karpat, který otáčejí, jak známo, Uhry v podobě věnce, počnouce od Prešpurku na západní, severní a východní jejich hranici, táhne se mezi dolinami řeky Oravy a Popradu, potom Dunajce a Váhu. Orava obmývá jeho západní a Poprad východní předvrchy; Dunajec teče zase podél něho severně a Váh jižně, je tedy ze všech stran vodami obtočen.

Délka Vys. Tater činí 160.000 — 170.000 met. a šířka od 10.000 do 40.000 met. Západní její předvrchy, od řeky Oravy až po Bobroveckou a Studenou dolinu, představují holé, skalnaté vápenité masy; mezi nimi Choč vypíná se na 1613 m a Sivý vrch na 1717 m. V užším smyslu slova Vys. Tatry jsou místy jen 3000 m, ba často jen 2000 m široky, a táhnou se od Bobrovecké doliny až po spišskou Maguru. Žulovité nebetyčné štíty Tater (mezi nimi Kriváň 2492 m, Pyšná 2279 m, Roháč 2080 m, Vysoká či Tatra 2535 m, Koňčistá 2545 m, Lomnický štít 2634 m. n. m.) tvoří z části pro svou ohromnou výšku i pro své velmi strmé svahy a úzké, skalnatými úlomky naplněné doliny, nepřemožitelnou hráz mezi Uherskem a severně od něho ležící Haličí. Přes tuto, hráz ještě kolo nepřejelo. Kdo z Liptova nebo Zvolena cestovati chce na voze do Polska, musí buď dolinou Oravy anebo Popradu. Však dříve, když byl mezi Polskou a Uherskem, jmenovitě Gemerem, Spišem, Zvolenem, Liptovem ještě živějši obchod, na jednom místě, vých. od Choče, učiněn umělý průsmyk, známý pod jmenem Prosěčná dolina, kterým vedla silnice do sousední Oravy a do Polska. Od této dostalo prý na blízku ležící městečko Sielnica jméno. („Premávkové cesty“: Pohlady, I., 374.)

Avšak kromě velebných štítů tatranských honosí se Liptov na jižní své hranicí Tatrami Nízkými čili Liptovskými horami, které táhnou se rovnoběžně s Vysokými Tatrami, též směrem od východu na západ a tvoří přirozenou hranici mezi Zvolenem a Liptovem. Nejvýchodnější jejich člen je Králova Hola, nejzápadnější Šturec. Severní, to jest do Liptova sbíhající svahy a úpatí tohoto zlato a stříbronosného řetězu pokrývají jehličnaté, jižní či do Zvolena obrácené, zase většinou listnaté lesy. Všecky potoky severních svahů vtékají do Váhu, jižních do Hronu. Jednotlivé vrchy tohoto pásma dosahují mnohem menší výšky než vrchy Vysokých Tater. Tak na př. Králova Hola vypíná se nad mořem jen 1942 m. Její západní sousedé jsou ještě nižší; dosahují totiž: Orlová 1838 m, Velká Vápenica 1690 m, Malá Vápenica 1493 m. Za to Ďumbier, vybíhající asi uprostřed pásma do čtyř skalnatých špicí, vystupuje na 2048 m, Skalka 1978 m, Poljana 2003 m, Salatín, Tlustá, Uhlisko (1559 m), a j. (Výšky udávám nejvíce, podle nejnovější velké karty Uherska, vydané r. 1885. J. Háčkem u Lampla v Pešti.) Na severním výhoně Ďumbiera, tohoto obra liptovských hol, leží Sv. Jan s pověstným kostelem, vystaveným za Ondřeje II., v jehož hrobce pochovaná těla juž od 300 let porušení nevzala a jako mumie po dnes se udržela. Nejzápadnější pozoruhodný vrch, Prašivá, na jehož úpatí jest světoznámá lázeň Korytnica, dosahuje 1700 m.

Řetěz tento; podle něhož, severně teče Váh romantickou dolinou Liptova, a jižně Hron nivami Zvolena, nemá nikde průsmyku, t. j. doliny, která by ho na příč přesekla; průchod mezi Zvolenem a Liptovem tedy umožňují jen dva průvaly (t. j. nejnižšími místy horského pásma oklikami vinoucí se cesty), Čertovica a Šturec (740 m), pod nímž prýští Revúca. Čertovica spojuje bocskou dolinu s březenskou, Šturec zase starohorskou s revúckou.

Brezňané a často i Gemerci nedbají v létě prý Čertovice a horskými pěšinami přecházejí na liptovskou stranu. Přechodná ta hola, pod níž v žulové skále je pravý sklad kovů, památna je i tím, že před několika léty kr. komora začala v ní kopati štolu z jasenské do lupčanské doliny, kteráž práce následkem klesnutí banictví uherského asi v polovici zaražena byla. Snad byl by býval docílen nový průchod mezi Liptovem a Zvolenem. („Premávkové cesty“: Pohlady, I., 376.)

Z tohoto nákresu patrno, jak Liptov požehnán je horami. Na jihovýchodním jeho cípu vzpomenouti bych mohl ještě Smrekovicu (1616 m) na jižní hranici dále Kochulu (1733 m), pak řadu vrchů, které se Liptovem rozskočily, na př. blíž Růžomberku Malý Choč, Mnich, Čebrat, (odtud: „Choď mnich žebrat —“), Mogurka (1208 m), jižněji Dvoriska (1462 m), Smrekovica (1529 m), Veľký Rokytov (1566 m) a j.

Župa liptovská jest tedy ze všech slovenských stolic nejlépe ohraženou pevností. Sousedí pak Tatrami s Haličí a dále s župami: oravskou, spišskou, gemerskou, zvolenskou a turčanskou a zaujímá 2.257 54 čtv. kilom.

Avšak nejen na hory bohat je Liptov; jemu náleží i perly zasazené v kovové Tatry: plesa (jezera) Štrbské (1351 m), Zelené pod Kriváňem (1978 m) a Smrečiny; jej opínají stříbrné stuhy říček a bystřin: Belá, Hybianka, Bocianka, Smrečianka, Lupčianka, Revúca a j. mizící v junáckém Váhu. — A Liptov omlazují zdravá zřídla korytnická, lúčanská, železenská, dále prameny kyselek: na Osadě, v Lužné, u Svatého Jana, u Podturni, u Slače, u Vel. Šťávnice, Liskové, Likavky, u Sv. Ondřeje atd., nic méně než 27 na počet. A když pán Bůh rozdával jeskyňe, ani Liptov nezůstal nepodělen, aby nemohl zcela žárliti na šťastné své sousedy: Gemer, Spiš a Turec, doslal i on krápníkovou nádhernou jeskyni děmanovskou a menší (dosud málo známou) ve vrchu „Mnichu“, ještě ve svém lůně tají!

Liptov je požehnán dále pastýřskými salaši. Obyvatelstvo jeho živí se hlavně rolnictvím, především chovem dobytka. Z liptovské ovčí syrovátky (žinčice) připravuje se chvalně známá brindza a oštěpky.

Z východního Liptova chodívá lid na zárobky, neboť hornatá půda neposkytuje mu dostatečné obživy. Na západě jsou pole úrodnější. Údolí Váhu, v němž Liptáci po většině žijí, je půda nejvydatnější. (Liptov rodí pšenici, žito, oves, hrách, fazole, len, konopě, zemčata, zelí atd., zvláště však ječmen, známý i na vídeňském trhu pod jménem „slovakische Gerste“.) Po Váhu provozují obyvatelé Liptova rozsáhlý obchod dřevařský (pltníci).

Ne nepatrnou částí liptovského obyvatelstva jsou rodiny zemanské, které mají v rukou téměř všecky úřady. Liptovskou šlechtou jsou rodiny: Szentiványi, Palugyay, Kiszely, Pongrácz, Rakovszky, Szmrecsányi, Okolicsányi, Kubinyi, Bobrovniczky, Lehoczky, Thuránszky, Pruzsinszky, Porubszky, Povolny, Mattyasovszky, Kaszanicky, Lány, a jak se všichni ti slovenští „Maďaři“ jmenují a píší! —

Co do počtu napočetl Al. V. Šembera (Mus., 1876, str. 393 a 647) v Liptově na základě konskripce z roku 1869. obyvatelů 82.592, z nichž v několika osadách (v Lužném, ve Vel. Borovém, v Mal. Borovém, Hutách a j.) žije 7065 „Poláků“, lišících prý se od Slováků jen tvrdší mluvou a užíváním g m. h. Náš přítel pan K. Ruppeldt obstaral nám laskavě úřední dáta konskripce z roku 1880. (tedy nejnovější), dle které v Liptově žije pouze 74.758 obyvatelů v 10.376 domech, z nichž je „Maďarů“ (!) 1438, „Němců“ 2775 a jiných národností (Poláků) jen 3021. Maďarstvem a Němectvem jsou ovšem hlavně židé, úředníci, šlechta a učitelstvo některých ústavů. Jinak ráz župy liptovské jest čistě slovenský.

Župa liptovská rozdělena jest na tři služnovské okresy: hrádecký, sv. mikulášský a růžomberský;[1] v prvém žije 19.189, v druhém 30.266 a v třetím 25.303 obyvatelů. „Maďarů“ a „Němců“ (židů) jest poměrně nejvíce v okrese sv. mikulášském. Kam se poděla od r. 1869. značná čásť Polákův a vůbec obyvatelstva liptovského, vysvětlí si ten, kdo v úřední sčítání maďarské nemá veliké důvěry!

Podle náboženství oblažuje Liptov 3.349 židů.[2] Odpočítáme-li tyto od číslic „Němcův“ a „Maďarův“ liptovských, shledáme, že zbývá v Liptově „Maďarův“ a „Němců“ nežidů pouze 864. — Katolíků napočteno v Liptově 38.601, evangelíků aug. vyz. 32.735, evangelíků helvet. vyznání pouze 45, členů řecko-kat. církve 12 a jiného nábož. 16. Dle sčítání z r. 1857. měl Liptov katolíků 39.822, evang. aug. v. 33.312, židů 3.082, jiných vyznání 20, spolu tedy 76.236 obyvatelů.[3]

Téměř veskrz katolickým jeví se okres růžomberský (23.452), téměř veskrz evangel. okres hrádecký (14.816); okres sv. mikulášský jest pak většinou též evangelický (16.930). V okrese tom žije také nejvíce židů, totiž 2057, a to zejmena v Lipt. Sv. Mikuláši: 1115. Zde jest i rychtář žid.

O mluvě liptovské, kterou profesor Šembera řadí k různořečí hornovážskému, zmínil jsem se již v I. díle „Potulek“, hovoře o stejném podřečí turčanském, od něhož se liší podřečí liptovské jen nepatrnými odchýlkami, ovšem že i tu tříští se vyslovování ještě dále. Lipták užívá zhusta e a a místo oravského a zvolenského ae, na př. oráča m. oračae, sedliak m. sedlaek atd. Lipták mluví: viděl jsem zljeho člověka, nikoliv zlého, jako Turčan. V adjektivách středního pohlaví užívá o, ô (uo) místo é, na příklad rozbitô líčko, sedliacko děvče. Za příklad dalšího různění v Liptově samém, uvádím vážeckou píseň:

„Paslo dyevča pavy v tom zelenom haji, přišli k nemu dva švarny muadenci: Pod ty dyevča s nami! Ked bych s vami jela, kde bych pavy dela? Pustym pavy dolu potočkami a ja pojdem s vami. —“

Vážečan říká tvrdě: tye (ty dívky), muada (mladá), čeladnyk atd. (Ukázku liptovského nářečí nalezne čtenář v Erbenově sbírce: „Sto prostonár. pohádek a pověstí“ a j.) —

Docházím ke kroji liptovského lidu. Lipták obléká se dosti jednoduše, za to ženy vedou si pěkně. Jako všady různí se též v Liptově krojem jednotlivé strany a dědiny. Na severu panuje u žen více barva tmavomodrá, na východě opět barvy světlejší. —

Muži liptovští nosí širáky, nejčastěji s červenou nebo bílou stužkou kolem, knoflíčky — gombíčkami poseté náprsníky, v zimě kožichový kamizol, kožený, silný, vygombikovaný opasok obyčejně s třemi sponami (prackami), kabanicu z hrubého bílého sukna domácího a z téhož i úzké přiléhající nohavice. Obouvají ponejvíce krpce, ale i čižmy. Košile z hrubého plátna mívají široké otevřené rukávy. „Mládenec v oddaní“ (snoubenec) nosí na širáčku zelenou stuhu a veliké uměle robené pierko (kytku).

Děvčata zaplétají vlasy v jeden vrkoč a o svadbách zdobí hlavu ještě krásnou partou.

Ženy pokrývají hlavu krajkovým čepcem, ketýšem, přes nějž nosí šátek. Ketýš takový vybíhá na skráních, v klopty, dlouhé „haklované“ to cípy. Děvčata i ženy nosí oplecka, s krátkými, velmi širokými, nad lokty stáhnutými rukávy, které jmenují též kosienčata, ke kosení, k práci na lukách atd. Živůtky (životky) ozdobují stuhami i šnůrami. Jinde místo živůtků nosí náprsníky — lajblíky. Sukně Liptaček jsou široky, řasnaty, barvy většinou tmavomodré (v polských dědinách však bílé), zástěry místy rovněž široky a řasnaty, místy však úzky, ale vždy pěkně vyšívané. Přes prsa křížem překládají velké, nejvíce černé šátky. V zimě pak nosí hlavně ženy dlouhé bílé kožichy. Ve Vážci nosí muži černý širák se stuhami vzadu, žlutý, pestře vyšívaný kožich, bílé soukenné nohavice a krpce. Ženy nosí zelenou sukni, modrou zástěrku, červený živůtek, košili u rukou staženou. Běločervený čepec doplňuje tuto toilettu. —

Obuví děvčat i žen jsou čižmy i krpce, v zimě pak kapce (soukenné boty). „Děvčata v oddaní“ vplétají do vrkoče zelenou stužku. —

Místy zahnízdil se v Liptově nepěkný obyčej, že mladou nevěstu o čepení ostříhají, aby krásné vlasy její židům prodali…

*

Dosud všímali jsme si liptovského obyvatelstva. Rozhlédněme se nyní též po sídlech jeho.

Čaplovič (Gemälde von Ungern, 1829) napočetl v Liptově 12 městeček a 127 dědin. R. 1857. napočteno v Liptově 14 městeček a 144 dědin. Nynější statistika udává však pouze 10 městeček a 129 vesnic. Z toho patrno, jak je sčítáni uherské spolehlivé!

Hlavními městečky Liptova jsou: Sv. Mikuláš, Růžomberk (Ružobreh, Ružomberok,) Něm. Lupča, Hyby (Hybbe), Hrádek, Sielnica, Trnovec, Boca (trojí) atd.

My na své jízdě k Sv. Mikuláši zastavíme se předavším v Růžomberku.

Městečko to má asi 3000 obyv. a leží při Váhu, který je protéká; přes něj položen most, u kterého prý roku 1849. Maďaři Rusům spůsobili malou porážku. V Růžomberku, který výstavností svou nikterak nevyniká, jest piaristická kolej, solný sklad a značný průmysl hrnčířský, nejnověji i továrna na lepenku. V okolí jsou mramorové lomy. Růžomberk je od r. 1876. sídlem sborového soudu. V městě samém stojí památný růžomberský zámeček, novými budoviskami zastavený, a nad městem směrem do hor jižních táhne se kalvarie.

Město toto samo poskytuje národovci slovenskému žalostný obraz. Vyjma rodinu Makovických není tu nikdo vyhlášen za „pansláva“. To postačí. Na pomaďaření slovenské mládeže pracují tu kromě vzpomenutého piarist. gymnasia, kdež se do roka ve 4 třídách 150 žáků odnárodňuje, i obecné školy, čistě maďarské. Starší páni chodí opět do maďarského kasina, kdež není ani jediný slovenský časopis vyložen! Ostatně znám je Růžomberk již z doby revoluce svými krvavými soudy…

Památným je Růžomberk pro Slovensko jako působiště zvěčnělého Jana Drahotína Makovického, který tu 26. února 1884 pochován. Působiště! Působištěm Makovického bylo celé Slovensko. Spolu s Hodžou konal již buditelskou úlohu na Slovensku, když ideje Kollárovy a Štúrovy začínaly hýbat tehdejší společností slovanskou. V Lipt. Sv. Mikuláši, rodišti to svém (M. nar. se 2/2 1818), Makovický neohroženě stál po boku slovenského mučedníka Hodže (viz „Potulek“ díl I., str. 61. a násl.) a krví svou vlastní vykoupil si vděčnou vzpomínku v národě slovenském.[4] — Když roku 1859. Ondřej Radlinský vydávati počal „Priatela školy a literatury“, jakožto přílohu k „Cyrillo-Methodovi“, stal se Makovický pilným jemu spolupracovníkem, vychovávaje a poučuje články svými ve všech oborech národní školy, rozvinuje již nové ideje, které teprve po desíti letech v Uhrách hlásati se počaly. V jmenované příloze podal i řadu dobrých „rečňovanek“ pro školskou mládež. Jak vydatna byla práce Makovického, stačí posouditi již i z toho, že znamenitý básník Ludevít Kubáni složil na něho pěknou báseň. —

Makovický skončil klidně život svůj v 66. r. věku svého na evangelické faře v Růžomberku. V městečku tomto učinil se spolu s bratry svými Danielem a Petrem zasloužilým o povznešení průmyslu a obchodu slovenského. Rozsáhlý obchod Makovického, dosavad v Růžomberku žijícího, činí česť Slovenstvu. Odtud i vyšly a vycházejí opět do světa obrazy krojů slovenských od znamenitého Petra Bohúně.

Nedaleko Růžomberku leží v hluboké kotlině, kol do kola horami obtočené, příjemné lázničky Železnô. Na bujné louce stojí pět úhledných dřevěných domků; v jednom jsou koupele s vanami, ostatní čtyři určeny za obydlí hostěm. Od každého domku vede procházka ke studni léčivé vody, Stefanii. Voda prýští tu z písečnatého hlenu do dřevěného lubu, jehož plocha zaujímá 1024 čtv. cm.

Dle lučebného rozboru, provedeného roku 1877. prof. M. Ballem, obsahuje voda železenská síran hořečnatý, vápenatý, sodnatý, draselnatý, uhličitan hořečnatý, vápenatý, železnatý, manganatý, chlorid draslatý, fosforečňan vápenatý a kyselinu křemičitou. Prof. Ballo dokládá, že voda ze Železného podobá se vodě pyrmontské, na železo bohaté, že náleží mezi nejvzácnějsí poklady přírody a že může mít na lidský organismus právě taký vliv jako voda pyrmontská. (Více o tom viz ve spisku „Liečivý kúpel Železnô“, přel. prof. G. Kordoš, 1884.)

V nejnovějším čase vystaven v Železném hostinec „Rudolf“ s 20 pokoji a 4 veřejnými lokály. Pobyt v Železném je velmi příjemný, ovšem ne tak pohodlný, za to však levný. Slabí a plícními nemocemi trpící lidé naleznou tu i z domácího salaše chutnou ovčí žinčici.[5]

Kdo navštíví Růžomberk, neopomene asi vyhledati několik hodin od něho na jih v horách ukryté lázně Korytnice, obdařené bohatými prameny kyselé vody, kterou lid jmenuje také zde mädokýšem, a nedaleko od Růžomberku (u paty Malého Choče) rumy slavného druhdy zámku Likavy.

Také my vybrali se, abychom shlédli památné tyto ruiny. Cestu volili jsme dědinou Likavkou, kudy i hradská do Oravy vede. Kdož by z Růžomberku kratičkou tuto partii vozmo vykonati chtěl, nalezne ze silnice naproti hradu, na východ, vedoucí starou cestu, po které lze vozu užiti až k samému skalisku, pod zámkem na severovýchodním cípu trčícímu, pod nímž zasypané jsou chodby, dosud patrné, prý až na vrch Mnich, ba až — do Oravského zámku (!). My šli jsme pěšinou, vedoucí dědinou Likavkou, abychom si tuto prohlédli. Pěkné zdejší domky (po ohni) činí velmi milý dojem nejen svou čistotou, ale i slovenskostí. Vůbec pozorovali jsme všady, že slovenský gazda ráz domácí i při nových stavbách zachovává. Domky jsou dřevěný, napřed do špice vybíhá prkenný štít s dýmníky, t. j. s otvory v podobě pravoslavného kříže, kalichu atd., jimiž se kouř ze světnice vine. Na špici nad štítem připěvněny bývají dřevěné tulipány, anebo prosté kolíky, na jichž hrotě sedí kohouti, nebo i pitvorné figurky, na staré bůžky upomínající. Pohromadě pak, anebo, kde je místa, i naproti domku jednotlivě stojí hlínou omítěné sypárně. Kroj zdejší od popsaného již liptovského kroje valně se nerůzní. Setkávali jsme se tu s muži krásně rostlými, s kosci, kteří přicházeli z prápe velice čistě oblečeni. I zde oblíben je dosud široký na dvě ruce opasek s mosaznými „prackami“.

Pěšinami polními dostihli jsme brzy hradu:

Likava stojí na osamělém skalisku v údolí obtočeném vrchy, z nichž nejblíže vypínají se od západu Čebrat, od jichu Mnich a Choč od severovýchodu. Pověsť vypráví, kterak vrchy tyto dostaly svá jména. Na Mnichu býval klášter červených mnichů čili křižáků, kteří chodívali žebrat. Nyní je tam kostelík „Martinček“ a dědina stejného jména.

Vystoupili jsme vzhůru od severozápadu třemi branami. Ruiny Likavy jsou dosud v „uscházejícím stavu“; časem ovšem nezbude po nich ani památky. Do nesmírné výše ční hlavní zdi, tvoříce podobu ptáka (kavky). Vnitro hradu měří asi 40 kroků. Do nedávna patrna tu byla dle Št. Hyroše tato stavení:

Na východě na samém kraji skály je hlava zámku, která má trojí patro a podkroví pro střelce anebo služebnictvo. Na konci tohoto prostoru viděti jest kapličku. K hlavnímu tomuto stavení připojeno jest dvojí čtyřhranné veliké stavení, a to jedno od severu, druhé od jihu. Mezi oběma těmito stavbami spatřiti lze vnitřní zámecký dvorec, z něhož vedly do obou budovisk těchto brány. Ze slohu stavby, krbů atd. lze poznati, že tato severní budova je nejstarší a nejpěknější, k čemuž ukazují i zbytky maleb okolo stropů a obložení oken křesaným kamenem. Stavba tato má někde patero, někde čtvero pater. Podobná této je třetí budova, na jihu, která měla tři i čtyři patra bez klenby se stropy. Zevnější stěna této budovy, dosud zachovaná, má vysoko při bývalém stropě mezi malbami bubnů a praporů nápis: 1535, z dola již těžko seznatelný. Pod budovou touto byl objeven veliký sklep či žalář ve skále, u ní pak do skály tesaný vchod se schody do studně, která leží mimo hrad na jihu. K stavbám těmto, jižní a severní, přistaveno na příč jiné stavení s velikým sklepem, kdež byly snad i dvě zahrádky, jedne na hradě, druhá, z venku na jihozápadní straně. Stavba tato je z venku, od Růžomberku; opevněna v úhlech dvěma mohutnými pilíři; na jednom z nich viděti nápis: „G. S. W. 1678.“ Pod tímto pilířem vede branka k jakési propastné stěně: k jihu pak vedou dvě branky do vnitř dvorce. Venku, před těmito stavbami, na severozápadní straně, na dosti značné prostoře viděti rumy budovisk a bašt, pro rytíře, dvořanstvo i za konírny určených, s dvorem z venku a branou, nad níž viděti ještě prostoru bývalé tabule a štítu. I pod těmito baštami a stavbami stávala někdy brána, vedoucí do zevnějšího dvoru, před níž býval ještě jeden dvůr s hlavní prvou branou k východu. Při zámku tomto bývaly i dvě krásné zahrady na jihu a západu. Pod zámkem na jihu kromě toho stávaly majery, na severu pak rybník — teď vysušený — s okolními budoviskami, snad pro zbrojnoše nebo služebnictvo.

Vyhlídka z ruin těchto je pěkna. Na jihu bělí se domky Likavky, za ní stojí Růžomberk, odkudž silnice vede mezi vrchy údolím do Baňské Bystřice. Na straně severní vypíná se Malý Choč (Liptovský Choč), k dostoupení jehož temena od zámku třeba ještě asi dvou hodin. Na Choči viděti malebná skaliska, jimž dán prosaický název „Nohavice“ a v. j. O blízkých vrších Mnichu, který vystupuje uprostřed údolí růžomberského, dále o Čebratu již jsem se zmínil. Jihozápadně viděti ještě špičák Sidorovo se skalkou, o sobě na jižním boku jeho trčící a Krkavou Skalou pojmenovanou. V pozadí táhne se konečně malebné pásmo vrchů liptovsko-zvolenských s Magurkou, Satalínem, Uhliskem, Javorinou atd. Stranou těchto, za Růžomberkem, pozorovati lze ještě „ulici“ Růžomberku, dědinu Biely Potok, který jako za vrchy tam ukrytá Ludrová, Černová a Vlkoliněc za Krkavou Skalou k Růžomborku též náleží.

Původ Likavy připisují rozliční spisovatelé rozličným králům uherským. Slovenský historik Štefan Nik. Hyroš, který vydal obšírné dílo: „Zámok Lykava a jeho páni poťahom na državie, Lyptov a okolie“ (V Turč. Sv. Martině, 1876, stran 551[6]), klade prvý počátek Likavy do časů Mojmírových; nepochodí-li však z těch časů, pravdě podobno, založili ho červení mniši čili Templáři, kteří měli svůj stan u Růžomberku na hoře Mnich. Komthurstvo jejich na počátku 13. století obsahovalo Liptov, Oravu, Turec, Trenčín, pak Zvolen, Gemer, Spiš a Šáryš, a úlohu mělo brániti krále Ondřeje v horních Uhrách a jeho syna Kolomana v Haliči.

Opevnění průsmyku liptovsko-oravského zámkem Likavou stalo se snad proti Tatarům, kteří už za Ondřeje II. plenili část Uher. Tak r. 1241. s 500.000 zbrojnoši vrazili do Uher. Bojoval proti nim tehdy mistr Templářů, a v bitvě svedené nad Šájavou padlo na 100.000 Uhrů. Bela IV. spasil se útěkem na Zniov v Turci, kdež sídlel syn jeho Štěpán, údělné kníže Slovenska, odtud pak do Rakouska spěchaje, aby se s královnou domluvil, kterouž tam byl dříve vypravil, zajat byl, později vykoupen — a tatarským Batu-Chánem do Rakouska pronásledován. Tehdy vyhuben byl Spiš, ze zvolenské, gemerske, liptovské a turčanské župy uprchl kdo mohl na hory a hrady. Druhý vůdce tatarský Peto pustošil zatím Pováží a Moravu. Do té doby náleží znaky obydlení jeskyně liskovské a jiných jeskyní, ve vrchu Mnichu, v Choči, v Hrdoši atd., po Liptově, zejmena v bralách, na temeni vrchu Poludnice (Děmanovská jeskyně), kdež množství lidí našlo ochrany. Také vnitřní zámek v Hrádku liptovském vystaven byl proti Tatarům, jakož i Podtúrňa pojmenována od túrně (věže), na blízkém vršku postavené za tou příčinou, aby z ní pozorovány byly tatarské čety, celý kraj pustošící.

Památkou o této době byl obraz v kapli na trenčínském zámku Lietavě (viz tuto v I. díle „Potulek“, str. 186.), představující skalnatý vrch Lietavu (bez zámku), s něhož rozdivočení Tataři shazují na kopí nabodané lidi i s knězem do propasti, na špičaté vrcholky stromů jako na koly. (Obraz ten asi r. 1740. přenešen do kostela dědiny Lietavy pod zámkem.)

Po odchodě Tatarů dostala se Likava s liptovskou Lupčou a Růžomberkem v držení Němců, králem Belou povolaných. Matuš Trenčanský (r. 1301.) vládnul celým krajem od Košic až po Komárno a měl svrchovanou moc nad hrady Liptova, snad tedy i Likavy. R. 1312. připomíná se pánem Likavy Radmír (Sadmír), snad již poslední prior templářský, který se proti Matúšovi připojil ke královi Robertovi. Brzy po tom dostal od Karla Roberta Likavu i Sklabinu zrádný vůdce Matúšův Donč (1315), který se stal i županem Liptova, měl svůj zámek Liptov, po němž už ale není více památky (stál na osamělém vrchu nedaleko Tater, Liptov od Oravy dělících), který nazván byl Starhradem a i Velkým hradem na rozdíl od Nového hradu (Hrádku, Liptó-uj-vár). Dončové pak Liptovem drahé časy vládli,

Po vymření Dončův (snad r. 1402.) ujal se Likavy král Zikmund, který dal ji Bubekovcům v držení, a později pro odboj jednoho z nich, Dětříka; opět jim ji odňal a sám držel. R. 1431. dobyl Likavy Prokop Holý se svými Tábority a Sirotky. Po opuštění Likavy Husity daroval tuto Zikmund Janovi Huňadskému st., Korvínovi, otci krále Matěje, který vypálenou Likavu znova zbudoval. Záhy potom stal se i Liptov jevištěm sporů, nastalých za vdovství králové Alžběty, když Jiskra z Brandýsa horní Uhry pro ni vydobyl, a Pankrác, tehdy už župan liptovský, ke straně polského Vladislava se připojil, a knížete Liptova i pána Likavy Jana Huňadského sobě získal. Jiskra vícekráte porazil Pankráce i Mikuláše Komorovského, až konečně r. 1444. pán jejich Vladislav polský zahynul u Varny v bitvě s Turky. Nároky na trůn pohrobka Ladislava byly pak celým národem uznány; přes to však Jiskra z Uher neodešel a boje mezi ním a Pankrácem, jenž stal se kapitánem Matúšova území, neutuchaly. Také se správcem země Janem Huňadským sváděl Jiskra r. 1449. a 1450. časté potyčky a přiměl ho k nedlouhému příměří. Tehdy asi Pankrác stal se županem liptovským. Ladislav převzal vládu r. 1453. Huňadský byl na čas pobytu Ladislavova v Čechách potvrzen a za své zásluhy odměněn. Jiskru však z Uher vyhostiti se přičinil, což se mu i r. 1453. podařilo. Z vůdců Jiskrových zůstal v Uhrách pouze velitel spišský Aksamit, jenž rozpuštěných žoldnéřův sebral 5000 a utvořil spolek bratří, podnikaje s ním výpravy do okolních měst a dědin, až roku 1453. obořil se naň syn gubernátorův Ladislav Huňadský, a dobyv Spiše, Aksamíta k útěku přiměl.

Z přízně královy vypudil vlády chtivého Jana Huňadského Cilley, a Jiskra opět do Uher povolán. Zde sláva jeho zazářila ještě novým leskem. Jiskra udržoval pokoj na Slovensku, krotě i „bratrské roty“ české, jak mu králem uloženo. Moc Jiskrova byla tehdy značna; neboť roku 1456. bránil si v Košicích ražení vlastních peněz.

Roku 1456. zemřel Jan Huňadský. Rok po tom svolán sněm do Budína. Zde palatin Gara učiniv Ladislavovi Huňadoviči výčitky pro zavraždění Cillského, které se nedávno stalo v Bělehradě, a pro zradu na králi prý spáchanou, oznámil mu, že je vězněm. I dal rozkaz Jiskrovi, by uvěznil zároveň i Matěje Huňadoviče i jiné osoby. Ladislav Huňadovič byl odpraven. Matěj veden pak za králem Ladislavem do Prahy, kdež tento, jak známo, r. 1457. náhle zemřel.

Záhy potom, dne 24. ledna r. 1458. byl Matěj Huňadský, bratr popraveného Ladislava, zvolen uherským králem — o což přičinil se hlavně Jiří Poděbradský, jenž byl téhož roku provolán za krále českého. Ale Jiskra Matěje za krále neuznal a nové boje s ním podnikal, až konečně s Matějem mír přece uzavříti musil a do své smrti spojencem jeho zůstal. Z cechů Jiskrovýoh mnozí vstoupili do služby Matiášovy, a tak povstal onen černý pluk, který se vyznamenával v bojích s Turky.

Županem liptovským a oravským, pánem Velkého Hradu i liptovských zámků ostatních, jakož i velitelem Likavy stal se roku 1462., když Pankrác odešel bojovati do Sedmihradska, Petr Komorovský.

Ale již roku 1474. král Matěj musil pospíšiti zkrotit zpupného tohoto liptovského „králíka“, a odňal jemu Hrádek, Sv. Mikuláš, Starhrad, Růžomberk, Likavu atd. Tehdy byl také posledně vypálen liptovský Starý čili Velký Hrad. Komorovský prodal pak králi též zámek Oravu a odešel z Liptova. Lidi jeho přijal Matěj do „černého pluku“.

Likava připadla tedy králi Matěji Huňadskému, který k vůli svému levobočku Janovi r. 1478. Liptov na vojvodství povýšil a tohoto za knížete mu dal. Byla to nejskvělejší doba Liptova. A vojvodou jeho zůstal Jan i tehdy, když po smrti svého otce (1490) stal se králem Bosny a vojvodou Slavonska, Chorvatska, Opavy atd. a když český král Vladislav nastolen byl na trůn uherský. Palatínem stal se Štěpán Zápolský, který záhy Janovi Korvínovi mnohé statky a konečně i Likavu vyrval a u krále z věrolomství jej obvinil. Očištěný později Korvín sváděl vítězné bitvy s Turky, až konečně r. 1504. zemřel. (Jeho malými dvěma dětmi vymřel i celý rod Korvínův.)

Likavou vládl již palatín Štěpán Zápolský, po jeho smrti vdova Zápolského Hedvika a konečně od r. 1506. Jan Zápolský, jemuž Likavu král Vladislav II. odevzdal. Po smrti tohoto a zahynutí syna jeho Ludvíka II. u Moháče (1526) stal se králem Ferdinand I., mezi nímž a Zápolským, tehdy již několikeronásobným županem, vojvodou Sedmihradska a majetníkem čtyřiceti hradů, strhla se válka. Zápolský byl v Stol. Bělehradě korunován a věrné Ferdinandovi liptovské zemanstvo pronásledoval tak, že nuceno bylo opustit svých statků a teprve s generálem Kacianerem do Liptova opět se vrátilo. Kacianer dobyl zámku Hrádku i Likavy, kteráž byla vypálena. Nemaje zdaru v bitvách s Ferdinandem, prchl do Polska a poslal posly k Solimanovi II. se vzkazem: acheronta movebo. Jako zrádce věci křesťanské byl papežem vyobcován z církve.

Likavu prodal roku 1531. Ludvíkovi Pekry-mu, král. vrchnímu kapitánovi, jemuž i Ferdinad I. ji daroval. Pekry zámek značně rozšířil a přestavěl. Po jeho smrti (1551) připadla Likava Ondřeji Báthory-mu, ale r. 1569. připomíná se již mezi hrady, které hlavně vymřením rodů za Ferdinanda I. a Maxmiliana II. připadly koruně. Od Maxmiliana koupil snad Likavu Jan Krušic a s vdovou po něm přešla tato pak v ruce Štěpána Illešházyho, který se stal i županem Liptova (1582). Král Rudolf Likavu tomuto znova zastavil. Štěpán Illešházy odsouzen byl (r. 1603.) z velezrády, poněvadž podporoval odboj knížat sedmihradských, Zikmunda Báthoryho a Štěpána Bočkaye, i musil prchnouti do Polska, odkudž se vrátil po vítězství Bočkaye (1605) do Liptova jakožto Bočkayův palatín a nejvyšší rádce. Avšak nebyl mu dlouho věren, záhy získal ho král, a Bočkayovci zle potom statky Štěpánovy pustošili. Když Rudolf II., nemaje dědice, chtěl odevzdati vládu svou Ferdinandovi, synovi štýrského vojvody Karla, tehdy chytrý Štěpán šel k bratrovi Rudolfovu Matiáši, který ochotně odebral se do Uher a zde sněmem prešpurským 1608 správcem země zvolen, brzy na to korunován byl. Štěpán Illešházy stal se palatínem Uherska, a dostav na vždy od Matiáše II. Likavu, odevzdal ji — nemaje syna — synovci svému Kašparovi Illešházy-mu s tou podmínkou, aby dědicem po Kašparovi jen taký býti mohl, kdož následovati bude Luthera.

Kašpar stal se brzy králům uherským (Matiášovi a Ferdinandu II. i III.) nevěrným, přidržuje se jako kdysi jeho strýc knížat sedmihradských, kteří na svých výpravách bývali u něho na růžomberském kaštěli Sv. Žofie častými hosty. (Gábor Bethlen, Tököly i Rákócy.) Po smrti tohoto pána (1648) připadla Likava s ostatními statky jeho synům Gabrielovi a Jiřímu; onen, Gábor, jako starší zvolen byl županem trenčínským i liptovským, později však musil na rozkaz Ferdinanda III. úřad tento vydati bratru Jiřímu. Ale zámek likavský nedlouho udrželi tito bratři; prodali ho r. 1651. Štěpánovi (Tökölymu) staršímu, který zanechal jej svému synovi Štěpánovi II. (mladšímu). Oba tito pánové Likavu znamenitě zřídili a opevnili a zahradami vyzdobili. Jejich dílem je i pověstná studeň, přikrytá mocnou baštou, kterou se darmo namáhali r. 1707. likavský zámek pustošící lidé Fr. Rákócyho rozbořit. (Studeň tato spojena byla se sklepem vchodem asi 30ti stupňovým, skalou prosekaným.)

R. 1670. vypukl v Uhrách nový odboj Rákócyho, v němž účastenství měl i Štěpán II. Toköly, pán Likavy. Když generál Špork zámky a města hornouherská podmanil a obsadil, a sám Rákócy králi Leopoldovi na milosť se vydal, Štěpán Tököly přijal sám vůdcovství nespokojených. Proto rozkázáno králem, aby všecky statky jeho byly zabaveny, což provésti uloženo generálům Heistrovi a Špankauovi. Tököly pak měl býti polapen.

Heister obklíčil zámek Oravu, kdež Tököly strojil, svadbu své dceři. Tököly počal již vyjednávati o podmínkách vydání svých hradů a zatím vypravil mladého syna svého z Oravy do Likavy, odkudž prchnouti měl do Sedmihradska. V čas přikvapila mu však na pomoc smrť: Štěpán Tököly zemřel již třetí den obležení hradu. Na posádce jeho snadno, bylo pak lze vynutit poslušnosť. Odtuď táhlo vojsko císařské na Likavu. Posádka této poddala se teprve po šestinedělním obléhání. A tak statky Tököly-ho zabaveny. Imro Tököly vrátil se po několika letech v čele nespokojenců (malkontentů), jmenovaných tež kuruci, do Uher, chtěje statků svých zpět dobyti. Spojiv se i s Turky, dobyl Košic i Prešova a v září r. 1682. i velkou časť horních Uher, načež byl uherským táborem za uherské kníže vyhlášen a tureckým císařem žezlem i mečem potvrzen. R. 1683. opanoval Tököly téměř celé Uhry, a Turci táhli s 300.000 vojáky Uherskem k Vídni, kdež je však Sobieski rozprášil. Ani Tököly-mu nevedlo se pak lépe: od r. 1684. ztrácel zámek za zámkem. Uzavřením míru karlovického r. 1699. opustili Turci Uhersko, a Tököly musil prchnouti z Uher a zemřel v Asii r. 1705.

R. 1690. dostal od krále Likavu ostřihomský arcibiskup Jiří Sečeň (Szecsény), onen, který r. 1687. arciknížete Jozefa v Prešpurku za krále pomazal. Po jeho smrti připadly statky zámku Likavy opět královské komoře.

R. 1700. zahájil František II. Rákócy nový odboj. Liptovské zemanstvo přijalo plnomocníky Rákócyho s oddaností. Likava byla pro Rákócyho opět obsazena (1703), a císařské posádce dovoleno volně odtáhnouti.

Rákócy zaujal rychle mnohé hrady a města hornouherská, Likavu však. r. 1707. kázal rozbořit. Slavný mocný zámek klesl v ssutiny! My zvykli jsme hleděti na rumy hradů poetickým okem; ano, jsou poetickými, ale zle bývalo, dokud ještě skvívaly se ve své slávě, dokud bývaly hnízdy surových pánů — trýznitelů poddaného lidu! Likavu kázal sbořiti Rákócy, onen Rákócy, jenž raziti dal mince s obrazem uvězněné svobody, v pravé ruce mající řetěz, v levici však vylétajícího ptáka, již dvě panny (zákon a spravedlnosť) z pout osvobozují.

Co zkusil ubohý Liptov za několik století jediné pro tento hrad! To asi nenechali se obyvatelé jeho dvakrát pobízeti k odklízení této příčiny všech svých útrap: — Likava padla a nepovznesla se více.

Další osudy Rákócyho jsou známy. (Viz „Potulek“ I. díl, str. 145.)

Pozdržel jsem se při Likavě poněkud déle, ač v rámci tohoto spisu nemohu více podati než jen slabý nástin dějů na Likavě se sběhnuvších a pro celé Uhersko nezřídka značnou důležitosť majících. Kdož by však snadným spůsobem hlouběji v děje ty nahlédnouti chtěl, tomu odporučuji připomenutý již spis Hyrošův „Zámok Lykava“, z kteréhožto obsažného díla jsem suchý tento nástin čerpal.

Prohlédnuvše si Likavu, vrátili jsme se k Růžomberku, kdež jsem p. Hyroše, ctihodného již kmeta, osobně poznal a upřímně od něho uvítán byl. —

Z Růžomberku východním směrem vedla nás dráha do hlavního městečka Liptova, do Sv. Mikuláše, ne asi většího a výstavnějšího než je Růžomberk.

Sv. Mikuláš leží na pravém břehu Váhu, má pěkný župni dům, evangelický i katolický kostel, jakož i synagogu, evangelické, katolické, židovské a státní elem. školy, státní měšťanskou školu a opatrovnu, na kterýchto všech školách učí asi 24 učitelů a učitelek. Podle nejnovějšího sčítání má Sv. Mikuláš se svými předměstími, které mají své vlastní představené či rychtáře, totiž s Vrbickým Huštákem, Mikulášským Huštákem a městečkem Vrbicí, jež tvoří v nejbližší blízkosti Sv. Mikuláše takořka jen ulici tohoto, 4595 obyvatelů, z nichž je Slováků 3020, ostatní jsou buď židé anebo úředníci, tedy „Němci a Maďaři“. (Ve všech obcích je totiž dle náboženství židů 1142!) Evangelíků je v Lipt. Sv. Mikuláši a v obcích sousedních (předměstích) 2713, katolíků 720. Jako všady v Uhrách, jest i v Lipt. Sv. Mikuláši neméně než 12 pravotárů. Hostinců a krčem je tu hojnosť, všecky, až asi na dva, jsou v židovských rukou. Slovenských novin marně bys v nich hledal!

Z řemesel zastoupeno tu nejvíce koželužství (garbiarstvo), které v několika letech vystavělo v Sv. Mikuláši veliké továrny na vydělávání koží a kvete tak, že jeho práce mohou se měřiti s nejdokonalejšími výrobky zahraničními. Při koželužství rozvinulo se v Mikuláši také kožešňictví (kušnierstvo), které výrobky svými zásobuje nejen Rakousko-Uhersko (vojsko), nýbrž i Německo, Rusko, ba i pro Sibíř pracuje.

Lipt. Sv. Mikuláš je vůbec městem řemesly nad jiné vynikajícím. Dostatek tu hodinářů, zlatníků, strojníků, kotlářů atd. Za městem na západ stojí veliká továrna na spodium a u Vrbice na břehu Váhu dvě velké parní píly, z nichž jedna osvětlována již elektrickým světlem.

Památným domem je t. zv. „kláštor“, vystavěny na Vrb. Huštáku jezovity r. 1740.

Dne 13. července r. 1883. postihl Sv. Mikuláš a Vrbici krutý požár, který vyhladil je téměř do základů. —

Pány sv.-mikulášskými byli Pankrácové, jichž nynější potomci dosavade píšou se „Pongrácz de Sz. Miklós“. Z rodu toho pocházel slavný onen Pankrác, který dobyl r. 1437. vítězství nad Turky a mnohé půtky s Jiskrou a s císařem Fridríkem podnikal, stoje věrně k straně Huňadovců. (Viz Sokol z r. 1867., str. 184. a Letopis Matice Slovenské, IX., 2, str. 5. atd.)

Pro národní rozvoj Slovenska má Lipt. Sv. Mikuláš nemalý význam. Zde působil co kněz a r. 1637. zemřel Jiří Tranovský, narozený v Těšíně 1591, který sestavil sbírku cír. písní a vydal ji v Levoči r. 1635. (Cithara Sanctorum neb Žalmy a písně duchovní atd.) Prvé vydání obsahovalo 400 písní, z nichž bylo 150 původních Tranovského. Do konce 18. věku vzrostla tato „Velká kniha“ na 1006 písní a do dnes na 1154. (Mnohé jsou českobratrské.) Celou řadu let zde působil veliký duch Slovanstva, neunavný bojovník svého lidu Michal M. Hodža a jediný tento fakt zůstane na vždy chloubou Sv. Mikuláše. Jemu po boku, jak jsem již se zmínil, působil v Mikuláši na národa roli dědičné i zvěčnělý Makovický, zde vydával i Fejérpataky-Bělopotocký svůj „Slovenský pozorník“ i „Vlastenský kalendář“, zde narodil se znmenitý pěvec slovenský Janko Král, zde anebo v nejbližším sousedství konali povinnost křísitelskou M. Blaho, far. Bartoš, D. Bachát, J. Grajchmann, Št. Hyroš, Baltík, bratři Hroboňové, Lehocký, Joz. Bella, Palkovci a j.

O působení Kašpara Fejérpatakyho z Klačan málo kdo u nás již ví. Znamenitý muž tento nar. se 1. ledna r. 1794. ve Velké Paludzi (nedaleko Sv. Mikuláše), kdež se r. 1821. usadil a knihařství provozovati počal. Vlastním přičiněním stal se dosti zámožným. Knihař Fejérpataky vstoupil pak v řady buditelů slovenského lidu, založil ve Sv. Mikuláši půjčovnu knih, ochotnické divadlo atd., avšak Maďaři; jimž vždy šlo o uhnětení a uspávání Slováků, půjčovnu i divadlo zakázali. Fejérpatakymu nezbylo tedy nic jiného, než knihy (české i slovenské) mezi lid rozšiřovati, rozdávati. Založil také kalendáře již vzpomenuté „Slovenský pozorník“ a „Kalendář vlastenský“, který počna r. 1830, drahný, čas vydával. Fejérpataky dobyl si krásného jména i tím, že umožnil Štúrovi vydávati „Národnie Noviny“, složiv mu na kauci 4000 zl., pro kterýžto čin snášeti mu bylo mnohá příkoří od Maďarů. Jakožto známý podporovatel národního ruchu slovenského pronásledován byl Fejérpataky i roku 1849., kdy byl by zajisté Maďary utracen býval, kdyby povstání nebylo náhle potlačeno. Fejérpataky byl tehdy v Sv. Mikuláši lapen a vlečen až do Aradu. V náhradu jmenován byl pak služným a přísedícím soudu kolegiálního. Roku 1850. dosáhl Fejérpataky na vládě, že směl se zase vrátiti k starému svému jménu Bělopotocký, které děd jeho pomaďařil. Bělopotocký zemřel v Sv. Mikuláši 18. května 1874.

Osobností zvláštní, podivnou byl slovenský básník Janko Král (nar. v Lipt. Sv. Mikuláši 26. dubna r. 1822.). Život velmi nadaného tohoto pěvce není dosud osvětlen, básně jeho roztroušeny jsouce čekají dosavade na svoje sebráni a vydání.[7] Z básní Králových zní půvabné národní tóny, a všecky procítěny jsou vřelým srdcem slovenským. Pravý národní básník! Písně své posýlá do světa širého, aby si „hledaly otce i matku. Najdou-li je, a poznají-li je tito, stisknou jim ruku, pobozkají je: budou svoji!“

Janko Král studoval na lyceu prešpurském, pak vstoupil do advokátské kanceláře v Pešti. Úřad tento nebyl mu však valně po chuti; celé dni bloudíval ulicemi prešpurskými, v noci pak psával doma básně, ty však opět pálil. Málo zachovali jich z té doby jeho přátelé. Před r. 1848. připravoval sám také lid k povstání, hlásaje prý mu komunismus. Odešel za tou příčinou již r. 1846. do Hontu, a sotva povstání vypuklo, naverboval si mládež. Byl však záhy zajat, mučen a k smrti odsouzen. Jen ochrana Jelačičova vyprostila ho r. 1849. z vězení. Po potlačení povstání zmizel Král na dobro z veřejného života, ba často na dlouho i ze společnosti lidské, potuluje se v pustinách a v horách, odkudž nejednou zabloudil prý až do Bessarábie. Král budil obdiv i neobyčejnou pamětí; znalť celého Shakespeara takořka z paměti, vládl slovanskými jazyky, angličinou i frančtinou, ba složil i píseň maďarskou, která do dnes je zpívána. Na konec utáhl se do Zlatých Moravců, kdež prováděl advokátství. Kollár, Štúr a jiní spisovatele slovenští, navštěvovali Janka Krále, kdykoliv jen zvěděli, kde se zdržuje. Žil též několik měsíců u svých přátel na Moravě, pak od nich tajně unikl a z veřejnosti zmizel. Jeho „Zakletá panna“ známa byla i v Čechách, otištěna byvši v Hálkově „Zlaté Praze“. (I., 1864, str. 160.).

Janko Král psal písně i ballady v tónu národním. Ačkoliv Král byl zachmuřen pessimismem, „neděsil, ale dojímal“, jak případně charakterisuje ho Jar. Vlček.

Janko Král zemřel v Moravcích 23. května r. 1876. Zvěsť o jeho smrti teprve po delším čase dostala se na veřejnosť.

Nedaleko Sv. Mikuláše ve Vel. Paludzi, v rodišti Bělopotockého, narodil se rovněž velmi nadaný, než bohužel předčasně zemřelý básník slovenský Janko Čajak (5. ledna r. 1830.).

Prvního vychování dostalo se Čajákovi v Sv. Mikuláši; odtud r. 1841. poslán na gymnasium do Rožňavy, konečně na ev. lyceum do Levoče, kdež se oddal studiu bohosloveckému. V těch letech kvetlo lyceum levočské, neboť přišla sem — jak již čtenáři známa, r. 1844. mládež prešpurská, plna svatých ideálů, plna vroucí tužby stanouti na svém. Čaják stal se tu poetou… Když události r. 1848. rozprášily mládež slovenskou pod prapory dobrovolnické, do vězení atd., slaboučký, ne ještě dvacetiletý Čaják odebrati se musil k rodičům, a pak stal se učitelským pomocníkem v Mikuláši. R. 1850. šel však dokončiti do Vídně na ev. bohoslovecký ústav svá studia. Brzy potom stal se kaplanem při stařičkém otci znamenitého J. Kalinčáka v Sv. Janě blíž Mikuláše, načež roku 1860. byl tamtéž i farářem potvrzen.

Povahou Čaják byl poněkud měkký, slabý. Často hověti musil renegátskému panstvu, ba zasedati bylo mu i v zvláštním konsistoriu, které zvěčnělého Hodžu svým výnosem zbavilo fary sv. mikulášské. Čaják ovšem ohradil se proti takému výnosu, avšak z konsistoria nevystoupil! Členem Matice Slovenské byl jen pod jménem své manželky. Proto však přece zůstal v očích pánů „panslávem“. Janko Čaják zemřel 4. února roku 1867. a je v Sv. Janě pochován. Básně jeho vydal r. 1875. v Turč. Sv. Martině Pavel Dobšinský. Jsou to ponejvíce písně v tónu národním, ale i šlehy satyrické a drobné pověsti. K seznání talentu Čajákova uvádím zde jednu z nich, nadepsanou: „Chlapček na jar zomrelý:“

„Všetko ožíva — a on zahynul, kvetinky rastú — a on uvädnul, ach, vädnul chlapček dvúletý. I hore (nahoře) musí byť jaro: něbe asi nad zemou vyhralo, i pán Boh chce mať tam květy!“ —

Vedle vzpomenutých mužů, kteří slovem i pérem působili a částečně ještě působí v Liptově (Hyroš, Baltík, Jakub Grajchmann — Bachát je teď seniorem v Pešti), pracoval v Svatém Mikuláši štětcem talent ne menší, Petr Bohúň, byv sem povolán roku 1850. za učitele. Bohúň nar. se 29. září 1822. v oravské Velké Vsi. Roku 1844. odebral se studovati malířství do Prahy a zde již r. 1846. počal vydávati pomocí „Tatrína“ své obrazy národních krojů slovenských, (šest na počet), dosud novými nenahražených. V Praze ryl také Bohúň obrazy k Preslovu „Rostlinosloví“ (1848), maloval i kreslil podobizny atd. Některé obrazy Bohúňových slovenských národních krojů právě r. t. (1885) Petr Makovický z Růžomberku s farářem Jánoškou z Jasenové v Praze (osm kartonů).

Konečně zde i vzpomenouti třeba Jana Leopolda Bellu, hudebního skladatele slovenského, který nar. se tu r. 1843. Bella studoval ve Vídni bohosloví, pak se stal knězem v B. Bystřici a v Kremnici, načež odešel do Sedmihradska a zanikl z veřejnosti.

Bella zkoušel se již záhy v komponování. Nejlepší jeho díla jsou: kvarteta Haec dies a Adoramus; Tu es Petrus pro 8 hlasů, a sbor Modlitba sv. Cyrila. Složil též více národních skladeb, na př. známé a dosud velmi oblíbené variace koncertní pro piano na píseň: „Pri Prešporku na Dunaju“. (Viz též jeho článek: „Myšlienky o vývině národnej hudby a slovenského spevu“ v Letop. Matice Slov. X., sv. 2., str. 10. atd.)

Prohlédnuvše si starý Sv. Mikuláš, který mnoho zajímavého, kromě svého významu pro Slovensko, očím našim neposkytoval, rozešli jsme se se svými hostitely. Společnost naše, čítající asi dvacetpět účastníků, zaměřila r. 1879. z Turč. sv. Martina do Mikuláše na pozvání jeho národovců a to tím ochotněji, že jinudy do Tater dostati se nemohla. Mimo to hodlali jsme navštíviti i pověstnou u Mikuláše jeskyni Děmanovskou. Mně dostalo se cti pohoštěnu býti v znamenité rodině měšťanské páně Stodolově.

Po večeři sešli jsme se se svými hostitely a národovci svatomikulášskými v městském kasině, kterého více není. Pritomnosť našeho Adolfa Heyduka a jiných vážených hostí českých, moravských i slovenských probudila záhy živou zábavu, která, jak to již na Slovensku krásným zvykem bývá, bez písní a zdravic, provázených voláním: „Hore ho!“ sa neskončila. Jen mikulášský občan a majetník slušné villy, zdejší starý bělobradý cigán Piťo toho večera nám scházel. Jeho housle budily obdiv v lázních smokoveckých, odkudž učinily se známými široko daleko Evropou.

Z rána druhý den přivstali jsme si časně, abychoru nastoupili pouť k dieře či jeskyni Děmanovské. Pravili nám síce Slováci: „Tatra zvára, budě prať“, ale my neměli chuti čekat, až Tatra vypere. Rozumí se, že voj náš pamatoval též na „proviant“. Zjednán vozík a na něj složeny víno, sýr, salámy i chléb.

Kol do kola pohlížely na nás pochmurně, liptovské Tatry s tělnatou Poludnicí (1500 m), shlížející pyšně na své drobnější sousedy a sousedky. Na jednom z vrchů Poludnice, zvaném Rohačkou, viděti nepatrné zbytky dávného hrádku Boguměrova, z kterýchto míst bývá pěkná vyhlídka na liptovský Kriváň.

Za nedlouho došli jsme do větší dědiny Paludzky, kdež jsme v starém kaštěli Vranově obhlédli si vězení pověstného Janošíka, jenž byl v Sv. Mikuláši r. 1713. souzen a odsouzen. Vězení toto, které svou věží hledí k Mikuláši, upomíná velmi na žalář Augustův na hradě Křivoklátě. Jednoduché sklepení s malým okénkem…

Odtud po břehu křišťálové Paludzianky, z jejíhož žlabu neostýchali jsme občerstvovati spráhlá hrdla, došli jsme asi za půl hodiny do údolí děmanovského. Cestou potkala nás stařenka. Vyptávala se hned, kam jdeme. Slovenský lid rád se rozhovořuje, setká-li se s neznámým poutníkem, aby mohl sám poraditi, je-li rady cestou třeba, a — by člověk nešel taký němý jako ovce.

„Dobré ráno!“ pozdravila nás přívětivá stařenka.

„Pán Boh daj!“ odpověděli naši slovenští šuhajci.

„Či pánovia idú do Děmanovskej? Ej, chýrečná to diera. Něchže len pánovia rovno idú, horar (hajný) ích povodí.“

Vkročili jsme do údolí děmanovského. Za námi ozývaly se ještě fujarky valáškův a honělníkův s vysokých vrchů liptovských, v což roztomile mísilo se zvonění bílých stád. Na pastvách tatranských (jako v horách vůbec) nosí ovce, krávy, ba i koně pod krkem kovový anebo plechový zvonec, aby pastýř stádo jmenovitě po obnocce (noční pastvě) snadno shledati mohl.

Údolí děmanovské překvapilo nás svojí nádherou. Po obou stráních trčí do výše žulová divoce rozervaná braliska, porostlá malebně sihlinou (mladým jehličným lesem). Hory (lesa) na stráních těchto není. Stranou mezi stromy tají se horarna se stodůlkou. Uvnitř malé chaty stojí veliká zelená kamna, mající podobu kuželovitého náhrobku. Horar je také čtenářem. Na polici leží stará česká bible (horar je přesvědčen však, že má bibli slovenskou)! Umístivše nedaleko horarny vůz s proviantem, vzali jsme přivezené čtyři pochodně, mimo to dostal z nás každý po svíci, sevřené rozštěpenou haluzkou, i pyšně stoupali jsme příkrou stezkou vzhůru k jeskyni na skalnatou stráň, nedbajíce ubohých krásných parnasií, jichž v údolí dostatek. Před jeskyní, jejíž vchod už z dola se ti černá, oddechli jsme si trochu, a odpočali, abychom uhřátí do podsvětí nevstoupili. Odtuď otvírá se oku nádherná vyhlídka. Na protější stráni pozorovati lze ve skále několik otvorů, snad také dier či jeskyň. V dálce na pravo zavírají obzor nebetyčné Tatry liptovsko-oravské, z kterých k nám přátelsky hledí starý známý Choč. V levo údolím vítají nás opět malebné hory, ověšeny stuhami bystřin a vodopádu, ba i dno údolí je ne méně krásné. Nasytivše se krasou panoramatu tohoto, zahalili jsme se na upozornění horarovo v plédy a pláště, a rozžavše pochodně a svíce, stoupali jsme za horarem do čarovného podsvětí z pohádky.

Děmanovská čili Černá jeskyně náleží k nejkrásnějším jeskyním Slovenska, ačkoliv nedobyla si tak zvučného jména, jako starší její dvě sestry gemerské: světoznámá Baradla u vsi Aggteleku a jeskyně Dobšinská, odkrytá teprve r. 1870.[8] Kdokoli však Liptov navštíví, neopomíjí vyhledati v útrobách Poludnice jeskyni Děmanovskou, která malé namáhání štědře mu odplatí.

Sestupovali jsme s utajeným dechem dolů. Napřed vedlo nás asi sto primitivních dřevěných schůdků, ale pak bylo nám lézti v pravo, v levo, nahoru, dolů, po čtyřech, po zadu atd., jak toho stavba jeskyně a krkolomné parkety její vyžadovaly. Černá ponořena je do úžasné hlubiny. Není tak prostranna, ale výška její snesla by místy na sebe postavené dva kostelíky i s věžemi. Tu ocitneme se v chodbě vedoucí nás do prostranné dvorany, tu lákají nás chodby vedlejší, snad dosavade neprozkoumané, do tajných pokojů podzemní panovnice zakletého tohoto zámku. I ve vyšších stěnách plno otvorů, Bůh ví, kam vedoucích, do jakých nových říší! Anebo jsou to jen tmavá okna tmavého tohoto podsvětí?

Černá je dobrou školou tomu, kdo neví, kterak se krápník tvoři. Zde mu dává příroda sama „lekce s demonstracemi“. Půda jeskyně z větší části je skalnatá, hojně ledem pokrytá, ale i vodou a bahnem. Beze světla věčně věkův člověk by se odtud nevymotal! Pochodně osvěcují ti jen zázraky jeskyně, ale svíce musí tobě sama ukazovati cestu, abys neklopýtl na skále nebo ledu. Není pouť jeskyní bez namáhání.

Naši šuhajci zamávali pochodněmi okolo ledových pilířů, obrů to; vražených patou do skály a hlavou se stropem jeskyně srostlých, u vnitř dutých. Ve světle pochodní zazářili kouzelně podsvětím, házejíce magický déšť paprsků kolem, na ty sousední stvůry a nestvůry krápníkové a oživujíce pohádku o zkamenělých lidech, zvířatech a o celém zakletém městě. Tu stojí pěkný stůl a okolo několik stolic. Jen divotvorný ubrousek mít, který se sám prostírá a sám vyčastuje! U stolu toho prý opravdu kdysi hýřívali magnáti s krásnými cigánkami… Ani o dobrou pitnou vodu není tu nouze. Studnice tu kdesi křišťálová, naší Praze by stála bratru za celou židovskou čtvrť! V této říši Kovovladově není ani nouze o hrách — krápníkový; ovšem, uvařil by se ztěžka i v sebe měkší vodě! Nasbírali jsme si trochu přece — na památku. Kdesi v jeskyni popsána stěna rozličnými jmény, jedno s letopočtem 1732. Snad to jména těch zkamenělých tady rytířů, kteří se marně pokoušeli za noc přebrati všecken krápníkový hrách, aby vysvobodili zakletou princeznu.

Dosti kvapně brali jsme se ku předu, k druhému východu jeskyně; avšak náhle zarazila nás voda. Jezírko podzemní bez kocábky přebrodit, nebylo lze, zvláště když s námi podzemní výlet konala i jedna dáma. Kteří jsme již byli na druhé straně mělkého jezírka, musili jsme tudíž opět touž cestou či necestou se vrátit, a potom šlo to zpět dosti zčerstva; neboť pochodně i svíce dohořívaly! Však byli jsme dole plných pět čtvrtí hodin. Obuv naše byla rozedrána, leštidla do červena zbarvena. Oddechli jsme si opět na svěžím horském vzduchu a sestoupali spokojeni svým výletem po horské pěšince dolů k naší proviantúře, abychom za své namáhání odměnili se trochou vína, smíchaným křišťálovou studenou vodou Paludzianky a oštěpky i salámy. Posilnivše se, šli jsme se zapsat do chyžky horarovy a složit malou odměnu tomuto za průvod.

Brzy po tom vraceli jsme se z nezapomenutelného výletu k Sv. Mikuláši, kdež jsme večer ztrávili ještě ve společnosti srdečných bratů Slováků, načež časně z rána unášel nás vlak hlouběji do Tater vysokých, k Štrbskému plesu.

Jeli jsme drahou košicko-bohumínskou do Hochwaldu (nyní Štrby), kamž nás táhly dva rušně (lokomotivy), neboť stanice tato leží již 915,9 m nad hladinou mořskou.

II. Na Štrbském jezeře

(Jezero. Vysoké Tatry. Výlety do Tater. Spiš. Města spišská. Bitva na Branisku. Zámek spišský. Kroje. Různořečí.)

Jízda po dráze košicko-bohumínské z Lipt. Sv. Mikuláše do stanice Štrby trvá sotva dvě hodiny. Trať chráněna je proti metelicím se strany severní vysokou dřevěnou ohradou. Jedeme údolím Váhu, který spojuje se tu z Bílého a Černého Váhu nedaleko dědiny Vážce v jeden mocný tok. Záhy vystupují, na severu před zraky naše první velikáni tatranští, až objeví se konečně i vévoda Tater liptovských, překrásný Kriváň a za ním řada obrův ostatních. Blíž Královy Lehoty je údolí Váhu zvláště romantické. Vysoká skaliska trčí tu malebně do výše, a „lipnou“ k člověku, že těžko se od nich odtrhnouti. Údolí toto je vůbec na divy přírody bohato. Teprve vysoko pod Tatrami dojíždíme do kraje pouhých pastvisk. Cestou míjíme Liptovský Hrádek, výstavné to městečko, tvořící vlastně jedinou pěknou ulici, stíněnou korunami starých lip a topolů. Domky vesele vykukují ze zahrad, činíce dojem malých zámečků; jsou to ponejvíce sídla lesnických úřadův a úředníků, jichž tu hojnosť. Hrádek má i rolnickou školu, státní parní pílu, nedaleko továrnu na tanin, kdysi zemskou, teď však už židovskou. Za Hrádkem stojí rumy připomenutého již zámku. V pozadí vznáší se romanticky z Tater Velký Kriváň.

Dráha stále stoupá. Táhnou nás dva rušně (lokomotivy) k městečku Hybám, které nechávají na severu, pak k Vážci a konečně k Hochvaldu. Na stanici této, nyní po blízké dědině a jezeře Štrbském Štrba pojmenované, skončili jsme svou jízdu, abychom odtud pěšky vydali se k Štrbskému plesu. (Výletníci jezdívají nejčastěji dále do Popradu, a z lázní smokoveckých podnikají vycházky do Tater.) Bylo šest hodin z rána, když jsme vystoupili z vozu a odebrali se do čekárny, kdež přednosta stanice zjevil se nám v druhé své hodnosti — hostinské totiž.

Tatry zahaleny byly tmavými oblaky, které nám nevěštily mnoho pěkné pohody. Přes to hned odvážili jsme se k Štrbskému plesu. Na blízku stanice stojí osamělá krčma a u ní v letní době čekávají vozy na výletníky. (Jízda odtud k jezeru a zpět stojí asi 5 zl.) Avšak silnější pohlaví rádo vypravuje se k němu pěšky. Spolehlivých a laciných průvodčích jest na stanici dostatek. My nechali zde nepotřebná zavazadla, opatřili se horskými holemi a pak to šlo za průvodci vesele pod Vysoké Tatry. Zapotili jsme se ovšem důkladně; neboť cesta značně stoupá. Stanice štrbská leží již 915,9 m nad mořem, a na Štrbském plese stojíme 1351 m nad hladinou mořskou. Ostatně není cesta nepříjemna. Holý kraj oživují bělostná stáda ovcí i krav, při nichž se často ozývá fujara valáškova. Zvonění stád a dumné zvuky fujary spojují se v líbezný horský koncert, do něhož se chvílemi mísí řinkot kulag. Kulagy viděli jsme tu poprvé. Jsou to hole nahoře zahnuté; na konci hořejším navlečeno několik železných kruhů, které řinčí o sebe, když pastýř kraviar holí, již přes rameno položenu nosí, zatřepá. Řinkotem tím svolává prý dohromady „statek“.

Docházíme k lesu kosodřeviny, z kteréhožto „jalového dřeva“ visí dlouhý vous lišejníku, a v jehož lůně hojnosť čučoredek (borůvek) a smokvic (jahod). Průvodčí Slováčkové (šlo jich s námi raději hned několik; patrně myslili, že je lepší malý výděleček nežli žádný) sloupli se stromů proužky kůry, zahnuli ji a spjali na malou nádůbku, a za chvilku nesli nám všem kůrové tyto hrníčky plny čerstvých jahod.

Stoupáme dál a dále. Znenáhla vystupují z oblak před žasnoucím zrakem naším tatranští velikáni a opět mizí v mlhách. Srdce nám tluče, jakobychom vstupovali do síně osoby, u níž se věc naše rozhodne. Ještě kus cesty, a po dvouhodinné pouti leží před námi skvostná perla Tater — Štrbské pleso, čisté jako rybí oko, a nad ním ještě do výše 1300 m zvedají se divokrásné Vysoké Tatry.[9]

Štrbské pleso je největším jezerem na jižní straně Tater. (Zaujímá 20,4 hektarů.) Leží ještě v lesní čáře na rozvodí Popradu a Váhu, čili Moře Černého a Baltického. Má přítok i odtok. Na břehu jezera vystavěl karpatský spolek uherský ochranný domek, který pojmenován ke cti mecenáše spolku, Jozefa ze Szent-Iványi-ch, chýží Jozefovou (József menház). Jihozápadně od této chýže, ve které je slušná restaurace, postavili jmenovaný Szent-Iványi a naproti na výběžku, jenž se podobá poloostrůvku, Pongrácz, a jiní pěkné villy.

Zelenavé, průhledné vlny jezera vydychovaly mrazík, který brzy překazil nám plavbu na člunech po čisté hladině, pod níž na šest metrů hluboko viděti bylo hojnosť skalisk, vyčnívajících od nedohledného dna, místy i nad povrch plesa.

Voda tatranských jezer je vůbec velmi studena. Roku 1877. určil prof. Róth teplotu vody v jezeře Štrbském na 18,1° Cels. Hloubky pak napočetl prof. Deszö. asi 20,7 m.

Restaurace na Štrbském plese opatřena je kol do kola pavlačí. Konečně měli jsme Vysoké Tatry před sebou v plné nádheře. Mlha řidla, zvedla se nejprv z plesa, pak i z Tater před námi a:

„Tatranské hory jako věštky sedí, tajemný půlkruh, vážný, bez hnutí; jich srdce vtělené jest mladnutí, jich ústa soujem velkých průpovědí. Jich čela chladně pokryta jsou ledem a šije šedivých mlh závojem, však u jich paty losy úkojem a trávy zeleň květným dýchá medem…“

„Pohliadni na Slovansko, a duša sa ti zkriesi, jestli spala, duch hore vyněsie, jestli v nízkosti bol,“ psal starý Hurban, a největší slovanský básník, Mickiewicz, hovořil o našem Kollárovi, že se utekl do Tater, aby tam mohl poslední slovo své poesie, které končí věk starý a počíná věk nový, slovanský, vyzpívati. Sem na Tatry patřil náš veliký pěvec, když volal hlasem prorockým: „Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba!…“

Dlouho, dlouho kochali jsme se od Štrbského plesa pohledem na Vysoké Tatry i na Karpaty ostatní, na jihu i západě.

Nejzápadněji sedí „lev k skoku uchystaný“, strážce Liptova Velký Kriváň (2492 m), který proti severu spouští příkrou stěnu do údolí terianského. V sousedství jeho vidíš Krátkou, Ostrou (2274 m), Solisko (Želízko 2399 m), na které jsme se letos se špatným zdarem vydali, neboť mraky nás vrátily, pak rozervanou Baštu (2398 m) a kužel Vysoké anebo Tatry (2535 m), po níž pojmenován celý tento polokruh Vysokými Tatrami, dále stojí před námi Osterva(1917 m) s Tupou (2231 m) severovýchodně pak Batizovský štít (2552 m), za ním Gerlach (2663 m), nejvyšší to vrch tatranský, jehož dostoupilo teprve několik smrtelníků, a nejvýchodněji viděti štít Slavkovský (2478 m — Štít Lomnický není od Štrbského plesa viditelný.)

Toť však jen sbežný pohled ze Štrbského plesa na Vysoké Tatry. Avšak i na jih otvírá se nám rozkošné panorama. Tam vidíme majestátní Královu Holu, Ďumbier a řadu jiných vzpomenutých již vrchů Tater Nízkých, liptovsko-zvolenských a liptovsko-gemerských.

Tam zpod Královy Holy teče krásnou dolinou zvolenskou a poli Těkova zádumčivý Hron k Ostřihomu, až rovněž jako Váh sesiluje proudy Dunaje.

A jak blizoučko zdají se od nás býti ti tatranští obři, v řídkém vzduchu zdejším! Ale již pouhý dalekohled rozježatí na pohled hladký hřbet jejich. —

Vysoké Tatry máme před sebou, musíme se tedy s nimi seznámit. Každý pan profesor, každý cestovatel začne odjinud, všichni však čerpají zprávy své vedle nepatrné osobní zkušenosti — neboť kdo mohl by sám dopodrobna bohaté ty hory seznati! — nejvíce z letopisů karpatského spolku uherského. Odtud vycházíme i my. Pokud se udávání výšek jednotlivých vrchů týče, přidržujeme se, pokud možno, opět nejnovější karty Uher, vydané kr. statistikem Háčkem, a kde tento mlčí, měření starších.

Uherské Karpaty, poučuje nás geografie, dělí se v troje: severozápadní, sousedící s Moravou, Slezskem a Haličí (Malé Karpaty, Bílé Hory, Beskydy), severní Karpaty, jichž částí jsou Vysoké Tatry, a s nimiž souvisí Fatra, zvolensko-gemerské Rudné Hory, Matra v Heveši a vínem pověstná Heďalja, a konečně v Karpaty jihovýchodní, které tvoří výšinu sedmihradskou.

Severní Karpaty mezi řekami Váhem a Dunajcem a přítoky těchto Oravou a Popradem, nazvány také Centrální Karpaty. Celé pohoří těchto centrálních Karpat není delší než asi 122 km a širší než 45,5 km. Je pak dvojím klesnutím rozděleno přirozeně ve tři díly. Východní díl sahá od ústí Oravy do Váhu, tedy od Královan až k údolím bobroveckým na jihu a zubereckým na severu, a jmenován bývá nejsprávněji Liptovsko-oravským vápencovým pohořím. Střední část sahá od jmenovaných údolí po hluboký průsmyk Žďár (1072 m), kdež se pojí s ním 900 — 1200 m dosahující Spišská Magura, jejíž výběžky táhnou se až ku stoku Popradu s Dunajcem. —

Střední čásť, Vysoké Tatry,tvoří v hlavním směru od západu k východu se táhnoucí, několikrát přelomenou páteř, a dělí se opět ve dvě části, které rozeznávají se jmenovitě zvláštní podobou páteře i jednotlivých vrchů. Západní čásť totiž, která sahá až k vrchu Miedzaně, jeví též příkře usečená údolí, ale zvolna vystupující vrchy jsou báňovity, vyrůstají z hlavní páteře, jsou až po vrchol porostlé travou a vysýlají zhusta na obě strany snižující se větve. Čásť tato obsahuje liptovsko-haličské Alpy a výše hřbetů jejich činí průměrně 1700 — 1900 m nad mořem. Východní díl, pravé Vysoké Tatry, které se táhnou od vrchu Miedzané až k průsmyku u Kopy, zcela jinak se jeví. Náhle, jakoby ze země vyrostly, zvedají se z roviny popradské. Hlavní hřbet jejich tvoří skoro půlkruh, a jen málo vrchů — tak Vysoká, štít Mořského oka, Velká Kolba, Červený štít a Bílý štít — vystupuje z něho, většina však z jeho odvětví. Vrcholce v této části jsou divoce rozervány a nad čarou kosodřeviny holy. Údolí v nich jsou propastná.

Páteř hor těchto má průměrnou výšku 2200 — 2500 m nad mořem a je na více místech, na př. v údolí Velké Kolby tak úzká, že tvoři sotva metr široký hřeben.

Podle Pavla Dobšinského („Vysoké Tatry“ v „Slovenských Pohladech“, IV., 246) klademe zde jednoduchý přehled hor těchto.

Gerlach (2663 m) je nejvyšším štítem Vys. Tater; od něho zatáčí se čelo velikánů na jednu stranu po Kriváň, druhou po Lomnici. Vysoké Tatry tvoří tedy pro sebe zaokrouhlený celek. Na severovýchodě štítem Bílého plesa jsou jako useknuty průsmykem pod Kopou a dále pak za Žďárem pohoří jejich níží se o polovici, málo kde vystupujíc nad 1000 m nad hladinou moře a je lesnaté, tedy nevyzírá ani jako pokračování tatranských skalnatých velikánů. Na straně severozápadní, hned za Svinicí (2301 m), zahne se páteř k západu, při Malolúčňáku a Temňáku zatočí se k jihu a až daleko na Volovci (2067 m) obrátí se hranicemi Oravy rozhodně k severu nad levé břehy Černého Dunajce. Výšiny této strany, rovné liptovské Maguře nad Račkovou (2122 m) anebo Temňáku (2115 m) na polské straně, ukazují se z Kriváně jako nepřehledné nesouladné kopy vrchů. Zůstávají tedy Tatry jaksi ohraničeným celkem.

Útvar páteře Vysokých Tater vyznačuje se sice hřebenatými vrcholci, špicemi a okrouhlými, sráznými rozpuklinami, tak že i vystoupit na ni nebo přelézti ji málo kde lze; ale v ní a na ní darmo bychom hledali ty nejvyšší výšiny toho řetězu prahor. Je spíše tak snížena, že v úzadi zaclánějících ji předhor jižních, z Pováží a Popradí, téměř ani vidět ji není. Vidět jen Vysokou a Velkou Kolbu (Eisthaler Spitze, 2620 m), v úzadí doliny Malé Kolby s Lomnicí (2634 m) závodící. A kromě těchto též leda dva štíty vypínají se ještě na severovýchodním konci obvodové čáry páteře: Červený štít (2402 m) a štít Bílého plesa (2236 m). Za mnohá tisícletí prorvána — jak vysvětlují znalci — planina Vysokých Tater tak; že, povstaly potoky, vymlely se výmole dolů svahem na obě strany páteře planiny, až utvořily se úvaly i doliny, hmoty ubývalo, hlavně s páteře, méně z boků, takže v bocích ostaly i vyšší body i mohutnější hmoty, které nyní přesahují svůj prahřeben.

Obrátíme se nejprve na sever, podotýkajíce napřed, že výšiny severní strany jsou nižšími štítů okruhu jižního. Za průsmykem pod Kopou zabočí směr výšin k severozápadu a tedy do našeho obvodu, proto i tyto výšiny uvedeme; jsou to Široká (Thörichtengern, 2102 m) a Stará (2158 m), severně od Bílého plesa (2236 m); potom však na západě a na rozhraní vod nad Žďárským průsmykem (1072 m) je Havran (2130 m), Nový (2088 m), Muráň (1879 m) a Kýčora (1284) nad pravým břehem Javorinky. Nad levými břehy Javorinky a od těchto výšin k jihozápadu je druhá Široká (2215 m), z níž si podívanou na okolní Tatry a na prahřeben výletníci chválí, Zámky (2010 m) a Malý Úplaz.

Dále na jihozápad a v sousedstvě Vysoké Tatry jsou: Rysý (2262 m), Sedm Granátů (Sieben Kronenberg, 2082 m) a štít Mořského oka (Meeraugspitze, 2500 m). Výšiny tyto náležejí k uherské straně.

Na polské straně jmenujeme: Gruby wierzch (2239 m), Miedźane (2230 m), Świstówka (1768 m) po svistech (či mercúněch) tak nazvaná, mezi Roztokou a Bialkou, Świnica (2301 m), při samé páteři, z níž podívaná náleží prý k nejkrásnějším, Zawrat (2170 m), Granát (2237 m), Krzyžné (2165 m), Mala (2126 m) a Kościelec (2122 m). Za údolím Suché Vody k západu je Beskyd (2002 m) a Kopa Magóry (1716 m).

Přes páteř přejdeme k jihu, na spišskou a liptovskou stranu, a uvedeme nejvyšší štíty, jak je do párů a skupin příroda sama pospájela, a to od východu k západu.

Na východě tohoto průčelí zdvihají se: Kežmarský štít (2559 m) a Lomnice (2634 m). Štíty Slavkovský (2478 m) a Velický (Warze, 2490 m) mají společný vysočinatý pahřeben, za nimiž ještě i Skrynice (2354 m) z něho se zvedá. Dále dvojitá kupole Gerlachu (2663 m), který jižně tvoří „Gerlachovský kotel“, jehož odbočné stěny ještě na 2568 m se zvedají. Vrch tento byl dlouho považován za nedostupný. (Gerlach, t. j. grlach, hrlach, totiž výšina, z níž hrlí, hrne se a padá skála.)

V další pár náleží spolu Končistá (2536 m) a Tupá (2183 m). — Konečně přijde skupenina Kriváňská v Liptově. Utvořena je z více štítů na jednom od páteře k jihozápadu značně vybíhajícím rameni, z něhož pohraniční Mnich do Temných Smrečin, Bašta se Satanem (2377 m) do Popradských dolin, Hrubý (2240 m) zase do Koprové, Solisko (2399 m) na Štrbské pleso hledí. Pak přijde východní družka Kriváně Ostrá (2274 m), s níž konečně na západní skráni tatranského průčelí, jako k Liptovu nahnutý velebně stojí Velký Kriváň (2492 m), snadno dostupný a vděčný rozhled poskytující.

Však do nekonečna jdou ty grúně, štíty a vrchy na tom nevelkém prostoře Vysokých Tater. Jest na př. na uherské straně Svistovka (Ratzenberg, 2039 m) za Kežmarským štítem k východu; Lomnice má za podruha Nordtrabanta (2618 m); mezi štítem Velké Kolby směrem k Slavkovskému strmí: Mittelgrad (Středohrot, 2440 m), Rother Thurm (2465 m), Spitzer Thurm (2370 m), Nad Žabím (Krostensee Spitze, 2403 m) a jemu soudružné Javorovie; od Slavkova jen sedlem oddělen je Nos (Königsnase, 2160 m), nejjižnější to v takové výši vybíhající stráň; k severozápadu od Slavkova je Polské sedlo (2191 m); k Tupé druží se Osterva (1917 m) atd. Lid má nejspíše i pro německy pojmenované tu hory svá jména slovenská.

S výšin sestupme do kotlin, dolin a k jejich vodám. Neobyčejně mnoho kotlin je ve Vysokých Tatrách a v nich jezer, ples (u Poláků stavů, obecně též mořských ok). Kačka do nich ponořená vyplave prý kdesi na Baltě nebo na Černém moři. Čistá voda tatranských jezer, na nichž není pozorovati ani přílivu ani odlivu, obráží barvy svého okolí, a dle toho pojmenováno i mnoho ples, která náležejí k nejzvláštnějším zjevům Tater a jichž bychom v celku (počítajíce i menší vodiska) napočetli asi 112; z těchto leží na jihu jen Štrbské, na severní straně Toporowe stawki mimo vlastní pohoří. Dle velikosti má Velké Rybí jezero 33 h, Mořské oko 21,32 h, Pět jezer: Zadny nebo Podkol 6,75 h, Czarny staw 13,05 h, Wielki staw 34,84 h, Przedni staw 7,70 h — Jezera v údolí Suché Vody jsou dle prof. Kolbenheyera tato: Czarny staw 22,87 h, Zamarzly staw 0,21 h, Litworowy staw 0,47 h, Zielony (Suczy) 3,45 h, Kurtkowiec v Roztoce 1,74 h a Zadny 1,52 h.

Dále měří: Smreczynske jezero v údolí Kościeliska 0,84 h, Wielké Ciemno-Smreczynske jezero 12,25 h, Zelené pleso pod Kriváněm 2,13 h, Nadskok 0,79 h, Štrbské pleso 20,40 h, Hynckovo v údolí Mengusovky 19,11 h, Popradské jezero 2,129 h, Batizovské jezero 3,84 h, Velické (1,50 h), Dlouhé jezero v údolí Velké 0,68 h, Malé jezero kolbašské 2,10 h, Zelené jezero, Kežmarské 0,51 h, Červené jezero 0,18, Bílé jezero 0,105 h. Ani hloubka všech jezer není dosud změřena. Prof. dr. Dezsö vyměřil pouze hloubku Štrbského plesa (20,7 m), Velického (5,03 m), Popradského jezera (16,4 m) a Velkého Temnosmrečinského jezera (41,3 m). Barva vody všech jezer je tmavozelená, více méně do černa zbarvená; proto tolik Zelených a Černých jezer v Tatrách. Jen Suczy staw má světlozelenou barvu. Červené jezero má jméno dle prof. Rótha po červeném poli živce; voda Bílého jezera je červeno-hnědá (!) po slatině.

Na severní straně Tater, směrem od východu k západu, je prvá dolina Javorina s říčkou Javorinkou, tekoucí směrem severním povýše dědiny Jurgova do Bialky. V kotlinách na pramenech jejích jsou jezera: Kolové (1570 m) pod V. Úplazem; Černé (1491 m) pod Porutkým; jižně pod Širokou Zelené (1588 m) a ještě výše Žabí. Dále Podúplazka, Bialka i Roztoka tvoří v tomtéž severním směru dolinu i říčku Bialku či Biely Dunajec. Nad Podúplazkou najdeme tři menší stavy, Zelený, Zamrzlý (1991 m) a Český stav (1569 m, Böhmischerteich, Csehtó, snad Těžký, cežký stav. Lid spišský vyslovuje: češky, cięszky); tu je též Velké Žabí (1702 m) pod Rysým a Velké Mořské oko (1587 m, objemu 21,32 h) pod štítem téhož jména a či snad pod Kopou nad Rybím; neboť v sousedstvo jeho hned je jezero Velké Rybí (1384 m, objemu 33 h). Toto, snad jediné oplývá pstruhy; jím probíhá zemská hranice. Z něho vytéká prostřední tok Bialky. Dobšinský dále píše: Za jezerem tím k západu jsou již doliny a stavy čistě polské, a to na Roztoce až po Svinici: Wielki stav (1649 m, 34,84 h) a při něm Przedni staw, Czarny staw (1708 m) a Podkol. Za Świnicí a Zawratem k třetí hlavní dolině Suché Vody náleží: Zamarzly staw a níže něho Czarny staw (1625 m) a Gąsienicowe stawy, jichž některí až 7 počítají. Vody těchto jezer tekou dolinou Suché Vody do Poronce, který potok samojediný ze všech zatatranských teče směrem od východu k západu do Zakopanky, sousední to doliny na západ od Suché Vody.

Na jižní straně začíná Biela Voda řadu dolin. Vytéká z Bieleho plesa pod štítem téhož jména a vlévá se pod Kežmarkem do Popradu. Na konci jejím západním jest Zelené (1558 m) a Červené pleso (1811 ). —

Druhá hlavní dolina je Kolba, povstalá z Malé a Velké Kolby. Mála Kolba má pět jezer (největší z nich 2.20 h) u paty vrchu Veliké Kolby; dolina Velká Kolba má Dlouhé (1908 m) a Bílé pleso; z nich vysýlá toky, vlévající se u Velké Lomnice do Popradu.

Třetí je Velická dolina, z jejíž Dlouhého plesa (1931 m) teče voda Květnicí do Velického plesa (1667 m) a při Spišské Sobotě vlévá se do Popradu. Květnice (Blumengarten, 1793 m) je též zmenšené pleso; nyní bují tu mnoho krásných a vzácných rostlin horských. Níže od ní je vodopád se skokem 100 m do Velického plesa.

Za čtvrtou hlavní dolinu pokládají se úžlabiny řeky Popradu, kdež vedlejšími dolinami jsou: Batizovská, Suchá a Mengusovská dolina, a v nich: Batizovské pleso (1884 m), Zamrzlé (1930 m), Šarkanovo (1899 m), Žabí, Hynckovo (1907 m), Popradské (1525 m) a Štrbské pleso, které podzemními výtoky rozhojňuje na východ proudy Popradu.

Pátá a na západě poslední dolina i řeka je Belá v Liptově. Severovýchodně za Kriváněm, pod rozhraničným Mnichem, mezi prahřebenem a Posredným Grúněm jsou Temné Smrečiny, skalnatá to dolina s třemi plesy, z nichž největší Temnosmrečínské pleso (1620 m, 12,25 h) tvoří výtoky Bělé. Tato pak pod Hrubý grúň tak zvanou Koprovou dolinou tekouc, přijímá z této východní strany přítok z Terianského plesa (1938 m), hučí až pod Kriváň a z oné západní strany jmenovitě Tichou a Račkovou rozhojněna, tvoří největší řeku ve Vys. Tatrách, prudkostí převyšující i Váh, do něhož u Hrádku se vlévá.

Avšak to nejsou všecky doliny a potoky na uherské straně Vys. Tater, které zejména mezi Spiškou Bělou a Štrbským plesem tekou směrem severo-jiho-východním a tvoří Poprad, jenž při Plavči v Šáryši proniknuv pásmo Karpat, na rovinách Haliče vtéká do Dunajce, a s ním do Visly a tedy do Baltického moře.

V Podtatří má stovky své také mocný Hornát, jehož rozvodňuje z pravé strany Hnilec, levé Torysa. — Hnilec počíná tam, kde vznikají Váh, Hron a Slaná, totiž pod Královou Holou a Tresníkem; táhne se a oklikami na východ, od Mníška na jihovýchod, kdež do Hornáta dorazí. Hornát, jmenovaný Bystrá, má zřídla tam, kde rodí se první, Černá větev Váhu, totiž na Čertovici a pod Vernartem. U Nové Vsi vtékají do něho od severu Levoča, od jihu Holubnica; u Vlachů spojí se s Valaškou, u Krompachů se Slovenkou, a tak sesílený okolo Ružína a Ladné bere se k východu, až ho Siná, mající stoky pod Braniskem, u Kyseku na jih obrací; potom u Košic na jih zabočiv, spojuje se s Torysou, potom pak do Tisy vpadá. —

Však tam pod Lomnicí vine se ještě jiná veliká řeka. Je to Dunajec, který počíná se na severním spádě liptov. Volovce, jakožto Sivý a Čarny Dunajec a na tomtéž spádě Tomanové jako Bialy Dunajec, pak od Kriváně počínaje až po Lomnici z nesčíslných mořských ok jako Bialka. Od Nového Targu Černý Dunajec spájí tyto tři větve v jedno, teče pak na východ až po Kroščieňko, načež k severu se obrátiv věnec Beskydů, horní Uhry obtáčejících, přeráží. (Dionýs Štúr.) —

Za vodním rozhraním Štrbského plesa k západu berou již všetky potoky směr severo-jiho-západní; vody tyto vnáší odtud Váh k Dunaji a tento k Černému moři. —

Tím jsme s přehledem vrchů a jezer tatranských u konce. —

Ledové stráně (Gletschery) v Tatrách už vymizely; pozorovati jen zbytky na stráních pod Gerlachem, pod Slavkovem a za Kežmarským štítem. Ale za to spousty ledu i sněhu leží na nejedné stráni, anebo v rozpuklinách a propastech Vysokých Tater.

Dle zkoumání učiněných lze určiti hranici věčného ledu a sněhu pro Vysoké Tatry do výše 2593 m. V Tatrách nenalezají se však věčným sněhem kryté vrcholce. Snad překážejí tomu i neveliké plochy nejvyšších štítů a velká příkrosť jejich svahů, na nichž se sníh nemůže zachytit. Ale i nad hranicí ledu kvete prý na Lomnickém štítu a na Gerlachu několikero rostlin.

Dle bájí jsou v Tatrách i „zlatoskrýše“ a jeskyně. Žulové a rulové vrstvy i základy nedopouštějí tvoření jeskyň. Tyto jsou jen tam, kde ustlaly si nižší vápencové vrstvy, tedy téměř za obvodem Vysokých Tater.

Nad Lučivnou, na pravo od silnice a železnice, v strmé vápencové stěně jsou dvě jeskyně; v prvé nalezeny kosti dnešního medvěda, v druhé však i kosti někdejšího jeskyňového medvěda a hlinitá i štěrková vrstva po zasypání dávných ohnisk.

Ve vápencových horách u Spišské Bělé objevena r. 1881. velká a na rozmanité stalaktity bohatá Mliečna Diera (lid jmenuje stalaktity mliečnymi kameny); dali jí jméno: „Béler Tropfsteinshöhle“. Nedaleko ní severozápadně (ve výšce 1374 m) jest jeskyně Alabastrová. Hned u této je Ladová Diera(der Eiskeller; die Orgel), od ledu v ní mrznoucího tak nazvaná.

Na severní straně Vysokých Tater stráně Javorinky mají 4 jeskyně: Suchou a Mokrou Dieru nad dědinkou Javorinou; Koščulek anebo Koščialku-Dieru pod Širokou a čtvrtou v stěně jižního svahu Muráně. Dosud v nich vzácného nic neobjeveno.

Památnými jsou nedaleko odtud tři jeskyně vrchu Nový, z nichž ve třetí, kromě zbytku dosud tu žijící zvířeny, vykopány byly kosti živočichů dnes už leda v polárných částích země anebo na nejvyšších prahorách žijících, ba i vyhynulých. —

Na kovy jsou Vysoké Tatry chudy. Dříve bylo v obou štolách Kriváně ve výši 2050 m dolováno na zlato. (V jezerní stěně v údolí M. Kolby byla ještě před 40 lety štola proražena.) Na Lomnici táhne se rovněž ve značné výši chodba „Kupferbank“. V jižním díle údolí Kościeliska dolováno též ještě v tomto století na stříbro. Vydatná jsou jen železná ložiska v údolí Javorinky u Zakopaného a na polské Tomanové v údolí Kościeliska. —

Prameny minerální jsou v Tatrách chudy a málo účinlivy. Meteorologické stanice jsou v Kežmarku a v Poroníně, snad už i v Zakopaném a v Smokovci. Temperatura v Kežmarku činí nejméně v listopadu (0,52 °C) a v březnu (0,55 °C), nejvíce v červenci (16, 26 °C) a v srpnu (16,00 °C) V Poroníně je zima mírnější než v Kežmarku (v listopadu 0,74 °C, v březnu 1,93 °C). —

Člověk by myslil, že tam v Tatrách není více života, že tam pouhá, byť krásná, poušť. Lid zase vypravuje báje, že divé pustiny a skaliny Tater obydleny jsou, ale jakýmisi divými a obrovskými lidmi. Dobšinský píše (v „Obyčajích“) že jeho babička, Liptačka, vyprávěla: Jednou študenti pustili se do Tater spočítati všecky jejich kopce, „končiare a sokorce“. Čím více chodili, tím více zmátli se v počítání. Konečně upustivše od marného předsevzetí, umínili si, že se navrátí; ale lehli si ještě na pěkném zeleném místě pod otvorem jeskyně, aby si odpočali. Lehli hlavami dohromady, a celým tělem rozprostřeli se do obvodu kruhu. Šuhajci zaspali, jen nejmladší nespal. Tu vystoupí z jeskyně obrovská žena a spráskne ruce, až se všecky Tatry ozvaly, i zvolá: „Všech 999 vrchů Tater jsem už pochodila, dost divotvorného viděla, ale takového zvířete, jaké tu do kola rozloženo, neviděla jsem ještě nikdy! Půjdu pro muže, aby se šel podívat!“ S tím zmizela v jeskyni. Ale študenti „zrutu“ muže nedočkali, báli se — neboť nic dobrého neslyšeli o těchto obřích Tater. Nejmladší zbudil kamarády a utíkali domů, rádi jsouce, že jim ozruta pověděla, kolik je v Tatrách vrchů. (Štítů počítá se asi třicet.)[10]

Ve skutečnosti je po stráních tatranských za léta dosti obydlených salašů a kolib pastýřských, a to až po hranici kosodřeviny, tedy do výše 1938 m. Ve výši této už brusnicové kříčky vyzírají nuzně, o něco dále lístky zakrní už v šupině. Konečná (1950 m) přestávají i brusnice a ještě jen vrba zelná (Salix herbacea) se jeví v prsti asi na píď hojné! Výše i ta leží odumřelá.[11]

Sem tam vidět v Tatrách sběratelky čučoredek (borůvek) a brusnic, jakož i kořínkáře, sbírající léčivé rostlinky a kořínky, a to často už dle návodu lékárníků. Výše, než obyvatelé salašů a lovci, nezdržuje se ani medvěd, spíše prchá tam před ním plachá srna. Na malinách a čučoredkách pasou se tu s mackem tetřevi, dáje žijí tu tetřívkové a sluky.

Ve výšinách nejsvrchovanějších žije nárůdek svistů (Murmelthier), slovensky též mercúňů. Zimovati chodí do svých děr až na kraj lesů. Tučné a chutné maso svistů na zimu se též udívá. Kamarádem svista v Tatrách je větší svista hvizdár (Artomys bobac, rusky: čajvak). Divokou kozu, kamzíka tatranského, vřadili znalci do druhu antilopy. Žije 25 — 30 roků. Staří samci po době plodivosti opouštějí stádo a potloukají se osaměle v nedostupných houštinách kosodřeviny. Páření děje se v jeseni. Stádo vodí stará samice, za ní jde mládež, za touto dorostlí samci, konečně matky s kůzlátky a na konec dospělí samci. Nad pasoucím se stádem stojí strážce a nebezpečí oznamuje jakýmsi hvizdnutím či ostrým zdlouhavým kýchnutím nosovým. Honba na kamzíky je sice zakázána, ale smělých honců v Tatrách stále dosť. Dovolené hony pořádají si jen majetníci rozličných území. (Dobšinský.)

Kamzíci hynou tu značně. Požívají kořenné rostliny vysokých vrchů; na podzim musejí níže, avšak lesy vyhledávají jen v nejkrutější zimě (k vůli potravě a útulku). V létě jsou na nejnedostupnějších skaliskách, jež až na 7 m přeskakují. Honba je proto velmi těžká i nebezpečna. Polovníci musí dbát větru, aby táhl k nim od kamzíkův, a ne naopak. Jsou příklady, že když střelci obklopili stádo, kamzík se proti některému obrátil a jej i sebe do propasti svrhl. Mnoho již horalů zahynulo v roklích a v ledových rozpuklinách. Mokrá mlha, bouře, blesky před samýma očima, vichřice se sněhem smíchaná, to vše stíhá lovce.

Zvláštní! Krutý studený vítr severní, který nejednou i na jaře sněhové vánice daleko k jihu zanáší, jmenují Slováci „Poliakem“. Vítr tento bývá nemilým hostem v dědinách výše položených. Dědinky tyto Dobšinský takto vypočítává: při říčce Javorince leží Javorina; ač málo tu domků, vlastně jen železárny, píly a mlýn. Níže, nedaleko stoku Javorinky a Bialky leží Jurgov či Jurgovo, a na potoku Poronci Poronín; dále na Zakopiance Zakopané, ve stráních nad ním pak Buturov; níže Gubatovka a k východu i koupel Jaszczórowka. Železářství přivedlo dědiny tyto tak vysoko do Tater.

V Zakopaném jen tehdy vědí, že je poledne, když slunce vykoukne za jedním a brzy zajde zase za druhý štít Griewonta (1894 m) či snad Sarne Skaly (1102 m).

Na uherské straně leží nejvýše tyto dědiny: Němci obydlený Forberg (285 duší), Staro-Lesná (525 d.), Novo-Lesná (480 d.); ona na dolině Kolby a tato od ní na západ; Velký Slavkov (1000 d.) pod štítem stejného jména. — Slovenské dědiny jsou: Gerlachovo (500 d.) pod dvojitou kupolí Gerlacha (nižší o 1882 m, teda 780 m nad mořskou hladinou), Batizovce (715 d.), Mengusovce (365 d.), Štola (203 d.), Lučivná (přes 500 d.), která má i teď koupele a s uvedenými dědinami náleží do Spiše. V Liptově Štrba (více 1500 d.), Važec (do 2000 d.), hostinec nad Belánskem, Východná (1300 d.), a městečko Hyby, (více 2000 d.). Kokava leží už na levém břehu Bělé, skoro až na úpatí Kriváňě. (Pribilina vymyká se z obvodu Vysokých Tater.) Úroda na polích krvavě se tu dobývá, ale hlavně chov dobytka, dřevokupectví, pěstování lnu a plátna živí obyvatelstvo těchto míst.

Po sběžném tomto pohledu na Vysoké Tatry a na život v nich vracíme se tam, odkud jsme vyšli, k Štrbskému plesu, kdež je právě velmi živo. Jsou tu výletníci ze Smokovce, několik orientálských krásek rodu Israele se svými průvodci, a okolo jezera hoví si hojnosť Slováčků, nabízejících se za průvodce do hor. Karpatský spolek postaral se o poctivé průvodce, opatřil je knížkami, v nichž naznačeny taksy, které jim turista povinen je vyplatiti. Takový průvodce obstará již potravu a nápoj pro tebe i pro sebe, a je-li vycházka delší, také pro nosiče, jehož přibrati třeba. Radno je také vzíti s sebou přikrývku, jíž při delší vycházce velmi je zapotřebí; neboť často nutno je v Tatrách přenocovati. Ochranných domků není tam ještě nadbytek. Karpatský spolek uherský dal sice již postaviti některé, tak: Hunfalvy-Hütte, Majlath-, Aegidi-, Rosa-, Rainer-Hütte, dále zbudována přístřeší pod Slavkovským štítem, pod Hynckovým a Žabím plesem a j., avšak což to vše na nepropátrané dosud Tatry!

Ze Štrbského plesa podnikají se vycházky do údolí Mengusovky, k Popradskému jezeru (1525 m), k Mořskému oku a k štítu stejnojmennému (2500 m), od ochranného domku Jozefova u Štrbského plesa na Kriváň a zpět do Belánska atd.

My toužili jsme buď k Mořskému oku, nebo na Kriváň. Chtěli jsme z té příčiny v restauraci přenocovati. Před obědem však nemohli jsme se dočkati, brzy-li nám dopřáno bude kochati se v stráních tatranských — a tak blízko, blizoučko zdály se nám býti! — že několik nás v mladistvém zápalu odhodlalo se hned k šalebně blízkému vodopádu, snad Závojovému, který jako třpytná stuha s tatranských svahů, stranou od Bašty visel před námi.

Bláhovci! myslili jsme, že za 1/2 — 1 hodinu dorazíme k němu, a to ještě bez průvodce…

Mezi Štrbským plesem a naším cílem viděti na pohled nevinný lesík. Ale když jsme byli v něm, shledali jsme k svému úžasu, že je zle. K tomu ještě roztrhla se společnosť naše ve dvě oddělení po čtyřech odvážlivcích. V druhé čtverce byli dva domorodci, naše čtverka složena byla z dra. Žáčka z Olomouce, prof. Fr. Bílého a Fr. Táborského, tedy ze tří Moravanů a mne, Čecha. Netrvalo to dlouho, a zabloudili jsme jak náleží mezi skalami šalebného lesíku kosodřevinového! — někde mezi Baštou a Soliskem vzniká prudká bystřina, která se žene k Štrbskému plesu. Tu měli jsme dle předpisu prof. Kolbenheyera asi za 3/4 hod. překročit a po pravém břehu dále stoupati. Tak byli bychom prý se dostali za 1 a 1/2 hod. k vodopádu. My šli však po břehu druhém a za nedlouho nešli jsme více, ale skákali a lezli po balvanech, jichž tu bylo jako máku, a drali se nepoddajnou kosodřevinou, která se nám do obleku i do tváře zle nedobře zatínala. Pot řinul se na nám již s čela. Kamzičí naše skoky s balvanu na balvan vyžadovaly jistoty, neboť průliny a dolíky mezi balvany porostlé byly asi na metr vysokými čučoredkovými „křovisky“, jichž ovoce nás aspoň poněkud občerstvovalo. Skákali jsme tak ku předu vytrvale asi tři hodiny! Vodopád viděli jsme již zřetelně a také jednotliví tatranští velikáni, o než se tříštila mračna, lákali nás ku předu.

Ale co platno: za chvíli sklesli jsme téměř bez vlády všichni na skaliska. Ostatně dobře se tak stalo. Touto cestou nebyli bychom se dostali k vodopádu snad ani do večera. Odpočavše si tedy s dostatek, ochladili a občerstvili jsme se čistou a studenou vodou bystřiny a vraceli se zvolna. Zabočili jsme kosodřevinou více v pravo, a hle! za nedlouho nalezli jsme pěšinu, o níž jsme sice nevěděli, kam do Tater směřuje, ale že nás zpět k Štrbskému plesu dovede, o tom jsme nepochybovali. I šlo to veseleji zpět. Za hodinu byli jsme opět na Štrbském plese. Druhá společnost, která nám hned z počátku v lese zmizela, dostala prý se šťastně pravou cestou až nad Závojový vodopád, který se řítí skoro 25 m do hlubiny po stěně jezerní, v níž se úplně ztrácí a v malé vzdálenosti cestu na světlo opět si klestí. Odtud snadno prý lze navštíviti jezírko Nadskok (za 3/4 hodiny), které leží 1806 m nad hladinou moře a měří 0,79 hektarů. A kdo již v těchto místech, navštíví prý rád i jezero Kamzičí (1963 m), k čemuž zase 3/4 hodiny potřebuje. Cesta ze Štrbského plesa k jezeru Kamzičímu a zpět stojí ovšem — s náležitým odpočinkem — celý den. —

Rozedraní dostavili jsme se ze svého výletu na Štrbské pleso zpátky. Chutě zasedli jsme k obědu, který nás však valně neuspokojil. Ani ti zdejší pstruzi, po nichž zvěčnělý redaktor Černoch tolik toužil, nikoho nepotěšili. Oběd byl dosti drahý, s pstruhy za 4 — 5 zl! Restauraci najatou měl tehdy žid; smluvil se s námi tedy i po česku a hlavu si nad tím nelámal, že jsme pamětní knihu obdařili myšlénkami, jaké vnukalo nám slovanské srdce v této, maďarským hlaholem a maďarskými nápisy znečištěné končině… Letos nalezli jsme tu však restauraci velmi solidně opatřenou. —

Asi za dvě hodiny po nás dorazila do restaurace i druhá naše výletnická čtverka. Za krátko po tom nakladli jsme všichni společně v lesíku pod restaurací vatru a zazpívali si po slovensku okolo ní. Obloha opět se pochmuřila, a zima, která neustávala, věštila sníh. Z rána druhý den (psalo se 11. srpna) skutečně zahaleni byli velikáni Tater v bílé závoje. Plány naše výletní byly tím u konce. A pak prý na výlety do Tater radno je vybrati si druhou polovici července a prvou polovici srpna! Ač jsme litovali velmi, že nám dopřáno nebylo navštíviti Kriváň nebo Mořské oko, pomysliti jsme musili na návrat k stanici Štrbě. I vraceli jsme se smutně od Štrbského plesa a ještě před soumrakem dorazili jsme tam, odkud jsme ráno plni nadějí vyšli.

Nebýti tehdy mezi námi několik starších pánů, byli bychom se snad pustili po dráze košicko-bohumínské dále do Popradu-Velké, odkudž bychom byli asi za půldruhé hodiny vozem dostali se do Smokovce, vlastně do Smokovců, neboť tam na svahu Tater pod Slavkovským štítem, v sousedství doliny Kolby, leží ve výšce asi 1000 m v pěkné kryté poloze oba Smokovce, totiž Starý a Nový; tento byl založen nedaleko od prvního na západní straně. Jsou to lázně se švýcarskými domky, moderně opatřeny, s koupelemi studenými i teplými kosodřevinovými, jakož i elektrickými. Neschází tu ani elektrotherapie, inhalace, pijí se tu sladké i minerální vody, mléko i syrovátka ovčí. O zábavy všeliké dobře tu postaráno. Hojnosť zde průvodců, vozů i koní. Dráha snižuje sem od 15. května do 15. září ceny o 33 a 1/3 % a vydává returky platné po 45 dnů. V Nov. Smokovci nescházejí ani domácí telegrafy (teď snad ani telefony!). Lázně tyto otevřeny jsou i v zimě — jakožto klimatické místo.

Výlety odtud podnikají a pořádají se na Slavkov (2478 m); do doliny Velické až na Gerlach (2663 m); jinou stranou do dolin Kolby, k vodopádům této, k Pěti plesům (1992 — 2025 m), odkudž viděti juž stěny a úlomy Lomnice a příkrou Kolbu (od koliby, pro její podobu k této), ba vystupuje se i na jich temena, zejména ale na Lomnický štít (2634 m). Ze Smokovců chodí výletnici dále rozmanitými směry jako: k Polskému štítu (2191 m), k Rybímu jezeru (1384 m) a pak až k Mořskému oku a odtud na polskou stranu do Zakopaného, jakož i k Štrbskému plesu a odtud pak na Kriváň atd. Na jižní stranu ze Smokovců jest opět hojnosť větších partií, zejména k úchvatně krásné jeskyni Dobšinské, do koupelí Šťávnice, do Popradu, kdež se nejlépe bydlí v Husově parku, do lázní Lučivny a dále po celém Spiši. (O Smokovcích více hledej v nezbytném Průvodci „Die hohe Tatra“ od prof. Kolbenheyera. Těšín, K. Procházka a j.)

Na místě je, abychom stručně zmínili se o výletech do Tater i odjinud podnikaných.

Z uherské strany, když dojedeme dráhou košicko-bohumínskou do městečka Hrádku (627 m), podívati se odtud můžeme za 3 hod. do Pribiliny (765 m) a z této údolím Koprové k Ciemno-Szmreczynskému jezeru (1620 m), do údolí Kościeliska atd. Z Kościeliska putovati možno údolím až k Smreczynskému jezeru (1223 m), na Czerwony wierzch (Ciemnak či Temňák, 2115 m) a údolím Kondrátové do Zakopaného.

Ze Zakopaného, kamž možno se dostati také z Krakova v poštovním voze, podnikají se výlety do údolí Strąźyşka (1117 m), až k vodopádu (1092 m), na vrch Giewont (1894 m), na Czerwony wierzch, údolím Javorinky k jeskyni v Maguře, na Kopu Maguru (1716 m) a k jezerům Gąsienicowým (1625 — 1793,6 m), na Šwinici (2301 m), přes Polanu Waksmondskou (2192 m) k Rybímu jezeru, odtud do Smokovce, a konečně jezdívá se ze Zakopaného i vozem do Javoriny (979 m). Z této pořádají se výlety opět k Rybímu jezeru, odtud až k Pěti jezerům, k Černému jezeru a k jeskyním, na Širokou (2102 m), průsmykem Kopa (1753 m) do Kežmarku k Alabastrové jeskyni atd.

Z Kežmarku podnikány bývají vycházky k jezerům Zelenému, Červenému, Modrému i Bílému, k Steinbachskému (1799 m) a Trichterskému (1966 m). Připomenuté tu partie, vykonati lze za 1/2 — 1 a 1/2 dne. Rozumí se, že jednotlivé vycházky lze s uvedenými zde kombinovati a řadu jiných, méně obvyklých ještě podniknouti; na př. k Batizovskému jezeru (1884 m), ke Kolovému jezeru (1571 m), k Českému jezeru (1569 m), k Zamrzlým jezerům (Gašienicowým), k Žabím jezerům (1676 — 1702 m), na Bystrou (Pyšnou, 2279 m), na Kryžnou (2165 m) atd.

Zcela lze Vysoké Tatry, t. j. vyšší vrchy jejich, přehlédnouti pouze se štítu Mořského oka; z větší části z javořinské Široké. Nejúchvatnější rozhled poskytuje prý však sedlo Zawrat a především západně odtud vystupující Šwinica (2301 m), nejvyšší to bod haličských Tater.

Zkušení výletníci do Tater radí cestovati po dvou, t. j. dva a dva; poněvadž lze použiti společně poštovního vozu, jednoho průvodce, jedné ložnice atd.

Na seznání nejlepších partií tatranských třeba nejméně čtrnácti dnů.

Jak již praveno, náležejí Vysoké Tatry z větší části do Spiše, krásné, úrodné to župy, v níž zahnízdili se však ode dávna přivolaní sem Gejzou II. Němci, kteří obývají severní její čásť a města. Dědictví prý to po Kvádech, Gepidech a Herulech. Zbytky Gepidův usadili se pod Tatrami, splynuli s Kvády a založili tu mnohé osady, které pojmenovány pak společným názvem: Gepidia; z této vznikla prý později Gepusia, Sepusia a konečně Spiš (?).

Rozhlédněme se župou touto.

Spiš má dle sčítání z r. 1880. obyvatelů 172.881, dle prof. Šembery z r. 1869. však 183.170 a dle sčítání z r. 1867 jen 166.328! Z těchto počítalo se katolíků římských 104.029, řeckých 21.910, evangelíků aug. v. 36.910, hel. vyz. 45 a židů 3.434. Tedy snad i této župě ubylo obyvatelstva, což pro maďarský chauvinismus není asi žádnou radostí! Šembera udává ve Spiši počet Slováků na 101.421, Němců, Rusů a Poláků na 81.749; jsou tedy Němci ve Spiši v malé menšině, Maďarů pak — aspoň dříve — vůbec tu nebylo, a teď jsou Maďary nejvíce jen úředníci a židé, o něž ani tu nouze není! Poláci nazývají se na úpatí Tater, za vrcholem Lomnickým po Spišské Maguře Magurčané. (V Oravě Goralé i Krajňáci.) Čaplovič r. 1829. udává, že Slováci bydlí ve Spiši v 186, Němci v 28, Poláci jen ve 2 osadách. Celkem napočetl Čaplovič ve Spiši 16 měst, 20 městeček a 175 dědin. Roku 1857. napočteno tu však 25 měst, 4 městečka a 206 dědin!

Za dávných dob byla župa spišská, která zaujímá 3605 čtv. km. a hraničí na západ s Liptovem, na západ a sever s Haličí, na východ se Šáryší a na jih se stolicí abaujskou a gemerskou, zvláštním hrabstvím, obsahujícím 24 královských měst s německými osadníky, obdařenými zvláštními výsadami. Z měst těchto r. 1412. císař Zikmund zastavil třináct polskému Vladislavu, a města tato zůstala při Polsce více než půl čtvrta sta let, rozkvétala, kdežto jedenáct ostatních měst spišských skleslo na vesnice. Teprve po prvním rozdělení Polsky dostalo se Spiše opět Rakousku, i byl koruně uherské vrácen. Připojených znova třináct měst německých spojeno bylo pak s třemi městy jinými a tvořilo t. zv. Spišské Šestnáctiměstí, jemuž císařovna Marie Terezie r. 1775. staré výsady a práva znova potvrdila, takže města tato až do r. 1848. měla zvláštní svou jurisdikci, od župního úřadu nijak neodvislou.

Župním městem spišským a sídlem župy je Levoč, Levoča (Leutschau, Löcse). Tato má asi 7000 obyvatelů, Slovákův i Němců, katolické gymnasium a státní reálnou školu. Už ve středověku byla Levoč průmyslem a intelligencí měšťanstva proslavena. Smutná doba nastala však Levoči ke konci 17. věku, když nespokojenci Emericha Tökölyho po více než desetiletém boji podlehli, a když krvavý soud započal. Po celý rok zasedal tento soud v Prešově, a tehdy bylo i v Levoči mnoho měšťanů utraceno, zároveň s měšťany košickými, prešovskými, trnavskými, zvolenskými, baňsko-bystřickými a prešpurskými.

Levoč nabyla r. 1844. pro Slovensko památného významu tím, že z ústavu prešpurského přešla sem na tehdejší evangelické lyceum v nejkrutější zimě slovenská studující mládež, když byl Ludevít Štúr z ústavu onoho zapuzen.

V Levoči narodil se r. 1803. výtečný malíř slovenský Karel Marko, který dobyl si slavného jména svými krajinomalbami. Marko vypěstil své umění hlavně v Římě. Zemřel ve Florencii 10. listopadu r. 1860. —

Na blízku Levoče vypíná se nešťastně památný vrch Branisko, kdež 5. února r. 1879 svedena krvavá bitka dobrovolníků slovenských s Maďary.

Po bitce u Štávnice vojsko maďarské, vedené Göergeyem, rozdělilo se ve dva oddíly; jeden postupoval se samým Görgeyem z Baňské Bystřice přes Šturec do Liptova, druhý s Guyonem obrátil se na Březno vzhůru Hronem a dne 1. února vtáhl do Spiše, kdež obsadil zejména Novou Ves. Záměr Guyonův byl přepadnouti a zajati slabý oddíl císařského vojska, ke sboru Schlickovu náležející a toho času pod majorem Kiesewetterem v Levoči rozložený Guyon vtáhnul na noc do Nove Vsi. Napřed dorazil tam předvoj. Vida tento jeden měšťan, spěchal oznámiti to majorovi Kiesewetterovi v Levoči; nevěda, že za předvojem zatím do Nové Vsi, dorazilo asi 6000 mužů Guyonových. Major Kiesewetter umínil si domnělý malý sbor, v Nové Vsi nocující, přepadnouti. Daniel Lichard vypravuje o tom dále ve své „Dom. Pokladnici“:

Byla tmavá noc jako v rohu; obyvatelé Nové Vsi a unavení honvédi Guyonovi spali jako po panštině, aby za včas ráno k Levoči, jen asi hodinu cesty vzdálené, bystře mohli postupovati. Najednou slyšeti z daleka několik výstřelů z pušek; potom zase ticho. Na to hned zahřmí dělostřelba, a sotva že přestrašení obyvatelé a honvédi z tuhého snu oči protírati počali, už načervenalé světlo celé okolí osvětlovati počínalo. Starodávná věž a několik sousedních domů hořelo, raketami císařských podpálených; v strašlivém světle tohoto požáru přitáhlo mužstvo majora Kiesewettera bez všelikého odporu až na náměstí. Tu počne zoufanlivé volání honvédův: „Fegyverre!“ (Do zbroje!) s rachotem bubnův na poplach bijících spojené. A nepominulo čtvrť hodiny, už po náměstí a sousedních ulicích města zuřil krvavý boj, kde muž s mužem bojoval; a tento zoufalý boj osvětloval hořící kostel. — Major Kiesewetter odňal Guyonovi několik děl, čímž se vojsko tohoto, šestkrát silnější, až k běsnotě podráždilo. Už na ulicích mnoho udatných mužů z obou stran v krvi leželo, a vždy se ještě nové a nové houfy honvédův, o kterých se císařskému veliteli, podle zprávy jemu dané, ani nesnívalo, na náměstí valily; protož si také umínil za včas utáhnouti se zpět, prve než by ho nepřítel úplně obešel. I podařilo se majorovi Kiesewetterovi svůj sbor ještě přede dnem v ustavičném boji zpět do Levoče přivésti, avšak děla, Guyonovi odňatá, musil zanechati v Nové Vsi, ano i ze svých raket utratil dva kusy.

Zpráva o tomto přepadnutí Guyonově velmi nemile působila v hlavním stanu vůdce Görgey-e, kterýž to i dokonale dal pocítiti Guyonovi, vyčítaje mu, že vojsko své jako stádo beranův bez všech předstráží nechal a tak smrť mnohých bojovníků zavinil. Guyon si předsevzal Kiesewetterovi se pomstit. Bez odkladu tedy husarům svým rozkázal, aby onen oddíl vojska císařského ustavičně pronásledovali, tak aby ho unavili. — Mezi tím major Kiesewetter přece dosti šťastně dostal se Spišským Podhradím k vrchu Branisko, kam už jedna brigáda, za velení generála Degena, s 11 děly z Košic dorazila, s tím rozkazem, aby majorovi Kiesewetterovi ku pomoci přispěla. K sboru generála Degena připojilo se i dobrovolnictvo slovenské, toho času v Prešově meškající, a spolu s ním vrch Branisko obsadilo.

Vrch tento náleží mezi nejvyšší vrchy v celém okolí a leží právě na hranici spišské a šáryšské stolice. Cesta vede ze Spiše až na samou výšinu, a odtud táhne se do Šáryše. Na vrcholi Braniska byla děla tak rozložena, že nad cestou panovala; na rovince v sousedství úzké cesty, do Šáryše spadající, bylo pět praporů pěchoty postaveno, za nimi šest eskadron jízdy a několik děl. Slovenské dobrovolnictvo rozloženo bylo na boku. Degen usídlil se v dědině Široký, asi hodinu cesty od bojiště. Tak čekalo se na útok maďarský v noci ze 4. na 5. únor. A k útoku tomu rozvzteklený Guyon skutečně učinil přípravy. Zaopatřil si v Spišském Podhradí několik vodičů, kteří by mu jednu čásť jízdy maďarské, husary Újhazyho, vedlejšími tajnými cestami na Branisko vyvedli, aby tak císařskému vojsku, na vrchu rozloženému, do zad vpadla, co by zatím několik praporů pěchoty vzhůru na řady Degenovy útok učinilo, a to vzdor dělům, jichž smrtonosné hrtany byly na cestu obráceny.

Ještě dne 5. února jitro nesvitlo, už se Guyon vybral z Podhradí, a když svítalo, jeho řady připravovaly se k boji u osady Korytníka pod samým Braniskem. K útoku na Branisko vyvolil Guyon samé Slováky, totiž zvolenský prapor honvédův. I zde tedy náčelníci maďarského vojska toho hanebného způsobu užili, že Slováky (jakož i při Hodruši setniny pluku Alexandrova) šibenicemi do boje vyhnané, na samý před postavili. Když všecko bylo připraveno, Guyon rozkázal před očima své, k útoku určené pěchoty, několik děl kartáči nabíti a potom (jsa rodem Angličan) v lámané trojí řeči vykřikoval: „Na predok dupla Lohnung; hátul kartács!“

I začali ubozí Zvolenci přes závěje, do pasu vysoké, ne snad cestou, ale rovně vrchem lézti. Závěje byly veliké, tak že mnozí hned na počátku postupování téměř až po pás do sněhu zapadali. S vrchu Braniska počala se proti ním hrubá střelba kartáči, tak hrozná, že celé řady do sněhu padaly. Protož, nebylo divu, že prapor zvolenský začal couvati. Ale Guyon dbal svého slova, a v skutku rozkázal dvě děla na ustupující vypálit…

Po tomto vykonání hanebného rozkazu Guyonova Zvolenci jako v zoufalství začali s jinými prapory, k útoku určenými, postupovati. Mnozí chytili pušku za řemen mezi zuby, levou rukou zakryli oči, aby neviděli té hrůzy kolem sebe, pravou ale chytali se křovin, a tak vždy víc a víc k vrchu Braniska se sbližovali. A oddíl slovenských dobrovolníků, na boku výšiny postavený, pálil proti nim, nevěda ani, že jsou to jeho rodáci. Zatím poštěstilo se husarům Ujházyho výšinu Braniska obejíti, a tam při osadě Sv. Anny rozložený oddíl cís. vojska napadnouti. Toto přepadení z jedné, z druhé pak strany honvédi rovně na Branisko jako mravenci lezoucí, jejichž nejpřednější řady už se byly až k dělům prodraly, spůsobily nemalý zmatek mezi posádkou Braniska, která, aby od svého spojení se sborem generála Schlicka odloučena nebyla, dolů s vrchu k Prešovu ustupovati počala. Ústup tento nestal se bez mnohé ztráty; jeden prapor pěchoty pluku „Parma“ téměř docela byl zničen a jiné části této brigády též značnou škodu utrpěly.

Následujícího dne poslal generál Deym do hlavního stanu Guyonova parlamentáře, který o volné odtáhnutí císařského vojska k Prešovu vyjednával. Guyon vida, že ho za mocnějšího pokládají, nežli vskutku byl, velmi rád přislíbil, že ustupování vojska nebude klásti překážky.

Dobytím vrchu Braniska Guyonem celé vojenské tažení novou podobu vzalo. Vojsko Görgey-ovo přišlo do bezprostředního spojení s vojskem maďarským, u Tisy rozloženým, a hrdinský hr. Schick se slabým sborem svým v Košicích padl mezi dvojího, počtem silnějšího nepřítele. Musil tudíž ustoupiti k Rimavské Sobotě, odkudž potom táhnul k Jágru, kdež na památné bitce u Kápolny měl rozhodný podíl.“ —

Toť historie Braniska. Čas však již, abychom se dále od Levoče dostali. Přicházíme k jinému obchodnímu a průmyslovému městu spišskému, k Nové Vsi (Igló), která má 7000 obyv. slovenských a německých. Město toto bylo do r. 1876. hlavním sídlem někdejšího distriktu 16 spišských měst. Význam má nemalý jakožto město baňské, k jehož hornímu hejtmanství náleží 588 bání spišských. Nová Ves má seminář, učitelský ústav, gymnasium a více jiných škol a ústavů. Pozornosť budí krásný gotický kostel a stará radnice s arkadami. —

Královským sv. městem ve Spiši je dále protestanský Kežmark, obývaný asi 4000 obyv., většinou německými. Obchodní toto město nad řekou Popradem má polozbořený starý zámek, vlastně teď už jen kasárna, památný protestanský kostel ze 17. století, cele dřevěný. Za Leopolda I. a jeho generála Karaffy dovoleno totiž protestantům stavěti jen dřevěné kostely! Obrovská střecha tohoto kostela spočívá na čtyřech limbových sloupech. Vnitřek pokryt malbami a průpověďmi.

Několik hodin za Kežmarkem počíná již ruská (domácí) říše. —

Z jiných měst a městeček spišských třeba ještě připomenouti Smolník (Schmöllnitz), který má bohaté báně železné, dále Poprad, Ljubicu, Spišskou Bělou, Starý Lublov, Jakubany, Spišské Vlachy, Göllnici, Wagendrüssel (Merény) a především Spišské Podhradí s památným zámkem spišským (Zipserhaus, Szepesvár.)

Zříceniny tohoto stojí na strmém vrchu v jihovýchodním kraji Spiše, nedaleko od vrchu Braniska, dělícího Spiš od Šáryše, 2 hodiny od Levoče k východu. Pod hradem hned leží Spišské Podhradí, za ním pak proti hradu na kopci viděti, budovy kapitulní biskupství spišského, od Marie Teresie r. 1776. založeného.

Jméno Spiše nosí vlastně tato kapitula, a nynější město Podhradí, jmenovalo se vlastně předměstím chrámu sv. Martina; neboť dle podání již sv. Štěpán byl hlavní chrám spišský založil. Jeden z proboštů spišských, Jiří, byl od Husitů zajat a zemřel v Praze. R. 1591. byla celá kapitula baštami ohrazena, a když tyto hradby Bocskay-ovci rozbořili, r. 1665. povstaly hradby nové. Spiš podobá se opevněnému městečku, a má asi 3300 obyvatelů, třetinou Němců, ostatkem Slováků.

Hrad spišský stál už podle všeobecného domnění, když Maďaři s Arpádem Tatry přešli; vzpomíná se však teprve r. 1120., když král Štěpán II. svého mladšího bratra „spišským grófem“ jmenoval. R. 1220. daroval hrad spišský král Ondřej II. svému synu Kolomanovi. Při pustošení tatarském bránil hrad tento udatně župan Jordán. Po vymření Arpádovců dobyl hradu spišského Matuš Trenčanský, leč brzy jej opět ztratil. V husitských dobách dobyl hradu tohoto (r. 1444) Jiskra z Brandýsa. Za devět let po tom odňal jej však Husitům Lad. Huňadský, a Jiskra darmo znova ho r. 1454. obléhl. Král Matěj daroval pak hrad spišský Imrichovi Zápolskému; po něm stal se pánem hradu bratr jeho Štěpán, který zde r. 1492. krále Vladislava neslýchaně skvostně pohostil. Po bitvě moháčské držel sice hrad spišský Jan Zápolský, ale roku 1528. dobyli ho vůdcové královského vojska Mik. Thurn a Jan Katzianer. R. 1531. dostal ho pak Aleš Turzo s názvem dědičného župana spišského. Rod tento držel ho víc než jedno století, a po vymření jeho r. 1635. připadl hrad opět koruně. V nepokojích na počátku 17. století vůdce. Bocskay-ův, Tarjány, marně hradu tohoto dobýval (1604). R. 1638. daroval ho král Ferdinand III. hrab. Štěpánu Csáky-mu, kterýž rod dosud jím vládne. V kuruckých nepokojích dostal se sice hrad spišský na čas do moci Rákoczy-ho; ale posádka jeho podrobila se (r. 1710.) a rodina Csaky-ch hrad opět dostala. Za krátko po tom hrad vyhořel a od té doby víc a více v rumy se rozpadává. (Slovenská Čít. I., str. 204.) —

Župa spišská není tedy jen zajímavá Vysokými Tatrami, jež výletníku nikdy více z mysli nevymizí, nýbrž i krásnými rovinami svými, bohatými na kvetoucí města a na lid opravdu „malovaný“. Muži slovenští Lučivné na př. nosí se takto: světlé modré nohavice splývají těsně do vysokých čižem a okolo pasu drženy jsou širokým opaskem. Lajblík, rovněž světle modrý, knoflíky (gombičkami) hustě opatřený vykukuje z pod bílé kabanice, která má limec a výložky na rukávech černy. Širák doplňuje celou tuto toilettu. — Ženy zdejší nosí sukně zelené, bílé, pěkně vyšívané zástěrky, červené pestré živůtky. Přes živůtek nosí bílý, červeně vyšívaný šátek. Ani party s kyticemi a stuhami u děvčat dosud nevymizely. Obuví žen jsou jako všady na Slovensku hlavně čižmy.

Kolem Levoče nosí ještě slovenské ženy originelní okrasu hlavy, korunku. Napřed je asi na prst široká, žlutá pentle, v zadu připevněna však z nesčetných plíšků sestávající, na obroučku připevněná jakási cetka, ozdůbka. Hrdlo ověšují zdejší Slovenky řadou lesknavých hřebíčků; na dva a dva připevněna skleněná perla. Ke korunce náleží dlouhá, k zemi splývající pestrá stuha.

Jinde nosí mladí Slováci nohavice bílé, světle modré i lajblíky (vesty), vzadu bohatě vyzdobené. Klobouky zdobí červenými i modrými stužkami a na stříšce mívají trochu stříbrných mincí, anebo slušnou kytici.

Za to jednoduše odívají se spišští Němci. Ženy — černé šátky na hlavě, černé sukně, černé čižmy, a toliko děvčata mají aspoň něco bílého — rukávy košilek. Také muži nosí jednoduchý, krátký černý kabátec s hojnými knoflíky a tmavé nohavice do čižem.

Což jiný dojem činí kdekoliv kroj slovenský! Ba i Rusky spišské pestře se odívají.

Kroj slovenský přechází ve Spiši do ruského i polského, tak jako slovenské podřečí zdejší jeví vliv polštiny i maloruštiny. Vliv tento není ve Spiši ovšem všudy stejně patrný.

Šembera podřečí zdejší jmenuje východním a počítá k tomuto i různořečí zemnenské a abaujské, které se opět blíží k maloruštině, dělící se tu s ním o domovské právo. Zvláštností podřečí tohoto jest, že klade přízvuk na předposlední slabiku slova jako polština a užívá: šeplavých č, ś, ź (ćeply, ćma — teplý, tma), ž, š, č m. z, s, t, (ošika, pošvičim, češky (těžký)), dz m. ď a d (budzeće), e m. a (mě m. ma, će m. ťa,) místy u m. o (nus — nos), o m. e (čomu — čemu), široké l, předložku do m. k, často g m. h, vkládá samohlásky (žarno — zrno, Ternava — Trnava), bul m. bol, zvláště v Šáryši, a m. e v množném počtu přítomného času ve Spiši (trhama — trháme, chodzima), u v instrumentálu jmen ženských (šilnu ruku — silnou rukou), vokativ jako v Čechách (lipo! šedláku!), e nejotované v přídavných jménech (dobreho) a j. (Viz Šembertovu Dialektologii, str. 77.)

Na ukázku stůjž zde několik slok z písně spišské (z Růžbachu):

„Tam hore, tam dolu, tam hore daleko lubili še dvoje ze serdca hluboko. Ta nesčasna matka tak jim zavidzela, Janička Žltyvlas zamurovac dala. „Mulare, mulare (murári, zedníci), pytam (prosím) vas pre Boha, spravocž mi okenko do mileho dvora“ — atd.

Postup tohoto podřečí k maloruštině patrný již ze zemplínské písně:

„Pytalo še dzivče šuhaja biloho; či by jej kazal dac ručku za druhoho“ atd.

A tím jsme s naší pochůzkou Spišem u konce. Vraťme se, odkud jsme vyšli, na stanici Štrbskou k noclehu. Ba k noclehu ještě nikoli. Hned nad stanicí táhnou se širá pastviska, plná lákavých kolib pastýřských — kdož by odolal? Pojďme zažiti příjemný večer na salaš.

III. Večer na salaši Jackově

(Slovenští pastýři. Salašnictví.)

Jšli jsme. Senníků, podobných kolibám pastýřským, ba i těchto prohlédli jsme několik, ale teprve na třetí kolibě nalezli jsme baču, správce štrbského salaše. Byl to chlap dobře rostlý, silný, veselý a skromně vítal tolik hostí do své učazené koliby. Jmenoval se Ďuro Jacek a přezdívkou, jakéž žádný bača neujde a po které okolní lid nejlépe svého baču pozná, nazván vlastně Štrbák.

Dovařoval právě v měděném kotli, který visel v kolibě nad vatrou-, na zemi nakladenou, na kumháru (dřevěném háku do srubu vraženém tak, že možno jim točiti v polokruh od vatry a opět nad ní) žinčicu (ovčí syrovátku), s níž byl už sebral smetanu, urdu. Byl salaši sám, když jsme ho navštívili. Avšak nedaleko salaše proháněli se okolo svých krdělců (stád) malí honělníci, kteří spatřivše vzácnou četnou společnosť, sběhli se jako na povel ke kolibě bačově. Podělili jsme je několika krejcary, kteréž jsou u nich celým jměním. (Sám bača nežádal si za pěkný vyřezávaný čerpáček (hrneček), vlastní to práci pastýřů, více než deset krejcarů!)

Oblečen byl bača velmi jednoduše. Na hlavě seděl mu vymastěný a vybíjaný širák, t. j. otočený portičkou hustě malými lesklými gombičkami (knoflíky) ozdobenou. Chlapci jeho, valaši, měli za širáky i perečka (kytičky) anebo dlouhá ptačí péra. Jinak nelišil se bača od svých podřízených valachů ničím, leda že neměl zrovna, v kolibě, huňku na sobě. A brzy přihnali i valaši stáda na salaš. Chlapci malovaní! S ramenou spadaly jim bílé soukenné kabaničky, sepjaté u hrdla řemencem. Košile, se širokými rukávy, sáhaly jim sotva k pasu (někdy jen na prsa), a byly dobře vymastěny. Prostředek prý to proti obtížnému hmyzu i snad nastuzeninám. Největší ozdobou každého byl ovšem široký kožený opasok, ovinutý kolem nahého pasu, a zastávající zde místo košile. Opasek tento opatřen byl dvěma až čtyřmi lesknavými přaskami a mimo to hojně vyzdoben kovovými knoflíčky a cetkami. V opasku tomto nosí pastýř nůž, váček na dohan, křesadlo a zapekačku, krátkou to dýmku, která když nacpána je tabákem slinou navlaženým, položí se na uhlí a nechá se v něm potud, pokud kouř nevyjde ven kratičkým troubelem. Když pak zapekačka (dubovka) povychladne, připravena je k fajčení; třeba jen dým napřed ven vyfouknouti; neboť prý by jazyk slezl. Takto upravené fajčení je prý příjemnější (tabák ztratí surovinu) a déle potrvá. Kdekoliv jsme na Slovensku cestovali, všady nalézali jsme drobná vatriska, stopy po zapekání.

Pod opasek sepjaty mají pastýři úzké, přiléhající nohavice (jinde chološně) z bílého sukna, a nohy obouvají do vymastěných krpců, které připevňují k lýtku ovinem řemenců, návlaků a nadvazkův. Čedidlo (torba) z hrubého bílého sukna složené a pestře frumbiami (cetkami) vykrášlené na pleci, pak dobrá valaška (sekerka na holi) v ruce a dlouhá velká fujara, anebo píšťala (fujarka) v cedidle jsou nezbytny k pastýřské toilettě. Ovšem, třeba ještě k pastýři přimysliti si jeho nerozlučného bělohuňáka, bílé psisko, příbuzné s vlky, které s těmito podstupuje také časté boje. Vlci jsou totiž stálými nepřáteli stád slovenských. Za tuhé zimy putuje jich nejvíce z Haliče do Uher, kdež v noci odvažují se i do dědin, strašně vyjíce. Pastýřský pes nezná však před vlky strachu. Jako chloubu nejeden nosí na těle stopy po krutém zápasu s vlky.

Na salaši Jackově měli psy: Bodroga, Floška, Dunča, Belka, Tisu a Sávu, vesměs tak po řekách nazvané. Pastýři slovenští totiž věří, že pes, který má jméno po některé řece, nevztekne se. —

Dříve ještě, než jsme si mohli kolibu bačovu prohlédnouti, byl tu již tento s chutnou žinčicou, s urdou smíchanou, aby nás pohostil. Po straně spustil do každého čerpáku špetku soli, by ovcím nikdo z nás neublížil… Po žinčici ochutnali jsme i chutných oštěpků. —

Před kolibou pod holou oblohou postavena byla proutěná, skládací ohrada pro ovce, košiar, kterou podla pastvy pastýři přenášejí z místa na místo, když byli vypásli a vykošárovali, t. j. pomrvili. Okolo salaše stojí na blízku několik bud, kolib, v nichž obyčejně přespávají valaši, starší pastýři a drobní honělníci, nespějí-li totiž také pod oblohou. Takováto dřevěná koliba nelíši se nijak od našich polních bud (slaměných), otevřených a jen šikmo střechou na zemi spočívající krytých.

Za to koliba bačova jest už skoro malým domkem. Má podobu podlouhlého čtverce a rozdělena je ve dva oddíly: v předním hoří vatra a jsou lavice pro pastýře i pocestné, zadní oddíl je komorou bačovou, v níž ukládá sýr (oštěpky i bryndzu) na čistých policích a žinčici (kyselou) v sudech, pak homoli soli pro ovce a do žinčice, ovesný chlebík atd. Pokryta bývá koliba nejčastěji šindelem nebo prkny. Komínu, kochu, jako horské chatrče vůbec, koliba bačova nemá, taktéž nemá stropu. Kouř vine se volně ven všemi otvory, a podstřeší koliby je lesklou slitinou sazí. Těšil jsem se, že někdy na salaši přenocuju; avšak dým z vatry zdo volně vystupující spůsobil mi hned kašel. Ještě snad spalo by se to lépe pod oblohou při ohni. Pastýři rádi zahýří si s hostem u vatry — nežonou-li zrovna na obnocku — a když vatra blčí a gajdy (dudy) hučí; to už i rádi si zahajduchují odzemek, od zeme, pozabučky, tento svůj nejmilejší tanec, anebo ze samé samopaše (rozpustilé bujnosti) přeskakují šibeničky.

Oheň šlehá vysokým plamenem, a kamkoli se ohlédneš, vrchy, holy, vše září do noci vatrami, všady ozývá se zpěv i hudba. A valaši hajduchují.

Podeprou si boky a vzpřímeni proplétají v kolo nohama; tu vystřou vpřed jednu nohu, podepírajíce se na druhou, ohnutou, na prsty a vždy ještě mají tělo vzpřímeno. Pak se ohnou nohama k zemi a jen dřík majíce pevně napjatý, odbíjejí od zeme, t. j, opírají všecku tíží těla na prsty jedné nohy, druhou nohu však odrážejí a zvedají od země tu prsty, tu patou. Náhle pochytí valašky nebo vatrály (kyje, neb opálené hole, jimiž prohrabují vatru) a proplétají je mezi nohy, točí jimi nad hlavou, chytají je za druhý konec atd. Ba vyskakují i celým tělem do výše (v jizbě i do povalu, stropu, a udeřují dlaněmi na hrady, trámy, chytají se za ně) a zase schylují se k zemi a tleskají na ní, jakoby tak nebe se zemí spojovati chtěli. Hlavní pohyb či chod takto si hrajících jde do kola; ale hned se shluknou v klubko a jakoby v střed se opět hýbají a chodí v obvodě jako okolo středního bodu. Často kladou ohnutý prst středním kloubem, anebo oba ukazovače konci k sobě do úst a hvízdají pronikavě. — Někdy lámou i kolesa, totiž přemetají se gymnasticky na rukou. Tak asi líčí tanec od zeme Dobšinský a tak vídal jsem nesčetněkrát slovenské chlapce hajduchovati. Nejobyčejnejší písní, která se zpívá při tomto divokém tanci, je rychlotempá:

„Po valasky od zeme! Kto mi kozy zaženie? A ja by ti bol zahnal, ale som sa vlka bál! Čtyry kozy, piaty cap (kozel) — kto vyskočí, budě chlap (muž). Ja som taký zurvalec, čo vyskočí na palec (prst)!“ Atd.

Avšak pojďme již od vatry do bačovny. Po přání našem vykládají nám pastýři co a jak, ukazují a jmenují každý předmět. Tu leží dřevěné, pestře uvnitř řezané furmy (formy), do kterých se klade a svazuje sýr. Z forem těchto vycházejí chutné oštěpky. Tu zase ukazují nám, kterak se robí sýr, prve než se dostane do forem pomocí teplého klagu, t. j. žaludku z mladých telátek, v teplé slané vodě, rosoli, vymočeného. Kvas z toho povstalý sýří či zklagá mléko v geletce (dřevěné nádobě), k tomu určené. Syrovátka, po vysýření v geletce zbylá, leje se pak do kotle a vaří se žinčica. Mastná, urda, usazuje se na vrchu, pod žinčicí usazují se opět pro psy řídké — psiarky.

Zajímavá je bačova účetní kniha. Ne celý metr dlouhá čtyřhranná hůl, rováš, pokrytá, na všech plochách různými kolmými i šikmými vruby, toť kniha, do níž bača „zapisuje“, kolik ovcí od kterého gazdy přijal do pastvy, kolik jich vlci pojedli atd. Že bača někdy hřeší na účet vlků, netřeba dokládati. Proto pouštějí se vlci nejraději do beranů… A kde těchto zrovna není, tam jistě ob čas nějaký kus sluněčnica opálí. Sluněčnica je totiž slunkova dcera a nenávidí statek, který jí sžírá a šlape květiny. Dotkne se jen ovce nebo krávy, a tato musí zahynout…

Jinak je poctivosť na salaši domovem. S pastýři můžeš bezpečně nocovati při vatře. Není snad ještě případu, že by někomu kdy byli ublížili, anebo někoho obrali. Naopak jsou velmi laskavými, ba vděčnými hostiteli.

Rováš býval i u nás na dědinách znám; ba snad dosud leckde v jižních Čechách je ho užíváno. Konávalo dobré služby rychtářům, krčmářům atd. Teď ovšem zastává u těchto službu jeho křída! Ale na Slovensku dosud zpívají:

„Krčmárečka naša, daj nám bez rováša; rováš sa ti ztratí — ktože ti zaplatí?“ —

Zevrubný popis salaše podala naše Božena Němcová v pohádce „Zlá nocka“, ke kteréž toho, koho by podrobnosti zajímaly, odkazuji.

Podotknouti ještě sluší, že Uhry chovem dobytka nad Rakousko silně vynikají. (Jen hovězího dobytka mají o 2 miliony méně, totiž 5 mil.) Tak mají Uhry ovcí 15 mil., Rakousko jen 5, vepřového dobytka 4 1/2 mil., Rakousko 2 1/2 koní 2 1/4 mil., Rakousko jen 1 1/4. Jsou tedy Uhry nejen půdou, ale i dobytkem požehnanější Rakouska. Připočteme-li ještě ostatní přírodní poklady Uher, jako bohaté báně, léčivé vody atd. k tomu, dostaneme asi obrácený poměr zisku těch procent, které Uhry přispívají na společný účet, totiž 70 k 30! —

Avšak vraťme se k salaši. Nebude na škodu, zmíníme-li se o totožnosti a o stejném původu salašnictví slovenského a valašského na Moravě.

Výtečné články národopisné o Moravském Valašsku, které prof. Bartoš uveřejnil zprvu v „Osvětě“ (X., 461), jmenovitě o salaši valašském, zavdaly mně podnět k zběžnému porovnání tohoto se salašem uhersko-slovenským, i nabyl jsem jistoty, že mezi oběma není žádného rozdílu, tak jakož není ani valného rozdílu mezi moravským Valachem a Slovákem vůbec.

Profesor Bartoš považuje moravské Valachy za potomky Rumunův a smíšených s nimi Slováků moravských i uherských. Rumuni dostali se do Uher a do Moravy se svými stády z Haliče a splynuli s obyvatelstvem ostatním. Náhled tento potvrzuje dle prof. Bartoše i názvosloví salašnické, vesměs prý rumunského původu. S tímto výrokem prof. Bartoše souhlasiti nemohu, a to již proto, ze Rumuni, „Valachové“, v nynější Valachii potvrzují svůj poloviční slovanský původ řečí, která je míchaninou řeči latinské a slovanské. (Srovnej: „Erweiss, dass ge Wallachen nicht römischer Abkunft sind, von S. T.“) Kollár ve svém „Výkladu k Slávy Dceři“ (1876, str. 379) uvádí několik slov slovanských v rumunštině, na př. destoinak (důstojný), zebavnik (zábavný), zavisnik (závistný), darnik, večnik, volnik, žalnik atd.

Naproti tomu podivno jest, že z původní řeči rumunské u Valachů moravských a uhersko-slovenských, z obyčajů jejich národních atd. kromě několika slov nezachovalo se praničeho. A přece přišli do Oravy na př. až v 15. století. Ba zvláštní je, že v nynějším Rumunsku zachovalo se dodnes i více slov na salaši slovensko-moravském užívaných, a to ryze slovanských. Za to však nesouhlasím s prof. Bartošem, že slova bača, brindza, čarták, geleta, glaga, (klag), grúň, chotár, kasanka, koliba, kŕděl, kurnota, pistrula, redikať, stryga, urda, vatra, žinčica a j. jsou vlastně rumunská. Slovenský filolog dovede jistě vetší čásť jich vysvětliti. Já pouze podotýkám že bača, baťa znamená na Slovensku otce, v Gemeru i staršího bratra. Kasanka, sukeň pochází od kasati. Koliba znamená boudu z kolů nebo na kolech postavenou. V Hercegovině a snad vůbec v jižních slovanských zemích staví se koliby pastýřské opravdu na kolech, čímž podlaha asi na 1 1/2 metru bývá od země nadzdvižena. Nabytého vespod prostranství užívá se pro vepře. Pistrula znamená pestrou, kropenatou krávu, jako rysula ryšavou atd. Vatra pochází již ze sanskritu; slova toho užívají též Srbové. Ostatní slova musili by nám vysvětliti Slováci.

Zajímavo jest, že prof. Bartoš mýlí se i ve svůj prospěch, uváděje některá slova moravských Valachů, která prý v slovenčině jsou neznáma, anebo více neužívána. Opravdu, z uvedených prof. Bartošem valašských slov většina žije v ústech uhersko-slovenského lidu dosud. Na Slovensku znají na př. dobře: blízňata, hafery (hatury), druzgati, chasníka, konár, kresného otce a matku, kresničku, plutu, pluhavu (plúšť), ušípané (moravsky nečisté, slovensky: ošípane znamená vepřový dobytek) atd.

Ani v pojmenování ovcí, krav, koní, ba ani v pojmenování jednotlivých částí oděvu (košula, nohavice, brunclek, — slov. též bruslak, prsliak —, papuče a krpce, valašky — obušky) není téměř nejmenšího rozdílu. Ostatně i jméno Valachův zachováno je na Slovensku v pastýřských valaších, podřízených bačových.

Patrno tudíž, že moravský Valach a uherský Slovák jsou mnohem bližšími sobě než Čechovi, anebo jinak řečeno, Slovák s Čechem scházejí se na Moravě. A na Moravě je tedy středisko našeho národního života, srdce našeho česko-slovenského národa. Zranění jeho bylo by i pro obě naše větve, českou i slovenskou v Uhrách stejně osudným.

Proto snad nepřátelé naši mají na Moravu takový zálusk. Vědí lépe než my, kde nám zadati mohou ránu smrtelnou!

Po této odchýlce k salaši moravské vraťme se opět k pastýřství slovenskému.

Slovenský národ nazýván bývá národem pastýřským; a ne zrovna neprávem. Neníť sice Slovák výhradně na pastýřství odkázán, ale zajisté z veliké části. Kde není dostatek dobrých polí, a je hojnosť po holách pastvisk, tam je salašničení zcela přirozeno. Kde mají hospodáři větší pastviska, paše a lesy, mají i své salaše; menší hospodáři dávají však pásti statek svůj ve stádech společných (črědách a krdělích) jedním pastýřem: voliarem či junčiarem, kraviarem, koniarem, ovčiarem a kondášem (pastýřem vepřového dobytka, ošípaného). Chudobnější lidé pasou dobytek sami. Ale sami pasou i synkové nejzámožnějších hospodářů, ba často i děvčátka popásají nejen husky, ale i barance a ovečky. Pastýřský život má pro Slováka zvláštní vnadu. Ve volné přírodě, vysoko, nad všedním světem uprostřed souhry zvonečkového stáda, s fujarou prožiti vesnu, léto i jeseň, toť nejkrásnějším zaměstnáním idylickému Slovákovi. Cítí se býti králem v té horské svobodě, má i své žezlo: pastýřka prut, pastýř valašku nebo osekanec (pník ještě za vzrostu osekávaný, později uťatý a opálený), buď vatrál nebo kyjačík, palicu — hůl.

Královským pokladem jest pak dívce drumbla (drumbělce, Brummeisen), na níž dovedně prstíky pobrnkávajíc, skrze zoubky melodii národní písně do ní vdechuje. Pastýřům menším, chlapcům, neméně drahou jest píšťala a valachů bez dumné fujary, a kde této není, bez píšťály, fujarky a bez gajd (dud) sotva bysi našel. Kraviar opět hotoví si z třešňové kůry a lýka zádumčivou troubu.

Za noc pastýřské vatry alespoň třikráte musejí vyšlehnouti. U vater často scházívají se pastýři dohromady k volné zábavě. Než se však vydají na pastvy, sejdou se v některém domě na dědině a vyvolí si rychtáře, který pak udržuje pořádek a určuje, na které pastvě se kdy sejdou. O schůzkách svých prozpěvují si, když byli vykonali své večerní pobožnosti (i zde zpívají nábožné písně české), a učí se pak, jak z Velhontu seznal Drahotín Štúr a připomíná v „Obyčejích“ Dobšinský, „onu reč, že by jich páni nerozuměli.“ Napřed zkouší ji každý na otčenáši: „Šitčeove šišnáve, šinžjeve šisive šinave šibesichneve“ atd. Předkládají, jak patrno, každému slovu slabiku ši, v slově pak přehodí prvou hlásku nebo slabiku na jeho konec anebo naopak a k tomu přidají koncovku ve.

Ulehnou-li pastýři pod širým nebem při ohni nebo v kolibách, staví stráže, které bdí nad statkem a časně z rána, sotva vyjde první zornička, budí pastýře.

Ženou na pastvu (nebyla-li obnocka, noční pastva) a v poledne se vracejí se stády k salašům; potom bývají ovce v košiarech na přechodech, t. zv. strungáh dojeny. Redikají-li, stěhují-li se košiary, musejí pastýři strungy zaklásti, aby se tu neusalašil — zlý duch…

Mléko každé ovce měří bača a podle toho, jak mnoho mléka dává ovce, odvádí majetníkovi sýra a žinčice. Gazdové posýlají si pro svůj podíl na salaš jednou v témdni i řidčeji.

Na Slovensku nevěnuje se ovcím pro vlnu tolik času, ale spíše pro dobré sýry. Vlna odbírá se jim vždy v květnu. Chovají-li se na vlnu, nedojí se. Častou nemocí ovčí je motolice. — Ovce se bahní. Stáří ovcí poznává se po zubech; osmizubka je — plnoletá. (Viz také „Z potulek“ díl I., str. 72.) Kdykoliv jde stádo z pastvy, vede je skop se zvoncem: skot tento jmenuje se ločavka nebo čelník. —

Na Mitra (26. října) ukončují pastýři svůj rok — slavnostně. Fujary a gajdy zazvučí naposledy, na rozlučku s holami a s přírodou boží. Potom vrátí se pastýři se svými stády k svým gazdům, a — čekají opět toužebně nové jaro… Zimní krmení ovcí trvá obyčejně pět měsíců. Do korýtek dává se jim k lízání sůl jako lék, s jalovcem, heřmánkem, pelyňkem atd.

„Od Matúša do Jozefa něrád pasie valach ovce, keď mu kážu gazdovia hnáť, do sto bohov jim šopce,“

ale za to sv. Jiří nemůže se už ani dočkati.

Netaje-li dlouho sníh, prosí pak úsilovně:

„Zkopni, Bože, zkopni, valaši sú psotni; dajže, Bože, leta, by zažili sveta! Valachova pýcha v zime hladom dýcha, a v letě ožije na gazdovom syre.“

A jakž by netoužil smutný valášek po vysokých holách, po zelených horách, po vonných zápäčích (stinných stráních)?! Toužebně

„z oravského zámku chlapci pozerajú, či sa pod Tatrami búčky rozvíjajú.“

A prosí:

„Rozvíjaj sa, búčku, zhusta, polahúčku; keď sa ty rozvíješ, valachov prikryješ: háje, lesy, hory, to naše komory, zelené jedličky, to naše izbičky!“

Jedlovou horu má pastýř nejradši:

„Hej, nieto krajšej (krásnější) hory, jako je jedlová: či v letě, či v zime, vždycky je zelená.“

A pastýř těší se již, kterak mu budou ovečky vyzvánět:

„Hej, keď sa moje ovce po holi rozpasú, len na ně zahvízdněm, zvonečky zatrasú.“

A což — valášek může si zazpívat:

„Trebas som ja valach len, preca rád mám ja stav ten, žijem sebe (sobě) bez starosti — — — — — — — — — ja valašku ovčiarskú nědám za hul císarskú!“

Co mu schází? Z rána, sotva slunce vstalo a tráva se orosila, vyhání ovečky do zelené jedliny — a jak se v písni vyznává — zpívá a zpívá i milenku si v hajíku nalezne, pomiluje ji, dostane perečko za širáček a zpívá zas podepřen na valašku a šťasten, že se mu ovečky dobře pasou. Potravy trochu má v cedidle, a stane-li se, že usne, hlídá ho věrný strážce, pes, jehož by nedal za sto zlatých, neboť nepustí vlkovi jednu ovci. Ovce se napásly — žene je k jarčoku, prvou hodí do svěží vody, a ostatní jdou za ní, aby se umyly. Pak táhne na salaš, kdež

„privíta bača náš, privíta svojho Janíka, dá žinčice do čerpáka i syra — —“

A tak je ten celý život na salaši pln poesie!

Kraviar — probudí se pod stromem na paši, promne si oči a už zpívá jednu z nejkrásnějších staroslovenských melodií:

„Hej, kdě sú kravy moje, kravy moje? Černuša, Beluša, Strakuša, Rohuša,[12] kravy moje?“

A spatřiv je, zpívá dál:

„Hen (tam) sú! Tam sú kravy moje! Černuša, Beluša —“ atd.

A kdož nezná tklivých písní starého bači, loučícího se s volností pastýřskou? Smutně zpívá si:

„Ovce moje, ovce moje, len pomálu! Někonajtě velmi starú hlavu, lebo keď sa ja dokonám, němám, komu vás zanahám, a potom šiky miky rozídětě, ak že (jestli) vy mňa, ovce moje, zabudnětě…“

Tklivě naříká starý bača, odcházeje z hor snad naposledy do doliny:

„Ja som bača velmi starý, nědožijem do jari; něbudú mi kukučky kukať na tom mojom košiari! Něbudě viac rosa padať na tie moje šediny; kosti moje odpočívať budú v tmavej jaskyni…“ atd.

Zajímava svou pěknou prostotou je píseň, obsahující pravidla dobrého pastýře. Bača dělá svou závěť:

„Ja bača starý němôžem spávať — čujtě, valasi, mám vám rozprávať, jak mátě ovečky opatrovati, keď chcetě úžitok hojný z nich brati. Nedržte ovce dlho v košiaroch, a něpastě jich v mokrých chotároch, lebo na nich rastie škodných zelín moc; keď to ovce požrú, dostanú němoc. Každú ovečku môžťe zimovať (odchovati přes zimu), ktorá, vysoké čelo budě mať, nožičky kraťučké, krk jak kôň pekný, bystrý zrak, vlny moc, jazyk červený. Nauku túto vám dávám, čujtě! baču starého nězabúdajtě: lebo ma (mne) kašlica už velmi dusí; keď zomrem, jeden z vás bačom byť musí.“

K této písni pojí se jiná, neméně zajímavá, která je rovněž bačovskou „poslední vůlí“ či porukomie.

„Svému srdci“ — Zuzce odkazuje bača „nohavice, župicu i baraniu čapicu“, obušok (valašku), baltu, těšinku i čakan (rozličné sekery) atd., pak dřevěnou stajnu a v ní červenou kravičku, jakož i bydlo na salaši i s valachy, s bryndzou a žinčicí. Ale přikazuje Zuzce ještě před smrtí:

„Ovce cez (přes) děň trirazy doj, pri dojenici sama stoj; žeň na lúku hněď z rána, budě hustá smotana. Z lúky zažeň do bučiny, kdě je mnoho ostružiny, potom tam u studničky napoj kozy, ovčičky. Pre zbojníkov a pre vlkov něchávam ti k ovciam päť psov: Belku, Tisu, Zahraja, Bodríka i Lapaja. Tieto dudy s troma hučky něch si vezme syn do rúčky, a na nich si prehráva, keď sa času dostáva. Krpce moje daj žebrákom, kapsu (sak) pohrabným spevákom a kňazovi jahničku za mú hriešnu dušičku…“

Takové písně mají slovenští — ovčáci!

Nepodiví se snad nikdo, že valaši tito pokládají se za potomky „valachů“ betlémských. Dosud zpívají se a známy jsou i u nás vánoční koledy slovenské. „Betlem“ nosí anděl, za ním jde bača, dva valaši, honělík a „pes“ (do obráceného kožichu zašitý chasník). Hra tato a je velmi zajímava — ovšem, když je provedena doma, na Slovensku, s potřebnými rekvisitami a garderobou, čehož drotáři s sebou nemají. Rozumí se, že se Ježíškovi i hajduchuje a oferuje. Valach Fedor daruje mu „jablíčko ako jeho srdíčko“, bača „takého barana, že ho nezje od večera do rána“ a k tomu „sud žinčice a hrudu sýra“. Valach Stacho daruje „takú klobásu, čo ho trikrát ňou opášu“ a k tomu ještě hrneček medu. A co dá ubohý honělník? Nemá ještě ničeho; ale kdyby chtěl pan „Bôh malučičký“ jíti s ním do jeho koliby, sloužil by mu aspoň, „ohníka zavatril“, kam by jej poslal, tam by běžel, a Ježíšek by si jen v kolibě ležel… (Více viz v Dobšinského „Obyčajích“, str. 121. atd., v „Sebraných spisech“ Boženy Němcové, vydání z r. 1873., sv. III., str. 334. a násl. i v Bartošově článku „Moravské Valašsko“, „Osvěty“ roč. X. str. 455.) —

Daleko vylákala by mne poesie salaše slovenského od salaše — Jackova. Hle! durdi se už, že jsem taký nanicovatý, zamyšlený, zdali prý mně žinčice nechutná? A podává mi už zase plný čerpáček i chléb a ostěpek donáší. Nuž, s pánem Bohem! Však jsme přišli užit s Vámi, dobří lidé, veselí. Naklaďte jen vatru, tak — vysoko, ať nám plamen její ozáří ještě jednou hlavy těch velikánů, tratících se nám do noci. Srdce by si poskočilo, když ta vatra šlehne k obloze! Jakoby hvězdy vystupovaly vzhůru z toho nepřipravovaného mistrem Hájkem ohňostroje…

Aj, na salaš přišla právě s dvěma gazdiněmi, rychtářova Zuzka — snad pro sýr a urdu, kdož to ví? Švarné děvče, dobře rostlé a prosté, prosťoučké až příliš. Ukazuje nám ochotně, ovšem s jakousi přirozenou upejpavostí, modrý lajblíček, obepínající její ňadra a posázený kovovými gombičkami, má zelenou sukénku, pěknou cifrovanou fěrtušku a — matěriny čižmy. Neškodí, že je bosa; sluší jí to přec!

Prosili jsme Zuzku i ostatní dvě ženy, aby nám zazpívaly. Dlouho zdráhaly se, konečně vešly za kolihu, abychom jich neviděly, a zpívaly, nešetříce hlasem, jak to už bývá na Slovensku při zpěvu obyčejem. Po té zapískal nám na fujarku jeden valášek „zbojnickou“ o „dobrém chlapci Janošíkovi“. V přestávkách zpíval:

„Povedztě tam, povedztě tej mojej matěři, že mi svadba sťojí na Královej Holi. Stojí, stojí, stojí smutná, něveselá: šibenička nová z kresaného dreva. Janošík, Janošík, kdě tvoja valaška? Na Královej Holi zaťatá v topoli!“

Slovenští pastýři nežili s „dobrými chlapci“ druhdy v nepřátelství. Tito bývali často jejich samozvanými hosty. —

Dlouho bavili jsme se na salaši bači Štrbáka, konečně však musili jsme zpět na stanici štrbskou, abychom dostali noclehu. Rozloučili jsme se s dobrými pastýři i s rychtářovic Zuzkou, podělili je zpropitným, za něž sa nám „pěkně poděkovali“, ba „huncút“ bača byl tak rozveselen, že nám přišel po večeři ještě na stanici zazpívat. Avšak bača brzy uznal sám, že „komu česť, tomu česť, pastierovi trúba, bačovi koliba a pre ovce košiar“.

Nám spalo se tentokrát hůře asi než bačovi. Ustlali nám v malé, světnici, jednomu vedle druhého, aby se dva i tři mohli přikryti jedinou houní. A nás bylo dvacet pět.

V noci — 11. srpna — byl mráz…

Dlouho nemohl jsem po zažitých dojmech usnouti. Opakoval jsem si — vzdor skotačení našich noclehářů — Sládkovičovy verše (s malou pozměnou):

„Nevěr, že lud ten, čo ovce pasie, pred budúcnosťou svojou na trasie — moc zrodí čas, čas moc zmorí; čas barlu cennou berly ocení, čas ovce v obce lahko premení, čas zo stád státy utvorí!“

Ráno před odjezdem vlaku ze Štrby dostavili se do čekárny naší — jiných výletníků tu nebylo — mladý cigán Píťo a jeho druh. Jeden udeřil v cymbal a druhý doprovázel ho violou. Obradovali nás slušní tito synové Euterpiny krásnými trávnicemi slovenskými a ukončili — jako obyčejně, ráznou: — „Nad Tatrou sa blýská,“ jakož i divokrásným pochodem Rákócyho.

Zatím vlak od Popradu přihučel.

Loučili jsme se těžce s Vysokými Tatrami, jež vystupovaly ze sněžných mračen tak vážně, tak tajemně. Vysoká (Tatra) oblekla se přes noc v sněhobílé šaty!

A zvolna mizely nám velikáni tatranští s očí. Asi na čtvrté stanici, v Králově Lehotě, vystoupilo nás šest z vozu: dva Slováci, tři Moravané a já, Čech. Dali jsme si s bohem s naším Heydukem i s ostatními a nastoupili jsme pěšky další pouť Slovenskem. Šli jsme k „Boce, kde není ani vrabce“

IV. Z Královy Lehoty do Tisovce

(Boca. Čertovica. Samo Chalúpka. Králová Hola. Horní chlapci, slovenští hajduci. Janošík. Brezno. Branko. Karel Kuzmány. Čertova dolina.)

V Králově Lehotě zastavili jsme se na občerstvenou v hospůdce a zde najali dvě ženy, aby nám ruční kufříky donesly aspoň na Bocu. Dále se ženám ani nechtělo.

Po břehu říčky Boci šli jsme krásným, úzkým údolím za pěkné pohody statně ku předu, cestou na Malužinu, a za čtyry hodiny asi dorazili jsme, minuvše Dolní a Prostřední Bocu, do Boci Horní, kterážto osada jest již vysoko na pověstné Čertově Svadbě čili Čertovici (1477 m), táhnoucí se po hranici zvolenské a liptovské župy. Opravdu, jednou z nejchudších osad slovenských je Boca. Divná, shoda: zde, kde se dolovalo do nedávna (ještě za Čaploviče) na zlato, zde nechtějí ani vrabci zůstávat! „Bodaj si sa na Bocu vydala!“ hřeší se na vyběravá děvčata. Ale na Boci slovenský dobrý lid žije přec a — jakkoliv ho ta bída tlačí, je mu Boca přece jen milá. Historku s těmi vrabci vysvětluje poněkud jinak. Stalo se prý totiž, že kdysi jeden vrabec v Boce vyvedl něco laštovičce. Lašťovky zvedly boj a vrabce odtud na vždy vyštípaly…

Byly tři hodiny odpoledne, když nám najaté ženy složily před nosy zavazadla, a přijavše svou mzdu, poroučely se obvyklým: „Pamodaj šťastia!“ — Co teď? Byli jsme již cestou unaveni, šli jsme toho dne asi 6 hodin. Zavazadla složily nám ženy před židovskou krčmu, do níž se nám nechtělo. Rozmýšlíme se. Asi naproti krčmě, přes cestu, stojí na záhrobni stařenka. Naši dva brati Slováci, Daxnerovci, rozpomenuli se, že na Boce mají známého učitele. Šli se zeptati stařenky po něm. My ostatní je bezděčně následovali, Avšak pan učitel bydlil na Dolní Boce a tu jsme již přešli. Chtěli jsme se vrátit ke krčmě. Stařenka však zadržela nás otázkou:

„A zkadial pánovia idú?“

„Od Tater, strynká.“

„Hej? A odkial že sú, pánovia?“

„Dvaja sme Slováci z Tisovca, a to sa bratia Česi,“ odpověděli naši Daxnerové.

„Ozaj? A či sa nělúbi do izby? Veď môj syn hněď prídě. Sú s pánom farárom len na cintoríně (hřbitově). Něch že sa len páči dnuká (dovnitř).“

A stařenka úsilovně nás zvala do světnice. Vešli jsme, více ze zvědavosti, abychom vnitřek slovenského domku na Boce si prohlédli, než s úmyslem pozdržeti se. Byli bychom rádi dorazili na noc ještě do Brezna.

Domácnosť jako z pohádky. Podlaha čistá, stůl bíle prostřený a na něm v ubrousek zavinutý pecen chleba. A stařenka hned pobízí ke stolu, syn prý bude tu co nevidět, a až uvidí braty Čechy — jaj! ten bude míti radosť. Beztoho prý na Boce člověk ani o tom božím světě neví!

Než jsme se nadáli — stařenka odskočila — byla naše zavazadla ve světnici. A za chvíli pochutnávali jsme si již všickni na chutném sýru a vínku, smíchaném se zdejší železitou — odpornou trochu, ale prý zdravou vodou; později donesla stařenka i čerstvě navařených halušek s brindzou. Netrvalo to dlouho, a do jizby přihrnula se drobná postava pana učitele, a za ní ještě druhá, pana kolegy z Vážce. Prostí venkovští učitelé! Ale jak rád vzpomenu si na ten okamžik vítání a objímání, které hned nastalo. A otázka po „bratech Češích“ a po zlaté Praze stíhala otázku. Nestačili jsme ani odpovídati. Tam na Boce, kde už dávají lišky dobrou noc, vyptávají se nás po Praze, jakoby byla jejich vlastní matičkou!… A což teprve, když o naší návštěvě uslyšel pan farář Bohuš. Rovnou ze hřbitova — od čerstvého hrobu — udýchaný přiběhl do pohostinného domku. Nikdy nezapomenu, jak se rozlétly dvéře a jak jimi do jizby vletěl přitloustlý otec duchovní a nedbaje žádných městských pravidel o představování se, jak vrhl se s polibky na nás, zrovna jako lev, když se teplou krev mu udá zříti. V té chvíli nebyl jsem mocen slova. Ale pan farář s přivítáním ještě nebyl u konce. Spustil ihned s pány učiteli Kuzmányho píseň, která se později v Praze tak líbila (že zde znova harmonisována byla!):

„Kto za pravdu horí v svätej obeti, kto za ludstva práva život posvätí, kto nad krivdou biednych slzu vyroní, tomu moja pieseň slávu zazvoní!“

Snad naše — uslzené oči vnukly mu tu krásnou píseň… Za panem farářem začali se v jizbě pana učitele pomalu scházeti gazdové. Slyšeli zpěv, a za nedlouho byla celá Boca na nohou. Musili jsme jít honem na návštěvu i jinam, a že se všady opětovaly scény podobné jako v domě pana učitele, nemusím ani připomínati. Zkrátka, nebylo více pro ten den o další naší cestě ani řeči! Hostitelé naši zapřísáhli se, že nás z Boci do nového slunce nepustí. Rozezvali si nás po dvou: na faru, k panu učiteli a na statek hodného gazdy, otce Hutvana. Dříve však ještě než slunce zašlo, vyšli jsme si obhlédnouti Bocu.

Byli jsme vedeni do dvou zasypanýoh chodeb (štol), ve kterých se kdysi na zlato dolovalo. Proč báně tyto zanikly, nevím; bude tím poněkud také vinno pěkné uherské hospodářství, kde úřadník a Maďaron a prospěchář jsou si rodnými bratry. Zejména vrchy, rozkládající sé po obou březích Hrona a u pramenů jeho, pověstny jsou bohatstvím kovů. A na pravém břehu Hrona rozkládají se zlatožírné vrchy tak chudičké Boci.

Navštívili jsme i páně farářův evangelický kostelík, jednoduchou to stavbu, zvláštní tím, že přímo nad oltářem je umítěna je v něm — kazatelna. —

K večeru odebrali jsme se do svých hospůdek. Večeře chutnala nám výborně — jsouť Slovenky vzácné kuchařky, a horský vzduch dělí se s člověkem tak na polovic. Rozumí se, že nescházely opět halušky s brindzou.

Na faře byla nám náhodou společnicí dcera zvěčnělého Cochiusa (Zocha), jenž býval s naším Palackým v přátelském styku.

Domácnosť páně farářova líbila se nám, jako všady na Slovensku, tak i na Boci. Pan farář byl, tuším, bezdětek, scházelo tedy něco do pěkného rodinného obrazu. Ale paní farárka dodávala mu přes to potřebné živosti, takže soud náš o tomto obraze dopadl velmi slušně.

Seděli jsme za přátelského hovoru ještě drahnou chvíli po večeři, než nás objal potřebný, posilňující spánek.

Z rána druhého dne rozloučili jsme se s těžkým srdcem se vzácnými hostiteli,[13] a přijavše s díky ještě na faře chléba s máslem a medem, vypravili jsme se na další pouť k Breznu, vlastně až k Tisovci. Zavazadla nesly nám opět zjednané ženy, které nám zároveň byly průvodkyněmi. Oba páni učitelé vyprovodili nás z Boci až vzhůru na vrch, na Čertovicu, po níž krkolomné pěšiny vedly nás k dědině Jarabě.

Čertova Svadba, ta vlastně zvedá se nad Bocou, tam, kde je vozový přechod z Liptova do Zvolena, tedy v Nízkých Tatrách, který tyto dělí ve dvě části, v západní, z níž vyšinuje se Zlatiborská nad Magurkou Ďumbier nad Bystrou, a ve východní, v které trůní nad horním Hronem Vápenica, Orlová a Králova Hola. Mezi oběma těmi částěmi, u jich podnoží leží pak město Brezno.

Zlopověstná, na laviny ne skoupá čertovica zahřála nás, jak náleží.

Mat. Bel praví o Čertově Svadbě (Not. Hung. T. II., 373, 513): Sedlo Čertova Svadba pověstno je bouřemi, které zde často a dlouho zuří. Bezvětří není zde snad nikdy. Patrno, proč tedy vrch tento pojmenován Čertovou Svadbou. Zvláště v zimě je vrch tento skoro neschůdný a při větším sněhu tak nebezpečný, že lid věří že tu čert svadbu slaví. Odtud je i přísloví: „Zlá muzika na čertově svadbě“.

Ale stálo nám za to, že jsme na čertovu Svadbu nešetřili nohou! Majestátní Králova Hola, Ďumbier a řad jiných vrchů zvedaly se přátelsky nedaleko již před námi.

Za dědinou Jarabou přes vrchy brezenské došli jsme k větši osadě, k Mýtu. Po úmluvě našich Slováků se slečnou Cochiusovou na Boci měli jsme se na evangelické faře mýtské sejíti s pěvcem Samo Chalúpkou, teď již zvěčnělým. Slečna Cochiusova vyjela totiž před námi na vozíku touž cestou a očekávala nás v Mýtě. Samo Chalúpka meškal prý právě v Mýtě, kamž ze své farní dědiny, Horní Lehoty, neměl daleko. Než — naši Slováci, vidouce, jakou cestu toho dne máme ještě před sebou — šli jsme statně pěšky po krkolomných horských chodnících asi 13 hodin — nechtěli se pozdržeti. V Tisovci jsme však přece litovali, že jsme nezůstali; neboť dověděli jsme se, že Chalúpka opravdu byl v Mýtě.

Samo Chalúpka náleží mezi přední pěvce slovenské, ba Slovanstvu celému zapěl ohnivou svou báseň „Mor ho!“, kteráž na ruském severu byla již také vděčně akceptována, u nás v Praze pak nejednou naši omladinu strhla k nadšení.

Několika slovy charakterizuje Chalúpka v básni své svobody milovnosť našich předků a několika prorockými slovy povzněcuje v nás víru v slavnou budoucnosť. „Pravda bohy vydaná,“ pěje „káže nám Slovanom: pána mať je něpravosť, no vätšia: býť pánom. A človek nad človeka u nás němá práva — —“ A dále: „veky to svedčia — — o slovanskom ludu: zem, ktorú v úděl dali Slovanom něbesá, zem tá hrobom každému vrahovi stane sa!“ — Než — podlehli Sloveni římské moci, neostal aní, kdoby zvěsť tu nesl bratrům: bratři vám za čest rodu padli v boji svatém. Leč každý odpočívá na posteli junácké: na kůpě vrahů, sbitých jeho ocelí.

„Už ňežije a ešťe hrozí tá tvár bledá; ta ruka zmeravená meč odjať si ňedá. A cár okom sklopeným na bojišti stojí: A čo? — Aždaj tých padlých Slovaenov sae boji? — Nie, lež bezdušnye svojích hromady tam vidi, a zo svojho vitaezstva radovať sae stydí.“

A velkolepou tuto báseň, plnou junáckého zápalu, konči pěvec těmito zvuky:

„A ty, mor ho! — hoj, mor ho! ďetvo môjho rodu, kto kradnou rukou siahňe na tvoju svobodu; a čo ai tam dušu dáš v tom boji divokom! mor ty len, a vol ňebyť, ako byt otrokom!“

Těžce vzdychne si člověk, když tyto zvuky slyší a na všech stranách při tom vidí slabochy, slabochy, slabochy a renegáty!

Chalúpka nevydal mnoho tiskem; jediná knížka, sotva o 160 stránkách, zůstala po něm. Ale co v nich uloženo drahých národních skvostů! — Kde Chalúpka nehraje na ocelové struny slovenského nadšení, kde pěje toliko pověsť „z úst jak lidu roste“, podobá se našemu Jaromíru Erbenovi. Na Slovensku má ovšem básnický význam ještě větší než u nás Erben. Přednášejíť se Chalúpkovy básně a zpívají se jeho písně jako národní na všech stranách, kde slovo slovenské zvučí. Chalúpka sbíral také lidu od úst slova, rčení, zvraty řeči, obrazy, a s lidem svým žil celý život na dědině, kdež jej i naše Božena Němcová navštívila a u něho pro své cestopisné články a národní pohádky slovenské snad nejvíce čerpala.

Chalúpka znal mimo to důkladně též historii všeho Slovanstva, obíral se i studiemi archaeologickými[14] a zanechal, jak se praví, ještě bohatou literární pozůstalosť, odkázav ji s knihovnou národu svému. (Opatrováni této svěřeno zatím ev. faře v Turč. Sv. Martině.)

Chalúpka dovolil si od řeči spisovné, totiž slovenčiny, některé odchylky, což mu za zlé vykládáno. Chalúpka věřil však, že učinil dobře, píše o tom: „Litera ae (rus. ?) potřebna je ve slovenčině, jako která koliv jiná slovenska litera. Přijetím litery ae na místo dosud užívaného ä, odpadne velká čásť těch mnohých čar a bodů, které písmo a zvláště tisk slovenský tak obtěžují. Dlouhého é ve slovenčině není; kteří ho uvedli, uškodili jím určitosti řeči; na př.: To dobré dietae a tie dobré deti. Já mluvím: To dobrô dietae a tye dobrye deti“ atd. Rozumí se, že Chalúpku v této příčině nikdo nenásledoval, a tak je celá věc odbyta a mohla zůstati již pochována. —

Ještě několik slov o znamenitém tomto pěvci, jehož hvězda září tak nádherně v slovenském souhvězdí: Sládkovič — Chalúpka, Botto.

Na zvolenském Pohroní u paty sněžných hol leží dědinka Horní Lehota. Zde narodil se 12. února r. 1812. Samo Chalúpka. Otec jeho Adam byl tu evangelickým knězem. Odtud vypraven byl Chalúpka na gymnasium v Gemeru, pak na lyceum v Kežmarku, kdež našel výtečné učitele: Jana Blahoslava (Benedictiho) a M. Slavkovského. Hůře vedlo se mu pak na gymnasiu rožňavském, kdež dobrých sil učitelských nebylo. Chalúpka pak vynikal duchem nad ně, maje průpravné vzdělání juž z domova; neboť otec jeho psával verše, bratr Jan zas divadla. Z Rožnavy odešel tedy Chalúpka na lyceum prešpurské, kdež věnoval pět let vědám filosofickým a bohosloveckým. Zde už byla „kathedra reči a literatúry slovenskej.“ Zde založili slovenští studující svou společnosť, hledíce k Samovi jako k svému vůdci. Chalúpka zde přiměl také Ludevíta Štúra, že se vrátil k studiím, zaměstnán už byv jako písař na panství uhroveckém. Nějaký čas žil pak Chalúpka i ve Vídni, kdež spřátelil se se studenty jiných slovanských národností. První písně Chalúpkovy vyšly ve „Vlastenském kalendáři“. („Nad Tatrou sa něbo kalí“, „Koníčku môj vraný“ a j.) Po svém návratě z Vídně zastupoval Chalúpka v Chyžném svého přítele, našeho dobře známého Sama Tomášika, než se tento vrátil z university německé. Vysvěcen na kněze Chalúpka byl r. 1834. v Tisovci od superintendenta Jozeffyho. Hned pak povolán byl za kazatele k církvi jelšavsko-teplické, kdež úřadoval do r. 1840. a kdež pojal za choť Eufrosinu Turanskou. Po smrti svého otce r. 1840. obdržel jeho faru v rodišti svém, Horní Lehotě (Lhotě), na níž před ním otec po 40 let působil. (Samo pak na této faře působil 43 let.) Život v horské samotě nevadil jeho účinkování. O básních jeho, sebraných v Baňské Bystřici teprve r. 1868., praví střízlivý soudce Pypin: „Jsou to neveliké skladby epické, ballady a verše lyrické a bývají na roveň kladeny básnickým útvorům Erbenovým a Čelakovského, v pravdé však i nad ně předčí silou a prostotou, prázdny jsouce romantické sentimentálnosti českých básníků“ atd.

Chalúpka dokonal svůj tichý život 19. května roku 1883. a byl pochován při svých rodičích a choti uprostřed hřbitova horno-lehotského, pod samým Ďumbírem a Babou. Pohřeb byl pěvce důstojný, přišli přátelé z blízka i z daleka, ba přišli i úředníci maďarští z Března.[15]

A tak ztratilo Slovensko opět jednoho z předních svých pěvců, za které dosud málo má náhrady. Kéž by aspoň literární pozůstalosť brzkým vydáním zachráněna byla Slovensku; neboť v Maďarii vše je možno. Dnes seberou jmění Matice Slovenské, zítra utvoří uhersko-slovenský kulturní spolek, vláda jmenuje výbor, a v pozejtří odevzdá mu jmění Matice Slovenské, sbírky atd. Naposledy mohl by se tento spolek odvážit činiti nároky na literární pozůstalosť Chalúpkovu, který odkázal ji národnímu ústavu, jako byla Matice Slovenská!

Na své cestě Chalúpku jsme tedy bohužel! nepoznali. Spěchajíce od Mýta dále k Breznu, viděli jsme v polích žatvu v plném proudu, kterou beze zpěvu na Slovensku mysliti si nelze. Na žatvu čeká Slovák jako na velké svátky:

„Žatva, milá žatva, vítaj s novým chlebom, už buděme spievať tam pod holým něbom!“

Veselé obžinky tehdy však ještě nebyly.

Za Mýtem přešli jsme vrch Parichvost či Diel, odkudž Královu Holu i Ďumbier nejlépe jsme po obou stranách viděli.

U Královy Holy musíme se zastavit. Zde prý král Matěj míval schůzky s krásnými pastýřkami, odkudž jméno teto holy. Kollár uvádi ve „Zpěvankách“ popěvek:

„Na tej skále, na tej, na tej jarabatej, tam sa my sinděme, Matiaško Matěj!“

Na Králově Holi ukazuje se dosud „kamenný stůl“, u něhož král Matiáš obědvával. Lid zdejší vypravuje si dosud o lovech tohoto krále po lesích zvolensko-gemerských a po horách zvolensko-liptovských na medvědy a kance, diviaky. Od těchto honů dostal jméno i Králův laz, vysoký vrch mezi Peklem a Babou. Na krále Matěje lid zvolenský vděčně vzpomíná (osvobodilť tento král své polovníky ode vší roboty na věčné časy); ostatně vypravuje si, že honíval raději „laňky a srnky“ než divokou zvěř. Zpívá i písničku:

„Ztratila som, ztratila, čo som rada nosila, ztratila som zlatý pás, našiel mi ho král Maťáš.“

Jiní však vypravují, že z bitvy nad Šajavou utíkající král Béla na Král. Hole na jedné skále odpočíval a zde od pastýřů potravou častován byl.

Králova Hola stala se však na Slovensku jeste pověstnější v době nové. Proslavili ji „horní chlapci“, jmenovitě Janošík, při jehož jméně jí národní písně stále vzpomínají.

Kdo byl Janošík? Co pudilo slovenské chlapce do hor? Chceme odpověděti. Kdo z nás mladších dnes ví, co vlastně byla robota?

Naši otcové nejednou ještě po bitvě bělohorské, bouřili se proti ní a nejednou poskytována jim pomoc robotními patenty proti urozeným trýznitelům, až konečně rok 1848. osvobodil je zcela z pod jarma nelidského panstva.

Zle bylo v Čechách a na Moravě, hůře na Slovensku. Na Slovensku bylo zemanů bezmála víc než — lidí! Ještě teď obývají schudlí zemané celé dědiny a starají se v potu tváři o denní chlebíček, oddávajíce se i rozličným počestným řemeslům. To ovšem nečinívali jindy. Jindy byli pány a ubohý sedláček musil pěkně poslušně choditi „na panské“ a odváděti krom toho „panštinu“! Zřídka kdy usmálo se štěstí na některého nevolníka, aby z milosti zemanské stal se svobodníkem, slobodášem. Slobodášům takovým přezdíváno pak „bočkorošské (bačkorové) zemänstvo“ anebo podle krpců (obuvi) „krpcoši“, „krpčiari“.

Uhnětený slovenský lid počínal si v dobách roboty nejednou srdnatěji než lid český a moravský. Nepotřeboval ovšem strachovati se, když uskočil do hor, před pomstou panskou: tam na slovenských horách, „komorách“ horních chlapců (junáků), cítil se býti bezpečným, ba chopil se i zbraně.

Český sedlák spokojil se zoufalým výkřikem:

„Pane bože veliký, smiluj se nad rolníky: přijmi je — do nebe a pány ať čert veme!“

Ještě méně dovedl si dupnouti sedlák moravský. Vzdychal jen:

„A co ste vy posvatenští poddaní, co ste vy tú robotěnkú zedraní! Jeden den, druhý den, třetí den, čtvrtý den, nevypřahaj kobylenky z pluha ven!“

A nevěřícím Tomášům radil, aby šli „sprubovat“, jak jim tam (na panském) bude „dráb na záda bubnovat“!

„Komenský dvorečku“, zpíval si Moravan, „žáden ťa nechválí: je v tobě jak v pekle, enom že nepálí!“… „Na roboto kážó, chleba nevokážó.“ naříká jiný.

Nezachovalo se nám mnoho písní z doby roboty. Ještě nejvíce na Slovensku. A v těch právě zajímá nás Slovákova touha po volnosti. Rozmýšlí se sice, rozmýšlí má-li jíti na zboj, póza bučky, po horách:

„Chodiu by po horách, od buka do buka, ale ludí zbíjať — srdce sa mi puká, Bouby som sedliakom, ale ta panština, ta tvrdá panština! každý ju prekliná.“

Ale na konec zadumá se. „Není mizernější na světě stvoření,“ žaluje, „jak nevolný sedlák v uherské zemi; ve dne v noci robí, nikdy nemá pokoje, ani úcty nikdo k němu nezná. Ještě ani zornička nad horou nevychází, už čtyři pod oknem oň se hádají; jeden volá ho na „panské“, druhý „na valalské“ (dědinské), třeti „na stoličné“ a čtvrtý žádá koně „na foršpont“. Na konec přijde ještě čeledín z fary! A za co to všecko ubožák robotí?

„Panovia, panovia, za čo my vám robíme? Či to len (jen) za tú čiernu zem, čo po něj chodíme!?“

A tak poznav celou svou bídu a pocítiv odpor k svým utiskovatelům, neváhá víc a zanotuje si junácky:

„Hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník; môj otěc bol dobrý, já musím byť zbojník. Hej, já musím byť zbojník, bo krivda veliká; něpravosť u panov, pravda u zbojníka! Hej, pravda u zbojníka, čo zná krivdy s vami; a keď jim niet lieku, márni jich guliami.“

A na Slovensku opravdu povstávali takoví „dobří chlapci“, kteří se mstili za uhnětený lid. Prvý větší pokus osvoboditi nevolný lid uherský z panské poroby spadá už do r. 1514. Tehdy „oproboval“ prý jeden sékelský sedlák, kterého arcibiskup Bakoča povýšil za vůdce křižáků, jemuž král udělil zemanství, osvoboditi lid z poddanosti; totiž 50.000 křižáků, které vedl proti Turkům, obrátil proti zemanstvu. Ale nedokázal ničeho. U Temešváru zemané ho obklopili, potřeli, zajali a potom „na železném trůně upekli, a jeho vlastní lidé — kterým za osm dní ničeho jísti nedali — jísti ho musili“. Aby pak povstalým sedlákům na jejich odboj věčná památka zůstala a trest nejen oni, ale i jich děti a dětné děti aby cítili a znaly, jaký je to zločin, povstati proti zemanům, vydán zákon, po němž všichni sedláci země uherské na věky ztratili práva vykupovati se a stali se podrobenými věčnému poddanstva a porobě svých pánů, bez jichž dovolení nesměli jinam přesídliti a odejíti. (V brožuře Bobulově o Janošíkovi.)

Rozumí se, že selský lid zaplesal, když zasvitl mu první paprsek volnosti.

„Modli se, sedláčku, modli se každý den, že nemusíš smekať čepičku před drábem!“

jásal Moravan a dodal i:

„Z toho se radujó všichni selsci voli, že se té proklaté roboty zbavili!“

A lid slovenský radostně spaloval roku 1848. klády a dereše, na nichž v pravém slova smyslu ubito bylo za několik století množství životů.

Avšak nejen robota pudila slovenské šuhaje na hory, na zboj. Nejeden dobrý chlapec unikal tak lapačkám, t. j. odvodům na vojnu. Tehdy ovšem nebylo ještě pravidelných odvodů. Rychtář a přísežní — jak píše Dobšinský — uradili se, koho lapit, při čemž hleděli k tomu, aby vzali jednoho tam, kde bylo synů více, anebo kde nebylo majetku, aby rodina odejmutím syna netrpěla.

Rychtář vzal s sebou pomocníky, často i „hajduchy“, ozbrojené vidlemi, sekerami, kyji i meči, a obstoupili dům na lapačku vyhlédnutého šuhaje. Neušel-li tento již napřed do hory, hleděl se aspoň doma ukrýt, a jen mocí dal se lapiti. Jakmile připravili mu na hlavu staré, připravené k tomu čáko, dostali už nad ním právo. Spoutali ho, ale jíst a píti dávali mu do vůle. Pak vezli ho s ostatními polapenými hochy do stolice pod míru či na odberačku.

Poněvadž se druhdy odvádělo i na celý život, rozumí se, že šuhaji rádi a zavčas prchali „poza bučky“.

Ale také z dobré vůle stával se nejednou slovenský šuhaj zbojníkem (zbůjcem), „horním chlapcem“.

Vedla ho na hory, „po zboji“, touha po volném ne, vázaném životě.

Jan Chalúpka vypravoval Dobšinskému, že za jeho mladších časů střelili jednou Brezňané na salaši zbojníka do prsou. „Chlapec“ ucpal ale ještě dlaní ránu a vyběhnul na vršek, aby ještě naposledy shlédl slovenské divokrásné hory a doly, a umřel.

Dobšinský sám ještě roku 1859. znal horní chlapce. Chodívali prý po horním Pohroní, okolo Královy Holy, navštěvovali salaše a krčmy a brali od pocestných. „Predstáli“ prý na Javorině správce panství knížete Koburga, který vezl s sebou mnoho peněz.

Poznal jich jako svých někdejších rubců. A že a poklonou přistoupili k němu, optal se jich vlídně, co chtějí. „Nuž pán velkomožný,“ řekli mu, „volač (něco) pre hôrnich chlapcov.“ Dal jim desítku, a oni s poděkováním odešli. Byli pochytáni ještě ten rok.

Po všeobecném tomto úvodě docházíme již hned k poesii o horních chlapcích vůbec a o Janošíkovi zvlášť.

Slovenské, ba i moravské národní písně a pověsti uchovaly nám dosud aspoň jména některých předchůdců i druhů Janošíkových, jehož jméno vyslovuje Slovák podnes s posvátnou úctou. Všimněme si písni a pověstí těch.

Jen několik jmen předchůdců Janošíkových uchovalo se dosud v ústech slovenského lidu, a to snad již jen ve zpěvankách, které na Slovensku do té doby úplně sebrány nejsou, ač již Kollár sbírati je počal. Ve „Zpěvankách“ jeho a ve „Sborníku slovenském“ (II., str. 87 — 90) nalezáme jenom několik písní o „horních chlapcích“. Mimo druhy Janošíkovy slovenské písně vzpomínají „dva Ráky zbojníky“, Musaje, Demikáta, Palíka, Brezka, Šinka a j. Demikát byl rodem z Klokoče ve Zvolensku a chodil po zboji v „kamarátstvu“ s druhým. Na lapení jeho vyhlášena byla odměna 300 zl., za dodání jeho mrtvoly 100 zl. Za tuto cenu zradili a zastřelili ho Bezekovci, rolnická to rodina V Pliešovcích. Zbojník Šinko zrazen byl milenkou. Byv polapen, prosí hajducha, aby mu podal „pištol mordarku“, by mohl zastřeliti nevěrnici. —

Před Janošíkem známým se učinil zvláště Uhorčík (Uhrík, Hudec, Tomko a p. jmenovaný), který Janošíka vzal s sebou po zboji na Moravu. V kamarátstvu Uhorčíkově byli nejen „chlapci“ slovenští, ale i moravští. (Dobšinský v „Obyčajích“, str. 88. uvádí i jejich jména.) Národní písně moravské znají také dobře Janošíka, Adamčíka a j. horní chlapce. Tomko Uhorčík stal se pak sám druhem v kamarátstvu Janošíkově a byl hned po jeho odsouzení v Lipt. Mikuláši za devítileté zbojničení v Uhrách, v Polsku, ve Slezsku a na Moravě kolem lámán. (Hyroš: „Zámok Lykava“, str. 405.) V kamarátstvu Janošíkově byli po jeho vlastním doznání kromě Uhorčíka: Satora, Gašparec nebo Mlynárčík, Bartek a Ondráš, kteří utraceni byli v Těšíně. Tito přemluvili Janošíka r. 1711., aby sa k nim přidružil. V družině jeho byli dále: Turiak (Hurčík, Huncág), který zastřelil kněze z Demaníž (dle jiných žaškovského), když pil vodu ze studánky (jediná vražda, která lpěla na kamarátstvu Janošíkově, za niž prý tento uložil druhům svým přísné pokání a velice se pro ni rozželil), Chlastiak, Šustkové či Šutkové, kteří dodávali Janošíkovi střelný prach spolu s Kuruci (účastníky povstání Rákócyho), Orešiak, Moravčík, Havel, Pivovarčík a Plavčík, jenž zároveň s Turiakem na připomenutého kněze střelil.

V slovenském lidu nejsou tato jména ani snad známa. Pověsť a píseň národní sestavily si Janošíkovo kamarátstvo jinak. Jedenácti druhy Janošíkovými jmenují totiž: Surovce (jenž žil mnohem později než Janošík), Ilčíka, Adamčíka, Hrajnohu, Potúčika, Uhorčíka, Garaje, Tarka, Muchu, Ďuricu a Michalčíka. (Místo tohoto také Gajdošíka — dudáka). „Chlapci“ tito považováni jsou vlastně za náčelníky jednotlivých družin, s nimiž často společně společného nepřítele odráželi.[16] Na Slovensku spatřiti možno ještě leckdes prostonárodní obrazy „dobrých chlapců“ těchto. Malováni jsou v zelených košilích, širokých opascích, bílých nohavičkách a v krpcích, černými řeménky k nohám přivázaných. Na hlavách mají „vybíjené“ širáky, nebo i jednorohé, ne příliš vysoké klobouky. V opasku vězí v pochvě nůž, za opaskem zastrčeny dvě pistole. V ruce má každý valašku, na pleci pušku samopalku. Na obraze takovém bývá obyčejně horních chlapců šestero pospolu. Janošík podpírá se stranou na valašku a Ilčík při něm gajduje (dudá). Z druhé strany smrčinového lesa stoji Adamčík, Podstavčík a Hrajnoha. Uprostřed buď Surovec točí valaškou nad hlavou, anebo Hrajnoha přeskakuje jedle, a sud vína vyvalen je před nimi. Řekl jsem, že některá jména druhů Janošíkových zdají se býti vybásněna (Hrajnoha. Garaj = háraj, hrkot atd.). Ani pravda není, že bylo jich zrovna dvanácte. Proč lid počítá jich zrovna dvanácte, těžko pověděti.

O jednotlivých druzích Janošíkových kolují písně a pověsti jako o tomto samém. Tak již Tablic otisknul roku 1805. ve svých „Slovenských veršovcích“ píseň neznámého skladatele: „Jakub Surovec, loupežník oravský“, v níž je tento opěvován na spůsob Janošíka. Také Surovec je vydán nevěrnou milenkou vojsku, která za noci své nocleháře zbojníky (v hospodě nedaleko Brezna, v lese — v Polhoře) kašláním prozradí. Surovec podle té písně chodil po zboji hlavně v Oravě, zdržoval se též na hole (alpě) brezenské a podnikal výpravy až do Polsky. (Viz spisu tohoto díl I., str. 308.) Také Surovec obíral prý jen toho, kdo měl víc než potřeboval, a dával tomu, komu se nedostávalo. Ale přes to šlechetnosti Janošíkovy prý byl dalek.

Brezenský magistrát odsoudil Surovce r. 1769. k lámání kolem.

V písni zmíněné přehlíží Surovec jako Bottův Janošík minulý svůj život, sní o své volnosti a teskní jen před smrtí na sprosté šibenici, kterou jmenuje svou postélkou:

„Byl bych si postélku ze stříbra vystavil, zlatem ji obložil… Vůkol ní pak byl bych šarlatu nakladl — —“

A ještě jeden zbojník po Janošíkovi „vynikl“. Byl to Vdovčík anebo Vdovec, který se proháníval v horách, rozložených od Královy Holy dolů Gemerem. Vdovčík míval prý čtyři až šest druhů, s nimiž dopouštěl se i ukrutností. Písně slovenské s ním se nezabývají, pověsť jen vypravuje, že jako Janošík, měl i Vdovčík kouzelný opasek, který když měl na sobě, byl neranitelným. Žena jakási prozradila prý úkryt jeho v dědině Kobeljarově pod vrchem Radzimem. Vdovčík zimoval tam v podzemní komůrce v domku jedné vdovy. Kobeljarští nebyli by Vdovčíka lapili, kdyby byl měl opasek na těle! Ale právě, když „bába zrádkyně“ vstupovala do jizby, kdež Vdovčík z opasku na stole položeného dával milence peníze, mohl již jen bez opasku uskočiti do své tajné komůrky. Bába poznala opasek a běžela s ním k rychtáři. S opaskem v ruce prokopali se pak stihatelé do úkrytu Vdovčíkova a zajali ho, načež byl odpraven. Vypravuje se také, že na Hrádku v osamělé krčmě (v Gemeru) zavraždil krčmáře, když ho chtěl chytat a střelbou i valaškou že nedobřo poznamenal večeřící tam pány, proto že ho kázali chytit, ale krčmářovi nepomáhali. Vdovčík oběšen byl v čas cholery r. 1831 — 2. při svém rodišti Nižné Slané.

Dobšinský vypravuje, že ještě r. 1850. chodili v Gemeru po zboji dva bratři Bobáci a na témže Hrádku zastřelili četníka, který prvý vkročil do jizby, v níž je ostatní četníci chytili. Ostatně, jak již pověděno, vyskytovali se na Slovensku horní chlapci ještě před 25 lety.

Ale všichni tu jmenovaní zbojníci, jimž ani nesluší jméno „dobrých chlapců“, zhynuli beze slávy. O nikom z nich nevypravuje se více, nezpívá se více — nikdo z nich nebyl druhým Janošíkem. Mnoho bylo na Slovensku pověstných horních chlapců, Janošík byl jen jeden. Jeho představuje si lid slovenský jako svého mstitele, přišel a přijde ještě jednou, aby lid z nevolnictví vykoupil. Ba i když se vypravili slovenští kněží k Marii Terezii orodovat za uvolnění lidu, nezamlčeli prý tehdy, že nestane-li se lidu spravedlnosť, za nedlouho povstanou — ne jeden — ale tisíce Janošíkův.

Docházím k zajímavé kapitolce národních podání o tom, co pohnulo Janošíka, aby šel po zboji.

Jeť tu variací mnoho; účel Janošíkova zbojničení byl však dle všech jeden: „křivdy po světě napravovat, bědných a nešťastných ochraňovat“, k čemuž podáme ještě i z dobrodružství Janošíkových doklady.

Poněkud smělý to plán, avšak nikoliv plán blouznivce snílka. Aby se někdo mohl státi hrdinou, k tomu třeba více než dobré vůle. A. Janošík slovenským národním hrdinou se stal; neboť o kom skládá písně lid, písně tak dojemné, ten byl víc než pověstný pařížský Cartouche.

Vtom shodují se pověsti i akta soudní, že Janošík (Janíček, Janoško a p.); vlastně Juro Janošiak narodil se v Ťarchové,[17] v Hornotrenčínsku, ze selských rodičů. (Příbuzní Janošíkovi v Ťarchové dosud prý žijí.) Pověsť vypravuje, že byl statným a velmi schopným synkem, z kteréžto příčiny, a zvláště na radu jakénosi příbuzného faráře, chudobní rodiče věnovali Janíka duchovnímu stavu. I byl Janošík poslán do škol — prý do Kežmarku — což se však nelíbilo panstvu, jehož poddanými Janošíkovi rodiče byli. Pán počal pronásledovati starého sedláka, jen mohl. Když měl nejnaléhavější práce, honil ho na panské; seno a obilí vlastní dovolil mu svážeti jen tehdy, když rozmoklo. Měl-li sedlák platit desátek, musil s obilím až tři neděle čekati na poli; pak poslal pán dvorského, aby poloshnilé obilí od robotníka odebral. Kuru, kterou měsíčně, a husu, již co každé turice (letnice) panstvu musil odvádět, poslali mu z kaštěla (zámečku) až pěťkrát zpět, že prý jsou malé; a tak byla jim také husa martinská hned hubená, hned malá. Nejinak dělo se při ovádění bravu na vánoce, kterého panstvu každých deset domů společně dávati musilo. Všecky křivdy snášel však gazda bez reptání. Útěchou bylo mu, že aspoň jeho synovi bude lépe.

Když Janko ve školách dorůstal a bylo mu 21 let, onemocněla mu matka, i žádala si ho před smrtí spatřiti. Otec ihned poslal posla do škol za synem, který se za několik dní dostavil domů.

Právě tehdy byly roboty se senem. Po častých deštích vyjasnilo se náhle a panstvo spěchalo s pracemi polními. Přišel panský hajduch i starého gazda vyhánět na panské, právě když jeho ženě vedlo se nejhůř, když zápasila se smrtí; ba což více — také synovi rozkazoval, aby se dostavil v čas ráno na pořádek. Ale syn, rozlítostněný nad chorou matkou, málo věděl, co hajduch rozkazuje. — Přes noc bylo stařeně hůře a hůře, ale přece nezemřela. Ráno gazda nevěděl si rady, jít či nejít na panské? Ale poněvadž vždy panské roboty svědomitě vykonával, domníval se, že mu tentokráte, když jeho žena umírá, prominuto bude zmeškání panského pořádku. O poledni přišli hajduši znova, s křikem a s hřmotem vrhli se do chýže, ovázali otce i syna a zavlékli oba do zámku na třetí dědinu. Zde čekali na ně juž dereše a asi dvacet vybraných lískovíc. „Však vás naučím pořádku!“ volal „zemský pán“ (zeman) a dal otce i syna přivázat na dereše.

Potom si dal donésti stolici a dýmku; sednul, zapálil si, přeložil křížem nohy a řekl hajduchům: „No, teď bijte, a ty, dvorský, počítej, aby se jim úplných sto ran dostalo.“ Starý sedlák svíjel se jako červík, ale všecko darmo. Neobměkčeno zůstalo pánovo srdce; neboť dávno měl na sedláka jed, že chtěl syna vychovati pánem, knězem. „Však já tě vyučím kněžstvu,“ hučel, s opovržením hledě na dereš, na němž ležel přivázán mladý student; ale jinoch, vida, že prosby a sliby otcovy nic nespomáhají, zaťal zuby a vzdechu nepronesl. Najednou — na znamení pánovo zahvizdaly dvě lískovice ve vzduchu a nastalo bití, „palicování“. Ještě polovici trestu nepřestál a atarý sedlák omdlel. Hajduch vylil na něho putnu vody. Přišel k sobě. Palicování pokračovalo. Zase ztichl, zas ho polili, opěť přišel trochu k sobě. Krev již tekla derešem dolů, a pan jen napomínal, aby hajduši dobře bili. Starý nebožák opět ztichnul, zas ho polili, ale více se jim nehnul. Vylili na něj ještě dvě putny vody — nic platno — ležel nepohnutě, byl ubit…

Syn vydržel svých sto palic, ale také nemnoho sebou vládl. Pán dal zapřahnouti do hnojného vozu pár volů, na vůz hodili otce i syna a zavezli je domů. Stará žena ještě sice žila, ne však dlouho; co nyní spatřila, to jí dodalo — za nějakou hodinu i ona zemřela.

Ještě týž den vykradl se syn z dědiny do hor a skal. Vzal si na pár dní chhleba a sýra a ukrýval se v jeskyni, pokud se nezotavil. Potom vzal valašku a šel po zboji, mstít se pánum.

Tolik vypravuje Bobula.

A v Liptově na Bielym potoku jaksi pokračují.

Když Janošík dostal se na hory, skrýval se též a pastýřů na salaši. Jednou šel s čerpákem (dřevěným hrnečkem) pro vodu k studánce. Za ním běžel jeho pes. Co Jánošík vody si nabíral, začal pes dorážeti do křoviska, odkudž se ozvalo kvílení. Janošík zavolal hned psa a šel podívát se do křoviska, kdo se v něm skrývá. Byla to „panna v bielom“, Víla. Vystoupila z křoví a děkujíc Janošíkovi, že psa odvolal, vlídně tázala se ho, čeho si od ní přeje. Janošík byl tehdy ještě slabý jinoch a musil snášeti mnohé křivdy. Žádal tedy, aby mu Víla dala sílu. Víla dala mu opasek s tajemnou žilkou, kterýž činil Janošíka neranitelným, valašku, která činila ho nepřemožitelným, kromě toho košelku, jaké horské víly samy tkají pro bohatýry. Měl tedy Janošík všeho, aby postupovati mohl boje s celými pluky nepřátel. Sebrav si jedenáct tovaryšů—náčelníků, šel po zboji, pánům brát a chudým dávat a křivdy napravovat.

Jiní vypravují o Janošíkovi jinak.

Jonáš Záborský na př. píše, že Janošík po potlačení Rákócyho povstání, v němž bral podílu, stal se krčmářem v Grachové, oženil se a dobře se mu vedlo. štěstí jeho podvrátil panský synek. Svedl mu ženu k nevěře. Jánošík znal marnosť žalob na pány, i pomstil se tedy sám: zastřelil „bujdoša“ i ženu a prchnul do hor.

Podle pověsti, Dobšinským zaznamenané, šel Jánošik prosit pána, aby odpustil poplatek na otci jeho žádaný. Zeman poručil ho strhnouti na dereš. Janošík však se ohnal a čeládka panská ležela v prachu. Když otec brzy po tom šel do města prodávat voly, převlekl se Janošík a „predstál“ otce na cestě i peníze mu odňal. Vrátil mu je sice doma, ale pustil se hned po zboji, že prý ho už ani čert nepozná, když ho nepoznal vlastní otec.

Ze soudních akt, v Lipt. Sv. Mikuláši dosud chovaných, vysvítá, a to z obhajovací reči Janošíkova zákonného obrance Baltasara Palugyai-e, že Janošík, opustiv „zlopověstných Kurucův“, pokojně zdržoval se doma v Ťarchové; zverbovav se pak k vojsku královskému, sloužil na zámku bytčanakém a rodiči pak z vojska byv vyměněn, přebýval opět pokojně doma; až ta Tomko Uhorčík, propuštěný z vězení z Bytče, přišel k Janošíkovi, který ho ve vězení střežil a dobře mu činil.

I vyvábil Janošíka s domu a „spřísahal ho“ do „kamarátstva“. Po zabití Uhorčíkově jen se strachu prý před trestem nevrátil se více domů.

Všecky pověsti o Janošíkovi shoduji se v tom, že Janošík nebyl člověk nevzdělaný. Tablic sám píše, že byl v umění cvičen, že studenty na cestách postižené často zkoušíval a větším z nich kumpánům nařizoval, aby druhům jeho na horách kázaní mívali. A ty prý penězi i dary odměňoval, zvlástě měřil jim sukno na šaty „od buku do buku“, a buky takové prý se v horách dlouho ukazovaly. Štědrým býval také k chudým, k dívkám na trávu chodícím, jichž písně rád slýchával, atd.

Ani soudní řízení nepopírá, že by Janošík nebyl býval člověkem vzdělanějším, titulujíc ho „opatrným“ a doznávajíc, že byl náčelníkem netoliko „zlodějů“, ale i zbojniků (zbůjců), které lid nazval „dobrými chlapci“. —

Pověsti o Janošíkových dobrodružstvích a o životě jeho „chlapců“ nejsou dosud sebrány. Národní písně pak, ba i básníci slovenští opěvají většinou jen smrť Janošíkovu. Z mála musí tudíž čtenář málem vzíti za vděk.

Z jara, když se počala „bučina rozvíjet“, scházeli se horní chlapci na umluveném místě. Po čas zimy skrývali se na dědinách, ba o Janošíkovi samém slyšel na Kokavě vyprávěti v letech 1844 až 1847 básník Janko Král od sedláka Zdutova, že Janošík sloužíval na blízkém Klenovci u nějakého Štefánika. Gazda nevěděl, koho to má v domě, a považoval ho jen za „takého paplacha“. Ale když viděl, kterak Janošík přeskakoval búčky a stromy lámal, tušil již, jakého to chová „dobrého chlapce“.

Búčky přeskakovať — to už tak náleží k uměni pastýřskému a k junácké samopaši (nevázanosti, rozpustilosti). Bača chodě s pastýři o vánocích s Betlemem, přiznává se: „nenaučil som sa žiadnej roboty, iba (leda) búčky, kríčky preskakovať.“ — Ba Čaplovič o pastýřích vypravuje, že jeden pastýř, Jan Paprík, vylezl na jedli nebo smrk, usekl vršek a na kmeně postavil se na hlavu, drže nohy vzhůru jako svíce víc minut; a to vše za „holbu“ kořalky!

Janošíka na Kokavě tedy poznali a dobře se při něm mívali. Dlouho rozpomínali se Kokavci na ty krásné časy, když s Janošíkem a jeho „chlapci“ popíjeli a veselili se v hospodě, která stávala uprostřed Kokavy, kde teď vypíná se kaštiel hr. Forgáče. A s horními chlapci rádi si zanotovali šuhajci slovenští zbojnický popěvek:

„Popíjaj, popíjaj, někradni, nězbíjaj: čerta napopíjaš, ak si něnazbíjaš!“

Na konec ovšem, horní chlapci, tak jako pastýři, netrpělivě čekávali konec zimy, aby opět mohli na hory. Velmi oblíbena je na Slovensku jejich píseň, s kterou se vybírali z domova:

„Poďme, chlapci, poďme zbíjať, keď němáme za čo píjať! ej, veď sa nám počala bučina rozvíjať. Obúvajtě, chlapci, krpce, ktorý mátě smelé srdce: ej, a ja ho jeden mám, na zboj sa poberám. Vezmem flintu, dve pištole — zdraví buďtě, děti moje — ej, ženička, bozkaj ma, na jaseň čakaj ma!“ Atd.

Ostatně spokojovali se horní chlapci přečasto pouhou žinčicí (syrovátkou) a hody měli, když si v ní uvařiti mohli na salaši nějakou jalovku. Jinak brali od pocestných potravu i nějaký oděv, peněžité výkupné, ovšem i zbraň. Bránili se, kde nalezli odpor, ale nezabíjeli — aspoň družina Janošíkova, vyjma jediný případ, nikdy.

Živili se, jak praví Dobšinský, „lehkým a horním řemeslem“ a byli opravdu jen živáni, totiž živěň, obživu vyhledávající, ačkoliv obyčejně zastavovali oslovením Janošíkovským: „Daj bohu dušu a mně peniaze!“ Také pozdrav našich sladovníků: „Dej Bůh štěstí!“ platí na Slovensku za pozdrav zbojnický.

Kamarádstvo Janošíkovo odvažovalo se však i větších lupů. Píseň: „Janošík, liptovský lúpežník“, kterou již 1805 pojal Tablic do „Sloven. Veršovců“ (strana 120) a jíž čásť z opisu jmenovaného sedláka Zdutova uvádí Dobšinský v „Obyčajích“ (str. 92, zachována tudíž celá), vypravuje, že Janošíkovi chlapci loupili i „nejbohatší panské domy, hostince, kurie, zemanské osady“, zkrátka, že „bohatým brali, chudobným dávali“. Kořisť oddělovali si na hromádky; nejlepší kusy prý Janošík však uschovával v Tatrách. Tam sypal na hromady dukáty, sukno atd. (Píseň tato vypravuje, že býval Janošík ve vojsku císařském kapitánem.)

Kremnické dukáty, zlaté a stříbrné peníze z Kremnice do královských komor odvážené, pověsti často přivádějí do styku s Janošíkem. Janošík sám — vypravuje Dobšinský — sprovázel vozy, aby z královského jmění nic se neztratilo, když viděl, že strážcové jsou slabi a bázlivi. Jindy opět odbírá jim dukáty a dolary, i káže je sypati do jam, aby prý jich neužil nikdo, ani páni ani zbojníci. Také píseň „Janošíkův zboj“ vypravuje: Janošík spí na Cvenglovém vršku při ohníku a okolo hlídá jej deset druhů. Chodí kolem, toči baltami (sekerami), deset jich na stráži a jedenáctý gajduje (dudá). Ilčík, „bystrý chlapík“, vyzvědač, Janošíka budí, aby šel na zboj, by mohl „dobré chlapce“ uživiti. Janošík posýlá Ilčíka, aby vylezl na jedli a podíval se, či mu něco vezou. (Obyčejný to úřad Ilčíkův.). Ilčík vidí velikou karavanu. Sto kupců jede, vezou plné bedny. Chlapci je zastaví, bedny rozkazuje Janošík složit a druhům svým poroučí:

„Hej, a vy sypajtě peniaze do jamy, nach jich nětrovíme ani vy, ani my!“

(Stejnou píseň moravskou uvádí Sušil, strana 104.)

Není na celém Slovensku dědiny, kde by nenaznačovali místa Janošíkových pokladů, Janošíkových „komor“, k nimž prý ale dostane se jen takový, kdož se vyrovná samému Janošíkovi. Jedno takové místo, na Hradové Skále u Tisovce, navštívil jsem sám také. Vydrápali jsme se nahoru po chodníku Janošíkovu a dali si o skále vypravovati pověsť (kterou zveršoval Štefan Daxner). Kdo prý tento poklad dostane, musí dáti třetinu chudým, třetinu kostelům a ostatek může podržeti pro sebe. Jeden stařec slyšel kdysi z lípy tajemné vyzvání, aby kopal, než měsíc vysvítí. I běžel domů pro děti, by hojně odnésti mohli, však než se vrátil, zmizel poklad Janošíkův.

O pokladech Janošíkových existuje prý jím samým napsaný seznam, ale — pokud známo — nepodařilo se dosud podle něho nějaký poklad nalézti. Šlo by to asi také do opravdy těžko; neboť horní chlapci sypali poklady i do dutých stromů (viz v I. díle „Z potulek“ pověsť o pokladě Hrajnohově, str. 33). Dle pověstí lidu i ve Vys. Tatrách, nejedna zápola či skalní stěna ukrýva poklady Janošíkovy, a to i okolo Dunajce, neboť Janošik i tam byl znám.

Kollár uvádí i píseň (Zpěv. I, 23) o Adamčíkovi, Ilčíkovi a Michalčíkovi, kterak v hoře schovali peníze do široké lípy „na dvanáct siah hrubej“, kterou potom střežili, ba v ní i nocovali; neboť

„poklad velký měli v tej lípe schovaný, víc v něj bolo blistu, nežli na něj listu. Dukátů ještě víc nežli stokrát tisíc. Když pod ní seděli, takto si zpívali: O lípo široká, hrubá a bohatá! víc je v tebe „dutků“ než na tebe prútků.“

To mohl ovšem Janošík měřit studentům sukno na šaty od buka do buka, aby mu čistě oblečení na oči chodili, a sypati jim do klobouku dukáty za pěkná kázaní.

Ano, Janošík dbal i křesťanského živobytí! Poplakali prý si chlapci jeho nejednou při kázaních starších studentů, „kumpánů“, a Janošík sám se zadumal při kapitole o smrti. Po „amen“ řekl prý sám, že takového kázaní jim třeba, aby každý tím lépe dbal na to, co na se vzal: nikomu bez příčiny neubližovati a křivdy po světě napravovati.

Jednou řekl prý studentům: „Moji chlapci dávno nebyli při sv. zpovědi — kdo nás vyzpovídáte?“ Studenti věděli, že k tomu spůsobilí nejsou, avšak jeden se přece nabídl. Janošík nedobře se na něho obořil a pravil: „Pánbůh poslouchá naši zpověď každý den. Ale abyste věděli i druhým povídat, že my horní chlapci nežijeme jen tak bez Boha, tedy vám pravím: já a moji chlapci činíme tak, aby naše zpověď i na soudném dni před Kristem obstála.“

Janošík „znal po horách každý chodník“, všady ho viděli, všady mají po něm upomínku. Nejraději dlíval na majestátní Králově Hole, která se pojí nerozlučně k jeho jménu. Byloť to zamilované místo již dobrodružného krále Mátiáše, který o svých lovech — jakž vypravuje Kollár — obědvával tu na širokém kameně, jenž se na Králově Hole posud ukazuje. (Zpěv. I, 32, 439.) „Stůl krále Matiáše“ přezván pak „stolem Janošíkovým“ (Černého Cit. I, 137.) — Na Králově Hole bil prý se Janošík samojediný — se třemi župami. Zde dostal od víly valašku, která měla sílu za sto mužů a o níž se vypravuje, že ji páni, zajavše Janošíka, zavřeli za sedmeré dvéře; leč valaška prosekala se sama, ale když už rubala do sedmých dveří, Janošík skonal — bylo pozdě. Valaška zmizela, „na Králově Holi zaťatá je v topoli“. Na Králově Hole dostal Janošík bezpochyby i kouzelný opasek a (dle Botta) košelku, od horské víly tkanou.

Národní píseň (zvolenská) takto líčí družinu Janošíkovu na Králově Hole:

„Na Královej Holi jasná vatra (oheň) svieti, okolo tej vatry dvanáct horných dětí. Hoj, švárna to junač, ako jeden všetci — valaška jim v pästi, karabín na pleci. V opasku širokom pekných pár pištolí: také dětí rastú na Královej Holi!“

Také v Prosěčné dolině (půl hodiny od Lipt. Sv. Mikuláše) Janošík rád prý dlíval.[18]

A v rymavské dolině dosud je v živé paměti. Jednou tam vyslali vojáky na Janošíka. Janošík poslal Jasíčka, aby vylezl na jedli a podíval se, kolik jich jde. Jasíček povídá, že šest set a generál před nimi. „Nebojte se nic, kamaráti moji“ — di Janošík — „ti všichni jsou jen pro mne!“ Šel, zabil v zápase generála a ostatní se rozprchli. — V téže dolině pod vrchem Zlámancem ukazují prý na skále Janošíkovu podkovu. Janošík hověl prý si tu, když se blížili jeho stihatelé. Na pokřik vyskočil a pohněván dupnul nohou tak na žulovisko, že v něm podkova jeho krpce nechala na vždy stopu. (Zveršoval H. G. Lojka.)

Nad potokem Garajovým blíž Vážce také pamatují Janošíka. Jednou pásl prý tam chudý Vážčan pár volků, své jediné jmění; pásl je, hladil a pochleboval jim: „Hej, vy dva Sivoňky moje, cože bych ja počal bez vás?“ A přišla bouře, volky zabil hrom. Jak naříkal nad nimi ubožák. (Pověsť tuto napsal veršem Janko Čaják.)

„— Tam mi je žena, tam děti — ktože nám teraz pomôže!?“

To potřeboval Janošík, který se tu zrovna vyskytl, který „vzešel — jak pěje Chalúpka — i tam, kde ho nezaseli“, jen slyšet a volal: „Ktoby inší jak Janošík!“ — Zeptal se Janošík „súsedka“, kolik ho stály volky, dal mu za ně pět set mariášů (stříbrných penízů s obrazem Panny Marie, které byly v minulém století v oběhu) a dodal:

„A doma povedz, že čo pán, stolica a hrom pokazí, že to valaška z ocele ponapráva na párrazý (na několikkrát)!“

Tři země byly Janošíkovi dost malé, pěje Botto! Jeden den opověděl „třírohým listem“ svou návštěvu v Liptově a druhý den, nečekán, zjevil se už na druhém kraji Slovenska. Návštěvy své na zámcích odbýval často v panském obleku. Sebral ovšem, co zrovna chtěl, někdy i vytrestal nevlídného pána. Jonáš Záborský v „Janošíkově večeři“ líčí jednu takovou příhodu.

Pan Ihaš vede spor s obcí, kterou násilím připravil o les. Rychtář s jedním boženíkem jdou si stěžovati župním pánům. V lese potká je Janošík. Vyslyšev jejich stížnosť, posýlá je domů, aby prý nechodili darmo žalovati tygrům na vlky, a oznámili panu Ihašovi, že k němu Janošík dostaví se k večeři. Zatím vzkázal Janošík pozvati stoličné pány k Ihašovi; ve službě jich, za hajduchy, měl zrovna své chlapce Ilčíka a Garka. Těmto dal vyříditi po Surovci, by vedli pány lesem, že prý by je jinak na cestě Janošík „obrobil“. Páni poslechli. Vůz s hajduchy poslali hradskou (silnicí) a sami s Ilčíkem a Garkem šli lesní pěšinou. Brzy bylo jim horko, dali tedy pušky nésti těmto hajduchům. A v tom vyrazil na ně Janošík, i přiměl je, aby vysvlékli se z mentieků, dolomanů, nohavic, čižem, pasů a odložili šavle. Pak jim předložil připravený papír, inkoust a péro a nutil je, aby jeden druhému na hřbetě podepsali listinu, kterou se Ihašovi nařizuje, aby vrátil obci les, násilím zabraný. Když bylo vše řádně podepsáno, oblékl se Janošík a jeho chlapci do oděvu župních pánů a s Ilčíkem a Garkem pospíšili za panským vozem. Janošík hraje podžupana, Garaj služného, Hrajnoha přísežného, a stoličné pány v lese střeží Ďurica s Muchou. Zatím setmělo se, tak že Janošík se svými chlapci dostali se nepoznáni do panského vozu a za nedlouho i na zámek k Ihašovi. Paní Sibylla připravila honem chutnou večeři, omlouvá se jen pánům, že klade na stůl skromný příbor, poněvadž prý se bála zbojníků a všecko zlato a stříbro dala zazdít. I povídá hned, kam.

Odběhne pak do kuchyně a Janošík posýlá pro rychtáře a boženíka, kteří přišedše, vidí opravdu Janošíka na zámku. Janošík přikáže jim jen, aby pokládali jej a jeho chlapce za župní pány. Panští hajduši popíjejí zatím už v krčmě a pan Ihaš konečně vyparáděn, přichází uvítati pány. Když ho však tito nutí, aby podepsal odříkací listinu na les, poznává horní ohlapce; že se ale opovážil nazvati je zbojníky, přisoudí mu Janošík dvanáct ran na dereši a jeho adlátovi, který sedlákům zle činil, dvacet. Ihaš dovolává se pomoci hajduchů, Ilčíka a Garka, tito však, ba ani rychtář s boženíkem nechtějí „proti vrchnosti“ ničeho míti. — Tak uspokojil Janošík obec, potrestal Ihaše a paní jeho poručil, aby chudý příbor stolní zaměnila k večeři stříbrným a zlatým.

Janošík převlékal prý se podobně často; nejednou byl žebrákem, pánem, mnichem. Jeho netknula prý se kule, on prý nosil prsty oběšencovy a do košile měl vetkány nitě, které předla sama Panna Maria! Největší však pomocí byl mu vtip. Sám jediný vzal prvý desíti ozbrojeným mužům stádo volů. To učinil tak. Oběsil se při cestě na stromě. Pohoniči vidouce jej, požehnali se křížem a vzdychnuvše hnali voly dál. Když popošli, Janošík jim nadběhl a opět se tak pověsil na strom. Pohoniči počali se příti, že to je a není jeden a týž oběšenec, kterého před chvílí viděli. Konečně nechali junce stát a vrátili se, aby se přesvědčili. Než však přišli zpět, Janošík pohodlně odehnal voly.

Podobných veselých kousků Janošíkových mnoho se vypravuje.

V celku nečiní Janošík z pověstí dojem elegický jako Janošík z národních písní: onen jest ovšem skutečnému Janošíkovi bližším, tento jest již zidealisován.

Národní píseň, ba i přední básnici slovenští opěvají, jak jsem již ukázal, hlavně Janošíkovu smrť.

Sebraných písní zbojnických, z nichž některé nebyly dosud tištěny, nemohu tu uváděti; dosti bude na těch, které zabývají se smrtí Janošíkovou a tedy sem náleží.

Jen asi dvě leta Janošík chodil po zboji. Za tak kratičký čas musil se hojně činiti, aby se stal tak pověstným, tak v lidu oblíbeným.

Podle pověstí zrazen byl Janošík buď nevěrnou milenkou, buď jedním z kamarádstva, Gajdošíkem, anebo i přelstěn jinak. Na horách, v letní době, lapiti nebylo ho lze, stalo se tak ale v zimě. Píseň „Janošík, liptovský lúpežník“ vypravuje, že zrazen byl gajdošem (dudákem), který Janošíkovi a kamarádům jeho dudával a později hajduchem se stal. Páni najali si jednoho gazdu, který vyjel pozvat k sobě Janošíka. Když Janošík s gazdou seděli na voze, odebral tento onomu lstivě valašku, aby se Janošík nemohl bránit. V domě gazdově čekali už vojáci a hajduši, kteří podsypali Janošíkovi pod nohy hrachu, aby sklouzl, a tak ho jali a svázali. Ale Janošík pouta roztrhal a vojáky a hajduchy jimi ještě rozháněl a sbíjel, směje se drábům: „Kolko drábov idě do jednej polkyly (půlměřice)?“ V tom ozvala se babice z připecky: „Rubejte mu v opasek!“ Jak ťali v opasek, přeťali v něm „mocnou“ žílu, která Janošíka činila nepřemožitelným. Janošík byl znova svázán. S malou odchylkou líčí národní píseň Janošíkovo polapení:

„Bol by Janošík bojoval, keby si bol merkoval: keby něbol svoj opasok na stole něněchal. Stará bába ho uviděla, ta ho prezradila…“

A Janošík prosí pány poprvé, aby mu dali ještě jednou do hrsti jeho opasek; „ale páni mu ho nedali, neboť se ho báli“. Janošík prosí o svou valašku, ale ani té mu více nedali. Prosí tedy do třetice, aby mu dali do hrsti aspoň „tu starú bábu“, zrádkyni.

„Ale páni mu ju nedali, lebo sa ho báli; ani mu tu starú bábu do hrsti nědali!…“

Před popravou, podle té písně, obhajduchoval (obtančil) si Janošík ještě čtyřikrát šibenici, ačkoliv „tricať päť funtov železa na svojich nohách mal“.[19]

Podle mínění Dobšinského lapen byl Janošík v Kokavě a zprvu uvězněn na blízkém Hrachovu, starém opevněném kaštěli Fr. Jakoffyho, a odtud později do Liptova byl převeden. V Liptově vězněn prý byl v starém malopaludzském zámku „Vranovo“ blíž Sv. Mikuláše. Samo Chalúpka píše, že tam navštívil Janošíka jeho praděd, tehdy snad soudce německo-lubčanský.

My jsme se o věži této již zmínili. Starý nějaký člověk vyprávěl nám, že tu Janošík (možná že někdo jiný z jeho kamarátstva) vězněn byl po — dvacet let! Ostatně i v tom pověsti se rozcházejí; tak na př. Samu Chalúpkovi ukázán byl opět na Likavě polozasypaný sklep, v němž prý byl Janošík řetězem k železnému kruhu ve zdi připoután.

Janošík souzen byl v Liptov. Sv. Mikuláši 13. března r. 1713. Byly mu podle tehdejšího zvyku předloženy také tyto otázky: zda-li také „ozbíjeli“ kostely v Uhrách, v Polsku, ve Slezsku, na Moravě a jmenovitě, zda-li při sobe nosili hostie, by zbroje jejich dobře střílely, a zda-li tyto hostie přibíjeli na stromy a stříleli do nich jako do terče a na zkoušku, poteče-li z nich krev atd. Janošík ovšem k činu podobnému se nepřiznal.

Zajímavo bylo by nahlédnouti do soudních akt hrdelní této pře. Dosud víme jen, že žalobu řídil podžupan liptovský Okolicsányi a veřejným žalobníkem že byl pravotár Csemiczký, který navrhoval pro Janošíka trest smrti; dříve však aby ještě byl mučen, by prozradil své druhy a ukryvače a poklady. Obhájce Janošíkův Palugyai žádal, aby byl Janošík, jenž se žádné vraždy nedopustil, omilostěn, a poněvadž prý svůj život napraviti chce, z vězení propuštěn. Soud rozhodl však, aby byl Janošík mučen, nejprve lehce, později více, až by vše vyznal; neboť prý méně zřetelně na otázky odpovídal a kromě odpovědí na tyto ničeho více vyznati nechtěl. Lehčí tortura záležela — dle protokolů liptovské stolice — v tom, že obžalovaného natáhli jen tolik na skřipec, až mu klouby pukaly, t. j. u nohou i rukou od sebe se odtahovaly. Vyzradil-li dobrovolně vše, proč byl obviněn, souzen byl potom z tohoto dobrovolného vyznání. Nevyznal-li se, žalobce měl právo žádat o těžší mučení, které kromě pálení, píchání atd. v tom záleželo, že byl tak na skřipci natažen, až mu klouby zůstaly odděleny, vymknuty. Následkem této druhé trýzně byla vždy choroba a za krátko smrť. (Hyroš: „Zámok Lykava“, str. 532. Viz o souzení Janošíka tamtéž str. 404 atd.)

Konečně byl Janošík — oběšen. Oběšen totiž dle pověsti za žebro na hák. Žil prý až do třetího dne. Třetí den došla milosť od krále; ale když páni přišli, aby dali Janošíka dolů sejmouti, řekl jim: „Keď stě ma upiekli, nuž ma aj zjecte!“ Ohlédl se naposledy po okolí, po horách a vypustil duši. Liptovská stolice musila prý po mnohá leta platit po čtyřech měřicích dukátů do královské komory za Janošíka; neboť slíbil, že čtyři pluky vojska králi postaví, bude-li mu život darován a dovoleno-li mu bude užiti k tomu těch pokladů, co měl po horách.

Lid slovenský zpívá pěknou píseň, které podobnou uvádí nejen Sušil (str. 134), ale i Vraz (I., 53), Karadžič (I., 491) a Žegota P. (85).

„Už v Liptove vyzváňajú — už Janíka opatrujú. Už v Liptove odzvonili — už Janíka ulapili.“

Pro Janíka pláčou tři milenky; jedna vzdychá:

„Janík, Janík, srdce moje, co tu vidíš, všetko tvoje!“

Vidí Janík — přenešťastnou šibeničku a touží:

„Kebych ja bol o tom veděl, že ja na něj viseť buděm, bol bych ju dal vymalovať, striebrom, zlatom povykládať: po spodku len toliarami a po vrchu dukátami. Na prostredku mramor skalu, kdě položím moju hlavu.“

A slovenské písně, jichž hrdinou byl Janík (vždy milenec, tak jako milenku vždy zastupuje Anička), na vojnu polapený, pro nevěru milenčinu vězněný atd., rázem přenášeny na Janošíka. Tak na př. píseň: „Ćie že to ovečky —“ (Kollárovy Zpěv. I. strana 364) opěvá ještě u Kollára Janíka k vojsku polapeného, nyní však pouhým přidáním několika veršů opěvá smrť Janošíkovu.

Smrť Janošíkovu (variant Adamčíkovu) opěvá i moravská píseň (Sušil, 181), která se písním slovenským podobá jako vejce vejci:

„V tom zeleném boří jasný oheň hoří. A při tom ohýnku dvanáct švarných synků…“

Jeden leží raněn a když už musí umřít, prosí kamarády, aby ho vzali s sebou do tmavých žlebů a tam ho pochovali, kde se scházívají, na křižných cestáoh, pod jedlemi, pod nimiž pívávali. Na hrob žádá si nápis:

Tu leží Janíček, dvanáctý zbojníček, co nám ukazoval přes hory chodníček.“

V písni slovenské, této podobné, prosí porubaný zbojník své druhy, aby rozlomili jeho šavli na dvoje, tenčím koncem odťali mu hlavu a hrubším koncem vykopali mu hrob.

Také mnozí básníci slovenští opěvali Janošíka a jeho „chlapce“. Tak J. Grajchmann („Horní chlapci“, Sokol, 1860), Pauliny-Tóth („Janošík s milou“, Básně), H. G. Lojka („Janošíkova podkova“, „Janošíkov stôl“, Básně výpr.), Pepkin („Janošík“) a j. Tré pěkných písní věnoval Janošíkovi zejmena slavný pěvec Samo Chalúpka („Lykavský väzeň“, „Junák“ a píseň „Na Královej Holi“). V „Junáku“ pěje básník žal druhů Janošíkových po neštastné bitce na Králově Hole „dvanácti junáků s třemi četami vojska, s třemi župami“. Smutně táže se druh druha:

„A kdě-že ten junák: tá tvár pekná, biela, to oko ohnivô jako božia strela; čo v tej zlatej zbroji po horách si chodil, a co v každom boji predok nám závodil?“

Ale junač neodpovídá, žal jí slyšeti nedá; vzpomíná na junáka, bratra, který byl mezi braty jako mezi hvězdami ten měsíček zlatý. Vyletí sokol, vytáčí kolesa, bystrým okem hledá junáka po tmavých propastech, vysokých bralách, kde jeho dobrá vůle bloudívala. Darmo sokol pátrá — spí on již pod zemí a z toho spaní neprobudí ho více zlatá ranní záře.

Při hrobě junákově králoholská mláď si hraje, dívky vijou věnce a zpívají o junákovi; a šuhaji

„na surmity hudú: buli časy, buli — dá Boh, eště budú!“ —

Prvním pěvcem Janošíkovým je však přece jen Jan Botto jehož „Spevy“ a v těchto delší překrásnou báseň „Smrť Janošíkovu“ vydali jsme v Praze. Botto písní touto, jíž co do zpěvnosti málo rovných bylo napsáno, promluvil ze srdce slovenskému lidu. Místy užil vhodně i zlomků národních písní, a celá báseň dýše netoliko skvostnou něhou, ale vroucností a silou. Jak prostě a dojemně zní loučení Janošíkovo s „vůlí junáckou“ ve vězení před popravou:

„Vôlnosti, vôlnosti, mával som ťa dosti, a teraz ťa němám ani za dve hrsti! Vôľa moja, vôla, kam si sa poděla — či svetom za letom si mi uletěla? Hoj lietaj len, lietaj, keď ti taká ďaka, lenže si vylietaj lepšieho junáka!“

A je slyšet zvonit na den, Janošíkovi na noc. Srdci není toho líto — Janošík vzdychá jen:

„My skoro (brzy) spať musíme, bo (neboť) sme skoro vstali!“ Však zase to v něm zabouří: „Brzy spáti! kdo to káže? Bůh? — lidé! tyrani!“ Zbíjel sice Janošík, ale kdo zbíjel více? — on, či jeho kati? I zadumá se:

„Ja chodil po zboji, po tom šírom poli, aby som zabudol o ťažkej něvoli —“

aby rozrážel pouta svých bratrů. Za svobodu strojí mu páni šibenici. Janošík volá k svobodě:

„Preto, že som ťa schytil, keď ťa psi trhali, i vyniesol omdletu medzi Tatier skaly, vlastným dychom ťa choval, na srdci zahrieval a ťažké tvoje rany slzami polieval: preto mreť? — oj, rád zomrem, bos sa ty mně, milá, za to jedným pozrením dávno odmenila — —“

A Janošík jede v prostřed jako vítěz k popravišti; kolem něho jsou tváře bledy, že zdá se, jako by on sám celý zástup vedl na smrť. Chvílemi obrací zraky k nebi — modlí se — nikoli za sebe - ale za lid, za to choré dítě, aby buď ožilo, anebo šlo ze světa; za to dítě zakleté v porobu, které o světě neví, ale jen zná svou bolesť… Charakteristika to slovenského lidu. Naposledy přehlédne Janošík svůj život, hodí pohledy na své hory, na ten svět svobody, a do těch všech obrazů, co v Janošíkovi budí ještě usnulou naděj, duše se přistrojí jako velký bohatýr do vítězné zbroje — i cítí, že by ramenem zem do nebe zdvihla, leč v tom kněz vyřkne: „amen“… Lid se rozchází, srdce mu cosi svírá a v duši ozývá se: Janošík umírá!

„A to srdca svieranie viacej něprestaně, a hlas ten budě volať na z mrtvých povstanie, prebije sa cez prsia, cez hory, cez lesy — bude volať do všech strán: Janíčko! kděže si?!“

I končíme slovy Bottovými: „Dějepis a zákon Janošíka jako zbojníka odsúdily; ale pověsť ludu, v ktorej až posial žije, zmyla ho od vín a predstavuje ho čo hrdinu národného“.[20]

Ukázal jsem tedy, jaký význam v poesii slovenské má Králova Hola.

Kdo meškáš v Popradě, neopomeň navštíviti Královu Holu a blízkou jeskyni Dobšinskou. Vyhlídka s Královy Holy chválí se velice. Řetěz Středních Tater na severu stojí před zrakem; viděti liptovské holy, počínající Chočem, až po Roháče a Volovec. U prostřed jich stojí oblíbený slovenský Kriváň a na pravo od něho olbřími vysokých Tater až po Lomnický Štít. Na západě přetíná vyhlídku vysoká Orlová, na východě a jihu však těká oko po pestré směsi úžlabín a údolí, nad něž se jen řídce pozvedají některé vrchy.

My, s této strany, sotva bychom se byli na Královu Holu dostali, kdyby partie tato byla i bývala v našem programu. Ostatně měli jsme ještě do Tisovce asi osm hodin cesty…

Vytrvale kráčeli jsme ku předu. Konečně před druhou hodinou odpolední, tedy po pětihodinné chůzi, zjevilo se před námi nad Hronem v milé, rozkošné krajince výstavné, pěkné město Brezno (Bries). Město toto, t. č. valně maďaronské, má několik kostelů, školy atd., je královským svobodným baňským městem v župě zvolenské, do níž jsme hned s Čertovy Svadby sestoupili, má asi 5000 obyvatelů (s okolím prý asi 10.000). Obyvatelé tito živí se hlavně hospodářstvím a vinařstvím. Hornictví zdejší kleslo.

Zde zachovala se ještě pověsť o „horním chlapci“ Brankovi. Branko byl rodem z Novohradu, od Sečan a žil prý dávno před Janošíkem. Turci dobyvše už župy novohradské, činili vpády do krajin sousedních a oloupili též Branka o majetek. Ba zajali prý mu ženu a děti. Branko ušel na hory a za krátko stal se postrachem Turků. Junač slovenská shromáždila se kol něho a mstila své zajaté. Tři vatry zapálené na vysočinách, na Polaně, na Vieporu (Vepři) a j. byly znamením, kterým Branko svolával družinu svou do boje. Sbíhalo se junáků na sta a konali divy udatnosti. Ale poněvadž Branko neodpouštěl křivdy nikomu, popudil na sebe města i stolice. Kdysi zjevil se u Zvolena, a tu městští páni rozkázali udeřiti na zvony a hnali naň všecko měšťanstvo. Na konec vlákali ho do území brezňanského a tam ho zahubili. Nad Breznem, na vrchu Mákovém, jest prý hrob tohoto „horního chlapce“. Známá zpěvanka: „Ve Zvoleně zvony zvonia“ — zdá se býti složena o tomto junákovi. Samo Chalúpka pověsť o něm zbásnil, což jsem si též já dovolil (jakož i užil jsem do sbírky „Z hor“ více motivů, z cest zde vypsaných, k čemuž skromně odkazuji). Samo Chalúpka zbásnil ještě jinou brezňanskou pověsť historickou o Bomburovi, jehož posekáň (vlastně buzdován, palcát) nalezá se nyní v zemském museji v Pešti. Kuruci přitáhli ku Breznu žádajíce, aby se jim město vzdalo a s nimi proti králi se pozvedlo. Ale věrní Brezňané odmítli vzkazy povstalcův. Hlasatel těchto vyzval je tedy, aby zvolili si za sebe zápasníka, který by s vyvoleným zápasníkem povstaleckým vešel v boj. Výsledek zápasu toho měl rozhodnouti osud Brezna. Na louce pod branou města setkali zápasníci: Maďar ve zbroji stříbrem vykládané na vrané parypě a Bombura, jenž přišel od pluhu. Nastal zápas, polámány kopí i šavle a na konec zápasníci chopili se palcátů. Po delším boji zvítězil Bombura, a Březno bylo zachráněno. Kuruci tiše odtáhli.

Avšak Brezno samo dalo i v nové době Slovensku junáka, junáka duchem, nezapomenutelného Karla Kuzmányho.

Zde narodil se 16. listopadu znamenitý duch tento. Otec jeho byl v Brezně evangelickým farářem a seniorem. Odtud ze škol poslán Kuzmány do prvých tříd gymnasijních do Dobšiny, pak do Šaj. Gemeru, konečně na lyceum do Prešpurku. Na universitu odešel do Jeny, navštívil pak i university v Lipsku, v Hale a konečně pak v Berlíně, a r. 1829. vrátiv se domů, odebral se na nějaký čas do Kežmarku, kdež profesoroval. Roku 1830. povolán byl za superintendencialného diakona do Baňské Bystřice. Avšak ještě téhož roku odešel do Zvolena za ev. faráře. Brzy potom vrátil se do Bystřice, kdež úřadoval na ev. faře až do r. 1849. Na počátku bouřlivého tohoto roku musil však utéci se, nejsa v Bystřici pro své národní snahy bezpečen, do Vídně, kdež pracoval za redakce Šafaříkovy na „Slovníku terminologickém“, až 3. prosince téhož roku jmenován byl profesorem evangelického bohosloví praktických věd při fakultě vídeňské. R. 1860. byl pak zvolen, potvrzen a vysvěcen za superintendenta, v kterémžto úřadě po krátké přestávce dokonal i svůj činný život. Zemřel po delší nemoci 14. srpna r. 1866. v Štubňanských Teplicích a pochován v Turč. Sv. Martině, kdež poslední léta svá trávil, jsa horlivým podpředsedou Matice Slovenské.

Buditelské zásluhy Kuzmány ho jsou veliký. On súčastnil se i v čele onoho poselství, které v březnu r. 1849. předneslo u stupňů císařského trůnu prosby národa slovenského, jakož i poselství r. 1861. a 1863.

Kuzmány psal z počátku češtinou, později slovensky, ba i německy a latinsky. V Baňské Bystřici vydával oblíbenou „Hronku“ (1836 až 1838), modlitby, zpěvník (v Pešti), pro církev evangelickou velmi cenný, srovnal a vydal též bibli šestidílnou a celou řadu spisů theologických. Avšak psal též básně a písně, z kterých některé, jako vzpomenutá mnou „Kto za pravdu hoří“, znárodněly. Kuzmány dosáhl i rozličných vyznamenání, zejména z Ruska a Pruska. (Viz také „Národní kalendář“ na rok 1867., str. 270 a násl. a Vlčkovu „Literaturu na Slovensku“, str. 169. atd.) — Smrtí Kuzmányho ztratilo Slovensko posledního svého věrného superintendenta. (Viz „Z potulek“ díl I., str. 207., a j.)

Jak se město Brezno zachovalo k Matici Slovenské, pověděl jsem již v I. díle tohoto spisu.

Prohlížením města Brezna nechtěli jsme se a nemohli ani zdržovati. I zašli jsme do hostince na náměstí a dali si uvařiti slovenský guláš. Po obědě najali jsme si vozík a jeli dále k Tisovci. Sedělo nás s vozkou v malém vozíku sedm — jízda nebyla tedy zrovna příjemná. Nejeli jsme však ani daleko. V dědině Polhoře slezli jsme všichni, vůz poslali zpět, a najavše si průvodce na cestu horou, k vrchu Čertovu, kdež stál již salaš našich slovenských společníků, kráčeli jsme statně ku předu po lesní pirti (pěšině). Před samým večerem dorazili jsme k salaši. Bača uvítal nás vděčně a občerstvil oštěpky a žinčicou, a přítomná bačovka léčila k další chůzi lojem naše zmořené nohy. Zavazadla nechali jsme na salaši, neboť nám pastýři slíbili druhého dne do Tisovce je donésti, průvodce poslali jsme zpět do Polhory, a opět spěchali jsme dále.

Podivné místo zvolil si tento salaš! Po několika krocích byli jsme na krkolomné pěšině do hluboké doliny, kterouž dále k Tisovci vede pohodlná hradská (silnice).

Všecko jmenuje se tu: Čertův vrch, Čertův potok, Čertova dolina, jsou tu i jeskyně, snad díry do pekel, ba věru, jakoby se tu sami čerti prali! Ale do ráje vede cesta trnitá! Škoda jen, že za namáhání své nemohli jsme více nadytiti očí krásou Čertovy doliny: byloť již hezky šero. Konečně dostali jsme se dolů na silnici, a po té šlo to opět veseleji ku předu, hlubokými bučinami, vysokým prachem, který nám i mluviti zabraňoval. A nastala čirá tma. Neviděli jsme kolem sebe již téměř ničeho, bučina tma byly nám již nocí jednou. Pozorovali jsme jen ješte vysoké skalisko, divoce a hrozivě z levé strany nad silnicí nakloněné a Děsnou skalou zvané, a konečně vrchy a hory tisovské s pověstnou Hradovou skalou.

Byli jsme posléze, po třináctihodinné obtížné pouti u cíle. Na pravo nad silnicí na vysoké stráni kmitalo se ještě tu nebo tam v okénku světýlko, jakoby poletovalo po ní. Tisovec spal.

Za nějakou chvíli seděli jsme již v hostinných příbytcích otců našich společníků, výtečných národovců a předáků slovenských Daxnerů. Naše hospodyně připravila nám ještě v noci chutnou večeři a po té rádi jsme se odebrali na lože, které jsme si již tak zasloužili!



[1] Nyní prý na čtyři.

[2] Čaplovič r. 1829. shledal v Liptově jen 847 židů.

[3] R. 1885. jest v celých Uhrách: 5 ref. distriktů s 54 seniory, s 2916 faráři, 277 kaplany, 2640 školami s 2929 učitely a 198.631 žáky, — 5 luth. superintendencí čítá 51 seniorů, 881 farářů, 271 kaplany, l627 škol s 2388 učitely a 147.690 žáky. — Řím.-katol. církev čítá v 20 diecezích s 22 kanovnictvími 215 skutečných a 11 titulárních kanovníků, 213 opatů, 165 proboštů, 91 arcidiakonů a 323 vicearcidiakonův, 3253 farářů, 1162 kaplanů, 5639 škol, 7510 učitelů s 709.784 žáky. — V 6 řecko-katol. biskupstvích je šest kanovnictví se 41 skutečnými a 25 titulárními kanovníky, 19 opaty, 2 probošty, 48 arcidiakony a 151 vicearcidiakony, 2101 faráři, 109 kaplany, 2332 učitely, kteří na 2314 školách 152.451 žáků vyučují. — Řecko-východní církev má 8 biskupství, 20 opatů, 8 probošty, 82 arci- a vicearcidiakonů, 2047 farářů, 125 kaplanů, 1942 škol s 2061 učitely a 166.100 žáky. — Unitáři mají jednoho biskupa, 8 seniorů, 108 farářů, 1 kaplana, 266 škol a učitelů s 2953 žáky.

[4] M. byl povolán z Tisovce za kaplana do Sv. Mikuláše r. 1848. R. 1850. zvolen tu správcem ev. škol a profesorem dorostlejších děvčat. R. 1873. odejel na faru v Růžomberku.

[5] Nájemce koupeli M. M. Trnovský ochoten je poslati povoz ke kterékoli stanici hosti naproti. Poslední stanici železniční jsou Vlašky (Kis-Olaszi).

[6] Adresa: Št. K. H., kat. farář ve Sv. Michalu, p. Teplá, Liptov. Snížená cena i se zásylkou 1 zl. 90 kr.

[7] Král rozdával rukopisy svým přátelům. Řada básní uchovala se tak na Moravě v rodině † poslance Rozhona. Rukopisy tyto jsou však již v rukou J. Vlčka. Některé rukopisy Královy přechovává u sebe — zároveň i rukopisy jiných básníků — Ondřej Truchlý Sytnianský, býv. redaktor „Orla“.

[8] Asi 1/2 hod. od jeskyně Děmanovské známa je děra Beníkova, ne tak dlouhá jako ona, ale prostrannější. V Turci v hoře Tlstá známa jest jeskyně Mažiarna, v níž nalezeny i kosti předpotopních tvorů (viz „Pohlady“, IV., 510) a j. v.

[9] Ze stanice Štrby jeli jsme letos na Štrbské pleso vozem směrem východním. Cesta tato spojuje se s cestou od dědiny Štrby vedoucí, zatáčí se pak na západ a později obrací se k severovýchodu, takže lesem kruh opisuje. Stoupání není veliké, až před jezerem je cesta tato najednou tak příkrá, že nutno sestoupiti z vozu. „Silnice“ tato končí před ochranným domkem u Štrbského plesa. — Z lázní smokoveckých je na Štrbké pleso 4 hod. cesty. Jde se pěkným lesem, který místy poskytuje rozkošnou podívanou na Vysoké Tatry, anebo dolů na úrodné roviny spišské.

[10] Dříve domníval se lid, že v Tatrách jsou draci, mořská oka, karbunkule, diamantová hnízda, zlatá rajská jablka atd. (Čaplovič.)

[11] Jednotlivé stromy dostupují v Tatrách této výše: limba, cedr tatranský, roste ještě nad 1700 m Má šišky, jejich oříšky lze jísti. Limbu je prý zakázáno porážeti. — Olše bílá počíná ve výši 792 m, jasan 818 m, jedle 1096 m, buk 1194 m, osyka 1217 m, javor 1280 m, smrk 1530 m, modřín 1568 m a bříza 1587 m.

[12] Slovenský pastýř má nejen pro každou krávu, ale pro každou ovci zvláštní jméno. Jméno dává jí dle rozličných vlastností a podoby, někdy též jen po hospodáři. Tak v Oravě jmenovali nám pastýři krav krávu po krávě: Ďurica, Keket, Straka, Belaňa, Žúžel, Sula, Pikulík, Fackula, Šturok, Lasička, Hruštinka, Hrvol, Škvarka, Logaj, Jahoda, Bobok, Žiďa, Žiďa, Uďam, Pičic (jméno gazdovo), Lysá, Hlina, Okulár, Kožka, (kostnatá, chudá kráva), Potkan; Rabín, Žemľa (hrubá, tučná), Kapravec, Muzika (prohnutá ve hřbetě, dlouhá; červená), Kotál, Židovka, Drevená, Rebeka (lidem prý přivyknutá), Pilárka, Hezkae, Pytliar (ze mlýna), Bubon, Cibyla (ráda prý cibuli), Cigáň, Madáma (kráva z fary), Stryga, Fizola, Terča, Koza (mlsná), Havran (černá), Rysula (ryšavá), Dóra, Matašek (po gazdovi) atd.

[13] Pan farář Bohuš spravuje nyni ev. církev v Růžomberku.

[14] V Letopise Matice Slovenské, VII., 2. sv., str. 5 atd. otiskl „Starožitnické zápisy.“

[15] Viz také Jar. Vlčka: „Literatura na Slovensku“ str. 140 až 147, A. Gillera: „Z podróźy po krajů slowackim“, str. 347 a násl. Pypinovu „Historii literatur slov.“, II., 468, „Sokol“, II., str. 146, „Orol“, IV., str.129 a j.v.

[16] Tomu nasvědčuje i „Píseň kamarádů Hrajnohy“ (viz Kollárovy „Zpěvanky“), dále moravská píseň o Adamčíkovi, „zbojnickém hejtmánkovi“ (Sušil, 181) a j.

[17] Pověsti udávají taká Zázrivou, Lubochnu, Sklabinu a j. dědiny za Janošíkovo rodiště

[18] Ukazují tam dosud „Janošíkovy housle“, totiž lišejníky houslím podobné. V dolině Vrátná, blíž rodiska Janošíkova, ukazují opět „Janošíkovu lavici“(kus skály, kdež si rád hovíval), na faře v Ťarchové mají Janošíkovu hůl, v zavřené Matici Slovenské chována Janošíková dýmka atd.

[19] Jiný variant této písně uvádí Štěpán Hyroš v „Zámku Lykavě“, str. 531.

[20] O zbojnicích slovenských čísti lze ještě v „Starých Novinách“, 65, v Šafaříkově „Tatranské Muze“, 25, v Fejérpatakyho kalendáři na r. 1831 a 32 a j.




Rudolf Pokorný

— básnik, prekladateě a propagátor slovanskej vzájomnosti Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.