ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden muž, který měl ženu hloupou zrovna dost. Jednoho dne ptala se muže: „A načože ti tá múka hore na padláši^[565] a toľko braučoviny^[566] a slaniny v kochu?“^[567]

„Či vieš, ženička,“ odpověděl muž, „tú múku, až budě treba, zamiesiš a tá braučovina a slanina budě na kapustu.“^[568]

„A čože to máš v tom starom hrnčoku pod ložom?“

„Ej to sú těkvicové^[569] jadrá; až pojedě ztaděto hrnčiar, vyčaríme^[570] ich za nový hrnčok“ — řekl muž. Byly to ale peníze. — Muž ale znaje, že nemívá žena jeho všech pět pohromadě, nechtěl jí to říci. — Druhý den ráno, když odcházel do práce, kázal, aby mu vyčistila šaty a všecko do pořádku uvedla, večer že se vrátí.

„Vyčistím, mužičku, všetko, něstaraj sa“ — ujišťovala žena. — Muž odešel, a sotva byl pryč, jel okolo chalupy hrnčíř s plným vozem hrnců. — Žena jak ho spatřila, uchopila rychle zpod lože starý hrnec s domnělými jádry, a vyběhnouc před dvéře, volala na hrnčíře: „Hej, človiečku, človiečku, čakajtě! Iděm s vami na čary.“

„A načože, ženička, chcetě čariť?“ ptal se hrnčíř.

„Tuto na těkvicové jadrá, dlho už ich muoj muž pre vás nahával, aby stě nám dal za ně nový hrnčok.“ — Hrnčíř vida místo jader peníze, věděl hned, jakého to má před sebou kupce. — I chválil jádra, že jsou pěkná, a složil ženě rychle s půl vozu hrnců, nad čímž se ona velmi potěšila. Hrnčíř s penězi odjel a žena hrnky nastrkala na kůly u plotu, jeden vedle druhého. — Jeden maličký se jí tam nevešel, i začala volati na ostatní hrnky: „Pošiňtě sa, pošiňtě, či něvidíte, že němá ten maličký mesta?“ — a když nechtěly hrnce uhnout, vzala palici, a jak mlátila, tak mlátila do nich, až střepy daleko lítaly. — Když je všecky rozbila, nastrčila na kůl ten maličký a velmi si libovala, kterak dobře to vyvedla. — Potom šla do kuchyně, sundala maso z komínu, vzala i slaninu, všecko odnesla do zahrady a pokladla tím hlávky zelí. — Netrvalo to dlouho, přišli psi a sežrali maso i slaninu. I rozlítila se na ně žena, vzala kyj a ze zahrady je vyhnala, ale svého vlastního chytila, dovedla do sklepa a přivázala k čepu u sudu. Pes se trhal, až vytrhl čep a utekl, žena ale, vidouc, jak se víno ze sudu valí, běžela na půdu pro mouku a všecku ji do toho zamísila. — Když to všecko tak dobře vyvedla, vzpomněla si ještě, že má mužovi šaty čistit. Šla tedy do komory, vynesla všecko jeho šatstvo, kabáty, nohavice, čapky, kde co bylo, naházela to do necek, svařila vodu, namydlila a pěkně spařila. — Když to všecko pěkně vypařila, vyprala a vyplákala, pověsila to na plot. Zanedlouho přišel muž domů. — I šla mu hned vstříc a začala vypravovat, co přes celý den dělala a jak všecko pěkně do pořádku uvedla. — Mužovi ovšem při jejím vypravování vlasy vstávaly — i nevěděl, co jí má udělat, má-li ji zabít, nebo vyhnat, či co s ní.

„Ej ženo, parom ti do duše, veď si ty sprostá^[571] ako baraní roh!“ — zvolal pln zlosti a začal jí vykládat, co udělala, — „ale už darmo“ — doložil po krátkém rozmyšlení — „teraz len chytro choj, či dohoníme toho hrnčiara. Ty iď na ľavý, ja iděm na pravý bok; jestli ho uvidíš skorej, zavolaj na mňa, jestli ja ho skorej uvidím, zavolám na těba.“ — Rozešli se. — Za malou chvíli začala žena křičeti: „Hej, hej mužu, chytro pobež, už ho mám, toho pľuhauca!“ — Muž běžel o překot, a když přiběhl k ženě, viděl, že drží obejmutého hastroše, který v zelí stál. „Jaj bože, už to do porazenia s tou hlúpou ženou! Čože ja buděm s ňou robiť?“ — Když si tak vzdychal, napadla mu dobrá lest. — „Ženička,“ pravil jí hlasem zcela pokojným a upřímným, jako by se nebylo nic stalo, „ženička, či si něpočula, že budě vojna s Turkom a že musia aj ženy do ohňa?“^[572]

„Jaj beda, mužičku — a či naozaj?“ zvolala žena, plna strachu.

„Nuž veru naozaj — a či by si sa bála ísť na Turka?“

„Bodaj skapal pohan — veru by som sa bála.“

„Nu, něboj sa, veď ťa ja skryjem, že ťa nenajdú.“

„Ach, skryže ma, skry, mužičku,“ prosila žena a muž vzal ji za ruku a šel s ní do lesa. V lese vykopal hlubokou jámu, ženu do ní dal a zahrabal až po krk, takže jí jen hlavu viděti bylo. — Muž ale natrhal mechu, nasbíral listí a pěkně jí hlavu obložil a zasypal. — Potom přikázav jí, aby se tiše a pokojně chovala, odešel domů. — Žena, něborka, seděla jako peň, ani nehlesla; přišla noc a ona vždy trpělivě seděla, myslíc, že to tak musí býti. Tu najednou slyší hlasy a vidí světlo se míhat a blíž a blíže přicházeti. Byli to zbojníci, vracející se z zboje. — Když přišli až k ní, zastali a vůdce pravil: „Tuto sme istí a tu muožme aj peniaze rátať.^[573] Dajtěže to svetlo na ten parez!“ Ten pařízek, na nějž si zbojníci světlo dali, byla ale ženina hlava. — Chvíli hodnou to trvalo, zbojníci měli před sebou hromádku zlatých peněz ležeti, an se tu nedaleko nich ozývá bolestné: „Jaj, jaj, jaj!“ I popadl je všecky strach, zhasli světlo, peníze rozházeli a pryč utíkali, co pára stačila. Jajkání to přicházelo od zakopané ženy; světlo, které dohoříválo, začalo jí páliti hlavu, a nemohouc se déle zdržeti bolestí, vzdychla si, což zbojníky tak polekalo, že se dali na útěk a více se nevrátili. — Muž časně ráno vstal, nedalo mu to pokoje, co ta žena v lese dělá, bylo mu jí přece líto, i vzchopil se a šel do lesa. — Když ho viděla žena přicházeti, volala radostně: „Ľa mužičku, či som ti něvyrobila viac peňazí, něž som dala za hrnčoky?“ — a tu mu povídala, jak se s ní dělo. — Muž vida hromadu zlatých peněz, odpustil ženě vše, rychle ji vyhrabal a domů odvedl. — Koupili si zase mouku, víno, vepřovinu a slaninu, koupili si i nové šatstvo a novou chalupu, — a že měli hodně peněz, měli, jak se samo sebou rozumí, také napotom oba dva dost rozumu.