ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O tom, co vám já nyní iděm rozprávať, neví ani ta striga, co už sedmkrát na Tokajském hradovišti na rákoši^[160] byla. — Byl jednou jeden otec, a ten otec měl jednoho syna, kterého jmenovali „Něbojsa“, — protože neznal, co je strach. — Jak mu kdo povídal, že tam nebo onde máce,^[161] hned tam šel, i byť o půlnoci bylo. — Ať slyšel sebestrašlivější věci povídat, při nichž jiným vlasy hore vstávaly, on se tomu smál; a mohli ho postavit kam chtěli, do pustých kostelů, do kostnic, k šibenicím, všady šel beze strachu. — Jednou napadlo mu zkusiti světa. „Keď tuto takej veci niet, čo by ma prestrašilo, puojděm svetom a něodpočiniem, pokiaľ něskúsim, čo je to báť sa,“ — povídal si a také hned úmysl svůj otci oznámil. — Otec syna svého velmi miloval, a nemilo mu bylo, že chce do světa odejíti. Bál se, aby ho smělost ku zkáze nepřivedla, a protož odvracel ho od cesty. Slíbil mu, že ho naučí báti se, aby jen doma zůstal. — „Tak sa vám to něpodarí, otěc,“ řekl mu Něbojsa. — „No, keď ťa něnaučím, potem choď do sveta; prepustím ťa.“ — Zůstalo při tom; syn čekal, kterak ho bude učiti otec báti se. Otec šel se poraditi s kostelníkem, co by udělati měl, aby syn báti se naučil. — Slíbil mnoho peněz za to, jestli by se kostelníkovi podařilo něco vymysliti, čeho by syn se bál.

„Eh, to ja ľahko spravím. Len ho dněs večer ku mně pošlitě, veď uvidítě, že ho tak nastraším, čo mu hor koncom vlasy vstávať budú. Muožtě veriť, že sa mu odněchce do sveta ísť,“ — řekl kostelník.

Otec šel potěšen domů a večír pozdě poslal syna ke kostelníku. — Ten zatím vzal mrtvé tělo z kostnice, vylezl na věž a přivázal je na zvonovou váhu; když Něbojsa přišel a kostelníka se ptal, co mu dá za práci, že je od otce k němu poslán, tu ho žádal kostelník, aby šel místo zvoníka devátou hodinu odzvoniti, že je zvoník chorý.

„Čože by som nie, veru vďačně,“ řekl Něbojsa, a hned také do zvonice lezl. — Tma bylo v zvonici, že sotva pod zvony se domakal. — Hmatal po provaze a nahmátl spolu i studené nohy, a hmataje dále, cítil pod rukama lidské tělo, visecí na váze zvonu. — „Kýho paroma,“ vzkřikl Něbojsa, „keď si chorý, prečo něležíš na peci; tu sa ti eště na váhu vytára, a zvon ani len pohnúť němuože. Hybaj dolu!“ — Myslel šuhaj, že to chorý zvoník, když ten ale ani slova nepromluvil, ani se nepohnul, tu se domrzel. Napomenuv zvoníka, aby se držel pevně, začal zvoniti. — Tělo houpalo se a měsíček skrze skulinu zasvítil; Něbojsa viděl ssinavé tělo a přestal zvonit. „No dolu že choď a zvon pusť,“ volal naň, „hádam ťa i ruky bolia.“ — Když ale zase žádnou odpověd nedostal a tělo se nehýbalo, odešel mrzut se zvonice, řka domnělému zvoníku: „Keď něchceš, zostaň tu, nědbám, hoc sa aj strepeš.“^[162]

„Čo tam, akože sa ti vodilo?“ — ptal se ho kostelník, jak k němu vešel.

„I horká, čo by sa mi malo vodiť, ten blázon zvonár chorý sa na zvon vydriapal a něchce dolu ísť. Tak som sa i kus namrzel a nahal som ho viseť.“

„Dobre, dobre, ďakujem ti za poslúženia, ale by si dobre urobil, keby si aj zajtra prišol, mal by som ti dačo naručiť“ — řekl mu kostelník. Něbojsa přislíbil, že přijde, a odešel domů. Otec čekal ho dychtivě, myslel, že už ví, co je strach, a Něbojsa neměl o strachu ani pojmu. — Druhý večer přichystal kostelník do kostela rakev, svíce a vše, co k mrtvému tělu příslušno. Potom poručil ženě své, aby šuhajovi, až přijde, řekla, by šel hlídati do půlnoci mrtvé tělo do kostela, od půlnoci že bude on hlídat, že si zatím lehl. — Potom když setmělo se, šel do kostela, zabílil si tvář, zabalil se do bílé plachty a lehl si do rakve. — Nedlouho potom přišel Něbojsa; podíval se na mrtvé tělo, sedl k němu, chvílemi vstal, chodil po kostele, a zase sedl. — Tu když odbila jedenáctá, domnělý umrlec se v rakvi posadil. — „Čože mňa tu něpokojíš? Sem ľahni na moje miesto, síce zdravý něodíděš.“

„Nože no, čože si? Ľahni len ty, ja s mrtvými nič němám“ — odpověděl mu Něbojsa; — umrlec ale pomalu vstával a ruce proti šuhajovi vztahoval. — „Strela ťa metala! — Mně sa vidí, že si sa s tým svetom dobre něrozžehnal, muožem ti preto pripinok dať.“ — To řka zdvihl Něbojsa fokoš^[163] a třískl domnělého umrlce přes hlavu, že se do rakve potácel. — Tu bila dvanáctá, a Něbojsa zavřel kostel a klíč donesl kostelníkové. — „Akože sa vám tam vodilo?“ ptala se ho žena. — „Nuž veru dobre, hiba velmi som sa pohněval na toho mŕtveho. Lebo sa raz začal hniezdiť, hore sa dvíhal a mňa na druhý svet chcel volať. Tak ma dopajedil, že som ho tresk po hlave; šak sa mu odněchce vstávať.“ — Nato odešel Něbojsa domů a žena běžela do kostela, kde muž omráčen v rakvi ležel; sotva že ho vzkřísila. Odřekl se učiti déle šuhaje báti se. —

Když viděl otec, že syn báti se nenaučí a světa se odříci nechce, vypravil ho, jak nejlepší mohl, a Něbojsa dal se na pochod. Kolik dní cestoval už, a vždy jen tmavým, háštrovým^[164] lesem; přes grúně^[165] a úbočí lezl, pod ohromné zápole,^[166] přes bažiny se brodil, na cúděnice,^[167] na poľany,^[168] na valašské luby^[169] přišel, ale o člověku ani památky; jen mrmlání medvěda slyšel a zpěv ptactva. — Stravu, co matka mu s sebou dala, chléb, oštiepky,^[170] slaninu, vše již strávil; a musel živiti se čučoriedkami,^[171] malinami, jak medvěd, když mu je zle. — Již se bál, že bude muset v tom lese snad zahynouti. Tu jednou vyšel na vysokou hoľu^[172] a kolkolem se ohlížel, zdali jakou dědinu, hrad nebo dvorec uvidí. Ale neviděl ničehož; vyšplhal se tedy na vysoký dub. S toho kolkolem se ohlížeje, v jednom údolí viděl cosi stavení podobného. — I dobře si pamatoval, v kterou to bylo stranu, a když dolů slezl, v tu stranu se dal. Ale musel ještě mnoho pyrtí^[173] prolézti, než přišel do onoho údolí. — Tam ale viděl před sebou pěkný hrad; nerozmýšlel se dlouho i vešel do brány. Ale ve dvoře nikoho — ani v pitvoru,^[174] ani v jizbách. Všude jako v hrobě. — Celý hrad šuhaj prošel, živé duše nenašel; ale v nejozdobnější světnici našel stolek pokrytý ubrusem a na něm čerstvě vařená jídla a láhev vína. — „I veru že si mi uhovel, kdokoľvek si,“ pravil Něbojsa, a zasednuv k stolu, jedl a pil dovůle a velmi si bláhal,^[175] že se mu tak dobře daří. — Když se byl najedl, ohlížel se po světnici a tu viděl, že tam také jedno čisté lože přichystáno; bylo mu to velice divné, a myslel, že přece někdo v zámku být musí, kdo mu takto lahodí a za vuoľou idě. A protož ještě jednou pustil se do hledání. — Když tak sem a tam chodil, viděl dvířka, jež dříve nepozoroval; i otevřel je a před sebou spatřil utěšenou zahradu. — I zachtělo se mu na zahradu se podívati, a také hned šel, by si ji prohlídl; — bylo v ní překrásných květin i stromů, ale jako v zámku, tak i tam nebylo živé duše. — Konečně došel k malému jezeru, a hle! — Uprostřed jezera viděl obraz krásné panny, ale bohužel byla po paží ve vodě zamorena a zakleta. Něbojsa nemohl s její tváře oči spustit a pravil k ní: „Krásna panno, poď von z toho jazera a buď mi v mojej samotnosti za tovariškyňu!“ — Na to ona mu odpověděla:

„Milý šuhaj, němožno mi je k těbe prísť.“ — „Nuž a prečo? Či ty už dávno sa tak trápiš? — A čože za príčina, že si na to prišla? — Kdože o těba starosť má? A prečože v tom zámku ľudia něbývajú?“ — ptal se jí šuhaj.

Na to zase panna takto povídala: „Muoj otěc bol v tomto kraji kráľom, a eště teraz za Čiernym morom medzi troma vrchy kraľuje. Pokiaľ tu býval, oborili sa na něho druhí kráľovia a všetko mu odobrali krem toho samotnieho zámku. Nedlho potom dvanásť pekelných potvor prišlo, tohoto zámku sa zmocnily a mojich rodičou na zkazu obrátiť chcely; ale že muoj otěc i moja mať kráľouskuo pomazania prijali, tie potvory škodiť im němohly. Len mňa jedinkú ako něpomazanú do velkej kliatby položily. Ach už dvanásť rokou minulo, čo tu trpím, a nik je nie vstave mňa vyslobodiť.“

„Ach něbožiatko!“ pravil šuhaj, „nuž v čomže tá tvoja kliatba záleží a jakože by bolo možno těba vymeniť a vyslobodiť? Ja rád ošanujem^[176] pre těba i život svoj.“

S velkou radostí to Kniaga^[177] poslouchala a hned mu vyrozprávěla, co by k jejímu osvobození vykonati měl, řkouc mu takto: „Muoj drahý priateľ! Ak mňa ty ztaděto vyslobodiť chceš, za tri dni každý děň jednu hodinu veliké muky podstúpiť musíš. Ak mňa vymeníš, i zámok od kliatby vyslobodíš, ale ak sa ti něpodarí, ty za ten pokrm a nápoj, čo si užil, vlastným životom zaplatíš, ako sa to i druhým pred těbou stalo. Ale ja mám dúfania, že obstojíš, ak len trpezlivo všetko podstúpiš, čo nasledovať budě. Ak sa na to podberieš, hněd dněs navečer všetky tie pekelnie potvory k těbe prídu a budú ťa najprú pekně vítať, ty ale na jejich reči ani slova něodpovedaj. Keď uvidia, že im něodpovedáš, chytia sa do těba, budú ťa chcieť skántriť,^[178] ale sa ty něpreľakni, ani slova něpovedz a mečom ich rúb. — Keď uděrí hodina, prestanú ťa mučiť, odídu preč, a ty na tú posteľ si ľahni, nad ktorou jeden pohár visí. Vezmi si z toho pohárika masti, potri sa ňou a v tom okamžení uzdravený buděš. A to urob, koľkokoľvek^[179] ráz ťa mučiť budú.“

„Všetko, všetko, čokoľvek kážeš, pre těba podstúpim. Boh mi buď na pomoci!“ pravil šuhaj a s tím odebral se od té zakleté kněžny. — Navrátiv se do své jizby, sedl k přihotovené chutné večeři a beze strachu jedl a popíjel. Po večeři zapálil si pipku^[180] a čekal na určenou hodinu. Okolo jedenácté strhne se v zámku strašlivý třesk a buchot, jako by se celý zámek propadnouti měl. Šuhaj skočil, připjal si meč, potom čekal, co se bude dále díti. Tu po malé chvíli vhrnulo se do jizby všech těch dvanácte potvor, jsouce velikými kyjany ozbrojeny. První měla jednu lví hlavu, druhá dvě, třetí tři, a tak to šlo výše; ta dvanáctá dvanácte lvích hlav měla. Nejprv ho pěkně vítaly, všeliké otázky mu zavdávaly, ale potom na něho zaskakovať začínaly.

„Či si to ty ten, čo našu moc a naše kráľoustvo podvrátiť chceš? Či sa ty smieš na to dávať, že Kniagu z našich rúk vyslobodíš? Hu hu, hu hu, ty něujděš našich rúk, tu tvoje kosti rozhádžeme a dodrvíme, hu hu, hu hu!“

Šuhaj oněměl jako ryba. Všechny potvory nad tím mlčením se polekaly, neboť to držely za planý znak.^[181] Tu se ale náhle šuhaj rozpajeděn^[182] pustil mezi ně a rúbal do nich, pokud jen vládnul. Konečně ale ztlučen od jich kyjanů, umdléval; vtom uhodila dvanáctá hodina, potvory svoji moc ztratily a pryč odešly, poberouce s sebou těch, které byl Něbojsa pobil. Šuhaj potřel si tělo mastí z poháru, a jak mu bylo předpovědíno, tak se i stalo, v té chvíli ozdravěl. — Potom lehnuv na lože, usnul a spal do bílého dne.

Sotva ráno svitlo a Něbojsa se prebral,^[183] už ho jídlo na pokrytém stolku čekalo. Ihned s chutí si zajedl. — První jeho myšlénka byla podívati se do zahrady a kněžnu navštíviti. Velmi se podivil, vida ji po pas nad vodou osvobozenu. Za čas ani promluviti nemohl, tak se do její krásy zahleděl. Její pěkné belasie^[184] oči, zlaté vlasy, po bílém hrdle a prsech spuštěné, tak ho omámily, že nevěděl, co má dělati. — I ona se naň podívala mile, a tvář její byla mnohem jasnější než před tím dnem.

„Moja utěšená krása, poď do mojich rúk, na moje prse!“ — volal na ni Něbojsa.

„To mi eště němožno,“ odpověděla kněžna, „ale ako vidíš, dněs som oveľa slobodnějšia ako posiaľ. Keď ty chceš, aby ja z toho miesta k těbe vyšla, eště dva večery v mukách prežiť musíš.“

„Čokolvek podstúpiť musím pre těba, to milerád podstúpim, aj muoj život za těba položím,“ zvolal šuhaj.

Tak hovorili a jeden druhého těšili až do mraku; Něbojsa nechal svou milou kněžnu v jezeře a odešel od ní, jako by mu bylo síly přibylo.

V světnici ho již zase večeře očekávala. Rezko^[185] povečeřel, ale když se ta nešťastná hodina blížila, začínal býti zkormoucen. Vidělo se mu, jako by po jeho chrbtě mrauce hniezda robili.^[186]

Raz se začnou hosté hrnouti a jako první, tak i druhýkráte začali k němu přívětivě hovořiti a všelicos se ho vyptávali. — On ale stál jako stěna, potom ale vytáhnuv meč, začal jich česat. — Ani jeden z nich se k němu nepřiblížil, aby jim nebyl odťal nos, ucho nebo hlavu. Čím dále to ale trvalo, tím více i síly jeho slábly; potvory zpozorujíce, že ochabuje, obstály ho, schytly a do jedné velké paloty^[187] odvedly. Tam vzaly měch, šuhaje nadúchaly,^[188] že se div nerozpuknul, a pak jím mezi sebou metaly a kyjemi ho odrážely, jako by na loptu^[189] hrály. Byly by ho jistě i zabily, kdyby nebyla udeřila dvanáctá. Potvory zmizely, zanechavše Něbojsa polomrtvého na zemi ležeti.

„Akože sa ja k môjmu poháru dopravím!“ vzdychl si šuhaj — ale přece se pomalu vláčel, až se k svému loži a poháru dovlékl. Jak si rány namazal, hned byl zdráv. Lehl na odpočinek a ráno čerstvý zase vstal. První jeho chůze byla do zahrady, kněžnu navštíviti. Tato uradovaná a veselá rámě proti němu rozpjala; již na samém vrchu vody stála jako na suchu. „Poď, poď, duša sladká, do môjho náručia!“ zvolal netrpělivě.

„To urobiť němuožem, muoj jedinký priatěľ, lebo moje nohy sú eště na vrch vody prikovanie,“ odpověděla ona. Tu tedy jeden druhému žaloval, jeden druhého potěšoval a napomínal k setrvání až do konce. Kniaga mu nevěděla jak děkovati, že ji svobodí, a Něbojsa nemohl se na krásu její dosti nahleděti do večera.

Do své jizby v ustanovený čas šuhaj se navrátil. Na stole přihotovená jídla netěšila ho, duši jeho obkličoval strach, věděl, že bude zajisté strašně mučen. — S večerem se začalo mračiti, blýskati a strašná hrmavica se přihnala; celý zámek se třásl jako síto. V jedenácte hodin přihnaly se potvory a veliký rožeň s sebou přivlékly. Něbojsa se ulekl. — Vítaly ho jako předešle, přívětivě s ním hovořily, na všelicos se ho vyptávaly, ale když jim na vše neodpověděl, jako zběsilé se do něho pustily. — Než i on se udatně bránil a tak meč jeho do nich sekal jako do kapusty,^[190] až se jich hlavy po světnici kutálely. Jak se tak bránil, meč se mu zlomil; tu ho tři největší potvory uchytily, a že ho na ten rožeň napíchnou a upekou. Byly by to i udělaly, ale vtom udeřila dvanáctá, potvory moc ztratily, klíče od zámku oddaly a pryč ze zámku zmizely, by se více nevrátily.

Něbojsa sláb, ubit, jak se pomastil, na odpočinek odešel a do bílého rána spal. Ráno pak občerstven do zahrady k své osvobozené kněžně pospíchal.

Zdaleka již viděl ji velmi nádherně a slavně oblečenou po jezeře choditi.

„Skončil som, čo mi bolo naručeno, teraz poď, zabudni^[191] na tvoju kliatbu i muky!“ volal na ni zdaleka.

„Milerada,“ odpověděla Kniaga, a radostně k němu běžíc, objímala ho a zlíbala. „Do večnieho vezenia som bola odsúdzená,“ pravila dále, „těbe ďakujem za svoje vysloboděnie. Za túto vernú lásku, ktorú si mi dosvedčil, němám ti čo inšie dať, sama seba sa těbe dávam. Na sveděctvo, že ja chcem a buděm večně tvoja, tento biely ručník,^[192] na ktorom moje meno zlatými literami vyšituo, ti darujem. Len to mi eště prisľúb, že ma najprú k môjmu otcovi odvedieš, a potom budem naveky tvoja.“ Něbojsa svoji milovanou kněžnu za pravou ruku uchopil a slíbil jí, že nikdy jinou mimo ji za ženu míti nechce a jen ji že milovati bude do smrti. — Takto rozmlouvajíce šli do zámku. Tu našli velmi mnoho lidí, kteří též s kněžnou od klatby vysvobozeni byli. Všickni se nad touto proměnou radovali, Něbojsa co svého osvoboditele žehnali a do služby se dávali. — Tak se stal Něbojsa velkým pánem, měl zámek, poddané a krásnou verenicu.^[193]

Za nedlouhý čas potom umínil si šuhaj žádost kněžny vyplniti a k otci jejímu ji zavésti. Připravili se tedy a s celým komonstvem na cestu se vydali. — Byli veselí a šťastní — ale že jim to štěstí dlouho netrvalo. — Čtvrtý den cesty se končil a oni přišli na noc do jednoho tmavého lesa. „Eh,“ povídá Něbojsa, „musím ti ja lepšie miesto vyhľadať; tu musí byť dakdě voľáka^[194] čistinka, kdě by sme si alespoň ohníka naklásť mohli. Ty ma len tu čakaj, ja sa iděm málo poobzerať a potom ti s výpoveďou prídem.“ S těmi slovy odešel.

Dlouho se toulal po tom lese, až vyšel na sám vrch, odkudž viděl krásnou zahradu; i obrátil se hned k ní, a čím blíže šel, tím se mu krásnější zdála. Viděl v ní překrásné květy, ale bál se dovnitř vejíti. Konečně mu to ale přece nedalo, osměliv se, dvéře otevřel a dovnitř se vkradl. — Jak se tam prochází, tu znenadání vidí za sebou tři pěkná děvčata. Nebylo mu ani tak ani tak — jen se rychle do nejkrásnějších hustých růží utulil, domnívaje se, kdyby ho zhlédly, že by zle obstál. — Jak ty děvčata okolo něho šly, praví nejstarší: „Hľaďtěže, sestry moje, tu voľačo musí byť, či něvidítě, ako sa celý ružový ker trasie?“ — „Kdože by tu bol, šak tu nikdo něchodí,“ poví druhá.

„Ba veru sa tu dačo hýbe!“ — zvolá třetí. — Rozhrnuly listí a tu našly Něbojsa. Pěkně ho vyvolaly ven, vzaly mezi sebe a do zámku si ho odvedly. V tom zámku bydlela ježibaba^[195] a to byly její tři dcery. Něbojsa i ježibabě i jejím dcerám se zalíbil, bylť člověk pěkné postavy, i uradily se mezi sebou, že ho k tomu přivedou, aby si jednu z nich vzal, a dříve že nepopustí, dokud by se jim nezaslíbil. Začaly ho přemlouvati, prositi, hroziti, ale vidouce, že ničeho s ním nesvedou, zavřely ho do temnice;^[196] tam ho žízní a hladem trápily. — Mezitím Kniaga svého ženicha všude hledala a velmi hořekovala; vidouc ale, že se mu zle povoditi muselo, pustila se světem, kam ji oči vedly.

Třetí den i Něbojsa na svobodu pustily, neboť slíbil, že si jednu z ježibab vezme. Ale přece mu nevěřily, a stará ježibaba mu porobila^[197] tak, že nemohl dále čtvrt hodiny od zámku se vzdáliti, vždy se musel zase vrátit. Zarmoucen přecházel sem tam po dvoře, všecky kouty prohlížel, na vše strany hleděl, jestli by přece snad svoji milou někde spatřil. Ale vše nadarmo — srdce ho bolelo, plakával jako dítě. „Puojděm za ňou, a kdě len vo světě budě, si ju vyhľadám“ — myslíval si, ale tato mienka nic mu něosožila,^[198] když se nemohl od zámku vzdáliti. Jako holub jestřábovi, tak on těm bezbožnicím v drápech vězel, nemoha si pomoci. Od toho ustavičného trápení něborák tak upadnul,^[199] že nohama zaplétal. Byl ho jen stín.

Jednou jde na procházku k lesu a velmi po cestě svoji ztracenou milou oplakává. Tu přijde jedna múdra žena^[200] k němu. „Nuž človeče, čože sa ty tak smútiš?“ ptá se ho ta múdra žena.

„Keby stě věděli, stará matka, čo ma trápi, i vy by stě zaplakali nado mnou,“ odpověděl jí Něbojsa. „Ja viem, čo ti chybí,“ pravila múdra žena, „ale sa len tak nětráp, veď sa to všetko napraví. Nuž, a či by si preca len rád tú tvoju milú vidieť?“

„Ach, akože vy, stará matka, o mojej milej vietě?“ ptal se udivený Něbojsa.

„Ej, čože by to bola za robota, keby ja to němala vedieť, čo sa po svetě robí. Len povedz, či by si rád tú tvoju Kniagu vidieť?“

„Eh len jedinký raz by ju rád vidieť, potom nědbám, hoc^[201] i hněď umrem,“ zvolal šuhaj.

„Keď je tak,“ praví usmívajíc se múdra žena, „tú radosť ti ja urobím. Hľa túto zelinku, vlož si ju do ľavej čižmy^[202] pod slamu a choď prosto na tvoju hospodu.^[203] Něboj sa, tvoja gazdina^[204] něbudě viac nad těbou vlády mať. Aknáhle do domu príděš, hněď sa ježibaba na mačku^[205] spraví a budě na těba skákať, ale ju ty len ľavou nohou kopni, pospolu sa na kolomaz rozleje. Potom tvoje veci pober a príď ko mně, ja ti cestu ukážem, kdě sa máš obrátiť.“ — Sotva Něbojsa toto naučení vyslechl, hned vše udělal a domů se vracel. — Ještě obdělač byl, už proti němu jedna veliká kočka mroukajíc běžela a hned na něho skákati počala. Ale on ji kopnul a ona se na kolomaz rozlila. Potom svoje věci pobral, a jak mu povědíno bylo, k múdré ženě se navrátil.

Tato čekala ho a v ústrety mu jdouc pravila: „No, či si tak vykonal, ako som ti kázala?“

„Hej!“ — odpověděl Něbojsa.

„Tak sa němáš čoho báť,“ odpověděla stará — „tá tam zostaně rozliata, kým ja nápravu něurobím. — Teraz choď touto prostrednou cestou, něvykroč ani napravo ani naľavo, len všadě prosto. Príděš k jedniemu vysokiemu vrchu. Do toho vrchu uvidíš porobené stupně a po tých stupňoch puojděš až na samý vrch. Na tom vrchu najděš velikú, krásnu zahradu a v tej zahradě mnoho pekných kvietočkou. Každý kvietok je ale človečou kosťou pritlačený. Ty všetky tie kuostky do jednej jamy snos a dnu zahrab. Ten skutok ti budě k šťastiu slúžiť. Ak ma něposlúchněš, čo ti kážem, něvykonáš, tedy na to príděš, že tvojimi kosťami zase druhie kvety popritískanie budú. Pri tejto robotě pristúpi k těbe jedna potvora a budě ťa za tvoj skutok chváliť, potom sa ťa spýta: Čo za to žiadaš, že si tie kosti snosil a pochoval a kvety od ťažkého vezenia oslobodil? Ty ale ničoho si něžiadaj, len aby ti tá potvora povedala, kdě by tvoja najmilejšia bola. Lebo tá potvora je kráľom nad všetkými štvornohými zvieratmi.“

Něbojsa slíbil, že všecko tak udělá, jak múdra žena praví, a s poděkováním odešel od ní pryč. Šťastně se dostal do té zahrady; jak mu bylo praveno, tak i vše bylo. Posbíral s květin kosti, pochoval do jámy, a kvítky všechny pospolu občerstvily. Když dílo svoje dokončoval, zastihla ho při tom ona potvora; pochválila jeho práci a konečně se ho ptala: „Čože za to chceš, že si to veľké dobrodenie tým kvietkom urobil?“

„Nič inšie, len to, žeby si mi dopomuohol moju stratěnú milú vidieť!“ — odpověděl Něbojsa. — „To sa ti po vuoli staně,“ povídala potvora, „ja hněď mojich poddaných z celého sveta povolám, tí ak ju spáčili,^[206] naistě ti oznámia.“ — Po těch slovech uchopil velikou troubu a tak mocně na ni zatroubil, že se zem třásla. Po chvilce rozličná zvěřina se ustanovila. Potvora se od největšího až do nejmenšího vyptávala, čili neviděli někde takovou a takovou osobu? — Ale ani jedno nevědělo čeho povídati. — Nad tím se šuhaj velice zarmoutil. — „Ach, čože ja robiť buděm!“ naříkal si hlasitě. „No, len sa něboj,“ pravila ona potvora, „a buď dobrej náděje. Čo moji poddaní něznajú, to muožu znať ptáci. Odídi tamto do tej druhej zahrady, tam najděš môjho brata, ktorý panuje nad všetkým ptáctvom; — on ti ukáže, ktorou cestou ísť máš.“

Něbojsa tak udělal, jak mu bylo praveno. Když přišel do zahrady druhé, hned přiběhl k němu bratr oné potvory, ptaje se ho, co chce? — Něbojsa mu předložil svoji žádost. „Rád ja to urobím,“ povídal, „lebo sa to i mně páči,^[207] čo si v bratovej zahradě vykonal!“ — a vzav trúbu, tak mocně zatroubil, že se zem otřásla. Po malé chvíli taková síla ptactva přilétala, že se lesy od větru křídel jejich lámaly. — Král se jich hned vyptával, čili neviděli takovou pannu?

„Něvieme o ničom, ani najmenší chýr němuožme povedať“ — byla odpověď.

Něbojsa se všecek zlekl a začal si hrozně naříkati nad svým nešťastným stavem. — Vtom bylo slyšeti nad lesem silný šum — všickni se obrátili v tu stranu, aby viděli, co je, — a hle! V povětří se k nim nese veliký starý orel. — Král rozhněvaným pozorom^[208] na něho pohlédnuv, strašlivým hlasem ho okřikl : „Ak ty smieš, prekliaty padúch, tak pozdě chodiť, keď ja zatrúbim?“ — Ulekl se starý orel a pokorně začal se vymlouvati: „Muoj paně kráľu, ja som za Čierno more jednu pannu prenášal, tam som sa meškať musel; něbolo možno mi skorej^[209] prísť.“ — „A čo to bola za panna?“ ptal se veselejším hned hlasem Něbojsa.

„Je dcéra kráľa čiernomorskieho“ — řekl orel. „A žije eště?“ ptal se dále uradovaný šuhaj. „Nielen že žije, ale práve teraz k sobášu^[210] sa strojí!“ — pravil orel. — Něbojsa zbledl.

„Beda mně, čože mám robiť, ja něšťastný človek! Kděže sa obrátim? Akže ja tú dlhú cestu vykonám? — Ja buděm biedny človek, ak sa vydá moja verenica! — Keby ja len dák čím najskorej tam byť muohol! Muoj drahý orlíčku,“ pravil Něbojsa, obrátě se ve svém trápení k orlovi, „poľutuj ma! Preněs ma za Čierno more. Zmiluj sa nado mnou!“ — „To urobiť němuožem,“ pravil mu orel, „som starý, ja vlády toľko němám, aby ťa tam odšikoval.“

Ale Něbojsa nepřestal orla prositi, až mu to konečně orel přislíbil řka: „Keď je tak, ja sa s tobou do cesty pustím; ak sa ti na mori dač prihodí, tomu ty buděš vina, nie ja.“ —

„Eh, orlíčku,“ pravil mu rozveselený šuhaj, „keď nás Boh šťastlivo k mojej milej dopraví, ja sa ti odslúžim. Do úplnej tvojej smrti ťa verne opatrovať buděm. A keď zahynieme, nach budě ak budě!“

Po těch slovích poděkoval se Něbojsa králi, sedl na orla a pryč odletěli. — Šťastně přenesl ho orel přes moře, až k městu, kde otec kněžnin bydlel; tam se na zem spustil. Tu Něbojsa srdečně orlovi poděkoval za jeho namáhání a ptal se ho, čím by se mu za jeho lásku nejlépe zavděčil. — Odpověděl orel: „Dobrým za dobré. Ty mi na světě nič lepšieho urobiť němuožeš ako to, ked tvoj meč vytiahněš a mně hlavu zotněš.“

Něbojsa ulekl se. „Eh, či by som ja to môjmu največšiemu dobrodincovi urobiť muohol? Zachráň Buoh!“

„A ja ťa něprestanem o to prosiť,“ pravil orel, „ja od těba večšie dobroděnia mať němuožem. Ba i po mojej smrti sa ti za to odslúžiť chcem, a síce takto: keď mi hlavu odtněš, vyňmi zo mňa srdce a na dvoje rozkroj, ale tak, aby sa na jednom kraji eště spolu držalo. Potom ho slož, a keď buděš žiadať peniaze, zlato, sriebro, drahé kamenie, hněď v mojom srdci všetko najděš, aknáhle ho roztvoríš.“

Po těch slovích orel hlavu sklonil, čekaje, aby mu ji šuhaj sťal, ten ale nechtěl a nechtěl, až konečně, když ho orel velmi prosil, s velikou bolestí mu to udělal. — Když byl mrtev, vyňal mu Něbojsa srdce a vpolo rozkrojil, jak mu byl orel pravil. Žádostiv ale věděti, zdali pravda, že v něm poklady najde, žádal si sto kusů dukátů, a hle — jak srdce rozevřel, bylo v něm, čeho si přál. — Schoval je a pospíchal do města; přijda tam, šel hned do hostince a k stolu zasedl.

„Čože tu nového u vás?“ ptal se hospodského. „Náš kráľ,“ odpověděl hospodský, „vydáva svoju dcéru, ktorá mnoho rokou v jednom zámku zakliata bola. Po celom mestě rozkaz vydal, a tento rozkaz i na všetky brány pribiť kázal, že od velkej radosti všetkých ľudí na svadbu volá, a kdokoľvek prídě, ten nielen jesť, piť a tancovať muože, ale i na každú hodinu dukát dostaně na dar.“ — Něbojsa to vyposlechl a hned šest parip^[211] a pěkný koč(ár) koupiti si kázal. I zaopatřil mu to hospodský hned všecko; bylo to nádherné, a on to draze zaplatil. K tomu najmul si čeleď, koupil krásné šatstvo pro ně, i pro sebe oděv nádherný. Jak to měl všecko zřízeno, dal po celém městě ohlásiti, že kdo do toho a toho hostince k jistému pánovi přijde, nejen jíst a píti, tanec a muziku míti bude, ale na každou hodinu darem pět dukátů obdrží. — Jak se to rozhlásilo, mnoho lidí královskou svatbu opouštělo a do hostince k němu přicházelo.

Král zaslechna, co se děje, byl žádostiv pána toho viděti, i poslal k němu služebníky s prosbou, by se k němu do královského palácu uponížil. Šuhaj Něbojsa králi odkázal, že hned na poklonu přijde. — Mezitím umínil si, že přemění šat a že se nedá svojí milé hned poznati. Oblékna se do šatů svého služebníka, dal mu svoje řka: „Keď ťa budú za pána uznávať a jako pána ctiť, tedy medzi rečou pýtaj si od kráľa tú milosť, aby tvojmu služebníku dovolili s mladou něvestou jeden malý taněc zatancovať.“

Jak do královského palácu vešli, hned panstvo přestrojeného za pána služebníka mezi sebe vzalo, ctili ho a hostili co nejvíce. Naposled i k tanci s nevěstou ho ponúkali. — „Ja som na to nie súci,“ povídal služebník, „ale miesto mňa nach dovolia muojmu služebníkovi jeden taněc s mladou něvestou vytancovať.“ — To mu k vůli udělali. — Něbojsa v sluhových šatech k mladé nevěstě přistoupil a k tanci ji pojal. Po tanci zastali a tu Něbojsa před ní bílý šátek, co mu byla darovala, upustil. Kněžna se proň shýbla a poznala, že to na něm její jméno zlatými literami vyšívané. Ihned se po svém tanečníku ohlížela, ale ten zmizel i se svým služebníkem, by se opět převlékli. Kněžna ale řekla hned králi: „Něbudě to muoj muž, čo som mu dněs prisahala, ale ten, čo tento ručník stratil!“ — Tu přišel Něbojsa do palácu, převlečen v nádherný oblek, a nevěsta jak ho zhlédla, vstříc mu běžela, radostí nemohouc ani mluviti. — Naveky se jen bozkali.^[212] — Bylo jásání všude plno, a teprv se slavilo slavné veselí. — Po čase zajel Něbojsa se svou ženou k starým svým rodičům; ti div že neumřeli na místě radostí, když syna viděli, kterého dávno co mrtvého oplakávali.

„Nuž synok, či si sa naučil báť sa?“ — ptal se ho otec.

„Veru sa, otěc, ani čerta z pekla něbojím, ale sa bojím zlej ježibaby!“ odpověděl mu Něbojsa. I vzal si napotom rodiče do svého království a žili blaze až do smrti.^[213]