ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden otec, ten měl devět dcer a všechny byly na vydaj;^[242] — nejmladší byla nejpěknější. Ten otec byl vlkolak. Jedenkráte mu přijde na rozum, či on tolik děvčat naveky^[243] má chovat? — a proto si umínil všechny ty děvčata vykántriť.^[244] Jednou chystaje se do hory^[245] dřevo rúbať, přikázal jim, aby mu některá jísti donesla. I tak se stalo; přinesla mu jísti nejstarší. „Pánboh daj šťastia, otěc muoj!“ — pozdravila ho, přišedši k němu do lesa.

„Pánboh daj aj těbe,“ odpoví otec, „nu čože si mi priniesla, diouka moja, aždaj už jesť?“

„Veru to, otěc; chcela som sa čo skorej^[246] pousilovať, aby stě nám od hladu dáko nězahynuli!“

„No to si veru statočná, diouka moja, sadni si trocha, nach si zajem.“ Táta sedl, zajídal si a přitom fígle^[247] vymýšlel. — Náhle vstane a praví své dceři: „Diouka moja, poď len sem, ukážem ti, jakú som ja jamu vykopal!“

„Nuž, a načože vám tá jama?“ — ptá se dcera.

„Na to, diouka moja, keď pomrieme, dáme sa do něj pochovať, bo chudobný človek nič na tom svetě něstojí, ani sa nik^[248] oňho něobozre,^[249] a eště keď zomrie, ani tak.“

Dcera poslechla a šla; když přišli k jedné veliké propasti, povídá otec: „Počuj,^[250] ztaděto ďalej něpuojděš, ja ťa do tejto jamy strčím.“ — Dívka se ulekla, prosila otce o život, ale vše darmo, otec ji chytil a do propasti hodil. — Vlkolak ale jak to udělal, šel zase dříví kálať, pokud se nezačalo smrákati. — Před večerem přinesla mu zase druhá jíst, ale stalo se jí jako první, otec jí začal povídat o té jámě, a když s ním šla, hodil ji do propasti. — Děvčata doma pozůstalá domnívala se, že sestry u otce v lese zůstaly, že mu jich tam třeba, a protož druhý den zase jedna po druhé jídlo tam nosily; ale žádná se nevrátila. — I došla řada na tu poslední, nejmladší. — Tato nejmladší byla velmi moudrá, i věděla dobře, že je otec její vlkolak, a to ji velmi mrzelo, že se ani jedna ze sester domů nevrátila. — Konečně ale navařila halušek,^[251] sebrala se a do lesa otci je nesla. — Jak lesem šla, slyšela buchot otcovy sekery a uzřela i dým ohně. — U ohně měl otec udělanou postel z čečiny^[252] a nedaleko kálal dříví. — „Pánboh daj šťastia, otěc, či eště žijetě, jakože sa mátě?“

„Ta len eště s trápením,“ odpověděl otec, „hľa, jako sa musím katuvať,^[253] aby som živnosť vyhľadal.“

„No, podtěže si zajesť, doniesla som vám, čo radi jetě!“ Jak se vlkolak najedl, kázal dceři, aby nakládala dříví. „A kdeže sú moje sestry?“ ptala se otce po chvíli. „Hľa, tam pri tej jame drevo ukladajú, poďže k nim,“ řekl otec, šel k té propasti a děvče za ním. Když přišli až na místo, povídá otec: „Ďalej nám nětreba ísť. Zobleč sa,^[254] tu život svoj položíš. Do tejto jamy ťa strčím, k tvojím sestrám.“ Toto děvče se neleklo jako její sestry, ale svému otci takto pravilo: „Keďže je už tak a vy tomu chcetě, i smrti sa podám, len vás, otče, o to prosím, aby stě sa preč obrátili, kým sa pozobliekam, bo som ja velmi hanblivá.“ — Otec obrátil se pryč a děvče, než se otec nadál, chytlo ho a do propasti hodilo. — Potom sebrala se a utíkala, jak nejlépe vládala.^[255] Vlkolak se nezabil a z propasti bylo se mu lehko nahoru vydrápati. — Jak se vydrápal, tu jako zběsnělý za ní se pustil, a jak jí honil, tak ručal,^[256] že se to po všech vrchách rozléhalo. — Dcera jen utíkala, a když se k ní již blížil, strhla šatku s hrdla, hodila ji na cestu, volajíc naň: „Nědohoníš ma, nědohoníš, kým túto šatku něroztrháš, něrozstrapeš,^[257] rozstrapanú něspradieš, něutkáš a znovu něušiješ!“ — Jak to vyřkla, utíkala, co jen nohy stačily, dále. — A vlkolak šatku roztrhal, rozstřapal, rozstřapanou utkal a znova ušil. A na všecko mu nebylo třeba jen chvíle. — Jak byl hotov, skočil, zařičel a za ní se zase hnal. — Skákal jako rozježený medvěd, až všecko pod ním drúzgalo.^[258] „Tu si mi!“ vykřikl, jsa jí zase v patách. A ona strhne se sebe kamžu^[259] a hodí ji na cestu volajíc: „Nědohoníš ma, nědohoníš ma, kým túto kamžu něroztrháš, něrozstrapkáš, rozstrapanú něspradieš a znovu něsošiješ.“ — Jak to vyřkla, zase utíkala dále a vlkolak trhal, strapkal, tkal a šil kamžu. — Ale měl to hned zase, a jak byl hotov, vyskočil, zařičel a za ní. — Když jí opět v patách byl, hodila oplecko,^[260] pak záponu,^[261] rub^[262] a naposled odvrhla i košili. Zůstala tak, jak ji Pánbůh na svět dal. Neměla již čeho odmetať, a již zase vlkolak za ní se hnal. Tu octnula se na louce, kde bylo seno v kopkách nakladeno. Nerozmýšlela se dlouho a šuch — vryla se do nejmenší kopky.

Tu přiběhne na louku vyjachtaný^[263] vlkolak; — začal kopky na louce rozhazovat a lál, až se ozývalo. — Všecky ty kopy měl již přeházeny, jen té nejmenší se nedotknul. — „Už je darmo, preca ma len oklamala,“ zvolal vztekle, „bo v tej malej kopke len něbudě, kděže by sa tam skryla!“ — Dívka strachem mřela, ale čušala.^[264] Vlkolak ještě jednou strašně zalál a rozjedován odešel pryč. — Dívka, v kopce ukrčená, ani netroufala se pohnout, i když vše utichlo; i druhý den bála se ještě vylézti, ač ji smed^[265] i hlad trápil. Třetí den přišel jeden král se svými kopovmi^[266] na polovačku^[267] do skalního lesa a tam na té louce posadil se k obědu. — Jeden ze psů odešel od tani,^[268] a čuchaje po zemi, obcházel louku. Tu vystrčila ona dívka z kopky bílou svou ručku. Pes se na ruku podíval běžel zpátky na taňu, odnesl kostku a kůrčičku z chleba, položil do té bílé ruky a zase běžel zpět. Pán pozoroval psa, a vida, že kostku a kůrku odnesl, myslel, že to zahrabal, že mu snad nechutná, dal mu kus pečenky; ale pes vzal pečenku, odnesl ke kopce, opět do bílé ruky položil a nazpět přiběhl. Pán se divil a dal mu postruhník;^[269] i s tím odběhl ke kopce. Tu šel pán za ním a viděl, jak klade pes postruhník do bílé ruky. —

„Kdo tu v tej kope?“ — ptal se král.

„Ja som mladá diouka, ktorú jedon vlkolak rozdrapiť chcel,“ ozval se hlas z kopky.

„Poď von“ — řekl král.

„Němuožem, ja šiat němám“ — ozvala se dívka.

Král spustil plášť u kopky a kázal jí, aby si ho na sebe vzala. Když se do pláště zabalila a před krále vstoupila, viděl, že je velmi utěšená, nemohl se její tváři a krásné postavě ani dosti nadiviti.

„Tu nič něnabuděš,“ řekl jí, „ale so mnou poď.“

Ona pristala a šla s ním. — Cestou mu svoje neštěstí vypravovala, a čím dále s ní král šel a ji poslouchal, tím více se mu líbila. — Když do zámku vešli, dal ji král obléci v krásné šaty královské a pravil jí: „Drahá duša, velmo sa mi ľúbiš, keď vuoľu máš, poď za mňa!“

„Ja za těba něpuojděm, lebo si ty kráľ a ja len chudobná diouka.“

Ale král na to nedbal a tak upřímně ji prosil, aby zaň šla, že se dala nahovoriť; musel jí však král slíbiti, „že nikdy žebráku v zámku noclehu nedá,“ což jí král i slíbil. Potom sesobášili^[270] se a žili velmi radostně. Po několika dobách porodila královna dva utěšené a krásné chlapce, které král tak choval jako svoje dvě oči.

Jednou přišel do zámku žebrák a prosil, aby mu dali u sebe přenocovati; čeleď měla zápověď nedáti žebráku v zámku přenocovati, ale když je velmi prosil, aby ho tam nechali, že hoc i pod metlou^[271] nocovat bude, tu mu nocleh dali, mezi sebou se umluvivše, že králi nepovědí. Žebrák se uložil. — O půlnoci vstal, šel do svetlice, kde královna s dětmi spala, a zařezal oba ty chlapce; nůž krvavý položil královně pod hlavnicu^[272] a potom ze zámku skapal.^[273] — Král se ráno probudil a hned šel se podívat na svoje děti; ale div leknutím s noh nespadnul, když je viděl zkrvavené. — Žal ho zašel a nevěděl si rady dáti. Tu, jak se ku královninu loži obrátil, viděl krvavý nůž na něm ležeti. Královna spala a nic o tom nevěděla.

„To si ty urobila? Tak musíš i ty zomreť,“ vzkřikl král. Královna se probudila a div že hned neumřela, když to vše viděla i slyšela. Darmo svoji nevinnost osvědčovala, darmo plakala, král jí slyšeti nechtěl. I kázal, aby jí mrtvé děti na hrdlo přivázali a ze zámku ji vyvedli. — Jak rozkázal, tak se i stalo.

Šla nevolná matka s mrtvými svými dětmi přes hory doly a nářek její nebe prorážel. — Tu se s ní střetnul^[274] poutník. — „Čo tak horekuješ, diouka moja?“ — ptal se jí.

„Ach, akže by som ja něvoľná něhorekovala v mojom velkom něšťastí!“ — zaplakala žena a všecko poutníku pověděla.

„Nono, len sa spokoj, všetko dobre budě. — Choď týmto chodníkom a príděš k malej studničke, u studničky najděš jaštěricu a tá budě mať v pyšťoku zelinku. Tú zelinku vezmi, potri ňou hrdlá tvojim deťom, potom ích v studničke poumývaj a ožijú. — Ďalej hore najděš malý domčok a v ňom, čoho ti treba. Tam bývaj a děti svoje dobre chovaj.“ — Potom poutník odešel a královna šla, by rady jeho užila. Našla studánku i ještěrku, které vzala z úst bylinku, pomazala ní dětem rány, umyla je a ony jí ožily. — Radost její byla nevýslovná. I nesla si je do onoho domečku, který stál opodál. Tam všecko našla, čeho jí třeba bylo. — Děti rostly, byly krásné a matka učila je pěkné věci rozprávať; také jí pracovati pomáhaly a tak žily statečně.

Jedenkráte král, její manžel, aby se zbavil trapných myšlének, vyšel s jedním sluhou na lov. — Lov se jim barz^[275] dobře dařil, ale v dychtivosti zašli do tmavého lesa, a když se blížilo k večeru, nevěděli kudy kam. Král kázal svému sluhovi, aby vylezl na vysoký strom a podíval se, zdaž by kde jaké světlo viděl. — Sluha vylezl na vysoký buk, a když byl na vršku, křičel: „Vidím ďaleko svetielko jako hviezdičku!“

„No len si dobre pametaj, v ktorú stranu,“ — řekl mu král. Jak sluha dolů slezl, ukázal králi, v kterou stranu světélko viděl; šli oba v tu stranu a přišli k onomu domečku, kde královna se svými dětmi přebývala. — Jak k domečku přišli, zaklepali. Královna otevřela, a vidouc, kdo přichází, vítala jich a ptala se, kde se tak dlouho zapozdili. — Král jí vypravoval, že byli na lovu a že v horlivosti zašli hluboko do lesa, i prosil, jestli by jim nedala u sebe přenocovati. „Ej vďačně,“ řekla ona, „len sa složtě; aj kus večeri vám spravím.“ Ona ho poznala, on jí ne. — Ona šla do kuchyně vařit večeři, on díval se v jizbě na chlapce a vzdychal. — Po večeři uložili se spat. Král si lehl na lože panino, sluha na lavici, paní sedla k lůžku svých dětí. — K půlnoci vzbudili se chlapci ze spaní, a nemohouce usnouti, prosili matku, by jim pripoviedky rozprávala. I řekla jim matka: „Veď je o vás pekná rozprávka po světě, ale teraz nie na čase rozprávať. Ale ty, syn muoj, vylož tamto tvojmu otcovi nohu na postěľ.“ — Synek skočil a dal králi nohu na lože, která mu byla dolů svisla. — Po chvíli povídá matka druhému: „Iď, synok, zdvihni tamto tvojmu otcu ruku, nach si pokojně pospí.“ — Synek skočil a vyzdvihl králi na lože ruku, která mu byla dolů padla. — Sluha nespal a všecko slyšel; král ale spal. — Ráno se pěkně král za nocleh poděkoval a vzdychaje odešel, neboť měl ženu a děti na paměti, když tu matku s dětmi viděl. — Když šli lesem, začal mu sluha vypravovati, jak v noci nespal a jak slyšel, když matka synky posílala, by zdvihli otcovi jeden ruku, druhý nohu. — Král se tomu náramně podivil a hned si umínil, že tam zase na noc půjde a sám se o tom přesvědčí. — I tak udělal. — Šli zase na nocleh do toho domečku a královna je s radostí přijala, večeři jim zase ustrojila a na lože, jako první noc, jich uložila. Sama sedla k lůžku svých dětí. V noci se zase ti malí šuhajci prebrali^[276] a prosili matku, aby jim rozprávala pripoviedky. — „Eh moje děti, vy stě samy po svetě pripoviedka!“ řekla jim a začala vypravovati, jak se za jich otce vdala, jak byla viněna, že je zařezala, a jak ji ze zámku vyhnali a jak jí ten poutník pomohl. — Král nespal a všecko vyslechl. — Jak královna domluvila, vyskočil z lože, padl před ní na kolena a za odpuštění ji prosil. — Královna ho objímala, bozkala^[277] a všecko mu odpustila. — Král nevěděl radostí co počíti, když měl zase svou ženu a své krásné chlapce. — Viděl, že jich matka statečně vychovala, byli pěkní, zdraví a znali o pěkných věcech rozprávať. Ráno opustili všickni domek a do zámku se vrátili; dříve však musel král ženě poznovu slíbiti, že žádnému žebráku v zámku přenocovati nedá. — Sluha slyšel tuto řeč, vzpomněl na onoho žebráka, kterého čeleď v zámku nechala, a králi se k tomu přiznal; tu teprv královna věděla, kdo děti její zařezal. — Král, jak do zámku přijel, hned dal družinu svoji svolat, a tu bylo radosti po celé krajině, že jsou královna i synové její živi a zdrávi. — Král ale všem ohlásil, aby žádného žebráka v zámku přes noc nechovali, a kdyby ten zase přišel, aby ho hned k němu přivedli.

Vlkolak neměl pokoje. — Přišel opět do zámku podívat se, co dělají, aby jim zase uškodil. — Prosil o nocleh. Ale tenkráte čeleď poslouchala lépe rozkazu svého pána, chopili se ho a před pána přivedli. — I musel se přiznati, že děti pomárnil.^[278] — Když král jeho zlomyslnost poznal, poručil, aby ho přivázali na vozík a po skalách a zápolách^[279] do bezedné propasti pustili, že ruce lidské nejsou hodny, aby se s ním márnily. — Tak se i stalo. Nebylo více o vlkolaku vidu ni slychu a král se svou rodinou žil šťastně a pokojně.