Zlatý fond > Diela > Tajemný hrad v Karpatech


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Tajemný hrad v Karpatech

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Nina Dvorská, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 19 čitateľov


 

I

Historie, kterou vypravovati budu, není fantastická, ale jen romantická. Nebylo by však správno souditi dle toho, že jest nepravdivá, na její nepravděpodobnost. Žijeme v době, kdy všecko se přihází — ba, máme dokonce právo říci, že vše se již stalo.

Není-li naše vypravování pravděpodobno dnes, může býti zítra, díky vědě, která najde prostředky k tomu v budoucnosti. Nikomu potom nenapadne vřaditi vypravování tohoto do kruhu legend. Ostatně nerodí se již legendy na sklonku tohoto praktického a rozumného století devatenáctého ani v Bretani, zemi divých korriganů,[1] ani ve Skotsku, krajině brauniův a gnomů, ani v Norvéžsku, vlasti asův, elfů, sylf, valkyr, ba ani v Sedmihradsku, které jsouc se všech stran obklíčeno Karpaty jest velmi příhodno pro všecky ty zjevy strašidelné. Nicméně třeba poznamenati, že krajina sedmihradská do dnešního dne ještě oplývá pověrčivostí starých časů.

Provincie tyto, na nejkrajnějším východu Rakouska položené, popsal již pan de Gérando a Eliáš Reclus[2] je prozkoumal. Ni jeden ni druhý nezmínili se slovem o podivné historii, kteráž je podkladem tohoto románu. Věděli o ní? Snad, ale nepřidali jí víry. Je toho litovati, ježto prvý by ji byl vypravoval s přesností pravého letopisce, druhý se vrozenou onou poesií, jíž vyznamenávají se jeho cestopisy.

Poněvadž žádný z těchto spisovatelů událost onu nevypravoval, pokusím se o to já za ně.

Dne 29. května tohoto roku pásl pasýř stádo na pokraji zelené planiny u paty Řetězatu, jenž strmí tu nad úrodným údolím, porostlým štíhlými stromy a pokrytým hezkými poli. Vyvýšenou tuto planinu, odhalenou, bez ochrany, profukovaly zimního času severozápadní větry ostré jako břitva holičova. Říká se v té krajině, že pláň se dává holit — a zcela právem.

Pastýř neměl ničeho společného s vybásněnými svými soudruhy ve starých básních a hrách pastýřských. Nebyl to ani Dafnis,[3] ani Amyntas,[4] ani Tityr,[5] ani Lycidas či Melibé. Lignon nezurčel mu u nohou obutých do neohrabaných dřeváků, ale byla to valašská Sil, jejíž čerstvé, vpravdě pastýřské vody byly by bývaly hodny protékati bludištěm románu o Astrei.[6]

Pastýř ten jmenoval se Frik a byl ze vsi Verstu. Jsa právě tak otrlý jako jeho zvířata, hodil se výborně do šeredného baráku, vystavěného na kraji vesnice, kdež jeho berani a vepři žili ve stálém sváru.

Stádo páslo se tedy pod ochranou řečeného Frika, jenž se k němu výborně hodil. Ležel na travnatém pahorku a podřimoval na půl oka s velkou dýmkou v ústech hvízdaje občas na psy, jestliže která ovce se vzdalovala s pastviště, nebo houkaje na roh, jehož ohlas odrážela v horách mnohonásobná ozvěna.

Byly čtyři hodiny odpoledne. Slunce jalo se schylovati k západu. Na východě osvětlilo se několik temen, jichž úpatí se koupalo ve splývající mlze. Na jihozápadě dvě proluky v řetězu horském propouštěly šikmý chvost paprsků podobných pruhu světla, tryskajícímu pootevřenými dveřmi.

Dle horopisu byla to nejdivočejší část Sedmihradska v župě Hatszegské. Sedmihradsko jest prazvláštní částí císařství Rakouského, zvané „Erdely“ v maďarštině, což znamená „země lesů“ (zálesí). Hraničí na severu s Uhry, na jihu s Valašskem a s Multanskem na východě. Plochou má šedesát tisíc čtverečních kilometrů neboli šest milionů hektarů, — asi devítina Francie. Podobá se trochu Švýcarům, ale jest o polovinu rozsáhlejší nežli Švýcarsko, ač ne četněji obydleno. Sedmihrady mají planiny dobře obdělané, bohaté pastviny, údolí rozmarně se vyhlubující i strmé štíty a prostoupeny jsou rameny Karpat sopečného původu a brázděny nesčetnými proudy vod, které napájejí Tisu i hrdý Dunaj, jehož Železná Vrata několik mil jižněji tvoří soutěsku s řetězem Balkánu na hranicích uherských a císařství tureckého.

Tak asi vypadá ona země starých Daků, dobytá Trajanem v prvém století éry křesťanské. Neodvislosti, které požívala za Jana Zápolského a jeho nástupců až do r. 1699, pozbyla Leopoldem I., jenž ji připojil k Rakousku. Však ať si byly jakékoli politické osudy její, dnes zůstala společným bydlištěm různých plemen, která, ač v těsném styku, přece se nesmísila. Žijí tam Valaši neboli Rumuni, Uhři, Cikáni, Sikulové původu multanského i Sasové, které všechny časem a dle příležitosti pohltí „maďarisace“ ke prospěchu jednoty sedmihradské.

Kterému typu patřil ovčák Frik? Byl odrodilým potomkem starých Daků? Stěží dalo by se uhádnouti dle jeho nespořádaného vlasu, špinavé tváře, štětinaté brady, dle hustého obočí jako dva ryšavé kartáčky, a podle očí barvy neurčité ze zelena do modra, u jejichž vlhkých koutků se krčil vějířek starobných vrásek. Stár byl šedesát pět let, — ač se mohlo mu i méně hádati. Byltě velký, přihublý, vzpřímený, ve žlutavé hazuce méně huňaté nežli jeho prsa, a žádný malíř nebyl by se rozpakoval zachytiti jeho kontrfej, když tak stál nehybný jako skála pod svým širákem, pravým to věchtem slámy, podepřen jsa o hůl se železným hákem.

V okamžiku, kdy sluneční paprsky probleskly na západě, Frik se obrátil a přistrčiv si dlaň zpola zavřenou k oku jako kukátko — jakž dělával si z ní i hlásnou trubku, aby byl zdaleka slyšen — pohlížel k jednomu místu upřeně.

Na jasném pruhu obzoru v dálce dobré míle rýsovala se podoba hradu, však příliš zmenšená značnou vzdáleností. Starobylý tento hrad zaujímal na homoli osamocené průsmykem Vlkáňským nejvyšší část planiny zvané Orgalská. Ve světle ozářeného pozadí vynikaly obrysy jeho zcela jasně a přesně jako pohledy stereoskopické. Nicméně zdálo se, že oko pastýřovo ještě nad to vynikalo obzvláštní bystrostí jsouc s to, aby rozeznalo ještě zvláštní některé podrobnosti oné vzdálené skupiny; neboť prohodil tu pastýř potřásaje hlavou:

„Starý hrade!… Starý hrade!… Hrdě se vypínáš na svých základech!… Však ještě tři léta, a přestane tvoje bytí, poněvadž tvůj buk má již jen tři větve!“

Buk onen, rostoucí na vrcholku hradní bašty, odrážel se černě na pozadí oblohy jako jemný výstřižek z papíru, a jedva by byl znatelný komus jinému nežli Frikovi na takou vzdálenost.

Vysvětlení těchto slov ovčákových, vyvolaných jakousi pověstí o hradu, bude později podáno.

„Ba!“ opakoval Frik, „pouze tři větve… Včera byly ještě čtyři, a čtvrtá upadla této noci… Zbyl po ní pouze pahýl… Jen tři počítám na rozsoše… jen tři, starý hrade… jen tři!“

Posuzujeme-li vůbec ovčáka po stránce idealní, shledáme, že obrazotvornost mimoděk činí z něho bytost snivou a rozjímavou. On dorozumívá se s planetami, hovoří s hvězdami, čte v obloze. V pravdě bývá to zpravidla hlupec nevědomý a zabedněný. Přece však obecná lehkověrnost připisuje mu ráda nadpřirodzenou sílu; on má v moci všecka kouzla, dle libosti učaruje lidem i zvířatům — což je vše jedno v tom případě; prodává prášky tajemné, nápoje lásky i recepty. Může jenom naházeti do brázd kouzelných kamenů a již přestane pole nésti úrodu, na ovce může jen kouknouti levým okem, a již zůstanou jalovými. Ostatně pověry jsou vždy a všude. Ani v krajinách nejvíce vzdělaných nikdo by neminul ovčáka nepromluviv s ním několik přátelských slov, nepoctiv ho laskavým pozdravem s oslovením „pastýři“, což mu velmi lichotí. Rána jeho kloboukem zamezuje účinek všech zhoubných vlivů, jichž i na cestách sedmihradských je více než kde jinde.

I Frik považován byl za kouzelníka a strůjce zjevů fantastických. Jedni tvrdí, že prý upírové i strygy[7] jsou ho poslušni, druzí zase, že setkávali se s ním v poslední čtvrti měsíce za tmavých nocí v té podobě, jakž na jistém obraze viděti kouzelníka zvaného Velký Přestupník,[8] an rozkročen na mlýnském stavidle baví se s vlky nebo hloubá ve hvězdách.

Frik nechal lidi mluviti maje z toho prospěch. Prodával svoje lektvary i protilektvary a, což obzvláštní zmínky zasluhuje, sám byl stejně důvěřiv jako všichni jeho klienti. Jestliže nevěřil ve svá vlastní kouzla, tož aspoň plnou víru přikládal legendám, kolujícím krajem.

Není tudíž divno, že pronesl onu předpověď týkající se blízkého zmizení starého hradu, poněvadž na hradním buku zbývaly toliko tři větve, ani že nic neměl Frik kvapnějšího, nežli pospíšiti s tou novinou do Verstu.

Shromáždil stádo, řva z plných plic do dlouhého rohu z bílého dřeva a dal se na cestu ke vsi. Psi, dva poloovčáčtí hafani, kousaví a divocí, kteří se zdáli mnohem způsobilejší skopce požírati nežli je hlídati, následovali ho nadskakujíce zvířatům. Ve stádě bylo asi sto beranů i ovcí, z nichž tucet ročních, ostatek tří- a čtyř-letých neb o čtyřech a šesti zubech.

Stádo patřilo verstskému soudci, hospodáři Kolcovi, který platil obci značný poplatek z chovu ovcí a jenž velmi si vážil svého pastýře Frika pro osvědčenou zručnost ve stříži a pro velikou znalost v léčení nemocí, kurdějí, motolice, vrtohlavosti, tasemnice, vodnatelnsti, ospice, paznehtnice, neštovic, nadmutí a jiných nákaz dobytčího původu.

Stádo postupovalo v těsném chumli s náčelním beranem ve předu, vedle něhož nejstarší bahnice klinkala svým zvončekem za stálého bekotu.

S pastviště dal se Frik na širokou stezku, lemovanou rozsáhlými polnostmi. Tam vlnily se nádherné klasy vysokého a slamnatého obilí; onde prostíralo se několik lánů kukuřice, která zastupuje rýži té země. Cesta vedla podél kraje smrkového a jedlového lesa ve hlubině čerstvého a stinného. Ještě níže vinula se lesklá Sila, procezující se křemenitým dnem řečiště a unášející dřevěné štípy, spracované na pilách výše položených.

Psi i ovce zastavili se na pravém břehu reky a jali se píti dychtivě na plošině strmého břehu v rozhrnuté směsici třtin.

Verst nebyl již dále než na tři dostřely z pušky za hustým vibištěm, tvořeným samostatnými stromy a nikoli oním zakrnělým proutím, které vyráží jenom na několik stop nad kořeny. Vrbiště to prostíralo se až k soutěsce Vlkáňské, kdež stejnojmenná vesnice zabírala výběžek na jižním svahu hornatiny Plesské.

Kraj byl již opuštěn v té době. Než ještě noc nastane, opouštějí lidé práce své na polích domů se uchylujíce, takže Frik cestou nemohl vyměniti žádného obvyklého pozdravu. Napojené stádo právě se zatáčelo dolů k údolí, když tu objevil se v ohybu Sily jakýsi člověk ve vzdálenosti asi padesáte kroků po proudu.

„Hej, příteli!“ křičel na pastýře.

Byl to jeden z oněch cizinců, kteří potloukají se všemi trhy župy. Setkáváme se s nimi ve městech, městečkách i ve vesničkách co nejskrovnějších. Smluviti se všude dovedou, kamkoliv přijdou. Mluvíť všemi jazyky. Nikdo by nemohl říci, k jaké národnosti patří tento cizinec, zda byl Ital, Sas či Valach. Ale byl žid, žid polský, vytáhlý, vyhublý, ohnutého nosu, špičaté brady, vybouleného čela a velmi živých očí.

Prodával dalekohledy, teploměry, tlakoměry a kapesní hodinky. Co neměl uschováno v uzlu, připiatém na zádech pevnými řemeny, to viselo mu na krku a kolem pasu: hotový kramář, živý přenosný krámek.

Dle všeho měl židák před Frikem a jeho pozdravem strach, který, jak zmíněno, ovčáci vzbuzují. Pozdravil Frika kynutím rukou a řekl rumunštinou, utvořenou z latiny a slovanštiny, s cizinským přízvukem:

„Jak se máte, příteli?“

„Tak, tak… podle počasí,“ vece Frik.

„Nuže, to se dnes máte dobře, neboť jest pěkně.“

„Ale bude škaredě zítra; bude pršeti.“

„Pršeti?…“ zvolal kramář. „Což u vás tady prší bez mračen?“

„Mračna přijdou této noci… a odtamhletud… z té zlé strany hor.“

„Dle čeho tak soudíte?“

„Dle vlny svých ovcí, která je drsná a suchá jako vydělaná kůže.“

„Tím hůř bude tedy pro ty, kdož jsou na dlouhé cestě…“

„A tím lépe pro ony, kdož zítra nevyjdou z domu.“

„Napřed by bylo třeba ten dům míti, pastýři.“

„Máte děti?“ řekl Frik.

„Nemám.“

„Jste ženat?“

„Nejsem.“

Frik tázal se jen proto, že zvykem v oné krajině ptáti se na to cizinců, s nimiž se setkáme.

A dále pokračoval:

„Odkud jdete, kramáři?“

„Ze Sibině.“

Sibiň jest jedním z hlavních měst sedmihradských. Odtud vine se údolí Sily uherské, sestupující až ke hradu Petrosenskému.

„A jdete?“

„Do Kluže.“

Do Kluže jde se odtud údolím Marušským, přes Karlovice podél nejkrajnějších výběžků hornatiny Biharské. Cesta celkem asi dvacíti kilometrů.

V pravdě tito prodavači teploměrů, tlakoměrův a různého haraburdí vzbuzují vždycky dojem prazvláštních bytostí tak trochu rázu záhadného. Pochodí to od jejich zaměstnání. Prodávajíť čas ve všech formách jeho, minulý, přítomný i budoucí, jako jiní kramáři prodávají košíky, trikoty nebo kartouny. Mohlo by se říci, že jsou cestujícími domu Saturn a spol. se známkou zlatých přesypacích hodin. A vskutku bylo pozorovati, že učinil židák dojem na Frika, jenž zíral ne bez údivu na směsici různých těch předmětů jemu nových, jichž upotřebení zcela mu bylo neznámo.

„Poslyšte, kramáři,“ ptal se Frik natahuje ruce, „nač je to hamparádí, které vám chřestí u pasu jako kosti starého oběšence?“

„Samé cenné věci,“ odpověděl cizinec, „velmi užitečné každému.“

„Cože, každému,“ zvolal Frik, pošilhávaje na žida - „tedy i ovčákům?…“

„Ovšem že i ovčákům.“

„A co tahle titěrka?…“

„Tahle titěrka,“ odpověděl žid pohazuje teploměrem s dlaně do dlaně, „poučí vás, je-li teplo nebo zima.“

„E, příteli, vím to velmi dobře, buď potím-li se v kazajce, anebo cvakám-li zuby ve své haleně.“

Zajisté to stačilo pastýřovi, který ani zbla se nestaral o příčiny vědecké.

„A co tato veliká krabice s jehlou?“ doptával se dále ukazuje na tlakoměr aneroid.

„Žádná krabice, toť přístroj, který vám poví, bude-li zítra pěkně, anebo bude-li pršeti…“

„Opravdu?…“

„Opravdu.“

„Dobrá!“ opáčil Frik, „však nechtěl bych z toho ani kousku i kdyby nestál více než krejcar. Vždyť potřebuju jen viděti mraky, kterak se válejí mezi horami, anebo kterak se ženou nad nejvyššími jejich vrcholky, a vím čtyřiadvacet hodin napřed, jak bude. Hleďte, vidíte-li tu hustou mlhu, jež se zdá z půdy vyvírati? Nuže, již jsem vám řekl, toť voda na zejtřek.“

A věru ovčák Frik, znamenitý pozorovatel počasí, vyrovnal se tlakoměru.

„Nepotřeboval byste snad aspoň nějakých hodinek?“ zatočil kupčík.

„Hodinek?… Mám jedny, jdou samy sebou a vznášejí se mi nad hlavou. Je to slunce na obloze. Podívejte se, příteli, stane-li tamhle nad horou Rodykem, je zrovna poledne, a jakmile prokoukne rozsedlinou Eželtskou, jest šest hodin. Mé ovce vědí to právě jako já, moji psi jak ovce. Nechte si svoje krámy.“

„Och, kdybych neměl jiných klientů nežli pastýře,“ odpověděl kupčík, „to bych špatně pochodil! Tedy opravdu nepotřebujete ničeho?…“

„Naprosto ničeho.“

Všecko toto laciné zboží bylo jakosti velmi pochybné; tlakoměry neshodovaly se ani na bodu „proměnlivo“ ani „pěkně“, a rafije hodinek taktéž nesouhlasily hodinová s minutovou — zkratka mizerná chamraď.

Ovčák snad to tušil a nejevil proto chuti ke koupi, přece však v okamžiku, když již se chápal své hole, všiml si jakési trubice, která se houpala zavěšená na řemenu u pasu kupčíkova. I řekl:

„K čemu asi je tahle trubice, kterou tu máte?…“

„Trubice tato není žádná trubice.“

„Tedy je to snad jakási bouchačka?“

Pasák mínil tím jistý druh starých pistolí na křesací kámen.

„Nikoli,“ vece žid, „je to dalekohled.“

Bylo to skutečně jedno z oněch pravšedních kukátek, ktere zvětšují pět až šestkráte, nebo přibližují předmět toutéž měrou, což je týž poměr.

Frik chopil se nástroje, okukoval jej, ohmatával a otáčel jím na všechny strany, čímž vysunul jeho dvě trubice. Prohodil potřásaje hlavou:

„Jakže, dalekohled?“

„Ano, pastýři, a ještě k tomu velmi důkladný, kterým uvidíte hezky daleko.“

„Ó mám dobré oči, příteli! Za jasného počasí dohlédnu až k nejzazším skalinám na vrcholu Řetězatu a k nejzazším stromům soutěsky Vlkáňské.“

„Ani očí nepřimhouříte?“

„Ani nepřimhouřím. To dělá rosa, která mi padá na tvář, když spím od večera do rána pod šírým nebem. Ta vám znamenitě vyjasní zrak.“

„Jakže, rosa?“ divil se kramář. „Rosa přece spíše oslepuje…“

„Ale nikoli ovčáky.“

„Budiž. Však, máte-li dobré oči, mé jsou ještě lepší, jakmile k nim nasadím svůj dalekohled.“

„To bych rád viděl.“

„Nuže, přesvědčte se o tom vlastníma očima…“

„Já?“

„Zkuste to.“

„A nic mne to nebude státi?“ tázal se Frik, jsa od přírody velmi nedůvěřiv.

„Pranic… leda, že byste se odhodlal koupiti ten nástroj.“

Ujištěn v tomto ohledu, chopil se Frik dalekohledu, jehož trubice byly upraveny kramářem, i přivřev levé přistrčil ke pravému oku sklo dalekohledu. Pohlédl směrem ke průsmyku Vlkáňskému, postupuje níže ku Plese, až pak namířil nástroj na vesnici Verst.

„O jé!“ zvolal, „je to přece pravda… Hledí to mnohem dále nežli moje oči… Ejhle, náves… Poznávám lidi… Hola, lesník Nik Dek, který se vrací ze své obchůzky s torbou na rameně a s ručnicí u boku…“

„Což jsem to neřekl?“ poznamenal kramář.

„Ba ba… Je to opravdu Nik!“ odvětil ovčák. „A kdo je ta dívka, která právě vychází z domu hospodáře Kolce, v červené sukni a černém živůtku, jako by se chystala jemu vstříc?

„Dejte pozor, pastýři, poznáte děvče právě tak dobře, jak onoho junáka.“

„Na mou věru!… Je to Miriota… Hezká Miriota! Bodejť, zamilovaní… Tenkráte ať se mají na pozoru, neboť je držím na mušce své trubice, a neujde mi ani jedna hubinka!“

„Nuž, co říkáte mému přístroji?“

„Inu, inu, že kouká do daleka!“

Mohlo by se mysliti dle toho, an Frik nikdy před tím nedíval se dalekohledem, že vesnice Verst byla velmi pozadu z osad župy Hatszegské. A tomu bylo vskutku tak, jak dále uvidíme.

„Jen se koukněte ještě, pastýři,“ nabízel cizinec, „a to mnohem dále nežli je Verst… Ta vesnice jest nám příliš blízko; koukněte se dále, mnohem dále!…“

„A ani to mne nebude nic státi?…“

„Docela nic.“

„Dobrá. Podívám se na druhou stranu Sily uherské!… Aj… Tamhle věž kostela Livadzelského, poznávám ji podle kříže, který má jen jedno rameno… A níže v údolí, mezi jedlemi vidím věž kostela Petrosenského s kohoutem z bílého plechu, jehož zobák jest otevřen, jako by právě svolával své slepice!… A ještě níže ona věž, která vyčnívá uprostřed stromů, to je asi věž Petrilská!… Však počkejte, kramáři, když je to vždycky za jedny peníze…“

„Vždycky, vždycky, pastýři!“

Frik obrátil se k planině Orgalské a postupoval koncem dalekohledu po hradbě ztemnělých lesů na svazích Plesy, až zachytil sklem vzdálenou silhuetu hradu.

„Ovšem!“ zvolal, „čtvrtá větev jest dole… Viděl jsem tedy dobře!… A nikdo nepůjde ji sebrat na pořádnou svatojanskou pochodeň… Věru, nikdo, ani já!… Bylo by to dáti v nebezpečenství tělo i duši… Však neznepokojujte se proto. Větev se přece někomu velmi dobře hodí této noci, jenž jí zatopí na ohništi pekelného ohně… A to je čert!“

Žid byl by snad žádal vysvětlení nepochopitelných těchto slov, poněvadž nebyl ze vsi Verstu ani z okolí, když tu Frik vykřikl hlasem, v němž se obráželo zděšení i překvapení: „Co znamená ta mlha, která vystupuje nad věží? Je to mlha?… Nikoli!… Řekl bych spíše kouř, však to není možno. Již od mnoha let nekouří se z komínu hradu!“

„Vidíte-li tam kouř, pastýři, pak je to zcela jistě kouř!“

„Nikoli, kramáři, nikoli!… Toť klam vašeho přístroje, který je zašpiněn.“

„Tak si jej očisťte!“

„A když jej očistím…“ Frik obrátil dalekohled a přejev jeho skla rukávem, nasadil jej opětně k oku.

Určitě byl to kouř, který vystupoval nad vrcholem kulaté věže. Vznášel se přímo vzhůru v tichém vzduchu, a jeho vrch splýval s vysokými oblaky.

Frik bez hnutí ani nehlesl. Všecka jeho pozornost soustředila se ke hradu, který počínala právě zahalovati temnota postupující od povrchu planiny Orgalské.

Potom sňal dalekohled od oka a položiv ruku na kabelu visící mu na kazajce, zvolal: „Co stojí vaše trubice?“

„Půl druhé zlatky,“ odpověděl kupčík. Byl by prodal dalekohled i za zlatku, kdyby byl Frik projevil úmysl smlouvati. Však ovčák se nezdráhal. Jsa patrně ohromen hrůzou, právě tak náhlou jako nevysvětlitelnou, vnořil ruku do své kabely a vyňal peníze.

„Kupujete pro sebe dalekohled?“ tázal se kramář.

„Nikoli. Pro svého pána, rychtáře Kolce.“

„Tedy vám to nahradí…“

„Ovšem… dva zlaté, jež mne stojí…“

„Jakže… dva zlaté?…“

„Zajisté!… a tak s Pánem Bohem, příteli.“

„S Pánem Bohem, pastýři.“

A Frik zahvizdnuv na psy a popohnav stádo, sestupoval rychle k Verstu.

Žid vida ho tak spěchati potřásl hlavou, jako by byl měl co činiti s jakýmsi bláznem.

„Kdybych to byl věděl,“ mručel si, „byl bych prodal svůj dalekohled mnohem dráže!“

A když si urovnal své zboží kolem pasu a na ramenou, dal se ke Karlovicům, sestupuje po pravém břehu řeky Sily.

Kam šel? Nezáleží na tom. Přešel jenom tímto vypravováním, a již jej neuvidíme.



[1] Korriganové, brauniové, gnomové, asové, elfi, sylfy, valkyry — jsou názvy různých báchorkovitých bytostí jako u nás skřítků, víl, lesních ženek, stryg, mag atd.

[2] Gérando, Josef Maria — slavný publicista a filosof francouzský, Reclus, Jan Jakub Eliáš — znamenitý současný franc. cestopisec, nar. 1830

[3] Dafnis — ovčák, syn Merkurův a sicilské vodní víly, kterého vyučí lesní bůh Pan zpěvům a hře na flétnu, musy pak umění básnickému. On prý je tvůrcem básnictví bukolického čili pastýřského. Jméno Dafnis se druhdy často dávalo pastýřům jako rekům v pastýřské poesii. Nejznamenitější práce s tím titulem jsou: Daphnis, idyllická báseň v prose od Salomona Gessnera, 1754 v Curichu; Daphnis a Chloe, řecký román připisován jakémusi Longovi, spisovateli jinak naprosto neznámému; Daphnis a Alcimadura, languedocká opera pastýřská a j. v.

[4] Amintas — pastýřské drama Tassovo, tvořící epochu v literární historii italské, neboť před tím se nikdo neodvážil přivésti ovčáky na jeviště. Však z rukou Tassových přijat nový druh dramatické poesie s velikým nadšením, a Amintas zůstal vzorem na dlouhé časy.

[5] Tityr — jméno Vergiliova ovčáka, v němž slavný římský básník sebe sama vylíčil ve svém štěstí, jehož nabyl laskavostí Octavia Augusta, kdy triumvirové po bitvě u Filip rozdělili svým vojákům veteránům mnoho soukromých pozemků, mezi nimi i majetnost Vergiliovu. Melibe je druhý pastýř těchto zpěvů (eklog) méně šťastný než Tityr a jako jeho protiva.

[6] Roman o Astrei od spisovatele Honorea d´Urfe z r. 1610, vyličující prý intriky a zákulisní poměry u dvoru krále Jindřicha IV. Je to pastýřský román, jenže jeho pastýři jsou daleko prohnanější nežli onino Vergiliovi. Doba děje jest VII. stol. na břehu řeky Lignonu v krajině Forezi, již vládne vodní víla Amasis. Seladon, mladý hezký ovčák, miluje pastýřku Astreu, a ona jej. Chtějíce se navzájem poškádliti, ustanoví, aby se Seladon tvářil, jako by si namlouval jinou dívčinu. A tato hříčka se stane osudnou. — Román má 5 ohromných svazků o 1200 až 1400 stranách — tedy opravdové bludiště.

[7] Stryga — název strašidelné bytosti noční, zachovaný dosud dialekticky na Moravě zároveň se slovem maga. Znamenají ošklivé a zlopověstné bytosti ženské.

[8] Velký přestupník (Grand Bissexte) — obraz malíře Morice Sanda z pařížského salonu 1857. Grand B. je škodlivý zlý duch, objevující se pouze v přestupném roce dle víry venkovanů v okolí La Châtre. Zdržuje se na bažinách a rybnících, a zle s každým, kdo ho potká. M. Sand vymaloval ho poněkud naivně. Obraz představuje krajinu se zapadajícím sluncem v krvavých červáncích, jejichž odlesk odráží se v řece. Z vody vynořuje se obrovská postava opřena o starý kůl. Po levé straně klesají vyděšení rybáři, marně se snažíci utéci.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.