ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nik Dek a doktor Patak chystali se nazejtří, že vyjdou o devíti hodinách ráno. Lesník měl úmysl vystoupiti k podezřelému hradu po svahu průsmyku Vlkáňského, a to pokud možno nejkratší cestou.

Jakýž div, že veškeré obyvatelstvo verstské, spatřivši kouř nad věží a dozvěděvši se o záhadném hlase v jizbě „u krále Matyáše“, bylo jako bez hlavy. Několik rodin cikánských chystalo se již opustiti krajinu. V domácnostech nemluvilo se o ničem, než o tom — a to ještě potichu. Jděte a vymluvte jim, že to nebyl čert, který pronesl ona výhrůžná slova, platící mladému lesníku. Vždyť v hospodě Jonášově byl asi mandel nejvěrohodnějších sousedů, kteří velmi dobře slyšeli tajemnou onu větu. Nedá se připustiti, že by byli ošáleni snad nějakým klamem sluchu. O tom nemůže být pochybnosti. Nik Dek byl určitě varován, že se mu přihodí neštěstí, jestliže mermomocí provede záměr, směřující ku prozkoumání hradu Karpatského.

Mladý lesník přes to vše se chystal na cestu z Verstu, a to beze všeho nucení. Pouze trochu toho zisku, který by měl hospodář Kolc, kdyby se vysvětlilo tajemství hradu, trochu prospěchu, který by měla ves zvěděvši, jak se věci mají, pohnulo tak rychle Nik Deka, že dal své slovo. Miriota naříkajíc plna zoufalství a s očima uslzenýma úpěnlivě prosila ho, aby upustil od neobvyklého dobrodružství. Věc byla sama o sobě, než ještě zaslechli výstrahu tajemného hlasu, již dosti choulostiva. Po dané výstraze byla naprosto nesmyslna. Hle, před samou svatbou chtěl Nik Dek nasaditi život v pokusu toho druhu, a nevěsta padnouc před ním na kolenou nemohla ho zdržeti…

Mladý lesník nedbal ani výstražných proseb svých přátel, ani pláče Miriotina. Celkem se nad tím nepozastavoval nikdo. Bylať všeobecně známa jeho nezlomná povaha, jeho tvrdohlavost, či lépe jeho paličatost. Řekl, že půjde na hrad Karpatský, a nikdo by nemohl ho od toho odvrátiti — ani zmírněná hrozba, týkající se přímo jeho osoby. Ano, Nik půjde na hrad i kdyby se neměl nikdy vrátiti!

Když přišla hodina odchodu. Nik Dek přivinul si naposledy Miriotu k srdci, a zarmoucená dívka udělala mu křížek palcem, ukazovákem a prostředním prstem, dle starého zvyku rumunského, svěřujíc ho tím ochraně Nejsvětější Trojice.

A což doktor Patak?… Což ten! Přinucen jsa provázeti lesníka, napial všecky síly, aby se z toho vytočil, ale bez výsledku. Všecko již pověděl, co mohl uvésti na svůj prospěch… Vyčerpal všechny možné námitky, na něž se jen mohlo pomysliti!… Opíral se zejména oním výslovným rozkazem, který každý zřetelně slyšel, aby prý se nikdo neodvážil jíti na hrad…

„Hrozba týká se mne,“ ohradil se proti tomu Nik Dek.

„A přihodí-li se ti neštěstí, Niku,“ odpověděl doktor Patak, „kdo mi za to ručí, že já vyváznu bez pohromy?“

„Pohroma, nepohroma. Slíbil jste, že půjdete se mnou na hrad, a také slib splníte, poněvadž já tam jdu!“

Sousedé verstští znamenajíce, že nic nedovede odvrátiti Nika od daného slibu, dávali mu za pravdu aspoň v této příčině. Bude lepší, nepustí-li se Nik Dek samoten do toho dobrodružství. Tak povolil konečně doktor velmi rozmrzelý a s malou dušičkou v těle, neboť viděl, že nemůže již ustoupiti, poněvadž by to bylo zostudilo jeho postavení ve vsi, a poněvadž by se byl vydal všeobecnému posměchu pro svoje obvyklé prázdné tlachy. Všaktě byl pevně odhodlán těžiti z každé sebe menší překážky na cestě, aby přinutil svého soudruha k návratu.

Nik Dek s doktorem Patakem tedy vyšli, vyprovázeni jsouce hospodářem Kolcem, kantorem Hermodem, Frikem a Jonášem až k tomu místu, kde se cesta zatáčela, a kdež se všichni zastavili.

Hospodář Kolc naposledy zamířil odtud svým dalekohledem — který stále s sebou nosil — směrem ke hradu. Žádný kouř se neobjevoval nad komínem věže, ač bylo by lze jej velmi dobře rozeznati za krásného jarního jitra na čisťounkém obzoru. Či snad byli by se již odklidili z hradu oni přirození, či nadpřirození hosté uznamenavše, že lesník neměl strachu z jejich hrozeb? Myslil si to ten i onen soused, i bylo tím potřebnější a nutnější provésti věc až k úplnému jejímu objasnění.

Podali si ruce, a Nik Dek sledován doktorem Patakem zmizel v zátoči průsmyku.

Mladý lesník vzal si na cestu čepici se širokým štítkem, kazajku přepásanou pasem, na němž visel tesák v pochvě, baňaté kalhoty, boty okované, nábojnici k boku, a dlouhou pušku na rameno. Požíval právem pověsti výtečného střelce, mohl se tu setkati ne-li s duchy, tedy s lupiči, kteří se potloukají po hranicích, a ne-li s lupiči, tož aspoň s některým zlomyslným medvědem, a tu velela opatrnost v každém případě se připraviti na obranu.

Doktor uznal za potřebno ozbrojiti se starou pistolí na křesací kámen, která selhala třikrát v pěti ranách. Opatřen byl kromě toho sekyrou, kterou mu svěřil jeho soudruh pro případ, když by bylo potřebí prosekávati si někde cestu hustými křovinami Plesského lesa. S velikým širákem na hlavě byl upiat do tlustého cestovního kabátu s kapucí a obut do vysokých bot, pořádně vycvokovaných a okovaných. Však nemotorné toto vystrojení nijak by mu nepřekáželo vzíti nohy na ramena při nejbližší vhodné příležitosti.

Oba stejně opatřili se zásobami potravy, které měli uloženy v torbách, aby mohli dle potřeby prodloužiti svoje výzvědy.

Prošedše zátočinou cesty, kráčeli několik set kroků podél Nyadu, postupujíce po jeho pravém břehu. Kdyby se dali cestou kolem srázů horských, tím by si byli zašli příliš na východ. Bylo by mnohem prospěšnější, kdyby mohli pokračovati podél toku bystřiny, čímž by si byli nadešli dobře o třetinu cesty, neboť Nyad vyvírá mezi rozsedlinami planiny Orgalské. Břeh, s počátku velmi dobře schůdný, byl dále plný výmolův a zatarasen vysokými skalisky, takže neskýtal již volné cesty ani jednotlivým pěšákům. Musili se tudíž vyhnouti na levo, aby se dostali ke hradu proniknouce nižším pásem lesů Plesských.

Byla to také jediná strana, odkudž byl hrad přístupný. V době, kdy na hradě bydlel baron Rudolf Gorc, bylo udržováno spojení se vsí Verstem, s průsmykem Vlkáňským a s údolím valašské Sily úzkým průsekem, který byl proražen tímto směrem. Však dnes bylo by darmo hledati tam stopu pěšiny. Průsek, jsa ode dvacíti let vydán vlivům bujícího rostlinstva, byl již zatarasen neproniknutelnou hustinou křovin.

Nik Dek v okamžiku, kdy odbočoval od řečiště Nyadu, hluboce zařezaného do půdy a naplněného šumící vodou, zastavil se na chvíli, aby určil směr. Hradu nebylo již viděti. Byl viditelný pouze od kraje lesů, rozkládajících se na nejnižších svazích hor. Vyznati se cestou bylo čím dále nesnadnějším, neboť scházela všecka vůdčí znamení. Poloha mohla býti určena toliko dle slunce jehož paprsky ozařovaly právě vzdálené hřebeny horstva na jihovýchodě.

„Vidíš, lesníku,“ pravil doktor, „tu to máš!… O cestě ani zmínky… a nikde nic!“

„Však si cestu najdeme,“ odpověděl Nik Dek.

„Snadno se řekne, Niku…“

„A snadno se provede, Pataku.“

„Tedy jsi stále pevně odhodlán?…“

Lesník místo odpovědi pouze přikývl a pustil se do lesa.

V té chvíli měl doktor sto chutí kvapně se vrátiti; avšak jeho společník, který se právě ohlédl, změřil ho pohledem tak rozhodným, že zbabělci zašla chuť zůstati pozadu.

Doktor Patak měl ještě poslední naději, totiž, že se Nik Dek splete a zabloudí v bludišti stromů, kamž ho ještě nikdy jeho služba nepřivedla. Všaktě doktor zapomněl na onen obdivuhodný čich, na onen odborný cit, na onen takořka zvířecký pud, který bývá bezpečným vůdcem dle nejnepatrnějších známek, dle směru větví, dle sklonu půdy, dle zbarvení kůry, dle nepatrné různosti mechů, podle toho, jak vystaveny jsou větrům buď jižním, nebo severním. Nik Dek byl chlapík ve svém oboru a uměl využitkovati výtečného bystrozraku svého k tomu, aby nezabloudil ani na místech sobě naprosto neznámých. Byl by býval důstojným sokem Kožené Punčochy^[11] anebo Stopovače, znamenitých to hrdin Kúprových^[12] z amerických románů.

A přece cesta tímto pásmem stromů byla spojena s opravdovými nesnázemi. Jilmy, buky, druh javorů zvaných kleny a nádherné duby zabíraly největší části stráně, a výše nad nimi na svahu hor po levé straně průsmyku rostly břízy, smrky a jedle v těsné směsici. Velkolepé stromy s mohutnými pni, s větvemi naběhlými čerstvou mízou a s hustým listím, prorůstaly se navzájem, tvoříce nahoře zelenou klenbu, íž paprsky sluneční nemohly proniknouti.

Postup byl by býval poměrně snadný, kdyby bylo stačilo pouze ohýbati se pod svislými větvemi. Ale jaké to překážky na povrchu půdy, co by bylo dalo práce vymýtiti a odstraniti houště kopřiv a ostružin a zabezpečiti se proti směsici trnišť, která při sebe jemnějším dotyku chodce rvala a strhovala! Nik Dek nebyl té povahy, aby se tím znepokojoval, a poněvadž mohl proniknouti lesem, nedbal na nějaké to škrábnutí. Pravda, že za těch podmínek mohl se díti pochod jen velmi zdlouha — mrzutá potíž, neboť Nik Dek a doktor Patak zamýšleli dosíci hradu odpoledne. Zbývalo by ještě dosti času, aby prozkoumali hrad — takže by se mohli vrátiti do Verstu ještě za šera.

Se sekerou v ruce pracoval lesník na cestě středem neproniknutelných trnin, plných ježatých bodlin, kde stoupala noha na půdu nerovnou, kostrbatou, hrbolatou kořeny nebo pahýly stromův, o které klopýtala, hned na to se zabořujíc do vlhké vrstvy hnijícího listí, kterým vítr nikdy ve víru nezatočil. Tisíce lusků třaskalo jako drobné prskavky k velikému zděšení doktora, který vyskakoval po každém výbuchu, patře na levo i na pravo a ohlížeje se bázlivě, když některý výhonek se mu zaháčil na kazajku, jako by to byl strašlivý spár chtějící ho zadržeti. Ubohý doktor! Nevěděl, co počíti. Ale teď by se nebyl za živý svět odvážil sám k návratu, a snažil se jen, aby nezůstal pozadu za neústupným svým společníkem.

Občas objevovaly se v lese rozmarné mýtiny, které ozářeny byly proudy světla. Párky černých čápů, vyrušené ve své samotě, prchaly s vysokých větví, vzlétajíce mocnými vzmachy křídel. Cesta těmito mýtinami byla však ještě obtížnější. Neboť tam nakupeny byly jak ohromná hra v hůlčičky^[13] stromy zvyvracené vichrem anebo kleslé stářím, jako by je byla sklátila smrtelnou ranou sekyra dřevorubcova. Tam pohřbeny ležely ohromné pně rozhlodané hnilobou, jichž nikdy se nedotkne pila, aby je rozřezala v polena a jichž nikdo nenaloží na smyk, aby je dopravil až k řečišti valašské Sily. S těmito překážkami, které se daly velmi nesnadně překročiti, a jež obejíti bylo zhusta nemožno, měl Nik Dek a jeho společník krušnou práci. Věděl-li si porady lesník, svižný, pružný a plný síly, za to doktor Patak, krátkonohý a břichatý, záhy se upachtil a udýchal, nemoha se vyhnouti, aby se několikrát nepřekotil: Nikovi pokaždé nastávala povinnost přispěti mu na pomoc.

„Uvidíš, Niku, že tu zůstanu někde ležeti s přelámanými údy!“ stěžoval si doktor.

„Však si je zase spravíte.“

„Poslyš přece, Niku, a měj rozum… Hlavou zdi neprorazíš!“

Eh, což! Nik Dek byl již kus napřed, a doktor, nedocíliv ničeho, tím více se pachtil, aby ho dohonil.

Jest otázka, zdali směr sledovaný až dosud byl správný a zda vedl ke hradu. V té chvíli nebylo možno se o tom přesvědčiti. Poněvadž však půda stále stoupala, bylo zřejmo, že postupují k hoření hranicí lesa, kamž také dorazili o třetí hodině odpoledne. Odtud až k planině Orgalské prostíralo se pásmo zelených stromů, tím řídších, čím více svah horský vystupoval.

Tam objevil se jim také Nyad mezi skalami, buď že se tu odchyloval k severozápadu, buď že Nik Dek dospěl k němu šikmým postupem. Mladému lesníkovi poskytovala tato okolnost jistoty, že šel dobře, poněvadž bystřina vyvírala z útrob planiny Orgalské.

Nik Dek nemohl odepříti doktorovi hodinku odpočinku na břehu bystřiny. Ostatně i žaludek se hlásil ke svému právu právě tak důrazně jako nohy. Naplněné torby dodaly potravy, a již rakije ovlažovala hrdlo doktorovo i Nik Dekovo. Mimo to proudila ve vzdálenosti několika kroků jasná a čerstvá voda, pročištěná na křemenitém dně. Čeho si mohli ještě více přáti? Mnoho sil bylo vydáno, nastávala potřeba nahraditi ten úbytek.

Po celou cestu, co odešli z Verstu, nenaskytla se doktorovi příležitost pohovořiti si s Nik Dekem, jenž byl stále napřed. Zato si to nyní nahradil, jedva že se usadili na břehu Nyadu. Byl-li Nik málomluvný, mluvil zato doktor za dva. Jakýž tedy div, že otázky byly velmi široké a odpovědi co nejstručnější.

„Pohovořme si trochu, Niku, a mluvme vážně,“ počal doktor.

„Poslouchám,“ odpověděl Nik Dek.

„Tuším, že jsme se proto tady zastavili, abychom se nanovo posílili…“

„Pravda pravdoucí.“

„… ke zpáteční cestě do Verstu…“

„Nikoli… k cestě do hradu.“

„Považ, Niku, již šest hodin se trmácíme a jsme sotva na půl cestě.“

„To znamená, že nemáme valně času nazbyt.“

„Ale přikvačí noc, když dojdeme hradu, a jak si myslím, Niku, nebudeš tak zpozdilý, abys něco podnikal potmě. Bude třeba vyčkati dne…“

„Vyčkáme jej.“

„Tedy nechceš se vzdáti svého úmyslu, v němž není za nehet rozumu?“

„Ne.“

„Opravdu! My tuhle unavení, potřební dobrého stolu v pořádné světnici a dobré postele v pořádném pokoji, a ty chceš stráviti noc pod širým nebem?…“

„Ano, zdrží-li nás nějaká překážka, že nebudeme moci vniknouti do hradu.“

„A nebude-li žádné překážky?“

„Pak se pěkně vyspíme v místnostech kulaté věže.“

„V místnostech kulaté věže!“ vykřikl doktor Patak. „Ty myslíš, Niku, že jsem s tím srozuměn, stráviti celou noc uvnitř toho prokletého hradu…“

„Beze vší pochyby. Leda, že byste uznal za příhodnější zůstati sám venku.“

„Sám, Niku!… To jsme si neřekli, a máme-li se přece rozloučiti, nuže ať se to na tomto místě, odkud bych se vrátil domů.“

„Řekli jsme si, doktore Pataku, že mne budete následovati, jak daleko půjdu.“

„Ve dne ano!… V noci nikoli!“

„Nuže dobrá, je vám volno odejíti, však dejte si pozor, abyste v lese nezabloudil.“

Zablouditi, ovšem toť ona věc, která doktora tolik trápila. Svěřen sobě samému a nedoveda se vyznati v nekonečném bludišti lesů Plesských, cítil se naprosto neschopným nalézti zpáteční cestu do Verstu. Ostatně samotinký v čiré noci — která snad bude velmi černá. — sestupovati po svazích průsmyku ve stálém nebezpečí, že srazí vaz v některé propasti, to nebylo doktorovi po chuti. Přece jen bylo by lepší provázeti lesníka až k patě hradeb, zvláště tehdy, když by se mu s nastávající nocí nepodařilo vyšplhati se na střední násep. Ale doktor chtěl učiniti ještě poslední pokus, aby zadržel svého společníka.

„Víš dobře, milý Niku, že jsem nikdy na to nepomýšlel odloučiti se od tebe. Stojíš-li na svém dojíti hradu, tož nepostím tě tam samotna.“

„Výborně, doktore, jen abyste se vždycky toho držel…“

„Počkej… ještě slovo, Niku; slib mi, že upustíš od snahy vniknouti do hradu, bude-li noc, až tam dojdeme…“

„Slibuji vám pouze to, doktore, že učiním seč budu, abych tam vnikl a že se tam odtud nehnu, dokud bych neobjevil, co se tam děje.“

„Co se tam děje, Niku!“ zvolal doktor Patak krče rameny. „A co myslíš, že se tam děje?…“

„Nevím. A poněvadž jsem odhodlán dozvěděti se to, tedy se to dozvím…“

„Ale dřív musíme u toho ďábelského hradu býti!“ řekl doktor, jenž byl u konce se svými vývody. „Soudě dle nesnází, jichž jsme až dosud zakusili, a dle času, který nás stála cesta lesy Plesskými, uplyne den, a po hradu ještě nebude ani památky…“

„Nejsem toho mínění,“ odpověděl Nik Dek. „Výše nahoře nejsou jedlové lesy tolik zarostlé houštinami jako dolení pásmo jilmů, javorův a buků.“

„Ale půda bude velmi neschůdná!“

„Co na tom, není-li jen naprosto neschůdna.“

„Však jsem slyšel, že prý se objevuji medvědi v okolí planiny Orgalské!“

„Mám pušku a vy pistoli, abyste se bránil, doktore.“

„Ale nastane-li noc, vydáme se v nebezpečí, že zbloudíme ve tmě.“

„Žádný strach, neboť máme nyní průvodce, který, jak pevně věřím, již nás neopustí.“

„Průvodce?“ vykřikl doktor a povstal kvapně ohlížeje se neklidným zrakem dokola.

„Ovšem,“ odpověděl Nik Dek, „tím vůdcem jest bystřina Nyad. Stačí, bychom postupovali podél jeho pravého břehu a dostihneme planiny, zkad vyvírá. Doufám, že budeme ve dvou hodinách u hradní brány, dáme-li se nyní ihned na cestu.“

„Jen aby se ze dvou hodin neudělalo šest.“

„Vzhůru tedy! Jste hotov?“

„Což již půjdeme, Niku?… Vždyť náš odpočinek trvá jedva několik minut.“

„Z těch několika minut jest již dobrá půl hodina. — Ptám se naposledy, jste hotov?“

„Hotov… když jsou mé nohy těžké jako olověné sloupy… Víš dobře, že nemám takových píšťal jako ty!… Mé nohy jsou naběhlé a krutě mne bolí, mám-li jen krok učiniti za tebou…“

„Dosti řeči, zdržujete mne. Pataku! Dělejte si tedy, co chcete! Šťastnou cestu!“

A Nik Dek se zvedl.

„Pro rány Boží, Niku,“ vykřikl doktor Patak, „poslyš ještě trochu!“

„Poslouchati vaše nerozumy!“

„Hleď, poněvadž je již hezky pozdě, proč bychom si tu nezůstali, proč bychom se tu neuložili pod těmito hezkými stromy. Vyšli bychom pěkně zítra na úsvitě a měli bychom celé dopoledne k tomu, abychom mohli dosíci hradu…“

„Doktore,“ odpověděl Nik Dek, „opakuji, že jest mým úmyslem stráviti noc v zámku.“

„Není možná!“ zvolal doktor. „Ne, ne… toho neučiníš, Niku!… Dovedu ti ještě v tom zabrániti.“

„Vy?“

„Pověsím se ti na nohy… Povleku tě zpět!… Stluku tě nadobro, dojde-li k tomu…“

Nešťastný Patak opravdu již nevěděl, co mluví.

Nik Dek neuznal ho za hodna odpovědi a hodiv si pušku na rameno popošel několik kroků podél břehu Nyadu.

„Počkej… počkej!“ volal žalostně doktor. „Čertův chlap!… Ještě okamžik… Mám nohy ztrnulé… klouby mně vypovídají službu…“

Však jaly se ihned pracovati, když se musil bývalý opatrovník rozcupati na svých nožkách za lesníkem, který se ani neohlédl.

Byly čtyři hodiny. Paprsky sluneční dotýkaly se zlehka hřebene Plesy a ozařovaly v šikmém dopadu nejvyšší větve jedlového lesa. Nik Dek měl nejvyšší čas si pospíšiti, neboť pod stromy v lese stmívá se mnohem dříve, nežli nastane večer.

Neobyčejný a divukrásný je pohled na tyto lesy, mající ráz pravé alpské divokosti. Na místě stromů zkřivených, zprohýbaných a znetvořených vztyčují se tu pně přímé v dostatečných mezerách od sebe, bez větví do výše padesáti až šedesáti stop nad kořeny, pně hladké beze suků, které rozpínají jako strop své haluze vždycky zelené. Pořídku křovisk anebo spletených rostlin mezi nimi. Dlouhé kořeny plazí se na povrchu země podobny hadům skřehlým mrazem. Půda jest pokryta kobercem žlutavého a hladkého mechu, plna suchého klestí a poseta šiškami, jež chřestí pod nohou. Srázný svah je zbrázděný skalisky křemenitými, jichž ostré hrany prořezávají sebe tlustší kůži. Cesta byla tudíž obtížna i tímto jedlovým lesem širokým dobré čtvrt míle. Vydrápati se na balvany vyžadovalo ohebnosti a pružnosti svalů, silných nohou, jistoty v každém pohybu, a tím vším nemohl se pochlubiti doktor Patak. Nikovi byla by stačila hodina k této cestě, kdyby byl býval sám, a s přítěží svého společníka potřeboval k tomu tři hodiny, jsa nucen zastavovati se a čekati na něho i pomáhati mu tu i onde, aby se vydrápal na skalisko příliš vysoké pro jeho nožky. Doktora mučila jediná strašlivá myšlenka, totiž hrozný strach, že by měl zůstati samoten uprostřed této ponuré pustiny.

Zatím čím se stával svah neschůdnější, tím více počaly řidnouti stromy na této výšině Plesy. Tvořily již jen osamocené skupiny nevalných rozměrů. Za nimi bylo viděti řadu hor, které se obrážely na pozadí a jejichž obrysy se vynořovaly dosud z večerní mlhy.

Bystřina Nyad, které se lesník již nespustil, zúžená na nepatrný potůček, vyvírala nedaleko odtud. Několik set stop výše nad posledním úvalem svahu prostírala se již planina Orgalská, na které strměla pochmurná podoba Karpatského hradu.

Nik Dek, když byl naposledy popotáhl doktora za límec, dospěl konečně planiny. Podobalť se doktor nehybné hmotě a jsa naprosto vysílen byl by se mohl stěží dovléci ještě několik kroků. Padl na zem jako dobytče pod palicí řezníkovou.

Nik Dek pociťoval jedva trochu únavy po obtížném stoupání. Vzpřímen, bez hnutí, hltal upřeným zrakem podobu Karpatského zámku, k němuž se dosud nikdy nebyl přiblížil.

Před ním zvedala se zubatá hradba, ohrazená hlubokým příkopem. Jediný zvedací most byl vyzdvižen k brance zatarasené kromě toho kamením.

Pusto a ticho bylo kolem hradby na povrchu planiny Orgalské.

Stmívající se šero dovolovalo zahlédnouti ještě celkový tvar hradu, který splýval neurčitě a nejasně se stíny večera. Nikdo se neukazoval nahoře za ochrannou zdí středního náspu, nikoho nebylo na hořením ochozu kulaté věže ani na kruhové terase prvního patra. Ani stopy po kouři nad pitvornou korouhvičkou rozhlodanou staletou rzí.

„Nuže, Niku,“ ozval se doktor Patak, „uznáváš-li, že jest nemožno dostati se přes tento příkop, stáhnouti zvedací most a otevříti branku?“

Nik Dek neodpověděl; seznal, že jest nutno stanouti přede zdmi hradu. Jakž by byl mohl sestoupiti za nastalé tmy na dno příkopu a vylézti po strmé stěně hradební dovnitř? Zajisté bylo nejmoudřejší sečkati do rána a pak za denního světla pokračovati dále.

Na tom také zůstalo k veliké mrzutosti lesníkově, ale ke svrchovanému potěšení doktora Pataka.