ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé. Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní i morální, jež číhají na obyvatele ulic. Myslím tu na nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí měsíc a hvězdy. Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku; a pro samé baráky ani neví, svítí-li úplněk nebo je-li novoluní; a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, pět nebo fuk.

Co se hvězd dotýče, je jejich astrální a planetární vliv na osud člověka brán silně v pochybnost; a pokud se týče vlivu měsíce, uznávají učení lidé toliko jeho význam na příliv a odliv, na mořského červa mblalolo, na vzrůst některých květin a baktérií a snad ještě na náměsíčníky, poety, milence a kočky. Ale o tyto vlivy mi nejde; jde mi o fakt, že zvedne-li obyvatel ulice oči od země, nevidí jiskřit hvězdy na nebi a nespatří tvář měsíce. Vyjde-li na práh svého domu, nepotká jako nejbližšího souseda Venuši nebo Jupitera. Není mu souzeno, aby řídil své kroky podle měsíce. Neví ani, je-li noc černá nebo bílá. Žije v bezhvězdné sluji jako macarát jeskynní, ale neuvědomuje si to. Macarát jeskynní si to také asi neuvědomuje.

Obyvatel ulic žije ve městě a někdy dokonce ve velmi velikém městě; ale nežije ve vesmíru, protože nežije pod hvězdami. Bydlí mezi miliónem lidí, ale nikoliv mezi miliónem hvězd. Jeho svět se končí za Vysočany nebo Bubenči, místo aby se končil za Arkturem nebo za Mléčnou drahou; je to vskutku velmi maličký svět, neboť se neotvírá rovnou do nekonečna. Nezáleží tak na tom, studovat dráhy hvězd nebo rozeznat Altair od Albirea; důležitější je moci se kdykoliv přesvědčit, že jsou nad námi hvězdy a že existuje kosmos. Člověk z ulic musí jet aspoň do Zbraslavi, aby spatřil vesmír; ale člověk z periférie je rovnou ve vesmíru, jakmile se postaví na práh svého domu a zamíří nosem k nebi. Kdyby se lidé večer setkávali pod hvězdami místo pod lampou, mám za to, že by nemohli dobře mluvit o politice nebo o zatracených poměrech; pod hvězdami se lépe mluví o lásce, o zítřejším dnu a o jiných tichých a vážných věcech. Člověk se pod hvězdami může zbláznit nebo zamilovat, ale nemůže se rozčilovat. Skutečně existují tajemné astrální vlivy; hvězdy mají mocný vliv na člověka, který se na ně dívá; ale nemají jaksi vlivu na člověka, který pozoruje světelnou reklamu Lyonského závodu^[27] nebo čte v kavárně divadelní referáty. Člověk pod hvězdami je účasten na veliké slávě světa; je korunován hvězdami.

Ještě hlubší pak je působení měsíční. Nemyslím jenom na nadpřirozenou krásu měsíčních nocí, ani na osmanský půlměsíc, ani na stříbrné zámky na měsíci; mám na mysli měsíční oběhy a čtvrti. Člověk, který žije v ulicích, se řídí podle kalendáře; ví, že je prvního nebo patnáctého nebo sedmadvacátého, čímž je vyčerpáno vše, co mu připomíná koloběh času. Jeho čas není slavně a světle napsán v měsíčních čtvrtích. Jeho život není rozdělen na nebeské oběhy a neskládá se ze světlých a tmavých dob. Když bere na prvního svou gáži, není to tak věčný návrat času, jako když je zase úplněk. Doba, jež uplyne mezi dvěma úplňky, je hlubší a vážnější než doba, která uplyne mezi prvním a posledním. Čas městského člověka je pouhé datum; je to jen číslo, a nikoliv nebeský úkaz; neplyne z věčnosti, jež je časem vesmíru. Člověk, jenž vidí tvář měsíce, nežije už jen podle tikajících hodin na stěně, nýbrž podle mlčelivých hodin planetárních; následkem toho měří život, abych tak řekl, na velmi dlouhé lokte.

Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města; shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál: až k měsíci a do sousedství hvězd.