Zlatý fond > Diela > Patnáctiletý kapitán


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Patnáctiletý kapitán

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 12 čitateľov


 

Velryba

Bohatý loďař V. Veldon v San Francisku vysílal každého roku několik lodí na jih, by lovily velryby. Jedna z těchto lodí, nazvaná „Poutník“, s kapitánem Hullem, nalezala se 2. února 1873 pod 43 st. jižní šířky a 165 stupněm západní délky od Greemorohu.

Na lodi té bylo pět plavců a jeden učeň, neboť pan Veldon uznal za vhodné na Novém Selandu najmouti potřebné plavce na čas lovu, jež potom zase propustil.

Loď křižovala v čas lovu nedaleko jižního polárního kruhu a lov se jí nedařil valně. Z počátku ledna musil kapitán Hull zanechati lov, poněvadž plavci mu dělali překážky, pročež plul k Novému Selandu a přibyl 15. ledna do přístavu Auklandu.

Tam nalezala se toho času právě manželka Veldonova s nemocným synem svým Jakem a se strýcem Benediktem. Provázelať manžela svého na cestě do Nového Selandu, kde musila pak zůstati, poněvadž pětiletý syn její Jak se těžce roznemohl. Ztrávila tři měsíce v Auklandu, když tam připlul „Poutník“. Umínila sobě, že na lodi té se vrátí domů; že strýc Benedikt ji měl provázeti, toť se rozumí samo sebou. Musímě se zmíniti několika slovy o strýci tom.

Strýc Benedikt, jak ho každý nazýval, byl učenec a sice přírodozpytec, který si obral za úkol pozorování a zpytování zvláště hmyzu. To jej přimělo též k provázení rodiny Veldonové na Nový Seland.

Dne 22. ledna vstoupila paní Veldonová se synem svým, starou služkou, černé pleti, jejž slula Nan a se strýcem Benediktem na loď. V bedně zvláštní nalezal se výtěžek cesty Benediktovy; — četná sbírka to hmyzu.

Paní Veldonové byl na lodi vykázán byt nejpohodlnější. Plavci chovali se k manželce pána svého, jejž milovali a ctili velmi, s největší úctou. Byliť to vesměs Amerikáni, jediný kuchař pocházel z Portugalu. V Auklandu totiž prchnul dřívější kuchař lodní, načež přijat cizinec ten, jenž slul Negoro. Byl to člověk milující samotu; neobcoval s nikým na lodi a nezavdal posud nejmenší příčiny k nespokojenosti. Obličej jeho a pohled však se nelíbily kapitánovi. Negoro zdržoval se nejvíce v kuchyni a vůbec ukázal se mezi plavci velmi zřídka.

Mezi čeledi lodní nalezal se mladík patnáctiletý, jenž byl sirotkem od nejútlejšího věku a vychován na útraty veřejné; nazýval se Dik[1] Sand. Jmeno Dik obdržel po člověku, jenž ho nalezl a Sand po místě, na kterém nalezen byl, totiž na písčině, jež nachází se u vchodu do přístavu novoyorkského.

Dik byl mladík velmi schopný; sotva dospěl osmého roku svého věku, jevil velikou chuť k plavectví a vstoupil na loď co plavčík. Kapitán Hull poznal jej a pocítil k němu velkou náklonosť i přimluvil se zaň u pana Veldona, který se ujal Dika a pečoval o jeho náležité vzdělání. Dik za to projevoval vždy velkou vděčnost a oddanosť k celé rodině Veldonově. Nebyl by zajisté otálel ani okamžik dáti svůj život za některého člena rodiny té. Z toho poznáme snadno, že měl z toho velkou radost, když uslyšel, že paní Veldonová se svým synem pojede s nimi domů na lodi „Poutníku“. Malý Jak byl jeho miláčkem, téměř mladším bratrem a kde i kdy jen mohl, byl u něho.

Paní Veldonová svěřila syna svého bez rozpaků Dikovi a nebála se, když malý Jak s nim lezl po provazových žebřících a po žerdích na lodi, což malému hochu sloužilo ke zdraví; byl to tělocvik proň užitečný a velmi příhodný na lodi, kde neměl k volnému pohybování příliš mnoho místa.

Po kolik dní panoval vítr našim plavcům méně příznivý. Bylo to 2. února, v místě shora udaném, když se přihodilo něco zvláštního.

Malý Jak nalezal se s Dikem nahoře na předním stožáru a pojednou se ozval, že něco vidí. Tím vzbuzena byla pozornost Dikova, jenž bedlivě pohlížel v stranu, kterou mu Jak udal i spatřil skutečně, že po moři plave nějaká věc i neotálel oznámiti to plavcům, načež všickni, kdož měli tolik času, i sám kapitán, jali se pozorovati věc, jež plula na povrchu vody v dálce asi tří anglických mil od „Poutníka“.

Na rozkaz kapitánův brala se loď tato směrem k oné věci a hnedle pozorovali všickni, že to zbytky lodi rozbité. Když se přiblížili značně, zaslechli z lodi rozbité štěkot, což vzbudilo zvědavost jich a přimělo je k větší rychlosti.

Spuštěn malý člun, do něhož vstoupil kapitán, Dik a dva plavci. Blížili se rychle k troskám lodi a vylezli nahoru. Mimo psa nalezli tam ještě pět černochů, jižto leželi bez sebe v koutě jedné jízby a Dik tvrdil, že lidé ti posud dýchají. Byli rychle dopraveni do člunu a převezeni na loď. Jakmile se octli na palubě, volal kapitán kuchaře Negero.

Kuchař přiběhl nahoru. Sotva uzřel ho pes zachráněný, vrhl se s hrozným štěkotem naň a chtěl ho chopiti za krk zuby svými. Kuchař měl se co brániti a pouze tím se zachránil, že plavci přiskočili a odtrhli psa.

„Znáte toho psa?“ tázal se kapitán kuchaře.

„Já ho nikdy neviděl,“ odvece tento.

„Věru, podivná to věc,“ mručel si Dik.

Ačkoli obchod s černými otroky byl zakázán usnešením evropských velmocí a lodě anglické i francouzské na moři křižují a bdějí nad tím, by hanebný obchod ten nebyl provozován, odváží se ročně z Afriky mnoho černochů do otroctví, což velmi dobře bylo známo kapitánu Hullovi.

Ošetřovali velmi pilně černochy a nejstarší z nich, asi šedesátiletý, který uměl anglicky, zotaviv se záhy, vypravoval, jak před desíti dny loď jejich, jménem „Valdek“ srazila se za noční doby, kdy oni spali, s jinou a když procitli a přiběhli na palubu, že cizí loď byla pryč a lidé s lodi „Valdeku“ také.

Výrok ten potvrdili ostatní jeho soudruzi, kteří nebyli otroky, nýbrž občané republiky severoamerické a příslušníci obce Pensylvanie. Pracovali v Australii, blíže Melbonanu po tři roky a vraceli se domů na lodi „Valdeku“, na které stihla je zmíněná nehoda.

Po celých deset dní živili se nuzně tím, co nalezli na troskách; zvláště však měli nouzi o vodu a byli již po delší čas bez sebe, když nalezli je plavci „Poutníka“.

Nejstarší z černochů nazíval se Tom; ostatní čtyři, mnohem mladší, byli Barta (Bat) syn Toma starého, Austisi, Akteon a Herkules. Jméno psa zachráněného zároveň s nimi bylo Dingo.

Byl to veliký pes, druhu, který nachází se na Novém Hollandu a nalezen byl před dvěma roky na březích afrických od kapitána „Valdeku“, jenž se ujal zvířete toho. Co zvláštnosť slušno podotknouti, že pes měl obojek, na kterém byly vyryty písmeny S. V.

Starý Tom pozoroval, že pes nemá rád černochy, ačkoli jim v ničem neublížil. Za to spřátelil se záhy s malým Jakem a hrával si s nim často. Hoch ten učil se čísti, ale způsobem zvláštním. Mělť tolik kostek, kolik abeceda má písmen a na každé kostce byla vyobrazena jedna písmena. Hoch si jimi hrál, sestavoval je v slova a tak se hravě učil zároveň.

Jednoho dne, bylo to 9. února, hrál si takto na palubě a starý Tom pomáhal mu při tom. Dingo obskakoval kolem nich a pozoroval je bedlivě. Pojednou skočil a popadl do huby kostku, na které byla vyobrazena písmena S i běžel s ní stranou a postavil ji na podlahu, načež přiskočil a totéž učinil s písmenou V.

Dingo znal tudíž písmeny; když pak mu chtěli odníti kostky uchvacené, protivil se tomu, což vzbudilo podivení zvláště u kapitána i paní Veldonové. Kapitán vyptával se po minulosti psa, avšak nikdo z černochů nemohl mu povědíti nic určitého.

Kapitán pronesl mínění, že by to mohl býti pes cestujícího Francouze, Samuele Vernona, který podnikl v roce 1871 cestu do vnitř Afriky, odkud se více nevrátil.

Když o věci té hovořil s paní Veldonovou, objevil se Negoro na palubě. Nikdo si ho nevšímal a nepozoroval, jak zuřivě pohledl na psa uzřev písmeny, jež střeží. Pes pak ucítiv jej, stal se nepokojným, načež Negoro, zahroziv mu rukou, vzdálil si rychle. Kapitánovi však neušla tato náhoda i mručel si:

„V tom vězí nějaké tajemství.“

Kapitán Hull opětoval zkoušku tuto několikráte a Dingo si důsledně vybral vždy tytéž písmeny, S a V. Tím získal si ještě větší náklonnosť a lásku všech; jediný Negoro nesdílel tyto city s ostatními obyvateli lodi a choval se nepřátelsky k psu či vlastně vyhýbal se mu všemožně.

Dne 10. února změnil se vítr dosud nepříznivý a kapitán Hull očekával, že nahradí, co byl dosud zameškal.

Paní Veldonová procházela se po palubě a pohlížejíc na moře pravila Dikovi, jenž s malým Jakem byl na blízku:

„Pozoruj tu divnou barvu vody mořské, pochází snad od nějaké vodní rostliny.“

„Ne tak, paní Veldonová,“ odvětil Dik, „barvu tu způsobují miliony zvířátek korýšovitých, jež slouží za pokrm větším zvířatům; zvláště velrybám.“

V tom přišel kapitán Hull na palubu a potvrdil výrok plavčíka dodav ještě, že kde tato zvířátka v množství tak značném se vyskytují, tam že bývá obyčejně velryba na blízku. Sotva to dořekl, vykřikl plavec jeden: „Velryba.“

Vskutku zahlédli v dálce asi čtyř mořských mil jakési víření vody, které oznamovalo, že v tom místě prohání se nějaké velké zvíře, ač bránila tomu vzdálenost, by poznali jaké to asi zvíře jest.

Zkušený lovec velryb, jako byl kapitán Hull, poznal záhy, že to není pravá velryba, nýbrž jiný druh a sice tak zvaný „jubart“.

Pochopíme snadno, že zjev ten způsobil velký poplach mezi mužstvem na lodi a sice tím více, poněvadž dřívější lov se jim dobře nevydařil. Hle tuť naskytla se vítaná příležitost nahraditi onu vadu a když paní Veldonová pronesla mínění svoje, zdali podnik ten není spojen s nebezpečím, upokojil ji v tom ohledu kapitán; řka, že věc ta nechová pro ně žádného nebezpečí a že s prostředky, jaké má teď po ruce, vykonal již mnohokráte podobný lov.

Kapitán Hull konal přípravy k lovu, věda ze zkušenosti, že spojen bývá s velkými obtížemi.

Mohlť vyslati jenom jeden člun maje pouze pět cvičených plavců. Při lovu tom jest potřebí cvičených a schopných námořníků, poněvadž jedním pohnutím vesla člun uvržen býti může v nebezpečí a záhubu. Na „Poutníku“ musil zanechati zatím Dika, jenž byl by sice rád se súčastnil lovu, avšak podrobil se nutnosti vida, že aspoň jeden zkušený plavec musí zůstati na korábu.

Moře bylo tiché, vítr ochaboval a to bylo podniku velmi na prospěch.

Člun spuštěn na vodu a plavci vstoupili do něho.

Dříve než kapitán Hull spustil loď dal Dikovi potřebné rozkazy a naučení, jak se má chovati za jeho nepřítomnosti a zároveň vyzval černochy, by ve všem podporovali Dika, což tito ochotně přislíbili.



[1] Jméno Dik jest zkrácené Richard.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.