ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když dne 13. června v obyčejný čas nedostavil se strýc a vůbec ani druhého dne, pociťovala paní Veldonová nepokoj a starost nemohouc nijak si představiti, co se stalo s jejím velikým děckem.

Nenapadlo jí arci, že byl by z obydlí, které jim sloužilo za vězení, uprchl neb vůbec ven se dostal. Mimo to věděla, že kdyby se mu i naskytla příležitost k útěku, bez sbírky hmyzu, že by se nehnul s místa.

Hledala ho celý den a malý Jak i jedna otrokyně ji při tom pomáhali, ale marně.

Paní Veldonová tušila, že snad byl odveden na rozkaz otrokáře, ale z jakého úmyslu?

Kdyby byla viděla zlost a vztek, jež osvědčil Alvez, když se dozvěděl o uniknutí vězně, byla by poznala, že Alvez v tom útěku nemá podílu.

Pátrání Alveze a služebníků jeho mělo za následek, že nalezena byla díra od krtků shotovena, jež spojovala zahradu s blízkým lesem. Po uprchlém nebylo nikde ani stopy nalezeno a konečně dospěl Alvez k úsudku, že náhoda nejvíce při tom všem působila.

„Nešťastník, co asi stalo se s ním?“ naříkala paní Veldonová.

Rozumí se, že ona díra, kterou Benedikt vyklouznu], byla toho dne ještě pečlivě zacpána a že od té chvíle vězňové byli přísněji střeženi.

Zatím přihodilo se něco v krajině té neobyčejného; dnem 19. června počaly prudké a stálé deště, ačkoli čas jich byl dávno minul. Následkem lijáků těch byla celá krajina hnedle zaplavena, pro paní Veldonovou pak bylo povětří to nepříjemným z té příčiny, že nemohla ani ven z obydlí či vězení svého.

Úroda polní byla zatopena a následkem toho nastala hnedle nouze; práce žádné se nemohly konati a královna ani ministři nevěděli si rady v té nesnázi.

Obrátili se ku kouzelníkům a čarodějníkům, by zaříkáváním aneb zažehnáváním nehodu tu a zlého ducha, jenž ji způsobil, zaplašili.

Povolaní čarodějové pokoušeli se o to, ale marně, nebyli s to zahnati mraky a deště. Bída vzmahala se vždy více i napadlo královně, povolati proslulého čaroděje, který se zdržoval toho času v severní Angole.

Dne 25. června odbýval slavný muž ten vjezd svůj do města. Byl to muž silné vysoké postavy a to mu již získalo všeobecnou přízeň. Na prsou měl bílé pruhy; spodní část jeho těla byla zahalena v sukni dlouhou, která měla vlečku, tak že mohl závoditi směle s mnohou dámou, která nynější módě příliš přeje.

V ruce měl koš, naplněný rozličnými modlami, amulety a kuličkami, shotovenými z kravského lejna, které tvoří nutně potřebný předmět při všem zaklínání a hádání v střední Africe.

Zvláštnost, kterou vynikal černokněžník ten, byla, že neuměl mluviti a byl němý, což vzbudilo tím větší úctu a důvěru, neboť domníval se každý, že proto tím zběhlejší jest v umění kouzelnickém.

Čaroděj provedl zvláštní tanec a sice rovným směrem k bytu královny a když ta vyšla mu vstříc, chopil ji a tančil s ní k domu Alvezovu, kde uvězněna byla paní Veldonová. Ta vyšla ven se synem svým, přilákána lomozem a čaroděj uzřev ji ukázal na ni, že jest vinna tou nehodou i chopil ji i s děckem a vlekl je pryč. Lid uctivě couval před ním, Alvez však se chtěl tomu protiviti. Tu se naň obořil všechen lid a královna poručila jej chopiti, a poněvadž věděl jaký by to mělo výsledek, kdyby se protivil, podrobil se nutnosti, klna v duchu pověrčivosti královny i jejího národa.

Čaroděj zatím unášel bělochy velmi rychle, spěchaje s nimi k řece. Tam v skryté zátoce nalezal se člun, do něhož uložil čaroděj břímě své řka:

„Pane kapitáne, tuto vám přináším paní Veldonovou s Jakem. Ku předu a nyní ať všecky mraky celého světa vytopí lůzu v Kasonde.“

Byl to Herkules, přestrojen za kouzelníka, jenž takto mluvil a Dik byl muž, k němuž slova ta pronesl. Mimo to nalezali se v člunu Benedikt a Dingo.

Když se paní Veldonová vzpamatovala, mohla pronésti pouze slova: „Ty, Diku, ty.“

Malý Jak volal radostně: „Můj přítel Dik, můj přítel Dik.“

Nato obrátil se k Herkulesovi řka: „Tebe jsem ani nepoznal.“

„Herkules,“ pravila paní Veldonová, podávajíc černochovi ruku.

„On vysvobodil vás,“ ozval se Dik, „jakož i vyprostil mne, ačkoli se tomu nechce přiznati.“

Herkules také to byl, jenž unesl Benedikta, bez toho nebyli by věděli, kde se nalezá paní Veldonová.

Člun nyní rychle plul po řece dolů. Herkules vypravoval, jak po útěku svém následoval tlupu, v které se nalezala paní Veldonová, jak sešel se s Dingem a dal donésti tímto list Dikovi se zprávou o paní Veldonové, jak sešel se s Benediktem a pokoušel se vniknouti do vězení paní Veldonové, což se mu podařilo lstí. Onen čaroděj, jejž povolala královna, ubíral se lesem, v kterém číhal Herkules, jenž ho přepadl, svlékl a přivázal ke stromu, načež převzal jeho úkol, při čemž vysvobodil paní Veldonovou.

„A ty Diku?“ tázala se toho paní.

„Já jsem v posledním okamžení, přivázán ke kolu, vzpomínal na Vás. Marně snažil jsem se, přetrhati pouta svoje — voda stoupala až přesahovala mou hlavu — pozbyl jsem vědomí a když jsem se vzpamatoval, uzřel jsem se v rokli blíže řeky a vedle mne klečel Herkules, jenž mne pilně ošetřoval.“

Paní Veldonová tázala se na Toma, syna jeho a ostatní. Herkules jí vypravoval, že byli odvedeni do krajiny velikých jezer, že je provázel kus cesty, ale vida, že nikterak nelze přiblížiti se k nim, že zatím je opustil a ponechal jich osudu.

Při té vzpomínce ronil slze dobrosrdečný černoch. Paní Veldonová domlouvala mu, by se nespouštěl vší naděje; nato v krátkosti vypravovala paní Veldonová, co se jí přihodilo v zajetí jejím.

V člunu, který byl Herkules na řece vypátral a jenž byl dosti prostranný, pluli všickni rychle po řece dolů. Z opatrnosti byl člun opatřen střechou z dlouhých ratolestí a tak se zdál býti plovoucí hromadou větví. Střecha ta poskytovala plavcům i tu výhodu, že je chránila před slunečním vedrem.

Člun plul velmi rychle po řece a to bylo příčinou k zvláštní opatrnosti, by se vyhnuli všem překážkám, jako jsou stromy, skály, prohlubně a j.

První dva dny pluli beze všech překážek a příhod; břehy řeky byly úplně pusty; nespatřili na nich ničeho, leč rozličné rostliny, po lidském obydlí nebylo nikde ani stopy.

Někdy objevil se most přes řeku, utvořený z popínavých rostlin a malý Jak uzřel též tlupu opic přecházeti po takovém mostě. Když asi 20 mil dále dospěli, byl člun pojednou zadržen.

Naskytla se hradba z trávy, která se zamotala tak, že činila odpor dalšímu plutí. Bylo již tma a Herkules se chopil sekery, jíž tak mocně a uměle užíval, že za dvě hodiny byla hráz prolomena.

Při té práci nalezl jakýs hmyz i přinesl ho Benediktovi, jenž z něho měl nesmírnou radost, řka že to zvláštnost africká, jakýsi druh pavouků, kdyby jen měl osm noh, že jich však má jen šest a proto patří k hexapodům (šestinožcům).

Kochal se v radosti, že učinil nález, který mu dopomůže k slávě a že hmyz ten bude nazván „Hexapodus Benediktus“. V radosti, již pocitoval nad tímto nálezem, zapomněl rychle na všecky nesnáze, jež byl zažil a přestál.

Člun zatím uháněl pořád stejnou rychlostí dále. Osm dní již trvala ta plavba. Každodenně, obyčejně v odpolední době, vystoupil Dik na břeh a prohlížel okolí, při čemž postaral se o potřebnou potravu.

Zvěře aneb ptactva bylo tu všude dosti a Dik měl na štěstí pušku a střelivo. Oheň si opatřili způsobem divochů, otáčejíce kus tvrdého dřeva ve vydlabaném kousku fíkového dřeva.

Dne 8. července páčili cestu, kterou v člunu urazili, na sto mil. Dik se tomu již divil, že posud nedospěli k ústí řeky.

Dne 9. července přihodilo se Dikovi následující dobrodružství. Šel na břeh, by zastřelil nějakou zvěř. Vypálil na sajhu a v tom vyskočil asi na třicet kroků daleko hrozný lev, jenž zastřelenou sajhu považoval za vítanou kořist a vrhnul se na ni.

Dik neměl tolik času, by mohl nabiti znovu svou pušku; lev pohlížel naň zuřivě. Dik se nelekal a vydržel dvě minuty zuřivý ten pohled; načež lev mrsknul ohonem svým prudce o zem a drže kořist v tlamě, uháněl do lesa, kde zmizel. Dik se vrátil do člunu a nezmínil se ani slovem o tom, co se mu bylo přihodilo.

Zatím přiblížili se do krajin zalidněných a sice lidožrouty. Musili nyní býti opatrní, aby nikdo je nepozoroval, neboť bylo jinak veta po nich.

Večer, dne 10. července připluli k jakési vsi, jež po pravém břehu řeky se rozprostírala; objevilo se hnedle, že jest obývána; pozorovali tu a tam ohně a zaslechli i hlasy. Některé baráky sahaly až do vody, jsouce postaveny na pilířích.

Noc byla dosti jasná, že mohli viděti, což arci zase mělo ten zlý následek, že mohli býti viděni.

Obyvatelé člunu nalezali se u velké úzkosti plujíce kolem vsi, zvláště když uzřeli na břehu několik divochů a zaslechli jejich hlas.

Šťastně dopluli na konec vsi; v tom hrozně vzkřikl jeden divoch, jakoby byl poznal, kdo jest v člunu a chtěl na to obrátit pozornost svých krajanů.

Dik zařídil člun k druhému břehu a pozoroval bedlivě, zdaž by uzřel člun, jenž by je stíhal, avšak nespatřil nic podezřelého.

V následujících dnech od 11. do 14. července pozorovali po obou stranách řeky pustinu hroznou, což jim způsobilo obtíže stran opatření jídla, i byli nuceni požívati kořínky.

Jednoho dne vyšel Dik na břeh a strýc Benedikt jej provázel. Dik spatřil ptáka i chtěl střeliti po něm.

Benedikt jej zradil, řka že pták ten jim pomůže k medu.

Šli za ptákem tím a hnedle nalezli několik pařezů, v nichž hnízdily včely. Vzavše medu co mohli, vrátili se na loď!

Dne 12. července zastihli v zátoce malé hejna kobylek a poněvadž Benedikt se vyjádřil, že tuzemci je požívají, následován příklad ten.

Dik pociťoval již nepokoj, když 14. července malý Jak zvolal: „Moře.“ Dik přiskočil, ohledl se, ale poznal že to není moře, nýbrž velká řeka, do které vtéká ona, po které se plavili. Dne 15. až do 18. července pluli jako dříve, až v noci 18. července přihodilo se něco zvláštního.

Okolo třetí hodiny zaslechli neobyčejný hukot i domnívali se, že to moře. Dik pochyboval opět a poručil, aby všickni dávali bedlivě pozor.

„Ku břehu, toť vodopád!“ zvolal Dik a nemýlil se.

Člun rychle blížel se ku břehu; tam byl hustý les. Čím více se blížili ku břehu, tím větší nepokoj jevil Dingo.

Na deset kroků asi od břehu skočil do vody, plul ku břehu a zmizel v houští.

Když přirazili cestující naši ku břehu, šli za ním. Hnedle přišli k malé, napolo shořené chatrči. Vešli tam za psem. Na podlaze ležely kosti lidské. Na kmenu silného stromu, o který se chýše opírala, uzřeli písmeny S. V. Dik ohlížeje se uzřel na zemi malou skřínku měděnou; vzal ji do ruky a v tom vypadl z ní lístek, na němž bylo psáno:

„Zavražděn — okraden — 3. pros. 1871 tuto 120 mil od břehu — vůdce Negoro — Dingo u mne!“ S. Vernon.

Tím se vysvětlilo tajemství Dingovo. Negoro vedl cestovatele S. Vernona a na tomto místě ho zavraždil a okradl. — Ubohý Vernon, než vypustil ducha, měl ještě tolik času a síly, napsati onen lístek.

Když o věci té rozmlouvali, pronášejíce úsudky své, vyletěl Dingo věje hrozně a hned na to ozval se venku strašný výkřik. Vyběhli všickni z chýše — a co uzřeli — Dingo rdousil muže, kterého byl na zem povalil.

Byl to Negoro.

Bylo patrno, že Negoro přišel, by se zmocnil peněz, jež byly zahrabány u stromu jednoho. Než ho pes zardousil, měl Negoro tolik času, že vytáhl nůž a bodnul psa. V tom přiskočil Herkules, ale Negoro byl již mrtev.

Avšak Dingo byl též raněn smrtelně a dokonal záhy život na tomže místě, co pán jeho. Herkules pohřbil psa i s pozůstatky pána jeho; načež ubírali se všickni dále.

Obávali se, by nesetkali se s lidem, které měl s sebou Negoro. Nyní věděli též, že to řeka Congo, po které plavba jest nebezpečna pro četné vodopády a že ještě 120 mil jsou vzdáleni od břehu mořského. Jaká to ještě úloha přetěžká čekala na ně!

Jednalo se o to, podél kterého břehu, zdali pravého či levého, se mají dále ubírati. Z té příčiny chtěl Dik se přeplaviti na druhý břeh, aby ho proskoumal. Když návrh jeho došel souhlasu ostatních, vstoupil Dik do člunu a plavil se k protějšímu břehu. Dospěl k němu a chtěl vyskočiti právě naň, když zaslechl hrozný křik a uzřel asi tucet divochů. Dik poznal, že jest ztracen a pociťoval zároveň starost o ostatní soudruhy, neboť jeden divoch ukazoval na druhý břeh, kde se nalezali paní Veldonová, Herkules, Jak a Benedikt. Dik přemýšlel, jak by je zachránil. Divochové vskočili do člunu a pluli k protějšímu břehu; jeden z nich vesloval dosti schopně a zdárně. I napadlo Dikovi, jak by zachránil milé sobě osoby. Člun byl asi uprostřed řeky, kde voda silně proudila. Dik puškou přerazil veslo a člun stal se tak obětí vln. Divochové spatřivše to, poznali, že zahynou i vskákali do vody, by se zachránili plováním.

Dik zůstal v člunu, jenž rychle se blížil k vodopádu. Dik nevzdal se vší naděje. V okamžení, kdy loďka se přiblížila k propasti, chytil se Dik pevně lavice a sřítil se dolů. Voda pohltila jej i s člunem, avšak ten záhy vyplul zase nad vodu. Dik uměl dobře plavati a za čtvrt hodiny byl na druhém břehu, kde nalezl paní Veldonovou, Jaka, Benedikta i Herkula.

Divochové strženi proudem zahynuli ve víru, jejž tvořil vodopád.

Za dva dny, totiž 20. července, setkali se naši poutníci s karavanou obchodníků, kteří ujali se laskavě ubohých bloudících a vzali je s sebou. Dne 11. srpna dorazili paní Veldonová, Dik Sand, Jak, Herkules a strýc Benedikt do Embomy, kde se právě nalezal parník, jenž plul záhy do Panamy a vzal je s sebou.

Tak octli se zase na půdě americké; telegraficky dali zprávu o tom panu Veldonovi, který byl posud marně pátral po „Poutníku“. Dne 25. srpna přibyli po dráze do San Franciska.

Co máme ještě povídati o Dikovi a Herkulovi? Jeden stal se synem a druhý přítelem pana Veldona, který poznával jak mnoho děkuje oběma. Byl rád, že Negoro nepřibyl k němu, neboť byl by se pustil do Afriky, kdež mohly jej stihnouti rozličné nehody.

Zmínku učiniti musíme o strýci Benediktu. Hned druhého dne po svém návratu uzavřel se do své jizby, aby přemýšlel o svém díle „Hexapodus Benedictus“, které hodlal vydati.

Chopil brejle a lupu — ale pro bůh jaké to zklamání. Vzkřikl hrozně, když pohledl na zvíře, které přinesl s sebou z Afriky a považoval za zvláštní podivný exemplár.

Hexapodus totiž byl obyčejný pavouk. Měl arci jen šest noh, neboť dvě mu byl utrhl Herkules, když ho chytil.

Benedikt dříve to nepozoroval, poněvadž byl náramně krátkozraký a neměl pomocných skel.

Trápil se pro tuto nehodu velice až se roznemohl; ale na štěstí pozdravil se opět.

Dik počal nyní pilně studovati námořnictví a za tři roky byl z něho plavec v každém ohledu dokonalý.

Pan Veldon svěřil mu loď učiniv jej kapitánem; Dik byl toho času osmnáct roků.

Jedna věc mu dělala starosti; vzpomínal často na starého Toma, Bartu, Akteona a Austina; též paní Veldonová často se zmínila o nich a manžel její namáhal se všemožně by je vypátral. Konečně podařilo se to jednomu jeho jednateli na Madagaskaru, kam byli prodáni za otroky.

Dne 15. listopadu 1877 přibyli do domu pana Veldona čtyři černochové — byli to Tom, Barta, Akteon a Austin. Den tento byl slavností v domě Veldonově, jakou dávno nepamatoval nikdo v domě bohatého obchodníka.