ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Z Kašub.)

Byl jednou král a měl jedinou dcerušku. I dal vyhlásit, kdo by udělal takovou loď, která by chodila po zemi i po vodě, tomu že by svou dcerušku dal. Tak byl taky sedlák, a měl tři syny, dva moudré a třetího hloupého. Ti dva pořád se tomu hloupému vysmívali a nikam ho s sebou nechtěli vzít. Tak jednou taky tomu hloupému nic neřekli, a dali se do práce. Když tak byli v té práci, šel tudy cestou stařeček a řekl: „Pomáhej pán Bůh, synkové!“ A oni odpověděli: „Dejž to pán Bůh!“ Ten dědeček chtěl ještě dále mluvit a řekl: „Dejte mi zapálit tabáku.“ Ale oni, ani se neohlednouce, odbyli ho z krátka: „Nemáme kdy.“ Tak on odcházeje jim řekl: „To bude, co děláte, pěkný svinský žlábek, a královské dcerušky nedostanete.“ A tak taky bylo.

Zatím se ten hloupý nějak dověděl o jich práci a chtěl taky štěstí zkusit. Tak on šel a začal dělat loď, a přišel k němu taky ten stařeček a řekl: „Dej pán Bůh štěstí!“ A hloupý odpověděl: „Dejž to pán Bůh, tatíčku!“ A potom začal sám rozprávět: „Rád bych se s tebou, tatíčku, poradil, jak udělat takovou loď, aby chodila po moři i po zemi.“ A stařeček mu odpověděl: „Jen dělej, synu můj! snad ti pán Bůh pomůže!“ A tak taky bylo: on udělal loď, která chodila po zemi i po moři. Jak byl s tou prací hotov, přišel k němu zase ten stařeček a řekl mu: „Až půjdeš ku králi, tehdy vezmi s sebou každého, koho na cestě potkáš.“ I potkal nejprvé u strouhy žebráka, kterému celá strouha nemohla dost vody k pití opatřit, i vzal ho s sebou. Potom jak se dostal na horu, potkal starocha žebráka v teplém kožichu, který, ač slunéčko pálilo, volal: „Zima mi je, zima!“ I vzal ho taky s sebou. Potom dále svou lodí jeda, potkal opět starého, kterýž ohryzoval hnát a křičel: „Chce mi se jíst! chce mi se jíst!“ Maje ty tři staré v lodi, stanul náš poutník před králem, a král viděl, že ta věc byla skutečně tak udělána, že mohla chodit po moři i po zemi. Byla to loď obyčejná, měla však pod sebou osu a kola. Ale králi vidělo se, že ten člověk je příliš chudý, a proto by mu byl nerad svou dcerku dal za ženu, než ukládal mu ještě jiné práce. Tak měl postavit králi takového člověka, který by dvanácte bochníků chleba snědl za jednu noc; a potom takového, který by za jednu noc dvanácte volů snědl a dvanácte sudů piva vypil; a potom ještě takového, který by v železné rozpálené peci vyseděl celou noc. Tu měl ten ženich velikou starost a šel se poradit s těmi starými, které měl v lodi za sebou. Tu však mu ten jeden povídá, žeby se tím ani dost nenajedl, a druhý, žeby se tím ani nenajedl ani nenapil, a ten třetí, žeby se ani dost neohřál. Z rána přišel se král k nim podívat, co všecko vykonali a co ještě chtějí; a oni ještě volali: „Jíst! pít! zima!“

Ale král byl velmi svéhlavý a vždy přece jemu dcerky své nechtěl dát. I opověděl jednomu sousednímu králi tehdáž právě vojnu a ohlásil, kdo se prokáže v jeho zemi nejlepším vojákem, ten že má jeho dcerku mít. Tak ti dva moudří taky jeli na vojnu na dobrých koních, a jich hloupý bratr jel na hubené mrše. Když se tak cestou vlekl, potkal stařečka a řekl jemu: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ Stařeček mile přijal to pozdravení křesťanské a odpověděl: „Na věky věkův, amen.“ Potom začali spolu dále rozprávět, a jak to bývá, starší mladšímu dával dobré rady, a mezi jinými tuto: „Až přijedeš do toho velikého lesa a staneš na křížové cestě, tehdy uhlídáš po pravé ruce prastarou lípu; kté lípě řekneš: „Lipko, lipko, odevři se!“ a tu vyjde z ní osedlaný kůň, na kterém budou ležet nové šaty, a při hřívě bude viset kožená torba. Do těch šatů se oblečeš a vsedneš na koně, a jak se potkáš s nepřátelskými vojáky, tehdy jen řekneš: „Všecko vojsko z torby!“ Tak budeš mít mnoho tisíc mužův, a ti budou tak bojovat, že všecko pobiješ. A nyní jeď s Bohem!“ Náš hlupec všecko tak udělal, jak mu ten poctivý stařeček poradil. Tím spůsobem on sám pobil celé vojsko nepřátelské na caparty; ale jeden voják ťal jej v nohu. Král to viděl, vzal polovici svého šátku a nohu jemu zavinul, a druhou polovici sobě podržel. Když se vojna skončila, jel náš rytíř zase k lípě a tam všecko vrátil. Tu se ten král nikterak nemohl dovědět, kdo ten hrdina byl, i vyslal své sloužící, aby hledali takového, který by měl poťatou nohu a zavázanou polovicí jeho vlastního šátku. Dlouho, dlouho nemohli sloužící takového člověka najít, neb chodili jen k bohatým pánům. Tehdy král jim vzkázal, aby každému člověku v celém království nohy prohlíželi. Tím spůsobem přišli taky do chalupy, kde ti dva moudří synkové seděli při obědě, a jich hloupý bratr pekl sobě v popeli kobližky. I kterak se podivili, když u toho peciválka spatřili rozťatou nohu, zavázanou polovicí šátkem! Ale peciválek žádnou měrou nechtěl jim od svých kobližek jít. Staršímu služebníkovi bylo toho líto, aby dcerka jeho krále, taková spůsobná královnička, takového sprostého chlapa měla dostat, i byl by jí sám za ženu rád dostal. V tom úmyslu, když přišli do lesa, kudy jich cesta šla, zabil napřed svého tovaryše a potom toho bídáka, pak sobě sám nohu rozťal a zavázal tou polovicí šátku, kterou vzal zabitému. A tak přišel ku králi. I byl to člověk spůsobný, a proto král i jeho dcerka rádi tomu byli.

Ale ten poctivý stařeček viděl tu vraždu, i přistoupil k těm zabitým a zbudil je i řekl jim: „Vstaňte a jděte, neb královnička má zejtra mít svatbu.“ Tak oni obadva rychle pospíšili do hlavního města a šli přímo k samému králi i všecko jemu vypravili: jak je ten sloužící zabil a sobě nohu rozříznul.

Ten král dal si hned toho zavolat a otázal se ho: co by asi takový zasloužil, který by tak a tak udělal. A on odpověděl na to králi: „Takový nezaslouží nic jiného, než aby ho železnými branami roztrhali.“ Neb se nikoli nenadál, žeby jeho zrada mohla být na jevě. Tehdy řekl jemu král: „Jakou smrt ustanovil jsi sobě sám, takovou s toho světa sejdeš.“ I dal čtyři černé voly do železných bran zapřáhnout a jej roztrhat. A ten hloupý dostal tu královskou dcerku za ženu a byla veliká hostina. — Já tam taky byl, jedl a pil jsem i tancoval; ale špatně mi při té hostině posloužili: dali mi skleněné střevíce, papírový kabát a máselný klobouk. Jak jsem se při tanci zahřál, máslo se rozpustilo, papír se roztrhal a sklo roztlouklo. Tak mě potom nabili do děla a vystřelili, tak že jsem až sem přiletěl za stůl a tu sedím. A ti dva mladí manželé jsou po tu dobu ještě živi, jedí, pijí a jsou veseli, jest-li že včera neumřeli.