Zlatý fond > Diela > Povídky z jedné kapsy


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Povídky z jedné kapsy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 16 čitateľov

Zmizení herce Bendy

Druhého září zmizel herec Benda, mistr Jan Benda, jak se mu říkalo od té doby, co jediným rozběhem vystoupil na jednu z nejvyšších příčlí herecké slávy. Totiž druhého září se nestalo docela nic; posluhovačka, která v devět hodin ráno přišla poklidit Bendův byt, našla zválenou postel a celý ten kančí nepořádek, který obyčejně Bendu obklopoval, jenom pan mistr nebyl doma; ale jelikož na tom nebylo nic neobvyklého, dala byt svým sumárním způsobem do pořádku a šla zase po svém. Dobrá. Ale od té doby nebylo po herci Bendovi ani památky.

Paní Marešová (totiž ta posluhovačka) se nepodivila příliš ani tomu; prosím vás, tihle herci, to vám je jako cikáni; kdopak ví, kam zas jel hrát nebo flámovat. Ale desátého září se strhla po herci Bendovi sháňka; měl přijít do divadla, kde se začínaly zkoušky na Krále Leara; když Benda nepřišel ani na třetí zkoušku, vzbudilo to přece jen nepokoj a z divadla telefonovali doktoru Goldbergovi, Bendovu příteli, neví-li, co se děje s Bendou.

Ten doktor Goldberg byl chirurg a vydělával ukrutné peníze na slepých střevech; to už je taková židovská specialita. Jinak to byl tlustý člověk s tlustými zlatými brýlemi a tlustým zlatým srdcem; hořel pro umění, měl byt od podlahy po strop ověšený samými obrazy a oddaně miloval herce Bendu, který k němu choval přátelské opovržení a s jistou blahosklonností mu dovoloval, aby za něj platil; což, mezi námi, nebyla zrovna maličkost. Tragická maska Bendova a zářící obličej doktora Goldberga (který pil jenom vodu), to už patřilo k sobě při všech těch sardanapalských flámech a divokých výtržnostech, které byly druhou stránkou proslulosti velkého mima.

Tedy tomu doktoru Goldbergovi telefonovali z divadla, co prý se děje s Bendou. Odpověděl, že nemá ponětí, ale že se po něm podívá; co neřekl, bylo, že už ho sám po celý týden shání po všech nočních lokálech a výletních hotelech s rostoucím znepokojením; měl tísnivou předtuchu, že se něco Bendovi stalo. To bylo totiž tak: Doktor Goldberg byl, pokud mohl zjistit, poslední, kdo Jana Bendu viděl. Někdy koncem srpna s ním ještě podnikl triumfální tažení noční Prahou; ale pak už Benda nepřišel na žádnou obvyklou schůzku. Snad stůně, řekl si konečně doktor Goldberg a zajel si jednou večer do Bendova bytu; bylo to právě prvního září. Zvonil u dveří; nikdo nešel otevřít, ale uvnitř bylo slyšet nějaký šramot. Tu drnčel doktor dobrých pět minut na zvonek; najednou zazněly kroky a dveře se otevřely; stál v nich Benda zahalený v županu, a doktor Goldberg se ho zděsil: tak zdivočele vypadal slavný herec s rozcuchanými a slepenými vlasy a vousy dobrý týden nebolenými; zdál se přepadlý a špinavý. „A, to jste vy,“ řekl nevlídně, „co chcete?“

„Proboha, copak se s vámi stalo?“ vyhrkl doktor užasle.

„Nic,“ zavrčel Benda. „Nikam nepůjdu, rozumíte? Dejte mi pokoj!“ A zavřel dveře Goldbergovi před nosem. — Den nato tedy zmizel.

Doktor Goldberg brejlil ustaraně svými tlustými skly. Něco tu nebylo v pořádku. Od domovníka baráku, kde Benda bydlel, zvěděl jenom to, že onehdy v noci, snad to bylo zrovna na druhého září, zastavilo asi ve tři hodiny ráno před domem auto; ale nikdo nevystoupil, jen troubil na houkačku, jako by dával někomu v domě znamení. Pak bylo slyšet, že někdo vychází z domu a zabouchl za sebou domovní vrata; potom auto odjelo. Jaké to bylo auto, kdepak, na to se domovník nešel podívat; ve tři hodiny ráno člověk neleze z postele, když nemusí. Ale ta houkačka troubila, jako by ti lidé měli hrozný kvalt a nemohli chvilku čekat.

Paní Marešová vypověděla, že pan mistr celej tejden nevyšel z bytu (leda snad v noci), neholil se a snad se ani nemyl, jak vypadal; jídlo si nechal nosit domů, chlastal koňak a válel se na sofa; to jako je všecko. Nyní, když se začali o Bendovo zmizení starat také jiní lidé, šel doktor Goldberg znovu za paní Marešovou.

„Poslouchejte, matko,“ řekl, „nevíte, jaké měl pan Benda na sobě šaty, když odešel ze svého bytu?“

„Žádný,“ pravila paní Marešová; „to je právě to, co se mně nelíbí. Neměl žádný šaty. Já znám všecky jeho vobleky a všecky visej v bytě, — ani jedny katě nechyběj.“

„Že by byl odešel jenom v prádle?“ mínil doktor Goldberg velmi zaražen.

„Ani v prádle ne,“ prohlásila paní Marešová, „ani v botách; to je to divný, pane. Viděj, já mám zapsanej každej jeho kousek prádla, protože to nosím do prádelny; teď to vyprali a já jsem mu to srovnala a spočítala; má tam vosmnáct košil, nechybí ani jedna, ani jeden kapesník, no dočista nic. Jenom jeden kufírek je pryč, co s sebou vždycky bere. Jestli vodešel, tak musel bejt krom tý drahý duše docela nahej.“

Doktor Goldberg vypadal velmi povážlivě. „Matko,“ řekl, „když jste tam druhého září ráno přišla, nebyl tam nějaký zvláštní nepořádek? Víte, něco pokáceného nebo vylomené dveře —?“

„Nepořádek,“ mínila paní Marešová, „to von tam nepořádek byl, jako vždycky. Von pan Benda byl takový čuně, pane. Ale jinač tam nebyl žádnej nepořádek, to zas ne. Ale řeknou mně, kam moh jít, když neměl na těle ani tu kšandu?“

Doktor Goldberg to ovšem věděl tak málo jako ona; a s nejpochmurnějšími starostmi se obrátil tentokrát už na policii.

„Nu dobře,“ řekl policejní úředník, když mu dr. Goldberg vyklopil všechno, co věděl, „budeme pátrat. Ale podle toho, co jste povídal, že byl po celý týden zamčen doma, neholený a nemytý, válel se na pohovce, chlastal koňak a pak se ztratil nahý jako Ašant, to by, pane, koukalo, hm, na nějaké —“

„— delirium,“ vyhrkl doktor Goldberg.

„Ano,“ řekl úředník. „Řekněme na sebevraždu v pomatení smyslů. Víte, u něho bych se tomu nedivil.“

„Ale to by se snad našlo jeho tělo,“ mínil dr. Goldberg nejistě. „A potom, jakpak daleko by mohl dojít nahý? A proč by bral s sebou kufřík? A ten vůz, co čekal u domu — Pane, to vypadá spíš jako útěk.“

„A co,“ vzpomněl si úředník, „dluhy neměl?“

„Ne,“ řekl honem doktor; „on sice Jan Benda měl dluhů jako kvítí, ale nebral je nikdy tragicky.“

„Nebo… řekněme nějaký osobní skandál… nešťastnou lásku, nebo lues, nebo vůbec nějakou větší starost?“

„Pokud vím, nic,“ mínil doktor Goldberg váhavě; na jednu nebo dvě věci si přitom vzpomněl, ale spolkl je, — ostatně to všecko stěží mělo co dělat s nepochopitelným zmizením herce Bendy. Nicméně když se vracel z policie domů — to se rozumí, policie učiní, co je v její moci, — převaloval v hlavě, co věděl o Bendovi po téhle stránce. Nebylo toho mnoho:

1. Benda měl někde za hranicemi legitimní manželku, o kterou se ovšem nestaral;

2. vydržoval si jakési děvče v Holešovicích;

3. měl poměr, a sice takzvaný pohoršující poměr s paní Grétou, ženou velikého fabrikanta Korbela; ta paní Gréta chtěla mermomocí hrát divadlo, a proto pan Korbel financoval nějaké filmy, ve kterých jeho paní hrála ovšem hlavní role. Bylo tedy známo, že Benda je milencem paní Gréty, že paní Gréta za ním jezdí a už si ani nedává tak pozor, jak by se slušelo. Ostatně Benda nikdy o těchhle věcech nemluvil; pohrdal vším zpola s veličenskou důstojností a zpola s cynismem, který Goldberga mrazil. Ne, řekl si doktor beznadějně, v soukromých věcech Bendových se nikdo nevyzná. Ať se propadnu, není-li v tom nějaká ošklivá historie; ale teď už je to věc policie.

*

Doktor Goldberg ovšem nevěděl, co policie podniká a jaké jsou její cesty: čekal s rostoucí malomyslností, že dostane nějakou zprávu. Zatím už uplynul měsíc od zmizení herce Bendy a o Janu Bendovi se začalo mluvit v minulém čase.

Jednou k večeru potkal doktor Goldberg starého herce Lebdušku; a jak se tak zapovídali, přišla řeč, to se rozumí, na Bendu. „Panečku, to byl herec,“ vzpomínal starý Lebduška. „Já ho pamatuju, když mu bylo asi pětadvacet let. Zatracený kluk, ten hrál Osvalda! Víte, že se tam chodili dívat mladí medikové, jak vypadá paralýza? Tehdy hrál poprvé krále Leara; poslouchejte, já ani nevím, jak hrál, protože jsem se mu pořád díval na ruce. On vám měl ruce jako osmdesátiletý dědek, takové vyzáblé, vysušené, ubohé ruce — teda tomu podnes nerozumím, jak si udělal ty ruce. Já přece se taky dovedu maskovat; ale tohle, pane, po Bendovi neudělá nikdo; to ocení jenom herec.“

Doktoru Goldbergovi působilo melancholickou rozkoš naslouchat tomu hereckému nekrologu na Jana Bendu.

„To byl důkladný hráč, pane,“ vzdychl Lebduška. „Jak vám sekýroval divadelního krejčího! Já vám nebudu hrát krále, křičel, když mně dáte na kabát takové šófl krajky! To on nesnesl na sobě žádný divadelní švindl. Když měl hrát Othella, tak vám proběhal všechny starožitnické krámy, až našel takový starý renezanční prsten; a ten musel mít na prstě, když hrál Othella. On říkal, že se mu líp hraje, když má na sobě něco pravého. To ani nebyla hra, to bylo zrovna… převtělení,“ řekl Lebduška nejistě, nevěda, užil-li pravého slova. „A když hrál, byl vždycky v pauzách sprostý jako polír a zamykal se ve své šatně, aby ho nikdo nevytrhoval z toho stavu. Proto on tolik pil, že mu to šlo na nervy,“ mínil Lebduška zamyšleně. „Já jdu tadyhle do kina, pane,“ řekl na rozloučenou.

„Já půjdu s vámi,“ navrhl doktor Goldberg, nevěda, jak by utloukl večer. Dávali tam nějaký námořnický film, ale doktor Goldberg ani dobře nevěděl, oč jde; skoro se slzami v očích poslouchal, jak starý Lebduška žvatlá o Janu Bendovi.

„To nebyl herec,“ povídal Lebduška, „to byl zrovna čert; jemu nestačil jeden život, to je to. V životě byl prase, pane doktore; ale na jevišti to byl skutečný král nebo skutečný šupák. Pane, jak on dovedl kynout rukou, jako by po celý život jenom poroučel; a zatím jeho táta byl potulný brusič. Helejte, tady ten trosečník; je na pustém ostrově a přitom má ostříhané nehty, blbec jeden. Vidíte, jak ty fousy má jenom přilepené? Kdyby ho hrál Benda, tak by si nechal narůst pravé fousy, a za nehty by měl pravou špínu… Copak, pane doktore, copak se vám tak najednou stalo?“

„Promiňte,“ koktal Goldberg, vstávaje, „ale já jsem si na něco vzpomněl. Děkuju vám,“ a už běžel z biografu. Benda by si byl nechal narůst pravé vousy, opakoval. Benda si nechal narůst pravé vousy! Že mě to nenapadlo dřív.

„Na četnické velitelství!“ křikl, vrhaje se do nejbližšího taxíku; a když pronikl k strážmistrovi, který měl noční službu, domáhal se s velikým křikem a prošením, aby mu pro živého boha hned, ale hned zjistili, nebyla-li druhého září nebo někdy potom nalezena kdekoliv mrtvola neznámého vandráka, ano, kdekoliv prosím! Proti všemu očekávání se onen strážmistr šel opravdu někam podívat nebo zeptat, spíše z dlouhé chvíle nežli ze zvláštní horlivosti nebo zájmu; zatím se doktor Goldberg potil rozčilením, neboť mu svítalo něco hrozného.

„Tak, pane,“ pravil strážmistr, vraceje se, „druhého září ráno našel hajný v křivoklátských lesích mrtvolu neznámého tuláka, asi čtyřicet let; třetího září byla vytažena u Litoměřic z Labe mrtvola neznámého muže, věk asi třicet let, byl ve vodě aspoň čtrnáct dní; dne desátého září u Německého Brodu neznámý oběšenec, věk asi šedesát let…“

„O tom tulákovi není nic bližšího?“ ptal se doktor Goldberg bez dechu.

„Vražda,“ řekl strážmistr, koukaje pozorně na rozčileného doktora. „Podle hlášení četnické stanice měl lebku rozbitou tupým předmětem. Pitevní nález je: alkoholik, příčina smrti poranění mozku. Tady je fotografie,“ pravil strážmistr a dodával znalecky: „Hergot, toho zřídili!“

Na fotografii bylo vidět tělo muže po pás; byl oblečen ve všivé hadry, s rozhalenou kalikovou košilí; tam, kde lidé mají čelo a oči, byl jen strašný chumáč spečených vlasů a něčeho, co snad byla kůže nebo kosti; toliko ježatá, strniskem zarostlá brada a pootevřená ústa se podobaly ještě člověku. Doktor Goldberg se třásl jako list. Je to… mohl by to snad být Benda?

„Měl… měl nějaké zvláštní znamení?“ vypravil ze sebe zdrceně.

Strážmistr se podíval do nějakého lejstra. „Hm. Velikost metr sedmdesát osm, vlasy prošedivělé, zuby nápadně zkažené…“

Doktor Goldberg si hlasitě oddechl: „Tak to není on. Benda měl zuby zdravé jako zvíře. To není on. Odpusťte,“ breptal blaženě, „že jsem vás obtěžoval, ale to nemůže být on. To je vyloučeno.“

To je vyloučeno, říkal si s úlevou, když se vracel domů. Možná, že je živ; snad, bože, snad už sedí v Olympii nebo u Černé Káči…

Té noci doktor Goldberg podnikl zase tah noční Prahou; pil svou sklenici vody ve všech lokálech, kde kdysi kraloval Jan Benda, a brejlil svými zlatými okuláry po všech koutech, ale Benda nebyl nikde. K ránu doktor Goldberg zbledl, řekl si nahlas, že je idiot, a hnal se do své garáže.

Ráno už byl u jednoho okresního hejtmanství a nechal si vzbudit hejtmana; naštěstí se ukázalo, že toho pána už jednou vlastnoručně vykuchal a zašil a odevzdal mu na památku slepé střevo naložené v lihu. Následkem této nikoliv povrchní známosti měl za dvě hodiny v rukou exhumační povolení a přihlížel po boku velmi rozmrzelého okresního lékaře vykopávání mrtvoly neznámého tuláka.

„Říkám vám, pane kolego,“ bručel okresní lékař, „na toho již se ptala pražská policie; to je naprosto vyloučeno, že by to byl Benda. Vždyť to byl úplně špinavý lump.“

„Měl vši?“ ptal se doktor Goldberg se zájmem.

„To nevím,“ řekl lékař s odporem. „Pane kolego, teď již na něm nic nepoznáte; prosím vás, když je to měsíc v zemi —“

Když byl hrob vykopán, musil doktor Goldberg poslat pro kořalku; jinak by nedostal hrobníky k tomu, aby zvedli a donesli do márnice to nevýslovné, co leželo na dně hrobu, zašito v pytli.

„Jděte se na to podívat sám,“ utrhl se okresní lékař na doktora Goldberga a zůstal před márnicí, kouře silné cigáro.

Za chvíli se motal z márnice doktor Goldberg, na smrt bledý. „Pojďte se podívat,“ řekl chraptivě, šel zpátky k tomu tělu a ukazoval na místo, které bylo kdysi hlava člověka. Tu odhrnul doktor Goldberg pinzetou to, co byly kdysi rty; objevily se odporně zkažené zuby nebo spíše jen žluté kousky zubů, blýskající z černé karies. „Tak se dobře podívějte,“ vydechl Goldberg, zajel pinzetou mezi zuby a vyňal z nich kus černého kazu. Pod ním se ukázaly dva skvoucí, silné řezáky. Ale déle to doktor Goldberg nevydržel; utekl z márnice, drže se oběma rukama za hlavu.

Když se za chvíli vrátil k okresnímu lékaři, byl bledý a strašlivě smutný. „Tak to máte ty nápadně zkažené zuby, pane kolego,“ řekl tiše. „To byla jenom černá smola, co si herci přilepují na zuby, když hrají dědky nebo vandráky. Ten špinavý lump byl herec, pane kolego,“ a beznadějně mávl rukou, dodávaje: „A k tomu ještě veliký herec.“

*

Toho dne objevil se doktor Goldberg u továrníka Korbela; byl to veliký a silný člověk s bradou jako galoše a tělem jako pilíř.

„Pane,“ řekl mu doktor Goldberg, vyhlížeje soustředěně ze svých kulatých skel, „já k vám jdu… ve věci herce Bendy.“

„Ale,“ děl fabrikant a založil ruce za hlavou. „Už se zas našel?“

„Částečně,“ pravil doktor Goldberg. „Já myslím, že vás to bude zajímat… už kvůli tomu filmu, který jste s ním chtěl dělat… totiž financovat.“

„Kvůli jakému filmu?“ ptal se veliký muž lhostejně. „Já o ničem nevím.“

„Já míním ten film,“ řekl Goldberg tvrdohlavě, „co v něm měl Benda hrát tuláka… a paní Gréta hlavní ženskou roli. Vlastně se to mělo točit kvůli paní Grétě,“ mínil doktor nevinně.

„Po tom vám nic není,“ zavrčel Korbel. „Nejspíš vám Benda něco namluvil… To byly předčasné řeči. Nějaký takový plán snad byl… To vám říkal Benda, že?“

„Kdepak! Vy jste mu přece nařídil, že o tom nesmí nikomu ani pípnout; dělali jste s tím takové tajnosti. Ale víte, on si Benda nechal poslední týden svého života narůst vousy a pačesy, aby vypadal jako vandrák. On Benda bral takové detaily moc důkladně, že?“

„Tak ten film se měl točit druhého září, co? První scéna se měla brát v křivoklátských lesích za úsvitu; tulák se probouzí na kraji mýtiny… v ranních mlhách… vytřepává si listí a jehličí z hadrů… Já si tak představuju, jak by to byl Benda zahrál. Já vím, že si oblékl ty nejhorší hadry a škrpály; on toho měl na půdě plnou bednu. Proto po jeho… zmizení nechyběl ani kousek z jeho prádla a šatů - propána, že to nikoho nenapadlo! Pane, to se dalo čekat, že se vystrojí do posledního cancouru u rukávů a provázku kolem pasu jako pravý šupák; to už tak byl jeho koníček, dát si tak záležet na kostýmu.“

„A co dál?“ řekl veliký muž a naklonil se víc do stínu. „Já totiž nechápu, proč mně to všecko povídáte.“

„Protože druhého září asi ve tři hodiny ráno,“ pokračoval doktor Goldberg tvrdošíjně, „jste pro něj přijel… nejspíš vypůjčeným, ale rozhodně zavřeným autem; já myslím, že řídil váš bratr, protože je sportsman a nenadělá mnoho řečí. Jak bylo s Bendou smluveno, nešel jste nahoru, ale troubil jste dole. Za chvíli přišel Benda… nebo řekněme přesněji, špinavý a ježatý tulák. Tak honem, řekl jste mu, operatér už jel napřed. A jeli jste do křivoklátských lesů.“

„Číslo vozu patrně nevíte,“ řekl muž ve stínu ironicky.

„Kdybych to věděl, tak by vás už zatkli,“ pravil doktor Goldberg velmi jasně. „Za úsvitu jste byli na místě; je to taková mýtina nebo spíš háj stoletých dubů — překrásná scenérie, pane! Já myslím, že váš bratr zůstal u vozu na silnici a dělal, jako by něco spravoval na motoru. Vy jste vedl Bendu čtyři sta kroků od cesty a tam jste řekl: Tak, tady je to. A kde je operatér? vzpomněl si najednou Benda. V tom okamžiku jste mu zasadil první ránu.“

„Čím?“ ozval se muž ve stínu.

„Olověným zabijákem,“ řekl doktor Goldberg. „Protože francouzský klíč by byl na takovou lebku, jako měl Benda, příliš lehký; a vy jste ji chtěl rozmlátit k nepoznání. Když jste ho dobil, šel jste zpátky k vozu. Hotovo? ptal se váš bratr; ale vy jste asi nic neřekl, protože zavraždit člověka není maličkost.“

„Vy jste se zbláznil,“ zahučel muž ve stínu.

„Nezbláznil. Já jsem vám chtěl jenom připomenout, jak to asi bylo. Vy jste chtěl Bendu odstranit kvůli tomu skandálu s paní Grétou; paní Gréta už vyváděla tuze veřejně —“

„Vy smradlavý žide,“ zaburácel muž v lenošce, „co vy si to dovolujete —“

„Já se vás nebojím,“ řekl doktor Goldberg, narovnávaje si brýle, aby vypadal přísněji. „Na mne si, pane, nepřijdete, kdybyste byl sebebohatší. Čím mně můžete uškodit? Ledaže si u mne nedáte řezat slepé střevo; a já bych vám to, pane, ani neradil.“

Muž ve stínu se dal do tichého smíchu. „Poslouchejte, člověče,“ řekl s jakousi veselostí, „kdybyste jen desetinu z toho, co jste mně tady nažvanil, bezpečně věděl, nešel byste s tím ke mně, ale na policii, že?“

„To je právě to,“ řekl velmi vážně doktor Goldberg. „Pane, kdybych mohl jen desetinu dokázat, nebyl bych tady. Myslím, že se to nikdy nedokáže; ani to, že ten shnilý tulák byl Benda, se už nedokáže. Právě proto jsem přišel.“

„Vyhrožovat, ne?“ hodil muž v lenošce a sahal po elektrickém zvonku.

„Ne, ale strašit. Pane, vy jistě nemáte tuze citlivé svědomí, na to jste příliš bohatý. Ale to, že někdo jiný zná tu celou hrůzu, že někdo ví, že jste vrah, že váš bratr je vrah, že jste zavraždili herce Bendu, syna brusičova, komedianta, vy dva fabrikanti, pane, to do smrti poruší vaši velkopanskou rovnováhu. Pokud budu živ, vy dva nebudete mít pokoj. Pane, já bych vás chtěl vidět na šibenici; ale aspoň pokud budu živ, vás budu otravovat. — Benda byl zlé zvíře; pane, já vím nejlíp, jak byl zlý, nadutý, cynický, nestoudný a co chcete; ale byl umělec. Všecky vaše milióny nevydají za toho opilého komedianta; se všemi svými milióny nesvedete ten královský pokyn ruky — tu vylhanou, a přece úžasnou velikost člověka —“ Doktor Goldberg spráskl zoufale ruce. „Jak jste to mohl udělat? Pane, vy nikdy nebudete mít pokoj, já vás nenechám zapomenout! Do smrti vám budu připomínat: Pamatujete se na herce Bendu? Pane, to byl umělec, slyšíte?“




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.