Zlatý fond > Diela > Povídky z jedné kapsy


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Povídky z jedné kapsy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 26 čitateľov

Věštkyně

Každý znalec poměrů nahlédne, že tento příběh se nemohl stát u nás ani ve Francii ani v Německu, neboť v těchto zemích, jak známo, soudcové jsou povinni soudit a trestat hříšníky podle litery zákona, a nikoliv podle svého rozšafného rozumu a svědomí. Protože v této historii vystupuje soudce, který vynáší svůj rozsudek nehledě na paragrafy, nýbrž na zdravý lidský rozum, plyne z toho, že se následující událost nemohla stát jinde nežli v Anglii; a sice stala se v Londýně, přesněji řečeno v Kensingtonu; nebo počkejte, bylo to v Bromptonu nebo v Bayswateru, zkrátka tam někde. Ten soudce byl Master Justice Kelley, a ta žena se jmenovala zcela prostě Myersová. Mistress Edith Myersová.

Vězte tedy, že tato jinak úctyhodná dáma vzbudila pozornost policejního komisaře Mac Learyho. „Má drahá,“ řekl pan Mac Leary jednoho večera své ženě, „mně nejde z hlavy ta Mrs Myersová. Rád bych věděl, z čeho ta ženská žije. Považte si, že teď, v únoru, si posílá služku pro chřest. Dále jsem zjistil, že přijímá denně dvanáct až dvacet návštěv, od hokynářky až po vévodkyně. Já vím, drahoušku, vy řeknete, že je to asi kartářka. Dobrá, ale to může být jenom pláštíkem pro něco jiného, řekněme pro kuplířství nebo pro špionáž. Koukejte se, rád bych do toho viděl.“

„Dobrá, Bobe,“ řekla výtečná paní Mac Leary, „nechtě to na mně.“

Tedy tak se stalo, že den nato paní Mac Leary, ovšem bez snubního prstýnku, ale zato velmi mladistvě oděná a nakulmovaná jako dívka, která už má na čase nechat hloupostí, s ustrašenou tvářičkou zazvonila u dveří paní Myersovéjeden a v Bayswateru nebo Marylebone. Musela chvíli čekat, než ji paní Myersová přijala.

„Sedněte si, milé dítě,“ řekla tato stará dáma, když si velmi důkladně prohlídla plachou návštěvnici. „Copak byste ode mne chtěla?“

„Já,“ zajíkala se paní Mac Leary, „já… já bych ráda… já mám zítra dvacáté narozeniny… Já bych strašně ráda znala svou budoucnost.“

„Ale, slečno… eh, jak prosím?“ děla paní Myersová a chopila se hromádky karet, jež počala energicky míchat.

„Jonesová,“ vydechla paní Mac Leary.

„Drahá slečno Jonesová,“ pokračovala paní Myersová, „to je omyl; já neprovozuju kartářství, leda ovšem tu a tam, z přátelství, jako každá stará žena. Sejměte karty levou rukou a udělejte pět hromádek. Tak. Někdy pro zábavu si vyložím karty, ale jinak — Hele,“ děla, obracejíc první hromádku. „Kule. To znamená peníze. A srdcový kluk. To je krásný list.“

„Ah,“ řekla paní Mac Leary. „A co dál?“

„Kulový kluk,“ pravila paní Myersová, odkrývajíc druhou hromádku. „Zelená desítka, to jsou cesty. Ale tady,“ zvolala, „vidím žaludy. Žaludy jsou vždycky protivenství, ale srdcová dáma je na konci.“

„Co to znamená?“ ptala se paní Mac Leary, vyvalujíc oči, jak nejlépe dovedla.

„Zase kule,“ dumala paní Myersová nad třetí hromádkou. „Milé dítě, vás čeká mnoho peněz; ale ještě nevím, budete-li dělat větší cestu vy nebo někdo vám blízký.“

„Já mám jet do Southamptonu k tetě,“ pravila paní Mac Leary.

„To bude větší cesta,“ řekla paní Myersová, obracejíc čtvrtou hromádku. „Někdo vám bude bránit, nějaký starší muž —“

„Asi tatínek,“ zvolala paní Mac Leary.

„Tak tady to máme,“ děla paní Myersová slavnostně nad pátou hromádkou. „Milá slečno Jonesová, tohle byl nejkrásnější list, jaký jsem kdy viděla. Do roka budete mít svatbu; vezme si vás moc, moc bohatý mladý muž, asi milionář nebo obchodník, protože mnoho cestuje; ale než se dostanete, budete muset překonat velké překážky, nějaký starší pán vám bude bránit, ale vy musíte vytrvat. Až se vdáte, odstěhujete se daleko odtud, nejspíš až za moře. Dostanu jednu guinea, na křesťanské misie mezi ubohými černochy.“

„Já jsem vám tak vděčná,“ pravila paní Mac Leary, vytahujíc z taštičky libru a jeden šilink, „tak strašně vděčná! Prosím vás, paní Myersová, co by to stálo bez těch protivenství?“

„Karty se nedají podplatit,“ děla stará dáma důstojně. „Čímpak je váš tatínek?“

„U policie,“ lhala s nevinnou tváří mladá paní. „Víte, v tajném oddělení.“

„Aha,“ pravila stará paní a vytáhla z hromádky tři karty. „To je velmi ošklivé, velmi ošklivé. Řekněte mu, milé dítě, že mu hrozí veliké nebezpečí. Měl by ke mně přijít, aby se dozvěděl víc. Ke mně jich chodí ze Scotland Yardu mnoho, abych jim vyložila karty; a řeknou mně všechno, co mají na srdci. Tak tak, jen mi ho pošlete. Říkáte, že je v politickém oddělení? Mr Jones? Vyřiďte mu, že ho budu čekat. Sbohem, milá slečno Jonesová. Další!“

*

„To se mi nelíbí,“ pravil pan Mac Leary, drbaje se zamyšleně v týle, „to se mi nelíbí, Katie. Ta ženská se příliš zajímala o vašeho nebožtíka tatínka. Krom toho se nejmenuje Myersová, nýbrž Meierhoferová a je z Lubeku. Zatrápená Němkyně,“ bručel pan Mac Leary, „jakpak se jí dostaneme na kobylku? Sázím pět proti jedné, že tahá z lidí věci, po kterých jí nic není. Víte co, já o tom řeknu nahoře.“

Pan Mac Leary o tom skutečně řekl nahoře; kupodivu, nahoře nebrali věc na lehkou váhu, a tak se stalo, že ctihodná paní Myersová byla pozvána k panu sudímu Kelleyovi.

„Tak, paní Myersová,“ řekl jí pan sudí, „copak to, propána, je s tím vaším vykládáním karet?“

„Ale jemine, pane,“ děla stará dáma, „člověk se přece musí něčím živit. Ve svém věku nepůjdu tancovat do varieté.“

„Hm,“ řekl pan Kelley. „Ale tuhle je na vás žaloba, že vykládáte karty špatně. Milá paní Myersová, to je, jako byste místo čokolády prodávala tabulky hlíny. Za jednu guinea mají lidé právo na pořádnou věštbu. Prosím vás, jak můžete věštit, když to neumíte?“

„Někteří lidé si nestěžují,“ bránila se stará dáma. „Koukejte se, já jim prorokuju věci, které se jim líbí. Ta radost, pane, stojí za těch pár šilinků. A někdy to člověk opravdu trefí. Paní Myersová, řekla mně tuhle jedna paní, ještě nikdo mně tak dobře nevyložil karty a neporadil jako vy. Ona bydlí v St. John’s Wood a rozvádí se se svým mužem.“

„Počkejte,“ zarazil ji pan sudí. „Tadyhle máme jednu svědkyni proti vám. Paní Mac Leary, povězte nám, jak to bylo.“

„Paní Myersová mně vyložila z karet,“ spustila hbitě paní Mac Leary, „že budu mít do roka svatbu; že si mne vezme moc bohatý mladý muž a že se s ním odstěhuji za moře —“

„Proč zrovna za moře?“ ptal se pan sudí.

„Protože v druhé hromádce byla zelená desítka; to prý znamená cesty, říkala paní Myersová.“

„Nesmysl,“ bručel pan sudí. „Zelená desítka znamená naději. Cesty jsou zelený spodek; když s ním jde kulová sedma, znamená to veliké cesty, ze kterých kouká zisk. Paní Myersová, mne nenapálíte. Tedy vy jste věštila svědkyni, že se do roka vdá za bohatého mladíka; ale paní Mac Leary je už tři roky vdána za výtečného policejního komisaře Mac Learyho. Paní Myersová, jak vysvětlíte tenhle nesmysl?“

„Ale božínku,“ pravila stará dáma pokojně, „to se stává. Tahle osůbka ke mně přišla lehkomyslně nastrojená, ale měla levou rukavici roztrhanou; tedy nemá nazbyt peněz, ale chce honit vodu. Řekla, že jí je dvacet let, ale zatím jí je pětadvacet —“

„Čtyřiadvacet,“ vyhrkla paní Mac Leary.

„To je jedno; tedy by se ráda vdávala — totiž ona se vydávala za slečnu. Proto jsem jí vyložila list na vdavky a na bohatého ženicha; to se mně zdálo to nejpřiměřenější.“

„A co ta protivenství, ten starší pán a ta cesta za moře?“ ptala se paní Mac Leary.

„Aby toho bylo víc,“ řekla prostě paní Myersová. „Za jednu guinea toho musí člověk napovídat celou hromadu.“

„Tak to stačí,“ řekl pan sudí. „Paní Myersová, nic platno, takhle vykládat karty je podvod. Kartám se musí rozumět. Jsou sice různé teorie, ale nikdy, pamatujte si to, nikdy neznamená zelená desítka cesty. Zaplatíte padesát liber pokuty, jako ti, kdo falšují potraviny nebo prodávají bezcenné zboží. Je na vás podezření, paní Myersová, že krom toho provozujete špionáž; ale já myslím, že se k tomu nepřiznáte.“

„Jakože je Bůh nade mnou,“ zvolala paní Myersová, ale pan Kelley ji přerušil: „Nono, nechme to být; ale protože jste cizinka bez řádného povolání, užijí politické úřady svého práva a vykáží vás ze země. Sbohem, paní Myersová, děkuji vám, paní Mac Leary. Ale říkám vám, takhle falešně vykládat karty je cynické a nesvědomité počínání. Pamatujte si to, paní Myersová.“

„Co mám dělat,“ vzdychla stará dáma. „Zrovna když mně živnost začala jít —“

*

Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho. „Pěkné počasí,“ řekl pan sudí přívětivě. „Mimochodem, co dělá paní Mac Leary?“

Pan Mac Leary vzhlédl velmi kysele. „Totiž… víte, pane Kelley,“ pravil s jistými rozpaky, „ona paní Mac Leary… my jsme se totiž rozvedli.“

„Jděte,“ podivil se pan sudí, „taková hezká mladá paní!“

„To je právě to,“ bručel pan Mac Leary, „ale on se do ní znenadání zabouchl jeden mladý flákač… takový milionář nebo obchodník z Melbournu… Já jsem jí bránil, ale…“ Pan Mac Leary beznadějně mávl rukou. „Před týdnem spolu odjeli do Austrálie.“




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.