Zlatý fond > Diela > Povídky z jedné kapsy


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Povídky z jedné kapsy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 16 čitateľov

Ukradený spis 139/VII, odd. C

Ve tři hodiny ráno zařinčel telefon na posádkovém velitelství: „Tady plukovník Hampl z generálního štábu. Pošlete ke mně ihned dva muže vojenské policie; a vzkažte pro podplukovníka Vrzala, no ovšem že z informačního oddělení, člověče, po tom vám nic není, aby ke mně hned přišel. Ano, teď v noci. Ano, ať si vezme auto. Tak honem, hergot!“ A dost.

Za hodinu byl podplukovník Vrzal na místě; bylo to až bůhvíkde ve vilové čtvrti. Přivítal ho starší a hrozně ustaraný pán v civilu, to jest jenom v košili a kalhotech. „Podplukovníku, mně se stala sakramentská věc. Sedni si, kamaráde. Zatracená věc mizerná svinská pitomá neřádná. Potvora jedna zlořečená. Tak si to představ: Předevčírem mně dá šéf generálního štábu jeden spis a povídá: Hample, zpracuj to doma; čím míň lidí o tom ví, tím lip — v kanceláři ani muk; tak marš, máš dovolenou a seď na tom doma, ale pozor! No dobrá.“

„Jaký to byl spis?“ ptal se podplukovník Vrzal.

Plukovník Hampl okamžik váhal. „No,“ řekl, „ať to teda víš: bylo to z oddělení C.

„Aha,“ mínil podplukovník Vrzal a počal vypadat nadmíru povážlivě. „Tak dál.“

„Tak koukej,“ povídal zdrcený plukovník. „Včera jsem na tom dělal celý den; ale co s tím mám u všech sakramentů dělat v noci? Dát to do šuplete, to nic není; pokladnu nemám; a kdyby někdo věděl, že to je u mne, tak je s tím amen. Člověče, já jsem to na první noc schoval do své postele pod matraci; do rána jsem to zválel jako kanec.“

„To věřím,“ řekl podplukovník Vrzal.

„Co chceš,“ vzdychl plukovník, „má žena je ještě tlustší. No, tak druhou noc mně žena poradila: Víš co, dáme to do plechové piksly od makarónů a schováme to na noc do spíže. Já spíž na noc zamykám a klíč beru k sobě, povídá žena — my totiž máme takovou strašně tlustou služku, která všechno sní. Tam to nebude nikdo hledat, že? No dobrá, to se mi líbilo.“

„Má vaše spíž dvojité okno nebo jednoduché?“ přerušil ho podplukovník Vrzal.

„Hrom do toho,“ vybuchl plukovník, „to mě nenapadlo! Jednoduché okno! Já jsem pořád myslel na sázavský případ a jiné takové pitomosti a zapomněl jsem se podívat na okno! Zatracená věc zlořečená!“

„Tak dál,“ upomínal ho podplukovník.

„No, co by bylo dál. Ve dvě ráno slyší žena, jak dole piští služka. Šla se zeptat, co je, a Máry ječí: Ve špajzu je zloděj! Zena běží pro klíč a pro mne, já letím s pistolí do spíže, a sakramentská neřádná věc, okno ve spíži je vytento, vypáčeno a piksla se spisy pryč. A zloděj taky pryč. To je všechno,“ oddychl si plukovník.

Podplukovník Vrzal bubnoval prsty na stole. „A pane plukovníku, věděl někdo, že máš ten spis doma?“

Nešťastný plukovník rozhodil rukama. „To nevím. Kamaráde, ti lumpové špióni vyšpiclují všechno.“ Přitom si vzpomněl na funkci podplukovníka Vrzala a upadl do rozpaků. „Totiž jsou to moc chytří lidé,“ opravoval se chabě. „Ale já jsem to neřekl nikomu, čestné slovo. Jenže,“ dodal vítězně, „nikdo přece nemohl vědět, že jsem to dal do plechovky od makarónů.“

„A kdepak jste to dávali do té plechovky?“ ptal se mimochodem podplukovník.

„Tady, u toho stolu.“

„Kde přitom stála ta plechovka?“

„Počkejme,“ vzpomínal plukovník. „Já jsem seděl tuhle a měl jsem tu plechovku před sebou.“

Podplukovník se opřel o stůl a díval se snivě do okna. V rosném úsvitu se naproti rýsovala šedá a červená vila. „Kdopak tam bydlí?“ ptal se unyle.

Plukovník bouchl do stolu: „Hergot sakra, na to jsem nevzpomněl! Počkej, tam bydlí nějaký žid, ředitel banky nebo co. Zatracená věc, teď už do toho vidím! Vrzale, mně se zdá, že jsme na stopě!“

„Já bych rád viděl tu spížku,“ řekl podplukovník vyhýbavě.

„Tak pojď. Tudy, tudy,“ vedl ho plukovník horlivě. „Tady to je. Na tom nejvyšším regále byla ta krabice. Máry,“ zařval plukovník, „tady nemáte co koukat! Jděte na půdu nebo do sklepa!“

Podplukovník si oblékl rukavice a vyšvihl se na okno, které bylo poněkud vysoko. „Vypáčeno dlátem,“ řekl prohlížeje okno. „Okenní pažení je ovšem z měkkého dřeva; pane plukovníku, to rozštípne každý kluk.“

„Zatrápená věc,“ divil se plukovník. „Zatracení lidé, že dělají tak mizerná okna!“

Venku před mříží čekali dva vojáčkové.

„To je vojenská policie?“ ptal se podplukovník Vrzal. „To je dobře. Já se ještě podívám zvenčí. Pane plukovníku, musím ti poradit, abys do eventuálního rozkazu neodešel z domu.“

„To se rozumí,“ souhlasil plukovník. „A proč vlastně?“

„Abys byl k dispozici, kdyby snad — Ti dva vojáci zůstanou ovšem tady.“

Plukovník zafuněl a něco spolkl. „Rozumím. Nechtěl bys trochu kafe? Žena by ti uvařila.“

„Teď na to není kdy,“ řekl podplukovník suše. „O tom ukradeném spise zatím ovšem nikomu neříkej; leda až… až tě zavolají. A ještě něco: služce řekni, že ten zloděj ukradl nějaké konzervy, nic víc.“

„Ale poslyš,“ zvolal plukovník zoufale, „ty přece ten spis najdeš, že?“

„Budu hledět,“ pravil podplukovník a srazil služebně paty.

Toho rána seděl plukovník Hampl jako hromádka neštěstí. Chvíli si představoval, jak ho přijdou dva důstojníci zatknout; chvíli si hleděl nějak vymyslit, co asi dělá podplukovník Vrzal a jak uvádí v pohyb celý ten veliký a skrytý aparát vojenské informační služby. Představoval si poplach u generálního štábu a sténal.

„Karlouši,“ říkala mu podvacáté jeho paní (— už dávno z opatrnosti ukryla jeho revolver do služčina kufru), „nechtěl bys něco sníst?“

„Dej mi pokoj, k sakru,“ utrhl se plukovník. „Já myslím, že to viděl ten žid naproti.“

Paní jen vzdychla a šla do kuchyně plakat.

Vtom zařinčel zvonek. Plukovník vstal a narovnal se, aby přijal s vojenskou přímostí důstojníky, kteří ho přicházejí zatknout. (Kteřípak to asi budou? uvažoval roztržitě.) Ale místo důstojníků vešel zrzavý človíček s tvrďáskem v ruce a vycenil na plukovníka veverčí zuby. „Prosím, já jsem Pištora z policejního komisařství.“

„Co chcete?“ vyhrkl plukovník a nenápadně se přesunul z pozoru v pohov.

„Prý vám tu vykradli špajz,“ zubil se pan Pištora s jakousi důvěrností. „Tak už jsem tady.“

„A co vám je po tom?“ vyštěkl plukovník.

„Prosím,“ zářil pan Pištora, „tady to je náš rajón. Ona ta vaše služka říkala ráno u pekaře, že vám vykradli špajz, a tak já povídám, pane komisaři, já si tam zaskočím, že jo.“

„To nestojí za to,“ zavrčel odmítavě plukovník. „Ukradli jenom… jenom krabici s makaróny. Nechtě to laskavě plavat.“

„To je divné,“ mínil pan Pištora, „že nemákli víc.“

„Je to moc divné,“ řekl hořce plukovník. „Ale po tom vám nic není.“

„Asi je někdo vyrušil,“ zazářil pan Pištora v náhlém osvícení.

„Tak máúcta, pane,“ uťal plukovník.

„Prosím,“ pravil pan Pištora s nedůvěřivým úsměvem, „to já bych se na ten špajz dřív musel podívat.“

Plukovník chtěl vybuchnout, ale pak se poddal své bídě. „Tak pojďte,“ řekl znechuceně a vedl toho človíčka do spíže.

Pan Pištora se nadšeně rozhlížel po úzké komůrce. „No jo,“ řekl potěšené, „vypáčil okno dlátem; tak to byl Pepek nebo Andrlík.“

„Co prosím?“ ptal se ostře plukovník.

„To udělal Pepek nebo Andrlík; ale Pepek snad sedí. Kdyby vymáčkl jenom sklo, tak by to mohl být Dundr, Lojza, Novák, Hosička nebo Kliment. Ale tohle bude Andrlík.“

„Abyste se nemýlil,“ zahučel plukovník.

„Že by tu byl někdo nový na špajzy?“ zvážněl náhle pan Pištora. „To snad ne. Totiž on Mertl taky jde na okna páčidlem, ale nikdy nechodí na špajzy, nikdy, pane; ten jde skrz záchod do bytu a bere jen prádlo.“ Pan Pištora vycenil veverčí zuby. „No, já si mrknu k Andrlíkovi.“

„Že ho nechám pozdravovat,“ vrčel plukovník. To je neuvěřitelné, mínil, když byl zase ponechán svým trudným myšlenkám, jak je tahle policie neschopná. Kdyby aspoň hledali otisky prstů nebo šlépěj — dobrá, v tom je odborná metoda; ale tak pitomě na to jít — Kdepak by se policie hrabala na mezinárodní špionáž! To bych rád věděl, co dělá Vrzal.

Plukovník neodolal tomu pokušení a zavolal telefonem podplukovníka Vrzala; po půlhodinovém zuření dostal konečně spojení. „Haló,“ volal medově, „tady Hampl. Prosím tě, tak jak daleko — Já vím, že nemůžeš nic říkat, ale já jen — Já vím, ale kdybys mně jen laskavě řekl, je-li to už — Ježíšmarjá, ještě pořád nic? — Já vím, že to je těžký případ, ale — Jen okamžik, Vrzale, prosím tě. Mě tak napadlo, že ze svých prostředků, rozumíš, dám deset tisíc tomu, kdo toho zloděje dopadne. Já víc nemám, ale to víš, za takovou službu — Já vím, že ne; ale já čistě soukromě — No ano, to bude má soukromá věc; služebně to nejde. — Nebo se to může rozdělit těm civilním detektivům, že? — Ale ovšem, ty o tom jako nevíš; ale kdybys těm lidem nějak naznačil, že plukovník Hampl slíbil deset tisíc — Tak dobře, tak ať to řekne tvůj strážmistr. Prosím tě, kamaráde! — Tedy promiň. Děkuju ti.“

Plukovníku Hamplovi se poněkud ulevilo po tomto štědrém rozhodnutí; měl dojem, že teď aspoň má sám nějaký podíl na stíhání toho zatraceného zlodějského špióna. Lehl si na sofa, protože byl unaven tím rozčilováním, a maloval si, jak sto, dvě stě, tři sta mužů (všichni byli zrzaví a cenili veverčí zuby jako pan Pištora) prohlížejí vlaky, zastavují auta letící k hranicím, čekají na svou kořist za rohem ulice a náhle vykročí se slovy: „Ve jménu zákona. Pojďte se mnou a držte hubu.“ Pak se mu zdálo, že skládá zkoušku z balistiky na vojenské akademii, i hekal těžce a probudil se zpocen. Někdo zvonil.

Plukovník Hampl vyskočil a pokoušel se srovnat své myšlenky. Ve dveřích se zjevily veverčí zuby pana Pištory „Tak už jsem tady,“ řekly veverčí zuby. „Tak prosím, byl to on.“

„Kdo?“ snažil se pochopit plukovník.

„No přece Andrlík,“ podivil se pan Pištora tak, že přestal cenit zuby. „Kdopak jiný? Pepek je totiž na Pankráci.“

„Ale co máte pořád s tím Andrlíkem?“ utrhl se netrpělivě plukovník.

Pan Pištora vykulil svá světlá očka. „Ale přece on ukrad ty makaróny ze špajzu,“ pravil důtklivě. „Už ho zbalili na komisařství. Prosím, ale já jsem se přišel zeptat — On Andrlík říká, že prý v té piksle žádné makaróny nebyly, že tam bylo jen takové lejstro. Tak jestli to je jako pravda.“

„Člověče,“ vykřikl plukovník bez dechu, „kde máte to lejstro?“

„V kapse,“ vycenil zuby pan Pištora. „Kampak jsem to,“ — pravil hrabaje se v listrovém sáčku, — „aha. Je to vaše?“

Plukovník mu vytrhl z ruky drahocenný, pomačkaný spis číslo 139/VII, odd. C. Oči se mu zalily slzami úlevy. „Človíčku zlatý,“ vydechl, „já bych vám za to dal nevím co. Ženo,“ zařval, „pojď sem. To je pan komisař — pan inspektor eh —“

„Agent Pištora,“ řekl mužíček ukazuje svůj chrup co nejpotěšeněji.

„Tak on už našel ten ukradený spis,“ hlaholil plukovník. „Jdi, ženo, přines skleničky a koňak. Pane Pištoro, já bych… ani nevíte jak… totiž abyste věděl… Napijte se, pane Pištoro.“

„Vždyť to nic nebylo,“ zubil se pan Pištora. „Pane, ta píše! Jo, a ta piksla, milostpaní, je na komisařství.“

„Čert vem pikslu,“ burácel blaženě plukovník. „Ale drahý pane Pištoro, jak jste tak rychle ten spis našel? Na zdraví, pane Pištoro!“

„Ať slouží,“ děl pan Pištora uctivě. „Božíčku, to nic není. Když je vylomený špajz, tak jdeme na Andrlíka nebo na Pepka, ale Pepek teď kroutí dva měsíce na Pankráci. Když je to půda, tak to máme Píseckýho, Tonderu chromáka, Kanera, Zimu a Housku.“

„Ale, ale,“ divil se plukovník. „Poslouchejte, a jakpak když je dejme tomu případ špionáže? Prosit, pane Pištoro!“

„Děkuju uctivě“ — Jako špionáž, to my u nás nemáme. Ale mosazné kliky, to je Čeněk a Pinkus, na měděné dráty je teď jenom jeden, nějaký Toušek, a když to jsou pivní trubky, tak to musí být Hanousek, Buchta nebo Šlesinger. Pane, to my jdeme najisto. A kasaře, ty máme z celé republiky. Je jich — hup! je jich teď dvacet sedm, ale šest jich sedí.“

„Patří jim to,“ prohlásil plukovník krvelačně. „Pane Pištoro, napijte se!“

„Děkuju uctivě,“ řekl pan Pištora, „ale já moc nepiju. Prosím, zdravíčko. Oni tihle — hup! tihle gauneři, to není žádná inteligence, pane; každý umí jenom jeden kousek a ten dělá, dokud ho zase nechytnem. Jako ten Andrlík. Aha, povídá, sotva mě zmerčil, to je pan Pištora skrz ten špajz. Pane Pištoro, to přece nestojí za to, dyť sem popad jen lejstro v piksle. Dyť já sem se musel zdejchnout, dřív než sem něco namakal. — Tak pojď, já mu povídám, ty troubo, vyfásneš za to nejmíň rok.“

„Rok vězení?“ mínil plukovník Hampl soucitně. „Není to trochu moc?“

„Ale vždyť je to vloupání,“ vycenil zuby pan Pištora. „Tak děkuju uctivě, pane; já mám ještě jednu výkladní skříň, to bude Klečka nebo Rudl. A kdybyste něco potřebovali, tak se jen zeptejte na komisařství. Stačí říct pan Pištora.“

„Prosím vás, pane,“ řekl plukovník, „kdybyste snad — hm — za tu službu — Totiž to lejstro je… totiž nijak zvlášť, ale… já bych to nerad ztratil, víte? Tedy, kdybyste snad přijal za tu službu,“ pravil honem a strčil panu Pištorovi do ruky padesátikorunu.

Pan Pištora překvapením a dojetím zvážněl. „Ale to nebylo třeba,“ řekl strkaje honem ruku s bankovkou do kapsy. „To přece nic nebylo — Tak já děkuju uctivě, pane; a kdybyste někdy zas potřebovali —“

„Dal jsem mu totiž padesát korun,“ řekl pan plukovník Hampl své ženě blahovolně. „Dvacet korun by pro takového tulipána taky stačilo, ale —“ Pan plukovník mávl velkomyslně rukou. „Jen když se ten zatracený spis našel.“




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.