Zlatý fond > Diela > Povídky z druhé kapsy


E-mail (povinné):

Karel Čapek:
Povídky z druhé kapsy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 17 čitateľov

Porotce

„Teda já jsem jednou musel soudit,“ řekl pan Firbas odkašlávaje, „protože jsem byl vylosován za porotce. Tehdy zrovna přišel před porotu ten případ Lujzy Kadaníkové, co zavraždila svého manžela. Nás bylo v porotě osm mužských a čtyři ženské. Tě bůh, řekli jsme si my mužští předem víceméně mlčky, ty čtyři baby budou hledět tu ženskou osvobodit! A tak jsme se už předem proti té Lujze zatvrdili.

On to byl vcelku dost obyčejný případ nešťastného manželství. Ten Kadaník byl civilní geometr a vzal si ženu o dvacet let mladší; Lujza byla děvčátko, když se vdávala, a našel se svědek, který vypověděl, že už den po svatbě mladá paní plakala, bledá jako křída, a otřásala se odporem, když se jí novomanžel chtěl dotknout. Kolikrát si myslím, jaká to někdy musí být hrozná zkušenost, co takové nevinné a nezkušené děvče udělá po svatbě; vemte si, že její muž je třeba zvyklý na holky a chová se podle toho. Inu, to si žádný chlap ani nemůže představit. — Ale státní návladní zase vyšťáral jiné svědectví, že prý ta Lujzička měla už před svatbou techtle mechtle s nějakým študentem a že si s ním dopisovala i po sňatku. Zkrátka už po svatbě se ukázalo, že to manželství neštimuje; paní Lujza dávala najevo fyzický odpor k svému muži; po roce potratila a od té doby měla nějaké ty ženské nemoce. Pan geometr si to hleděl nahradit jinde a doma dělal kravály pro každý krejcar. Onoho nešťastného dne měli zase výstup kvůli krepdešínovým košilím nebo čemu a pan geometr se začal obouvat, že se doma otravovat nebude. V tu chvíli se k němu Lujzička přiblížila odzadu a střelila ho z browningu do týlu. Potom vyběhla na chodbu a bouchala u sousedů na dveře, aby šli k jejímu muži, že ho zabila a že se jde udat; ale na schodech se svalila v křečích. To byl ten celý případ.

Teď nás sedělo dvanáct, abychom posoudili její vinu. Prý ta Lujzička bývala pěkné děvče, ale to víte, vyšetřovací vazba ženským krásy nepřidá; byla jako naduřelá, a jen jí z těch bledých tváří žhnuly takové zlé a nenávistné oči. Nahoře trůnil předseda soudu, vtělená spravedlnost, strašně důstojný a skoro kněžský v tom černém taláru. Státní zástupce byl ten nejkrásnější návladní, kterého jsem kdy viděl: silný jako býk, napjatý a bojovný jako dobře živený tygr; bylo vidět, s jakou rozkoší síly a převahy se vrhá na tu svou kořist, která ho tam dole tak šíleně nenáviděla těma palčivýma očima. Advokát obžalované každou chvíli podrážděně vyskočil a hádal se se státním zástupcem; nám porotcům to bylo trapné, protože chvílemi to bylo, jako by nešlo o soud nad ženou vražednicí, nýbrž o jakýsi spor mezí obhájcem a návladním. Pak jsme tam byli my soudcové z lidu; přišli jsme soudit podle svého lidského svědomí, ale při nejlepší vůli jsme se většinou zoufale nudili při těch advokátských cavykách a soudních formalitách. Vzadu se tlačilo auditorium a páslo se na případu Lujzy Kadaníkové; když někdy byla v ouzkých a uštvaně mlčela, bylo ty lidi slyšet, jak zrovna chrochtají libostí.“ Pan Firbas si přetřel čelo, jako by se potil. „Mně vám chvílemi bylo, jako bych nebyl vylosovaný soudce, ale člověk na skřipci; jako bych já sám měl vyskočit a říci, přiznávám se ke všemu, dělejte si se mnou, co chcete.

Pak jste tu měli svědky; každý důležitě vypovídal, jaksi se nadýmaje, že něco ví; a z těch výpovědí jste cítili celé to maloměsto, tu hromadu záští, klepů, protekce, šuškání, závisti, pletich, politiky a nudy. Podle těch svědků byl nebožtík čestný a přímý muž a řádný občan, těšící se nejlepší pověsti; dále děvkař a lakomec, brutální povaha, nemrava a hrubec; zkrátka můžete si vybrat. Paní Lujza dopadla hůř: prý je to záletná a marnotratná panička, nosila hedvábné prádlo, o domácnost se nestarala, dluhy dělala —

Státní zástupce se naklonil s ledovým úsměvem: Obžalovaná, měla jste už za svobodna důvěrné styky s některým mužem?

Obžalovaná mlčela, jen jí lícemi kmitl šedivý ruměnec.

Advokát vyskočil: Prosím, aby byla slyšena ta a ta, které Kadaník zneužil, když u něho sloužila. Měl s ní děcko —

Předseda soudu se zachmuřil; bylo vidět, že si myslí, proboha, vždyť se nám líčení protáhne! — Zatím se bez konce rozvlékaly ty trapné domácí záležitosti: kdo z těch dvou zavdával podnět k manželským rozbrojům, kolik dostávala paní Lujza na domácnost, měl-li její muž důvod žárlit. Někdy se mně po celé hodiny zdálo, že se nemluví o mrtvém Kadaníkovi a jeho manželství, ale o mně nebo o kterémkoliv druhém porotci, nebo já nevím o kom z nás všech; bože, co tady říkají o tom mrtvém, to já dělal taky, takové věci se snad dějí všude, proč o tom mluvit. Bylo mně, jako by tam kus po kuse svlékali nás všechny, nás muže a ženy; jako by vypírali naše vlastní hádky, provětrávali naše špinavé intimity, vytahovali tajnosti našich postelí a zvyků. Ono to bylo, jako by se tam líčil náš vlastní život, ale tak nějak zle a krutě, že se podobal peklu. Ten Kadaník nebyl vlastně nejhorší chlap; byl trochu drsný, na ženu se utrhoval a ponižoval ji; byl tvrdý a lakomý, protože těžce a málo vydělával; byl korouhevník, sváděl služky a udržoval poměr s nějakou vdovou, ale snad to bylo z trucu a uražené mužské ješitnosti, protože ho paní Lujza nenáviděla, jako by byl odporný hmyz. A to vám bylo zvláštní, když některý svědek advokátův vypovídal proti zavražděnému, jaký to byl svárlivý a malicherný, brutální, pohlavně hrubý a pašovský člověk, v nás mužských porotcích se pohnulo něco jako nelibost a solidarita: halt! cítili jsme, kdybychom pro tohle měli býti odstřelováni. — A když zase jiný svědek přitěžoval paní Lujze, že byla lehkovážná, parádivá a kdesi cosi, cítili jsme my mužští v lavici porotců spíš cosi jako blahovůli, něco takového, co ji bralo do ochrany, zatímco ty čtyři ženské mezi námi sevřely rty a dostaly takové nesmiřitelné oči.

Po hodiny a dny se rozvlékalo to manželské peklo, viděné očima služek a lékařů, sousedů a klepen: sváry a dluhy, nemoce, domácí výstupy, všecko to zlé, hysterické a trýznivé, co snáší lidský pár; jako by před námi rozvěšovali lidské vnitřnosti v celé jejich ubohé ošklivostí. Poslyšte, já mám hodnou a slušnou ženu; ale chvílemi jsem tam dole neviděl Luizu Kadaníkovou, ale svou vlastní ženu, svou Lídu, žalovanou za to, že ranou do týlu zastřelila svého muže Firbase; já cítil v záhlaví strašnou a třeskutou bolest té rány; já viděl, jak Lída, bledá a nehezky odulá, svírá rty a žaluje mne očima šílenýma hrůzou, odporem a ponížením. To byla Lída, koho tady svlékali a kuchali; to byla má žena, moje ložnice, moje tajnosti, mé hoře, mé hrubosti; byl bych málem zaplakal a řekl: Tak vidíš, Lído, kam jsi nás to přivedla! Já jsem zavíral oči, abych se zbavil té strašné vidiny; ale potmě byly ty výpovědi svědků ještě mučivější; a když jsem vytřeštil na Lujzu oči, sevřelo se mi srdce: Bože, Lído, jak jsi se změnila!

A když jsem se z té poroty vracel domů, čekala mě Lída s dychtivou otázkou: Tak co, bude odsouzena? — On to byl svým způsobem senzační proces, který zajímal hlavně paničky. — Já, hlásala má žena, planoucí zájmem a vzrušená, já bych ji odsoudila!

Po tom ti nic není, rozkřikl jsem se na ni; mně bylo hrozno mluvit s ní o tom. Poslední večer před verdiktem mě svíral takový neklid; běhal jsem po pokoji a uvažoval: Snad Lujzu pustíme; k čemu by byly v porotě ty čtyři ženské? Ještě jeden hlas proti vině, a bude osvobozena; tak co, člověče, bude to hlas můj? — Na to jsem odpověď nenašel; z ničeho nic mě obešla taková nepříjemná myšlenka: Vždyť i já mám v nočním stolku nabitý revolver — to je takový zvyk z vojny; jak snadno by se mohlo stát, že by se někdy šiknul mé ženě Lídě! Vzal jsem ten revolver do ruky: Neměl bych tě ukrýt nebo se tě vůbec zbavit? Ještě ne, zašklebil jsem se, až jak to dopadne s Lujzou! — A pak jsem se začal mučit znova: Ano, jak to dopadne — a co já, proboha, jak budu, jak mám hlasovat já?

Poslední den mluvil státní zástupce; mluvil dobře a tvrdě; nevím, kde k tomu vzal právo, ale chopil se slova jménem lidských rodinných vztahů. Já slyšel jako z dálky, jak klade takový veliký a divný důraz na slova rodina, domácí život, manželství, muž a žena, úkol a povinnosti ženy; říkalo se, že to byla jedna z nejskvělejších řečí před soudem. Potom se ujal slova advokát paní Lujzy a provedl strašnou věc: založil svou obhajobu na sexuálně patologické analýze. Dokazoval, jaký odpor musí cítit pohlavně chladná, nebo jak se říká, frigidní žena k brutálnímu muži samci; jak její fyzický odpor roste v nenávist; jakou tragickou obětí je taková žena, vydaná vůli a chtíčům bezohledného pohlavního tyrana. — V tu chvíli bylo cítit, jak se celá porota obrací a mrazivě zatvrzuje proti paní Lujze, jak v té porotě propuká podvědomý odpor proti čemusi abnormálnímu, co nějak rozvrací a ohrožuje lidský řád nebo co. Ty čtyři ženy v porotě byly bledé a čišelo z nich nepřátelství k té ženě, která porušila cosi jako závazek. A pitomec advokát horlivě rozšlapával svou sexuální tezi.

Předseda soudu brejlil shovívavě na pohoršený výraz poroty a ve svém resumé hleděl zachránit situaci; nemluvil o rodině ani o pohlavním nevolnictví, ale o zavraždění člověka. Nám porotcům se ulevilo; upřímně řečeno, z té stránky nám byl ten případ jaksi víc požívatelný, prostý a skoro snesitelný.

Do poslední chvíle jsem nevěděl, jak odpovím na otázku viny. Ale když nám tu otázku položili: Je Lujza Kadaníková vinna, že s úmyslem zavražditi ho zastřelila svého manžela Jana Kadaníka? — já, který byl prvý na řadě, jsem bez rozmyšlení řekl ano, protože opravdu měla úmysl zavraždit ho a učinila to. A stalo se, že všech dvanáct porotců odpovědělo ano.

Pak bylo zaražené ticho; já jsem se podíval na ty čtyři ženy v porotě. Měly výraz tvrdý a skoro slavnostní, jako by právě byly svedly jakýsi boj v zájmu lidské rodiny.

Když jsem se vrátil domů, vyhrkla na mne má žena Lída, bledá vzrušením: Tak jak to dopadlo?

S Lujzou? řekl jsem mechanicky. Dvanácti hlasy vinna. Odsouzena k smrti provazem.

To je strašné, vydechla Lída s naivní krutostí, ale patřilo jí to!

V tu chvíli to ve mně prasklo, to napětí či co. Ano, rozkřikl jsem se na Lidu s podrážděností, kterou jsem sám nechápal, patřilo jí to, protože udělala hloupost! Pamatuj si, Lído, kdyby ho byla střelila do spánku místo do týlu, mohla tvrdit, že spáchal sebevraždu, rozumíš, Lído? Pak by mohla být osvobozena. — Pamatuj si, do spánku!

Práskl jsem za sebou dveřmi; potřeboval jsem být sám. Abyste věděli, ten můj revolver je podnes v té otevřené zásuvce; já jej neodklidil.“




Karel Čapek

— český prozaik, dramatik, novinár, filmový scenárista, libretista, básnik a prekladateľ, literárny, divadelný a výtvarný kritik, estetik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.